0 Items
WOOCS 2.1.8
Vyberte stránku

Řezníci – Plod Sodomie, Hereze co to je?

Před několika roky mi vyprávěl jeden spolubratr skličující příběh o jednom kuriálním funkcionáři, notorickém homosexuálovi, který byl podroben exorcismu, protože si zvykl během svých nečistých radovánek proklínat Boží jméno, což vyvolávalo podezření z démonické posedlosti. Bezbožný monsignore zemřel krátce nato na nevyléčitelnou chorobu, kterou se nakazil od svých druhů.

V té době se ještě taková mecheche pohybovala v rozumné míře, nikoliv proto, že by jich bylo málo, ale protože platil mlčenlivý souhlas, známý z americké armády jako Don’t ask, don’t tell, neboli neptat se, nemluvit, i když pak mnozí věděli, kdo má onu zátěž, a kdo ne. Z Lateránu vycházeli do města v noční době v džínsech a kožené bundě za svým potěšením monsignoři, kteří pak ráno asistovali po boku papeže. Kněží se vzdalovali z fary, aby si dopřáli ‚teplých‘ lázní. Studenti papežských univerzit se chodili procházet do Villa Giulia. Seminaristé dbalí domnělého večerního apoštolátu chodili na Monte Caprino. Byla to generace koncilu, která dávala přednost módnímu odění a tmavým brýlím před tradičním hábitem. Pošetilí nafoukanci, kteří se oslovovali ženskými zdrobnělinami, si ještě dávali pozor, protože zde na stolci seděl muž Wojtyla. Ten však byl tak posedlý ekumenismem z Assisi, že vůbec netušil, že po jeho boku jsou ctitelé Jessicy Bataglia.

Své neřesti nazývali neřístky, jakoby ta zdrobnělina představovala menší provinění za skutky, které praktikovali. Takové neřístky nepokládal za dostatečně ohavné ani Montini se svými kalvinistickými způsoby; ty pak přešly na ambroziánské, podle nichž – ať jakkoliv skryté – zasluhovaly odsouzení. Jisté je, že již jeho pontifikát i s tehdejšími preláty zatěžovala neřest sahající až k nejvyšší hierarchii a zatěžuje ji dodnes, dokonce dnes více než včera, A ten byl nyní nikoliv náhodou povýšen k úctě oltáře, asi za svůj přínos k devastaci církve a jakožto povinnou splátku od svých chráněnců.

Bylo to na konci wojtylovského pontifikátu, kdy nečistí potomci Sodomitů našli odvahu sevřít své řady, shromáždit kolem sebe zástupy ctitelů podobného charakteru, jak jsme mohli vidět na nebohém polském papeži oděném do cirkusáckých rouch a nuceném asistovat groteskním kotrmelcům, jaké polonazí domorodci metali před pontifikem, a podobně pak divochům v Adamově rouchu coram Sanctissimo. Autor těchto profanací ještě stále brouzdá svatými paláci. (…)

A zatímco Jan Pavel II. odchází z tohoto světa, ve Vatikánu šik sodomitů pozvedá hlavu nikoliv bez velkých i malých skandálů, jako jsou případy sekretáře Jeho Eminence přistiženého in flagranti na nádražním záchodku v Termini, kněze v pornokině, frátera zabitého prostitutem v dodávce atd. atd.

Nástup Benedikta XVI. zvrátil plány homosexuální sekty, která v uvážlivém německém papeži viděla nesnesitelnou urážku pro dílo započaté jeho předchůdcem. Vidět na hlavě starce mitru Pia IX., to překračovalo všechna očekávání; nemluvě o zimní mozetě z rudé králičí kožešiny, červených střevících či zlaceném trůně, který nějaký horlivec vyhodil ještě za Montiniho pontifikátu. Neměl jsem tu čest slyšel hrozný křik arcibiskupa Martiniho, ale představuji si, že musel rozbít křišťálovou schránu z kredence v jídelně před vyděšeným zrakem svých služebníků ve smutku, když Ratzinger promulgoval ono Motu proprio, které   sám předtím prohlásil za nemožné ve jménu motta Zpět se nevracíme. Ale vzpomínám si dobře, že jsem se nezdržel jásotu nad zprávou o jeho zásahu proti vedení ‚komitétu‘, který napáchal tolik škod.

Jeho abdikace představovala odvetu koncilní sekty Benediktu XVI., přinucenému odstoupit pod tlakem skandálů, které se jeví maličkostí proti těm, jaké vycházejí najevo za jeho „údajného“ nástupce. A je třeba říct, že Ratzinger a s ním několik málo prelátů s nádechem konzervatismu, kteří později vstoupili do dějin pověstnou akcí Dubia, byli a jsou přísní a zapřisáhlí rytíři koncilního smýšlení, jemuž podkládali smysl spíše tlumený, nicméně revoluční.

Dějiny jednou odhalí arcana imperii, která přiměla papeže, aby opustil Petrovu loď právě v nejkritičtějším okamžiku, a zdá se, že ten, komu se podařilo přimět ho k demisi, dokázal také zařídit volbu toho nejhoršího papeže, jakého kdy církev poznala, tedy papeže dopuštěného, nikoliv pověřeného. Je skutečností, že panák v bílem taláru, který se ubytoval v rezortu Santa Marta, se těší ochraně modernistických spiklenců spolu s nadšenou tělesnou ochranou vatikánské gay lobby, velmi šťastné, že se zbavila nepohodlného Benedikta, který se chystal zmařit nebo alespoň učinit méně škodlivými ona desetiletí koncilního jara.

A je to právě u Svaté Marty – životní náhoda – kde nacházíme onoho mons. Riccu, od něhož máme kroniku vzešlou z přátelství s Argentincem v době, kdy Bergoglio vystupoval k rezidenci na Via della Scroffa. Důvěřivé duše věří, že arcibiskup z Buenos Aires neznal špatnou reputaci Riccy a byl příliš zaměstnán a trýzněn hořkým pokáním ze slavné Latinské Ameriky. Bude to jistě něco jako jeho asketický idol, který se ztrácí v temnotách skandálů a obtíží biskupů a kněží, které vycházejí nyní na světlo díky bývalému nunciovi Viganò.

Nuže, podívejme se na ně… Měli jsme tu jako coming out mons. Charasmu, který si dovolil mít milence, compagno, jak ho nazývá. Potom opata z Montecassina dom Pietro Vittorelliho, hanebnou postavu, která vydávala fondy opatství na slavnosti s drogami a nočním podnikem. Potom skandál s mons. Luigi Capozzim, sekretářem Coccopalmeria, zatčeným v luxusním bytě v Sant´Uffizio během orgií. Pak skandál s karmelitánským řeholníkem v Curia Generalizia Roma, obviněným z prostituce. Pak skandál s homoerotickou freskou pořízenou mons. Pagliou, prezidentem papežské akademie pro život a kancléřem Papežského institutu Jana Pavla II., od umělce gaye Riccardo Cinalliho. Tento vykřičený Paglia se vyznamenal tím, že do těchto dvou institucí uvedl partyzány eutanazie a potratů, s požehnáním „Údajného“.

Pak skandály biskupů a kardinálů, všichni z řad rigidně progresivních a filobergogliánských, milionové kauzy, které přivedly k bankrotu desítky diecézí katolického světa náhradami obětem zneužívání katolickými preláty a kněžími. A to nemluvíme o hanebných duchovních na čele řádů a řeholních kongregací, za jejichž zástěnou se odehrávaly zločiny hodné markýze De Sade. A don Mauro Inzoli  obviněný za zneužívání mladistvých, degradovaný Benediktem XVI. a pak znovu rehabilitovaný Bergogliem na nátlak Coccopalmeria, aby civilní justice nemohla prokázat jeho zločiny. Ale také tři kněží vyšetřovaní římskou prokuraturou za sex s mladistvými, za pedopornografii a prostituci nezletilých. K tomu přistupuje každodenní infikování jezuitou Jamesem Martinem, aktivistou v řadách zvrácenců, agitátorem za homosexuální konkubinát, jmenovaným poradcem Sekretariátu pro Sdělovací prostředky Vatikánu, povolaným na Světové setkání rodin v Irsku a později zaměstnaným na synodu o mládeži spolu s kardinálem Cupichem. V neposlední řadě je to dossier zaslaný jedním neapolským prostitutem ctihodné kurii v Neapoli, kde jsou shromážděny fotografie a záznamy rozhovorů cestou internetu, které vedlo 34 kněží a 6 seminaristů se svými klienty.

Nyní zjišťujeme, že prezident Papežské rady pro legislativní texty Coccopalmerio byl  při orgiích svého sekretáře přítomen a vatikánská policie ho poslala pryč dříve, než začne zatýkat tuto zločineckou bandu. Bylo by zajímavé zjistit, kdo byli ti další při této příležitosti, a zda Capozzi a jeho kardinálský šéf byli jediní církevníci k této akci pozvaní. Bylo by ještě zajímavější dovědět se – a já si přeji, aby se toho někdo ujal – jaká závažná rozhodnutí a důsledky pro církevní život byly vyvozeny z těchto amorálních případů, jaké podlé intriky dovolily vystoupit na odpovědná místa těmto komplicům, a jací dobří kněží byli naopak pronásledováni a zbaveni možnosti postupu.

Ve světle těchto hororů znějí groteskně sankce, jimiž byl postižen Paolo Gabriele, komorník Benedikta XVI., který byl obviněn, že zveřejnil tajnou zprávu, zatímco potrestáni by měli být obvinění provinilci a nikoliv ten, kdo je odhalil a učinil tak s dobrým úmyslem zabránit šíření hanebností ve Vatikánu.

Tyto zprávy vyvolávají hrůzu u prostých věřících a slušných osob; pocit hrůzy tváří v tvář institucionalizaci neřesti nás nesmí odvádět od realistického postoje, že tato morální rána je důsledkem koncilní revoluce; že se nad tím pohoršují jen konformisté, svá roucha trhají jen úzkostliví příznivi dialogu. Ještě že neříkají, že před takovými skandály má dobrý křesťan otočit hlavu a dívat se jinam, tvářit se, že nevidí zkázu, která se zde zahnízdila před padesáti lety. Oportet ut scandala eveniant. Zbožné mlčení pochopitelné při jednotlivých izolovaných případech představuje za současného stavu nepřijatelný postoj komplice, schvalování žalostného chování, a to tím spíše, že nejde o nějaké pády ze slabosti či přechodné bloudění zmateného dorostence, ale jedná se o počínání nedůstojné toho, kdo přijal křest, a co více, kdo přijal svatá svěcení, aby byl jako druhý Kristus, a profanuje tak posvěcené ruce, které se dotýkají posvátných způsob, ona ústa, která pronášejí konsekrační slova, onen jazyk, na který se kladou posvátné způsoby. Samotné pomyšlení na takové hanebnosti připomíná slova našeho Pána, která pronesl k sv. otci Piovi, když nazval takové kněze řezníky.

Kdo se činí otrokem hříchu, činí se otrokem ďábla, pod jehož jhem je duše mrtvá pro milost a stává se úplnou kořistí svodů Zlého. Hřích proti přirozenosti je ještě závažnější než jiné hříchy, otupuje vůli, degraduje lidskou osobnost a zotročuje ji. Neřest jakožto zvyk konat zlo, skutky, které volají do nebe o pomstu, činí toho, kdo se jich dopouští, hluchým k hlasu svědomí, takže se stále více propadá do hříchu.

Je zcela nesporné, že ten, kdo žije každodenně ve stavu smrtelného hříchu a navíc ve stavu permanentní svatokrádeže, pokud je Božím služebníkem, pomazaným od Pána, se cítí oprávněn modifikovat mravní principy, které zvykově a automaticky porušuje. Tak jakoby zloděj se cítil oprávněný ke krádežím a vrah k zabíjení, tak také sodomita, navíc svatokrádežný, zprošťuje své svědomí od tíže a stává se lhostejným k porušování Božího a přirozeného řádu, které vytrvale a soustavně překračuje pod záminkou vědomé tolerance a perverzní spoluviny. Nestačí mu, že denně znesvěcuje chrám Ducha Svatého, chce se povýšit na zákonodárce a osobuje si právo rozhodovat na místě Božím, co je dovoleno a co ne. Není snad právě toto ona vina Luciferova?

Slyšet dnes děsného Maradiagu, jak hodnotí skutky vlastních svatokrádeží a škody způsobené tolika duším jako administrativní nedopatření pod pretextem, že byly spáchány na dospívajících a nikoliv nezletilých, a proto je pokládá za lehké hříchy spáchané bez penetrace (sic!), což demonstruje názorně propast nemravnosti a přímo amorálnosti některých „prelátů“. Není divu, že od nich slyšíme opravdové hereze z oblasti církevní nauky. Je evidentní, že tvrdošíjnost v neřesti zahrnuje v sobě stavbu ideologické pevnosti, která tuto neřest legitimuje a schvaluje.

Požadavek vstřícnosti vůči komunitě LGBT, takto jinak vyhlášených sodomitů, za kterým se skrývá nejen sdílení jejich postojů a skandálního života, ale také nevyslovená touha připustit jednou jako dovolené to, co Bůh od počátku odsuzuje jako hanebnost. Prohlášením Kdo jsem já, abych soudil, které tak nadchlo nepřátele jména křesťan, odsuzuje Bergoglio sám sebe, protože právě nejvyšší Pastýř je zde proto, aby vedl, napomínal a soudil jednání svých ovcí, které mu byly svěřeny od Spasitele. Pastýř, který je povolán Boží prozřetelností, aby rozlišoval naše viny, však raději ustavičně napadá a kritizuje dobré katolíky a správné preláty, a naopak prokazuje nekonečné ničím nepodmíněné milosrdenství zvrácenému smilníkovi, od prostého řeholníka až po kardinála chlípníka. Přijímá na audienci homosexuály a cizoložníky, ale vytrvale odmítá přijmout bezúhonné osoby.

A víte, co ho nyní zdržuje, že se nemůže objevit před určeným časem: Tajemství nepravosti už pracuje, ovšem musí ustoupit z cesty ten, který to dosud zdržuje (2 Sol, 6-7). Nyní chápeme, o čem mluví Písmo svaté: je to okázalé předstírání římského papeže osobou, která sedí na jeho stolci jako Satanův komplic a ztělesnění jeho odpadlictví.

Jakou úctu k Nejsvětější svátosti můžeme čekávat od těch, kteří ji profanují tím, že celebrují mši s duší plnou hříchů? Jakou úctu k Panně Marii od těch, kteří urážejí její panenství a pěstují nepravosti? Jakou bázeň Boží od toho, kdo se odvažuje šlapat po jeho přikázáních a jeho božském slovu? A ještě: jakého ducha umrtvování chcete najít u toho, kdo pěstuje ty nejnižší vášně? Jakou svatost od praktikujícího bezbožníka? Jaký život milosti u toho, kdo pěstuje a podporuje hřích? Jakou péči o povolání kněžská a řeholní u těch, kdo pokládají semináře a kláštery za rezervaci mladých kandidátů hříšnosti?

Jak je možné nadále zastávat se koncilního jara, když vycházejí najevo takové skutečnosti? Kdo by měl důvěru k lékaři, který v soukromém životě pěstuje a chrání nemoci?

Je třeba konečně přiznat, že poslední koncil byl hnilobným plodem zcestného smýšlení a jednání, který hledal v herezi odůvodnění zvráceného jednání. Je proto příčinou současných škod a zkázy mravů mnoha lidí a církevních představitelů, kteří pro zdůvodnění své nemravnosti zdeformovali církevní nauku. Ale Bohu, který je autorem víry i mravnosti, nemůže sloužit ten, kdo se řadí mezi jeho nepřátele. Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům, protože buďto bude jednoho zanedbávat a druhého milovat, nebo se jednoho přidrží a druhým pohrdne (Mt 6, 24).

A nejen to. Kdo slouží knížeti tohoto světa, nutně neuznává svrchovanost Nejvyššího Krále. Proto Církev vyhlásila svátek Krista Krále. Koncilní sekta se však vzpírá proti jeho svrchovanému Majestátu. Dnešní svět oddaný tělu a ďáblu, volá jako židé: Nechceme, aby tento kraloval nad námi! Tomu, kdo si jednou nechal nasadit Satanova pouta, je velmi těžké se jich zbavit a přijmout Kristovo lehké a příjemné jho.

A i když byl i v minulosti klérus, který hřešil proti 6. přikázání, nikdy ještě nevystoupil takový papež, aby legitimoval hřích cizoložství, jak je tomu v Amoris laetitia. Jsou dostatečně známy machinace a podvody, jaké se uplatňují v Bergogliových tzv. synodách.

Zbožný čtenář se jistě bude ptát, co dělat proti zpustošenému divadlu, ve kterém se bourá autorita a hlásá blud. Je jediná cesta: pokání, pokání modliteb a obětí. Tak nás tomu učí Písmo svaté a Naše Paní ve svých opakovaných zjeveních. Společenství svatých, jak učí katechismus, umožňuje křesťanům napravovat vlastní i cizí hříchy a zadržovat tak rámě Boží spravedlnosti. Obětujme tedy svá utrpení, malá i velká, na smír za spáchané zlo a za obrácení těch, kteří těžce bloudí. A ti, kteří tvrdošíjně setrvávají u svých vin, musí odejít z vedení Božího stáda. Nevěsta Kristova byla až příliš pokořena od svých služebníků a zhanobena před tváří světa k obecnému pohoršení všech.

Dance macabre posledních desetiletí se chýlí ke konci. Tato generace Levitů bez víry a morálky je určena k vymření. Na troskách koncilní sekty bude zbudována nová církev, tak jako kdysi byly z pohanských chrámů odstraněny pekelné modly, aby se staly triumfem pravé víry.

Cesare Baronio in OPPORTUNE E IMPORTUNE

Zdroj: https://www.lumendelumine.cz/index.php?page=reznici-plod-sodomie-a-hereze-v-koncilni-sekte

Facebook

Pin It on Pinterest

Share This