0 Items
WOOCS 2.1.8
Vyberte stránku

Vykoupení lidských duší z obráceného světa!

Ukřižování ježíše krista je ve skutečnosti ukřižování vaší duše!

Vykoupení (duš) – stejně jako řecké apolytrósis a latinské redemptio – přirovnává spásu k aktu, jímž se mohl otrok ve starověku stát svobodným: někdo za něho musel zaplatit výkupné (případně jen symbolické). V jistých dobách se kromě toho soudilo, že otrok je otrokem „od přírody“ a bytostně,[1] a nemůže tedy patřit sám sobě; proto vykoupený otrok musel patřit nějakému božstvu nebo chrámu, fakticky ale mohl žít jako svobodný.[2]

Vykoupení v Novém zákoně –

Metafora vykoupení (apolytrósis nebo lytrósis) a výkupného (lytron) se vyskytuje několikrát už v evangeliích (Mk 10,45; Mt 20,28; Lk 1,68; 2,38; 21,28; 24,21). Podstatně ji propracoval apoštol Pavel, hlavně v Listu Římanům: všichni lidé jsou „otroky hříchu“, počínaje prvním hříchem Adamovým (Gn 2); z tohoto otroctví se nemohou vysvobodit sami, a to ani plněním Mojžíšova zákona, nýbrž pouze svobodným darem čili milostí, kterou nabízí Ježíš Kristus. Jedinou podmínkou pro tuto milost je podle Pavla víra, která pak člověka ovšem vede i k jinému způsobu života – například ruší rozdíl mezi svobodným a otrokem.

Křesťanská teologie

Evangelium čili „dobrá zpráva“ o spáse v Ježíši Kristu je vlastním jádrem křesťanské víry a učení a byla tedy také předmětem různých výkladů. Chápala se jako příslib království Božího, které už brzy přijde, jako příslib vzkříšení a jako konečné smíření člověka s Bohem. Pavlův náznak o tom, že všichni lidé jsou zatíženi dluhem z hříchu prvního člověka, a tedy potřebují být vykoupeni, dále rozvinul ve 4. století svatý Augustin do klasické nauky o dědičném hříchu: člověk není „zadlužen“ jen tím, že sám hřeší, ale i tím, že svoji hříšnost „zdědil“ – stejně jako svou smrtelnost. Smrt Ježíše Krista na kříži byla obětí, která jednou provždy zrušila tento dluh a člověk, který uvěří – tj. přijme jeho nabídku – je už i před Bohem svobodný. Proti představě raně křesťanských gnostiků, že spása spočívá v poznání skrytých souvislostí světa, tím zdůraznil, že spasení není vlastním výkonem člověka, nýbrž darem a milostí.

Proti praxi středověké církve, která kladla přílišný důraz na zbožná jednání (modlitbapůstpouťalmužna atd.), význam vykoupení jako čistého daru milosti dále zdůraznili reformátoři v 16. století: člověk může být spasen (zachráněn) jen pokud uvěřil v Krista a tak se k jeho milosti přihlásil. Spor o přesný výklad vykoupení byl jedním z hlavních bodů sporu mezi Martinem Lutherem a římskou (katolickou) církví. V novověkém západním křesťanství se představa vykoupení prakticky zúžila na odpuštění hříchů a příslib vzkříšení nebo i jen posmrtného života na základě víry v Ježíše Krista. Východní křesťanství zachovalo širší představu vykoupení jako příslibu očekávaného Božího království, který však příliš podrobně nepromýšlelo.

Současné křesťanství

Už od 16. století vznikaly o celé představě vykoupení různé pochybnosti a kritiky jeho výkladů. Od 19. století se zpochybnila představa vzkříšení a liberální teologie se snažila pojem vykoupení vykládat pouze jako symbol lidského osvobození, případně příslib lepší budoucnosti. Současné výklady vykoupení buďto obhajují tradiční výklad vykoupení obětí Ježíše Krista, anebo se snaží zachovat význam vykoupení jako vysvobození z různých pout, jež člověka svazují (například strachu z budoucnosti, zoufalství nad nenapravitelnou vinou,strach z nemohousnocti,smrti), jako zahlazení „dluhu“ člověka za dar života a jako příslibu konečné záchrany, kterou si ovšem neumíme konkrétně představit a podle Hanse Künga představovat ani nemáme.[3]

Spása –

(z praslovanského *sъpasti chránit stádo; lat. salus nebo pozdější salutareřec. σωτηρία sótéría) označuje záchranu, původně jak časnou (dočasnou, z každodenní životní zkušenosti, být zachráněn např. od nepřítele apod.), tak nadpřirozenou (náboženskou, věčnou).

Teologická nauka o spáse se nazývá soteriologie.

Náboženská spása může být chápána jednak negativně jako spása „od“, nebo pozitivně jako spása „pro“.

  • V prvním případě se jedná o spásu od něčeho, co člověka sužuje, co mu hrozí. Každé náboženství to definuje trochu jinak, ale zpravidla se jedná především o bolestutrpenísmrt. Součástí výkladu spásy je tedy zároveň hrozba.
  • V pozitivní definici pak je kladen důraz nikoli na to, od čeho jsme spaseni, ale co spásou získáváme. Může se – opět v závislosti na náboženské tradici – jednat o neberájnirvánuvěčný životspolečenství s Bohem apod.

Když se lidé naučí číst a psát, jejich porozumění evangeliu může růst a oni mohou požehnat život druhých.

My se to naučili ale svoje srdce jsme věnovali zlatým telatům!

 

Ježíš na svých obrazech drží srdce v ruce, znamená to že se musíte dostat sami do sebe, najít své božství a napravit své chování nebo se tady budete rodit donekonečna – A to nechceš!!!

Verše z Bible hovořící o spáse

(všechny citace z ekumenického překladu)

  • Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. (Římanům 10,9)
  • Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (Jan 3,16)
  • Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem. (Titovi 2,11)
  • Ježíš řekl: „Já jsem ta cesta, i pravda, i život. Žádný nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Jan 14,6)
  • To je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, aby všichni lidé byli zachráněni a přišli k poznání pravdy. (1.Timoteovi 2,3-4)
  • Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši. (Římanům 8,1)
  • Neboť toto praví Panovník Hospodin, Svatý Izraele: „V obrácení a ztišení bude vaše spása, v klidu a důvěře vaše vítězství. Vy však nechcete, …“ (Izajáš 30,15)
  • Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, ten život nemá. Toto píšu vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život. (1. list Janův 5, 12

Chrámy obrácení panny Marie symbolizují vaše otočení k bohu!

https://desperado.cz/clanek-970-foto-egypt-abu-simbel.html

Chrám Abu Simbel byl kdysi pomyslnou vstupní branou Egypta. Člověk chtě nechtě musí přemýšlet jak asi působil před třemi tisíci let na příchozí do Egypta z jihu Afriky. Přesně to byl také jeden z faraonových záměrů. Chrám Abu Simbel byl situován tak, aby sochy byly obrácené k řece aby shlížely na všechny lodě které z jihu připlouvaly po Nilu do Egypta. Větší chrám patří faraonu Ramesse II. a ten druhý nechal postavit pro svou Velkou královskou manželku Nefertari.

Egypt a ABU SIMBEL – čekají na návrat svých duší a zasvěcených kněží — ty lodě

Facebook

Pin It on Pinterest

Share This