0 Items
WOOCS 2.1.8
Vyberte stránku

Vztahy jako zrcadlo sebepoznání, na cestě k bohu – tedy domů!

Duše si prožívá vše  skrze hmotné tělo pouze v materiální dimenzi bytí. Prožívá si vše co ví, vědomí sama sebe, svého já, z obou polarit – dobra i zla, negativity i pozitivity, moci i nemoci, síly i slabosti….., a to vše jenom kvůli svému prožitku sebe sama a toho, co může vědomě zažít ve světě relativity.

    Dokonalým nástrojem duše jsou naše vztahy. Skrze své vztahy identifikujeme sami sebe – své já a vytváříme si nejkrásnější představu o tom kdo jsme. Otevíráme se vyššímu vědomí skrze vlastní prožitek sebe sama, skrze svojí vlastní zkušenost, kdy zjišťujeme kdo nejsme, abychom se poté svobodně rozhodli kým jsme. Není možné určit kdo jste, dokud nezjistíte, kdo nejste. A k tomu vám pomáhají všechny vztahy s lidmi, vlastně je to jediná jejich funkce. Vztahy představují vaše vlastní zrcadlo a proto jsou důležité, proto jsme tu pro ostatní a oni pro  nás. Vždy si představte, když druhému říkáte, kým je: třeba hodný, anebo zlý – že před ním je zrcadlo. A  v zrcadle jste jedině vy – což znamená, že to, co říkáte druhým, je vaše realita. Buďto vy jste ti hodní anebo zlí. Rozdíl je jenom v tom, zda-li si to uvědomujete anebo ne. A to spočívá buď ve vašem nevědomí anebo vědomí si sebe sama.

    Sami nejsme schopni přijít na to kým jsme (slušní, laskaví, hodní, mírumilovní) a kým nejsme, nebo čím nechceme být (neslušní, drzí, zlí, agresivní), pouze ve vztahu k něčemu nebo někomu, kdo nám nastaví dokonalé zrcadlo. To je relativita. Znamená to, že to, co se nám líbí u druhého, se nám líbí u sebe samých – tím jsme láskou. A to, co se nám u druhého nelíbí, to se nám nelíbí hlavně u sebe, a to potlačujeme, popíráme, máme k tomu odpor, vyškrtli jsme ze svého života – tím nejsme a nechceme být – jsme strachem. Všechno potlačujeme právě kvůli strachu, který nás ovládá, z nejrůznějších důvodů. A protože to nechceme vidět sami u sebe, odsuzujeme to, kritizujeme u druhých lidí, nejsme schopni přijmout, že je to jenom náš problém. Protože v každém z nás by měla být rovnováha mezi láskou a strachem. Má tu být obojí, obojí máme přijímat. Cítím-li strach, je to v pořádku, pokud se za to neodsuzuji, pokud ho nepotlačuji, ale přijímám s tím, že je to nějaké varování, že je to normální způsob Vesmíru, který vám chce sdělit, že jste někde na špatné cestě.

    Pokud nepřijmeme všechny přirozené aspekty bytí a života, nemůžeme si být vědomí sami sebe – svého já – nemůžeme dojít k sebeurčení a tím i k lásce. Což znamená dojít ke svému Božství – nejvyššímu vědomí si sebe sama v přítomnosti a své tvořivé moci a síle. A sebeurčení není možné bez přítomností druhých lidí, kteří nám nastavují zrcadlo nás samých. A ten, kdo tuto skutečnost zná, může dojít k sebeurčení a otevírá si svoje vědomí, svoje energie. Ti z nás, kdo tuto skutečnost neví, ti budou stále obviňovat druhé za svoje vlastní selhání, za svoje problémy a mohou mluvit i duchovním jazykem. Bez rovnováhy se nemůže člověk dostávat výš na duchovní cestě, nemůže se dostat do harmonie, celistvosti ani jednoty. Rovnováha je prvním aspektem, který je nutný přijmout jakmile se někdo vydá na duchovní cestu sebepoznání a sebeurčení.

Facebook

Pin It on Pinterest

Share This