0 Items
WOOCS 2.1.8

Náboženské Směry – mnoho vysvětlují … malý přehled – vše je propojene!

Džinismus

je náboženský cyklický systém, založený na rozumové činnosti člověka, která potlačila citovou stránku na nezbytně nutnou míru. Navazuje polemicky na védské náboženství. Svět (vesmír) je podle džinismu nevznikající a nezanikající (nebyl stvořen a ani nebude nikdy zničen). Čas je však rozdělen na dlouhá střídavá období – 6 věků od stavu blahobytu, ke stavu největšího utrpení a stejných 6 věků v opačném pořadí k věku největšího blahobytu. Nyní (podle džinismu) žijeme ve věku bídy, starostí a neštěstí (5. věk) a po něm bude nejtěžší a nejhorší období. Džinismus podle tradice trvá od věčnosti do věčnosti. Čas od času přicházejí věrozvěsti zvaní džinové (vítězové).

Podstata džinismu je ateistická filosofie, která existenci bohů nepopírá, bohové však podle této nauky nejsou ani stvořitelé, ani pánové vesmíru. I bohové podléhají obecným zákonům i zákonu karmy, právě tak, jako lidé. Věčný a nestvořený (a zároveň také nezanikající) svět je stvořen z šesti prvků: duše, dharma (zákonnost), adharma (bezzákonnost), prostor, čas a hmotné částice. Karma je zde pojata jako extrémně jemná částice hmoty, která prostupuje lidské duše a spoutává je se zemí. Duše se tomuto vstupu karmy může bránit a tím se osvobodit, nejúčinněji pomocí askeze. Stavu blaženosti lze dosáhnout také pomocí zachování pětice příkazů (vyjádřeno pomocí evropských termínů): nezabiješ, nezalžeš, nepokradeš, budeš zdrženlivý, zdržíš se požitků vnějších projevů života.

Etika

Základem džinistické etiky je tzv. triratnam – tři klenoty:

  1. Samjag-daršanam, dokonalé vnímání, podmíněné pravou vírou
  2. Samjag-džňánam, dokonalé poznání a z toho plynoucí dokonalé vědění
  3. Samjag-čaritram, dokonalý život
  4. Triratnam je základem cesty ke konečné spáse, k vrcholné metě všeho snažení každého jednotlivce, kdy se konečně duše vymaní z pout hmoty a dosáhne naprosté dokonalosti.
  5. Bůh a božstva

    Pojem boha v džinismu se může jevit jako velký problém. Definici z našeho (evropského) pohledu tato nauka trochu komplikuje. Nejedná se o ateistickou soustavu, i džinisté tuto možnost rozhodně popírají a ostře se stavějí proti výrokům, že jsou ateisti. Džinismus zná božské bytosti, ale také plnou odpovědnost člověka za své činy, kdy nikdo nemůže uniknout následkům svých činů a bůh ani nějaký jeho pomocník se nemůže mísit do lidského života. Není zde stvořitele života a světa, svět je věčný, nevznikající a nezanikající. Stvořitelem života nemohl být bůh z důvodu, že je dokonalý a život není (dokonalá bytost nevytváří a ani nemůže vytvořit nedokonalý výtvor). Džinisté uznávají existenci různých božských bytostí, ale neuctívají je, protože tyto bytosti nejsou podstatné pro jejich život a byť jsou ve světě na vyšší úrovni, stejně jako všechny bytosti v tomto světě podléhají zákonitostem tohoto světa. Zároveň ale džinisté věří, že lidé a bohové můžou dosáhnout transcendentního stavu existence, tj. stát se Siddhou, duchovně dokonalou bytostí, která překoná i smrt a osvobodí se tak z věčného koloběhu rození a umírání do věčné říše Siddhalóky. Džainisté také věří, že v nejhlubším nitru každé duše spočívá jeden a tentýž transcendentní Duch Univerza (Paramátma), kterého může každý skrze svou duši dosáhnout a doslova ho tak ztělesnit v životě a splynout s Ním po smrti. Podle téže víry to ale není žádný Stvořitel světa, Pán světa nebo Zákonodárce světa.

  6. Védy (sanskrtsky वेद véda „vědění“, singulár maskulina) jsou rozsáhlý soubor náboženských textů sepsaný ve védském sanskrtu ve védském metru. Slovo véda je odvozené ze sanskrtského kořenu vid a znamená vědění, poznání pravdy, posvátná tradice nebo obětní uctívání.[1] Jejich vznik spadá do do védského období starověké Indie, tedy přibližně do doby 1500 – 500 př. n. l., jež bylo následováno nahrazením védského náboženství klasickým hinduismem, i poté však byly tyto texty chápány jako nejvýznamnější svatá písma. Védy si uchovaly významné místo v indickém myšlení a kultuře, jejich jazyk nebyl nikdy zapomenut a jejich odkaz je dále rozvíjen. Taktéž stále existuje několik tradičních bráhmanských škol, které stále praktikují védský rituál a uchovávají védskou představu o světě.[2]Hlavním účelem védské literatury je poskytnout poznání o seberealizaci, a tak přinést vysvobození (mókša) z utrpení. Učenci jsou většinou zajedno, že cílem védského myšlení je dosáhnout pravdy a poznání vedoucích k osvícení. Každý védský systém hledá pravdu, nikoli však akademicky – poznání samo pro sebe, nýbrž poznání pravdy, která přinese osvícení. Védské myšlení neusiluje o informaci, ale o přeměnu. Dokud si lidé budou myslet, že cesta hmotného štěstí je pokrokem, nebudou usilovat o to, aby změnili sami sebe. Odtud tedy další důležité poznání – džanma mrtju džarávjádhi duhkhadošánu daršanam – narození, stáří, nemoc a smrt jsou utrpením (Bhagavadgíta 13.9). Védská literatura nekompromisně prohlašuje, že i přes zdánlivé radosti znamená hmotný život utrpení. Smyslem védského vědění je vysvobodit upřímného tazatele z tohoto utrpení.[7]Védská literatura se do všeobecného povědomí začala dostávat na konci 19. století. Velký přínos měly práce H. P. Blavatské a N. Roericha. Zvláštní zájem o védskou literaturu projevovali i nacisté ve 30. a 40. letech 20. století. V dnešní době se šíří prostřednictvím indických guruů, jako jsou A. C. Bhaktivédánta Svámí Prabhupáda (zakladatel ISKCONu), Sai Baba a Mahariši Maheš Jógi. Inspirovaly také hnutí New Age a stále populárnější cvičení hatha jógy.[8]Přes nespornou genialitu myslitelů raného středověku je však nutno upozornit také na nesmírně širokou paletu učení, jimiž jsou védy prodchnuty. Jejich různorodost a kosmologické představy jsou kořeny védského pohledu na svět. Védy neznají jednoznačné filozofické školy nebo systémy. Védské sbírky uchovávají poznatky o životě praevropanů a dalších národů či kmenů s jejich paleoastronomickými svátky a poznatky z dob, které není možné vědecky ověřit – 8000 až 800 př. n. l. Obdivuhodný dar védského odkazu je v trvale živé inspirovanosti a dosud nevyčerpané studnici poznání, zvláště v nadčasových otázkách významu lidské existence a totožnosti átman (individuální duchovní princip) a brahman (nejvyšší vesmírný duchovní princip) nezávisle na jáství (ahamkára), které je závislé na době, místě a životním přesvědčení. Védy nejsou jednoznačně nábožensky nebo materialisticky zaměřeny. Různorodost je ideou všech vhledů védských ršijů (řešitelů) do kosmologických a ideových otázek. Na Védy se tedy odkazují velmi nesourodé směry indického hinduismu.Védy přechovávali bráhmani tak, že je předávali v ústní podobě z pokolení na pokolení. Většina hymnů jsou obět­ní a oslavné chvalozpěvy adresova­né různým bohům. Tyto hymnické písně a způsob provádění obětí, které je doprovázely, jsou považovány za něco, co lidem vnukli prostřednictvím svatých zřeců (ršiů) samotní bohové, aby lidi poučili, jak je správně uctívat. K tomu, aby v nich i při absenci jakéhokoli písemného záznamu nedošlo ani k sebemenším změnám, vytvořili složitý a důmyslný systém jejich ucho­vávání výhradně ústním podáním (časoměrný verš a védská metrika), jimž vděčíme za to, že se nám védské texty dochovaly až do své­ho mnohem pozdějšího písemného zaznamenání naprosto věrně a bez jakékoli obsahové, jazyko­vé nebo fonetické změny.
  7. Brahman, také brahma (v dévanágarí ब्रह्मन्) je pojem pocházející z hinduismu, který označuje zcela nepopsatelný základ všeho.[1] V hinduismu je Brahman neměnná, nekonečná a neprojevená realita božské podstaty bytí, hmoty, energie, času a prostoru v tomto vesmíru. Ve Rgvédě dává brahman vzniknout prvotnímu bytí (hiranjagarbha), které splývá s bohem stvoření Brahmou. Brahmasútra, upanišady a Bhagavadgíta jsou prvním ztělesněním hiranjagarbhy. Zřeci, kteří komponovali upanišady, si uvědomili, že átma a brahma jsou jedno a totéž:
    • jatínám brahma bhavati sárathih – „všechno to, co je, je brahma“.[2]
    • éšá brahmi sthitih – „toto je spočinutí v brahma“.[3]

    Podle Bhágavata Purány, což je jedno z nejvýznamnějších védských písem, je Brahman jen jedním aspektem Absolutní pravdy.

    vadanti tat tattva-vidas tattvaṁ yaj jñānam advayam/ brahmeti paramātmeti bhagavān iti śabdyate (Bhágavata Purána 1.2.11)’

    Učenci, kteří znají Absolutní Pravdu, nazývají tuto neduální podstatu Brahman, Paramátmá nebo Bhagaván. Bhagaván (pojetí osobního Boha) je konečnou a úplnou realizací Absolutna. Poznání Brahmanu je tedy pouze částečné poznání Absolutna.

  8. Átma nebo též átman (v dévanágarí आत्मा nebo आत्मन्, stř. rod, přepisované s malým počátečním písmenem) je hinduistický termín označující pojem o individuální podstatě či individuální identitě každého jedince a do češtiny se překládá většinou jako jáství, já, duše nebo nadduše. V buddhistické filosofii je átma popřeno jako reálné, neboť se tu považuje za iluzorní efekt pohrouženosti jedince do individuální tělesné variety hmoty.
  9. Upanišady (v dévanágarí उपनिषद् ) jsou staroindická literární díla nábožensko-filosofického charakteru a představují součást hinduistické kulturní tradice. Představují vrchol védské filosofie. Moderní učenci je datují do let 800 až 400 př. n. l. Z původních 1130 upanišad [1] se do současnosti dochovalo přes 220, z nichž 108 uvádí Muktikópanišad a všeobecně je do různých jazyků, včetně češtiny [2] přeloženo ze sanskrtu 13 nejznámějších: Brhadáranjakópanišad, Čhándógjópanišad, Aita­ré­jópanišad, Taittiríjópanišad, Kaušítakjupanišad, Išópanišad, Kathópanišad, Kénópanišad, Mundakópanišad, Prašnópanišad, Mándúkjópanišad, Švétášvatarópanišad, Maitrájaníjópanišad.Hlavním te­matem upanišad je spojení sama sebe (átma) s nejvyšším kosmickým principem (brahma) jak cestou meditace tak cestou skutků. Vy­kládají tajemný význam védských hymnů, jejichž symbolismus je nezasvěcenému čtenáři zcela nepochopi­telný. Upanišady nejsou klasickou náboženskou literaturou. Nehledají dogma, ale otevírají poměrně široký prostor pro zkušenosti s átma postupně ztotožňovaným se Šivou a Savitarem ve Švétášvatara upanišadě nebo Višnuem v Mahánárájana upanišadě Táittiríja áranjaky. Bez zkušenosti s átma představuje studium upanišad jen spekulace, do nichž za Buddhovy doby učitelé védských filozofií upadli.
  10. páli je slovo bódhisatta odvozeno od bódhi = osvícení a satta = oddán čemu nebo upřený na. V sanskrtu by měl překlad tohoto slova znít bódhišákta, avšak je používáno bódhisattva, což doslova znamená osvícení-bytost, nebo volněji přeloženo bytost snažící se stát buddhou. Často se tento termín používá k označení kohokoli, kdo usiluje o osvícení, ale v nejužším slova smyslu a v původním významu se jedná o bytost usilující o realizaci samjaksambódhi – osvícení vševědoucího učitele, který rozšíří Dharmu (tj. Buddhovo učení) v době, kdy je ve světě zapomenuta.
  11. a podle mahájánových súter

    mahájáně je situace mnohem složitější. Mahájánová literatura netvoří jeden systematický celek, jednotlivé sútry vznikaly postupně a na sobě nezávisle, proto také pojetí bódhisattvy se mezi nimi liší. Obecně lze říci, že se shodují v hodnocení cesty bódhisattvy jako duchovní cesty vyšší úrovně nežli cesta pratjékabuddhy nebo arhata, kterou označují za hínajánu (malý vůz). Některé sútry nezatracují zcela cestu malého vozu a uznávají, že vede k realizaci nirvány. Jiné však tvrdí, že jedinou pravou cestou je cesta bódhisattvy a pratjékabuddhové i arhati se budou muset též jednoho dne vydat na dráhu bódhisattvy, jestliže chtějí realizovat „skutečnou“ nirvánu. Typickým příkladem tohoto přístupu je Lotosová sútra (Sadharmapundaríka-sútra).

    Jednotlivé mahájánové sútry se vzájemně liší i ve výčtu páramit (dokonalostí), které musí bódhisattva na své cestě kultivovat, aby mohl dosáhnout realizace buddhovství. Uvádí se 6 páramit, 4 nebo i 10 stejně jako v théravádové tradici. Mezi jednotlivými páramitámi nabyla v mahájáně na vyznamu moudrost (pradžňá), která bódhisattvovi umožní vykonávat jeho spásné poslání – osvobodit nespočet cítících bytostí ze samsáry a soucit (karuná) – vlastnost, která bódhisattvu pohání v jeho spasitelském úkolu.

    mahájáně byly také rozpracovány jednotlivé stupně duchovního pokroku bódhisattvy. Tyto stupně nebo úrovně jsou nazývány bhúmi (země). Cesta bódhisattvy začíná probuzením tzv. bódhičitty – tj. zaměření mysli na osvícení. Bódhičitta musí být neustále udržována. Dále obdobně jako dle théravády pronáší adept slib bódhisattvy, který však není nutné přednést před žijícím buddhou. Bódhisattva se pak vydává na cestu při níž prochází jednotlivými stupni (úrovněmi).

    I počet stupňů se podle jednotlivých mahájánových súter liší. Pravděpodobně existovalo nejprve jen šest stupňů, později však texty Bódhisattva-bhúmi a Lankávatára sútra přidávají sedmý stupeň. V textu Dašabhúmika sútra se již objevuje deset úrovní, přesto je dosti zřejmé, že deset stupňů vzniklo tak, že k předcházejícím sedmi byly přidány tři, aby se počet „zaokrouhlil“ na deset. Dle tohoto textu v sedmém stupni dosahuje bódhisattva individuálního osvobození, které je rovno osvícení arhata, ale nedá se tímto úspěchem zlákat a pokračuje dál na své cestě až k realizaci buddhovství. Každá úroveň má svůj název, který ji charakterizuje. Pro jednotlivé stupně pokroku je typické, že v nich bódhisattva vždy kultivuje jednu páramitu, i když to samozřejmě neznamená, že by ostatní naprosto zanedbával. Bódhisattva získává nutné zkušenosti a vlastnosti, po dosažení náležitého stupně pokroku postupuje na další úroveň. Deseti-stupňový výčet jednotlivých úrovní je následující:

    1. Pramuditá bhúmi (radostná úroveň): Bódhisattva prožívá radost z nastoupené cesty, z odložení strachu ze smrti a ze zrození v nižších úrovních bytí. Dominantní páramitou kultivovanou v tomto období je štědrost (dána).
    2. Vimalá bhúmi (neposkvrněná úroveň): Bódhisattva se zbavuje zbývajících pochyb. Jako dominantní páramitá je rozvíjena mravní kázeň (šíla) – bódhisattva se očišťuje od nesprávného jednání na úrovni těla, řeči a mysli.
    3. Prabhákarí bhúmi (jas tvořící úroveň): V tomto období je kultivována trpělivost (kšánti), která znamená schopnost snášet jakékoli strasti bez negativní reakce. Nejedná se však o běžnou úroveň trpělivosti, typicky její dokonalou kultivaci ilustruje příběh z minulých životů Buddhy, kdy mu byly odřezány všechny končetiny a on byl přesto schopen zahrnovat násilníka přátelskou láskou. Název úrovně je odvozen od toho, že po dokončení této úrovně z bódhisattvy vychází záře Dharmy.
    4. Arčišmatí bhúmi (planoucí úroveň): Název je odvozen od skutečnosti, že bódhisattva pomocí praktikování dokonalosti energie (virja) spálí planoucím světlem všechny překážky na cestě k osvícení.
    5. Sadurdžajá bhúmi (velmi těžko zvládnutelná úroveň): Vyžaduje rozvinutí dokonalosti meditativního soustředění (dhjána). Bódhisattva musí rozvinout tuto schopnost tak, že jednotlivé stavy hluboké koncentrace jsou mu okamžitě přístupné. Rozvinutí schopnosti soustředí umožňuje bódhisattvovi počáteční pochopení nauky a pravdy, zejména v jejím aspektu prázdnoty (šúnjatá). Název úrovně je odvozen od skutečnosti, že bódhisattva na této úrovni pomáhá cítícím bytostem dosáhnout pokroku a není emocionálně ovlivněn, jestliže bytosti na jeho úsilí reagují negativně, obojí je velmi těžce zvládnutelné.
    6. Abhimukhí bhúmi (čelící úroveň): Bódhisattva pomocí rozvíjení dokonalosti moudrosti (pradžňá) dosahuje poprvé přímého zření prázdnoty (šúnjata), také plně chápe závislé vznikáni (pratítja samutpáda), proto už není vázán samsárickými pouty. Bódhisattva na této úrovni čelí pravé povaze skutečnosti, odtud odvozen název úrovně.
    7. Dúrangama bhúmi (dalekosáhlá úroveň): Bódhisattva v tomto období zcela ovládl karmické zákony, které může využívat k pomoci cítícím bytostem. K tomu využívá zejména dokonalosti ve volbě vhodných prostředků (upája), která je právě na této úrovni kultivována.
    8. Ačalá bhúmi (nepohnutelná úroveň): V tomto stádiu obnovuje bódhisattva svůj slib pomáhat nespočetným bytostem po neomezeně dlouhou dobu, čímž dovrší dokonalost rozhodnutí (pranidhána). Tento slib umožňuje bódhisattvovi nastoupit cestu směrem ke „transcendentnímu buddhovstí“, které není jednorázovým buddhovstvím, tak jak jej chápe théraváda. V této fázi dosahuje i schopnosti určit si místo a čas svého budoucího zrození. Název úrovně je odvozen od skutečnosti, že bódhisattva nemůže být pohnut jakýmikoli světskými mámeními.
    9. Sádhumatí bhúmi (v pravdě svatá úroveň): Bódhisattva získává moudrost, pomocí níž je schopný vidět do ostatních bytostí a na základě toho jim předávat dharmu pro ně nejvhodnějším způsobem, který odpovídá jejich duchovnímu pokroku. Dominantní páramitou kultivovanou v tomto období je dokonalost vyšších sil (bála).
    10. Dharma-mégha bhúmi (úroveň mraku dharmy nebo úroveň totality pravdy): Představuje dovršení dokonalosti poznání (džňána) v celé její univerzalitě. Bódhisattva se stává jedním z transcendentních táthagátů, vybere si čas a místo lidského zrození, aby manifestoval cestu k osvícení a šířil dharmu, která umožní nesčetným bytostem osvobození ze samsáry. Jako transcendentní táthagáta může opakovat svůj učitelský úkol nespočetněkrát v dalších kosmických obdobích (kalpách) a jiných světových systémech.

    Právě realizací transcendentního táthagátovství se mahájána zcela liší od théravádového pojetí. V mahájáně se bódhisattva stává buddhou v jiné nadzemské úrovni (proto transcendentní nebo kosmický táthagáta), poté se v příhodný okamžik zrodí jako člověk, avšak jeho cesta k osvícení, jak je popsána v příběhu Gautamy Buddhy, je pouhým „pedagogickým divadlem“, které je speciální učitelskou metodou. Bódhisattva sice jako člověk realizuje osvícení, ale děje se tak pouze „naoko“, protože osvícení dosáhl již dávno předtím jako transcendentní táthagátaThéravádová tradice s tímto nesouhlasí, bódhisattva je dle ní až do okamžiku osvícení nevědomou bytosti, osvícení nedosahuje v některém z nadpozemských světů, ale vždy jako člověk ve svém posledním zrození. Dle théravády poté co buddha završí své učitelské poslání, umírá (vstupuje do parinirvány) a tím jeho úkol končí, svět musí čekat dlouhé období na příchod dalšího buddhy. Pravděpodobně někteří stoupenci Buddhova učení nemohli pochopit, že by soucitný Buddha jednou provždy opustil tento svět a zanechal ho bez pomoci. Zřejmě takové úvahy stály o zrodu mahájánové představy o transcendentních táthagátech, kteří neustálé bdí nad světem a v příhodných okamžicích se v něm objevují, aby šířili dharmu.

    Pod pojmem buddha se v tomto významu rozumí hledání útočiště u nejvyššího cíle, tj. osvícení. Dharma je učení, duchovní cesta. Sangha bylo původně chápáno jako společenství Buddhových žáků nacházejících se na různých stupních cesty k osvícení, dnes se pod tímto pojmem rozumí společenství praktikujících buddhistů nebo společenství buddhistických mnichů.

  12. Buddhovo učení, souhrnně nazývané dharma, bylo několik století po jeho smrti tradováno pouze ústně. Teprve v 1. století př. Kr. vznikly na Srí Lance ve skalním klášteře Alu Vihara první písemné texty buddhismu, tzv. Pálijský kánon v jazyce páli.

    Čtyři vznešené pravdy

    Základem víry buddhistů jsou tzv. čtyři ušlechtilé pravdy. Zjednodušeně se dají formulovat takto:

    Pravda o utrpení (dukkha)Život přináší utrpení, strasti, úzkost, nespokojenost. Věci v životě jsou neuspokojivé – fyzické a psychické nemoci, stárnutí, smrt, bolest, nepohodlí, nesplněná přání… Všechno v životě je nestálé a stále se mění, proto nikdy nemůžeme dosáhnout trvalé spokojenosti.

    Pravda o původu utrpeníPříčinou utrpení je žádostivost (touha, bažení po něčem), hledání potěšení v pomíjivých věcech, např. ve smyslových rozkoších. V hlubším pojetí je příčinou utrpení naše neznalost (avijjá, avidyá) o pravé přirozenosti věcí. Nechápeme realitu, a proto toužíme po pomíjivých věcech.

    Pravda o ukončení utrpeníUtrpení lze ukončit odstraněním žádostivosti. Člověk se musí osvobodit od lpění, zaslepenosti a nenávisti.

    Pravda o cestě vedoucí k odstranění utrpení. Existuje prostředek k odstranění utrpení, tzv. ušlechtilá osmidílná stezka. Jedná se o osm jednoduchých pravidel nabádajících ke správnému způsobu života:

    • správné chápání (pochopení reality takové, jaká je)
    • správné záměry (zdržet se žádostivosti, nenávisti, zlovůle, krutosti)
    • správné mluvení (mluvit pravdu, nepomlouvat, nemluvit naprázdno)
    • správné jednání (nezabíjet, nekrást atd.)
    • správné živobytí (nikomu neškodit při nabývání živobytí)
    • správné snažení (upřímná snaha o zlepšování sebe sama)
    • správné uvědomění
    • správné soustředění (včetně umění meditace)

    Buddhovy oči provází člověka všude

    Buddhovy oči provází člověka všude

    Koloběh života (samsára)

    Všechny bytosti zažívají podle buddhismu nekonečný koloběh zrození, smrtí a znovuzrození (samsára) v různých podobách, jako zvířata, lidé, duchové či božstva, buď na zemi, nebo v některém z mnoha zemí a pekel. Všichni přitom zažívají utrpení, které má kořeny v neznalosti (avidya) pravé podstaty věcí, která vede k žádostivosti (dukkha).

    Síla, která samsáru pohání, se nazývá karma, jsou to naše činy, skutky, jednání. Každá karma má svůj následek. Dobré skutky a zásluhy vedou k tomu, že se jedinec může v příštím životě narodit ve vyšší formě duchovního řetězce, která přináší méně utrpení, např. jako božská bytost. I ta je ale smrtelná a v závislosti na své karmě může příště na „žebříčku“ zase klesnout. Zlé skutky mají opačné důsledky a člověk se kvůli nim může příště narodit jako zvíře nebo „hladový duch“, který trpí neukojitelným hladem, či dokonce do světa neustálého utrpení v pekle.

    Na rozdíl od křesťanství v buddhismu neexistuje žádná možnost spasení či odpuštění hříchů od Boha, tedy špatné karmy. Je to neosobní proces, který je součástí běhu světa, každá karma má vždy svůj následek. Jedinou možností, jak z tohoto nekonečného kolotoče vystoupit, je dosáhnout osvícení (nirvány), jako se to povedlo Siddhártovi Gautámovi. Vede k tomu již zmíněná ušlechtilá osmidílná stezka. Je to ale velmi dlouhá cesta, k dosažení nirvány je zapotřebí miliónů životů. Život v nebeských světech je pouze jakýmsi zpříjemněním samsáry, ale není konečným cílem, tím je nirvána. Buddhismus dokonce hlásá, že nejvhodnější pro dosažení nirvány je lidský život, který tak považuje za velmi vzácný.

  13. Brahmavihára

    Buddhistická stúpa je symbolem klidu a míru

    Slovo brahmavihára znamená vznešený příbytek. Jedná se o čtyři ctnosti, čtyři stavy mysli, které vedou ke správnému (nesobeckému) chování vůči jiným bytostem. Všechny by měly být u člověka trvale přítomny (proto „příbytek“) a měly by být také tématem systematické meditace.

    1. mettá – nesobecká milující laskavost (ať jsou všechny bytosti šťastny)
    2. karuná – soucit ke všem bytostem (ať žádné bytosti netrpí)
    3. muditá – radost z radosti druhého
    4. upekkhá – vyrovnanost a klidná mysl

    Buddhové a bóddhisatvové

    Buddha je probuzená neboli osvícená bytost, která se zbavila utrpení a vymanila se z kruhu smrtí a znovuzrození (samsára). Buddhisté nepovažují Siddhārtu Gautamu za jediného Buddhu. Podle buddhistické tradice jich bylo více, ať už se jednalo o historické postavy nebo nebeské bytosti. Příštím Buddhou má být Maitréja. Nový Buddha se na tomto světě objeví vždy, když je učení (dharma) v pozemském světě zapomenuto a skončí tak éra předchozího Buddhy, což se podle buddhistů neustále opakuje.

    Bóddhisatva je někdo, kdo dosáhl stavu předcházejícího osvícení, ale motivován velkým soucitem k ostatním bytostem se rozhodne toto své osvobození odložit a pomáhat na této cestě ostatním. Bóddhisatvové jsou častým tématem buddhistického umění.

    Buddhistická víra v praxi

    Základem buddhistické víry je oddanost třem klenotům, kterými jsou buddha, dharma (buddhistické učení) a sangha (buddhistická komunita). Tato oddanost se v praxi projevuje nejrůznějšími spirituálními rituály, mezi které patří např. uklánění se obrázkům Buddhy a v případě buddhistů větve Mahájána také obrázkům bóddhisatvů, uklánět se je možné také mnichům. Dalším rituálem je přinášení obětí k obrazům Buddhy, např. ve formě květin nebo kadidla. Všechny školy buddhismu také mají nějakou formu zpěvu chorálů, u větve Mahájána je důležité také odříkávání mantry (opakované recitování předem daných slov nahlas či jen v duchu při meditaci).

  14. Mahájána

    Mahájána znamená v překladu velké vozidlo. Texty mahájány jsou zaznamenány v sanskrtu. Označení vzniklo původně jako protiklad hínajány (malé vozidlo), jak byl hanlivě nazván starší théravádový buddhismus, protože mahájána dovede k osvícení mnohem větší počet věřících. Mahájána uznává více přídatných božstev, různých dalších buddhů a bódhisattvů. Věřícím nabízí tento směr trochu jednodušší způsob života, pro získání duchovních zásluh na cestě k osvícení stačí uctívat božstva a získávat si duchovní zásluhy. Např. i jediná modlitba ke správnému božstvu může pomoci k příštímu narození v některém z nebí. Tato forma je tedy lidovější.

    Mahájánový buddhismus kvetl v Indii od 5. století. Dnes převládá v Číně, Japonsku, Koreji, Singapuru, na Tchaj-wanu, v některých částech Ruska a většinový je také ve Vietnamu.

    Vadžrajána

    Z mahájánového buddhismu vychází i další školy, jako separátní se někdy označuje vadžrajána („nezničitelné vozidlo“). Vadžrajána tvrdí, že vede k dosažení osvícení nejrychleji, a to mj. díky spojení s duchovním učitelem, tzv. lámou. Praktikuje se na území Tibetu, Nepálu, Bhútánu, Mongolska a v některých částech území Číny (především ve Vnitřním Mongolsku), Indie, Japonska a Ruska.

  15. Zdroj: https://www.mundo.cz/buddhismus
Facebook

Pin It on Pinterest

Share This