0 Items
WOOCS 2.1.8
Vyberte stránku

Odvěký souboj kulminuje !

Ustavičný souboj

Satan provokuje Boha k ustavičnému souboji a těmi, kdo jsou přitom ve hře, jsme my. Satan, který nachází své zalíbení v ošklivosti a hnusu, ve způsobené škodě, ve způsobené škodolibé bolesti, násilí, smrti a zkáze, dosáhne své jediné „radosti“, kdykoliv dáme jemu přednost před svým nejdobrotivějším Bohem a Stvořitelem. Máme dostatek zkušeností a důkazů, že tytéž zdroje radosti převzali od něho i jeho ctitelé. Jediná kniha, která se komplexně a zasvěceně věnuje Satanově podlé a zhoubné expanzi, je Apokalypsa.

Mezi  mnoha dějepisnými svazky historiků stále postrádáme jedno důkladné a zasvěcené historické pojednání z tohoto významného pohledu: Dějiny působení Satana v lidstvu. Historické spisy popisují různé dějinné události a zvraty, postavy a významné osobnosti, ale při jejich hodnocení zůstávají mimo potřebnou pozornost skryté, ale podstatné hybné síly a strategie, které za vším stojí. Dějiny nejsou vůbec nahodilý sled událostí, ale výsledek a křížení sil, které evidentně překračují lidské meze a možnosti.

Významný klíč k dějinám lidstva a světa je uložen na samém začátku Bible.

Když Bůh stvořil člověka k svému obrazu, dal mu do vlastnictví veškerou zemi: Hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena a každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm. Veškeré zvěři a všemu nebeskému ptactvu a všemu, co se plazí po zemi, v čem je živá duše, dal jsme za pokrm veškerou zelenou bylinu. .. A všechno co učinil Bůh, bylo velmi dobré.

Hříšnou volbou však člověk i s jemu svěřenou zemí propadl ďáblu. Byl vypovězen z výlučně Božího prostředí na zem, kterou svrchovaně opanoval zlý duch: K vůli tobě nechť je země prokleta. Písmo svaté pak konstatuje výslovně, jak se rozmnožila zlovůle člověka, takže to, o čem smýšlí a co koná, je zlé. Je to evidentní vliv Satana. Do dějin lidstva i do chodu světa vstoupily ďáblovy způsoby – a to se projevuje nápadně nástupem násilí.

Odkud se vzala ona „zlovolnost“ země? Je to důsledek skutečnosti, že byla vydána do moci toho, jehož si člověk sám vyvolil a dal mu přednost před Bohem. Také do přírody vstoupilo to, co je ďáblu vlastní. V „ráji“ nebyli krvelační dravci ani šelmy. Všechno živé se podle Hospodinova slova živilo plodinami a semeny. Nyní však vstoupili do přírody dravci a šelmy a škůdci ve vzduchu, na zemi i v moři. Jestliže vás filmové záběry ze života dravců naplňují někdy velmi nepříjemnými pocity, je to pochopitelné. Nemůžeme se vyrovnat s tím, že by toto násilí bylo původním záměrem a dílem Stvořitele. Toto násilí stejně jako přírodní katastrofy se staly trvalým názorným důsledkem i symbolem toho, co působí hřích nejen v materiální, ale především v duchovní oblasti.

Upozorňuje na to sv. Pavel, když říká, že příroda sténá a čeká na své osvobození. Podobně potvrzuje tuto skutečnost apoštol Jan: Celý svět má v moci zlý duch (1 Jan 5, 20). Není proto divu, že i místo pravého kultu a úcty k jedinému Bohu nastoupila zvrácená modloslužba, do které vstoupily prvky vlastní Satanovi: násilí, smrt a zvrhlá smyslnost. Jedinému pravému Bohu jsou takto vzniklé pohanské modly odporné a jejich kult je v jeho očích ohavný (srov. Md 14.,11; Jer 4,1 1 Kor 8,4). Všichni bozi pohanů jsou démoni, říká Žalmista( 96,5).

Nedostatečné znalosti pravěkého člověka a časté situace nouze, bezradnosti, ustavičná nebezpečí a ohrožení skýtala ďáblu jedinečnou příležitost, aby zcela opanoval myšlení člověka. Satan si podmanil lidi v převleku nejrůznějších pohanských božstev a v podstatě si je zotročil. Ve Starém zákoně jsou uváděny příklady, jak dokázal vybavit své zasvěcence a kněze také mimořádnou a zázračnou mocí. Využívá situace způsobem, který má charakter rafinovaného obelhávání, zotročování a ohlupování pověrami a jeho zvůle ústí až do bezohledného vydírání. Ponouká lidem jako mocný dobrodinec své služby, pomoc a ochranu, která je však vždy dočasná. Nic od něho lidé nezískávají zadarmo. Zavazuje si své oběti k protislužbám, které odpovídají známému přísloví: Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění. Jako pregnantní příklad ďáblovy praxe v pohanských náboženstvích a pověrách mohou posloužit i texty zveřejněné na těchto stránkách (viz). Přímo úděsným příkladem jsou dějiny Aztéků, které si „opeřený“ démon Huitzilopochtli doslova zotročil a svým vydíráním si vymohl statisíce lidských obětí.

Takto panuje Satan u pohanů v nejrůznějších podobách a tvářích v „úctyhodných světových náboženstvích“ již tisíce let a zůstává hluboce zakořeněný v jejich kultuře, umění, myšlení, tradicích, obyčejích a pověrách. Rozšíření civilizace jeho působení nijak neomezilo, nabylo maximálně nových forem a projevů. Satan má v pohanských náboženstvích trvalou a bezpečnou základnu a svůj „stánek mezi lidmi“, odkud nyní pořádá nejrůznějšími způsoby úspěšný export svého zboží s cílem dosáhnout obdobného úcty a konečného vítězství také plným ovládnutím civilizovaných i křesťanských oblastí. Jeho úspěchy jsou až neuvěřitelné. Připisovat  pohanským náboženstvím jakýkoliv božský původ a vliv a jejich spřízněnost s křesťanstvím je přímo proti zdravému rozumu.

Studiu toho, jak suverénně ovládl Satan svět hned od počátku lidských dějin, věnujeme ovšem nedostatečnou pozornost.

Dějiny Starého zákona jsou dějinami starostlivého vedení a péče , jakou Bůh zahrnoval svůj vyvolený národ a svou soustavnou prozřetelností mu pomáhal překonávat těžkosti, které ho v důsledku jejich hříchem narušené přirozenosti provázely. Co nejvíce ohrožovalo vyvolený národ a jeho poslání v dějinách spásy, byl vliv pronikající z ďáblem opanovaného pohanské okolí a prostředí kolem vyvoleného národa. Soudci a proroci jen s krajními obtížemi bojovali proti zhoubnému Satanovu vlivu. Nepřítel Boha a lidí byl samozřejmě velmi vynalézavý v prostředcích, jimiž pronikal i do středu vyvoleného národa. Nebyla to jen častá účast Izraelitů na modloslužbě. Za jeho lest můžeme označit i způsob, jakým vyvolený národ, dosud vedený zcela ojedinělým způsobem samotným Bohem, vyprovokoval Satan k tomu, že se shlédl v pohanském způsobu řízení společnosti, takže si vynutil přes všechna varování od Hospodina královské zřízení, tak svádějící k pohanskému způsobu života. Hříšnost jeho králů od samého začátku je přímo příznačná. Sebevědomý a panovačný způsob si postupně osvojila pod Satanovým vedením i židovská hierarchie a zůstala pod jeho vlivem, jak to dosvědčil sám Ježíš Kristus, když jim přímo hodil do tváře, že jejich otcem je ďábel.

Ďáblova suverenita, troufalost a pýcha se evidentně projevila v jeho drzém pokusu podrobit si v pokušení samotného Ježíše Krista. Za jeho pobytu na zemi stavěl ďábel na odiv svou moc a svůj vliv rovněž v hojně rozšířené posedlosti nejrůznějšího druhu. Syn Boží se stal po svém příchodu na svět pro ďábla ihned od počátku jeho nepřemožitelným odpůrcem a sokem. Vypověděl Zlému nesmiřitelný boj. Démony to velmi pobuřovalo: Co je ti do nás? Vymítání zlých duchů byla neoddělitelná součást jeho veřejného působení.

Od té doby se na podstatě a charakteru pohanství a Satanova přebývání v něm nic nezměnilo. Ale podstatně se změnily podmínky jeho působení. Jestliže se jeho aktivita jeví jako méně ostentativní, pak je proto, že se mu podařilo dosáhnout mimořádně výhodných podmínek pro své působení. Současná společnost, a platí to i pro církev, opustila svou někdejší sebeobranu před Zlým a nahradila ji dokonce spoluprací a přátelstvím. Není to absurdní, kdy papež hřímá na papíře a v kázáních proti sociálním zlořádům a mravům současného světa, ale současně horuje plný optimismu pro otevření oken a náručí, schází se s hlavními strůjci dlouhodobě a velmi takticky šířeného satanského antináboženství, rezignuje na zjevenou a zděděnou jedině neklamnou pravdu, a přijímá zásady a hledá poučení a pravdu v dialogu s demoralizovaným světem. Dnes není za nepřítele církve pokládán ten , kdo ji systematicky podvrací, ale ten kdo by mu v tom chtěl bránit. Hlásá se evangelium v údajné nové podobě, jenže ta nová podoba není nová. Tuto novou podobu si doslova a do písmene vymysleli pod přímým ďáblovým vedením jeho zasvěcenci již před staletími a nyní si mnou ruce, jak se jejich díla ujali přímo ti, kteří mají být ex offo neochvějnými strážci pravdy a víry.

Satanovy nadvlády nad zemí a nad světem si církev bývala vždy vědoma. O nesmiřitelném antagonismu mezi světem a Božím královstvím nebylo až do poloviny dvacátého století nejmenších pochybností. Proto pokládala církev za svůj prvořadý úkol z každého člověka, kterého obřadem křtu svatého přijímá do svého lůna, i ze všech předmětů, který mají sloužit posvátným účelům, nejdříve pečlivě vymýtit Zlého žehnáním, svěcením a exorcismy.

Stojí zato přečíst si pozorně text trojího exorcismu, který kněz po staletí pronášel nad každým křtěncem:

Vyjdi z něho, nečistý duchu, a udělej místo Duchu Svatému; vymítám tě, zlý duchu ve jménu Otce i Syna i Duch Svatého, abys vyšel a odešel od tohoto Božího služebníka.

Poroučí ti to, ty zlořečený a zavržený, ten, který kráčel po moří a podal pravici tonoucímu Petrovi.

Proto, zlořečený ďáble, poznej své smýšlení a ke cti živého Boha a ke cti Ježíše Krista jeho Syna a Ducha Svatého odstup od tohoto Božího služebníka, protože si ho povolal náš Bůh a Pán Ježíš Kristus ke své svaté milosti a požehnání a ke křestnímu prameni.

Toto svaté znamení kříže, které děláme na jeho čele, se neodvažuj, zlořečený ďáble, nikdy urážet. Skrze Krista našeho Pána;

Vyháním tě, nečistý duchu, ve jménu všemohoucího Boha, ve jménu Ježíše Krista jeho Syna a ve jménu Duch Svatého, aby ses vzdálil od tohoto Božího díla, které náš Pán povolal, aby se stalo chrámem živého Boha a přebýval v něm Duch Svatý. Skrze téhož Krista, našeho Pána, který přijde soudit živé i mrtvé a svět ohněm.

Není to jistě náhoda, že tyto modlitby už nenašly v nové liturgii místo, stejně jako je nenašly původní účinné exorcismy.

Pokud se někomu zdá, že dnes na ďábla nenarážíme jako dříve, pak je to jen proto, že jsme uvěřili jeho rafinovanému převleku a přijali ho za svého společníka a vítaného druha. Stal se velkodušným a vynalézavým dodavatelem nejrůznějších potěšení, která nám nepřející Bůh odpírá.

Jako opice Boží Satan vždy všemožně usiloval a dosud usiluje, aby Boha, svého „soka“ v jeho otcovské péči o člověka nejen po svém napodobil, ale tak říkajíc překonal. Projevuje se přitom jako dobrý znalec člověka, jeho původní kapacity i jeho nynějších omezení po prvotním hříchu. Aby se nám ďábel mohl přiblížit a co nejúčinněji nás ovlivňovat, vemlouvá se podlým způsobem do přízně a nabízí nám svou mimopřirozenou pomoc a své dary. Snaží se představit tak, aby zastínil Boha a překonal ho svou vstřícností vůči nám.

Člověk byl při svém stvoření vybaven mnoha schopnostmi. Patřila k nim nesporně i schopnost mimosmyslové a neverbální komunikace. Tyto kapacity mu zpřístupňovaly nehmotný svět a umožňovaly bezprostřední styk s netělesnými bytostmi. Velké schopnosti lidské duše jsou během pozemského života vázány a limitovány jeho tělesnou schránkou. Jelikož tato schránka po pádu ztratila svou původní dokonalost, ztratila tím i bezprostřední přístup ke kapacitám a schopnostem, které samy o sobě v duši nadále trvají. Bůh si může těmito schopnostmi posloužit a ze zkušenosti řady světců konkrétně víme, že tak k dobru určité duše i dalších lidí skutečně činí.

Právě tuto oblast od počátku učinil Nepřítele předmětem zájmu a širokým prostorem pro své působení. Satan dokáže člověku napomáhat k různým běžně neznámým způsobům a technikám, jak si zpřístupnit něco z těchto ukrytých kapacit a schopností duše a utajených znalostí, a to s cílem „být jako Bůh“, aby mohl ovládat svět a druhé lidi, ovlivňovat zdraví své a druhých lidí, nahlížet do budoucnosti a získávat sobě i jiným lidem poklady utajeného vědění.

Tyto „služby“ splácí člověk Satanovi tím, že ho činí předmětem svého kultu a klanění v nejrůznějších formách a podobách od velmi primitivních až po velká světová pohanská náboženství. V moderní době nabývá tato spolupráce s ďáblem novodobých forem, od těch, které koketují s vědou a filozofií, jako je tomu např. u antroposofie, až po různé účelové praktiky spiritismu, okultismu, magie či psychotroniky.

U pohanských náboženství dokázal Satan mít vždy první a hlavní slovo, protože zde neměl žádnou konkurenci. Ale snažil se vytrvale, lstivě a dotěrně

Helena BLavatska

pronikat také do Bohem vyvoleného hebrejského národa, a to vždy se stejnou taktikou jakou uplatnil již v ráji: vystupoval jako znalec a dárce něčeho lepšího, chytřejšího než to, co je od Boha, kterého vždy představuje jako bytost lidem nepřející. Tyto jeho pletichy vytvářely líheň bludů a podvodů také od samých začátků křesťanství. Jeho ingerence se táhnou dějinami jako rudá niť, a propukaly v různé podobě a rozsahu po dlouhá staletí, nikdy však nenabyly vrchu. Satan nespokojený s dílčími výsledky nakonec pojal plán opanovat lidskou společnost shora i zdola.

Málokoho napadne, že by rocková hudba mohla mít tak souvislost se svobodným zednářstvím, a přece je tomu tak. O tom, že jeden i druhý z těchto fenoménů má společného otce, a tím je Satan, svědčí jejich společný jmenovatel:

Oběma těmto svým dobyvačným proudům dal společné více než revoluční a velmi atraktivní heslo: Dělej, co chceš, kdy chceš a jak chceš. Vyzbrojil tímto heslem nejdříve úhlavní nepřátele Boha a církve a během tří staletí se mu podařil husarský kousek: z těchto nepřátel postupně se stal sbor rozhodujících osobností ve společnosti i v církvi. Představit se přitom jako perfektní a úspěšný mistr protikladů.

Nikoho nenapadne, že překotná modernizace světa je jeho projekt a jeho dílo, že přizpůsobuje sebe i své metody novým možnostem ve vývoji světa a velmi dovedně toho využívá způsobem, ve kterém se on sám a jeho vliv jakoby ztrácí, ale to jen proto, aby se tím účinněji a pronikavěji uplatnil a prosadil. Dnešní lidé si jeho plody osvojují proto tak rychle a přímo nadšeně, protože si bláhově myslí, že to oni sami byli tak moudří a vynalézaví a sami je vymysleli. Ve skutečnosti by na takové „vynálezy“ člověk sám od sebe nikdy nepřišel. Svou krátkozrakost osvědčuje člověk právě v tom, jak je neschopný prohlédnout ďáblovy lži.

Není cílem této úvahy popisovat genezi a historii masonerie. Jen si ve stručnosti připomeneme to, co využívá k provedení tak ďábelského plánu.

Svobodné zednářství jako rozhodující Satanovo tažení proti Ježíši Kristu má podobu karikatury a či paskvilu církevního řádu. Vystupuje jako utajované společenství zasvěcenců povolaných, aby jako vyvolená elita budovatelů lepšího a dokonalejšího lidstva usilovali z vlastní iniciativy o své vlastní mravní sebezdokonalení, aby se pak místo Boha ujali lidstva, a přivedli ho k bratrskému sjednocení v jednom společném náboženství, jehož bohem je sám člověk.

Při vstupu do tohoto tajného společenství se musí adept zříci svého dosavadního náboženství a nahradit je v rámci zasvěcení novým osvícenějším náboženstvím, ve kterém spása nezávisí na institucionalizovaném zprostředkování, nýbrž na zvláštním individuálním osvícení shůry. Toto gnostické osvícení jakožto jedinečné náboženské sebepoznání pro vyvolené je směsí racionalismu a okultismu a je zdrojem zvláštního sebeuvědomění, se kterým má zasvěcenec nastoupit na místo Boha, aby pak dělat všechno lépe než Bůh. Satan přitom využil prvků jak kultů, které od počátku světa sám inspiroval, tak především z židovství, a vybudoval je do podoby nejrůznějších pohanských a orientálních náboženství a mýtů. Nabízí svým členům, že je zařadí mezi elitu, která se ujme správy světa. Ďáblův zasvěcenec se přitom zříká všech mravních předsudků a bude se nadále řídit podle nejsvůdnější ďáblovy zásady: dělej, co chceš, kdy chceš a jak chceš.

Přijatému učedníkovi se nabízí možnost vypracovat se k vyšším stupňům zasvěcení do posvátných tajemství a dokonalosti a k lepšímu postavení na hierarchickém Satanově žebříčku. K tomu je zapotřebí, aby byl uveden do tajného poznání, symbolů a magických praktik, které mají posloužit tomu, aby se stal zlepšovatelem světa s charitativním nádechem dobročinnosti. Získává údajně možnost překonat smrt poznáním a porozuměním, ale to všechno pod podmínkou naprosté a bezvýhradné poslušnosti a věrnosti a utajení, jejichž porušení je trestáno nejvyššími tresty. Věc, o které se sice otevřeně nemluví, ale která patří k samé podstatě členství, je otevřená cesta k velké společenské kariéře. Vzniká tak pyramida zasvěcenců, kteří poslouchají anonymní nižším stupňům utajenou vrchnost, na jejímž nejvyšším vrcholu stojí sám Satan, který požaduje od svých nejvyšších a nejbližších služebníků božské pocty.(viz)

Konečným cílem masonerie je vytvořit síť, která má za úkol obsadit všechna rozhodující místa lidské společnosti v civilním i náboženském sektoru osobami, které se prakticky zavázaly k bezvýhradné poslušnosti Satanovi; ten se tak stává rozhodujícím činitelem a pánem lidské společnosti ve svém boji proti Ježíši Kristu a jeho církvi na tomto světě.

Satan tak inspiroval vnik perfektního antináboženství, které si rouhavě posluhuje i posvátnými prvky a zneužitými symboly pravého náboženství a to všechno mu pak slouží jako rouhavý výsměch Bohu: „Podívej, co jsem si udělal z toho, co ty jsi dal lidem jako své nejposvátnější dary.“ Celá tato struktura, skrz naskrz atraktivně naleštěná je prostoupena mentalitou a úmysly Satana jako největšího lháře od samého počátku. Míra ďábelské zaslepenosti je evidentní, když uvážíme, že ačkoliv se zde sdružuje intelektuální výkvět společnosti, není zednář schopen pochopit, že poslušně a pilně praktikuje to, co podle své přísahy zásadně odmítá.

Dostalo se nám té cti prožívat dobu, kdy Satan dosahuje svého cíle. Mocenské postavení jeho věrných služebníků se stalo takřka nedotknutelné, protože na všech místech, která mají na národní či nadnárodní úrovni dbát o řád a spravedlnost, jsou služebníci, kteří sledují jen cíle, které stanoví Satan. Tito jeho služebníci si dávají na veřejnosti navzájem gesty, posuňky a vybranými slovy jasně domluvená znamení, že jsou na svém místě a že se mohou navzájem spolehnout na sílu a moc svého „bratrství“. Jestliže se divíme, že nejvyšší instituce států, mezinárodních institucí i nevládních organizací tak jednomyslně prosazují své zrůdné lidskému pokolení nepřátelské záměry, je to díky této dnes již jasně rozprostřené satanově síti.

Tato síť již dokonale opředla i katolickou církev a ovládá ji na všech rozhodujících místech a ve všech rozhodujících otázkách. I zde dosáhl a plně využil Satan stavu tolik potřebné navozené zaslepenosti. Již půl století probíhají volby papežů v jeho režii. Jeho vnitrocírkevní agenti na nejvyšších místech se holedbají mezi sebou i před světem, že konečně nastoupili cestu k novému rozkvětu církve, která pochopila pravého ducha doby, a přitom jejich všechny kroky směřují k její postupné demolici. Tato skutečnost je dovedně zakrývána a zatajována právě proto, že je samou podstatou ďáblova plánu.

Řadovému křesťanu se může jevit zcela nepochopitelné, jak do tohoto „řádu“ mohou vstupovat nejvyšší a nejvzdělanější preláti katolické církve. Osobní důvody jednotlivců mohou být velmi rozmanité, ale všem je společné, že jejich svědomí zatížené soustavně kumulovanou hříšností se jim stalo překážkou pro získání milostí nezbytných pro jejich stav a světlo Ducha Svatého pohotově nahradila Satanova iluminace. Ta namířila zvláštní reflektor ve směru kariéry. Protože tyto struktury mají již pevně v rukou všechny klíčové pozice, mají zcela otevřené možnosti, aby kterákoliv místa obsazovaly svými oddanými, dobře připravenými zasvěcenými služebníky, případně takovými osobnostmi, které obloudila masonská mentalita a jsou jí natolik nakloněny, že jsou dostatečně ochotné ke spolupráci v tomto duchu. Tato mentalita je jim zpravidla vštěpována plánovitě od počátku jejich duchovní dráhy. Umí si někdo představit dosah dramatu, jehož uskutečnění jsme se stali současníky a svědky, když církevní sněm, vrcholná událost této božské instituce, probíhá ve skutečnosti v režii osob zcela oddaných Božímu Nepříteli?

Současně s tímto ďábelsky zaranžovaným dílem, jehož cílem je paralyzovat církev, propukla ve společnosti mistrně načasovaná infekce známá pod heslem sexuální revoluce. K tomuto vstupu si Satan za svého spojence vybral mládež. Podařilo se mu přitom zcela zvrátit přirozený řád. Této sociální skupině, která právě v tomto věku potřebuje moudré a systematické vedení, zařídil Satan velmi rafinovaně, aby se sama ujala rozhodujícího vlivu ve společnosti. 

Získal si vliv a sympatie mládeže tím, že ji omámil vidinou svobody, nezávislosti a rozkoše. Podmanil si však mládež především zvláštním stylem své vlastní hudby, která navíc díky novým technickým prostředkům nabyla silně podmanivého vlivu a nebývalé možnosti masového šíření. Hudba je specifická forma vyjádření duchovní reality, kterou může k člověku promlouvat jak Bůh, tak i Satan. Ďáblova hudba má své zákonitosti a svůj řád. Byla vytvářena z ďáblovy inspirace a s ďáblovou pomocí také šířena. Ovládla neodolatelně mládež.

K podstatě rockové hudby tedy patří, že není pouze lidským dílem. Její styl, výrazové prostředky i její tématické zaměření se vyvíjí doslova pod přímým vlivem samotných démonů, kteří se stali aktivními společníky, průvodci a ochránci svých zasvěcených mladých služebníků a interpretů a vypěstovali z nich své širokými masami zbožňované heroldy svého kultu. Dokonale si je podmanili s tím cílem, aby je sytili a naplňovali svým duchem pýchy, vzpoury, násilí, zvrácenosti a smyslnosti. Navedli své oddané služebníky k tomu, jak tuto infekci prosazovat soustředěným působením na všechny smysly. Její masové šíření se stalo významnou a dominantní součástí současného života a veškeré kultury. Opěvované heslo „Dělej, co chceš“ se vžilo jako morální maxima a ovlivnilo postupně suverénně obecné smýšlení i ve sféře těch nejzávažnějších mravních principů.

Musíme konstatovat že tato jeho invaze byla a je neuvěřitelně úspěšná. Výsledný dopad na společnost je dalekosáhlý. Podobně jako první hřích podstatně ovlivnil další vývoj lidstva a světa, také další hříchy zanechávají za sebou vážné následky. Mladí lidé, kteří se pod vlivem své nové Satanem inspirované kultury opájeli během „sexuální revoluce“ hesly vzpoury a nezávislosti, mezitím dorostli a nastoupili na místa těch, kterým dříve jako mladí upírali autoritu. Ve struktuře současné společnosti už nenajdeme ani jedno místo, které by Satan svými exponenty suverénním způsobem úspěšně neopanoval nejen ideově, ale přímo mocensky. Opevnili se na svých pozicích a dovedně ustavenými nátlakovými skupinami prosazují své smýšlení, názory a postoje tak široce, že ovlivňují takřka všechny oblasti lidské společnosti.

Satanova epidemie pronikla úspěšně i do samotné církve. Jak by ne, když tato archa, která měla být bezpečným útočištěm před každou nákazou, zrušila všechna protiinfekční opatření a otevřela kontaminovanému ovzduší dokořán svá okna i dveře. Musela se těchto omamných par pořádně nadýchat. Mluvit o ďáblu a peklu se stalo takřka faux pas. Pohanské šamany a kněze uctívající ďábly, od kterých satanisté čerpají inspiraci a působivé prostředky, zval si v tomto omámení papež Wojtyla ke společné modlitbě, účastnil se sám jejich modloslužeb a ačkoliv je to k nevíře, zajel si za nimi dokonce pro požehnání. Hudební styl, kterým si Satan podmanil své ctitele, si našel svou cestu i do katolických chrámů a rytmy a tóny, které jsou samozřejmým a neoddělitelným nosičem kleteb a bezbožného rouhání, se staly absurdně normálním a dokonce vyhledávaným doprovodem i při slavení bohoslužeb stejně jako při ohavných obřadech satanského kultu.

Situace dnes vypadá tak, jakoby Satanovi už nic nestálo v cestě, aby dovedl do konce svůj ďábelský plán utopit křesťanství v močálu nevázaného sexu a nového náboženství zvaného atraktivně New Age, do kterého shromažďuje a slévá sbratřenou směs všech kultů, náboženství, bludů a pověr.

Mravní a především pohlavní nekázeň, kterou daly pohoršlivě najevo i vysoce postavené církevní osobnosti, ovládla západní křesťanský svět. Biskupové, jejichž sebevědomí infikovala zvrácená liberalistická mentalita z koncilu, staví se na stranu věřících, kteří nejsou ochotni nadále respektovat Boží ani církevní přikázání a domáhají se ve skutečnosti nevázanosti, jaká kdysi ovládla Sodomu a Gomoru.

Proč chtěla svatá Panna uplatnit svůj zvláštní vliv a varování právě v 60. letech? Protože to byla doba velkého nástupu Satana k rozhodujícímu útoku na církev a svět. Ale tehdejší papež Jan XXIII., vyškolený a zasvěcený zednářským velmistrem nejvyššího stupně Marsaudonem, prohlásil, že se to jeho pontifikátu netýká, a otevřel raději dokořán okna i dveře Nepříteli.

Kdo má ucho, ať poslouchá!

Zdroj: https://www.lumendelumine.cz/

Facebook

Pin It on Pinterest

Share This