0 Items
WOOCS 2.1.8
Vyberte stránku

Odpuštění

Nenávist, hněv, nedůvěra a strach
nám denně vstupují do života

Nenávist, hněv, nedůvěra a strach nám každodenně vstupují do života tisíci různými způsoby. Nemusíme zažít přímo genocidu jako my ve Rwandě, abychom poznali temnotu, ve které se může zrodit nakonec i vražda. Toto zlo každého z nás vnitřně zraňuje.

Odpuštění má uzdravující účinky (Immaculée Ilibagiza)

Uzdravení
silou lásky, víry a odpuštění

Všichni se ale můžeme uzdravit silou lásky a odpuštění. Silou, která je ihned dostupná, když máme víru. Víra je živá skutečnost, o kterou je nutné každý den pečovat. Skrze modlitbu, dobrotu a skutky lásky. Provede nás v životě těmi nejtemnějšími dny, vrátí lásku a světlo i té nejutrápenější duši, v těch nejzoufalejších situacích. Síla Božího odpuštění zapustila kořeny už i ve Rwandě –  mé rodné zemi. Tam, kde před léty vládla jen nenávist a smrt, rozkvétá víra. Boží láska koná ve Rwandě zázraky.

Víra mi změnila život
a může změnit i ten váš.
Má moc změnit celý svět.

Se svolením převzato z knihy:
Immaculée Ilibagiza Odpustila jsem,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Několik kapitol z této knihy naleznete zde.

KROKY
NA CESTĚ ODPUŠTĚNÍ

Odpuštění je procesem, jehož motivem je spíše rozhodnutí, než pocity. Na počátku tohoto procesu je dobré uvědomit si svou hodnotu jako člověka i jako milovaného Božího dítěte a připomenout si, že i když se cítíme nemilováni a nedoceněni, Boží láska k nám trvá. V Bohu je naše bezpečí a význam. Na cestě k odpuštění je třeba projít následující kroky:

  • PŘIZNAT SI POCIŤOVANOU KŘIVDU, 
    negativní emoce a svá zranění. Přiznat si, že mi vzniklá situace vadí a že mě bolí. Přiznat si, že mám problémy odpustit a že možná viníkovi nepřeji rozhodně nic dobrého. V této první fázi je třeba před sebou své pocity nepotlačovat a nic si nenalhávat.
  • POJMENOVAT SVÉ POCITY, klidně se i politovat. 
    Tato fáze může být pro mnohé důležitá. Je možné si najít důvěryhodného partnera, před kterým můžeme své pocity slovně formulovat. Může jím být někdo blízký, náš zpovědník, ale i samotný Bůh. Důležité ale je, aby se v tomto kroku člověk necítil sám. Mohl by totiž upadnout do pasti nekončícího víru sebelítosti, který člověka uzavírá a znemožňuje jeho rozvoj.
  • POHLÉDNOUT NA KŘIVDU NEZAUJATĚ 
    z jiného úhlu, nadhledu, či odstupu. Připustit si, že vzniklá situace může mít i jiná hlediska, než ta, která vidíme úhlem svého pohledu. Uvědomit si, že ukřivdění je obecnou lidskou záležitostí.
  • SNAŽIT SE POCHOPIT TOHO, KDO NÁM UBLÍŽIL. 
    Možná, že dotyčný člověk nejedná vědomě zle. Jeho jednání třeba ovlivňuje jeho podvědomí a špatné zkušenosti. Často lidé jednají zle, protože ani jinak neumějí. I Ježíš se na kříži modlil: “Otče odpusť jim, neboť nevědí co činí” (Lk 23,34).
  • ROZHODNOUT SE NEŠKODIT A ZŘÍCI SE POMSTY. 
    Nepřát, ani nepůsobit viníkovi zlo. Rozhodnout se ho přijmout jako člověka, bez ohledu na jeho vinu. Nemluvit o něm zle před lidmi.
  • ŽEHNAT. 
    Žehnání znamená svolávání Boží přízně na dotyčného. Tím i křivdu předáváme Bohu.

Když člověk odpustí, neznamená to, že k druhému musí okamžitě pociťovat kladné city.
Odpuštění je někdy delší proces, ve kterém se pocity mohou zákonitě opožďovat.

Odpouštět je třeba,
aby bylo možno žít…

Z článku: O odpuštění trochu jinak, aneb: Chceš-li být otrokem nějakého člověka, nesnášej ho

Kdo nenávidí, žije ve tmě
a neví kam jde,
protože jeho oči
pro samou tmu nevidí…
(srov. Bible 1Jan 2,11)

CHCEŠ-LI BÝT OTROKEM
NĚJAKÉHO ČLOVĚKA,
NESNÁŠEJ HO

Chceš-li být otrokem nějakého člověka, nesnášej ho. Pak s tebou bude ráno, po celý den i v noci. Tenhle člověk s tebou bude také jíst a naruší tvé trávení. Zničí tvou schopnost koncentrace, zničí každou příjemnou chvilku a zbaví tě tvého drahého pokoje i radosti. Své štěstí vkládáš do jeho rukou. Dáváš mu skutečnou moc nad sebou samým… (John Powell)

KŘIVDA
SE NEVYHNE
NIKOMU

Neexistuje člověk, který by nikdy neprožil křivdu a ublížení. Neexistuje člověk, kterého by prodělaná křivda a ublížení nebolely. Pocit křivdy, ublížení a nespravedlnosti se hluboce dotýkají nitra každého člověka a volají po vyrovnání, odplatě a pomstě. Příkoří nenechává nikoho chladným.

MÁME ZLU
NECHAT VOLNÝ PRŮCHOD?

Do této situace vstupuje Ježíšova výzva k odpuštění. Není ale naivní, nerealistická a odtržená od života? Máme každému jen tak “odpustit”? Máme zlu nechat volný průchod? Zlu je přeci třeba se postavit! Ale odpustit?

ODPUŠTĚNÍ
NESCHVALUJE ZLO

Odpuštění a boj proti zlu si neprotiřečí. Ježíš sám ukazuje cestu k naplněnému životu i skrze odpuštění. Jeho život je ale současně bojem proti zlu. Nelze totiž ztotožňovat člověka s jeho jednáním. Člověku konajícímu zlo je třeba odpustit a dát mu šanci. Jeho činy se ale musí odsoudit a popřípadě je třeba přijmout opatření k zamezení šíření zla. Boj se zlem ale nesmí odpuštění opomíjet. Jinak by se totiž ke slovu dostala pomsta, která plodí další zlo, další zášť a další nenávist.

PROČ
ODPOUŠTĚT?

Neodpuštění negativně ovlivňuje celý život člověka, včetně jeho těla a psychiky. Zanedbané, potlačené a někdy i zdánlivě zapomenuté křivdy nic neřeší. Působí destruktivně. Neodpuštění člověka ničí, rozkládá a znepokojuje. Je zdrojem napětí a podrážděnosti. Neuzdravené křivdy se mění i ve zdroj ubližování druhým. Ať už totiž člověk chce nebo ne, předává to, co sám zakusil dále. Potřebuje se utrpení zbavit a tak ho přesouvá dál. Ono se k němu pak ale vždy navrací… Neodpuštění působí jako jed zasahující všechny oblasti života a vztahů: k Bohu, k lidem, ke světu a i k sobě. Projevuje se na úrovni osobní, na úrovni rodin, různých skupin i národů… Skrze odpuštění se naopak člověk stává vnitřně nezávislým na negativním vlivu zla. Ukřivdění pak ztrácí svou zničující moc.

A pro křesťany je podstatným prvkem odpuštění to, že Bůh odpouští nám. Proto i my můžeme / máme odpoušět lidem v našem okolí.

Buďte k sobě navzájem dobří, milosrdní a jeden druhému odpouštějte, jak i Bůh odpustil vám pro Kristovy zásluhy. (Ef 4,32)

Odpouštějte a bude vám odpuštěno. (Lk 6,37)

ODPUSTIT NELZE
“NA POVEL”

Odpuštění není mnohdy jednoduchou záležitostí. Pocit křivdy člověka zasahuje v mnoha vrstvách. Proto zpracování křivdy a odpuštění musí proběhnout ve všech zasažených úrovních a oblastech lidského života. Rychlé a levné rady typu: “musíš hned odpustit”, “zapomeň na to”, “čas léčí rány” jsou neúčinné a k opravdovému odpuštění mohou vést jen zřídka. Vyrovnání se s křivdou, odpuštění a uzdravení je dynamickou záležitostí, která mnohdy potřebuje svůj čas.

KROKY
NA CESTĚ ODPUŠTĚNÍ

Odpuštění je procesem, jehož motivem je spíše rozhodnutí, než pocity. Na počátku tohoto procesu je dobré uvědomit si svou hodnotu jako člověka i jako milovaného Božího dítěte a připomenout si, že i když se cítíme nemilováni a nedoceněni, Boží láska k nám trvá. V Bohu je naše bezpečí a význam. Na cestě k odpuštění je třeba projít následující kroky:

– PŘIZNAT SI POCIŤOVANOU KŘIVDU, negativní emoce a svá zranění. Přiznat si, že mi vzniklá situace vadí a že mě bolí. Přiznat si, že mám problémy odpustit a že možná viníkovi nepřeji rozhodně nic dobrého. V této první fázi je třeba před sebou své pocity nepotlačovat a nic si nenalhávat.

– POJMENOVAT SVÉ POCITY, klidně se i politovat. Tato fáze může být pro mnohé důležitá. Je možné si najít důvěryhodného partnera, před kterým můžeme své pocity slovně formulovat. Může jím být někdo blízký, náš zpovědník, ale i samotný Bůh. Důležité ale je, aby se v tomto kroku člověk necítil sám. Mohl by totiž upadnout do pasti nekončícího víru sebelítosti, který člověka uzavírá a znemožňuje jeho rozvoj.

– POHLÉDNOUT NA KŘIVDU NEZAUJATĚ z jiného úhlu, nadhledu, či odstupu. Připustit si, že vzniklá situace může mít i jiná hlediska, než ta, která vidíme úhlem svého pohledu. Uvědomit si, že ukřivdění je obecnou lidskou záležitostí.

– SNAŽIT SE POCHOPIT TOHO, KDO NÁM UBLÍŽIL. Možná, že dotyčný člověk nejedná vědomě zle. Jeho jednání třeba ovlivňuje jeho podvědomí a špatné zkušenosti. Často lidé jednají zle, protože ani jinak neumějí. I Ježíš se na kříži modlil: “Otče odpusť jim, neboť nevědí co činí” (Lk 23,34).

– ROZHODNOUT SE NEŠKODIT A ZŘÍCI SE POMSTY. Nepřát, ani nepůsobit viníkovi zlo. Rozhodnout se ho přijmout jako člověka, bez ohledu na jeho vinu. Nemluvit o něm zle před lidmi.

– ŽEHNAT. Žehnání znamená svolávání Boží přízně na dotyčného. Tím i křivdu předáváme Bohu.

Když člověk odpustí, neznamená to, že k druhému musí okamžitě pociťovat kladné city. Odpuštění je někdy delší proces, ve kterém se (kladné) pocity mohou zákonitě opožďovat, anebo se nemusí “dostavit” nikdy.

 

Odpouštět je třeba,
aby bylo možno žít…
(-taub-)
Jeden druhému odpouštějte,
jak i Bůh odpustil vám.
(Ef 4,29)

zdroj: https://www.vira.cz/texty/glosar/odpusteni-proc-a-jak-odpoustet?rNo=1
* Odpustit znamená,
že se rozhodneme
nenechat si kazit život bolestnou minulostí,
přestat si neustále drásat rány,
které krvácejí.* Účelem odpuštění není
změnit druhého člověka,
ale změnit vlastní postoj,
myšlenky, vlastní negativní stav.

* Odpuštění je projevem ochoty
podívat se na otázku sporu z vyššího hlediska
a vidět vše z nadhledu.

* Odpuštění neznamená servilnost (servus je otrok),
ale naopak svobodné postavení se nad to,
oč se jedná.
Je to pohled na věc, o kterou jde,
z vyšší perspektivy.

* Odpuštění je cesta
k vnitřnímu klidu a míru duše.

* Odpuštění nás oprošťuje od zranění,
které jsme utrpěli v minulosti.

* Odpustit znamená i to,
že předáme svůj spor do vyšších rukou
a budeme žít nezatíženi tím, co bylo.

* Odpuštění je guma,
kterou můžeme vymazat bolestnou minulost.

* Odpuštění je cestou lásky.

* Odpustit znamená mít zájem o druhého člověka
a v srdci lásku k druhému člověku
nehledě na to, co se kdysi odehrálo.

Síla lásky a odpuštění dokáže
v našem životě zázraky.

* Odpustit znamená v prvé řadě
odpustit sobě to,
že jsme se vzdálili od milostivého a odpouštějícího Boha,
že jsme neuposlechli výzvy “nesuďte, abyste nebyli souzeni” (Mt7,1),
že jsme vzali jeho spravedlnost do svých rukou
a že jsme se domnívali,
že on, který je nejvyšší soudce,
nás opustil.

* Oč vlastně při odpuštění jde?
Jde o rozhodnutí
již dál netrpět,
nevyžívat se v nenávisti a zlobě,
vzdát se touhy nadále zraňovat druhé
a zároveň se také vzdát touhy zraňovat sebe pro to,
co se odehrálo v minulosti.

Je ale nutné, abychom se ke svým selháním postavili čelem

Po několika měsících, když Paula splatila asi polovinu ceny za opravu, jí dědeček řekl: „Paulo, prokázala si, že jsi schopná čestného jednání. Poctivě jsi splácela stanovené částky za opravu auta. Doufám, že ses z toho dobře poučila. Jsem si jist, že už nikdy nic podobného neuděláš. Proto ti promíjím druhou polovinu dluhu. Můžeš ty peníze použít nějak jinak. Dokázalas mi, že svou omluvu myslíš upřímně a převzala jsi zodpovědnost za své jednání.“ Pak ji objal. Paula se rozplakala a řekla: „Děkuji ti, dědečku. Moc si toho vážím. Opravdu to byla lekce, na kterou nikdy nezapomenu. Pít jsem přestala. Udělala jsem rozhodnutí, že život je pro mě důležitější než alkohol.“ „To jsem moc rád,“ řekl dědeček a objal ji ještě jednou.

Ke zdravým vztahům v rodině patří upřímné omluvy

Existuje důvod, proč ke zdravým vztahům v rodině patří upřímné omluvy: Všichni totiž někdy chybujeme. Nikdo z nás nemá k ostatním rodinným příslušníkům naprosto dokonalý vztah. Zdravé vztahy v rodině nevyžadují dokonalost. Je ale nutné, abychom se ke svým selháním správně postavili. Upřímná omluva je nejdůležitější krok k uzdravení a obnově vztahů.

Facebook

Pin It on Pinterest

Share This