0 Items
WOOCS 2.1.8
Vyberte stránku

Řád draka!

Učení Svrchovaného Královského Řádu Draka (1)

11.01.06   Jaroslav Chvátal
Přes smyšlenou doktrínu, že Ježíš byl zrozen v Panně a byl jediným synem Boha (definice, která neměla své opodstatnění v textech v dobách před Římem), lze v Novém Zákoně nalézt indicie potomstvu od Davida Israelitů až po Krále Židů. Jde tu především o Evangelium Matouše a Evangelium Lukáše. Otázka číslo jedna tedy zní: “Co bylo zvláštní na této pokrevní linii”? Za předpokladu, že dynastická posloupnost od Ježíše byla čistě prominentní v panovnických a politických záležitostech a to po dobu přes 2000 let (s rodinou podporující ústavní demokracii proti kontrole církevního establishmentu se jeho status opírá o skutečnost, že Ježíš byl přímým potomkem Krále Davida. Co dělá linii Davidovu tak zvláštní a odlišnou od ostatních? Bible vysvětluje, že příběh pokrevního příbuzenství započal Adamem a Evou, přičemž skrze jejich třetího syna Setha se vytvořila pokrevní linie, která pokračovala skrze Metuzaléma, Noaha k Abrahámovi, který se stal patriarchou hebrejského národa. S tím je spojeno líčení, kterak Abrahám přestěhoval svou rodinu ze Západní Mezopotámie (dnešní Irák) do země Canaan (dnešní Palestina) a odsud se později část jeho potomků přestěhovala do Egypta. Po několika generacích se však kde David Betlémský se stal králem nově definovaného království Izraelského.

Každý kdo studoval Bibli ví, že toto je velmi fascinující sága, ale stále zde nic nepoukazuje na to proč rodová linie Davidova a jeho potomků byla tak zvláštní. Ve skutečnosti je tomu spíše naopak. Jeho předci jsou popisováni jako jistá posloupnost kočujících hledačů nových území bez jakékoliv vyjimečné hodnoty nebo kvality až do období vlády krále Davida.
 
Jejich biblická historie nenese žádné srovnání například se souběžnou linií faraonů Starého Egypta. Jedním z mála faktorů o který se můžeme opřít spočívá v tom, že (od dob Abraháma) byli určováni jako “Bohem volené osoby”.  A to je zajímavé, jelikož podle Bible jejich Bůh je vedl skrze řadu hladomorů, válek a dalších ukrutností. Na základě toho se nezdá, že by tito první Hebrejci oplývali příliš velkou bystrostí. Na základě těchto zjištění v podstatě stojíme před dvěmi možnostmi:
 

1) David vůbec nepatří do Abrahámovi genetické posloupnosti a byl tam (do seznamu) jednoduše našroubován pozdějšími pisateli

2) A nebo jsme konfrontováni s velmi manipulativní verzí nové rodové historie – verze, která měla za úkol spíše podpořit židovskou víru, než reprezentovat nějaký historický fakt.
 

Ve vztahu k tomu je třeba zmínit, že texty evangelií byly ve veřejném majetku celá staletí mající jen velmi malý vztah k záznamům v ranném období. Nový Zákon byl sestaven zhruba v průběhu 4. století n.l.  biskupy podporující konspirativní křesťanskou víru. Ale co když židovští patriarchové před tím dělali v podstatě totéž?

Abychom tuto domněnku potvrdili a nebo vyvrátili musíme se vrátit do spisů z ranné historie a systematicky hledat jakoukoliv anomálii. Zřejmě jediný problém spočívá v tom zda takový postup je vůbec technicky možný. Ranné hebrejské spisy byly realizované mezi 6. a 1. stol. př.n.l. a jak se ukazuje ani ty nejsou pravděpodobně původní. Skutečné informační kořeny tak sahají o mnoho tisíců let do minulosti.
 

Za předpokladu, že první skupina těchto knih byla psána ve chvíli kdy Židé byli drženi jako zajatci v Mesopotámském Babylonu v 6. stol. př.n.l. je evidentní, že originální záznamy byly k dispozici právě zde. Ve skutečnosti od časů Abraháma skrze řetězec devatenácti generací je celek “Starého Zákona” patriarchální historie z prostředí Mesopotámie.

Více specifická historie vychází z prostředí Sumeru a to konkrétně z jižní Mesopotámie. Zde se starověcí Sumerové odkazují na jakýsi zatravněný ostrov v deltě řeky Eufrat v souvislosti s ostrovem (zemí) Eden.
 
Když byste hledali řetězec pokrevního příbuzenství mysteriózního odkazu “Svatého Grálu”, zjistil jsem, že velmi dobrým zdrojem o pozadí  celé této problematiky jsou různá evangelia a texty , které nejsou součástí “Nového Zákona”. Můžeme tedy doufat, že obdobným způsobem uspějeme ve Starém Zákonu , kde například “Enochovy Svazky”, také nejsou součástí  “Starého Zákona”. Dalším zajímavým spisem v souvislosti se “Starým Zákonem” jest hodný prostudování je “Kniha Joshuy” a “Kniha Samuela” včetně “Knihy Jasher”. Všechny tyto materiály přes zjevný v prostředí hebrejských pisatelů nebyly zahrnuty v konečném výběru.  Mimo to je třeba brát v potaz ještě další důležité manuskripty. Tak například “Kniha Čísel” přitahuje naší pozornost ke “Knize Válek” a v “Knize Isaiáše” jsme zase odkazováni na “Knihu Pána”.
 

Takže samozřejmě nyní zásadní otázka zní: “Co jsou to za knihy a kde se nachází?”.  Jedno je jasné. V Bibli na tyto materiály existují odkazy. To znamená, že musely předcházet Bibli. Znamená to také, že se musí jednat o velmi důležité materiály. V tom případě musíme ovšem logicky opáčit: “Proč byly tedy z Bible editory vyloučeny?”

V hledání odpovědi na tuto otázku v rámci esenciálního studia “Starého Zákona” před jeho deformativní úpravou zjistíme jeden velmi zajímavý fakt. Ve verzích Bible psaných v soudobých jazycích je definice “Pána = Boha” užívána v obecném kontextu, ale v textech dřívějšího data je zřetelný rozdíl spatřován mezi termíny “Jehova” a “Pán”.
 

Ano, je velmi zajímavé proč hebrejský biblický Bůh vede lid skrze soudy, soužení a strádání, záplavy a pohromy, když čas od času se projeví jako milosrdná a vůbec opačná osobnost. Odpoveď zní: “I když se Bůh na první pohled jeví jako  jedna osobnost ve skutečnosti existuje výrazný rozdíl mezi “Jehovou” a “Pánem”. Takže v tomto případě jaké bylo originální jméno pro Pána v těchto prvotních spisech? Zjistíme, že velmi frekventovaným synonymem bylo jméno “Adon”. A co se týče Jehovy pak nacházíme ve stejné převaze jméno “Al Shaddai”. Velmi zajímavý je překlad tohoto jména, který znamená – “Velebná hora”.

S největší pravděpodobností také označení “Jehova” souvisí se známým hebrejským názvem “YHWH”, což v překladu znamená: “Já jsem to a to jsem Já”. Při této příležitosti bych chtěl upozornit na jednu zajímavost, která se může konec konců zdát nepodstatná, ale něco mi říká, že tu zřejmě nějaká skrytá souvislost může být.
 

Existuje obor astrologie, který je velmi ´vzdálen klasické západní astrologii. Svého času jsem měl to štěstí se poměrně podrobně s ním seznámit. Jde o tzv. “Výkladovou čili esoterní astrologii, která má své kořeny ve starobylých tibetských tradicích. Největší podíl na rozpracování a šíření tohoto astrologického odvětví má kult “Žlutých čepic” do kterého by měl patřit (pokud mám správné informace) i profil současného dalajlámy. Takže o co jde.

Podle této tradice se na tzv. “Kole Života” – Zodiakální Kruh čili kolo v současné době nachází celkem dvanáct znamení – archetypálních prvků jež úzce souvisí s mikrokosmickou, ale i makrokosmickou evoluční korespondencí. Tak jak se Kolo otáčí resp. tak jak fragment Vědomí či Života prochází vývojově jednotlivými zodiakálními energoinformačními buňkami v algoritmickém (opakujícím se či střídavém) profilu dochází v přeneseném slova smyslu k vlnění, chvění přeneseno do grafického vyjádření – tvorbě nekonečného sínusového průběhu. Aby byly pro studenta této astrologické kategorie na první pohled zřejmé významové a kvalitativní odlišnosti jednotlivých dvanácti zodiakálních archetypálních polí, je každá taková buňka označená jakousi definicí čili “Klíčovou větou”. A jsme u jádra problému. Ona výše uvedené: “Já jsem to a to jsem Já” je citace doslovně přesné klíčové věty dotýkající se energetického pole zodiakálního znamení Lva. Přičemž Lev je na “Kole Života” postaven do  stínové opozice vůči energetickému poli Vodnáře. A ten je zase velmi preferovaným symbolem v souvislosti s aktuálními událostmi a blízkou budoucností.
 

Je třeba zmínit, že ona citované věta byla v zásadě prohlášením Boha směrem k biblickému Mojžíši ke kterému došlo na neméně známé hoře Sinaj stovky let po Abrahámovi. Vychází nám z toho, že Jehova není ve skutečnosti jméno a proto by bylo lepší kdybych zůstali u původního El Shaddai a Adon, což je jeho opozitní protějšek.

Canaanité používali místo “El Shaddai” název El Elyon” a místo Adona pak termín “Baal”, což opět znamená to samé (Velebná hora a Pán).
 
V moderním biblickém pojetí je definice “Bůh” a “Pán” sjednocená, tak jako by šlo o jeden charakter. Ve skutečnosti zde máme jednoho mstivého boha a druhého, který vždy konal v zájmu dobra pro lid. Každý z nich měl své manželky, syny a dcery. Staré spisy nám to naznačují skrze patriarchální éru Israelitů snažící se podporovat Adona – Pána. Dokonce na jednom místě Bile vysvětluje jak kolem roku 600 př.n.l. byl Jeruzalém svržen Jehovou a desetitisíce Židů byly uvrženy do zajetí v Babylonu, a to z toho důvodu, že jejich král (potomek krále Davida) postavil oltáře v úctě k Baalovi (Adonovi – Pánovi).
 

Právě v tomto období zajetí Izraelité velmi oslabili a nakonec připustili své podlehnutí “Bohu Hněvu” a vyvinuli nové náboženství z naprostého strachu z jeho odplaty. To bylo v době kdy se jméno Jehova poprvé zoficialiovalo. Bylo to v období zhruba 500 let před érou Ježíšovou. A tak si postupně křesťanská církev postupně osvojila označení Jehova, které začala jednoduše nazývat Bůh, přičemž na straně druhé sociální a mírumilovný archetyp Adon (Adonai) byl totálně vyřazen. Máme tedy vedle sebe dvě náboženství. Jedno je založené na Víře a druhé na Strachu – Bohabojství.

Takže v shrnutí řečeno. Uvnitř panteonu různých Bohů a Bohyň existují dva vzájemně nepřátelsky laděné převládající prvky. V různých kulturách a filozofiích jsou známé například jako “El Elyon a Baal, El Shaddai a Adon, Ahriman a Mazda, Jehova a Pán, nebo Bůh a Otec”. Při tom je třeba upozornit na to, že ve všech těchto případech jde “pouze” o tituly a nikoliv o osobní jména.
 

Takže jak se tedy ve skutečnosti jmenovali? Abychom mohli s co největší přesností odpovědět na tuto otázku musíme najít prostor či prostředí kde byli nejvíce aktivní, tedy kde je jejich aktivita nejvíce koncentrována. Staré Caananské texty (byly objevené v Sýrii ve dvacátých letech minulého století) nám sdělují, že je třeba pátrat v oblasti údolí řek Tigris a Eufrat (Mesopotámie). Jde o to samé území, jež je v sumerských textech nazýváno “Zahrada Eden” – neboli n”Delta Eden”, která se nacházela v deltě řek v Perském zálivu.

Na své cestě za uchopením pravých osobních jmen výše uvedených opozitních faktorů se dostaneme ke starým sumerským textům pocházející z doby asi 3200 let př.n.l. . Zde získáváme další zajímavou informaci. Jde prý o bratry. Sumerský Bůh Bouře později známý jako Jehova se nazývá Enlil čili “Ilu – Kur – Gal” v překladu (“Zákon Hory”) a ten druhý, jeho bratr,  se nazývá Enki – později známý jako Adon nebo Pán či Otec. Unikátní je ovšem překlad tohoto jména, který spočívá ve slově “Archetyp”.
 

Texty nás informují o tom, že to byl Enlil, který “přivedl” na lidstvo potopu jež zničila známé město Ur v Babylonu, byl to Enlil, jež bránil rozvoji moudrosti, vzdělání a osvícení lidstva. A byl to opět Enlil, který stál za zničením měst Sodoma a Gomora v oblasti dnešního Mrtvého moře, které ve skutečnosti nebyla žádným doupětem zla, ale naopak, byla to veskrze známá centra moudrosti a učení. Na druhé straně to byl Enki, který i přes hněv svého bratra umožnil lidstvu přistup ke “Stromu Vědění” a Stromu Života”. Byl to opět Enki, který připravil a zrealizoval strategii útěku během potopy. Byl to Enki, který položil, základ pozdějším zasvěcovacím mystériím a Pravé Vědy, které se pak staly základem všech esoterických škol v Egyptě.

Zdroj: Matrix 2001

Učení Svrchovaného Královského Řádu Draka (2)

08.02.06   Jaroslav Chvátal

Texty nás informují o tom, že to byl Enlil, který “přivedl” na lidstvo potopu jež zničila známé město Ur v Babylonu, byl to Enlil, jež bránil rozvoji moudrosti, vzdělání a osvícení lidstva. A byl to opět Enlil, který stál za zničením měst Sodoma a Gomora v oblasti dnešního Mrtvého moře, které ve skutečnosti nebyla žádným doupětem zla, ale naopak, byla to veskrze známá centra moudrosti a učení. Na druhé straně to byl Enki, který i přes hněv svého bratra umožnil lidstvu přistup ke “Stromu Vědění” a Stromu Života”. Byl to opět Enki, který připravil a zrealizoval strategii útěku během potopy. Byl to Enki, který položil, základ pozdějším zasvěcovacím mystériím a Pravé Vědy, které se pak staly základem všech esoterických škol v Egyptě.


Mnozí informovaní vědí, že celá řada různých soudobých spisů hovoří o hermetické škole faraóna Tuthmosis III., který vládl v Egyptě kolem roku 1450 př.n.l. Ale už vůbec není obecně známé, že tato škola byla zděděným potenciálem toho co se nazývá “Royal Court Draco” (“Královský Dvůr Draka”). Ten byl založen knězi v Mendézu kolem roku 2200 př.n.l. a následně schválen 12. dynastií královny Sobeknefru.

Tento kněžský Řád později přešel z Egypta ke králům Jeruzaléma a dále pak do oblasti dnešního Bulharska, Rumunska a střední Evropy skrze velmi dobrodružnou a prakticky neznámou misi dvou “zasvěcenců – princů” Scythia a Balteána (od něho např. název Baltické moře). Na tomto místě by bylo dobré upozornit, že v časech výše uvedených osobností existovala tato řada zasvěcenecké posloupnosti: “mistr – velmistr – kněz – princ – velmistr”. Lze tedy konstatovat, že jmenovaný Řád na evropské půdě svého času inicioval tři silná zasvěcovací centra, která zároveň působila jako energeticky významné akupunkturní body, jež zřetelně ovlivňovaly povědomí tisíců osob, které žili svůj přirozený život v energetickém dosahu těchto center.

V současné době JE tento Řád je opět aktivní a existuje pod názvem “Královský Řád Svrchovanosti Draka” a se svou bezmála 4000 let trvající existenci se řadí mezi nestarší svrchované Řády na světě.   

Položme si otázku, jakou úlohu plnil tento Řád v dobách starého Egypta? Podle neoficiálních záznamů měli urychlovat alchymistickou sílu královského pokrevního příbuzenství “Pána Enkiho – Archetypa”.

Králové tzv. “první posloupnosti” se mazali při korunovaci “tukem draka” (posvátného krokodýla). Šlo o krále, kteří vládli v Sumeru a Egyptu před tím než nastoupili vládu “králové Izraela”. Výše uvedené “ušlechtilá bestie” se v Egyptě nazývala “Messeh” a z něho je odvozeno hebrejské slovo “kanoint”. Králové této dynastické posloupnosti byli nazýváni “Draci” nebo také “Messiah – Mesiáš” čili (pomazaný).

V dobách velkých bitev, kdy armády různých království byly spojené dohromady se jejich hlavní vůdce, který byl vybrán k společnému velení se nazýval “Velký Drak” (Král Králů) a nebo ještě lépe v keltské podobě “Pendragon”.

Dalším zajímavým prvkem z archívu “Dračího Dvora” je původ slova “Kingship” (Královský Majestát). Etymologicky toto slovo ze sumerského (A ´Kin) což znamená “pokrevní příbuznost”. Ve své původní podobě měl tento tvar formu (kainship). První král spasitelské Dračí linie – hierarchie byl biblický “CAIN”, hlava sumerského Domu “Kish”.

Tak jak se zabýváme touto problematikou musíme narazit na první anomálii v tradičním pojetí Genesis. Týká se historické rodové linie vedoucí k Davidovi a Ježíšovi. Je rovněž potřeba zdůraznit, že tato linie není postavena na synovi Adama a Evy – Setha, ale na Kainovi. Jehož zaznamenaní zástupci byli prvními velkými králi čili (Kains) Mezopotámie a Egypta.

Další dva důležité rysy vyjdou najevo budeme – li studovat Bibli s výše uvedenými znalostmi. Všichni inklinujeme k tomu, že Kain je prvním synem Adama a Evy , ale není tomu tak. Dokonce i kniha Genesis ve svých aktuálních přehledech nám říká, že “Kain byl řídícím nástrojem Země”. Co se vlastně praví v Genesis? Nic jiného než to, že Kain měl vládu nad Zemí!

Ukazuje se bibličtí překladatelé měli neustálý problém se slovem “Země – země”. Často je totiž tento slovní ekvivalent překládán jako (půda, prach, klasická země), ale první texty zcela jednoznačně používají ekvivalent “Země”. Dokonce i v případě Adama a Evy překladatelé překládají tento pojem špatně.

Bible říká: “On vytvořil muže a ženu, a nazval je Adamem. Starší spisy pak používají více kompletní název “Adama” což znamená Země. Ovšem to neznamená, že byli vytvořeni z “prachu”, nýbrž to, že prostě byli ze Země. Hebrejská verze Bible, která se nazývá “Anchor” tuto věc vysvětluje velmi pečlivě. Prostě naznačuje, že Adam a Eva byli Pozemšťané.

Podle dosavadních analýz, které byly soustředěni na tento problém, lze konstatovat, že Adam a Eva výsledkem velmi precizního klinického klonování. I když tato informace na první pohled vypadá jako holý nesmyl a jasná fantazie, při kvalitním zpracování dostupných fakt a odpoutáním se od klasického konzervativního pohledu není tato dedukce zatraceni hodná.

Snažím se tím naznačit, že Sumerské texty hovoří o tom, že zhruba před 6000 lety Adam a Eva (známí jako “Atabba” a “Ava” byli chováni jako genetický nosič pro královskou pokrevní linii (královský majestát)v “Domě Shimti Enki”. V sumerském jazyce slovo “Shi – im – ti” znamená “Dech Větru Života”.

Adam jistě nebyl prvním člověkem na Zemi, ale zřejmě byl prvním, který byl stvořen “umělým způsobem” v rámci královské posloupnosti. Poslední výzkum také naznačuje, že osoba známá pod jménem “Nin – Khursag” byla nazývána “Dáma embrya” čili v jiném slova smyslu “Dáma (Paní) Života”. Byla náhradní matkou pro Atabba a Ava. Ti, jak již bylo naznačeno v textu, byli stvořeni z lidských vajíček a oplodněni pánem Enki.

Zdá se, že za to může přímo titul “Nin – Khursag” (Dáma Života), že Ava (Eva) se v hebrejštině honosí prakticky stejným titulem. Skutečné jméno Ava  (Eva) znamená Život. A tady narážíme na velmi zajímavou souvislost. Jde o to, že v sumerském ekvivalentu Dáma Života je “Nin – Ti” (Nin – Dáma a TI – Život). Nicméně jiné sumerské slovo “Ti” s výslovností (téé) znamená “žebro”. Takže asi víte kam mířím. Z důvodu prostého nedorozumění u dvou praktických shodných slov “ti” s počala Eva nesprávně spojovat s termínem “Adamovo žebro”.

Enki a Nin – Khursag (společně s jejich bratrem Enlilem – později Jehovah) patřili k panteonu Bohů a Bohyň známých jako Annunaki, což v překladu znamená “Nebe přišlo na Zemi”. Ve skutečnosti ono velké shromáždění tajuplných Annunaki (později nazývané “Dvůr Elohim”) je zmíněné například v Žalmu 82.

Podle tradice Řádu Draka spočívala důležitost Kaina v tom, že byl stvořen přímo Enkim a Avou třebaže jeho krev patřila ze tří čtvrtin Anunnaki. Jeho nevlastní bratři Hevel a Satanael (více známí jako Abel a Seth)měli ve skutečnosti méně jak polovinu krve Annunaki. Byli potomstvem Atabby a Avy.

Jinými slovy Kainova krev byla více mimozemského charakteru než jeho bratra Abela. Výzkumy vedené na mnoha polích této vědy těmi jedinci, kteří nejsou zasaženi ortodoxním pojetím věci naznačují další překvapivé zjištění. Oficiální příběh Kaina a jeho bratra Abela je notoricky znám každému průměrnému jedinci. V jeho zjednodušeném pojetí jde o to, že Kain zabil Abela přičemž Abelova krev byla přijatá zemí. V podstatě jde o to, že originální popis tohoto příběhu byl poměrně dokonale zdeformován a v současném podání Bible má zcela jiný význam a smysl.

Ve skutečnosti jde aktivity a události týkající se genetického transferu v rámci ustanovené “královské pokrevní linie”. Tyto záležitosti byly buď špatně pochopeny budoucími přepisovači a nebo záměrně zkresleny z nějakého velmi podstatného důvodu. V Sumerské enklávě je tato genetická záležitost označena jako “Gra – al”, Z pohledu  biblického můžeme pracovat s podobnou analogií, která je charakterizována jako “Kainovo znamení”.

Tento symbol je církví pojímán jako jakási forma prokletí. Ovšem Bible nám neříká jednu velmi důležitou věc. Vzhledem k velmi napjatým vztahům existovala obava o Kainův život. Bylo to zřejmě v souvislosti s tím, že Pán (Adon)Kaina speciálně označil (Kainovo znamení)a prohlásil sedminásobnou pomstu jeho nepřátelům. V současné době je velmi problematické se dopídit skutečné povahy toho proč byl Pán (Adon) ochráncem Kaina.

Mnoho čtenářů se asi logicky začne pídit po předpokládaných nepřátelích našeho Kaina v souladu s prvky Genesis. Kdo by tím nepřítelem mohl být? Podle Bible existovali pouze Adam a Eva s jejich syny Kainem a Abelem a Kain podle všeho zabil Abela. Pakliže budeme tento text považovat za směrodatný, pak o nepřátelích nemůže být ani řeč.

Pojďme se ještě jednou vrátit k onomu Sumerskému “Gra – Al”, které Bible nazývá “Kainovým znamením”. Prý to byl emblém “Pohár na vodu”, “Rosi Crucis” (Rosa Cup). Je zajímavé, že tento emblém je identifikován ve všech důležitých pramenech včetně egyptských a fénických, ale i v nálezech jako “vycentrovaný rudý kříž uvnitř kruhu (do současné doby astronomický i astrologický symbol Země)”. Tak jak šel čas podoba tohoto symbolu se různě upravovala a rozvíjela, (v podstatě všechny ostatní tvary křížů vychází právě z tohoto originálního pojetí), ale v této klasické podobě je znám jako originální symbol Svatého Grálu.

Učení Svrchovaného Královského Řádu Draka (3)

22.04.06   Jaroslav Chvátal

I když ve Starém Zákoně nalezneme jména potomstva daného od Caina, ale při bližším zkoumání zjistíme, že se v mnoha případech nápadně podobají jménům potomků jeho nevlastního bratra Setha i když se v různých provedeních rozcházejí. Detailní analýzou zjistíme, že Sethova linie potomstva až po Lamechova syna Noaha byla (naštěstí zrovna ne velmi chytře) vymyšlena biblickými kompilátory, a to proto aby se vyhnuli ukázat pravdivou skutečnost. Je-li tomu tak, pak se muselo cosi přihodit. Muselo jit o něco velmi zásadního a klíčového, když si to vynutilo tak radikální zásah do Cainovi genealogie potomstva. A to “něco” se stalo velikým tajemstvím. V tomto stádiu výzkumu zjišťujeme, že je velmi pravděpodobné, že Jehova varoval Noaha a jeho syny před přijímáním krve – tedy před činem, který se stal dosti zásadním pro pozdější způsob života židovského národa. Souvisí to například s velmi prostým židovským zvykem zcela oprostit od krve maso před vařením a konzumací. Kdežto v křesťanské tradici posvátné spojení masa a krve (červené víno reprezentuje krev) se stalo poměrně běžným zvykem. Jiný symbol “vinná réva” zase symbolizuje rodovou krev čili pokrevní linii.


Další evidovanou anomálií je samotná Cainova manželka. Je třeba se zeptat kdo byl její rodič, když u Adama a Evy, co se této záležitosti týče, máme poměrně jasno? O Cainově manželce se v Bibli mlčí, můžeme pouze vysledovat seznamem Cainových potomků. Je tedy zřejmé, že existovaly velmi důležité informace, které byly v Bibli potlačeny. Můžeme jí ale nalézt mimo ní.

Při troše dobře cíleného hledání zjistíme, že aby byla podpořena čistokrevná linie Cainova, byl oddán s jeho nevlastní sestrou – čistokrevnou Annunaki princeznou “Luluwou”. Jejím otcem byl Enki a matkou Lilith – vnučka Enlila. I když v Bibli nenalezneme jméno jeho manželky, nalezneme alespoň jméno jejich mladšího syna Enocha, přičemž starobylé Sumerské záznamy citují jejich staršího syna a královského nástupce Atuna, který bude možná některým spíše známý pod jménem “Etana Kish”. Je známo, že Etana byl sycen ze “Stromu Života”. Od tohoto okamžiku byla vždy jakkoliv královská linie symbolizována “větvičkami stromu” a starověké slovo pro “uvědomění si” takové linie znělo – “klon” (později metamorfuje ve slovo “klan”). Později byla tato rostlina či strom přetransformována do podoby “révy”, a tak “GRA-AL”, “Réva” a “Mesiášská pokrevní příslušnost” se stala pevnou součástí literatury následujících věků.

Na základě jejich uměle iniciovaného systému plození se tato královská linie stala elitou v oblasti vědění, kultury, moudrosti a esoterických tradic. V tomto okamžiku je třeba si uvědomit velmi důležitý fakt. Od samého počátku se tato enkláva snažila a dodnes snaží udržet si výhodu před ostatní formou společnosti (Tato výhoda se dotýká především oblasti vědění, moudrosti a netradičních praktických dovedností esoterického charakteru.. Při této příležitosti bych chtěl připomenout, že zdaleka ne každý klasický aristokratický rod patří do jmenované kategorie, kterou si zde snažíme přiblížit.Ve skutečnosti jde opravdu jen o několik větví?).

Výše uvedené samozřejmě platí i pro genetickou stránku. Proto, aby byla udržena maximálně čistá “krev” platili uvnitř takové pokrevní linie přísné podmínky v souvislosti se sňatkem mezi mužem a ženou. To vše plně souhlasí se s tím, že prominentní gen je v posloupné řadě potomku veden v krvi matky. V současné době se této problematice říká “mitochondrální DNA”.

A tak byla tato tradice děděna nejen královskými potomky v Egyptě, ale i na mnohých jiných místech světa, např. keltskými skupinami panovníků v Evropě. Opravdový královský majestát byl veden skrze ženu a tak královská manželství byla spojována s nevlastními sestrami a nebo bratranci. Výzkumem zjišťujeme, že hlavní páteřní speciální pokrevní linie o kterou nám jde se počala formovat někdy kolem roku 3500 př.n.l.

Před tím než se dostaneme k detailům rozvíjené problematiky, bylo by dobré zauvažovat nad tím, proč byla ona strategicky důležitá pokrevní linie Cainova a jeho potomků tak zarputile ignorována hebrejskou a křesťanskou církví ve prospěch jeho protějšku – linie Adamovi a Sethovi.

I když ve Starém Zákoně nalezneme jména potomstva daného od Caina, ale při bližším zkoumání zjistíme, že se v mnoha případech nápadně podobají jménům potomků jeho nevlastního bratra Setha i když se v různých provedeních rozcházejí. Detailní analýzou zjistíme, že Sethova linie potomstva až po Lamechova syna Noaha byla (naštěstí zrovna ne velmi chytře) vymyšlena biblickými kompilátory, a to proto aby se vyhnuli ukázat pravdivou skutečnost. Je-li tomu tak, pak se muselo cosi přihodit. Muselo jit o něco velmi zásadního a klíčového, když si to vynutilo tak radikální zásah do Cainovi genealogie potomstva. A to “něco” se stalo velikým tajemstvím.

V tomto stádiu výzkumu zjišťujeme, že je velmi pravděpodobné, že Jehova varoval Noaha a jeho syny před přijímáním krve – tedy před činem, který se stal dosti zásadním pro pozdější způsob života židovského národa. Souvisí to například s velmi prostým židovským zvykem zcela oprostit od krve maso před vařením a konzumací. Kdežto v křesťanské tradici posvátné spojení masa a krve (červené víno reprezentuje krev) se stalo poměrně běžným zvykem. Jiný symbol “vinná réva” zase symbolizuje rodovou krev čili pokrevní linii.

Mohlo by se tedy zdát, že moderní křesťanský zvyk je bezděčný návrat k některým velmi vzdáleným rituálním praktikám z období před Noahem, kterým vědomě bránil Jehova. K této době se váže i velmi známý symbol “kalichu”,  vždy symbolizoval ženské lůno a svým způsobem souvisí s menstruační krví. Krev byla především raně historických koncepcích považována vždy za extrémně vzácnou tekutinu. Toto pravidlo platilo především pro menstruační krev. I když se to z našeho divoce “moderního pohledu” může zdát nepochopitelné mezi našimi předky existovalo skryté vědění a znalosti předávané pouze úzkému počtu jedinců z pokolení na pokolení týkající se právě menstruační krve.

Hovoříme-li o krvi je třeba poznamenat již méně citované krevní spojení s Anunnaki. Jejich krvi se v tradiční terminologii říkalo “Měsíční Substance”. V textech šlo zřejměo pokrevní příbuzenství Anunnaki vedené přes Enkiovu sestru Nin – Khursag (Dáma Života). Síla, která byla extrahována z této cizorodé krevní substance byla definována jako nejsilnější ze všech životních sil a byla nazývána “Hvězda ohně”.

Jen pro upřesnění bych měl poznamenat, že v enklávě starověkého Egypta se Nin – Khursag nazývala Isis, která se stala matkou mesiášské linie v rámci matriarchálního genu, který představoval “Začátek” čili “Gen – Isis” a nebo v rámci vědeckého dialektu “Genesis”.

Vraťme se ale k známému biblickému “Stromu Života”.  Jistě každý, alespoň trochu informovaný jedinec má ví o situaci, která se podle tradiční symboliky odehrála v jeho blízkosti. Mám konkrétně na mysli ono nekalé užívání vědomostí z tohoto prostředku. Jablko, které si svou partituru také odehrálo tradičně symbolizuje mužské pohlavní orgány. Ženské menstrum v obě obsahuje  poměrně velké množství endokrinních sekretů, zvláště pak šišinky mozkové a podvěsku mozkového, čili epifýzy a hypofýzy. Je to především epifýza, která byla vědoucími vždy spojována se Stromem Života. Esence aktivní dlouhověkosti je údajně podle těchto prastarých zasvěceneckých zdrojů vylučována zase podvěskem mozkovým. Byla nazývána “soma” čili podle řeckého “Ambrozie”.  V mystických kruzích existoval tzv. symbol “menstruační květiny”. Byl symbolizován “Lilií a nebo Lotosem”.

Ve starověkém Sumeru byly ženy vždy považovány za klíčové prvky k “Rodové posloupnosti Draka” byly uctívané jako “Lilie”. Z tohoto klíčového slovního pojmenování později vzešly také výrazy jako “Lili, Luluwa, Lilith, Lilutu a nebo Lilette”. V původní reprezentaci měl “mesiášký drak” velmi malý vztah ke křídlům a létání. Spíše byl reprezentantem hada se čtyřmi nohami svým pojetím velmi blízký krokodýlovi. Byl to posvátný messeh jehož jméno znělo Draco. Tak se stal Drak duchovním emblémem egyptských faraonů, symbolem egyptských terapeutů, essenských z Kumránu a je to On, který symbolizuje tzv. “Bistea Neptunis” (Mořského hada). Tento velmi prazvláštní tvor byl vždy spojován s genetickou tradicí královské evropské dynastické linie  Merovejců a jejich potomků.

Ve staré hebrejské verzi Bible jsou všechny odkazy na hady tvořené se základem slova “nahas – “nhsh” ze kterého se později zformovalo známé “nagas – nága”. Tady by bylo rozumné připomenout, že všechny tyto výrazy se netýkají klasického pojetí hadů, nýbrž a na to bych chtěl poukázat “hadů – nositelů moudrost a osvícení”. Můžeme to vyvodit již ze samotného slovního významu. Prvek “nahash” v českém překladu totiž znamená “rozluštit” a nebo “zjistit”.  Budeme-li systematický bádat ve strategických pramenech zjistíme, že hadi byly vždy spojeni se symboly Moudrosti, Léčení a Stromem Života. Vždyť i symbol současné lékařské asociace je vlastně představa hada, který se omotává kolem kmene “Stromu Života”. Je velmi bohatě zastoupen i ve vyobrazení, které se nalezlo na starých sumerských hliněných tabulkách. Zde je s tímto emblémem velmi často vyobrazen Enki.

Je velmi zajímavé, že i další z poměrně známých emblému z lékařského prostředí (zdravotní první pomoc) symbolizuje dva stočené kolem okřídleného Caduceus. Jak zjistíme později dotýkáme se tu přímo posvátné symboliky tzv. “Hvězdného Rituálu”. Tento symbol, lze také přímo spojit se samotným původem tajemných škol gnostických. Pojďme se, ale na tento velmi důležitý a zásadní emblém podívat trochu více bližším pohledem. Prastaré nauky hovoří o tom, že centrální linie s propletenými hady symbolizuje míchu  a nervovou soustavu. Dvě křídla v horní části uskupení symbolizují mozkové hemisféry. Mezi těmito křídly nad páteřní linií je lokalizováno centrum či uzel, který sám vypadá jako symbol Slunce, ale ve skutečnosti představuje důležitou žlázu s vnitřní sekrecí – epifýzu.

Kombinace symbolu centrálně umístěné epifýzy s křídly po stranách dlouhou dobu korespondovala se symbolem “Labutě” především v prostředí tradic Sv. Grálu, stejně jako v některých jogických kruzích. Labuť je totiž velmi starým symbolem osvícení. V podstatě jde o finální oblast kvality Vědomí, které dosahujeme v tradici středověkých “Rytířů Labutě”, kteří byli ztělesněni takovými osobnostmi jakou byl Parsifal a Lohengrin.

Lidé v současné době nejsou zdaleka dostatečně dobře obeznámeni s dalšími funkcemi epifýzy a ostatních žláz s vnitřní sekrecí. Základní funkce epifýzy byly formulovány již v 17. stol. francouzským vědcem René Descartesem, který tvrdil že je sídlem Duše. Starověcí řečtí vědci uvažovali podobně a tak ve 4. stol. př. n.l.  muž jménem Herophilus popsal epifýzu jako orgán, který usměrňuje proud myšlenek.

Ve starověkém Sumeru “Kniže Anu” (otec Enlila a Enki) zdokonalil a vypracoval rozvětvující se lékařství za  použití tzv. “Hvězdného Ohně Menstruace” (v této chvíli bych poprosil  čtenáře aby se zdrželi předčasných úsudků – jde o dobové označení jistého druhu procesu jak se dočteme později). Jinými slovy šlo o posvátnou “Měsíční Esenci”, která byla také nazývána “Zlato” (nemaje nic společného s drahým kovem). Ta byla podávána králům a královnám v tzv. “Hierarchii Draka”. Později v Egyptě byl menstruační “Hvězdný Oheň” rituálně sbírán od posvátných “panenských kněžek”, které byly uctívány jako “prostopášnice”.

Hovoříme-li o rituálu měl asi zmínit, že slovo “rituál” pochází od původního slovního ekvivalentu “ritus”  čili “ritu”, který definoval posvátnou ceremonii tzv. “červeného zlata”. V ohnivém symbolismu starověké alchymie  je barva červená synonymní se zlatem. Jistou zajímavostí je, že v některých duchovních resp. esoterických tradicích včetně buddhismu, bráhmanismu i hinduismu je červená identifikována jako černá. Proto je například bohyně Kálí spojována jak s červenou barvou tak i s černou barvou. Originální mytologický původ Kálí je víceméně spojován se Sumerem a její originální jméno zní Kalimath – sestra Kainovy manželky Luluwy.

Kálí byla ve skutečnosti princeznou tzv. “Prvního Domu Draka” (toto je termín, který souvisí s anatomií Dračí Linie) a díky jejímu přirozenému ohnivému potenciálu se stala “bohyní času, období a cyklů”.

V starověkých dobách specifické kovy alchymistů nebyly běžnými kovy, ale spíše jakýmisi “žijícími esencemi” a starověká tajemství byla fyzické a metafyzické povahy. Ono vůbec slovo “tajemství” má zajímavý původ. Ten spočívá ve skrytých znalostech různých sekrecí endokrinního systému viz. tajemství = secret = sekrece.

Pravda spočívala v ritu = rytíř (červenost, temnota). Od slova “ritus” odvozujeme (obřad = rite = rituál = root = kořen či základ, případně “rot” = rotovat, ale také třeba “red” = červený).

Tak jak slovo “tajemství” má svůj vlastní etymologický základ či původ, tak pochopitelně i jiná slova mají svůj základ. Tak například ve starověkém Egyptě slovo “Amen” bylo používáno pro něco co bylo skryté. Zajímavá situace nastane ve chvíli kdy u výše uvedeného slova změníme písmenko “A” za “O”, takže dostaneme také často používaný výraz “Omen”.  Podrobíme – li orfickou strukturu tohoto slova působení retrográdního principu dostaneme latinské “Nemo” čili Nikdo nebo Nic. Tak jak jsou si morficky blízké “Amen a Omen” je i jejich společný význam velmi blízký – “skryté či neviditelné a nikdo či nic”.

Vraťme se ale ještě na chvíli k bohyni Kállí. Etymologická morfologie tohoto slova tvoří vibrační základnu pro slovo “černý”. Konečně tomu odpovídá i anglické slovo “coal – ten nebo (to) , který (co) je černé (Kalí – Coal).  Ale slovo “coal” souvisí s ještě jiným výrazem pojem “kol”. Ve staré hebrejské tradici existuje zajímavý výraz – “Bath – Kol” (Protějšek Kálí), ale také “Dcera Hlasu”.

Je zajímavé, že “lůno” bylo vždy spojováno s hlasem a “Ohnivou hvězdou”. Je znám v prastarých dobách používaný ekvivalent “Slovo Lůna”. Tento význam lůna vždy symbolizoval “Dělohu prostopášnice” a to kvůli jejich přímému zdroji božského hvězdného ohně.

(Jak asi pozorný a vnímavý čtenář zaznamenal pohybuje se v této oblasti kolem jisté záhady, kterou si více přiblížíme v dalších částech textu).

Zdroj: MATRIX 2001

03.08.06   Jaroslav Chvátal

Všechny výše uvedené symboly jsou ve skutečnosti extrémně staré povahy. To nám dovoluje vytvořit si pohled na to jak se jisté stěžejní události odvíjely od samotného počátku. Nyní se podrobněji podíváme na to proč byl prvek zvaný “Star Fire” (Hvězdný Oheň) tak důležitý. Podíváme se na principy a konstituční praktiky, které stojí za jistými laboratorními procesy. Dotkli jsme se problematiky Adama a Evy – pozemšťanů, kteří byli klinicky vytvořeny elementem zvaným Enki (Bylo by dobré na tomto místě připomenout jeden důležitý fakt. Adam a Evy nereprezentují v našem mytologickém příběhu nějaké dvě konkrétní lidské bytosti, nýbrž kolektivního muže a ženu lidské civilizace).


Upozornil jsem také na fakt, že celá řada stěžejních informací se nachází v důležitých sumerských manuskriptech. Celá řada velmi strategických událostí se odehrála v oblasti, které je mytologicky označeno jako “House of Shimsy” (Dům Shimsy). “Shimsy”  znamená dech, vítr a nebo život. Upozornil jsem také, že podle starobylých sumerských a hebrejských záznamů, byl Cain synem Evy a Enkiho, a nikoliv Evy a Adama.

Vlastní Cainova krev, byla velmi, velmi silnou krví Annunaki. Manželkou Cainovou byla Luluwa – dědička jejího nadřízeného Matriarchálního “House of Dracos” (Domu Draka). Luluwa byla v podstatě “dračí královna” z čistého chovu Anunnaki. Synové otce Caina a matky Luluwy byli Atun a Hennok (spíše známí jako Etane a Enoch). Sumerské záznamy také líčí, že král Atun of Kish se podílel na tzv. “Rostlině života” přičemž zplodil svého syna Krále Bali. Ví se o tom, že “Rostlina Života” přímo souvisela s dlouhověkostí a s “Cainship“, královským majestátem. V podstatě “Hvězdný Oheň” je totožný s “Rostlinou Života”. Hvězdný Oheň je pak přímo spojován s energetickou epifýzy (sedmé čakry) a její produkci hormonální sekrece. Ještě z jiného úhlu rozebráno “Hvězdný Oheň” byla a je specifická substance, která je přísně záležitostí Anunnaki. Speciální ženskou esencí, která byla spojována s postem vysokých kněžek byl “Květ Anunnaki” čili Lilie.

V tradici Grálu hraje významné postavení “Kalich” (který v mnoha ohledech reprezentuje Lůno ženského typu energie). V podstatě rosekruciánský a nebo zednářský “Kalich Grálu” reprezentuje ty samé síly a prvky co “Hvězdný Oheň”. Tento transmitér unikátního typu energie byl nazýván “Rose of Sharon” (Růže Sharon). Na tomto místě je okrajově podotýkám, že symbolika “růže” velmi úzce souvisí s problematikou a duchovním odkazem Marie Magdaleny. Nultý energetický poledník planety Země se nazývá “Arago Meridián” a nebo také “Linie Arago”. V západních esoterických tradicích zase nese příznačný název “Linie Růže”. Vraťme se ale k původnímu “Rose od Sharon”. Slovo “Sharon” vychází z prastarého sumerského základu slova “Shar”. To je zase významově spojené s pojmem “orbita” pojmem “světlo” . V podstatě je slovo “shar” to samé co “Světelná Orbita” (čistě pro doplnění připomínám, že od slova “shar” je odvozeno sanskrtské slovo “Shan”, které je v podstatě jedním z několika duchovních názvů pro naší planetu Zemi. A pak vyvozením ze slova “shan” dostaneme anglické “shine” což je opět v českém překladu “záře, světlo?.atd.).

Vraťme se ale ještě na chvíli k endokrinnímu systému. V kontextu informací, které naznačuji v tomto pojednání teprve před nedávnem v roce 1968 učinili odborníci převratné objevy co se týče hormonální produkce epifýzy. Jeden ze sekretů, který vylučuje se nazývá Melatonin. Toto slovo je v podstatě složeninou dvou řeckých slov “Melos” a “Tosos”, které v překladu znamenají něco jako “Noční pracovník”. Toto označení totiž není vůbec od věci. V souvislosti s “Melatoninem” se zjistily velmi zajímavé věci. Zjistilo se například, že denní světlo neřku-li přímé sluneční záření prudce snižuje tvorbu tohoto hormonu. Když se někdo vystavuje přímému slunečnímu záření musí počítat s tím, že bude disponovat podstatně menší epifýzou. A naopak tma a nebo obecně práce v noci prudce zvyšuje aktivitu epifýzy a vzhledem k tomu, že její sekrece podporují takové důležité prvky jakými jsou duchovní růst, produkce intuitivní energie a nebo snižování faktoru stresu nabývají jisté záležitosti na důležitosti. Takže pokud patříte také mezi tzv. “noční sovy” a vaše aktivita má své ohnisko v nočních hodinách může to mít své hluboké opodstatnění. Pochopitelně funkce a význam této žlázy měla svůj strategický význam i v dobách dávno minulých a co je skutečně úchvatné, je fakt že naší předci této žláze podle všeho rozuměli podstatně lépe než mi v současné době.

Je také zajímavé, že rosekruciánské typy chrámů v mnoha ohledech potvrzují skutečný význam “Hvězdného ohnivého rituálu” i když původní konkrétní skutečnosti jsou takto přesunuty do oblasti architektonicky zpracovaných legend. Koneční držitelé “Malcu” ve starobylé tradici byli symbolizováni “drakem a dračími pery”. Pro tyto lidé byla velmi charakteristická vysoká úroveň melatoninu a jiných sekretů v krvi. Byli to lidé noci. Podle staré křesťanské tradice to byli “princové tmy”, kteří prospívali z krve panen. Byli to tzv. Vampíři, Draci, Drakulové.

(Předpokládám, že při četbě těchto řádků bude mít čtenář jasno v pojmech, takže pochopí, že tu nejde o nějaké skutečné vampíry jelikož toto označení je pouhý přídomek pro něco zcela odlišného. Lidé, kteří patřili a patří do určitého jasného genetického profilu z mnohých vědomých důvodů, a nebo i čistě pudově nevědomky upřednostňují aktivitu v nočních hodinách. Je to z důsledku činnosti epifýzy a produkce jistých hormonálních sekretů. Rozhodně tedy nepoletují někde po nocích vzduchem aby někomu sáli krev. Pakliže v této enklávě docházelo k přijímání krve – pak šlo o tzv. “posvátnou menstruační krev kněžek – panen” a to z důvodu velmi praktických díky obsahu velmi účinných a prospěšných esencí pro člověka. To vše souviselo s hlubokým věděním a poznáním, které bohužel v současné době je drtivé většině prostých lidí odepřeno. Je pak jasné, že církevní doktrína  mnohé z těchto aktivit a rituálů před veřejností záměrně zkreslila a učinila z nich cosi zcela jiného než ve skutečností byli. A důvod? Zakrytí jistých velmi důležitých pravd se snahou poštvat veřejné mínění a veřejnost vůbec proti těmto zdrojům pravdy. To je alespoň můj osobní názor, který je ovšem podepřen mnohými velmi konkrétními indiciemi. Nechám na čtenáři aby si ponechal názor svůj vlastní, ale přál bych si aby se alespoň nad těmito skutečnostmi hluboce zamyslel).

Jednou z nejznámějších knih na výše uvedené deformativně podané téma je kniha “Dracula” od Bram Stokera. Málokdo z čtenářů bude mít v povědomí, že před několika lety bylo při Univerzitě v Bostonu prof. Raymondem Mcnally svoláno sympozium historiků z celého světa, kteří diskutovali právě nad touto publikací a rozebírali aspekty jejího vzniku různých zorných uhlů.  Toto setkání bylo iniciováno v rámci stého výročí vzniku uvedené knihy. Málokdo z čtenářů bude asi také vědět, že Bram Stoker v době kdy napsal výše uvedenou publikaci byl vysokým hodnostářem v tajném řádu “Ordo Templis Orientalis”, byl také důstojníkem v “Imperial Court of Dracos” . Což je v podstatě “Řád východního chrámu” – nejposvátnější vědecké odvětví dřívějšího Templářského Řádu, které se původně nazývalo “Essene – blood brotherhood of Qumrán” (Essene – pokrevní bratrstvo Kumránu). Heslem toto řádu bylo toto tvrzení: “Bůh je Člověk”.

Když se na obsah knihy “Dracula” podíváte očima zasvěcence zjistíte, že tento spis je plný různých kódů a šifer sdělující tajemství starobylé “Mystery Schools”. Ale lze sdělit podstatně více pokud se čtenář nebude obávat toho, že bude kousnut upírem nebo vampírem??.  směji se.

Hluboká alchymistická záhada se obtáčí i podél výše uvedeného spisu a jeho mnohých základních postav a událostí. Dalo by se skutečně konstatovat, že vše se točí kolem funkce a činnosti epifýzy, která je aktivní především skrze důležitého biochemického posla, který se nazývá serotonin. Tento prvek má schopnost přenášet nervové impulsy skrze páry chromozomů. Melatonin zlepšuje a posiluje imunitní systém těla což společně s vyšší činností šišinky mozkové znamená, že organismus je zásobován vyšší porcí vitální energie a tím narůstá i fyzická tolerance těla. To vše je také spojeno s harmonizaci kardiovaskulárního systému skrze a vyšší stabilizací těla. Ti s vás, kteří máte ve vyšších hodnotách melatonin vězte, že jste “pracovníci noci“. Tato biochemická substance je v podstatě jedno z nejúčinnějších okysličovadel.  To má velký vliv na pozitivní fyzické a duševní vlastnosti jedince.

Tradičním symbolem královského majestátu bylo vždy zlato. “Pinerism” ze kterého v podstatě odvozujeme slovo “pineal” souvisí se zrozením Frankensteina. Žláza šišinky mozkové a její enzymatická produkce byla v hluboké symbolice spojována se sekrecí stromových šišek ze kterých se dělalo kadidlo (kadidlo kněžství). Na druhou stranu zlato bylo vždy tradičním symbolem královského majestátu. Proto zlato a kadidlo byli tradičními symboly ale i substancemi králů tzv. “spasitelské pokrevní příbuznosti” společně s myrhou, která byla vždy symbolem smrti.

V antice byly formace vyšších stupňů znalostí identifikované jako “daath” (právě z tohoto výrazu se vyvozuje anglický název pro smrt v etymologickém tvaru – “death”). Podíváme-li se dobře na režii biblických výrazů zjistíme, že v Nové Zákoně se velmi často popisují tři základní substance (zlato, kadidlo a myrha). Tyto komponenty byly symbolicky věnované Ježíši. Zasvěcenec v tom jednoznačně poznává důležitou informaci: Ježíš patří do posloupnosti “svrchovaných králů Řádu Draka”.

Učitelé jógy hovoří o tom, že epifýza (kterou nazývají stejně jako esoterici “třetí oko“) je významným orgánem v procesu stavu “vnitřního osvícení“. Illumináti a nebo Rosicruciani tuto žlázu velmi často spojují s tajemstvím “ayin” – starověký termín znamenající “pohled, dívat se”. A nyní pro Učedníky Matrixu jedna důležitá informace. Všimněme si hláskování slova “ayin”, je v podobě (a – y – i – n). A nyní se podívejme na ORIGINÁLNÍ hláskování slova CAIN (v podstatě můžeme jak poznáme po chvíli první písmeno “C” nahradit písmenem “K” a nebo “Q“). Takže ono hláskování není ve formě “C – A- I – N”, nýbrž v podobě “C – A – Y -I – N”. Pokud vyloučíme první písmeno dostáváme fantastickou shodu v magickém výrazu “a – y – i – n” (tedy ve výrazu vnitřní oko). Jméno Cain tedy v různých podobách symbolizuje podstatu “vnitřního čili třetího oka“. V této souvislosti bych chtěl upozornit čtenáře na jednu “drobnost”, týká se umístění tzv. “cainova znamení“. Jsem přesvědčen, že po výše uvedených informacích to zase nebude ani tak složité. Ano shoduje se přesně s lokalizací tzv. “třetího oka“.

A nyní další důležitá věc. Vsuneme-li na začátek slova “K” vznikne termín “Kain” a od tohoto slova v anglickém jazyce odvozujeme etymologicky slovo “King” a vsuneme-li na prní pozici písmeno “Q” vznikne termín “Qain” od tohoto slova pak v anglickém jazyce odvodíme etymologicky slovo “Queen” čili Královna.

Zdroj: MATRIX 2001

Učení Svrchovaného Královského Řádu Draka (5)

14.08.06   Jaroslav Chvátal

Esoterické texty velmi zevrubně hovoří o možnostech, které poskytuje “třetí oko” na rozdíl od klasického fyzického světského oka. Fyzický organ oka během svého výkonu podléhá vlivu času, ale ti, kteří jsou schopni vědomě využívat biochemické procesy šišinky mozkové skrze funkci “třetího oka” se pohybují v rozměru kde čas a prostor pozbývají vlivu. Tento rozměr ovšem není díle objevu moderní doby, je totiž znám zasvěceným osobám po tisíce let. Tento zvláštní rozměr reality se nazývá “Dimenze Světla” a nebo ještě lépe “Dimenze Sharon”.


Kainova linie Králů Mesopotamie byla v podstatě pokrevní linií prvních Pendragonů. V jejich krvi koloval vysoký potenciál biochemické Anunnaki substance zvané “Hvězdný Oheň“, která zvyšovala jejich vnímání, intuici a vylepšovala další schopnosti vědomí. Díky pravidelnému přísunu melatoninu a serotoninu zvyšovali úroveň vitální energie a imunitního systému čímž dramatickým způsobem posilovali proti stárnoucí akci organismu (mám takový dojem, že hodnoty staří starých biblických patriarchů nemusí být vůbec přitažené za vlasy a může odpovídat realitě).

Společně s rituálem “Hvězdného Ohně” podle starobylých dochovaných materiálů přicházeli králové hlavní linie pokrevního příbuzenství do kontaktů ještě s jinou substancí. Ta se nazývala “Mléko Bohyně”. Je zřejmé, že tato substance obsahovala enzymy, které také napomáhaly aktivní dlouhověkosti. Současní genetičtí vědci nazývají tuto enzymatickou látku “telomerase”. Velký výzkum v souvislosti s dlouhověkostí probíhá u této látky například na Univerzitě v Texasu. Zjistilo se, že má skutečně jedinečné účinky blokující stárnutí.

V podstatě jde o to, že buňky zdravého těla jsou naprogramovány k mnohonásobné regeneraci v průběhu celého života, ale tento proces dělení a replikace je konečný a v tom také základní faktor stárnutí. Divizní potenciál je kontrolován “velkými písmeny” na konci DNA. Ony velká písmena jsou v podstatě “telomeres“. Jak se každá buňka dělí je vždy část telomeres ztracena a dělící se proces se zastavuje když potenciál telomeres klesne pod kritickou limitu. Znamená to, že následná nová buněčná replikace již není možná.

V kanonizované verzi Bible je evidentní, že v průběhu života Noaha a jeho synů vydal Jehovah nařízení, kterým zakázal přijímaní krve. Tato informace se týká přinejmenším ediktu kompilátorů Starého Zákona v 6. stol. př.n.l. Ve skutečnosti je ovšem tato informace velmi nepravděpodobná jelikož se nezdá, že by měl v inkriminované době Enlil-Jehovah takovou pravomoc na Enki a velkým shromážděním Anunnaki.

Přesto je zjevné, že od tohoto času se začíná zmenšovat patriarchální délka života a tak od dnů Abrahama a Isaaca se potýkáme prakticky s klasickou délkou života. V kontrastu s tím však délka života sumerských králů ze zdrojové linie Caina a Etana dále pokračuje na vysoké hladině.

Co ovšem jednoznačně víme je fakt, že okolo roku 1960 př.n.l. došlo k výrazné změně v praxi týkající se rituálu “Hvězdného Ohně”. Toto období je synchronní s událostí kdy Abrahám a jeho rodina se stěhuje na sever z hlavního města sumerské říše Ur do oblasti Haran, aby se posléze otočil na západ do Canaan.

Soudobé historické texty upozorňují, že v tomto čase město Ur král skutečně opustil těsně po roce 2000 př.n.l. a to i přesto, že prošlo čerstvou rekonstrukcí přičemž odešel do oblasti Haran. Ale Haran není ten správný název vzkvétajícího města. Ve skutečnosti jde totiž o jméno Abrahámova bratra. V roce 1934 byly objeveny dokumenty, které poukazují na to, že i ostatní v Mezopotámii byla podobně pojmenována v souladu s Abrahámovými předky. Jde například o města Terah (Abrahámův otec), Nahor (Terahův otec), Serug (Nahorův otec) a Peleg (Serugův dědeček).

Zcela očividně v souladu s celým sumerským odkazem, který podporuje královskou linii Cainovu nedávno objevené informace naznačují, že úzká rodina Abrahámova v rodové linii po Noahovi měla také velký vliv na společnost. Je zřejmé, že patriarchové nereprezentovali klasickou normální rodinnou linii, nýbrž představovali velmi silnou dynastii. Ale proč tedy tak silné společenství reprezentované Abrahámem tak náhle opouští Mesopotámii a doslova prchá do Canaan?

Odpověď nacházíme na hliněných tabulkách, které jsou datovány k roku 1960 př.n.l. Popisují jak v tomto období se významně změnily podmínky v Sumeru poté co přišli útočníci ze všech stran. Ze severu to byli Akkádové, Amorites ze Syrie a Elamites z Persie.

Jde o fázi, kdy sumerská říše byla v podstatě zničena a Abrahám byl přinucen na sever z města Ur. Ale jak dopadl Koncil Anunnaki, které v podstatě stojí za vznikem Sumerské říše? Posvátné texty hovoří o situaci velmi výstižně, posuďte sami:

“Ur je zničen. Jaké je jeho bědování! Krev se vpíjí do země. Těla se rozpouští jako tuk na slunci. Náš chrám je zničen. Celé město pokrývá kouř. Opustili nás jak tažní ptáci”.

Existují silné domněnky, že právě ona výše uvedená poslední věta nepřímo hovoří o Koncilu Anunnaki – “opustili nás jako tažní ptáci”. V historické konsekvenci v podstatě celkový pád sumerské říše je synchronní se založením Babylonu králem Ur-Baba někdy kolem roku 2000 př.n.l. Příběh o Babylonské věži a konečném hněvu Jehovah časově přesně sedí s časovým rozpětím konce Sumerské říše.

Příběh v biblické Genesis líčí jak lidé byli potrestání z důvodu jakého hříchu. Nemusíme ani moc pátrat po původu tohoto problému a zjistíme jeho podstatu – lidé mluvili jedním jazykem. Položme si prostou otázku o jaký jazyk vlastně šlo. Samozřejmě, že Sumerský, první psaný jazyk na světě v časovém rozpětí posledních osmi tisíců let.

Sumerské historické dokumenty v podstatě citují stejný příběh. Navíc ale vysvětlují podstatu zmatení jazyka. Došlo k tomu díky etnickému smísení původního obyvatelstva s hordami cizích útočníků, kteří vstoupili do oblasti. Texty také dokazují, že tato invaze byla v podstatě přímým důsledkem třenic mezi Anunnaki mezi Enlil-Jehovah a Enki o to kdo tzv. prvorozený syn. Věkově starší Enlil pochopitelně tvrdil, že on je pánem země a ponechal svému bratovi Enki-Samael svrchovanost nad mořem . Enki z tohoto požadavku neměl vůbec žádnou radost přičemž sám usiloval o prvenství. A nebylo to vůbec od věci. Jeho argumenty měly velkou váhu. Šlo totiž o to, že ačkoliv byl Enlil starší jeho matka Ki byla mladší dcerou Anu na rozdíl od matky Enkiho, která se jmenovala Antu, jež byla prvorozenou dcerou Anu a starší oproti Ki. Královský majestát se totiž v pokrevních liniích Koncilu Draka skrze ženskou linii z důvodů již výše uvedených. Proto Enki vcelku oprávněně tvrdil, že on je v podstatě prvorozený potomek v rodové linii této královské posloupnosti.

Každopádně situace vygradovala tak, že lidé Babylonu oznámili věrnost a oddanost Enkimu a jeho synovi Mardukovi. Pochopitelně toto bylo na Enlila příliš a proto se rozhodl zdevastovat Sumer. A tak civilizace, která se vyvíjela po tisíce let byla zničena prakticky ze dne na den a to jen z toho důvodu, že Enlil-Jehovah nechtěl dělit o moc se svým bratrem Enki.

Anunnaki tedy odešli a to si vyžádalo ohromující změnu v královské proceduře jelikož tím pádem biochemická enzymatická esence zvaná “Hvězdný Oheň” nebyla již dále dostupná. Musela se najít náhrada. Jak jsem se již dříve zmínil byly kněžky v těchto rodových liniích vedeni v poslání tvorby “Hvězdného Ohně”, ale jak šla generace za generaci tento genetický faktor postupně uhasínal. Nakonec se přece jen trvalá náhrada našla a to díky speciálně vycvičeným metalurgům a biochemikům, které osobně Enki nazýval “Mistry”. První z těchto vynikajícím zasvěcenců této oblasti výzkumu se nazýval “Tubal-Cain-Vulcan”. Jednalo se o přímého Cainova potomka v šesté generaci rodové linie.

Při této příležitosti bych si čtenáře dovolil upozornit na jeden významný detail. Nahlédneme-li do symbologie Nového Zákona všimněte si, že Ježíšův otec Josef je především v ranných evangeliích nazýván Mistrem. V moderních biblických překladech je Jozef dokonce nazýván “tesařem“. Ve skutečnosti tu jde o nehorázné a nestydaté překroucení původního významu. Slovo “tesař” je špatně odvozeno od původního řeckého “tekton”. Ve své původní tradici tento pojem definuje mistra řemesla, která souvisí s alchymisticko (i biochemie) – metalurgickou činností.

Ve Starém zákonu v době Mojžíšovy jsme seznámeni s jistým Bezalelem (syn Uri Ben Hur) jenž prý byl naplněn duchem Elohim v moudrosti, porozumění a znalostech. Bezalel byl velmi zručný zlatník a?. Mistr. Byla to tato osoba, která byla pověřena vedením výstavby tzv. “Archy Úmluvy”.

Zdroj: MATRIX 2001

13.09.06   Jaroslav Chvátal

Zlato je nejvíce ušlechtilý kov. A v ceremoniální ikonografii symbolizuje Pravdu. Hloubkovou analýzou docházím k závěru, že “Hvězdný Oheň” skrze metalurgii musí mít nutnou souvislost a nebo spojitost se zlatem a alchymistickým zpracováním tohoto kovu. Tuším, že zdaleka nemusí jít pouze o jeho fyzickou formou, ale do úvahy připadá i jeho vysokofrekvenční klasicky nefyzická forma. Skrze pravidelné přijímání “Hvězdného Ohně” se jeho příjemce přesunul do zvýšeného stavu uvědomění díky stimulované produkci melatoninu a serotoninu. Byla tak realizována vyššího stavu osvícení – “Úroveň Sharon”. Svým způsobem tak vědomí každého světského člověka mohlo být přesunuto do zvýšeného stavu uvědomění. Tato filozofie je podstatě kořenem celé následné alchymistické tradice.


Analýzou starobylých etymologických schémat docházím k názoru, že velmi rozšířený pojem známý jako “manna” je v podstatě totožný s “Hvězdným Ohněm“. Toto slovo je velmi časté i ve velmi zásadních spisech jakým je např. “Egyptská kniha mrtvých“. Zde faraón na konci každé fáze vnitřního osvícení dostává jakýsi záhadný pokrm, který je ikonograficky prezentovaný koláčem, který je rozdělen na čtyři části. Faraón se ptá: “Co je to?” A dostává odpověď: “Manna“. A nebo jiný zdroj. Když byla “archa úmluvy” dokončena nechá se slyšet Mojžíšův bratr Aron, když praví: “A nyní by se měla dovnitř umístit manna“. Konečně i Thubal – Cain – Vulcan tento produkt nazývá “shem -an – a“.

Podle dostupných informací dnes víme, že “manna” či “shem – an – a” souvisí s kamenem, který má jasně stříbřitou konzistenci. Lidově se této záhadné a unikátní látce říkalo “Bílý Kámen”. Tento výraz již v prehistorických dobách zdomácněl prakticky všude na světě. Ono to třeba s touto tématikou skutečně nesouvisí, ale nikdo neví?.. vezměte si kolik jenom u nás existuje různých sídel a nebo přírodních lokalit s tímto názvem – “Bílý Kámen“. Dříve než začneme detailněji rozebírat podstatu “bílého kamene” v kontextu, který byl prý vyráběn z “práškového alchymistického zlata” podíváme se na něco zdánlivě jiného. Na  slavnou sochu krále a kněze Melchizedeka v katedrále Chartres ve Francii.

Socha zobrazuje Melchizedeka s pohárem vína ve kterém máčí kousek chleba v podobě malého kousku kamene. Jde v podstatě o reprezentaci chleba a vína. Chléb a víno?.. tak často opakující se informace v různých historických obrazových a nebo literárních či sochařských relikviích. Ve skutečnosti jde o unikátní prezentaci čehosi podstatně jiného. Jak čtenář pozorně studující tento text již jistě dobře ví, že symbol červeného vína reprezentuje tzv. “spasitelskou rodovou genetickou linii“. Ale jistým problémem možná bude správné určení skutečné podstaty ikonografického znázornění kamenného kousku chleba. Tato potrava ve skutečnosti symbolizuje “Hvězdný Oheň” v podobě nahrážky a tato nahrážka byla realizována speciálních metalurgickým a zřejmě biochemickým procesem s “shem – an – a”, tedy bílého práškového zlata.

Jak jsem naznačil již dříve příjem této substance resp. její frekvenční ekvivalence stimulovala šestou a sedmou čakru příjemce za účelem specifické hormonální produkce (především sekretu melatonin a serotonin).

Ve slavném středověkém románu “Parsifal” od Wolframa von Eschenbach, je zmínka o rytířích Sv. Grálu. Oni žijí v podstatě díky přijmu energie z velmi zvláštního kamene. Pokud tento příběh neznáte, pak vězte, že tento zvláštní minerál se nazývá “lapis exilis“. Díky síly tohoto kamene dochází ke zpopelnění “ptáka fénixe“, aby za jasného světla se opět rychle vracel do života. Tato nádherná alegorie reprezentující odvěký algoritmus působení jistých sil v sobě obsahuje více moudrosti než by si mohl kdokoliv na první pohled myslet.

Podstoupíme-li jméno kamene “lapis exilis” podrobnější analýze, zjistíme, že jde v podstatě o šikovnou slovní hříčku. Tak především nacházíme v pozadí tohoto fenoménu slovo: “lapis ex caelis“, což neznamená nic jiného než “kámen z nebe” a za druhé tu máme “lapis elixir” čili “Kámen filozofů” jehož základní elementy jsou transformované stimulovat vyšší stavy Bytí.

Jak jsem naznačil o několik řádků výše, klíčovým prvkem k pochopení skutečné podstaty věci v románu o Parcifalovi leží ve slovní ikoně – “phoenix”. Mnozí asi namítnou, že phoenix je název pro bájného ptáka. Jenže?. Skutečné významové kořeny tohoto slova jdou mnohem, mnohem dál. Ve skutečnosti “Phoenix” je starověký Řecko – Fénicky etymologický prvek, který znamená “karmínový” a nebo “červené zlato”.

Dokonce i v současné době uvnitř společnosti “Ordo Templi Orientis” existuje variace rituálu na téma Phoenixe jako symbolický výkon vztahující se k prehistorickému “hvězdnému ohnivému rituálu“. Tyt poznámky jsou relevantní k románu “Dracula” od Bram Stockera (již jsem tuším v předchozím díle něco o této knize naznačil). V souvislosti s tímto spisem musím zmínit další velmi důležitou grafickou ikonu. Jistě jí bude čtenář znát, ale možná budou pro něho nové barevné ekvivalence. V podstatě jde o dva trojúhelníky, které jsou vetknuté jeden do druhého. Trojúhelník, který je umístěn hrotem vzhůru má barvu zlatou a reprezentuje Ducha každé věci, trojúhelník obrácený špicí směrem dolů  vibruje v barvě “phoenix” čili karmínově červené a reprezentuje krev a vodu jakožto fyzikální esence projevu života v 3D. Předmětná ikona je známá jako “Šalamounova Pečeť” a je grafickým znázorněním rovnice, která je zasvěceným známá jako “Klenot Alchymie“.

Existuje prastarý alexandrijský alchymistický text, který se zajímavým způsobem zmiňuje o jistých procedurách v souvislosti s Kamenem Filozofů, který se zde nazývá: “Stone of Paradise”. Tyto alchymistické procedury by se daly přenést do matematické rovnice, která by se dala reprodukovat asi nejlépe v tomto obrazu: O=(+1)+(-1). Na první pohled je zřejmé, že skutečně nutným důsledkem tu musí být nula čili nic. Je třeba si ovšem uvědomit dvě poměrně podstatné věci. Především znaménka plus a mínus poukazují na energetický potenciál a pak celý transformační proces vyžaduje jiné prostředí než je naše domovina ve 3D. Výše uvedený alchymistický spis naznačuje ještě něco dalšího. Vytrvale upozorňuje, že lze do prostředí 3D transformovat energie z jiného dimenzionálního prostředí, ale aby tato transformace byla možná je třeba mít k dispozici velmi ojedinělé nástroje zhotovené z prvků, které bohužel tento lidstva ještě neobjevil.

V alchymistické tradici “Kamene Filozofů” se praví jedna vysoce důležitá věta: “Aby jsi mohl vyrobit zlato – potřebuješ zlato.” Za normálních okolností je tato věta nanejvýš nesmyslná. Pokud ovšem vezmeme v potaz parametr multivibračního spektra hmoty – má své opodstatnění. Jinými slovy má zlato jednoduše dvě frekvenční verze. Ta první se nachází v hladině klasického hmotného prvku a ta druhá se nachází v “hyperdimenzionální rovině”. Stejná situace je i s frekvencemi barev. Ke klasické fyzikální a viditelné vibrační škále barev se přikládá její hyperdimenzionální odnož. To vše s tím rozdílem, že HP složka je ve větší či menší míře imunní vůči celé řadě klasickým zákonů 3D, kterým podléhají typické energie budující energetické pozadí 3D.

Zdroj: MATRIX 2001

Učení Svrchovaného Královského Řádu Draka (7)
Dědictví Máří Magdalény aneb co stojí za odhalením “Da Vinciho kódu”, část 1.
01.11.06   Jaroslav Chvátal

Již před mnoha lety upozorňoval na velké mystérium týkající se pokrevní linie Ježíšovy a Máří Magdalény jeden z největších znalců této problematiky – Princ Labhran de Saint Germaine. Poté co se do komerční distribuce dostal úspěšný, výbušný a velmi sporný román pana Dana Browna “Da Vinciho kód rozpoutala se ve společnosti doslova tsunami zájmu o tyto a jim podobné záležitosti. Faktem ovšem je, že v posledních deseti letech se poměrně velké množství informací uvolnilo z templářských klášterních archívů, což celou rovinu zkoumání posunulo do zcela nových rozměrů. Jinou otázkou ale je, kdo za těmito aktivitami stojí. Lze je těžko přijmout tvrzení, že jde o nahodilý proces. Marie Magdaléna je asi nejpreferovanější téma, kterého se v různých dobách chápali různorodí umělci se snahou zvětšit různorodé filozofie a pohledy na tuto veskrze mystickou osobnost. Na jedné straně oslavována a na straně druhé – z prostředí ortodoxních náboženských oblastí haněna a zneuctěna. V Novém Zákoně je jasné a zřejmé zmínky o tom, že šlo o ženu stojící po Ježíšově boku a které tohoto muže nade vše milovala. Byla velmi blízkým společníkem Marie – matky Ježíše, a byla první s kým Ježíš po svém “vzkříšení” hovořil. Přesto přese všechno církevní doktrína zcela nestydatě hovoří o tom, že byla tato žena hříšnou děvkou nezasluhující si pomalu ani jednoho pohledu. Pojďme se tedy podívat na některé aspekty tohoto odvěkého tajemství blíže.


…….skrývá se po Růží

Svatý Grál pod Roslynem čeká

odpočívá v pokoji…….

Čepel a Kalich chrání její klid

odpočívá po oblohou plnou hvězd….

Pozice Marie Magdalény je zcela jedinečná v celém křesťanském příběhu. Přes zdánlivě sekundární roli v evangeliích objevuje se v jiných textech jako klíčová osobnost. Ve skutečnosti je její pozice v oblasti křesťanství daleko významnější, a dokonce svým rozměrem převyšuje klasický status Petra a Pavla. Zkoumáme-li (samozřejmě v rámci dostupných možností) důležité dokumenty s úžasem sledujeme jak se z hlubin záměrné deformace a cenzury vynořuje neuvěřitelné drama, jež se bytostně dotýká Marie Magdalény a jejího manželského vztahu s Ježíšem včetně jejího vyhnanství z Judeje ke kterému došlo v roce 44 n.l. pod vážně míněnou hrozbou dokumentované persekuce jejich pokrevních dědiců. Kladu na tomto místě logickou otázku: Proč nejsou všechny tyto skutečnosti zadokumentované v Bibli? Zkuste si na ní sami odpovědět. A existují dnes ještě vůbec nějaké pravdivé informační zdroje?

Odpověď zní ano! Ale je třeba velmi dobře hledat. Tak například v katakombách pod ulicemi Říma existuje ohromné množství nástěnných maleb. Mezi nimi se nachází zřejmě nejstarší křesťanský obraz. Jeho ústřední postavou není Ježíš a nebo jeho matka, ale Marie Magdaléna. Obraz se jmenuje “Posel Myrhy” a zobrazuje Marii Magdalénu klečící u hrobu Ježíše s alabastrovým náhrobkem. Tato malba pochází z období kolem roku 200 n.l., tedy dlouho před tím než byla zkoncipována klasická Římsko – Katolická církev. Obraz byl nalezen v kapli nedaleko řeky Eufrat v Sýrii a ve třicátých letech byl přestěhován do univerzitní umělecké galerie v Yale – USA (Upozorňuji na notoricky známý fakt, že týkající se této univerzity, která byla a je prominentní školou pro hlavní rodové linie templářské konkláve špičkových politiků, vědců a dalších. V podstatě jde o dvě rodové proudy z nichž jeden je přímo spojen s Karlem Velikým a druhá linie je spojená s odbočující větví přes anglického krále Jiřího III.. Prakticky všichni američtí prezidenti jsou potomky a plody “vinné révy” těchto dvou hlavních oddenků).

Kanonická evangelia nediskutují o rodičích Marie Magdalény, ale jiné historické texty ano a význam jejich historického odkazu se primárně dotýká manželského stavu Marie. V těch evangeliích, která byla strategicky vyloučena z Nového Zákona (tento výběr byl proveden v roce 397 n.l.) z rozhodnutí tzv. “Kartáginské Rady” je Marie Magdaléna jednoznačně klasifikovaná jako manželka Mesiáše. Podrobným studiem jistých Katarských dokumentů z Provence z pozdního 13. stol. je jasné, že v Gnostických kruzích tímto “mesiášem” byl označen Ježíš a tudiž šlo o manželský stav mezi Marií a Ježíšem.

Ve výše uvedených dokumentech nacházíme dokonce i velmi podrobný výklad a detailní popis jejich svatebního obřadu. A nejde prosím o nějakou tradiční svatbu jak by někteří bohoslovci předpokládali, ale o mnohém více explicitní “Rituál Pomazání” založený na starobylé syrské královské tradici rodiny Marie Magdalény, což potvrzuje i prastará hebrejská tradice.

Dan Brown ve svém “Da Vinciho kódu” má za to, že Marie Magdaléna pocházela z rodového “Řádu Benjamin“, ale toto tvrzení není správné. Pan Brown se mýlí. Její duchovní, energetické i genetické dědictví je mnohem význačnější povahy !! Sleduje totiž prastarou, řekl bych až pravěkou linii Davidovu, stejně tak jako je tomu u Ježíše. Tato linii s velkým počtem panovníků skrze známé vladaře Jeruzaléma v 2. stol. př.n.l. Dominikánské a Benediktské záznamy jsou také zcela ve shodě s faktem, že ženská dědická linie Marie Magdalény je královské hodnosti Judea a její otcovský oddenek sahá mezi královskou šlechtu Sýrie.

A další skutečnost prezentovaná v “Da Vinciho kódu”. Praví se zde, že se dcera Marie Magdalény jmenovala Sarah. Jenže to má jeden podstatný háček. Toto dívčí jméno v 1. století prostě ještě neexistovalo. Ve skutečností je “Sarah” izraelitský titul, který označuje “princeznu“. Ano, to znamená, že Máří Magdalena nesla titul královny a to je v pořádku. Dcera Marie Magdalény se narodila v magickém roce 33 n.l. a dívčím jménem se jmenovala – “Tamara”. Její urozená hodnost pak byla – princezna, čili “Sarah”. Dcera se tedy jmenovala “Tamara – Sarah”. Zkuste si několikrát po sobě mantricky procítit toto celé jméno a věřím, že rychle ucítíte příliv velmi zvláštní energie, možná doprovázené i vůní. Zaplaví vás jemný chrámový stav naplněný úctou a pokorou. Tamara – Sarah byla užásaná dívka a svůj život naplnila nesmírně šlechetnou pomocí všem lidem kolem sebe. Někdy v budoucnu o ní povím více. Protože síla, která proudila skrze její tehdejší inkarnaci je opět mezi námi?.. Doplním ještě, že jméno “Tamara” znamená “Palma” a je spojeno s matriarchálním oddénkem královské rodiny Judaha. Ježíš a Marie Magdaléna měli ještě dva syny. Tuto skutečnost oficiálně potvrdila svým výzkumem i Dr. Barbara Tiering, profesorka na bohoslovecké Univerzitě v Sydney.

Pozorný čtenář již v samotném Novém Zákoně objeví stopy persekuce Ježíšovi rodiny. V období po ukřižování a “vzkříšení” Ježíše s vládou císaře Vespasiána (69 – 79 n.l.) začíná posloupnost římských císařů (zahrnující Tita a Domiciána), kteří jednoznačně vydali prohlášení svým generálům aby v terénu stíhali všechny dědice Ježíšovi rodiny a usmrtili je, proto aby oddenek této primární královské linie byl jednou provždy ukončen. Tato skutečnost je zaznamenána některými významnými historiky jako např. Hegesippusem, Africanusem a nebo Eusebiem.

Imperiál Edikt” z roku 70 n.l. (asi 40 let po ukřižování) jednoznačně dával najevo, že je hledána hledán každý, jenže je nějakým způsobem spřízněn s “Rodinou Davidovou“. Mnoho osob tak bylo chyceno a následně propuštěno a za to, že mohli být propuštěni museli uznat vůdce ortodoxní církve v přísném dynastickém průběhu. Všichni pronásledovaní potomci se oficiálně nazývali “Desposyni” (Dědici Pána).

Ve vatikánském archivu se nacházejí informace a doklady o tom, že v roce 318 n.l. delegace potomků Ježíše se postavila před tehdejšího biskupa Říma – Sylvestra a požadovali aby církev vedli skuteční dědici Ježíšovi rodiny a nikoliv despotickým imperiálním vládním systémem. Těmto lidem však bylo řečeno, že spása nespočívala v rukách Ježíše, ale naopak v osobě císaře Konstantina.

Prožíváme velmi důležitou dobu. V nastávajících časech se lidské společenství této planety dozví skutečnou Pravdu o tématu tak mystickém a přesto tak bolestném jakým je příběh Ježíše, jeho rodiny a jeho potomků.

Zdroj: MATRIX 2001

Učení Svrchovaného Královského Řádu Draka (8)

Dědictví Máří Magdalény aneb co stojí za odhalením “Da Vinciho kódu”, část 2.

13.11.06   Jaroslav Chvátal

V roce 1188 se “Řád Sion” přejmenovává na “Převorství Sion”. Často však používalo přídomek “Ormus” o kterém jsem se zmínil v předchozí části našeho příběhu. Tento přídomek byl používán až do roku 1306. Jméno “Ormus” je ve skutečnosti akrostich či přesmyčka, která v sobě kombinuje poměrně velké množství dalších klíčových slov. Mnoho soukromých badatelů po celém světě se snaží přijít této jmenné ikoně na kloub. Samozřejmě i já věnuji tomuto problému dostatečnou pozornost. Ukazuje se, že základním etymologickým prvkem ze kterého je třeba v tomto případě vycházet je slovo “Ours”, které ve francouzském jazyce v podstatě znamená to samé co “Ursus” v latině. Medvěd se stal později velmi silnou ikonografickou funkcí především za vlády Dagoberta II., ale všeobecně vůbec za vlády Merovingiánské dynastie králů. Do dnešních časů se tato ikona objevuje v erbu pokrevní příbuzenské linie Plantardovců.


Je třeba ale zmínit, že ve francouzském jazyce se vyskytuje další frekvenčně velmi příbuzné slovo. Je to “Orme” – označení pro strom, který se jmenuje jilm.  Jak se dozvíme později je “jilm” další velmi důležitou veličinou v našem veskrze detektivním pátrání. Sehrál totiž ve francouzské historii poměrně klíčovou roli. Existuje také francouzské slovo “Or”, což je pochopitelně název pro zlato. Ale to není zdaleka všechno. Budeme-li podrobně zkoumat termín “Ormus”, zjistíme že přesně uprostřed v jádru slova se nachází písmeno “M”. Soustředíme-li se na tvarovou morfickou rezonanci tohoto písmene zjistíme další záhadnou souvislost. Na první pohled je totiž patrná podoba s astrologickou ikonou pra Pannu !! Znamení Panny ve středověké ikonografii dává základ doslova archetypálním prohlášení “Naše Paní” (Notre Dame). Víme také jak extrémně silnou roli hraje v templářské enklávě a filozofii včetně gnostických nauk pochopitelně ženský princip, který byl vždy inaugurován osobním archetypem Marie Magdaleny.

Pojďme se ale posunout zase o kousek dále. Rozčleníme – li původní výraz “Ormus” do dvou samostatných významových systémů bude situace vypadat následujícím způsobem:

1)    Máme zde kořen slova tvořen písmenem “M”. Již jsme naznačil zajímavou archetypální spojitost s morfickým polem s astrologickou signaturou Panny která je šestým znamením Zodiaku. Zjišťujeme také, že existuje velmi mnoho slovních výrazů vázaných na ženskou energii, které začínají právě písmenem “M” jako např. Mama, Marie, Magdalena, Magdala, Miriam atd. Při pohledu na toto písmeno také zjišťujeme charakteristické rysy “klínu” což není opět nic jiného než významná ikona související se světovým paradigmatem ženského principu.

2)    Vyčleníme – li tedy písmeno “M” z původního slova zůstane nám okrajový skelet ve tvaru “ORUS”. Ten v prastarých dobách vytvářel synonymický tvar pro jiný významný slovní prvek – “HORUS”.

V této chvíli máme rozpracovaný původní slovní tvar “ORMUS” na tři části:

a) Část první: “OR”

b) Část druhá: Astrologická signatura znamení Panny (“m”)

c) Část třetí: “US”

Co nám tedy v esenciální podobě předkládá slovní tvar “ORMUS”? Znamení Panny, jinými slovy kvalitu jež je v oné příznačné esenciální podobě astrologickou kvalitou Panny + “ORUS” čili “Horus” (mužský princip) symbolizován malým chlapcem v náruči dospělé ženy. Z hlediska ikonografického jde opět o chronicky rozšířený prvek prakticky po celém světě. Kvalitativní paradigma “Horuse” bylo např. prezentováno Crowleyem v průběhu ritu v rámci 5. stupně svěcení “O.T.O”. Zjišťujeme také, že v samotném obřadním rituálu “Řádu Růžového Kříže” nacházíme výrazné spojení a spojení na matrici “Golden Dawn”. Když jsem sdílel na toto téma informace s autory známého spisu “Svatá Krev a Svatý Grál” dozvěděl jsem se, že společnost “Ormus”, která se později vyvinula v “Převorství Sion” dále mohla transformovat v Řád Růžového Kříže.

Charles Nodier jenž byl velmistrem “Převorství Sion” v letech 1801 – 1884 tvrdil, že tento tajný řád předsedal globální síti tajných společenství. Podle tohoto muže se v této skupině ovšem nacházela jistá prominentní organizace, která předsedala všem ostatním.  Tato společnost se nazývá “Philadelphes”. Na tomto místě je třeba poznamenat, že tato organizace disponuje svým původním a klíčovým názvem, který zůstává utajen doposud bez jakýchkoliv dostupných informací.

V roce 1099 pokrevní potomstvo linie Merovingian na základě tajné dohody s tehdejším papežem Urbanem II. spouští “První křížovou výpravu”. Na tomto místě bych rád uvedl jistou novou a velmi zásadní informaci. Všeobecně (a zcela správně) se má za to, že dynastická linie Merovingian byla vždy silně na kordy s Vatikánem. Je to pochopitelné, jelikož tento pokrevní oddenek vždy zastupoval tzv. “mužskou větev” Ježíšovi pokrevní příbuzenské linie. Kdežto pokrevní příbuzenské linie rodů “Avalon” vždy až do dnešních časů zastupuje tzv. “ženskou větev” Ježíšovi pokrevní příbuzenské linie resp. linie jeho manželky Marie Magdaleny. Hovoříme se zde o tzv. posvátném mystériu “Princezen z Avalonu”. Je tedy nabíledni, že tyto rodové linie se vždy snažili o to, aby pravda byla prokázána, minimálně o tom, kdo by ve skutečnosti měl na papežské stolici ve skutečnosti sedět.

Jenže mnohé z posledně objevených indicií nasvědčují tomu, že celá záležitost není zdaleka tak jasná jak by se na první pohled mohlo zdát. Světové badatelské konkláve se v současné době (právě pod břemenem jistých důkazů) přiklání k tvrzení, že alespoň po určitou dobu se podařilo na papežský stolec rodům Merovingian a Avalon protlačit svého zástupce. Jedním z nich by měl být právě výše uvedený papež Urban II. Pojďme se tedy na některé z těchto zajímavých indicií podívat bližším pohledem.

V roce 1088 se Urban II. jako člen “Řádu Cluny” (reformovaní Benediktini) stává papežem. Urban pochází z rodiny “Eudes”, která má úzké spojení na Franckého krále Eudes, který vládl v letech 888 – 898 n.l. Linie ovšem sahá v čase daleko do zadu k předešlým Franckých králů z rodu Kapetovců a především Kapetovské linie z oblasti Burgunska, kde hraje velmi silnou roli “Hugo I. Kapetovský jež se vzdal členství v “Řádu Cluny”. Na tomto místě ovšem existuje velmi zajímavá jakoby shoda okolností. Hugo I. Burgunský a náš papež Urban II. jsou v podstatě oba dva synové Henryho Burgunského, který si svého času vzal za manželku Sibyllu Barcelonskou. Samotný Henry byl synem Roberta I. Burgunského, který byl zase synem Huga Kapetovce. Barcelona byla tedy domovem matky Urbana II. a Huga I. Kapetovce a tato část územi byla velmi provázána na tzv. Septimánii kde působil kolem roku 1012 vévoda Eudes Aquitánský. Pro každého čtenáře alespoň v základech zběhlého v problematice je zřejmé, že Aquitánie a Septimánie hraje extrémně důležitou roli v našem pojetí esoterní historie.

Pro ostatní čtenáře pár nutných, ale zajímavých informací určených k lepší orientaci. Septimánie neboli Languedoc bylo území lde v době svého vyhnanství působila především Marie Magdalena a také ježíš před tím než odešel do asijské oblasti (Indie atd.). Jmenované území bylo především oblastí kde žila velmi početná národnostní menšina katarských heretiků před tím než místo ovládl karolínský král Pepin. Lze konstatovat, že ve velké míře uvnitř jmenovaného národa vzkvétalo sémě pokrevní linie Davidovy. Místní vládci tak vytvořili předvoj pozdějších Merovingiánských vládců. Z tohoto období je asi nejznámější osobností Guillem de Gellone, princ Oranžský. Zde bych chtěl upozornit na další důležitou skutečnost. Týká se Marie Magdaleny. V podstatě jde o velmi důležitý detail.  Magdalena nemá až tak moc společného s druhým jménem nebo dokonce s něčím na způsob příjmení. Jde o památný odkaz týkající se místa kde byla Marie Magdalena vysvěcena a tímto místem je centrum Magdala. Magdala se nacházela zhruba 6 kilometrů od města Tiberius, které založil Herodes Antipas jenž byl Edomit, potomek Esaua z rodu Benjamin. S tímto rodem je také spojena známá postava známá jako Absolom, který zemřel tím způsobem, že jeho dlouhé vlasy se zachytily ve větvích stromů během lovu. A v tomto okamžiku je třeba upozornit na to, že Merovingiánští králové tvořící první dynastie francouzských králů velmi silně udržovali tradici dlouhých vlasů. Proč asi?

Další pro nás velmi důležitou skutečností je fakt, že podrobnosti historii království Septimánie byly důkladně vymazány důkladně vymazány, snad ze všech historických spisů. Víme ale, že se zde vlní oddenky pokrevně příbuzenských rodů vévodů Aquitánie, vévodů Lorrainy, vévodů de Guise, rodiny z Barcelony, rodiny z Toulouse a Auvergne či Razes. A je to právě vévoda z Aquitánie, který zakládá “Řád Cluny”.  Toto zjištění je nesmírně důležité jelikož právě jeho potomek – budoucí papež Urban II. iniciuje první křížovou výpravu, který nakonec vyústila v korunovaci přímého potomka Guilla de Gellone, jenž se jmenoval Godfroi de Bouilon vévoda z Lorrain. O jakou korunovaci šlo? Godfroi de Bouilon byl jmenován králem Jeruzalémským!!! Ještě pár informací k Septimánii pro lepší orientaci na mapě. Tak se totiž jmenovalo ve 2. stol. n.l. území, které zahrnovalo od Languedoc, jižní oblasti Francie k Poitou a Anjou. Septimánie se později přejmenovala na přímo na Languedoc.

Toto vše je začátek neuvěřitelných skutečností. Jednotlivé linie se počínají sbíhat do konkrétního ohniska. Jednoho z mnoha a to odhalíme v následujícím pokračování tohoto seriálu?..

Zdroj: MATRIX 2001

Učení Svrchovaného Královského Řádu Draka (9)

“Tajemství Prstenů Síly” (část první)

28.11.06   Jaroslav Chvátal

V poslední době jsem zveřejnil sérii článků týkající se nových převratných objevů v oblasti lidské mentální energie a lidské DNA (jsme na začátku a tato seriálová řada bude pokračovat). V této souvislosti je třeba si uvědomit skutečné lidské historické dědictví a to v těch nejširších souvislostech. O tom, že lidské dějiny byly v mnoha ohledech zfalšovány tím nejhrubším zrnem dnes již snad není pochyb. Ortodoxní učení ztrácí dech a pod vlivem nových energií a frekvencí se pomalu a jistě dere na povrch nová koncepce reality do které samozřejmě patří i historie v tom nejširším slova smyslu. V této reportáži bych se chtěl věnovat jednomu velmi zajímavému tématu. Po pravdě řečeno půjde o téma, které jsem na jiných místech již opakovaně naznačil a zde v této reportáži bych ho rád opět o kousek posunul. Takže půjdu hned k věci. Jistě znáte autora publikace “Pán prstenů” (již brzy se objeví další díl specifického seriálu na téma Pána Prstenů z pohledu esoterických koncepcí). Ano “Pán prstenů” od J.R.R. Tolkiena se stal jedním z nejzábavnějších příběhů moderní doby. Tato tajuplná trilogie byla poprvé vydána v padesátých letech 20. stol. Přenáší do našich dob prastará mystéria z temných doba mýtické Středozemě. V mnoha bodech připomíná jiný mysteriózní příběh jež se dotýká pro změnu tradic S. Grálu. Víly, skřítci a šotci a?. a tradice Prstenů. To vše s čímsi souvisí a možná Sv. Grál a mysteriózní Společenstvo Prstenů mají k sobě velmi, velmi blízko. Možná za tím vším stojí ještě něco víc??.


V příběhu Sv. Grálu se setkáváme s Artušem a jeho rytíři, kteří se prodírají nebezpečnými pustinami na cestě za hledání prastaré relikvie. S podobnými skutečnostmi a analogickými příběhy se ovšem setkávání i v prostředí jiných balad a bájí jakými jsou Popelka, Robin Hood, Spící Kráska a nebo?. Samotný Dracula. Co všem těmto baladám a pohádkám společné? Zkusmě uvolnit intuici a zkusme se napojit?.. Je jím historický základ čehosi mystického a tajuplného. Je jím existence skutečného “Řádu Pánů Prstenů“.

Od roku 4000 př.n.l. je “Prsten” primárním symbolem, ale také nástrojem moci tzv. “Pánů Anunnaki“, kteří byli zodpovědní za založení místní správy a královské praxe ve starověké Mesopotámii. S ohledem na tyto informace je zajímavá odpověď pana Tolkiena na otázku do jakého období zasadil existenci “Středozemě“. Odpověděl, že do období zhruba 4000 let př.n.l. Kořen Tolkienova příběhu byl získán především ze saského folkloru, ale jak zjistíme tato koncepce není vůbec nová. Saský či chcete-li germánský bůh Wotan (ekvivalent k sumerskému Pánovi Anu) dovíti Prstenů Světa – ten devátý v sobě pojí zbylých osm. Již v informacích obsažených v této větě se pojí mnoho velmi zásadních skutečností.

Koncepce systému fungování “Deviti Prstenů” je velmi blízka koncepci Sv. Grálu. Přinejmenším jde v obou případech o získání či udržení svrchovanosti. Přičemž jak Sv. Grál tak Prsten může být zneužit s katastrofálními důsledky pokud je ústředním motivem jeho funkce – “zbraň”.

Z generace na generaci přecházel od starověké Mesopotámie a Egypta ideál dynastického královského majetstátu, který se šířil přes středomoří do Balkánských zemí, černomořské oblasti a Evropy. Ale v běhu času a událostí byla velmi důležitá esence starověké moudrosti s tím spojené ztracena. A tak se moci chopily dynastické kulty, které neměly nic společného s původní a originální královskou linií. Místo toho se o nadvládu počali bít nespokojení, frustrovaní jedinci a rody, kteří získali své trůny silou meče.

Je pro mne z mnoha důvodů důležité o těchto věcech hovořit. I proto, že je v této pohnuté době řekl bych bytostně nutné připravit lidskou společnost na jisté skutečnosti, které byly lidské společnosti odepřeny poznat. S rokem 2012 se blížíme k dalšímu veskrze unikátnímu cyklu lidského vývoje. Vesmír nám otevře svou náruč a setkáme se s hvězdami. Stejně tak nám bude odhalena skutečná koncepce role planety a Slunce. Chopíme se nových dimenzí života a stím vším úzce souvisí jistá fakta spojená s realitou, kterou nelze zničit ani potlačit trvale. Je ovšem velkou otázkou jak bude reagovat lidstvo této planety na skutečnosti, které jsou jsoucí po mnoho set tisíc let a možná to všechno jde ještě dál.

Starobylá posvátná kultura přesto všechno přece jen byla udržena. Jde o tzv. “Mesiášskou Linii Krále Davida Judaha” (asi 1008 př.n.l.) jehož význam přetrvával ve faraonové linii vládců a nikoliv v jeho obecně zobrazovaném původu od Abraháma a Semitské linie. Právě z ohledu na tuto skutečnou dědičnou linii mohl syn Davidův – Šalamoun vybudovat v Jeruzalémě chrám (Šalamounův Chrám) ve stylu Egyptského majestátu.

A tak když Egypt byl sužován cizími vlivy z Libye, Nubie toto vedlo k obnově Svaté země faraonů a bývalého Mesopotámského hnutí “Rosi – Crucis“. To vše bylo umožněno s tím, že se muselo upustit od tradičních manželských tradic faraonů a princezny se musely vzdát své diplomatické aliance. Dovolte mi nyní abych na moment pojednal o slovním výrazu “Rosi – Crucis”. Oficiálně je totiž tento pojem spojován s čímsi co plně neodpovídá skutečné realitě. Informace v následujícím odstavci prosím vnímejte jako inspiraci pro vaše další hledání. Jde o jistý logistický základ, který možná v budoucnosti ještě více rozvedu.

“Rosi – crucis” (jeho zástupci se nazývali Rosekruciáni) je často mylně interpretován jako “Růžový Kříž” a nebo také “Kříž Růží”. Ve skutečnosti má tento termín jiný původ. Velmi originální a doposud neoficiální zdroje uvádí, že původ tohoto názvu vychází z řeckého slova “rosi” resp. “rosa” a od slova “crusis” což ve spojení a překladu dává význam “Ohnivý Pohár” – viz. slovní prvek “cricible“. Ve skutečnosti “Rosi – crucis” znamená “ohnivý šálek”. Z ikonografického pohledu pak hlavním symbolem tohoto výrazu je “červený kříž uvnitř zlatého kruhu čili prstenu”. Tento ikonografický základ pak odvozuje např. známý “keltský kříž“, který používaly jako svůj důležitý symbol především tzv. pohanské národy. Tento symbol (doufám, že si ho dokážete představit) tvoří ikonografický základ tzv. “svrchovanosti“. Původní mystifikátoři Bible učinili z jeho ryzí verze to čemu se dnes říká “Kainovo znamení“. Tento stejný emblém je zároveň ikonografickým východiskem a značkou pro tzv. “Svatý Grál” – “Pohar Rosy – Ohnivé Vody”. Slovo “Gral” pak pochází ze sumerského pojmu “gra – al“, který definuje prestižní dědictví Anunnaki po ženské linii od zakladatelky královské pokrevní linie “Nin – kharsag“.

Původně a ve skutečnosti po velmi dlouhou dobu byl “Prsten” symbolem božské spravedlnosti, který byl podporován jiným znamením v podobě “Prutu“. Sumerští králové a královny jako Marduk a Lilith, Sameš, Ur – Nammu, Ashur, Samael a jiní z dob mezi 3.000 až 2000 roky př.n.l. jsou individuálně zobrazovány jak drží “Prut” a “Prsten”. V některých případech je “Prut” symbolizován jako (moderní pravítko). V pozdějších dobách “Prsten” metamorfuje jako symbol královské moci v to čemu dnes říkáme “Královská Koruna” a “Prut” v segment, který je nyní znám jak “Žezlo“. Původní ikona “kruhu uvnitř s křížem” metamorfuje v panovnickou regálii v podobě “kříže, který je připevněn na kouli“. Je možné, že prvek koule může druhotným způsobem také symbolizovat planetu Zem.

Všimněte si jiné zajímavé věci. Je analogicky shodná jak s “Prstenem” tak s “Grálem”. Zcela neomylně nachází-li se výše uvedený nástroj ve špatných rukách (mentálně a psychicky slabý člověk, nevysokých morálních kvalit) počne síla dané relikvie postupně stále více a více zotročovat jejího držitele. Síla sebedestrukce nabývá na dominanci. Tak “Prsten” může být skutečně tou pravou svatozáří, kterou symbolizuje koruna na hlavě vladaře, ale stejně tak se může velmi rychle stát smyčkou s nezvratným koncem.

Před rokem 751 byli králové v linii Grálu vysoce zasvěcení kněží. Byli známí jako “Králové Fisher” (Králové Rybáři – vysvětlím později proč). Jenže záhy byla jejich kněžská práva silně podkopána církví. Jejich dědictví bylo opuštěno, ale přetrvalo v Galské oblasti. V souvislosti s těmito fakty bych vás chtěl seznámit ještě s jednou podstatnou skutečností o které se v dnešních dobách mnoho neví. Jde o to, že v originálním pojetí je reprezentativní substancí královského majestátu kněze byly:

a)       Zlato (majestát)

b)       Kadilo (kněžství)

c)       Myrha (znalosti)

Jsou to právě tyto substance, které tzv. Mágové přináší a předkládají Ježíšovi jako nesporně identifikující prvky dynastického kněze – krále v pokrevní příbuzenské linii Grálu. Onen původní význam Mágů byl z historického odkazu šikovně vymazán a nahrazen situační scénou narození ve stáji. Přesto je třeba na tomto místě zmínit zajímavou perličku. Přesto všechno je z nějakého neznámého důvodu symbolizmus Grálu  zachycen církví do dnešních dob v podobě “eucharistie“, kde víno symbolizuje krev Krista (Gra – al, obsah posvátného kalichu Rosi – crusis).

Je zřejmé, že skutečný symbolizmus a informace na něho navázané byl církví a jinými mocnými institucemi strategicky zahalen přičemž “Tradice Grálu” a Tradice Prstenu” byla odsouzena jako ničemné kacířství.

Zdroj: MATRIX 2001

Učení Svrchovaného Královského Řádu Draka (10)

Dědictví Máří Magdalény aneb co stojí za odhalením “Da Vinciho kódu”, část 3.

13.12.06   Jaroslav Chvátal

Jak jsme se dozvěděli v předchozí části, pro dědice Ježíše a Marie Magdalény se situace nevyvíjela vůbec nijak růžově. Původní myšlenkový potenciál se kterým výše uvedení přišli a který se snažili sami o sobě a prostřednictvím svých přátel hlásat počal upadat. Naopak již počátkem 4. stol. n.l. se začal velmi silně rozmáhat vliv ortodoxního křesťanství z poza Říma. Ale zdaleka ne vše bylo ztraceno. Ve stejné době Jan Cassian z Betléma založil důležitý “Řád Cassianitů” jehož hlavní podmínkou byla svatá úcta vedena k Marii Magdaléně a mniši tohoto Řádu se stali oficiálními strážci jejího hrobu, ale i její filozofie a duchovního odkazu.. V pozdějších dobách tuto roli převzali jisté odnože Dominikánů a Františkánů, ale i jiné klášterní skupiny jejichž filozofie byla ve větší či menší rovině odlišná od římské ortodoxie. V tomto ohledu bych chtěl připomenout jednu velmi zajímavou skutečnost. I když tradiční římské křesťanské katolické konkláve stálo v jasné opozici vůči Marii Magdaleně, bylo to kardinálové a biskupové, kteří nechali po celé Evropě rozmístit poměrně velké množství portrétu této ženy. Dodnes je tato podivná aktivita ležící v přímém rozporu s klasickou římskou doktrínou záhadou a předmětem výzkumu a samozřejmě i mnohých teorií. Pro nás je ale důležité, že máme k dispozici celou řadu originálních písemností přímo z řad církevních kruhů kde je tato aktivita jednoznačně doložena.V tomto duchu byl svého času osloven i žák Michalangela a Leonarda da Vinciho, renesanční umělec a malíř Rafael.


Tento muž byl v roce 1508 osloven přímo  papežem Juliusem II. Šlo o zakázku týkající se vyzdobení portrétem Marie Magdaleny. Tato kaple patřila církevní “Trinita dei Monti” v Římě. V podstatě šlo o čtyři fresky jejichž hlavním motivem byla Marie Magdalena. Modelem pro její zobrazení se stala Lucrezia Scantoria, která byla popisována jako “una famosisima cortigiana di Roma” (velmi slavná kurtizána Říma). Tato žena byla ve společnosti velmi oblíbená a stala se oblíbenkyní i samotného papeže Julia II. Jinými známými kurtizány v období renesance, kteří měly vždy velmi blízko k papežskému dvoru byly např. Masina, Vannozza dei Cattanei, Giulia Farnese, Gaspara Stampa, Veronica Francová a Tullia d´Aragona. Tyto ženy žily v největším papežském přepychu s domy a vinicemi a oplývaly ohromným bohatstvím.

Co tím naznačuji? Bez ohledu na pravidlo celibátu, které platilo uvnitř církve byl odjaktěživa ve vatikánské hierarchii veden sexuálně marnivý životní styl. A pozor, to nebyla pouze renesanční novinka či vymoženost. Tato tradice byla v podstatě dědictvím papežské kultury pocházející z dob římským občanských práv císaře Theoosiuse v 5. stol. n.l. a Justiniána v 6.stol. n.l., které byly kodifikovány v “Corpus Juris Civilis“.  Bylo to právě v této době, kdy díky proklamaci papeže Řehoře  z roku 591 n.l.(Tento výtečník mimo jiné vymyslel tzv. Gregoriánský kalendář – zcela pomatený systém datace času, který má hodně daleko ke skutečnému popisu času na základně přírodních zákonů a principů. Tomuto muži lze také na vrub přičíst to, čemu se odjaktěživa říká – “inkvizice”) byla Marie Magdalena vedena v nebiblické roli prostitutky.  Dnes je více jak jasné, že šlo o velmi dobře vymyšlený strategický manévr ve kterém Marie Magdaléna hrála roli obětního beránka.

V raných dobách existence římské církve byl Ježíš signován jako postava velkého významu. Od 4. stol. n.l. vlády Konstantina Velikého počali císaři stále více a více podléhat vlivu Říma a tak nakonec prim převzala papežská vláda ve chvíli kdy tzv. “západní říše” se počala rozpadat. Nakonec počala upadat i Římská moc a v 8. stol. n. l. začalo skutečně hrozit, že církev ve svém tradičním pojetí se definitivně zhroutí. Klíčovou roli počali přebírat evropské monarchie tzv. Davidovi linie a v jistých případech i “Desposyni” – dědici Ježíšovi. Všechny snahy zlikvidovat tyto tendence se míjely účinkem (velmi pěkně o tomto období píše Eusebius a Hegesippus). Jediná šance jak přežít spočívala v převzetí kontroly monarchistické struktury a tak v roce 751 papež Zachariáš vymyslel způsobe jako tohoto vysněného cíle dosáhnout.Bez ohledu na všechny okolnosti vytvořil Zachariáš neznámý dokument, který byl zdánlivě 400 let starý s napodobením podpisu císaře Konstantina. Tento dokument prohlašoval, že papež byl osobně Kristem volený zástupce na Zemi s mocí, která přesahovala všechny ostatní s tím, že jeho božská moc byla nad všechny světské moci a vlivy. Součástí tohoto dokumentu byla také zmínka o tom, že pouze papež má moc a autoritu inaugurovat krále a královny jako své podřízené. Tento dokument vešel ve známost jako “Dar Konstantina”. Je to neuvěřitelné, ale na základě tohoto panfletu došlo k totální reorganizaci podstaty a struktury monarchie směrem k jedné absolutní papežské vládě. Od této chvíle byli všichni evropští monarchové korunováni papežem a stali se v podstatě přisluhovači církve namísto toho aby byly služebníky prostému lidu a společnosti jako takové. Takže na jedné straně sice Říše Římská zanikla, ale na straně druhé “Svatá Říše Římská řízená z Vatikánu” povstala.

Jednou z prvních iniciativ papeže Zachariáše  byla eliminace vlivu nejradikálnější evropské královské monarchie – Merovingiánských králůcísaře Vespasiána z 1. stol. n.l., který hovoří o tom, že po věky věků budou potomci “rodiny Davidovi” hledáni a pacifikováni, neměli by správně královské rody Merovingiánců nikdy existovat. A byl to právě Zachariáš, který chytil a uvěznil merovingiánského krále Childerica III. Po veskrze násilném rozpadu královské enklávy Merivingiánců doslova nainstaloval na francký trůn rod Karolínců (Karel I. Veliký atd.). V tomto ohledu jistě nebude pro čtenáře tohoto článku překvapením, že zhruba 60 % amerických prezidentů je podle renomovaného Burkova genealogického institutu v přímé pokrevní příbuznosti na Karla I. Francouzského. Zbylých 40% pak na odbočnou anglickou větev skrze Jiřího III. Jak jsem ale upozornil na počátku. Od této chvíle skrze novou tradici byli všichni evropští králové korunováni papežem a v Anglii pak jím určeným arcibiskupem Canterburským. Jen Skotsko izolované od tohoto dění se vytrvale a sveřepě bránilo křivolaké katolické invazi. Odpovědí Říma byla postupná exkomunikace skotských monarchů, kteří se nikdy římskému impériu nepodřídili. starověké Gálie (Francie). Honosící se genealogickým původem krále Davia Izraelského ovládala tato tajemná dynastie Franků ohromné území více jak 300 let. V souladu s ediktem

V současné době je “Konstantinův Dar” ve všech známých encyklopediích považován za “největší padělek všech dob” (to ovšem katolické římské církvi vůbec nebrání tomu, aby nepokračovala i dnes v tradičních korunovacích ve vysoké politice – pravda, i když se to dnes pochopitelně dělá zcela jiným způsobem než kdysi). O tom, že výše uvedený dokument je falsum se ale vědělo již před 500 ti lety. Dokonce již v roce 1001 byl tento dokument deklarován jako falešný saským císařem Otto III., ale celá záležitost byla oficiálně ignorována až o chvíle kdy panflet zcela nekompromisním způsobem napadl italský lingvista Lorenzo Valla v 15.stol. Tento muž byl zaměstnán u papeže Nicholase V. a pracoval ve vatikánské knihovně, kde pochopitelně objevil i náš známý “Konstantinův Dar” a odsoudil ho jako po 8. století falešný dokument.

Znovu upozorňuji na fakt, že tento dokument (jednoznačně zfalšovaný) usnadnil zcela nový a v mnoha ohledech velmi agresivní styl papežského královského majestátu. Byl to nástroj, který římské církvi vrátil politickou moc a zastínil dědická Desposynů – dědiců Ježíše a Marie Magdalény po pádu “západní říše”.V následující části se přiblížíme dalším historickým tajemstvím. Poodhalíme roušku Marie Magdalény ještě z jiného úhlu pohledu a odhalíme souvislosti, které jsou velmi zásadní, ne-li přímo kritické povahy pro správné pochopení bezprostředně následujících událostí na evropském kontinentu. Pravdivé indicie musí být odhaleny a pochopeny v souvislostech, které korespondují dokonce i s dnešní dobou, se současností ve které žijeme své vlastní životy.  Na

Učení Svrchovaného Královského Řádu Draka (11)

Případ v Dézires

05.01.07   Jaroslav Chvátal

Již v několika předešlých dílech jsme se dotýkali problematiky Marie Magdaleny. Ve skutečnosti legendy spojené s touto osobností sahají daleko za hranice Provence, která je sama o sobě jakýmsi epicentrem jejího kultu, který je aktivní i v současné době. Jde především o oblast, která je známa výrazem Languedoc – Roussillion. Použijeme-li zákonitosti etymologie zjistíme, že slovo “Languedoc” pochází z originálního výrazu “Langue d´Oc”, což v českém překladu znamená cosi jako “místní jazyk”. Přeneseme-li se do 11. a 12. stol.zjistíme, že tento kraj měl i z pohledu tehdejší globální Evropy velmi vyspělou kulturu a civilizovanost. V tomto kontextu je absolutně šokující skutečnost, která nastala ve třináctém století, kdy byla tato kultura rozdrcená barbarským nájezdem severských národů. To k čemu došlo nemělo do té doby na evropské půdě obdoby a je stejně tak šokujícím zjištěním jak málo prostoru se v rámci výuky historie této události věnuje pozornost.


Historické okolnosti jsou jednoznačné. Kraj Languedoc zažil první genocidu v evropských dějinách, když zde byla na rozkaz papeže během tzv. albigenské křížové výpravy zmasakrováno na 100 000 stoupenců katarské víry. Tato křížová výprava obdržela název podle města Albi, které složilo Katarům za hlavní opěrný bod. Jen pro zajímavost uvádím, že právě v důsledku masivních výslechů a následných mučení byla papežem Řehořem ustanovena nechvalně proslulá “svatá inkvizice”.

Pakliže byste měli možnost navštívit Languedoc velmi rychle zjistíte jak těsně je spojen s takovými aktivitami jakými jsou alchymie nebo různorodé okultní vědy. Dodnes můžete třeba v prostředí Alet – les – Blains nedaleko Linoux obrovské množství různých esoterických symbolů. To samé lze říci i o Toulouse a nebo Carcassone kde ve třicátých a čtyřicátých 14. století zazněla první obvinění proti účastníkům “čarodějnických sabatů”.

Dodnes je například dochována dokumentace případu obžalované mladé ženy, která se jmenovala Anne – Marie – de Georgelová, která se snažila hájit tím, že se inkvizitorům snažila vysvětlit svou víru. Prohlásila, že ona i její druhové vnímají svět jako bojiště dvou polarit (dobra a zla). Z hlediska církve šlo (jak jinak) o čarodějnictví, ale z pohledu znalce religionistiky jde velmi zřetelný projev gnosticismu v praxi.

V Languedocu nachází skutečně velmi extrémní množství pohanských symbolů. Tak třeba v pyrenejské katedrále St. Bernard de Comminges bychom nalezli sochu okřídlené ženy s ptačíma nohama symbolizující Lilith.  Další legendární postavou languedockého kraje je Meridiána. K jejímu údajnému nejznámějšímu zjevení došlo v době mezi lety 940 – 1002 n.l. když Gerbert d´Aurillac (později se stal papežem Silvestrem II.) cestoval do Španělska, aby se tam seznámil s jakýmis alchymistickými tajemstvími. Silvestr v důsledku uvedeného zjevení obdržel od Meridiány jakousi zázračnou hlavu, která dotyčnému měla radit v důležitých rozhodnutích. Americká badatelka Barbara G. Walkerová odvozuje jméno Meridiána ze slovního spojení “Marie – Diana” čímž spojuje prvek pohanské bohyně s legendami o Marii Magdaléně.

Pojďme se ale v našem tématu posunout o kousek dále. Současný Bézires leží v departmentu Hérault v kraji Languedoc. Jde silně zalidněné město asi deset kilometrů od Lyonského zálivu Středozemního moře. Roku 1209 byli absolutně všichni obyvatelé tohoto města do posledního člověka vyvražděni albigenskými křižáky. O tomto případu máme k dispozici poměrně hodně údajů, ale zdaleka ne všechny jsou přesné. Praxe naznačuje, že jednoznačně nejčistším pramenem je materiál, který napsal cisterciácký mnich Pierre des Vaux de Cernat a to na základě přímého svědectví samotných křižáků. Pojďme si nyní podrobně zrekonstruovat co se vlastně v Bézires stalo a čím je tento případ záhadný. Využijeme přitom znalosti mnicha Cernata.

Bézires se svého času stalo centrem či metropolí tehdejších kacířů, což byl důvod proč zde ještě v době křižáckého útoku mezi ostatními nezúčastněnými obyvateli žilo přesně 222 katarů. I kdy se dodnes neví zda místní vévoda s katary sympatizoval, skutečností zůstává, že neudělal zhola nic aby tuto skupinu potlačil.

Křižáci žádali, aby jim obyvatelé města (měli na mysli pravověrné katolíky) buď katary vydali, nebo aby alespoň opustili město a oni se mohli sami s katary vypořádat. Třebaže byl tento požadavek doprovázen hrozbou exkomunikace (což se v tehdejších dobách, kdy peklo bylo vnímáno jako realita, vůbec nemohlo brát na lehkou váhu) a katolíkům byla dána možnost z celého průšvihu vyváznout se zdravou kůží, stalo se cosi naprosto neuvěřitelného nad čím doposud historicky kroutí nevěřícně hlavami.

Lidé z města odmítli oba z uvedených požadavků a dali raději přednost zemřít jako kacíři, než aby žili jako křesťané. Obyvatelé totiž složili přísahu, že budou kacíře bránit do posledního dechu.

V červenci roku 1209 křižáci Bézires napadli, bez problému město obsadili a zabili každého koho zde našli – muže, ženy i děti včetně knězů. Celé město pak bylo vypáleno. Obětí tehdejšího masakru se stalo 15 – 20 000 lidí z nich něco málo přes 200 byli skuteční kacíři. Nepomohlo zcela nic, ani kříž ani oltář vůbec nic.

Hovoří se o tom, že když se tenkrát velitel křižáků dotazoval papeže jak mají rozpoznat skutečné kacíře od zbytku obyvatelstva dostalo se mu neblaze proslulé odpovědi:

“Pozabíjejte je všechny. Bůh si ty své pozná?..”.

Případ v Bézires je dodnes skutečnou záhadou. A my se jí pokusíme v následujících reportážích postupně rozmotat a pochopit.

Zdroj: MATRIX 2001

še cesta je teprve na počátku.

Učení Svrchovaného Královského Řádu Draka (12)

Mysterium velké potopy

12.01.07   Jaroslav Chvátal

Součástí genetických pokusů na Zemi byla i potopa světa, která měla zlikvidovat všechno, co se nepovedlo a co bylo v rozporu s celkovým plánem stvořitelů a která se udála, jak víme ze starých sumerských a židovských textů 24 500 let př.n.l. Jakou “kosmickou technologií” byla způsobena destrukce zemské vodní slupky, celosvětová potopa a následné doby ledové lze jen těžko odhadovat. Můžeme si ale dovolit spekulaci, že bylo použito asteroidu, který vnikl do Země v místech dnešního Tichého oceánu. Dopadem obrovského tělesa v řádu stovek metrů došlo k vyvržení pevného materiálu do prostoru na vzdálenost několika tisíc kilometrů a další miliardy tun matriálu včetně vody bylo zplynováno. Jako se šíří vlny po vodě od místa vhozeného kamene, šířily se tyto žhavé plyny okolo celé planety a zapalovaly vše, co jim přišlo do cesty. Jejich zničující účinek byl však do značné míry utlumen množstvím vody, dopadajícím na Zem ze zničené vodní slupky. Známý geolog Alexander Tollmann z vídeňské univerzity charakterizoval v roce l993 chronologický průběh celosvětové potopy jako častý dopad asteroidů či planetek, jím vyvolané zemětřesení, běsnící vulkanismus, globální požáry, zátopové vlny, globální noc, globální zima, přívalový déšť, sněhové bouře, intoxikaci životního prostředí, úbytek ozónu a slunečního záření. Ani zde není vyloučeno, že šlo o řízenou akci v rámci kosmického inženýrství.


Tyto energetické fenomény způsobily na Zemi řadu drastických změn. Zhroucení ochranné vodní slupky vysoko nad zemskou atmosférou způsobilo globální potopu a celkové ochlazení zeměkoule. K dalšímu ochlazení došlo v důsledku naklonění zemské osy do současné polohy. Množství pevného materiálu a vodních par v zemské atmosféře způsobilo podstatné snížení intenzity slunečního svitu na zemský povrch. Nastala doba ledová. V průběhu těchto katastrofických událostí došlo také nejen k rozlámání tehdejší prapevniny PANGEA, ale byl rovněž odstartován posun Ameriky směrem na západ od Afrických břehů. V této době došlo i k zaplavení proláklin zemského povrchu v místech, kde dnes můžeme nalézt Středozemní a Černé moře. Pohyb amerického kontinentu západním směrem způsobil ztenčení zemské kůry mezi oběma vzdalujícími se kontinenty. U východních břehů Severní Ameriky se nacházela dávná Atlantida, přesně na západ od Héraklových sloupů (Gibraltar), jak to popsal řecký filosof Platón na základě dochovaných egyptských písemných památek.

Egyptské slovo ATLANTI znamená zemi, oddělenou vodou. Že to nebyl jen tak ledajaký ostrůvek je zřejmé z jeho díla, kde se píše, že Atlantida byla větší než Malá Asie a Lýbie dohromady. To představuje Turecko s částí Černého moře, dnešní Blízký Východ a pobřeží severní Afriky. To byl v podstatě téměř celý tehdejší známý svět. Při posunu amerického kontinentu na západ však Atlantida svou polohou bránila vzniku teplého mořského proudění na sever, nutného proto, aby se severní polokoule stala obývatelnou. Obrovský pevninský blok byl z větší části pod ledem (doba ledová) nejen díky předcházejícím událostem, ale i proto, že vzdušné proudění teplého vzduchu od rovníku nestačilo dostatečně zahřát severnější části kontinentu. Jako drobnou ukázku si můžeme připomenout silné mrazy, které nás sužují, když k nám v zimě proniká tzv. kontinen-tální proudění od Uralu a z Moskevské pánve. Toto proudění je daleko studenější než arktické fronty, přicházející přes moře od severozápadu. Dostatečné ohřátí pevniny mohou zajistit jen mořské proudy, směřující od rovníku k pólům a opačně.

V rámci veřejného zájmu, jak dnes říká-me, musela proto Atlantida ustoupit Golfskému proudu a umožnit tak rozvoj a kolonizaci Severní Evropy, ale i Ameriky. Neznámá síla zničila nejen Atlantidu, ale zároveň způsobila roztržení zemské kůry od severu k jihu a masivní výron magmatu v délce tisíců kilometrů. Tato událost se odehrála někdy kolem roku 8 500 př.n.l. Působením této síly – pravděpodobně asteroidu vznikla Severoamerická pánev o průměru asi 4 000 km, která byla okamžitě zalita mořem. Současně začaly vznikat Severní středoatlantický hřbet a Jižní středoatlantický hřbet, jejichž sopečná aktivita neustala dodnes. Teplý Golfský proud a podmořská sopečná aktivita měla za následek roztátí ledu, konec doby ledové a zvýšení hladiny oceánů. Pokračující mohutná vulkanická činnost pod hladinou vznikajícího Atlantického oceánu způsobila zrychlení procesu odsunutí Jižní Ameriky do Tichého oceánu, vyvrásnění mohutných pohoří na západě amerického kontinentu (vyzdvižení aztéckých měst do výšek kde nic neroste a obrácení toku Amazonky).

Prudké oteplení vod Atlantického oceánu způsobilo roztátí ledu na pólech, čímž je možno světlit i nepochopitelnou středověkou, neznámo odkud překreslenou mapu Piriho Reise, ukazující Antarktidu bez ledu. Důkazem této teorie je i Grónsko, neboli Grünland, což v překladu znamená Zelená země. Význam tohoto názvu dokládá, že lidé tak pojmenovali tento ostrov v době, kdy byl skutečně zelený. Za uvažovaných 24 500 let od dopadu asteroidu do Tichého oceánu se mohla Amerika odsunout na současnou průměrnou vzdálenost 3 – 5 000 km při průměrné rychlosti 100 – 200 m za rok, což představuje přibližně 20 m za měsíc. Že je to možné, dokazuje výsledek měření po zemětřesení v prostoru ostrova Sumatry 26.12.2004, kdy bylo zjištěno, že se ostrov posunul o 36 m za den. Pohyb kontinentů byl pravděpodobně zpočátku rychlejší a postupně se zpomaloval až do vyrovnání pnutí v zemské kůře. Že na to “bohové” takové prostředky měli, dokazují staroindické písemné památky, popisující zbraně “bohů”. (viz Války “bohů” a technika ve starověku ).

Vlivem gigantických sil, vznikajících při pohybu kontinentů, se však nejednalo o plynulé změny, ale o prudké klimatické změny v jednotlivých podnebních pásmech. Sám Darvin byl udiven, že nalezl ve výšce 400 m ve Valparaisu na úpatí And v Chile mořské mušle, které nebyly ještě zvětralé. Kolik času však potřebují mušle, aby definitivně zvětraly? Miliony let, tisíce nebo spíše méně? Zříceniny pevnosti Tiahuanaco na jižní straně jezera Titicaca leží ve výšce 3 810 m. Město zaujímalo obrovskou plochu a bylo vystavěno z obrovských skalních bloků. Vědci (sir C.Markham – r.1910 a A.Posnansky – r.1945) se shodli na tom, že v dnešní době je plošina And nehostinná a téměř neplodná. S dnešním podnebím by nebyla schopna poskytnout útočiště velkému počtu lidí. Rovněž umělé terasy pro pěstování plodin, nejspíše kukuřice ve výšce 5 600 m jsou čirým nesmyslem, protože kukuřici v takové výšce nelze pěstovat.

Existenci mořských korýšů zdokumentoval A.Agassiz. Jak se však mohou vyskytovat v nadmořské výšce 4 000 metrů? Rovněž chemický rozbor, prováděný v jezerech Titicaca, Poopó a Coipaga potvrdil, že jezera mají stejné chemické složení jako oceán. Ze všech těchto důkazů je zřejmé, že město Tiahuanaco bylo s jezery a s celým andským horským řetězcem vyzdviženo do současné výše v historicky nedávné době a že tento proces zažil člověk. Indiánské legendy praví, že “Černá stezka zakryla rudé Slunce ? Neviděli už Slunce, ani Měsíc, ani hvězdy?.zavládla temnota. Nad jejich hlavami táhla podivná zjevení. Z nebe padala vařící smůla a lidé pátrali v pološeru po potravě?..Veletok byl přerušen hřebenem hor. V širokém proudu se valil nyní na východ. Na jeho březích vyrostly nesmírné lesy. Ve východních oblastech říše zavládlo nesnesitelné vedro.

Na západě, kde se vztyčily převysoké hory, se lidé ve výškách chvěli štiplavým mrazem.” Někdy v této době došlo k odtržení Austrálie od Antarktidy, takže zde zůstala částečně zachována podivná předpotopní zvířata, která nikde jinde nežijí, zatímco moderní zvířata včetně dravců se na pevninu už nedostala. Tento závěr podporuje i moderní teorie, podle které se zátopová vlna potopy šířila od jihu na sever, takže Austrálie jako původní součást nynější Antarktidy zůstala ušetřena. Náraz meteoritu způsobil i prudké posunutí indické desky pod desku asijskou, což způsobilo vyvrásnění nejvyšších pohoří světa v oblasti Pamiru. Pro podporu této teorie hovoří podmořská mapa této oblasti. Uprostřed oceánu se nachází Centrální pacifická pánev, pokračující na jih Jihozápadní pacifickou pánví. Tento gigantický kráter je ohraničen Východopacifickým valem asi 2 000 km západně od pobřeží Jižní Ameriky.

Podél západního pobřeží Severní Ameriky se táhne zlomové pásmo, tvořené šesti gigantickými zlomy, které pokračuje podél západních svahů Východopacifického valu až hluboko na jih k Antarktidě. Východní pobřeží Asie je naproti tomu charakterizováno hlubokými podmořskými příkopy, z nichž nejznámější jsou Aleutský, Kurilský, Japonský a Mariánský s hloubkami okolo 11000 km.  Geofyzička I.M.Tibuleac zveřejnila v časopise “Science” zprávu (BdW, 23.3.1999), že v hloubce 800 km pod zemským povrchem uprostřed Tichého oceánu byl objeven obrovský kolos ve tvaru vzducholodě o průměru 130 km a délce 600 km. Zdá se, že pomalu klesá do nitra Země, není však vůbec jasné, jaká síla způsobuje jeho pohyb. Byla snad takto zaražena do zemského pláště bájná Lemurie? Jiný podobný blok má vězet uprostřed zemského pláště hluboko pod Bajkalským jezerem. Údajně byl součástí původního Mongolsko-ochotského oceánu, který odděloval dnešní Sibiř a Mongolsko. Byl prý zatlačen do hlubin Země při srážce sibiřské a mongolské kontinentální desky. Nebo to bylo jinak? Není bez zajímavosti, že v této oblasti je obrovský dinosauří hřbitov s tisíci a možná miliony zachovalých dinosauřích koster.

Co bylo po potopě?

Po potopě bylo nutno obnovit život na planetě, což je v bibli vyjádřeno “návratem království nebeského”. Vzhledem k pronikavé změně klimatu na celé planetě způsobené rozrušením vodního obalu Země a vymizením celoplanetárního skleníkového efektu zmizely gigantické formy života, až na některé výjimky mořských živočichů. Navíc došlo k naklonění zemské osy, což způsobilo nejen vznik ročních období, ale i zalednění obou pólů. Voda, která vypršela z vodního obalu způsobila globální potopu, utopila a bahnem zavalila vše živé. Zalednění se rozšiřovalo z póĺů směrem k rovníku, okolo kterého zůstal úzký pás, vhodný k dalšímu pokračování života. Bylo třeba co nejrychleji rozmnožit všechno živé včetně člověka a rozšířit jej po celé planetě a vytvořit podmínky, které by lidi donutily k hledání nového životního prostoru. V tomto časovém období, t.zn. po roce 24 000 let př.n.l. začali na zemi vládnout potomci “bohů” což je zřejmé z jejich dlouhověkosti.

Doba jejich života se podle sumerského Seznamu králů pohybovala “pouze” okolo 1 tisíce roků, zatímco doba vlády předpotopních králů-“bohů” se pohybovala okolo 30 tisíc let. Deset původních králů vládlo od stvoření světa až k potopě celkem 456 000 let. I bible uvádí od stvoření Adama až po potopu 10 praotců. Samotný Adam se údajně dožil 900 let. Pozůstatky lidí vyzvednuté archeology (téměř jistě lidí předpotopních) nesly známky dlouhověkosti mnohem větší, než si dokážeme dnes představit. Nejnápadnějším znakem této dlouhověkosti jsou zuby opotřebované mimořádným způsobem – až do lůžek… Kromě toho existují bohaté důkazy z dávných dob o tom, že kdysi na této Zemi žila rasa velmi zdatných lidí se skvělými svaly, s mozkovou kapacitou přesahující kapacitu moderního člověka, a majících všechny znaky extrémní dlouhověkosti (Mackintosh, 1946, str. 342 – Problém přechodných forem – článek z CRSQ 12/98). Vedle mýtů a archeologických nálezů je jediným a nejdůležitějším pramenem k tomuto období sumerský královský seznam na kamenném kvádru, jehož kanonická verze byla sestavena až v mnohem pozdějším období písaři a knězi z Nipuru.

Tento seznam vypočítává panovníky a dynastie až do nástupu Chamurabiho z Babylónu. Celé období je rozděleno na dobu před “potopou” a po “potopě”. Před potopou vládlo pět měst a osm nebo deset králů s mýtickou délkou vlády. Na konci tohoto období bohové vyhubili lidstvo potopou a ušetřili pouze vládce Šuruppaku, kterému darovali nesmrtelnost. Vyprávění o potopě převzali Babylóňané, Asyřané, Židé a stalo se součástí i jiných starověkých mytologií na všech kontinentech. Prvním městem, které zahajuje období po potopě, je Kiš. Za vlády panovníků z Kiše vznikl Sumer. Z těchto písemných památek se dovídáme, že potopa se odehrála v přepočtu na náš kalendář 24 500 let př.n.l. Na Seznamu králů je vytesáno: “Po královském majestátu pocházejícím z nebe, byl královský majestát v E-ri-du. Vládlo tam celkem 8 králů v pěti městech 241 200 let, po smrti Ubaratuta přišla potopa.” Doba vlády králů se pohybovala od 18 600 – 43 200 roků. Zápis pokračuje údajem o potopě světa: “Poté co potopa zničila svět, královský majestát sestoupil z nebe, a byl přenesen do Kiše.” Vládlo tam celkem 23 králů 24 510 let, 3 mě-síce, 3 1/2 dne. Doba jejich vlády se pohybovala od 140 do 1 500 let. Pak byl Kiš poražen a královský majestát přešel do Uruku, kde vládlo celkem 12 králů 2 310 let, přičemž doba jejich vlády se pohybovala od 6 do 1 200 let.

Pak byl Uruk poražen a královský majestát přešel do Uru. Tam vládli celkem 4 králové 177 let. Doba jejich vlády se pohybovala od 25 do 80 let. Pak byl Ur poražen a královský majestát přešel do Alanu. Potom jsou uváděny ještě další dynastie, jejichž vláda trvala dohromady asi 1 000 let. Z bájí i z bible vyplývá, že zde existovaly nejméně dvě skupiny “bohů”: Ti co vládli na nebi a ti neposlušní (padlí andělé). Zatímco ti první měli možnost zachránit genetický materiál ve velkém, ti neposlušní, protože neměli potřebné technické zázemí, museli pravděpodobně zvolit nouzovou variantu a zachránit co se dalo na arše Noemově. Každá skupina “bohů” chtěla mít své vlastní poddané. Zde je pravděpodobně původ hlavních ras (černoši, běloši, rudoši, mongoloidové), aby si bohové poznali “svůj majetek”. Po potopě došlo skutečně k rozdělení světa. Ze sumerských textů plyne, že Enlilův klan získal Mezopotámii, Enkiho klan zase Egypt a Afriku (Abzu).

Ninchursag byla pověřena správou Sinajského poloostrova, kde v té době byl dobudován nový kosmodrom (v Gíze pak byly vybudovány pyramidy jako orientační a naváděcí zařízení). Rozdělení vlivu pak odstartovalo neshody mezi oběma klany – to vše skončilo smírem před asi 10 000 lety. Ne však na dlouho. Bratrovražedným bojem mezi bohy byl příběh o rozdělení vlády nad Egyptem mezi bratry Usira (Dolní Egypt) a Sutecha (horní Egypt) a následný zápas Sutecha s Hórem (paralelu tohoto příběhu nacházíme rovněž v řeckých bájích). V bibli se promítají např. do exodu Židů z Egypta, kdy jejich “bůh” chránil “svoje ovečky” proti druhé straně a jako “ohňový sloup” kráčel před nimi a vedl je pouští. (viz Války “bohů” a technika ve starověku). Tyto boje měly vliv na postupný úpadek egyptské civilizace, jejíž “božstvo” už patrně nemělo dostatečný vliv na probíhající události a tudíž nemohlo odvrátit ani deset ran egyptských. Jako nepřehlédnutelné dědictví po “bozích” nám však zde zůstaly války a touha po zlatě.

Nejasnosti kolem osídlení Ameriky

Dosud nevysvětlené nejasnosti kolem osídlení Ameriky podporují teorii, že Amerika byla osídlena už v době, kdy byla relativně blízko u Afriky a pravděpodobně nízký stav vody v tehdejších mořích umožňoval cestování mezi těmito kontinenty i po souši. V roce 1926 se prováděly vykopávky v severovýchodní části Nového Mexika poblíž obce Folsom. Při nich se tu kromě bizoních kostí nalezly hroty šípů, charakteristické tvarem s dvojí drážkou. Tyto nálezy však byly objeveny v příliš starých geologických vrstvách a proto nebyly oficiálně uznány. Američtí archeologové té doby byli přesvědčeni, že Amerika byla osídlena ze Sibiře přes Beringovu úžinu před 4 000 lety. Protože pevninský most ze Sibiře na Aljašku byl přístupný až po skončení doby ledové, věří se dodnes, že lidé připutovali do Ameriky teprve před 12 000 lety. Ale prehistoričtí lovci nezanechali stopy jen ve Folsomu, ale také u města Clovis, rovněž v Novém Mexiku. Kočovníci by tedy museli projít celým americkým kontinentem a přitom vyhubit více než 70 % savců Nového světa, jako například koně a velbloudy, protože ti v tu dobu vymřeli. Byly nalezeny také kosti z nohou slonů, kteří na americkém kontinentu rovněž vymřeli.

Dřívější osídlení potvrzují i nálezy pohřební jámy (Science News-1977a, s.196) u pobřeží jižní Santa Barbary, kde bylo objeveno dřevěné uhlí. Datování obou nálezů směřuje do doby před 40 000 lety a jedná se proto o předpotopní osídlení Ameriky. Potopa však zejména severoamerický kontinent pořádně vyčistila, nejen od zvířat, ale i od starých kultur. Vyvrásnily se Skalnaté hory a mnoho druhů zvířat a rostlin zmizelo, samozřejmě i včetně člověka. To vše podporuje teorii zcela jiného, zdánlivě ztraceného předpotopního světa, kdy Amerika byla v těsném sousedství Afriky a to v historicky nedávné době. V roce 1944 udělal Waldemar Julsrud v mexickém Acambaro náhodný objev ještě kontroverznější povahy. Acambaro leží ve státě Guanajuato, 175 mil severozápadně od Mexico City. Zdejší neobvyklé archeologické naleziště vydalo na 33 500 keramických předmětů; opraco-vaných kamenů, včetně jantaru a obsidiánové nože (ostřejších než ocel a dodnes užívaných v srdeční chirurgii).

Jalsrud, prominentní lokální německý obchodník, našel rovněž ohromné ještěry představující sošky a sousoší o velikosti od jednoho coulu až po šest stop dlouhé, z nichž na některých aktivně spolupůsobí s lidmi, ale některá bizardní sousoší vyvolávají i erotické asociace. Mnohá tato zvířata připomínají dinosaury.  K určení stáří těchto předmětů bylo v laboratořích Pensylvánské univerzity provedeno radiokarbonové datování a dodatečné testy za použití termoluminiscenční metody k datování hrnčířských výrobků. Výsledky ukázaly, že předměty byly vyrobeny před zhruba 6500 lety, okolo 4500 př.n.l. Důkazem, že v historicky nedávné době existovalo spojení mezi Jižní Amerikou a Afrikou, jsou artefakty nalezené v Jižní a Střední Americe a znázorňující hlavu s nezaměnitelnými negroidními rysy v každém případě moderního člověka a džbánek ve tvaru slona, který v Americe údajně nikdy nežil. Pro vědce neřešitelný problém: Negroidní Afričané nejenže jaksi překročili Atlantický oceán a usadili se v Novém světě dlouho před všemi ostatními, ale je tu také neuvěřitelné datum jejich příchodu.

Tento problém číhal v pozadí, protože se zpočátku předpokládalo, že Olmékové přišli až po mnoha ostatních slavných národech, jako byli například Maya. Poté byla se značnou nechutí postupně přijímána mnohem ranější data — napřed 250 př. n. l., nato 500 př. n. l., pak 1250 př. n. l. a nakonec 1500 př. n.l. Tváří v tvář této situaci bylo rozhodnuto popřít, že šlo o Afričany … Ještě nedávno jeden významný vědec, s ohledem na indi-vidualitu obličejů skulptur, napsal v oficiálním katalogu jalapského Muzea antropologie toto: “Navzdory obecné podobnosti hlavních rysů (plochý nos s výrazným chřípím a silné rty), je všeobecně šířené nesprávné tvrzení o africkém původu Olméků zavádějící,” atp. Když na veřejnost začaly prosakovat zvěsti o tajuplných podzemních prostorách v oblasti Grand Canyonu, pořídil si dějepisec a lingvista Carl Hart, vydavatel časopisu World Explorer v chicagském knihkupectví podrobnou turistickou mapu.

Ohromilo jej, kolik míst na severní straně kaňonu nese egyptská pojmenování. Partie a útvary (patrně výrazné skalní formace) v oblasti poblíž Ninety-four Mile Creek a Trinity Creek nesou pojmenování jako Sethova věž , Věž Ra, Horův chrám, Osirisův a Isidin chrám. V oblasti Strašidelného kaňonu se to hemží názvy jako Cheopsova pyramida, Budhův klášter, Budhův chrám, Chrám Manu a Shivův chrám. Jsou snad tato místa v nějakém vztahu k údajným egyptským objevům ve Velkém kaňonu? Celá tato rozsáhlá oblast v části Velkého kaňonu s egyptskými a hinduistickými popisnými názvy je zaká-zaná zóna – nikdo tam nesmí. Z toho můžeme usuzovat, že jde přesně o místo kde byly lokalizovány zmíněné podzemní prostory. Je dodnes nepochopitelně uzavřeno nejen všem návštěvníkům, ale dokonce i větší části personálu Coloradského národního parku. Průzkum obsahu mnoha prastarých hrobů a pyramid na Středozápadě ukázal, že v historii údolí řeky Mississippi existovala sofistikovaná starověká kultura, která byla v kontaktu s Evropou a dalšími oblastmi.

A nejen to, nálezy v mnoha umělých násypech odhalily hroby lidí obřího vzrůstu, mnohdy sedm či osm stop (243 cm) vysokých, v plném brnění s meči, občas pohřbené s ohromnými poklady. Při stavbě přistávací plochy na Aljašce muselo být srovnáno buldozery pár pahrbků a přitom pod několika z nich objevili ve vrstvě usazenin kosti, které se ukázaly jako lidské ostatky. Tento aljašský nález byl ve skutečnosti pohřebištěm obrovitých lidských ostatků, jak bylo zřejmé z lebek a dlouhých holenních kostí. Lebky měřily od 55 do 60 centimetrů od základny k temeni. Protože lebka normálního dospělého člověka měří od týlu k čelu asi 20 centimetrů, podobně velké lebky naznačují velmi nadprůměrnou velikost jejich nositelů. Každá lebka byla nadto čistě trepanovaná (trepanace je proces vyříznutí otvoru do horní části lebky).

Olmékové

Olmékové sehráli v Americe podobnou roli jako Sumerové v Mezopotámii nebo Číňané v jižní Asii. Jejich kultura ovlivnila téměř celou Střední Ameriku. Potíž je v tom, že i zde postrádáme pověstný chybějící článek. Podobně jako v Mezopotámii nebo v Egyptě se i v Mexiku na pozadí primitivní společnosti doby kamenné náhle, bez jakéhokoli předchozího vzestupu, vynořuje vysoce rozvinutá civilizace. Její kněží uctívají složitý panteon božstev, bedlivě pozorují oblohu, spolehlivě měří čas a vytvářejí neobyčejně přesný kalendář, provádějí fascinující magické rituály. Nad krajinou se klenou obrovské pyramidy a v jejich blízkosti se rozkládají rozlehlá náboženská a obchodní centra. Umělci tvoří nesčetné množství nádherných soch. To největší a nejúchvatnější bylo postaveno jako první. Pak úroveň postupně klesá, jako by vývoj udělal čelem vzad. Společnost se postupem doby nerozvíjí. Naopak následníci původních stavitelů nestačí s dechem. Jak tomu máme rozumět?

Byli Olmékové ovlivněni jinou, daleko vyspělejší, možná nepozemskou civilizací, nebo si naprosto jedinečné schopnosti přinesli ze svého původního nám dodnes neznámého domova a postupně je zapomínali? Vědci se stále nemohou shodnout, odkud vlastně Olmékové do Mexika přišli. Obývali nějakou dosud neodhalenou lokalitu v Americe, nebo dorazili z jiného kontinentu? Někteří historikové se přiklánějí k názoru, že Olmékové byli předchůdci Mayů. Máme tedy zprávy o původu Olméků hledat v mayských kodexech? Podle posvátné knihy Popol Vuh kmen Quicheů vyšel z místa, kde bylo shromážděno množství jiných národů. “Bylo tam mnoho lidí. Všichni žili společně, nesmírné množství jich bylo a tak tam putovali, tam na východě … a byli tam ve velkém počtu lidé černí i lidé bílí. Lidé různých tváří, i lidé různých jazyků, až bylo s podivem je slyšet…” Ti všichni pobývali v zemi, která byla zcela zničena drtivou zkázou, a proto ji museli opustit.

Co jiného bylo postiženo drtivou zkázou, než Atlantida, která byla na východ od Ameriky a na západ od Afriky, “země, oddělená vodou”, egyptsky ATLANTI? “Není zcela jisté, jak se dostali přes moře. Jako by ani moře nebylo, dostali se na tento břeh. Přešli po kamenech, vinoucích se v písku. Proto je nazvali “Seřazené kameny” a “Rozryté písčiny”, tato jména jim dali, když putovali přes moře; vody se před nimi rozestoupily, když přecházeli moře.” Není jistě bez zajímavosti, že schopnost rozdělit vody použil také židovský Hospodin při útěku Židů z Egypta. V roce 2000 se týmu kanadských výzkumníků podařilo nafilmovat ruiny záhadného města utopeného na dně moře mezi Yucatanem a Kubou. Podmořský robot vybavený speciálním sonarem a kamerou odhalil pyramidy, chrámy a řadu dalších velkých budov, které spojují široké silnice. Podle badatelky Pauliny Zelitské jde o ohromné struktury, jež mohly být centrem neznámé civilizace.

Podivuhodné město je vytvořeno z obrovských otesaných a vyhlazených kvádrů. Jednotlivé bloky měří na délku dva až šest metrů. Některé jsou převrácené, mnoho jich pokrývá bílý písek charakteristický pro tuto oblast. Budovy mají půdorys pravoúhlých tvarů i kruhu. Některé se stupňovitě zvedají vzhůru. Na jednom kameni kamera odhalila část nápisu v neznámém písmu. Výzkum pokračuje jen velmi pomalu. Ztěžují ho silné mořské proudy, zvířený písek a také nedostatek světla. Město leží v hloubce 650 metrů. Potopené sídlo bylo údajně součástí asi 150 km dlouhého úzkého pásu pevniny, který jako přirozený most spojoval Kubu s Yucatanem a byl zničen následkem nějaké přírodní katastrofy. V úvahu přichází výbuch sopky nebo srážka s meteoritem a následné zemětřesení.

Objevené potopené město jistě nebylo jediným sídlem této oblasti. Pátrání po dalších se připravuje. Snahu posílilo zjištění, že na dně jiné prozkoumávané oblasti se vyskytují obrovské, pravděpodobně uměle vytvořené trojúhelníky. Jejich původ se prozatím nepodařilo vysvětlit. Již v minulém století vzrušil veřejnost nález zdi pod hladinou u ostrova Bimini a nedávno se objevily zprávy o obrovském útvaru ponořeném nedaleko Floridy. Těleso zřetelně připomíná pyramidu. Vyrůstá ze čtvercové základny o straně dlouhé 300 m a dosahuje výšky 240 m, což téměř o 100 m překonává Velkou pyramidu v Gíze. Vrcholek je obrostlý korály a tak lze jen obtížně určit, zda jde o náhodný přírodní útvar, nebo o uměle vytvořenou stavbu. Dosavadní výzkum přivedl archeology k závěru, že město potopené u Kuby bylo zničeno před pěti až šesti tisíci lety, tj. 3 až 4 000 let př.n.l. Olmécký a potažmo i mayský kalendář začíná záhadným datem, který v přepočtu představuje rok 3113 př. n. l.

Byl to rok zkázy jejich původního domova a začátek nové éry v Zátoce kouzelníků, jak je také tento jejich nový domov nazýván? Přinesli si představitelé této velmi vyspělé civilizace své vědomosti ze země, která skončila na dně oceánu? Archeologické objevy následují jeden za druhým a je už teď zřejmé, že takzvaní “Olmékové” vybudovali po celém obrovském území středního Mexika, (od Mexického zálivu až po Pacifické pobřeží) velká městská centra, jejichž obyvatelstvo se zabývalo dolováním a to především zlata. To vše dlouho předtím, než se ve Střední Americe objevil první kalendář a hieroglyfické písmo, které rovněž podporuje spojitost mezi kulturami Jižní Ameriky, Atlantidy a Egypta.

Zdroj: MATRIX 2001

 

Učení Svrchovaného Královského Řádu Draka (13)

19.01.07   Jaroslav Chvátal

Dva tisíce let poté co Ježíš a Marie prožili na okraji římského impéria své životy zanechávající podivná poselství pro budoucnost, věří miliony lidí jejich příběhu tak, jak jej popisují evangelia. Pro tyto osoby zůstává Ježíš synem božím zrozeným z panny, který přišel na svět v těle židovského muže. Jana křtitele považují za Ježíšova duchovního předchůdce a Marie Magdalena, ta pro ně není nic víc než ženou velmi pochybné pověsti. Jenže aktuální skutečnosti ukazují zcela něco jiného. Nejenže ježíš asi zdaleka není synem božím, ale dokonce nevyznával ani judaistickou víru. Důkazy nasvědčují tomu, že ve svém poselství přinášel důkazy, které měli podstatně blíže tzv. “gnosi” a nebo egyptské formě magie. Konečně v tomto duchu hovoří i židovský Talmud.


Celá řada současných badatelů je přesvědčena o tom, že mnohé ze zadokumentovaných zázraků nemusely být zase až tak vzdáleny od pravdy i když analogie je v nich více jak zřetelné. Podobné stanovisko zastupuje i známý vědec Morton Smith, který je přesvědčen o tom, že Ježíšovi zázraky mohly tohoto člověka skutečně přivést až přímo před Piláta coby “strůjce zla” čili “čarodějníka”.

Ukazuje se také, že Jan v Ježíšovi neviděl přicházejícího mesiáše. Ano, asi jej pokřtil jelikož Ježíš byl jedním z jeho žáků a tento rituál mu jistě nebyl odepřen. Ježíš zcela jistě jako žák či adept po všech stránkách vynikal a tak si vydobyl místo po boku Jana Křtitele, ale pak se něco pokazilo, Jan změnil názor a za svého nástupce jmenoval Šimona Mága. Bohužel v současné době je velmi těžké odhalit všechny ty skryté okolnosti a vazby, které mezi Janem a Ježíšem hráli důležitou roli.

Další faktem je, že prostě a jednoduše Marie Magdalena byla vysoce postavenou kněžkou zcela jistě obdařená vysokým věděním a poznáním. Stala se Ježíšovou partnerkou v posvěceném manželství stejně tak jako Helena ve vztahu k Šimonu Mágovi. Mnohé z gnostických textu a nebo dokonce evangelií ukazuje Magdalenu jako vysoce schopnou ženu, kazatelku a dokonce i vědmu, přičemž měla velmi málo co společného s křesťanstvím. Ať již byla Magdalena kdokoliv, rozhodně nebyla křesťanskou kazatelkou.

Zmínil jsem další dva Janovi učedníky, a to Šimona Mága a jeho manželku Helenu. Budeme-li jejich obraz podrobně studovat např. skrze gnostická evangelia uzříme někdy až fascinující paralelu k Ježíšovi a Magdaleně, ale s tím rozdílem, že Šimon s Helenou reprezentovali spíše starobylá egyptská mystéria “sexuální magie”.  Jde o celou řadu sexuálním rituálních konceptů při nichž se muži dostává osvícení prostřednictvím pohlavního aktu s kněžkou. Tato tradice byla velmi významným způsobem rozšířená právě ve Starém Egyptě.

Dalším důležitým faktem, a to bez ohledu na to co říká a nebo o čem se nás snaží přesvědčit katolická církev, je se,skutečnost, že se Petr nikdy nestal nejbližším Ježíšovým spolupracovníkem, ba dokonce vyvstávají i takové indicie, které naznačují, že mezi oběma muži existoval i jistý druh averze. Takže pokud někdo byl Ježíškovým přímým nástupcem zcela jistě to byla Marie Magdalena. V tomto kontextu v jistém čase dochází k velmi pozoruhodnému faktu. Marie Magdalena a Petr se vydali na dvě zcela odlišné cesty. Pro Petra skončila založením římské církve, pak pro Magdalenu předáváním “tajemství” těm, kteří chápali hodnotu ženského principu – tedy “kacířům”.

Shrneme-li dosavadní informace zjistíme, že Jana, Ježíše a Marii Magdalenu nerozlučně spojila jejich víra, která pocházela z pradávných časů Starého Egypta. Tuto víru pak přizpůsobili židovské kultuře. Šimon Mág a Helena byla zase dvojice, která si vybrala za oblast šíření nového poselství Samaří. Fakta hovoří o tom, že do úzkého okruhu  zasvěcených osob přinášející egyptské náboženství egyptské náboženství rozhodně nebyl Šimon ani nikdo jiný ze zbývajících dvanácti apoštolů.

Marii Magdalenu uctívalo tajné náboženské hnutí v Evropě prostě proto, jelikož ve své podstatě založila “svou vlastní církev”, která měla na hony daleko k tradičním  křesťanským kultům a která reprezentovala náboženské principy Isis a Osiris. Je doloženo, že Jana Křtitele uctívali stejní kacíři, kteří se klaněli Marii Magdaleně. Byli to přímí duchovní nástupci těch, kteří považovali Jana Křtitele za mučedníka jenž byl popraven v plném rozpuku sil. Jenže šok z kruté smrti byl ještě posílen podivnými okolnostmi za nichž k popravě došlo, a následnou bezcitnou manipulací již se na Janových věrných dopustil jeho starý soupeř.

Existuje však také druhá strana příběhu. Ta souvisí s kolujícími pověstmi již za života Ježíšova, které jej obviňovaly, že za pomocí mrtvého Jana Křtitele provozuje černou magii. V tomto ohledu jsou nesmírně zajímavé studijní materiály vědců Carla Craelinga a již citovaného Mortona Smitha, které navíc naznačují, že Herodes Antipa věřil, že Ježíš si jakýmsi záhadným způsobem zotročil Janovu duši (nebo mysl), aby získal magické schopnosti. Oba dva autoři vychází z konkrétních starobylých egyptských a řeckých pramenů, které tyto postupy podrobně definují.

Ať již Ježíš prošel podobným magickým obřadem či nikoli, zvěsti podle kterých Janova Duše žije dál pomocí jeho rivala číslo jedna, Ježíšovu hnutí ani v nejmenším neuškodily. Osobně jsem přesvědčen, že šlo o jistou formu snahy cíleným způsobem diskreditovat Ježíše v očích veřejnosti, což se naštěstí nepodařilo. Ačkoliv kacíři uctívali Jana Křtitele a Marii Magdalenu jako historické postavy, viděli v nich současně i představitele starověkých věroučných systémů. Byli veleknězem a velekněžkou Královského světla.

Je čas poukázat na další zajímavou skutečnost. Dvojice uvedených tradic – jedna soustředěná kolem Jana Křtitele a druhá kolem Marie Magdaleny se viditelně projevila až v 12. stol. To ovšem znamená, že v historii heretických zeje poměrně dost velká mezera, a tato mezera se rozprostírá mezi 4. – 12. stoletím. Dnes víme, že někdy kolem roku 400 n.l. byly v oblasti Nag Hamadi ukryty později objevené texty zdůrazňující roli Marie Magdaleny. Podobným způsobem se na určitou dobu vytrácí i Johanitská tradice, aby se v průběhu 12. století opětovně radikálním způsobem vedrala na světlo.

Otázka tedy zní co se s oběma systémy v rozmezí 4. – 12. stol. semlelo. Na tuto otázku si i v současnosti bohužel zainteresovaní výzkumníci nedokáží odpovědět. Přesto existuje jedna nenápadná indicie. Velkou většinu období oné “tajuplné mezery” vyplňuje chvílemi až ohromující rozmach dynastické linie Merovejců. K této zvláštní souvislosti bych se velmi rád vrátil v pozdějších částech tohoto seriálu.

Takže je nemožné s jistotou říci, co se s oběma tradicemi v inkriminované období odehrálo. Nicméně lze konstatovat, že linie učení Magdaleny pokračovala na jihu Francie byť spíše skrytým ilegálním způsobem. Spíše se ale zdá, že prakticky všechny záznamy byly z tohoto období zničené v důsledku systematické devastace langedocké kultury provázející katarské křížové tažení.

Tradice spojená s Janem Křtitelem přežila nezávisle na Středním Východě prostřednictvím dědiců mandejského náboženství a kultu Isis a Osiris.  Zvláštní roli mezi oběma systémy pak v jistém období sehrálo uskupení Templářských Rytířů s pečlivě skrytou ilegální složkou – Převorství Sion.

Zdroj: Matrix 2001

 

Facebook

Pin It on Pinterest

Share This