0 Items
WOOCS 2.1.8
Vyberte stránku

Pýcha a smyslovost a metafyzické hodnoty revoluce (2002)

středa 10. listopadu 2021

Pýcha a smyslovost a metafyzické hodnoty revoluce (2002)

 

Pýcha a smyslovost a metafyzické hodnoty revoluce (2002)

Dva pojmy považované za metafyzické hodnoty dobře vyjadřují ducha revoluce: absolutní rovnost a úplná svoboda. A existují dvě vášně, které jim nejvíce slouží: pýcha a smyslovost.

Když se odkazujeme na vášně, musíme vysvětlit, v jakém smyslu toto slovo v tomto díle používáme. Kdykoliv hovoříme o vášních jako o podpoře revoluce, v souladu s rozličnými autory zabývajícími se duchovními záležitostmi, tím kvůli stručnosti myslíme neuspořádané vášně. A v souladu s běžným jazykem mezi neuspořádané vášně zahrnujeme všechny podněty ke hříchu, které u člověka existují v důsledku trojí žádostivosti, jmenovitě tělesné žádostivosti, žádosti očí a pýchy světa. (1)

A. Pýcha a rovnostářství

Pyšný člověk, který podléhá autoritě někoho jiného, nenávidí v první řadě konkrétní břemeno, které na něm spočívá.

Ve druhé fázi pyšný člověk nenávidí všechnu autoritu obecně a každé břemeno a dokonce ještě víc: nenávidí samotný princip autority z čistě teoretického hlediska.

Protože nenávidí všechnu autoritu, nenávidí také nadřazenost jakéhokoliv druhu. A v tom všem spočívá skutečná nenávist k Bohu. (2)

Tato nenávist vůči jakékoliv nerovnosti zašla tak daleko, že podněcuje vysoce postavené osoby, aby riskovaly své pozice a dokonce je i ztratily, jen aby se vyhnuly přijetí nadřazenosti někoho jiného.

A co hůře, pýcha může při vrcholném nepřátelství vést člověka k tomu, aby bojoval za anarchii a odmítnul i nejvyšší moc, kdyby mu byla nabídnuta. Je to proto, že prostá existence takové moci implicitně svědčí o principu autority, jíž může být každý člověk včetně pyšného podřízen.

Pýcha pak může vést k nejradikálnějšímu a úplnému rovnostářství.

Toto radikální a metafyzické rovnostářství má různé aspekty.

a) Rovnost mezi lidmi a Bohem. Panteismus, imanentismus a všechny esoterické formy náboženství mají za cíl postavit Boha a lidi na stejnou úroveň a propůjčit lidem božské vlastnosti. Ateista je rovnostář, který – aby se vyhnul absurditě toho, že prohlásí, že člověk je Bohem – se dopouští absurdity toho, že vyhlašuje, že Bůh neexistuje. Sekularismus je formou ateismu a tudíž rovnostářství. Tvrdí, že si není možné být jistý existencí Boha a že v důsledku toho by člověk ve světské sféře měla jednat tak, jako by Bůh neexistoval. Jinak řečeno, měl by jednat jako člověk, který Boha sesadil z trůnu.

b) Rovnost v církevní sféře. Potlačení kněžství obdařeného mocí kněžského svěcení, magisteria a vlády, nebo přinejmenším potlačení kněžství s hierarchickými stupni.

c) Rovnost různých náboženství. Má se opovrhovat veškerou náboženskou diskriminací, protože narušuje fundamentální rovnost lidí. S různými náboženstvími se tedy musí jednat striktně rovnoprávně. Tvrdit, že pravé je jen jediné náboženství na úkor jiných, se rovná uznání nadřazenosti, odporování evangelní pokoře a nerozumnému jednání, protože to uzavírá srdce lidí vůči němu.

d) Rovnost v politické sféře. Eliminace nebo alespoň zmenšení nerovnosti mezi vládnoucími a ovládanými. Moc nepochází od Boha, ale od mas, ty velí a vláda musí poslouchat. Monarchie a aristokracie mají být postaveny mimo zákon jako svou vnitřní podstatou zlé režimy, protože jsou antirovnostářské. Jenom demokracie je legitimní, spravedlivá a evangelijní. (3)

e) Rovnost ve struktuře společnosti: potlačení tříd, zvláště těch, které se udržují na základě dědičnosti a vymýcení všeho aristokratického vlivu na směřování společnosti a na obecného ducha kultury a obyčejů. Přirozená hierarchie, ustanovená prostřednictvím nadřazenosti intelektuální práce nad prací manuální, vymizí díky překonání rozdílů mezi nimi.

f) Odstranění zprostředkujících orgánů mezi jednotlivci a státem a také odstranění výsad vlastních každému společenskému orgánu. Nezáleží na tom, jak moc revoluce nenávidí absolutismus králů, ještě víc nenávidí zprostředkující orgány a středověké organické monarchie. Je to proto, že monarchický absolutismus má tendenci klást všechny poddané, dokonce i ty nejvýše postavené, na stejně nízkou úroveň, která předznamenává zničení jednotlivce a anonymitu, jež dosáhla svého vrcholu ve velkých socialistických městských společnostech. Mezi zprostředkující skupiny, které mají být odstraněny, se na prvním místě řadí rodina. Než se ji revolucí podaří úplně zničit, pokusí se ji jakýmkoliv způsobem umenšit, zmrzačit a pošpinit.

g) Ekonomická rovnost. Nikdo nic nevlastní, všechno je kolektivní. Soukromé vlastnictví je odstraněno spolu s právem každého člověka na plnost plodů své práce a na volbu svého povolání.

h) Rovnost u vnějších aspektů existence. Rozmanitost snadno vede k nerovnosti postavení. Proto je rozmanitost v oblékání, bydlení, vybavení, zvycích atd., co nejvíce zredukována.

i) Rovnost duší. Propaganda takříkajíc typizuje všechny duše a odnímá jim jejich svébytnost a takřka i jejich vlastní život. Dokonce i psychologické a postojové rozdíly mezi pohlavími mají být umenšeny nakolik je to možné. Kvůli tomu lid, což je v zásadě velká rodina různých, ale sladěných duší sjednocených tím, co je jim společné, mizí. A povstávají masy se svou velkou, prázdnou, kolektivní a zotročenou duší. (4)

j) Rovnost ve všech společenských vztazích: mezi dospělými a mládeží, zaměstnavateli a zaměstnanci, učiteli a studenty, manželem a manželkou, rodiči a dětmi atd.

k) Rovnost v mezinárodním řádu. Stát je ustaven prostřednictvím nezávislého národa uplatňujícího úplnou moc nad nějakým územím. Svrchovanost je tudíž ve veřejném zákoně obrazem vlastnictví. Jakmile připustíme myšlenku nějakého národa, jehož typické vlastnosti jej odlišují od jiného národa, a myšlenku svrchovanosti, nevyhnutelně jsou přítomné i nerovnosti: schopností, ctnosti, počtu a další. Jakmile se připustí idea území, máme kvantitativní a kvalitativní nerovnost mezi různými územními prostory. Proto revoluce, která je fundamentálně rovnostářská, sní o splynutí všech ras, všech národů a všech států do jedné rasy, národa a státu. (5)

l) Rovnost mezi různými částmi země. Revoluce má ze stejných důvodů a prostřednictvím obdobných prostředků tendenci skoncovat dnes v rámci zemí s prospěšnými regionalismy, ať už politickými, kulturními, nebo jinými.

m) Rovnostářství a nenávist k Bohu. Svatý Tomáš Akvinský učí (6), že rozmanitost stvoření a jeho hierarchické odstupňování je dobré samo o sobě, protože tak dokonalost Stvořitele ve stvořeném září velkolepěji. Říká dále, že Prozřetelnost zavedla nerovnost mezi anděly (7) i mezi lidmi, jak v pozemském ráji, tak i v této zemi vyhnanství. (8) Z tohoto důvodu by vesmír rovných stvoření byl světem, v němž by byla podobnost mezi stvořeními a Stvořitelem co nejvíce odstraněna. Principiálně nenávidět všechnu nerovnost pak znamená metafyzicky se postavit proti nejlepším prvkům podobnosti mezi Stvořitelem a stvořením. Znamená to nenávidět Boha.

n) Meze nerovnosti. Z tohoto věroučného vysvětlení samozřejmě nelze dovodit, že nerovnost je vždy a nutně dobrá.

Všichni lidé jsou si od přirozenosti rovní a liší se pouze v akcidentech. Práva, která získávají z pouhého faktu, že jsou lidmi, jsou rovná pro všechny: právo na život, čest, dostačující životní podmínky (a tudíž právo na práci), na vlastnictví, na založení rodiny a především na poznání a praktikování pravého náboženství. Nerovnosti, jež tato práva ohrožují, jsou v protikladu k řádu Prozřetelnosti. V rámci těchto omezení však nerovnosti, které vyvstávají z akcidentů, jako je například ctnost, nadání, krása, síla, rodina, tradice atd., jsou spravedlivé a odpovídají vesmírnému řádu. (9)

B. Smyslovost a liberalismus

Spolu s pýchou, která plodí všechno rovnostářství, je příčinou liberalismu smyslovost v širším významu toho slova. V těchto smutných hlubinách člověk nalézá souběh mezi těmito dvěma metafyzickými principy revoluce, konkrétně mezi rovností a svobodou, které jsou z tolika hledisek vzájemně protichůdné.

a. Hierarchie v duši. Bůh, který vtisknul hierarchickou známku všemu viditelnému i neviditelnému stvoření, učinil totéž i s lidskou duší. Rozum by měl vést vůli a ta by měla ovládat smysly. V důsledku prvotního hříchu však v člověku existuje stálé napětí mezi smyslovými chutěmi a vůlí vedenou rozumem: „..ale cítím v svých údech jiný zákon, který odporuje zákonu mé mysli…“ (10)

Vůle, i když je vládcem, který je omezen tím, že vládne poddaným, jež se stále pokoušejí vzbouřit, však má prostředky vždy zvítězit…za předpokladu, že neodporuje milosti Boží. (11)

b. Rovnostářství v duši. Tento revoluční proces má za cíl dosáhnout všeobecné nivelizace, často však není ničím víc, než uchvácením vládnoucí funkce ze strany těch, kteří by měli poslouchat. Jakmile se tento proces transponuje na vztahy mezi mohutnostmi duše, vede to k žalostné tyranii bezuzdných vášní nad slabou a zničenou vůlí a potemnělým rozumem, a zvláště k nadvládě zuřivé smyslovosti nad pocity zdrženlivosti a studu.

Když revoluce vyhlašuje absolutní svobodu jako metafyzický princip, dělá to jen, aby ospravedlnila volný průběh těch nejhorších vášní a nejzhoubnějších omylů.

c. Rovnostářství a liberalismus. Toto převrácení – právo myslet si, cítit a dělat vše, co bezuzdné vášně požadují – je podstatou liberalismu. Jasně se to ukazuje v nejhorších formách liberální nauky. Při jejich analýze si člověk uvědomuje, že liberalismus nemá zájem o svobodu pro to, co je dobré. Má zájem pouze o svobodu pro zlo. Když je u moci, snadno a dokonce s radostí omezuje svobodu dobra, nakolik je to možné. Mnoha způsoby však chrání, podporuje a prosazuje svobodu pro zlo. Ukazuje tím, že je v opozici vůči katolické civilizaci, která dává svou plnou podporu a naprostou svobodu tomu, co je dobré, a nakolik je to možné, potlačuje zlo.

Tato svoboda pro zlo je přesně svobodou pro člověka, pokud je v nitru „revoluční“, to znamená, pokud souhlasí s krutou vládou vášní nad svým rozumem a vůlí.

Liberalismus a rovnostářství jsou tudíž plody téhož stromu.

Pýcha při vytváření nenávisti vůči jakémukoliv druhu autority (12) doprovodně navozuje zřetelně liberální postoj. A v tomto ohledu musí být považována za aktivní faktor liberalismu. Když si však revoluce uvědomila, že by svoboda mohla vyústit v nerovnost – pokud by byli lidé, kteří si jsou ve svých schopnostech nerovní, ponecháni svobodní – rozhodla se z nenávisti k nerovnosti obětovat svobodu. To dalo vzejít její socialistické fázi, která je jen jednou etapou v tomto procesu. Konečným cílem revoluce je zavést stav věcí, kde by spolu existovaly naprostá svoboda a naprostá rovnost.

A tak se socialistické hnutí historicky pouze jemně odlišuje od liberálního hnutí. To, co vede pravého liberála k přijetí socialismu, je přesně to, že je v něm tyransky zakázáno tisíc dobrých nebo alespoň nevinných věcí, zatímco se podporuje metodické uspokojování (někdy s přetvářkou odříkání) nejhorších a nejprudších vášní jako jsou závist, lenost a chtíč. Na druhou stranu liberál chápe, že rozšiřování autority v socialistickém režimu není v rámci logiky systému ničím jiným, než prostředkem pro dosažení tak usilovně vytouženého cíle, jakým je konečná anarchie.

Střety mezi určitými naivními nebo zaostalými liberály a socialisty jsou proto pouhými povrchními příhodami v revolučním procesu. Jsou neškodnými nedorozuměními, která nenarušují hlubokou logiku revoluce, ani její neúprosný pochod ve směru, který, pokud člověk vnímá věci jasně, je zároveň socialistický i liberální.

d. Rokenrolová generace. Tento revoluční proces v duších, jak zde byl popsán, vytvořil v posledních generacích, a zvláště u dnešních dospívajících, kteří se nechávají hypnotizovat rokenrolem, rámec myšlení charakterizovaný spontánností prvotních reakcí bez kontroly rozumu a účinného zapojení vůle, a převládáním iluzí a pocitů nad metodickou analýzou reality. To všechno je do velké míry plodem pedagogiky, která fakticky odstraňuje roli logiky a skutečného formování vůle.

e. Rovnostářství, liberalismus a anarchismus. Nespoutanost neuspořádaných vášní v souladu s předešlými body vyvolává na jednu stranu nenávist k jakékoliv zdrženlivosti a jakémukoliv zákonu, a na druhou, nenávist k jakékoliv nerovnosti. Tato nespoutanost tudíž vede k utopickému konceptu marxistického anarchismu, v němž by se rozvinuté lidstvo, žijící ve společnosti bez tříd i vlády, mohlo těšit dokonalému řádu a nejúplnější svobodě, z níž nemůže vzejít žádná nerovnost. Jak lze vidět, tento ideál je zároveň nejliberálnější a nejvíc rovnostářský, jaký si lze představit.

Anarchistická utopie marxismu je skutečně stavem věcí, v němž se lidská osobnost, která dosáhla vysokého stupně pokroku, bude moct svobodně rozvíjet ve společnosti bez státu i vlády.

V této společnosti – která bude žít v naprostém řádu navzdory tomu, že nebude mít vládu – bude hospodářská produkce organizovaná a vysoce rozvinutá a rozlišení mezi intelektuální a manuální prací bude věcí minulosti. Výběrový proces, který ještě nikdo nestanovil, vloží směřování ekonomiky do rukou těch nejschopnějších, aniž to povede k vytvoření tříd.

To budou jediné a nevýznamné pozůstatky nerovnosti. Protože však tato anarchistická komunistická společnost není konečnou fází dějin, zdá se legitimní předpokládat, že budou tyto pozůstatky v pozdějším vývoji odstraněny.

Poznámky:

1) Srov. 1 Jan 2:16

2) Viz bod m níže

3) Srov. sv. Pius X. apoštolský list Notre charge apostolique, 25. srpna 1910.

4) Srov. Pius XII., Vánoční rádiové poselství, 1944 in Vincent A. Yzermans, Major Addresss of Pope Pius XII (St. Paul: North Central Publishing Co., 1961), sv. 2, str. 81–82

5) Viz 1. část, kapitola 11, 3

6) Srov. Summa Contra Gentiles, II, 45; Summa Theologica, 1, q. 47, a.2.

7) Srov. Summa Theologica, 1, q. 50, a. 4.

8) Tamtéž, q. 96, aa. 3, 4.

9) Srov. Pius XII, Vánoční rádiové poselství, 1944, op. cit.. str. 81–82

10) Řím. 7:23

11) Srov. Řím. 7:25

12) Viz bod A výše.

 

Zdroj: Revolution and Counter-Revolution, Plinio Corrêa de Oliveira, American TFP, 2002, str. 34–39

Překlad: D. Grof

 

Zdroj:http://rexcz.blogspot.com/2021/11/pycha-smyslovost-metafyzicke-hodnoty.html

Facebook

Pin It on Pinterest

Share This