0 Items
WOOCS 2.1.8
Vyberte stránku

Zvíře v nás

Zvíře v nás

23 SRPNA, 2013
tags: 

rambo_1Možná Vás zarazí název této úvahy. O zvířatech spjatých s evropskou mytologií jsem tu už psal. Ale dnes si povíme o něčem trochu jiném, o tom, že každý z nás má v sobě svou vlastní šelmu, která jen čeká na to, aby se mohla utrhnout ze řetězu. Myslíte si, že ji v sobě nemáte? Omyl, máte. Každý z nás ji v sobě nosí. A cože to má společného s pohanstvím? No, mnoho a zároveň nic, záleží na úhlu pohledu.

Vyznavači Jedu z Judeje tvrdí, že člověk má „zvíře v sobě“ potlačit, že je špatné užívat si života. Jejich víra jim to zakazuje. Předmanželský sex je pro ně špatný, katoličtí kněží musí žít v celibátu (a možná právě proto je u nich tolik úchylů). Všechno špatně, všechno vede do Pekla! Vyznavači Jedu z Judeje třetí generace (islámu) v tomto zachází ještě dále: Žádný alkohol (po setmění to samozřejmě neplatí, to se Bůh nedívá), aby se ve vás náhodou „neprobudilo zvíře“, ale doma můžete v klidu znásilnit svou třináctiletou manželku.

Pohan by si měl umět své „zvíře“ v sobě pohlídat. Měl by vědět, kdy ho pustit ze řetězu, nikoliv ho v sobě potlačovat. Naši předkové to uměli. Staří Řekové znali hned několik svátků, kdy slavili ty „divočejší“ a „zvířečtější“ bohy: Dionýsa, Priapa a Pana. Prostý lid i aristokracie si užili něco nevázané zábavy, hormony se zklidnily a adrenalin vybouřil. A v polis byl zase klid. Barbaři jinde v Evropě to dělali podobně, všechny ty Beltainy, Samhainy, slunovraty a další svátky sloužili nejen k náboženským účelům, ale i k „vypouštění páry“ z přetopeného kotle.

I ten nejbojácnější strašpytel má v sobě „zvíře“, v jedné chvíli to může být ustrašený králík a v druhé chvilce to je predátor. Jeden příklad z mého okolí: Před několika lety jeden osmnáctiletý kluk z blízkého města dostal od staršího bratra k narozeninám tričko jisté „politicky nekorektní“ značky. Místní „antifašisté“ (ve skutečnosti zfetovaní asociálové) si na mladíka počkali v parku s tím, že z „nácka“ vykopou duši. Kluk se do té doby nikdy nepral. Správný „antifašista“ útočí vždy ve skupině, a jak tak tito „bojovníci za lidská práva“ kopali do toho kluka, něco se v něm zlomilo. Ono „zvíře“, ta „bestie“, se probudilo a začalo se bránit. Kluk, který do té doby nikdy nikomu nedal ránu, ztratil pod vlivem stresu strach a začal se bránit. A to dost dobře. Dnes je to on, před kým „antifašisté“ berou do zaječích. A tohle se může stát každému z Vás. I vy se můžete za vlivu neblahých okolností stát „zvířetem“ a vyškrábat a vykousat si své místo na Slunci.

prezitJe to podobné, jako když čtete o tomto ztroskotání: Trosečníci se musí naučit přežít za každou cenu, sáhnout skutečně až na dno. Bylo to v říjnu 1972, když argentinský rugbyový team Old Christian RFC z Montevidea odlétal k exhibičnímu utkání se špičkovým chilským celkem v Santiagu. Letěli doslova na poslední chvíli, ale protože najaté vojenské letadlo mělo povolení pro Chile pouze na 24 hodin, bylo třeba se rozhodnout – letět v nepříznivých klimatických podmínkách dál? Rozhodli se pokračovat. Stroj však extrémnímu počasí podlehl a ztroskotal v Andách mezi Argentinou a Chile. Ihned po nárazu do sněhového pole zahynulo 13 z celkových 45 pasažérů a členů posádky. V rychlosti 200 mph (cca 300 km/h) narazili na sněhovou pláň, což už se dá považovat za zázrak. Nehoda na jiném místě nepřístupných hor by je stála život všechny. Tak začalo příšerných 10 týdnů ve výšce 12 000 stop (cca 4 000 m.n.m.) pro skupinu lidí v letních šatech, z nichž někteří  viděli sníh poprvé v životě. Nejznámější části této historie je to, jak přeživší trpěli takovým  nedostatkem potravy, že jedli těla zemřelých při havárii. Nando Parrado byl jedním z těch, kteří hlasovali pro prolomení tabu. Napřed se pokoušeli jíst slaměnou výplň sedaček a jejich kožené potahy, když jim po týdnu došli potravinové zásoby z vraku letadla. Pak došlo na těla mrtvých – nejprve masité části, později i srdce, játra, ledviny. Nando chápe lidskou fascinaci kanibalismem: “Říkají nám: Jedli jste své kamarády. A já říkám ano, oni nám darovali život.“ Ale kanibalismus nebyl to nejhorší. Dokonce ani to, že se 19 lidí tísnilo na místě vhodném sotva pro 4, nebo když trpěli blizardem a museli jíst ještě teplé maso poslední oběti. Když se počasí zlepšilo Nando se společně s Roberto Canessou vydali na jednu z nejděsivějších hrdinských cest – bez vybavení, potravy a vody ušli za 10 dnů skoro 100 km ve výšce mezi 4 a 6 tisíci metry nad mořem, aby konečně narazili na civilizaci v podobě chilského pastevce. Od neštěstí uplynulo 72 dní. 16 přeživších se po několika měsících vrátilo více či méně ke svému normálnímu životu, ale může být život po probuzení takového „zvířete“ ještě vůbec normální? „Američané se mě ptají: ´Nemáte syndrom viny přeživšího?´, a já říkám: ´Ne nemám. Mám štěstí přeživšího.´ Co jsme dokázali je neuvěřitelné. Jakoby All Blacks hráli finále Světového poháru s Lions a před zápasem vyzvali diváky: ´Je tu někdo, kdo by si chtěl zahrát s námi?´. A takový člověk by se nejen našel, ale ještě by 6krát položil. A to je to co jsme dokázali. Dokázali jsme zázrak.“

Ano, ti lidé dokázali zázrak. Sáhli si na samotné dno, vpřed je táhla jen neuvěřitelně silná vůle: Jen jedno: PŘEŽÍT!!! Za každou cenu. Rvát se s divokou přírodou, s hladem, který Vás zkroutí a zlomí jako luk, setřese z Vás nános „civilizace“ a Vy se stanete „zvířetem“, protože jenom tak dokážete přežít.

nazapadnifronteklidStres a strach Vás doženou k věcem, o kterých vůbec netušíte, že je můžete někdy udělat. A přežít. Jasnou ukázkou je válka. Moc dobře to věděl Erich Maria Remarque, když ve svém světoznámém románu Na Západní frontě klid popisuje mladé brance, kteří narukují do zákopů první světové války hned po složení maturity a z chlapců “kterým ještě nestačil zaschnout na prstech inkoust“, se velmi rychle stávají zabijáci, kteří naprosto bezohledně likvidují „nepřátelské“ vojáky polními lopatkami s vylámanými zuby jen proto, že mají jinou uniformu než oni. A co čeká takového psychicky nevratně zničeného vojáka, pokud náhodou přežije a vrátí se domů? „Zvíře“, které nosí válečný veterán v sobě, výborně popsal i David Morrell v jiném nadčasovém díle Rambo: První krev. Stres, který si přivezl zpět do USA veterán z války ve Vietnamu John Rambo, je tak veliký, že už „zvíře“ v sobě nedokáže ovládat. Když jako naprosto vykořeněný tulák dorazí do malého městečka v Kentucky, narazí na jiného veterána, tentokrát o generaci staršího šéfa policie Teasla, který zase prošel mlýnkem na maso za války v Koreji. Oba muži sebou stále nosí své válečné démony a „zvířata“ se na řetězu nedají udržet věčně. Tento moc pěkný příklad o tom, jak psychické a fyzické přepětí dožene člověka až do krajnosti, jste možná viděli zfilmovaný se Sylvesterem Stallonem. Film natočil v roce 1982 režisér Ted Kotcheff a určitě stojí za zkouknutí.

Jiný příklad o tom, jak může „vyhořet“ takzvaný „civilizovaný“ člověk, popisuje ve své dech beroucí knize Sbohem králi francouzský spisovatel Pierre Schoendoerffer. Těsně před skončením druhé světové války je na Borneu obklíčena jednotka japonských vojáků. Do té doby relativně „civilizovaných a slušných“ buddhistů a šintoistů. Jenže jejich veliteli samurajský kodex cti Bušidó zakazuje vzdát se. Japoncům dochází potraviny a přichází hlad a sním i kanibalismus…“Všude byla těla pobitá nejrůznějšími způsoby, ale vždycky ohyzdně zmrzačená, některé části chyběly…Z Yoo zůstala hromádka rozdrcená pažbou pušky. Poznal jsem ji podle vlasů. Krev. Všude krev. A hlava malého prince, šedé oči rozevřené na všechnu tu prolitou krev. Jenom hlava. Rozřezané zbytky jeho tělíčka jsme našli v pytli muže, kterého jsem skolil ranou z karabiny.

Nevěřícně kroutíte hlavou? Říkáte si, že dnes už něco takového není možné?! Ale je. Každý z Vás má to „zvíře“, tu „bestii“ v sobě. I ten nejsveřepější vegetarián se stane šelmou, pokud mu nic jiného nezbude. Podívejte se na své zuby, jsou to zuby masožravce. Tisíce let krve a boje o přežití. To je lidstvo. Sluníčkoví pohané ovlivněni křesťanskou pseudomorálkou se jistě zhrozí: “Já bych nic takového nikdy neudělal, já jsem proti jakémukoliv násilí, moje krédo je ŽIJ A NECH ŽÍT !“ To ať si milý sluníčkář  zkusí vysvětlit bandě „nepřizpůsobivých spoluobčanů“, když ho přepadnou na ulici, zajisté proto, aby ho „kulturně obohatili“. Každý máme v sobě svou „šelmu“. Musíme se s ní naučit žít. Držet ji na hodně krátkém řetězu a nedovolovat jí, aby nás ovládala ona. My musíme ovládat jí. A pustit ji jen v ten správný čas. Když není jiná možnost. Proto působí tak směšně i plácání nohsledů barona Evoly a muslima Guénona o tom, jak je třeba, aby nová „aristokracie ducha“ odvrhla „zvíře v nás“ úplně a navždy. Kecy o „nadčlověku“ ve kterého se „osvícení“ prý promění. Ne. Já chci zůstat jen obyčejným člověkem. Se všemi lidskými sny, touhami, ale i chybami. Protože právě  to z nás dělá lidi.

Zdroj:
Facebook

Pin It on Pinterest

Share This