0 Items
WOOCS 2.1.8
Vyberte stránku

Pár Zajímavostí! Praha!

Kamenný sloup

V článku Kamenný sloup v srdci Prahy[1] popisujeme, jak bylo zaslepeno vladařské zřídlo na vrchu Žiži (vrch žáru). Kdysi zde stával kamenný královský stolec. Na něj bylo dovoleno usednouti pouze těm, kteří spravovali zemi. Opodál vyvěral posvátný pramen, později známý jako Svatováclavská studánka. Po staletí bylo místo zřídla považováno za posvátné a přísně chráněno. Ve středověku vystavěli v blízkosti vrcholku Žiži první  kamenný obytný dům v Čechách – sídlo biskupa. Samotné místo vývěru energie zůstávalo volné, aby dodávalo sílu moudrosti českým vladařům a nejvyšším správcům, světským i církevním.
Za vlády T. G. Masaryka došlo k zaslepení zřídla. V létech 1925 až 1929 proběhly na hlavním nádvoří Pražského hradu rozsáhlé stavební práce. Celé nádvoří tvořené několika úrovněmi bylo srovnáno do jedné roviny, skalnatý výběžek Žiži odseknut a okolní plocha pokryta betonovými deskami s granodioritovou dlažbou. Betonem tak bylo zakryto posvátné zřídlo i pramen.

Přímo v místě bývalého vrcholu pahorku a posvátného středu Žiži byl vybetonován zvonovitý základ, na který byl postaven kvádr a na něm vztyčen obří žulový obelisk. Jednalo se o největší lidmi opracovaný a přemístěný kámen v zemi. Stavbu obelisku prosadil T. G. Masaryk přes silné protesty veřejnosti. Posvátná síla vrchu žáru tak byla potlačena mohutnou deskou a zbytky energie posílal kamenný sloupem vzhůru, mimo dosah lidí. Dalším vůdcům České země byl odepřen posvátný dar země.

V r. 1996 nechal Václav Havel umístit na vrchol obelisku kovovou pozlacenou špici. Pyramida korunuje černé dílo. Lidé vnímaví a zasvěcení tvrdí, že špice obelisku bere i energii Svatovítskému chrámu

Zrcadlový sloup

V článku Zrcadlový sloup v srdci Prahy[2] vysvětlujeme, jak a proč bylo zaslepeno zřídlo vědění na Starém Městě. Zde vyvěrá na zemský povrch druhé významné zdroj  duchovní síly. Energie probouzela a posilovala v lidech zejména touhu po vědění a lidskost. Ani zde se nestavěla po tisíce let žádná lidská obydlí. Samotné místo muselo být chráněno, aby se síla ze země mohla šířit bez překážek. V blízkosti vyvěral posvátný pramen. V okolí bylo vystavěno řada kostelů a později i několik synagog. V těsné blízkosti zřídla vědění bylo v 16. století vybudováno Klementinum, centrum vzdělanosti a rozvoje humanitních a přírodních věd. Kromě kostelů a kaplí zde byly školy, koleje, knihovny. Dnes je zde umístěna Národní knihovna. Až do 20. století zde fungovala jediná hvězdárna v zemi. Zřídlo bylo z větší části zastavěno v 19. století řadou nízkých obytných domů. Energie se však dále mohla šířit okolím.
Rovněž i zde došlo za vlády T. G. Masaryka k zaslepení zřídla. Staré nízké domy byly zbourány, provedeny rozsáhlé zemní práce a vybudovány podzemní prostory pro novodobou, rozsáhlou, multifunkční budovu. V letech 1925–1928 zde byla postavena první účelová knihovnická stavba v Československu a zároveň jedna z nejmodernějších v Evropě. Byla projektována pro širokou škálu nejen knihovnických ale i koncertních, osvětových a výstavních činností. Nad zřídlem tak vyrostla mohutná stavba s rozsáhlými dvoupatrovými podzemními prostory.

Za éry Václava Havla, dva roky od korunovace obelisku na Pražském hradě byl i zde postaven sloup. Byl vybudován v r. 1998 z knih a nazván sloupem vědění či Idiomem.

Sloup byl postaven přímo nad středem zřídla vědění, i když překáží všem návštěvníkům. Stojí totiž ve středu předsálí, ve foyeru, kde by měl normálně procházet hlavní proud návštěvníků. Pro stavbu sloupu bylo znehodnoceno 8000 knih. Do sloupu byla instalována dvě zrcadla pro rozbíjení energie.
Obr. 5 Hlavní vstup do Městské (ústřední) knihovny – Idiom s podsvíceným vnitřkem. Okolo něj čtyři nosné sloupy.[2]

Pokud vejdeme hlavními dveřmi knihovny a pohlédneme vzhůru, měli bychom oficiálně hledět na „sloup vědění“. Štěrbina, vysílající z nitra sloupu umělé světlo, ale připomíná spíše plamen ohně, ve kterém mají shořet všechny knihy a lidské vědění. Čtyři černé sloupy pochmurnou atmosféru ještě umocňují. Vrchol štěrbiny vytváří špici pyramidy.

Obr. 6 Pyramida na vrcholu obelisku. Štěrbina ve tvaru pyramidy ve sloupu Idiomu.[2]

Do roku 1998 se podařilo, za plné podpory prezidenta Václava Havla, dokončit oba sloupy s motivem pyramidy. Konstrukce zabraňující šíření posvátné energie z pražských zřídel. V plánu bylo pokračovat ve stavbě třetí symbolické pyramidy, té nejmohutnější, postavené na vyhlídce nad městem.

Blob

Václav Havel se vší svou mocí zasazoval o vybudování zvláštní stavby. Měla mít tvar hlavy obří chobotnice, jiní v ní viděli medúzu či pyramidu s vševidoucím okem. Stavba byla nazvána Blob či Chobotnice. Měla v ní být umístěna Národní knihovna. Sám autor architektonického návrhu, Jan Kaplický, své dílo označil Oko nad Prahou.[3]

Je pouhá náhoda, že pyramida měla stát přibližně v místě třetího vrcholu trojúhelníku spojujícího kamenný sloup se zrcadlovým sloupem? Přímo v předpokládaném třetím vrcholu rovnostranného trojúhelníka vede frekventovaná silnice (ulice Milady Horákové) a v podzemí Bubenečský tunel.


Obr. 7  Zhruba zde se nachází třetí vrchol trojúhelníku. První a druhý vrchol tvoří dvě zřídla – na nádvoří Pražského Hradu (obelisk) a Starém městě u Klementina (pod Městskou knihovnou).

Dílo by zde postaveno být nemohlo. Blob měl stát hned vedle, v oblasti vymezené ulicemi Milady Horákové, Badeniho a Na Špejcharu. Nyní se zde nachází točna tramvají Špejchar.


Obr. 8 Vítězný model. Návrh Jana Kaplického. [4]

Václav Havel si však přál, aby pyramida byla posunuta jiným směrem, na blízkou vyhlídku, kde kdysi stávala socha J. V. Stalina. Blob měl být viditelný z centra Prahy a vyjímat se nad horizontem jako opozice k Pražskému hradu. Místo pro usazení Blobu prosazoval i přesto, že to znamenalo kácení stromů v letenském parku.

Proti stavbě protestovalo mnoho obyvatel Prahy a byla sepsána řada petic. Negativně se k Blobu postavil i pražský magistrát a vláda. Ideový autor Blobu, Jan Kaplický, v lednu 2009 náhle zemřel. I přesto Václav Havel nepolevoval ve snaze stavbu prosadit. Ztrácel však moc i životní sílu a jeho konec se rychle blížil. Pohřbu Jana Kaplického se již neměl sílu zúčastnit, nechal však přečíst svůj obskurní dopis, který byl jakoby psán v r. 2021. V dopise, věnovaném dceři Kaplického (které bude v roce 2021 dvanáct let), prorokuje: „Budova Národní knihovny, kterou při svých procházkách Prahou vídáš v místě někdejšího pomníku diktátora, je moderní odpovědí na historickou dominantu Pražského hradu, její vskutku demokratickou paralelou, je zosobněním tvořivého ducha, výrazem vzdělanosti, kulturnosti a humanity tradičně svázaných s Prahou a s jejím reliéfem, projevem pokorné úcty člověka k přírodě.[5]

Pokud si však představíme na horizontu Pražského hradu obrovskou, žlutou, chobotnicovou pyramidu s okem sledujícím velkou část Prahy, stěží pocítíme ducha vzdělanosti a kulturnosti či pokornou úctu k přírodě. Spíše něco zcela opačného, zlověstného.

Zdroj: http://www.myty.cz/view.php?cisloclanku=2018110002

PS: Omlouvám se že tam nejsou obrázky ale ve zdroji najdete všechno koho to zajímá !

Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze je necelých 16 metrů vysoké sochařské dílo, postavené roku 2020 podle původního raně barokního mariánského sloupu strženého brzy po vzniku Československa. Na vrcholu je umístěna socha Neposkvrněné Panny Marie (latinsky Immaculaty), vytvořená sochařem Petrem Váňou dle poškozeného originálu. Oproti původnímu sloupu nejsou na podstavci sochy čtyř andělů bojujících se symboly zla.[1] V poledne stín sloupu ukazuje pražský poledník, který dříve sloužil k určení slunečního času.

Původní sloup nechal na Staroměstské náměstí postavit v roce 1650 císař Ferdinand III. jako poděkování Panně Marii za obhájení Prahy před švédskými vojsky v roce 1648. Hlavním tvůrcem sochařské výzdoby byl Jan Jiří Bendl, jméno architekta se nedochovalo. Gotický obraz Panny Marie Rynecké umístěný ve střední části podstavce se v barokní době těšil velké úctě a až do 19. století se zde konávaly pobožnosti a procesí. Sloup byl za přihlížení davu stržen 3. listopadu 1918 skupinou žižkovských hasičů, kterým pražský bohém Franta Sauer namluvil, že odstranění památky požaduje Národní výbor československý. Největší část dochovaných pozůstatků původního sloupu se nachází v Lapidáriu Národního muzea.

Původní sloup na počátku 20. století, fotografie Jindřicha Eckerta

Snahy o obnovení mariánského sloupu započaly bezprostředně po jeho zničení, ale až po sametové revoluci se díky finančním darům a práci dobrovolníků podařilo zhotovit rekonstrukci původního sloupu a vrcholové sochy. Historická symbolika památky a její návrat na Staroměstské náměstí od počátku vyvolávala kontroverze, obnova měla své zastánce i odpůrce mezi odbornou i laickou veřejností. Zastánci argumentovali uměleckou, historickou, náboženskou a urbanistickou hodnotou sloupu, zatímco odpůrci ho vnímali jako symbol pobělohorského habsburského útlaku a poukazovali na nemožnost sloup přesně obnovit, jelikož se nedochovala dostatečná dokumentace některých částí. Rekonstrukce sloupu byla několikrát zamítnuta, naposledy v září 2017.[2] V lednu 2020 však byla zastupitelstvem Hlavního města Prahy schválena,[3] a brzy poté na místě začaly stavební práce. Na nový sloup byla 4. června osazena vrcholová socha[4] a slavnostně vysvěcen byl 15. srpna 2020, kdy byla také do sanktuáře vložena kopie obrazu Panny Marie Rynecké.

Sloupy jako součást náboženské výzdoby měst se v katolických zemích dostaly do módy v době baroka a protireformace. Již roku 1587 nechal papež Sixtus V. umístit na Trájánův sloup v Římě sochu apoštola Petra a roku 1589 na sloup Marka Aurelia sochu apoštola Pavla.[5] Zvlášť často se sloupy objevovaly ve městech habsburské monarchie a Bavorska. Z hlediska motivu stavby se jednalo například o sloupy turecké (na památku úspěšné obrany před Osmany), švédské (například právě pražský) či morové za odvrácení epidemie. Co do zasvěcení jsou nejčastější sloupy Nejsvětější Trojice a mariánské, často se objevují i sloupy s postavami jiných světců, zejména Jana Nepomuckého.[6]

Vedle připomínky válečných hrůz či moru a podnětu ke zbožnému usebrání vyjadřovaly barokní náboženské sloupy na území rakouské monarchie nepřímo také triumf katolicismu a habsburského rodu nad jeho protestantskými protivníky. Jako širokým vrstvám srozumitelné médium pomáhaly prosadit model protireformační lidové zbožnosti.[5] V očích obrazoboreckých protestantů byl triumfální sloup se sochou Panny Marie naopak modlou a pohoršením.[7] Politické a náboženské napětí obou pojetí zůstalo živé a srozumitelné po celá staletí od vzniku sloupů a vedlo od konce 19. století na řadě míst k odstraňování původních nápisů a erbů fundátorů ze sloupů a v extrémním pražském případě dokonce ke zničení celého díla. Ještě později s podobnou motivací ničily památky na monarchii komunistické režimy, například barokní sloupy ve Staré Budě roku 1956 a v Kluži roku 1959.[8]

První mariánský sloup nechal vztyčit kurfiřt Maximilián I. roku 1638 v Mnichově. Mariánský sodál císař Ferdinand III. ho napodobil roku 1647 na Vídni na náměstí Am Hof (tamní původní sloup dnes stojí v hornorakouské obci Wernstein am Inn) a Praha následovala roku 1650. Další významný mariánský sloup byl císařem zřízen roku 1675 v Prešpurku (dnešní Bratislavě) na památku porážky Wesselényiho spiknutí před bývalým protestantským kostelem, roku 1672 předaným jezuitům.[7]

Zatímco na mnichovském sloupu je Maria zobrazena ještě podle vzoru loretánské Madony, tedy s Jezulátkem v náručí a stojící na srpku měsíce, patří vídeňská i pražská Madona k tehdy novému, protireformačnímu typu Panny Marie Neposkvrněné, Immaculaty, který kodifikoval španělský malíř Pacheco. Ta se znázorňuje jako mladá žena oduševnělé krásy s dvanácti hvězdami kolem hlavy a stojící na přemoženém drakovi. Jde o zobrazení teologického učení, že při početí Panny Marie na ni nebyl přenesen dědičný prvotní hřích, a zároveň Marii ukazuje jako vítěze nad ďáblem. Podoba Immaculaty vycházela z motivu apokalyptické „ženy oděné sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy“ (Zj 12,1)[9] který byl vykladači často spojován s Pannou Marií[10] a uplatnil se už během španělské reconquisty.[11] Přišlápnutý drak-ďábel pod nohama Marie symbolizuje přemožení zla,[12] jež v dobovém katolickém pojetí ovšem zahrnovalo i protestantskou herezi.[7]

Výstavba a údržba

Staroměstské náměstí s Mariánským sloupem

Sloup byl vztyčen jako projev díků Panně Marii za úspěšnou obranu pražského souměstí před Švédy na podzim roku 1648.[13][14] Byl postaven na místě, kde nechal v březnu 1632 po vpádu Sasů do Prahy za třicetileté války jeden z velitelů saského vojska přibít na pranýř nedaleko nové šibenice staroboleslavské Palladium, čímž potupil katolickou víru.[15][16] Na tomto místě navrhoval vztyčení sloupu strahovský převor již v roce 1647.[17] Základní kámen byl položen 23. května 1650 Bernardem Ignácem z Martinic za účasti velkého množství Pražanů.[18][19] Ještě tentýž den se začalo s kopáním a vybíráním základů.[20] Šestimetrový dřík byl vztyčen už 26. září a socha Panny Marie byla na vrchol umístěna 30. září.[18][21] Autorem sochařské výzdoby sloupu byli Jan Jiří BendlArnošt Jan HeidelbergerStanislav Goldschneck a Abraham Melbera.[22][14] Stavební dozor prováděl Diviš Miseron, jméno architekta se nedochovalo.[21][14] Výstavba sloupu se hradila z dlužných kontribucí a příspěvků na císařskou korunovaci.[23][16] Posvěcení sloupu se konalo až 13. července 1652 pražským arcibiskupem kardinálem z Harrachu za přítomnosti císaře Ferdinanda III. a jeho syna Ferdinanda IV.[21][19] Na podstavci byl v kartuši vytesán latinský nápis: „VIrgInI genItrICI sIne orIgInIs Labe ConCeptæ propVgnatæ et LIberatæ VrbIs ergo Cæsar pIVs et IVstVs hanC statVaM ponIt“ (chronogram udává rok 1650).[14] Česky to znamená „Panně Rodičce bez poskvrny prvotní počaté za obhájení a osvobození města zbožný a spravedlivý císař tuto sochu postavil“.[24]

Sloup byl celkem vysoký téměř 16 metrů a nesl dvoumetrovou pozlacenou sochu Panny Marie Immaculaty. V nárožích soklu stály čtyři sochy andělů symbolizující čtyři kardinální ctnosti bojující se silami zla. První anděl srážel kopím ďábla a představoval moudrost, druhý přemáhal obouručním mečem lvíče a znázorňoval spravedlnost, třetí bojoval s drakem a projevoval statečnost a čtvrtý anděl přemáhal křížem ďábla a vyjadřoval mírnost.[1] V podnoží sloupu byl dutý prostor, který sloužil jako kaplička. Byl v ní umístěn gotický deskový ochranný obraz Panny Marie Rynecké, pocházející z počátku 15. století.[25] Původně visel na domě U zlatého jednorožce (čp. 20) na Staroměstském náměstí, který vlastnila rodina Miseronů.[26][27] Pražané před ním prosili za ubránění města během švédského obléhání.[27] Vzorem pražského sloupu byl mariánský sloup v Mnichově postavený roku 1638 kurfiřtem Maxmiliánem I. jako díkůvzdání za zachování města během švédské okupace za třicetileté války.[19]

Povrch pražského sloupu byl vyzdoben imitací červeného mramoru a socha Panny Marie byla pozlacena.[23] Během pruského obléhání v roce 1757 bylo při ostřelování Prahy poškozeno dělovou koulí jihozápadní nárožní sousoší. Místo zůstalo sto let prázdné. Až v roce 1858 ho nahradila volná kopie od pražského sochaře Josefa Böhma. Části sloupu byly v 19. století několikrát opravovány, materiál trpěl zejména počasím. V roce 1884 bylo konstatováno zvětrání hlavice sloupu, nárožních soch i soklu. Socha anděla směřující k Celetné ulici měla utrženou ruku, rozpadlé roucho, zvětralý podstavec a hlavu vytlučenou deštěm. Podobně byly poškozeny i ostatní nárožní sochy, takže bylo navrženo je odstranit a nahradit novými.[14] V zimě 1891–1892 se vlivem mrazu jednomu z andělů roztrhla hlava, jejíž náhradu provedl sochař Bernard Seeling. 27. července 1898 se zase v důsledku prudkého deště jinému z andělů ulomila ruka. V roce 1904 proběhla oprava sloupu. Při stavbě lešení spadl tesařům trám přímo na jihozápadní sousoší a potloukl jej. Sochař František Hnátek během oprav nahradil původní silně zvětralou hlavici z žehrovického pískovce kopií z tvrdého hořického pískovce, sochy andělů byly opatřeny cementovým nátěrem a Jan Janatka sochu Panny Marie pozlatil.[23][19][28]

Využití

Staroměstské náměstí s mariánským sloupem, asi 1894

Kopie obrazu Panny Marie Rynecké na obnoveném sloupu

Císař Ferdinand III. vytvořil při svěcení sochy roku 1650 nadaci, ze které byli vypláceni svatovítští kanovníci za to, že budou každou sobotu a o mariánských svátcích konat za zpěvu loretánských litanií procesí z kostela Matky Boží před Týnem.[29] V roce 1782 byly pobožnosti přeneseny do Týnského chrámu a v roce 1872 do chrámu sv. Víta na Hradčanech.[30]

svátku Nanebevzetí Panny Marie byly pořádány slavnostní průvody z Klementina, ve kterých studenti nesli rukavice a přilbu jezuity Jiřího Plachého, který v roce 1648 shromáždil několik set studentů a dobrovolníků k obraně Karlova mostu. Procesí byla okázalá; nosily se v nich stříbrné korouhve s kříži a velká stříbrná sousoší znázorňující Pannu Marii. Pážata nosila španělské kroje bohatě zdobené zlatem. V roce 1658 se procesí účastnil arcivévoda Leopold a roku 1679 byl průvod obzvláště slavnostní, protože byl přítomen císař Leopold I. s císařovnou. Jen z latinské Mariánské družiny, která soustředila všechnu tehdejší inteligenci a zástupce nejvyšších úřadů, bylo v průvodu 500 párů sodálů. Jeden z císařských vyslanců poznamenal, že co do počtu, lesku a pořádku nikde v Evropě nic podobného nespatřil.[21]

Průvody k mariánskému sloupu se konaly v posledních dnech masopustu i z kostela Nejsvětějšího Salvátora. Během moru, kterému v roce 1713 během 5 měsíců podlehlo 20 tisíc Pražanů, se lid každý den shromažďoval na pobožnosti u mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. 24. března 1855 se u něj konala velká oslava vyhlášení dogmatu o neposkvrněném početí Panny Marie, která byla velkolepě osvětlena plynovými lampami. Dolní část sloupu byla upravena na oltář zdobený červenými draperiemi. Nad ním byl umístěn nasvícený symbol Božího oka. Na balustrádě byly různobarevné skleněné koule se světly, sloup byl ovinut květinovou girlandou a sochu osvětlovaly plynové kahany. Událost kresbou zaznamenal Adolf Kosárek.[21][31][32]

Mariánský sloup na Staroměstském náměstí udával také místní pražský čas. Ačkoliv se mechanické hodiny objevují už ve 14. století a staroměstský orloj pochází ze začátku 15. století, jejich seřizování bylo závislé na slunečním času. Každá obec měla svůj vlastní čas daný poledníkem, který tou obcí procházel. Čára, která určovala pražský poledník, byla vyznačena třemi pruhy dlažebních kostek a mířila od středu sloupu na sever. Když se v 90. letech 20. století náměstí předlažďovalo, nebyl v tu dobu poledník ještě přesně geodeticky zaměřen. To provedli až Rostislav Weber a Cyril Ron z Astronomického ústavu AV ČR těsně před tím, než bagry vyoraly dlažbu celého náměstí. Díky tomu se mohl poledník po předláždění opět obnovit.[33]

Stržení

Stržený sloup v roce 1918

Krátce po vyhlášení samostatného Československa byl sloup 3. listopadu 1918 stržen asi stočlennou skupinou Žižkováků, kteří v něm spatřovali symbol svržené habsburské monarchie. Jako hlavní původce činu se uvádí pražský bohém Franta Sauer, který stržení sloupu připravil a zaštiťoval se přitom údajnou podporou vedení České strany národně sociální a Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické. O události později zveřejnil písemné svědectví.[34][35]

Sauer podle svého vyjádření navštívil o den dříve správce žižkovského obecního dvora Josefa Hodana, kterému řekl, co chystá, a odvolával se na revoluční národní výbor a na Václava Klofáče a Karla Kramáře. Správce Hodan mu vyšel vstříc a uložil hasičům, aby se stržením sloupu pomohli. Ti pak 3. listopadu odpoledne na Staroměstské náměstí přivezli žebřík a omotali kolem sloupu lano.[36] Podle dobového vyprávění byl ten, kdo hodil provaz na sloup se sochou Bohorodičky, Jan Šoupal.[21][37]

3. listopadu se na Bílé Hoře konalo při příležitosti výročí bělohorské bitvy shromáždění, které pořádali národní socialisté a čs. sociální demokraté. Stržení sloupu bylo načasováno tak, aby k němu došlo v okamžiku, kdy se účastníci tábora lidu budou vracet průvodem z tohoto shromáždění. Nejprve byla za zpěvu písní a za vztyčení rudého praporu stržena socha anděla na západním nároží. Na místo také přijeli automobilem tři členové Národního výboru, kteří stržení sloupu chtěli zabránit, podle Franty Sauera se jim dav okolo sloupu vysmál.[38] Byli mezi nimi Cyril Dušek a historik Václav V. Štech. Když ale viděli, že je odpor marný, požádali aby jim byl vydán obraz Panny Marie Rynecké, který jim spolu se svícny a květy z výklenku vydán.[38] Po delším, více než půlhodinovém úsilí se nakonec podařilo sloup rozkývat a strhnout. Poté, co sloup padl k zemi a roztříštil se, pronesli proslovy Antonín Chmelík, podle Sauera v sokolském stejnokroji, a redaktor Práva lidu Jan Skála. Večer se dav ještě vydal ke Karlovu mostu, kde chtěl na něm stojící sochy naházet do Vltavy. Tomuto už však zabránili vojáci poté, co poslanec František Soukup telefonicky požádal policejního ředitele o vyslání policejní i vojenské stráže k mostu.[39][40][41]

K organizaci činu se vzápětí přihlásil pražský bohém Franta Sauer. Státní zastupitelství v Praze zahájilo vyšetřování trestní věci stržení mariánského sloupu již 7. listopadu, ale čin nebyl klasifikován jako zlomyslné poškození cizího majetku s odvoláním na to, že se udál jen několik dní po převratu, tedy v době revoluční. Nakonec byl čin klasifikován jako přečin podle § 305 tr. zák. a ten byl již během vyšetřování 3. února 1919 promlčen.[41]

Stržení sloupu vyvolalo ve společnosti napětí, protože katolíci viděli ve zboření sloupu urážku svého náboženství.[42][21][43] Zavdalo také první podnět k nespokojenosti Sudetských Němců s vyhlášenou republikou.[21] Ihned po stržení se zvedly protesty, a to i na Slovensku a v Evropě. Následující den se v rozvalinách sloupu objevil zelený věnec s protestním nápisem.[21][36][44] Vandalský čin odsoudil i Národní výbor československý, který celou věc označil za historický omyl, konstatoval, že se bolestně dotkl náboženských citů a vydal příkaz, aby bylo upuštěno od jakéhokoliv ničení pomníků.[21][45] Český oficiální tisk přijal zboření sloupu s pochopením, ale žádná z významných politických osobností první republiky, ani z liberálního tábora, zničení sloupu veřejně nepodpořila, i když v soukromí se vyjadřovalo pochopení. Mnozí umělci proti němu důrazně protestovali (např. Zdenka BraunerováJosef HolečekSigismund Bouška či Jaroslav Durych).[46][17] Tomáš Garrigue Masaryk, který se o zboření sloupu dověděl v Anglii, prohlásil, že „když Pražané tu sochu odstranili, jsem rád, protože ta socha byla politickou potupou pro nás“.[47] Na neoficiální intervenci vatikánského státu reagoval ještě v Londýně lapidární odpovědí, že se vůbec nejednalo o čin náboženský, ale politický. [48]

Pozůstatky

Anděl s ďáblem, kopie části původního sloupu sloužící jako poutač před Lapidáriem

Některé české listy vyzývaly, aby pozůstatky mariánského sloupu zůstaly na svém místě a připomínaly potupu katolíků.[zdroj?] Protože ale měli krátce po stržení přijet do Prahy Tomáš G. Masaryk a někteří zahraniční politici, kteří měli mít pódium na Staroměstském náměstí, vedení města rozhodlo, že se trosky odklidí, aby nebyl pohoršen zahraniční doprovod. Zbylé části sloupu proto byly ve velkém spěchu odstraněny v noci z 18. na 19. prosince 1918 a odvezeny na nádvoří kláštera u kostela sv. Anny na Anenském náměstí, kde se prodával použitý stavební materiál získaný při asanaci Starého Města. Trosky sloupu byly ještě zachyceny ve filmu natočeném pražskými Němci, který byl později uložen do archivu ÚV KSČ.[21][19]

Fragmenty sochy Panny Marie, hlavice, nepoškozená tři nárožní sousoší, části zničeného sousoší, kamenné zábradlí a stupně byly uskladněny v Lapidáriu na pražském Výstavišti. Zbytky sloupu odvezla firma Ludvíka Šaldy, podstavec sloupu odstranila firma Jana Gabriela.[28] Socha, která před Lapidáriem stojí jako poutač, je umělý kámen pojeno epoxidovou pryskyřicí, kopie jednoho z nárožních sousoší (původní sochy jsou uvnitř Lapidária). U této sochy chybí jen zápěstí pravé ruky (stála vpředu vlevo – anděl srážející ďábla kopím, je nejspíše dílem samotného Jana Jiřího Bendla).[49] Druhá socha (vlevo vzadu, anděl přemáhající lvíče, autorem je J. J. Bendl s pomocníky) je nejvíce poškozena, protože byla shozena ze soklu, aby na něj mohli hasiči postavit žebřík. Třetí socha (vpravo vzadu, u Celetné ulice – anděl bojující s drakem, autorem je J. J. Bendl s pomocníky) je poškozena jen málo. Z původní čtvrté sochy rozbité v roce 1757 dělovou koulí (byla vpředu vpravo – anděl přemáhající ďábla křížem) se zachovalo jen torzo přikrčené sochy ďábla. To bylo objeveno až na začátku 20. století v hasičské zbrojnici na Staroměstské radnici.[19][50] V 19. století bylo nahrazeno novým sousoším anděla s ďáblem, které se v Lapidáriu dochovalo neporušené.

Ulomená hlava Panny Marie byla nalezena v roce 1957 ve starožitnictví na Národní třídě. Odtud ji vykoupilo Národní muzeum a umístilo ji do Lapidária, kde je vystavena spolu s torzy čtyř sousoší andělů s ďábly, korintskou hlavicí sloupu a částmi kuželkové balustrády s koulí.[51] Jeden fragment sochy se ztratil až v roce 1925 po výstavě v Olomouci. Jde o levou stranu trupu těla od ramene až k pasu, kde jsou i sepjaté ruce. V katalogu výstavy je tato část velmi dobře vyfotografována. Gotický obraz Panny Marie Rynecké se nachází v depozitáři kostela Matky Boží před Týnem.[52] Korintská hlavice sloupu byla 14 let před stržením vyměněna a tím zachráněna.[19] V depozitáři Národního muzea v Terezíně byly objeveny všechny čtyři původní otvíravé kované mříže, které uzavíraly dutinu soklu, a kovaná branka v balustrádě. Kovové křídlo jednoho z andělů u sebe uchovával sochař Josef Vítek.[53] Malé úlomky monumentu si rozebrali přihlížející lidé jako suvenýry bezprostředně po stržení. Jeden z nich byl například zasazen do žerdě praporu orelské jednoty na Praze 1.[21][46] Další je v duté korunce, kterou drží dva andělé nad obrazem Matky Unie od Emanuela Dítěte na Velehradě.[21][54]

Jan Jiří Bendl vytvořil zrcadlově otočenou kopii sochy Panny Marie z mariánského sloupu, jejíž hlava nevzhlíží nahoru, ale shlíží dolů. Je umístěna v průčelí kostela Nejsvětějšího Salvátora. Další Bendlova téměř totožná socha z roku 1673 se nachází na mariánském sloupu v Lounech. Kolem roku 1700 vytvořil pravděpodobně malíř Kristián Luna podle sochy Panny Marie z mariánského sloupu i sloupek s dřevěnou plastikou Immaculaty na svém domě U kamenného sloupu (čp. 160) v Praze na Hradčanech. Dříve, než byla ztracena levá část těla z rozbitého originálu, vymodeloval sochař Břetislav Benda podle sesazených zachovalých částí třetinový model sochy. Podle tohoto modelu potom řezbář Bohumil Bek sochu opět zvětšil do původního rozměru a vyřezal do dřeva. Socha je nyní umístěna na oltáři kostela Panny Marie Královny míru na Lhotce, ve kterém je uložena i jedna ze tří dochovaných hvězd z glorioly.[19]

Snahy a spory o obnovu

Během první republiky

Socha Immaculaty určená pro obnovení památníku (umístěná do června 2020 u kostela Matky Boží před Týnem)

Snahy o obnovu sloupu byly zpočátku spontánní a nejednotné. Již 7. listopadu 1918 se v novinách Čech objevila myšlenka na nové postavení sloupu.[55] K místu, na kterém stál mariánský sloup, se 10. července 1921 konal třítisícový průvod katolických studentů.[21] V říjnu 1922 byla v Klementinu uspořádána první výstava kreseb a fotografií mariánského sloupu.[19][42] Básník Jaroslav Durych uspořádal veřejnou sbírku pro obnovu sloupu. Nový sloup měl být darem celého národa. Sbírka vynesla sto tisíc korun, město však obnovu nepovolilo.[56]

Vydání brožury Franty Sauera o stržení sloupu vyvolalo velkou a bouřlivou reakci. V Plodinové burze se 19. listopadu 1923 za účasti pěti tisíc Pražanů odehrála demonstrace za znovupostavení mariánského sloupu, na níž promluvili poslanec František Nosek, děkan Alois Tylínek a spisovatelé Vilém Bitnar a Antonín Šorm.[46] Týž den byl zřízen Odbor pro rekonstrukci mariánského sloupu jako součást Lidové akademie při Lidové straně. Odbor soustředil doposavad spontánní a rozptýlené sbírky na obnovu sloupu.[19][46]

Odbor uspořádal v roce 1924 rozsáhlou výstavu o mariánském sloupu. K ní byl vydán katalog, který se později stal zdrojem cenných informací. Na výstavě byla hlava Panny Marie od Leonarda Rottera. Vystaven byl i sádrový model sloupu od Jaroslava Majora, na který Čeněk Vosmík vymodeloval sochy v malém měřítku. Po roce 1925 byla výstava převezena do Olomouce.[19] Po posouzení zachovalých částí mariánského sloupu bylo zřejmé, že jeho kvalitní zrestaurování není reálné. Tehdejší teorie památkové péče ani dostupné metody restaurování neumožňovaly zachovalé části sestavit a restaurovat. Části, které byly lepeny v té době, jsou sestaveny nekvalitně.[23] Z těchto důvodů bylo navrženo, aby byl současnými umělci vytvořen sloup nový. Shromážděné prostředky ale byly se souhlasem pražského arcibiskupa Františka Kordače i jeho nástupce Karla Kašpara v následujících letech využity na podporu výstavby nebo úpravy církevních objektů v okrajových částech Prahy. Na této iniciativě se podílel také k tomu účelu založený spolek Dílo blahoslavené Anežky Přemyslovny.[57][58]

3. listopadu 1938 u příležitosti 20. výročí stržení sloupu podala Česká liga akademická na pražský magistrát žádost o jeho obnovu.[19]

Protektorá

Zhruba od roku 1940 působila v protektorátní Praze nová německá plánovací komise, jejímž cílem mělo být „očištění“ údajné původní „německé metropole“. Prostředkem mělo být především postupné vytlačování českých a odsun židovských obyvatel a jejich nahrazování německým obyvatelstvem, výstavba na volných plochách, rozsáhlé asanace a přestavby města v monumentálním duchu a v neposlední řadě také odstranění symbolů českého národa a československé státnosti. Souběžně mělo naopak dojít k obnově některých prvků považovaných za symboly německé identity města, jako byl právě sloup na Staroměstském náměstí či pomník maršála Radeckého. Vzhledem k prohlubujícím se problémům na frontě byly tyto plány postupně odsouvány do doby po očekávaném vítězství ve válce a k obnovení sloupu nedošlo.[59]

Poválečné období

Již v roce 1945 se snah o obnovu ujal Orel, který začal organizovat sbírky na obnovu. Během orelské pouti na Hostýně 26. srpna 1947 bylo rozhodnuto pokusit se sloup postavit do 30. září 1950, ke třístému výročí jeho vztyčení. Tato iniciativa však byla zmařena komunistickým převratem a mnozí lidé byli za tuto činnost později perzekvováni.[19][56] Archiv více než 1000 položek Odboru pro rekonstrukci sloupu byl v rámci likvidace Lidové akademie ztracen. Zachoval se po něm jen protokol o zrušení a zákazu této instituce jako protistátní.[19][60] Na místě, kde sloup stál, se pravidelně objevovaly květiny, které vždy Státní bezpečnost ihned odstranila.[61]

1. exilový sjezd Lidové strany v německém Ludwigsburgu v roce 1949 přijal usnesení o obnově mariánského sloupu a zhotovení sochy Panny Marie.[19] Čeští emigranti ve Spojených státech začali vnímat odpor proti obnovení mariánského sloupu jako symbol útisku, před kterým utekli. Jedním z nich byl i benediktin Lev Ondrák, který ve svém proslovu v New Yorku navrhl, aby byla vybudována kopie sloupu jako pomník náboženského pronásledování v komunistických státech.[56] V Severní Americe se uspořádala další sbírka. Čeští exulanti z ní nechali zhotovit sochu Panny Marie z bílého kararského mramoru od italského sochaře Alessandra Monteleoneho. Po jejím posvěcení papežským nunciem Clementem Micarou ji přepravil do zámoří ekonom Nepomucena Jozef Tomko. V roce 1955 byla slavnostně instalována v zahradě benediktinského kláštera sv. Prokopa v Lisle ve státě Illinois v USA. Uvítání vedl významný čínský exulant, pekingský arcibiskup a kardinál Thomas Tien Ken-sin. Lidé, kteří kvůli tehdejšímu komunistickému režimu opustili své domovy, se u sochy modlili za návrat demokracie do Československa i za svůj návrat domů. Od roku 1993 se socha nachází v zahradě Strahovského kláštera, kde byla posvěcena pražským arcibiskupem Miloslavem Vlkem. Díky svému původu dostala označení socha Panny Marie z exilu.[19][43]

Vznik Společnosti pro obnovu Mariánského sloupu

Nový sloup určený pro obnovení památníku byl do května 2020 v zahradě kostela svatého Karla Boromejského pod Petřínem

Petice přimlouvající se za obnovení sloupu byla sepsána již v roce 1988 a podepsalo ji několik stovek lidí.[62] Po sametové revoluci v roce 1990 vznikla Společnost pro obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze s cílem obnovení sloupu v jeho původní podobě, ze stejného materiálu a na původním místě.[63][64][65] Jejím prvním předsedou a také autorem projektové dokumentace Mariánského sloupu byl Pavel Nauman. Podle této dokumentace byl vyroben základní kámen sloupu, 2. listopadu 1993 byl usazen do dlažby Staroměstského náměstí a následujícího dne ve výroční den stržení Mariánského sloupu 3. 11. 1993 ho opat Michael Pojezdný posvětil.[19] Žádost o povolení umístění základního kamene podal Pavel Nauman na magistrát šest měsíců předem. Žádost se však krátce před termínem osazení ztratila, a proto byla podána žádost nová, která byla vyřízena teprve 40 minut před osazením.[62][66] V kameni byl v češtině, němčině, latině a angličtině nápis Zde stál a opět bude stát Mariánský sloup. Úředníci magistrátu kvůli němu hrozili žalobou a během krátké doby nechal magistrát část nápisu a opět bude stát odsekat.[62][67] To vzbudilo pozornost tuzemských i zahraničních médií, ve kterých se objevil kámen s poškozeným nápisem.[19]

V roce 1996 vydala Společnost brožuru s informací o svém záměru vyhlásit celonárodní sbírku.[68][62] V roce 1998 se konala v pořadí již třetí výstava o mariánském sloupu v klášteře premonstrátů na Strahově. Mezi vystavovanými předměty byl i sádrový model sloupu v měřítku 1:10 vytvořený akademickými sochaři Miroslavem Krátkým a Karlem Kronychem.[19]

Spory a příprava

Odlitek rekonstruované sochy Panny Marie v Bražné

Proti obnovení sloupu vzniklo několik petic, například v roce 2001 (iniciovala ji společnost Veritas, rozvíjející odkaz české reformace),[69] v roce 2013 (spisovatelka Lenka Procházková)[70][71] a roce 2017 (David Loula).[72]

V listopadu 2016 Ekumenická rada církví o stavbě sloupu jednala, nedospěla však k jednotnému stanovisku, a nechala tak na svých členských církvích, jaký postoj zaujmou.[73] Sloup zůstal pro část církevních představitelů sporný. (Roku 2017 obvinil asistent Evangelické teologické fakulty UK Martin Vaňáč pražského arcibiskupa Dominika Duku z podvodu kvůli podezření, že starostovi Prahy 1 předal jen ta stanoviska církví, která vyzněla pro obnovu sloupu příznivě.[74][75])

V roce 2008 jmenoval primátor Pavel Bém dvanáctičlennou expertní komisi, která posuzovala celkovou revitalizaci Staroměstského náměstí.[76][77] Ve stejném roce se konala výstava o historickém, urbanistickém a architektonickém vývoji náměstí, na které byl i model mariánského sloupu.[78] Další rok se konala mezinárodní konference, které se zúčastnilo asi 100 lidí. Debatovali nejen o případné dostavbě strženého křídla Staroměstské radnice, ale i o řešení prostoru celého náměstí.[79] Na konferenci zazněl i příspěvek o rekonstrukci mariánského sloupu.[80] V prosinci 2013 se v Městské knihovně uskutečnilo veřejné promítání dokumentárního filmu o rekonstrukci sloupu.[81] Rada hlavního města v roce 2013 schválila návrh organizačních opatření, harmonogramu prací a finančních nákladů k zajištění revitalizace Staroměstského náměstí, která zahrnovala i obnovu sloupu.[82][83] Magistrát následně udělil souhlas s realizací stavby a mezi Společností pro obnovu Mariánského sloupu a Hlavním městem Prahou byla uzavřena dohoda o provedení stavby.[84] V dubnu 2014 proběhlo jednání sboru expertů odboru památkové péče Magistrátu hlavního města Prahy.[85] V říjnu vydal odbor památkové péče závazné stanovisko, ve kterém provedení prací na rekonstrukci sloupu v podobě navrhované Společností připustil.[49] O rok později proběhl archeologický průzkum, který ověřil stav základových kamenů.[86][87] V červnu 2017 vydal stavební úřad  Praha 1 územní rozhodnutí o umístění stavby, ve kterém konstatoval, že záměr obnovy sloupu je z hlediska územního plánování a stavebního zákona v souladu s příslušnými veřejnými zájmy.[88][89][17] Stavební úřad obdržel několik odvolání vůči územnímu rozhodnutí, která však označil jako nepřípustná.[90] 7. září 2017 se v kostele sv. Václava na Zderaze konala tisková konference odpůrců obnovy sloupu.[91] Tehdy byl také zastupitelstvu zaslán otevřený dopis proti vztyčení „napodobeniny“, podepsaný několika desítkami osobností, obávajících se, že by sloup vnesl do veřejnosti „nesoulad a konflikt“ a stal se symbolem „expanze konzervativních až ultrakonzervativních proudů katolické církve“.[92]

14. září 2017 projednávalo zastupitelstvo města petici pro obnovení sloupu s 3048 podpisy i petici proti obnovení sloupu s 1 048 podpisy.[93] Po tříhodinové rozpravě obou názorových stran uložilo městské radě do konce roku 2017 odejmout Společnosti pro obnovu Mariánského sloupu souhlas s povolením stavby.[2][94][95] V té době však už nabylo stavební povolení právní moci a platila uzavřená dohoda o vyhotovení stavby mezi městem a Společností i smlouva o smlouvě budoucí darovací.[96] Pražský primátor Zdeněk Hřib k tomu později v červnu 2019 uvedl, že i když tímto způsobem nebylo možné smlouvu vypovědět, samospráva musí být suverénem v tom, co se má či nemá na náměstí umístit.[97] Matěj Stropnický, náměstek předchozí primátorky Adriany Krnáčové, také upřesnil, že Praha sice souhlasila s pronájmem pozemku pro postavený sloup, ale následně nesouhlasila se záborem pozemku pro jeho výstavbu.[98]

Na základě usnesení České biskupské konference (ČBK) vrátila týnská farnost v únoru 2018 po 395 letech na průčelí Týnského chrámu kalich s hostií jako gesto ekumenického smíření. Je dílem architekta Petra Malinského a symbolizuje eucharistii i husitství.[99][100][101] V květnu 2018 se konal výtvarný happening. Asi 250 lidí ručně přitáhlo na základní kámen sloupu třiapůltunový kamenný blok určený pro sousoší anděla. Další dny se každé ráno na kameni objevovaly čerstvé květiny.[102][103] Sochy andělů však nemají být instalovány, ačkoliv se ještě v roce 2017 objevila informace, že je tvůrci časem dodělají.[104] 3. listopadu 2018 byla na místě strženého sloupu v rámci jubilejní pietní připomínky rozložena polystyrenová maketa rozlámaného sloupu. Smírnou bohoslužbu na závěr pietního dne sloužil v Týnském chrámu biskup Zdenek Wasserbauer.[105][106]

V lednu 2019 zaslal předseda České biskupské konference kardinál Duka Společnosti pro obnovu Mariánského sloupu dopis, v němž potvrdil podporu obnovení sloupu ze strany ČBK.[107] Během doby platnosti stavebního povolení ale nevydala Technická správa komunikací zhotoviteli souhlas k záboru pozemku potřebný pro příjezd stavební techniky. Těsně před vypršením platnosti se zhotovitel 29. května 2019 pokusil stavbu zahájit odkrytím základů původního sloupu.[108] Nad základním kamenem se 15. června 2019 konala ekumenická modlitba a výstava kamenné balustrády, místo však zatarasil dodávkový vůz městské policie.[109]

Několik dní poté bylo zveřejněno memorandum s výzvou, aby orgány města obnovu sloupu nepřipustily.[110] Podepsalo je 26 českých historiků umění, například Vít Vlnas a Richard Biegel.[111] [112] Mimo jiné uvádí, že „mariánský sloup představoval již v okamžiku svého vzniku triumfální výraz habsburské monarchistické ideologie opírající se o program militantní katolické protireformace“, a tvrdí, že dochovaná dokumentace neumožňuje přesnou rekonstrukci původního díla, takže by případná kopie byla jen „zcela nevěrohodnou, banální atrakcí“. Signatáři vyzvali primátora Zdeňka Hřiba, aby obnově sloupu zabránil. S memorandem polemizovali například architekt Tomáš Hradečný,[113] arcibiskup Dominik Duka[114] nebo historik umění Jan Royt, který uvedl, že bylo zničeno vynikající umělecké dílo, jehož zboření bylo projevem náboženské nesnášenlivosti.[115]

V lednu 2020 zastupitelstvo Hlavního města Prahy obnovu sloupu odsouhlasilo.[3] Obnovu sloupu podpořili zastupitelé za ODSSpojené síly pro PrahuANO 2011 a hnutí Praha sobě.[116] Proti byl mimo jiné primátor Zdeněk Hřib, který uvedl, že jde o „prosazování jedněch idejí na úkor druhých, proto z principu [sloup] nemůže být v tomto kontextu brán jako symbol smíření v rámci ekumenické shody“.[117] Podle primátora sloup symbolizuje porážku myšlenky tolerance, která je stále aktuální.[118]

Nový mariánský sloup

Socha Panny Marie na obnoveném sloupu, červen 2020

Stavba sloupu začala 17. února 2020, hlavní práce byly dokončeny 4. června 2020 umístěním sochy Marie na vrchol sloupu. Po dokončení se sloup stane majetkem města.[119]

Účelem rekonstrukce bylo zhotovit co nejvěrnější podobu původní sochy Panny Marie. Ze zachovaného torza originálu byla pomocí tečkovacího strojku vytvořena kopie. Chybějící levá část trupu se sepjatýma rukama se rekonstruovala podle sádrového odlitku soch, které stojí na náměstí v Lounech a na průčelí kostela Nejsvětějšího Salvátora, podle velmi čitelné fotografie chybějící části a podle deseti fotografií celé sochy. Kopii do kamene nešlo převádět přímo z originálu, proto byla socha odformována a byly zhotoveny dva sádrové odlitky a jeden výdusek. Na obou byl hledán způsob techniky nanášení a modelování chybějící části.[50][120]

První rekonstrukci chybějící části prováděl na výdusku akademický sochař Jan Bradna. Nanášenou rekonstrukci prováděli v roce 1998 akademický sochař Karel Kronych, žák profesora Karla Pokorného, a sochař Miroslav Krátký. Po studiu sádrového modelu ještě akademický sochař Petr Váňa na některých místech modelačně napravil některé chyby a nedostatky rekonstrukce. V roce 2002 byli písemně pozváni na konzultaci pracovníci památkových úřadů a dalších institucí, aby se seznámili s vývojem práce a mohli poskytnout své názory a doporučení. Zájem o návštěvu tehdy projevili pouze Ivo Hlobil z Akademie věd a Kateřina Adamcová z Památkového ústavu. Rekonstrukce se prováděla v ateliéru, který si postavil sochař Čeněk Vosmík. Byl to první sochař, který se po stržení sloupu angažoval za jeho obnovu.[120]

Po rekonstrukci byl zhotoven sádrový model s rekonstruovanou částí. Pro sekání kopie musel být zvolen kámen stejné nebo velmi podobné struktury i charakteru jako je kámen originálu. Protože se původně použitý pískovec v Kamenných Žehrovicích již desítky let netěží, byl pro kopii zvolen pískovec zvaný božanovský z Teplic nad Metují, kterým je žehrovický kámen již řadu let nahrazován. Protože kopii v kameni vytvářel jiný sochař, než který prováděl rekonstrukci, mohly být chyby v rekonstrukci na připraveném modelu rozpoznány a napraveny. Kopie byla dokončena za přítomnosti originálu, aby se vizuálním kontaktem a vnímáním celého ducha díla mohl kopii sochy vtisknut konečný umělecký vzhled i duchovní obsah. K soše patří neoddělitelně i gloriola dvanácti hvězd okolo hlavy patrná na několika fotografiích sloupu. Ze zapůjčeného originálu hvězdy byl vyroben sádrový model, podle kterého byly zhotoveny kovové kopie hvězd, poté pozlacené plátkovým zlatem.[120]

Na základě výběrového řízení tvořil bez nároku na honorář kopii původní architektury i se sochou Panny Marie v letech 1997–2017 akademický sochař Petr Váňa z Karlíku s dalšími kameníky (ještě Petr Beneš, Petr Piekarz, Hynek Shejbal a Tomáš Váňa),[121] kteří společně vytvořili Mariánskou kamenickou huť.[27][122] Socha byla vytesaná z božanovského pískovce z východních Čech, stejně jako čtyři podstavce soch andělů, balustrády, schody, dlažba i základní kameny.[123][124] Kámen na sochu daroval Martin Peroutka. Dřík s korintskou hlavicí byl vyroben z růžového pískovce pocházejícího z Indie (Džajpur),[121] který darovala kamenická huť.[125] Podstavec je z pískovce Pietra Dorata ze Sieny a věnovalo ho italské městečko Vitorchiano.[51][126] Sanktuář je zhotoven z mrákotínské žuly, kámen daroval majitel tamního kamenolomu Jindřich Zedníček.[127][128] Čtyři podstavce pro sochy andělů věnovaly čtyři rytířské řády: maltézských rytířůněmeckých rytířůkřižovníků s červenou hvězdou a svatého Lazara Jeruzalémského.[129] 16 základních kamenů darovalo 15 českých měst a jedna česká misie. Na darovaných základních kamenech jsou vytesána jména: Chicago – Česká misieDobřichoviceDolní BojanoviceJaroměř-JosefovHořice v PodkrkonošíHustopeče nad BečvouMníšek pod BrdyMoutniceOlomoucProstějovSoutice u VlašimiTřeboňTřebotovZábřehZáhornice u Opočna a Žďár nad Sázavou.

Zbylá architektura byla rekonstruována podle zachovaných částí. Plány pro rekonstrukci ztracených dílů byly vytvořeny pomocí fotogrammetrie.[50] Hotové díly byly do června 2019 uloženy na paletách v depozitáři v Jaroměři.[124] 11. června 2019 dorazila do Prahy loď s nákladem 200 kusů kamenů na zbudování základu mariánského sloupu o celkové hmotnosti 60 tun.[82] Hotová kopie sochy Panny Marie byla do 4. června 2020 umístěna před bočním vchodem do Týnského chrámu. Dokončený podstavec s kónickým sloupem byl do května 2020 umístěn v zahradě kostela svatého Karla Boromejského pod Petřínem.[82]

Dne 21. června 2020 kdosi u téměř dokončeného sloupu založil oheň,[130] městská policie podezřelého dopadla poblíž místa činu. Sloup byl poškozen kouřem.[131]

V sobotu 15. srpna 2020, o svátku Nanebevzetí Panny Marie byl po slavnostní mši v Týnském chrámu Mariánský sloup vysvěcen pražským arcibiskupem Dominikem Dukou za účasti církevních představitelů, zástupců státu, města Prahy i starosty Prahy 1, autorů, dalších významných hostů, chrámových sborů a široké veřejnosti.[132] Do podstavce sloupu byla umístěna kopie obrazu Panny Marie Rynecké, kterou již v roce 2009 zhotovil malíř a restaurátor Radomil Klouza a požehnal ji Benedikt XVI. během své návštěvy České republiky.[133]

Doposud chybějící kopie soch bojujících andělů na podstavci sloupu Petr Váňa plánuje vytvořit také, dobu potřebnou pro jejich realizaci odhaduje na osm let.[134]

 

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Mari%C3%A1nsk%C3%BD_sloup_(Starom%C4%9Bstsk%C3%A9_n%C3%A1m%C4%9Bst%C3%AD)

Znamení Panny má planetu Merkur ———–Merkur měl mnoho úkolů. Jednou z jeho prapůvodních povinností bylo strážit hranice. Ty mezi naším světem a nadsvětím. Merkur byl strážcem hranic a zajišťoval průchod mezi oběma světy. A v té souvislosti převáděl duše.

 

 

Vydáno: 17. 11. 2018 

Facebook

Pin It on Pinterest

Share This