0 Items
WOOCS 2.1.8
Vyberte stránku

Mýty – cykly věků

Mýty – cykly věků

Velká vymírání

Ještě před nedávnem lidé považovali život na zemi za kontinuální proces, nepřerušovaný žádnými celosvětovými katastrofami, měnící se jen pozvolně evolucí nebo pevně nastavený Bohem někdy na samém počátku dějin. V Bibli se popisuje jen jedna jediná globální katastrofa – potopa světa. Pak se svět vyvíjel v relativním klidu až do dnešních dnů.

 

CEP[1] Genesis 8:18-22

 

Noe tedy vyšel a s ním jeho synové a jeho žena a ženy jeho synů. Všechna zvěř, všechna havěť a všechno ptactvo, vše, co se plazí po zemi, vyšlo podle svých čeledí z archy.
Noe pak vybudoval Hospodinu oltář a vzal ze všech čistých dobytčat i ze všeho čistého ptactva a zapálil na tom oltáři oběti zápalné. I ucítil Hospodin libou vůni a řekl si v srdci: „Už nikdy nebudu zlořečit zemi kvůli člověku, přestože každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý, už nikdy nezhubím všechno živé, jako jsem učinil.  Setba i žeň a chlad i žár, léto i zima a den i noc nikdy nepřestanou po všechny dny země.“

 

Paradigma klidného a postupného vývoje života se však začíná měnit. Lidé lépe poznávají historii Země a jsou si vědomi i mnohých nebezpečí, která by mohla negativně ovlivnit náš život.

Až do 20. století věda odmítala prastaré mýty a tradice popisující katastrofy, které  postihly lidstvo již mnohokrát v jeho historii a které vymezovaly konce i počátky dějin jednotlivých lidských kultur i celé civilizace. Globální klima bylo považováno za vysoce stabilní, měnící se pouze pomalu a postupně v průběhu mnoha stovek a tisíců let. V roce 1950 byly nalezeny důkazy toho, že některé výrazné změny klimatu se udály v průběhu několika tisíců let. V létech 1960 až 1970 byly potvrzeny nové teorie, které podstatně zkrátily odhady trvání velkých klimatických změn ovlivňujících zásadně lidstvo. Tyto velké změny mohly proběhnout již v rámci několika stovek let a ovlivnit život na celé zemi. V letech 1980 až 2000 věda přinesla důkazy (např. rozborem vrtů v ledovcích), že globální klima se může změnit zcela radikálně již v průběhu stovek či desítek let.[7]

Dnes již tedy víme, že v historii naší země došlo k řadě náhlých změn životního prostředí. Tyto změny byly někdy tak rychlé, že se mnohé životní formy nedokázaly přizpůsobit a zanikly.

Globální vymírání druhů

Paleontologie rozeznává několik etap velkých vymírání živých organismů na Zemi. Řada vědců tvrdí, že žijeme v úvodní fázi dalšího masového mizení druhů.

Stáří Perioda[a] Důvod Nález Následky
440 mil. let konec Ordoviku exploze blízké hvězdy (gama záření) zánik 85% života v moři
370-360 mil. let konec Devonu ? zánik mnoha druhů ryb a 70% bezobratlých
250-245 mil. let přelom Permu a Triasu srážka s meteoritem (10 km) zánik 90 až 95% veškerého života
220-208 mil. let Trias ? zánik mnoha mořských živočichů a některých suchozemských
60-65 mil. let konec Křídy srážka s meteoritem 100 km kráter Chixculub na mexickém poloostrově Yucatán zánik 75% živočichů vč. dinosaurů.

Důvody katastrof dosud nejsou jednoznačně prokázány. Mezi hlavní příčiny patřily zřejmě vulkanické erupce, dopady meteoritů a změny klimatu. Po každé vlně vymírání trvalo zhruba 10 mil. let, než byl obnoven život ve své plnosti. Mnohé druhy zanikly a uvolnily tak místo novým.

Podle teorie „tlaku a impulsu“ (Press/Pulse theory) vyvolalo katastrofu vždy spolupůsobení několika faktorů. Teprve dlouhodobý „tlak“ a významný „impuls“ dohromady mohly vyvolat globální katastrofu.[2] [5]

K dlouhodobým nepříznivým vlivům může patřit zvýšená vulkanická činnost, rozpad kontinentů, epidemie, změny v geomagnetickém poli Země, kosmické záření, změny slunečního záření či postupná změna klimatu. Impulsem pak může být dopad velkého meteoru nebo vlna  zhoubného záření z kosmu.

Přijde-li impuls v době tlaku, mohou být důsledky katastrofální. Podle I. Westa působí lidstvo současně jako tlak i impuls. Dlouhodobý tlak na přírodní prostředí je vyvíjen již od počátku zemědělské revoluce odlesňováním, lovem a domestikací živočichů i rostlin. Impulsem může být industrializace spjatá s enormní potřebou zdrojů a energií.[3]

Cyklické vymírání druhů potvrdili R. Rohde a R. Muller z University of California v Berkeley v roce 2003. Vytvořili elektronickou databázi rodů fosilních mořských živočichů dle podkladů paleontologa Jack Sepkoski. Na základě analýzy databáze předložili důkazy o existenci cyklu vymírání živočišných druhů a opětovném zrodu dalších. Cyklus má délku zhruba 62 miliónů let.[8]

Vymírání druhů ve svém důsledku umožnilo to, aby se na scéně objevil člověk. Je na nás, aby další katastrofa nevedla ke konci lidské civilizace. Mnoho odborníků se však shoduje, že jsme na pokraji dalšího vymírání druhů, srovnatelného ve svém rozsahu s těmi největšími, které se kdy udály. Každým rokem dochází k zániku tisíců živočišných druhů, od mikroorganismů až k velkým savcům.[4]

Pět etap celosvětového vymírání druhů však zřejmě nezasáhlo přímo do historie naší civilizace.  Před 250 000 lety se vývojová větev lidského rodu Homo erectus rozdělila na dvě linie: Homo sapiens neanderthalensis a Homo sapiens sapiens. Člověk neandrtálský vyhynul asi před 35 000 lety. Člověk moudrý (Homo sapiens sapiens) se vyvinul asi před 40 000 lety. Podle legend byl vyšlechtěn z člověka neandrtálského. Vyráběl kamenné a kostěné nástroje, byl sběračem a dobrým lovcem, vytvářel první umělecká díla, měl již dobře rozvinutou řeč a byl pravděpodobně schopen abstraktního myšlení. S koncem doby ledové na severní polokouli (cca. 8000 př. n. l.) začala stáda zvěře vymírat nebo migrovat na sever. Člověk musel hledat doplňující zdroje obživy. Začal shromažďovat zrna některých rostlin, domestikovat zvířata a pěstovat divoce rostoucí traviny a obiloviny.
V dalších pokračováních se podrobněji podíváme na menší katastrofy v uplynulých zhruba 10 000 letech. Právě tehdy začala éra zemědělství a na zemi žilo asi 5 až 6 milionů lidí.[4]

 

Příčiny katastrof

Dopad kosmického tělesa

Někde daleko v naší sluneční soustavě údajně existuje Nemesis, červený trpaslík, který obíhá ve velké vzdálenosti kolem Slunce. Těleso se vrací jednou za 62 milionů let, svou gravitační silou odkloní komety z Oortova mračna a vyšle tak proti Zemi salvu smrtících projektilů. Malý počet kráterů na zemském povrchu však tuto teorii zpochybňuje. Ani existence Nemesis dosud nebyla potvrzena.

Jiné legendy vyprávějí o obří planetě Nibiru, která se vždy jednou za 3600 let vrací do blízkosti Země a výrazně ovlivní zejména životy lidí. Velká vymírání živočišných druhů však s těmito tradovanými událostmi nejsou spojovány.

Jednoznačně prokázány jsou dopady velkých meteoritů, které mohly být příčinou velkého vymírání živočišných druhů na zemi.

 

Kosmické záření

Občas může být povrch Země skrápěn paprsky kosmického záření, které mohou silně ovlivnit život změnou genetických vlastností organismů.

Viz Deneb, nebeský pták a brána.

Sluneční záření

Slunce má zřejmě rozhodující vliv na globální změny klimatu. Významně také ovlivňuje zemskou magnetosféru.
Vliv sluneční aktivity na biosféru není dosud jasný. Je možné, že řada přírodních katastrof, epidemií, ale i válek souvisí s periodickými změnami sluneční aktivity. Sleduje se spojitost mezi přírůstky dřevní hmoty stromů, šířením rostlinných chorob, vydatnosti rybolovu či migrace stěhovavých ptáků se změnami slunečního záření.

Pohyb litosférických desek

Při pohybech kontinentů vznikají v zemské kůře zlomy, tření a pnutí. Nahromaděná energie může vyvolat tektonická zemětřesení. Vznikat mohou žhavá ohniska magmatu, uvolňovat se plyny a ty vybuchovat.[6]

Obrovská deska vulkanického čediče v Indii známá jako Dekanská plošina (plocha půl milionu km2) vznikla právě před 65 miliony let, v době, kdy vymřeli dinosauři.
Sibiřská plošina (dva miliony km2) je o něco starší, vznikla před 250 miliony let. Právě tehdy na konci permu vymřelo asi 96% živočišných druhů.

Změny v magnetickém poli Země

Ke změně polarity geomagnetického pole docházelo v průměru každých půl milionu let. K poslednímu přepólování došlo před 500-800 tis. let. Přepólování trvá několik tisíc let. Dojde k silnému zvýšení intenzity slunečního a kosmického záření, což může vyvolat větší počet mutací a genetických změn.[6]

Sopečná činnost a zemětřesení

Příčinou cyklické evoluce mohou být gigantické sopečné erupce. V hlubinách naší planety existuje možná nějaký mechanismus, který vždy po určité době probudí vulkány a super-vulkány, které svou sopečnou činností a silnými zemětřeseními udělají na zemi místo pro rozvoj nových druhů života.

Zalednění, vznik dob ledových

Ledové doby se vyskytovaly před 2,3 miliardami let, před 400 milióny let a před 250 milióny let. Poslední doba ledová byla ve čtvrtohorách a skončila před pouhými 10 000 lety. Je možné, že poslední doba ledová dosud neskončila a dnes se nacházíme pouze v době meziledové.[6]

Globální zalednění se vracejí s frekvencí zhruba 140 milionů let. Tato perioda se dává do souvislosti s hustým spirálním ramenem Mléčné dráhy, kde se ocitá naše sluneční soustava při svém pohybu galaxií. Možná se v tom období střetáváme s vražednými kometami, které jsou po svém dopadu příčinou nástupu doby ledové.

Sucha

Dlouhodobé období sucha mohlo mít zničující vliv na život. Sucho mohl vyvolávat i člověk svou zemědělskou a pasteveckou činností. Velká stáda dobytka přispívala na řadě míst ke katastrofální přeměně úrodných stepí na polopouště a pouště. Nadměrné pastevectví bylo jednou z příčin přeměny úrodné Sahary v kamenitou a písčitou pustinu. Oblast Blízkého východu se změnila ve starověku na poušť vlivem zavlažování a následného zasolení půd. Suché oblasti dnes zabírají 35% pevniny.

Záplavy

Nenadálé záplavy decimovaly život v mnoha oblastech země. Např. před 7 500 lety došlo v důsledku tektonického pohybu geologických vrstev k protržení bosporské šíje (tehdy suché). Do prolákliny dnešního Černého moře se provalily vody ze Světového moře. Náhle bylo zaplaveno  asi 150 000 km2 země.

Tsunami

Vzedmutí vlny může být zapříčiněno podmořským výbuchem sopky či zemětřesením, pohybem litosférických desek, zřícením pobřeží do moře či sklouznutím pevninského ledovce. Pokud by např. tloušťka ledu v Antarktidě stoupla z dnešních 2-4 km na 5km, může dojít podle výpočtů ke sklouznutí obrovské masy ledu do oceánů. Něco takového se snad stalo před 120 000 let. Hladina Tichého oceánu stoupla o 8m. Zvýšením odrazu vodní hladiny pokryté ledovou tříští dochází ke snížení teploty.[6]

Globální oteplení

Již při zvýšení teploty na zemi o zhruba 4stupně Celsia dojde k tání polárních ledovců a tedy postupnému zvýšení hladiny oceánů o několik metrů.

Příčiny katastrof mohou často být navzájem provázány. Jedna pak vyvolává druhou a devastující účinky se zesilují.

Činnost člověka

Člověk zde žije podle oficiální vědy jen relativně krátký čas a teprve v posledních desítkách či stovkách let jeho činnost začíná negativně ovlivňovat život. Člověk narušuje rovnováhu přírodních sil. Kyselé deště vyvolávají v moři úbytek kyslíku a velké oblasti slané vody se stávají mrtvými. Jakmile zkolabuje mořský život, skončí i šťastnější éra člověka. Člověk svými pokusy v urychlovačích jaderných částic vyvolává energii schopnou nabudit či urychlit posuny litosférických desek. Genetickými manipulacemi pak můžeme spustit nezastavitelnou reakci, která destruktivně poznamená životy dalších generací trpících lidí.

O tom, že naše civilizace je jen jednou z mnoha v řadě, vypráví přemnoho legend, mýtů a náboženských knih. Lidé zde žili, vytvořili rozvinuté kultury s vysokou úrovní techniky. Sešli však z dobré cesty, začali být ovládáni touhou po moci, bohatství či jim nepříslušejícím vědění. Svým jednáním se postavili zákonům Stvořitele a touhou porobit si svět zničili sami sebe.

 

Podle záznamů o fosiliích a řady dalších dnes již zaznamenaných událostech  se něco pořád opakuje s drtivým dopadem na život. My zatím ale nevíme, co to je. Jsou to jen námi neovlivnitelné přírodní děje, jak věří ateisté? Nebo člověk opakovaně zbloudil na cestu zla a je vždy znovu vracen na začátek?

Zdroj:http://www.myty.cz/view.php?nazevclanku=velka-vymirani&cisloclanku=2007040003

Katastrofy II

Zániky civilizací

Na naší zemi již proběhlo několik globálních změn biosféry znamenajících velká vymírání živých organismů. Ty největší vedly k zániku 70 až 95 % veškeré zemské fauny. K poslednímu hromadnému vymírání živočišných druhů však došlo před více než šedesáti miliony let (viz Velká vymírání).
Pokud je evoluční teorie správná, pak člověka tyto gigantické přírodní děje nepostihly – v těch dobách zde ještě nežil. Poslední celosvětová katastrofa vyvolala vyhynutí dinosaurů a evoluci savců. Umožnila tedy ve svém důsledku i objevení člověka na pozemské scéně.Zasáhla nějaká pohroma přímo do vývoje člověka? Byl zánik některých lidských kultur zapříčiněn přírodními katastrofami? Nalezneme v mýtech, legendách a posvátných textech ozvěny těchto událostí?

Afrika

Afrika je kolébkou člověka (viz Mýty a genetika), málem se však stala i jeho hrobem. Před 70 tisíci lety nastalo v Africe rozsáhlé sucho. Lidé tehdy žili pouze na tomto kontinentě a kruté podmínky je téměř vyhubily. Z početné populace předchůdců moderního člověka zbylo jen několik izolovaných skupinek, celkem asi 2000 jedinců. Skupinky prvých lidí se však spojily a člověk nejen přežil ale začal postupně obsazovat další kontinenty.[e]

Severní polokoule

Před 27-18 tisíci lety vládlo velmi studené a suché období, kdy pevninské ledovce postoupily hodně k jihu a zasáhly životní prostředí zejména v Evropě. Před asi 14 700 lety došlo k prudkému oteplení až o 6 ° průměrné teploty během pouhých desítek let. Během padesáti let teplota na severní polokouli vzrostla o 12 °C. Tání ledovců, zvyšování hladiny moří.
Okolo r. 10 800 př. n. l. (± 150 let) na zemi dopadly fragmenty komety (Cloviská kometa) s epicentrem v Severní Americe. Prudké tání severoamerického ledového štítu. Katastrofické záplavy, lijáky, zvýšení hladiny moří, silné ochlazení severní polokoule. Nestabilita klimatu na severní polokouli (především v Americe a Evropě). Mrazy trvají asi 1200 let (mladší drias/younger dryas[15]). Pak prudké oteplení, tání ledovců, záplavy. Zánik indiánské kultury Clovis.

S každou teplotní změnou došlo i k velkým „reorganizacím“ v atmosférickém proudění na severní polokouli.[f] Oteplování probíhalo až na úroveň současnosti, jen s malými výkyvy.[11][12]

Před 15 až 11 tisíci let tedy došlo k opakovanému prudkému tání ledovců. Mnoho částí světa bylo postiženo katastrofickými povodněmi. Odtud mýty o potopě světa. Hladina moří se postupně zvýšila o 60 metrů.Podle grónských jádrových vrtů nastal konec doby ledové v r. 9620 př. n. l.
Obr. Nárůst hladiny moří po poslední době ledové.[11]

Podle řady badatelů existovalo v hlubinách věků několik sofistikovaných civilizací. Ta poslední zanikla v důsledku přírodních katastrofických událostí spojených s koncem doby ledové. Ke globální nestabilitě došlo někdy mezi roky 10 800 – 9600 př. n. l. Do roku 10 800 př n. l. teplota stoupala a odtával ledový příkrov. Pak se dramaticky ochladilo. Mrazivé období trvalo 1200 let do roku 9600 př. n. l. Pak začalo oteplování.[13]

 

Východní Středomoří a Blízký východ

Zaplavení černomořské prolákliny (4500 př. n. l.)

Tradiční teorie předpokládala pomalejší  a postupné zaplavování prolákliny, kde dnes leží Černé moře. Během globálního oteplování tály ledovce a hladina moří postupně stoupla o více než 100 metrů, ve Středomoří dokonce o 150 m. Před 9000 lety začaly vody Světového oceánu pronikat do černomořské prolákliny. Přelévaly se přes do té doby suchou bosporskou šíji a postupně vytvářely Černé moře.

Dnes však stále více odborníků potvrzuje, že došlo k mnohem dramatičtějším dějům. Voda do prolákliny začala hromadně pronikat až později, před zhruba 7500 lety. Tehdy došlo k protržení bosporské šíje v důsledku tektonického pohybu geologických vrstev. Náhle bylo zaplaveno  asi 150 000 km2 země.
Poprvé tuto teorii vyslovili v r. 1997 Walter Pitman a William Ryan. Robert Ballard později skutečně nalezl na dně šelfu v hloubce 100 m stopy osídlení. V r. 2007 tyto nálezy potvrdil tým univerzity v Tel Avivu. Jejich průzkum potvrdil, že zde skutečně došlo k náhlé potopě, kdy voda během velmi krátké doby zaplavila rozsáhlé území. Pokud přežil nějaký rybář, který zachránil svou rodinu na palubě lodi a osídlil pak nově utvořené pobřeží, mohl časem vzniknout i příběh o potopě světa. Ničivé zaplavení černomořské prolákliny se mohlo stát předlohou blízkovýchodních mýtů o potopě světa.

Sucho (2300 až 2000 př. n. l.)

Změny klimatu významně ovlivnily osudy blízkovýchodních kultur doby bronzové. Byly jednou z hlavních příčin přechodu lidských společenství z období starší doby bronzové do střední doby bronzové (2300 až 2000 př. n. l.).[5]

Okolo roku 3500 př. n. l. začalo vlhké klima příznivě ovlivňovat celé východní Středomoří.[3] Započala starší doba bronzová charakteristická rychlým rozvojem kultur Malé Asie, Sýrie, Palestiny, Egypta (Staré království) a Mezopotámie. Během starší doby bronzové II až III (3050 – 2350 př. n. l.) vyrostla v Palestině a Transjordánsku velká opevněná města, často mnohem větší než ty z pozdějších dob. Osídlovat se začaly i oblasti Negevu a Sinaje, kde jsou dnes jen pouště.[4]

Okolo r. 2300 – 2200 př. n. l. však byly téměř všechny palestinské vesnice opuštěny na dvě i více staletí. Na většině míst Negevu nemáme doloženo trvalé osídlení až do doby železné II (1000 př. n. l.). Zátopová hladina Nilu se extrémně snížila, v Egyptě zavládl hladomor a nepokoje vedoucí ke konci Starého království.

Příčinou byla změna klimatu. Začala se opakovat období velkého sucha. Řadu suchých období, opakujících se na konci 3. tisíciletí př. n. l., dokládají např. výzkumy v syrském Tell Leilan. Podle H. Weisse se staly jednou z příčin zániku akkadské říše v Mezopotámii. Weiss patří k rozrůstající se vědecké obci, která považuje klimatické změny na východě Středomoří okolo roku 2300 až 2000 př. n. l. za významnou příčinu politických a kulturních změn v místních kulturách.

Na Blízkém východě tedy došlo na přelomu starší a střední doby bronzové (EBIV[b]) (2300 – 2000 př. n. l.) k opakujícímu se suchu. Z Palestiny téměř vymizely městské civilizace, došlo k prudkému snížení populace, prostor byl přenechán skupinám kočovných pastevců. Došlo k velkým migracím obyvatel. Kočovníci vpadli do Mezopotámie, do Nilské delty a možná i Palestiny[a]. Indo-evropské kultury pronikly ze severu do Malé Asie a Řecka. Tamní města byla zničena.

K obrození měst ve východním Středomoří došlo až po roce 2000 př. n. l., s návratem vlhčího klimatu.

Výbuch sopky 1600 př. n. l.

Někdy okolo r. 1600 př. n. l.[c] došlo k největší sopečné explozi ve známé historii lidstva. Výbuch rozprášil kruhový ostrov Théra o průměru několika desítek km. Kráter původně čněl snad do výše 2000 m. Zemětřesení, vlny tsunami a déšť sopečného popela zpustošily celé východní Středomoří.[16]
Katastrofa způsobila zánik minojské civilizace. Přišla o lodě i přístavy a byla zdecimována neúrodou vyvolanou chladným klimatem (vliv popela v atmosféře). Oslabená Kréta (centrum minojské kultury) byla ovládnuta válečníky z Peloponésu. Na troskách minojské kultury vznikla nová krétsko-mykénská civilizace.

Přírodní katastrofy, sucho 1200 až 1100 př. n. l.

Mezi léty 1300 až 1000 př. n. l. došlo na severní polokouli ke změnám klimatu. Okolo r. 1200 př. n. l. postihly východní Středomoří velká sucha. Civilizace starověkého Blízkého východu se zhroutily,  došlo k jejich rychlému kulturnímu kolapsu. Blízký východ přešel z věku pozdní doby bronzové do doby železné.
Obr. Blízký východ ve starověku.[14]

Jednou z hlavních příčin těchto událostí mohly být klimatické změny doprovázené opakujícími se zemětřeseními. Výzkumy ukazují, že hladiny řek Nilu, Tigridu i Eufratu byly ve 12. stol. př. n. l. na svém minimu a např. dochované letokruhy stromů dokládají veliká sucha v Anatolii dvanáctého století př. n. l. Záznamy z té doby zmiňují neúrodu a hladomor na řadě míst. Nedostatek  potravy, sucha a častá zemětřesení mohla vést ke konfliktům mezi lidmi, k revoltám, loupení, stěhování a nakonec ke kolapsu celých kultur.[7]

V Malé Asii se na přelomu 13. a 12. stol. př. n. l. rozpadla říše Chetitů. Její vazalové se začali bouřit, vládla neúroda a hladomor. Ve 12. stol. př. n. l. byla řada chetitských měst zničena včetně hlavního města Chattuše (Hattusas), Milétu i kanaánského Ugaritu (1185 př. n. l.) či Kadéše a řady dalších. Chetitská říše zanikla.[d]
Obr. Rekonstrukce Chattuše[9]

Opakovaná zemětřesení v létech 1225 až 1175 př. n. l. doprovázená obdobími sucha mohla být prvými články řetězu vedoucímu ke kolapsu měst a celých kultur východního Středomoří doby bronzové. Došlo k rozpadu politických, sociálních a ekonomických vazeb, občanským nepokojům a ztrátě schopnosti obrany vůči nepřátelům. Skončila doba bronzová na Blízkém východě.

Egyptská říše přečkala zánik svých vazalských kolonií v Sýrii a Palestině. Musela se však bránit útokům hord z Libye a Mořských národů (Sea Peoples) z nilské delty.  Cena obilí na konci 12. stol. př. n. l. několikanásobně vzrostla. Došlo k řadě povstání a rabování hrobek. Egypt již nikdy nedosáhl své předchozí velkoleposti. Dynastie Nového království zanikla okolo r. 1070 př. n. l.

Asyrská říše byla ve 13. století na vrcholu své moci. Od přelomu 13. a 12. stol. př. n. l. však začala upadat. Babylon získal zpět svou nezávislost a Asýrie ztratila i část syrského území. Úpadek zastavil na krátký čas Tiglatpilesar I (Tiglath-Pileser) (1115 – 1077 př. n. l.),  síly mu stačily většinou jen na obranu. Dochoval se dopis popisující sucho a neúrodu. Z kronik se dozvídáme o hladomoru, kdy lidé pojídali jeden druhého.[8]
Ke konci 11. stol. př. n. l. ovládali Asyřané jen malé území SV Mezopotámie. V textech jsou popisovány sucha, neúroda a hlad. Mnohdy se přestávaly bohům přinášet poživatelné obětiny což ukazuje na katastrofální nouzi.

Babylonie neměla sílu využít Asyrského oslabení. Naopak, babylonská města začal ničit východní soused Elam. Elamité vykradli i Babylon a odnesli např. stélu s Chamurapiho zákoníkem. V polovině 10. stol. př. n. l. se cena obilí v Babylonu vyšplhala na svůj 150 násobek. Nepokoje v Babylonii z období 12. až 10. stol. př. n. l. se zřejmě promítla do Eposu o Errovi (viz také Erra Epos – Epos o Errovi). Epos byl napsán na počátku 1. tisíciletí př. n. l. jako oslava návratu ke klidnějším časům.

Zemětřesení 1225 až 1175 př. n. l.

V období padesáti let došlo k mnoha opakujícím se zemětřesením v egejské oblasti a východním Středomoří. Staly se jednou z příčin kolapsu civilizací pozdní doby bronzové v uvedených regionech. Archeologové zde nalezli téměř 50 lokalit zničených katastrofou.


Obr. Lokality zničené okolo r. 1200 př. n. l.[7]

Během 13. stol. př. n. l. se řada mykénských měst začala intenzivně opevňovat, některá však přesto byla zničena (Knósos, Théby). Města byla v průběhu 12. stol. př. n. l. opakovaně ničena zemětřeseními a požáry.  Honosné mykénské paláce mizely,  nahrazovány chudými zemědělskými osadami. Stejně tak i na Krétě došlo ke snížení počtu obyvatel a lidé se stěhovali z pobřeží do bezpečnějších vesnic v horách. na konci 12. stol. př. n. l. bylo mnoho řeckých měst zničeno nebo opuštěno. Došlo ke snížení řecké populace o 75% a prudkému poklesu úrovně materiální kultury.[7] Mikénská civilizace se zhroutila.

Mezi postižená města východního Středomoří patřily Trója, Karaoglun, Chattuše, Ugarit, Alalach, Megido, Ašdod či Akko.[6]
Série zemětřesení samy o sobě nezapříčinily zánik kultur doby bronzové. Některá města byla znovu obnovena, s kyklopskými hradbami a mohutnými branami (např. Mykénská Lví brána). Padesátiletá vlna zemětřesení však byla doprovázena obdobími sucha (viz sucho 1200 př. n. l.). Rozsáhlé změny klimatu doprovázené zemětřeseními (viz Velká vymírání – princip tlaku a impulsu) inicializovaly kolaps systémů. Centralizovaná společenství se začala hroutit pod tlakem ekonomických, fyzikálních a demokratických katastrof.


Obr. Lví brána v Mykénách[10]

Následně došlo k jedné z největších kulturních revolucí v lidských dějinách. Mnohá společenství zanikla a jiným se uvolnila cesta k rozvoji, například Izraeli a Edomu. Nastala mýtická éra králů Davida a Šalomouna.

Soupis katastrof

10 800 – 9600 př. n. l.

Končí doba ledová trvající 10 000 let, teplota se postupně zvyšuje, ledový příkrov na severní polokouli odtává. Okolo r. 10 800 př. n. l. (± 150 let) na zemi dopadly fragmenty komety (Cloviská kometa). Epicentrum v Severní Americe. Katastrofické záplavy, silné ochlazení severní polokoule. Nestabilita klimatu na severní polokouli (především v Americe a Evropě). Mrazy trvají asi 1200 let (mladší drias). Pak prudké oteplení, tání ledovců, záplavy.

9600 př. n. l.

Konec poslední doby ledové. Během doby ledové hynuli velcí savci mírného pásma.

8000 př. n. l.

Uvolnění kamenné laviny v JZ Iránu o objemu 20 miliard m3 skal.

4500 př. n. l.

Zaplavení černomořské prolákliny.

2300 – 2000 př. n. l.

Velká období sucha.

1700 př. n. l.

Zemětřesení zničilo palácový komplex Knósos na Krétě.

1600 př. n. l.

Erupce sopky na Santorinu, na ostrově severně od Kréty někdy v roce 1660 až 1613 př. n. l.[c]. Možná podnět k Platónově příběhu o zániku Atlantidy. Původně datována rokem 1500 př. n. l.

1200 př. n. l.

Období klimatických změn ve východním Středomoří. Sucha, neúroda. V období padesáti let (1225 – 1175 př. n. l.) došlo k mnoha opakujícím se zemětřesením v egejské oblasti a východním Středomoří. Zhroucení civilizací Blízkého východu: Chetitské říše, Míkénské říše, Egyptské říše a Asyrské říše.

526 př. n. l.

Zemětřesení v Sýrii. V Antiochii zahynulo 250 000 lidí.

 

 

[a] Dosud není jasné, zda kočovníci v Palestině doby EBIV byli potomky zdejší populace z období EBIII nebo přišli zvenku.
[b] EB IV – Střední doba bronzová IV (viz. doby)
[c] Radiokarbonové datování, Stuart Manning, Cornell University.
[d] Chetitská říše zanikla, nikoliv však kultura. V Sýrii se během 12.stol.př. n. l. uchytilo několik království, následovníků kultury Chetitů (království Hatti).
[e] Viz. výsledky výzkumů Stanfordské univerzity, vedoucí týmu Spencer Wells. Uvedeno v časopise American Journal of Human Genetics.
[f] Jen nepatrná změn teploty v Grónsku mohla pro okolní svět znamenat citelné klimatické změny. Např. v období tzv. malé doby ledové (cca 1600 až 1850), kterou bychom dnes vnímali jako katastrofickou, byla průměrná teplota v Grónsku nižší o jeden stupeň v porovnání s dneškem.

[1] Ekumenická rada církví v ČSR. Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona, Ekumenický překlad. Jinak také Český ekumenický překlad /CEP/. V elektronické formě SW BibleWorks.
[2] Nováček, Pavel. Huba, Mikuláš. Ohrožená planeta na prahu 21.století. Přírodovědecká fakulta Univerzity Palackého. Olomous. 1994
[3] Bintliff, J.L.. Climatic Change, Archaeology and Quaternary Science in the Eastern Mediterranean Region. Climatic Change in Later Prehistory. Edinburgh Univ.Press. 1982
[4] Richard, Suzanne. The Early Bronze Age: The Rise and Collapse of Urbanism. Biblical Archaeologist 50. march, 1987
[5] Stiebing, William H.. Climate Was Also the Culprit in the Early Bronze Age. Bible Review, Aug 1994.
[6] Cline, Eric H., Nur, Amos. Earthquake Storms. Archaeology Odyssey, Sept/Oct. 2001
[7] Stiebing, William H.. When Civilization Collapsed. Archaeology Odyssey, Sep/Oct. 2001.
/zkrácená verze na www.basarchive.org /
[8] Neumann J., Parpola Simo. Climatic Change and the Eleventh-Tenth-Century Eclipse of Assyria and Babylonia. Journal of Near Eastern Studies 46:3. July 1987.
[9] Die Hethiter
www.michaelmaxwolf.de/antike/alter_orient/hethiter.htm
[10] Heslo Starověk. Wikipedia. Lví brána v Mykénách.
cs.wikipedia.org/wiki/Starověk
[11] Přispěvatelé Wikipedie, Doba ledová [online], Wikipedie: Otevřená encyklopedie, c2017, Datum poslední revize 3. 01. 2017, 11:14 UTC, [citováno 21. 02. 2017] < https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Doba_ledov%C3%A1&oldid=14522179 >
[12] Teplotní výkyvy na konci doby ledové. Český rozhlas: Leonardo – věda a technika [online]. 2008 [cit. 2017-02-22]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/leonardo/zpravy/_zprava/467836
[13] HANCOCK, Graham. Boží mágové: zapomenutá moudrost ztracené civilizace. Přeložil Alexandr NEUMAN. V Praze: Metafora, 2016. ISBN 978-80-7359-486-2.
[14] Přispěvatelé Wikipedie, Chetité [online], Wikipedie: Otevřená encyklopedie, c2016, Datum poslední revize 26. 02. 2016, 15:46 UTC, [citováno 12. 03. 2017] < https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Chetit%C3%A9&oldid=13397623 >
[15] Wikipedia contributors, ‚Younger Dryas‘, Wikipedia, The Free Encyclopedia, 2 May 2018, 20:35 UTC, < https://en.wikipedia.org/w/index.php?title=Younger_Dryas&oldid=839344042 > [citováno 27. 05. 2018]
[16] Wikipedia contributors, ‚Minoan eruption‚, Wikipedia, The Free Encyclopedia, 24 January 2020, 21:54 UTC, <https://en.wikipedia.org/w/index.php?title=Minoan_eruption&oldid=937416053>  [accessed 29 January 2020]

 

 

Vytvořeno: 03. 11. 2007

Mýty – cykly věků

Velká vymírání

Ještě před nedávnem lidé považovali život na zemi za kontinuální proces, nepřerušovaný žádnými celosvětovými katastrofami, měnící se jen pozvolně evolucí nebo pevně nastavený Bohem někdy na samém počátku dějin. V Bibli se popisuje jen jedna jediná globální katastrofa – potopa světa. Pak se svět vyvíjel v relativním klidu až do dnešních dnů.

 

CEP[1] Genesis 8:18-22

 

Noe tedy vyšel a s ním jeho synové a jeho žena a ženy jeho synů. Všechna zvěř, všechna havěť a všechno ptactvo, vše, co se plazí po zemi, vyšlo podle svých čeledí z archy.
Noe pak vybudoval Hospodinu oltář a vzal ze všech čistých dobytčat i ze všeho čistého ptactva a zapálil na tom oltáři oběti zápalné. I ucítil Hospodin libou vůni a řekl si v srdci: „Už nikdy nebudu zlořečit zemi kvůli člověku, přestože každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý, už nikdy nezhubím všechno živé, jako jsem učinil.  Setba i žeň a chlad i žár, léto i zima a den i noc nikdy nepřestanou po všechny dny země.“

 

Paradigma klidného a postupného vývoje života se však začíná měnit. Lidé lépe poznávají historii Země a jsou si vědomi i mnohých nebezpečí, která by mohla negativně ovlivnit náš život.

Až do 20. století věda odmítala prastaré mýty a tradice popisující katastrofy, které  postihly lidstvo již mnohokrát v jeho historii a které vymezovaly konce i počátky dějin jednotlivých lidských kultur i celé civilizace. Globální klima bylo považováno za vysoce stabilní, měnící se pouze pomalu a postupně v průběhu mnoha stovek a tisíců let. V roce 1950 byly nalezeny důkazy toho, že některé výrazné změny klimatu se udály v průběhu několika tisíců let. V létech 1960 až 1970 byly potvrzeny nové teorie, které podstatně zkrátily odhady trvání velkých klimatických změn ovlivňujících zásadně lidstvo. Tyto velké změny mohly proběhnout již v rámci několika stovek let a ovlivnit život na celé zemi. V letech 1980 až 2000 věda přinesla důkazy (např. rozborem vrtů v ledovcích), že globální klima se může změnit zcela radikálně již v průběhu stovek či desítek let.[7]

Dnes již tedy víme, že v historii naší země došlo k řadě náhlých změn životního prostředí. Tyto změny byly někdy tak rychlé, že se mnohé životní formy nedokázaly přizpůsobit a zanikly.

Globální vymírání druhů

Paleontologie rozeznává několik etap velkých vymírání živých organismů na Zemi. Řada vědců tvrdí, že žijeme v úvodní fázi dalšího masového mizení druhů.

Stáří Perioda[a] Důvod Nález Následky
440 mil. let konec Ordoviku exploze blízké hvězdy (gama záření) zánik 85% života v moři
370-360 mil. let konec Devonu ? zánik mnoha druhů ryb a 70% bezobratlých
250-245 mil. let přelom Permu a Triasu srážka s meteoritem (10 km) zánik 90 až 95% veškerého života
220-208 mil. let Trias ? zánik mnoha mořských živočichů a některých suchozemských
60-65 mil. let konec Křídy srážka s meteoritem 100 km kráter Chixculub na mexickém poloostrově Yucatán zánik 75% živočichů vč. dinosaurů.

Důvody katastrof dosud nejsou jednoznačně prokázány. Mezi hlavní příčiny patřily zřejmě vulkanické erupce, dopady meteoritů a změny klimatu. Po každé vlně vymírání trvalo zhruba 10 mil. let, než byl obnoven život ve své plnosti. Mnohé druhy zanikly a uvolnily tak místo novým.

Podle teorie „tlaku a impulsu“ (Press/Pulse theory) vyvolalo katastrofu vždy spolupůsobení několika faktorů. Teprve dlouhodobý „tlak“ a významný „impuls“ dohromady mohly vyvolat globální katastrofu.[2] [5]

K dlouhodobým nepříznivým vlivům může patřit zvýšená vulkanická činnost, rozpad kontinentů, epidemie, změny v geomagnetickém poli Země, kosmické záření, změny slunečního záření či postupná změna klimatu. Impulsem pak může být dopad velkého meteoru nebo vlna  zhoubného záření z kosmu.

Přijde-li impuls v době tlaku, mohou být důsledky katastrofální. Podle I. Westa působí lidstvo současně jako tlak i impuls. Dlouhodobý tlak na přírodní prostředí je vyvíjen již od počátku zemědělské revoluce odlesňováním, lovem a domestikací živočichů i rostlin. Impulsem může být industrializace spjatá s enormní potřebou zdrojů a energií.[3]

Cyklické vymírání druhů potvrdili R. Rohde a R. Muller z University of California v Berkeley v roce 2003. Vytvořili elektronickou databázi rodů fosilních mořských živočichů dle podkladů paleontologa Jack Sepkoski. Na základě analýzy databáze předložili důkazy o existenci cyklu vymírání živočišných druhů a opětovném zrodu dalších. Cyklus má délku zhruba 62 miliónů let.[8]

Vymírání druhů ve svém důsledku umožnilo to, aby se na scéně objevil člověk. Je na nás, aby další katastrofa nevedla ke konci lidské civilizace. Mnoho odborníků se však shoduje, že jsme na pokraji dalšího vymírání druhů, srovnatelného ve svém rozsahu s těmi největšími, které se kdy udály. Každým rokem dochází k zániku tisíců živočišných druhů, od mikroorganismů až k velkým savcům.[4]

Pět etap celosvětového vymírání druhů však zřejmě nezasáhlo přímo do historie naší civilizace.  Před 250 000 lety se vývojová větev lidského rodu Homo erectus rozdělila na dvě linie: Homo sapiens neanderthalensis a Homo sapiens sapiens. Člověk neandrtálský vyhynul asi před 35 000 lety. Člověk moudrý (Homo sapiens sapiens) se vyvinul asi před 40 000 lety. Podle legend byl vyšlechtěn z člověka neandrtálského. Vyráběl kamenné a kostěné nástroje, byl sběračem a dobrým lovcem, vytvářel první umělecká díla, měl již dobře rozvinutou řeč a byl pravděpodobně schopen abstraktního myšlení. S koncem doby ledové na severní polokouli (cca. 8000 př. n. l.) začala stáda zvěře vymírat nebo migrovat na sever. Člověk musel hledat doplňující zdroje obživy. Začal shromažďovat zrna některých rostlin, domestikovat zvířata a pěstovat divoce rostoucí traviny a obiloviny.
V dalších pokračováních se podrobněji podíváme na menší katastrofy v uplynulých zhruba 10 000 letech. Právě tehdy začala éra zemědělství a na zemi žilo asi 5 až 6 milionů lidí.[4]

 

Příčiny katastrof

Dopad kosmického tělesa

Někde daleko v naší sluneční soustavě údajně existuje Nemesis, červený trpaslík, který obíhá ve velké vzdálenosti kolem Slunce. Těleso se vrací jednou za 62 milionů let, svou gravitační silou odkloní komety z Oortova mračna a vyšle tak proti Zemi salvu smrtících projektilů. Malý počet kráterů na zemském povrchu však tuto teorii zpochybňuje. Ani existence Nemesis dosud nebyla potvrzena.

Jiné legendy vyprávějí o obří planetě Nibiru, která se vždy jednou za 3600 let vrací do blízkosti Země a výrazně ovlivní zejména životy lidí. Velká vymírání živočišných druhů však s těmito tradovanými událostmi nejsou spojovány.

Jednoznačně prokázány jsou dopady velkých meteoritů, které mohly být příčinou velkého vymírání živočišných druhů na zemi.

 

Kosmické záření

Občas může být povrch Země skrápěn paprsky kosmického záření, které mohou silně ovlivnit život změnou genetických vlastností organismů.

Viz Deneb, nebeský pták a brána.

Sluneční záření

Slunce má zřejmě rozhodující vliv na globální změny klimatu. Významně také ovlivňuje zemskou magnetosféru.
Vliv sluneční aktivity na biosféru není dosud jasný. Je možné, že řada přírodních katastrof, epidemií, ale i válek souvisí s periodickými změnami sluneční aktivity. Sleduje se spojitost mezi přírůstky dřevní hmoty stromů, šířením rostlinných chorob, vydatnosti rybolovu či migrace stěhovavých ptáků se změnami slunečního záření.

Pohyb litosférických desek

Při pohybech kontinentů vznikají v zemské kůře zlomy, tření a pnutí. Nahromaděná energie může vyvolat tektonická zemětřesení. Vznikat mohou žhavá ohniska magmatu, uvolňovat se plyny a ty vybuchovat.[6]

Obrovská deska vulkanického čediče v Indii známá jako Dekanská plošina (plocha půl milionu km2) vznikla právě před 65 miliony let, v době, kdy vymřeli dinosauři.
Sibiřská plošina (dva miliony km2) je o něco starší, vznikla před 250 miliony let. Právě tehdy na konci permu vymřelo asi 96% živočišných druhů.

Změny v magnetickém poli Země

Ke změně polarity geomagnetického pole docházelo v průměru každých půl milionu let. K poslednímu přepólování došlo před 500-800 tis. let. Přepólování trvá několik tisíc let. Dojde k silnému zvýšení intenzity slunečního a kosmického záření, což může vyvolat větší počet mutací a genetických změn.[6]

Sopečná činnost a zemětřesení

Příčinou cyklické evoluce mohou být gigantické sopečné erupce. V hlubinách naší planety existuje možná nějaký mechanismus, který vždy po určité době probudí vulkány a super-vulkány, které svou sopečnou činností a silnými zemětřeseními udělají na zemi místo pro rozvoj nových druhů života.

Zalednění, vznik dob ledových

Ledové doby se vyskytovaly před 2,3 miliardami let, před 400 milióny let a před 250 milióny let. Poslední doba ledová byla ve čtvrtohorách a skončila před pouhými 10 000 lety. Je možné, že poslední doba ledová dosud neskončila a dnes se nacházíme pouze v době meziledové.[6]

Globální zalednění se vracejí s frekvencí zhruba 140 milionů let. Tato perioda se dává do souvislosti s hustým spirálním ramenem Mléčné dráhy, kde se ocitá naše sluneční soustava při svém pohybu galaxií. Možná se v tom období střetáváme s vražednými kometami, které jsou po svém dopadu příčinou nástupu doby ledové.

Sucha

Dlouhodobé období sucha mohlo mít zničující vliv na život. Sucho mohl vyvolávat i člověk svou zemědělskou a pasteveckou činností. Velká stáda dobytka přispívala na řadě míst ke katastrofální přeměně úrodných stepí na polopouště a pouště. Nadměrné pastevectví bylo jednou z příčin přeměny úrodné Sahary v kamenitou a písčitou pustinu. Oblast Blízkého východu se změnila ve starověku na poušť vlivem zavlažování a následného zasolení půd. Suché oblasti dnes zabírají 35% pevniny.

Záplavy

Nenadálé záplavy decimovaly život v mnoha oblastech země. Např. před 7 500 lety došlo v důsledku tektonického pohybu geologických vrstev k protržení bosporské šíje (tehdy suché). Do prolákliny dnešního Černého moře se provalily vody ze Světového moře. Náhle bylo zaplaveno  asi 150 000 km2 země.

Tsunami

Vzedmutí vlny může být zapříčiněno podmořským výbuchem sopky či zemětřesením, pohybem litosférických desek, zřícením pobřeží do moře či sklouznutím pevninského ledovce. Pokud by např. tloušťka ledu v Antarktidě stoupla z dnešních 2-4 km na 5km, může dojít podle výpočtů ke sklouznutí obrovské masy ledu do oceánů. Něco takového se snad stalo před 120 000 let. Hladina Tichého oceánu stoupla o 8m. Zvýšením odrazu vodní hladiny pokryté ledovou tříští dochází ke snížení teploty.[6]

Globální oteplení

Již při zvýšení teploty na zemi o zhruba 4stupně Celsia dojde k tání polárních ledovců a tedy postupnému zvýšení hladiny oceánů o několik metrů.

Příčiny katastrof mohou často být navzájem provázány. Jedna pak vyvolává druhou a devastující účinky se zesilují.

Činnost člověka

Člověk zde žije podle oficiální vědy jen relativně krátký čas a teprve v posledních desítkách či stovkách let jeho činnost začíná negativně ovlivňovat život. Člověk narušuje rovnováhu přírodních sil. Kyselé deště vyvolávají v moři úbytek kyslíku a velké oblasti slané vody se stávají mrtvými. Jakmile zkolabuje mořský život, skončí i šťastnější éra člověka. Člověk svými pokusy v urychlovačích jaderných částic vyvolává energii schopnou nabudit či urychlit posuny litosférických desek. Genetickými manipulacemi pak můžeme spustit nezastavitelnou reakci, která destruktivně poznamená životy dalších generací trpících lidí.

O tom, že naše civilizace je jen jednou z mnoha v řadě, vypráví přemnoho legend, mýtů a náboženských knih. Lidé zde žili, vytvořili rozvinuté kultury s vysokou úrovní techniky. Sešli však z dobré cesty, začali být ovládáni touhou po moci, bohatství či jim nepříslušejícím vědění. Svým jednáním se postavili zákonům Stvořitele a touhou porobit si svět zničili sami sebe.

 

Podle záznamů o fosiliích a řady dalších dnes již zaznamenaných událostech  se něco pořád opakuje s drtivým dopadem na život. My zatím ale nevíme, co to je. Jsou to jen námi neovlivnitelné přírodní děje, jak věří ateisté? Nebo člověk opakovaně zbloudil na cestu zla a je vždy znovu vracen na začátek?

 

 


[a] Paleontologové dělí historii na čtyři geologická období – eony. Eony se dělí na éry. Éry se dělí na periody a epochy.

[1] Ekumenická rada církví v ČSR. Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona, Ekumenický překlad. Jinak také Český ekumenický překlad /CEP/. V elektronické formě SW BibleWorks.
[2] Arens, Nan, Crystal. West, Ian. Výroční konference Americké geologické společnosti. Hobart and William Smith College. Filadelfie. 2006
[3] Petrželka, Alexandr. Tlak a impuls – nová teorie vymírání druhů. Právo. Pátek 12.ledna 2007.
[4] Larsen, Janet. The Sixth Great Extinction: A Status Report. Earth Policy Institute. 2004
www.earth-policy.org/Updates/Update35_printable.htm
[5] New Theory for Mass Extinctions. Geological Society of America
www.geosociety.org/news/pr/06-52.htm
[6] Nováček, Pavel. Huba, Mikuláš. Ohrožená planeta na prahu 21.století. Přírodovědecká fakulta Univerzity Palackého. Olomous. 1994
[7] Weart  Spencer. The Discovery of Global Warming – Rapid Climate Change. 01/2011.  Spencer Weart & American Institute of Physics.
[citováno 09. 01. 2013] < www.aip.org/history/climate/rapid.htm >
[8] ROHDE, Robert A. a Richard A. MULLER. Cycles in fossil diversity: Department of Physics and Lawrence Berkeley Laboratory, University of California, Berkeley, California 94720, USA [online]. 2005 [cit. 2015-08-14]. Dostupné z: http://muller.lbl.gov/papers/Rohde-Muller-Nature.pdf

 

 

Vytvořeno: 03.11.2007

Katastrofy II

Zániky civilizací

Na naší zemi již proběhlo několik globálních změn biosféry znamenajících velká vymírání živých organismů. Ty největší vedly k zániku 70 až 95 % veškeré zemské fauny. K poslednímu hromadnému vymírání živočišných druhů však došlo před více než šedesáti miliony let (viz Velká vymírání).
Pokud je evoluční teorie správná, pak člověka tyto gigantické přírodní děje nepostihly – v těch dobách zde ještě nežil. Poslední celosvětová katastrofa vyvolala vyhynutí dinosaurů a evoluci savců. Umožnila tedy ve svém důsledku i objevení člověka na pozemské scéně.

Zasáhla nějaká pohroma přímo do vývoje člověka? Byl zánik některých lidských kultur zapříčiněn přírodními katastrofami? Nalezneme v mýtech, legendách a posvátných textech ozvěny těchto událostí?

Afrika

Afrika je kolébkou člověka (viz Mýty a genetika), málem se však stala i jeho hrobem. Před 70 tisíci lety nastalo v Africe rozsáhlé sucho. Lidé tehdy žili pouze na tomto kontinentě a kruté podmínky je téměř vyhubily. Z početné populace předchůdců moderního člověka zbylo jen několik izolovaných skupinek, celkem asi 2000 jedinců. Skupinky prvých lidí se však spojily a člověk nejen přežil ale začal postupně obsazovat další kontinenty.[e]

Severní polokoule

Před 27-18 tisíci lety vládlo velmi studené a suché období, kdy pevninské ledovce postoupily hodně k jihu a zasáhly životní prostředí zejména v Evropě. Před asi 14 700 lety došlo k prudkému oteplení až o 6 ° průměrné teploty během pouhých desítek let. Během padesáti let teplota na severní polokouli vzrostla o 12 °C. Tání ledovců, zvyšování hladiny moří.
Okolo r. 10 800 př. n. l. (± 150 let) na zemi dopadly fragmenty komety (Cloviská kometa) s epicentrem v Severní Americe. Prudké tání severoamerického ledového štítu. Katastrofické záplavy, lijáky, zvýšení hladiny moří, silné ochlazení severní polokoule. Nestabilita klimatu na severní polokouli (především v Americe a Evropě). Mrazy trvají asi 1200 let (mladší drias/younger dryas[15]). Pak prudké oteplení, tání ledovců, záplavy. Zánik indiánské kultury Clovis.

S každou teplotní změnou došlo i k velkým „reorganizacím“ v atmosférickém proudění na severní polokouli.[f] Oteplování probíhalo až na úroveň současnosti, jen s malými výkyvy.[11][12]

Před 15 až 11 tisíci let tedy došlo k opakovanému prudkému tání ledovců. Mnoho částí světa bylo postiženo katastrofickými povodněmi. Odtud mýty o potopě světa. Hladina moří se postupně zvýšila o 60 metrů.Podle grónských jádrových vrtů nastal konec doby ledové v r. 9620 př. n. l.
Obr. Nárůst hladiny moří po poslední době ledové.[11]

Podle řady badatelů existovalo v hlubinách věků několik sofistikovaných civilizací. Ta poslední zanikla v důsledku přírodních katastrofických událostí spojených s koncem doby ledové. Ke globální nestabilitě došlo někdy mezi roky 10 800 – 9600 př. n. l. Do roku 10 800 př n. l. teplota stoupala a odtával ledový příkrov. Pak se dramaticky ochladilo. Mrazivé období trvalo 1200 let do roku 9600 př. n. l. Pak začalo oteplování.[13]

 

Východní Středomoří a Blízký východ

Zaplavení černomořské prolákliny (4500 př. n. l.)

Tradiční teorie předpokládala pomalejší  a postupné zaplavování prolákliny, kde dnes leží Černé moře. Během globálního oteplování tály ledovce a hladina moří postupně stoupla o více než 100 metrů, ve Středomoří dokonce o 150 m. Před 9000 lety začaly vody Světového oceánu pronikat do černomořské prolákliny. Přelévaly se přes do té doby suchou bosporskou šíji a postupně vytvářely Černé moře.

Dnes však stále více odborníků potvrzuje, že došlo k mnohem dramatičtějším dějům. Voda do prolákliny začala hromadně pronikat až později, před zhruba 7500 lety. Tehdy došlo k protržení bosporské šíje v důsledku tektonického pohybu geologických vrstev. Náhle bylo zaplaveno  asi 150 000 km2 země.
Poprvé tuto teorii vyslovili v r. 1997 Walter Pitman a William Ryan. Robert Ballard později skutečně nalezl na dně šelfu v hloubce 100 m stopy osídlení. V r. 2007 tyto nálezy potvrdil tým univerzity v Tel Avivu. Jejich průzkum potvrdil, že zde skutečně došlo k náhlé potopě, kdy voda během velmi krátké doby zaplavila rozsáhlé území. Pokud přežil nějaký rybář, který zachránil svou rodinu na palubě lodi a osídlil pak nově utvořené pobřeží, mohl časem vzniknout i příběh o potopě světa. Ničivé zaplavení černomořské prolákliny se mohlo stát předlohou blízkovýchodních mýtů o potopě světa.

Sucho (2300 až 2000 př. n. l.)

Změny klimatu významně ovlivnily osudy blízkovýchodních kultur doby bronzové. Byly jednou z hlavních příčin přechodu lidských společenství z období starší doby bronzové do střední doby bronzové (2300 až 2000 př. n. l.).[5]

Okolo roku 3500 př. n. l. začalo vlhké klima příznivě ovlivňovat celé východní Středomoří.[3] Započala starší doba bronzová charakteristická rychlým rozvojem kultur Malé Asie, Sýrie, Palestiny, Egypta (Staré království) a Mezopotámie. Během starší doby bronzové II až III (3050 – 2350 př. n. l.) vyrostla v Palestině a Transjordánsku velká opevněná města, často mnohem větší než ty z pozdějších dob. Osídlovat se začaly i oblasti Negevu a Sinaje, kde jsou dnes jen pouště.[4]

Okolo r. 2300 – 2200 př. n. l. však byly téměř všechny palestinské vesnice opuštěny na dvě i více staletí. Na většině míst Negevu nemáme doloženo trvalé osídlení až do doby železné II (1000 př. n. l.). Zátopová hladina Nilu se extrémně snížila, v Egyptě zavládl hladomor a nepokoje vedoucí ke konci Starého království.

Příčinou byla změna klimatu. Začala se opakovat období velkého sucha. Řadu suchých období, opakujících se na konci 3. tisíciletí př. n. l., dokládají např. výzkumy v syrském Tell Leilan. Podle H. Weisse se staly jednou z příčin zániku akkadské říše v Mezopotámii. Weiss patří k rozrůstající se vědecké obci, která považuje klimatické změny na východě Středomoří okolo roku 2300 až 2000 př. n. l. za významnou příčinu politických a kulturních změn v místních kulturách.

Na Blízkém východě tedy došlo na přelomu starší a střední doby bronzové (EBIV[b]) (2300 – 2000 př. n. l.) k opakujícímu se suchu. Z Palestiny téměř vymizely městské civilizace, došlo k prudkému snížení populace, prostor byl přenechán skupinám kočovných pastevců. Došlo k velkým migracím obyvatel. Kočovníci vpadli do Mezopotámie, do Nilské delty a možná i Palestiny[a]. Indo-evropské kultury pronikly ze severu do Malé Asie a Řecka. Tamní města byla zničena.

K obrození měst ve východním Středomoří došlo až po roce 2000 př. n. l., s návratem vlhčího klimatu.

Výbuch sopky 1600 př. n. l.

Někdy okolo r. 1600 př. n. l.[c] došlo k největší sopečné explozi ve známé historii lidstva. Výbuch rozprášil kruhový ostrov Théra o průměru několika desítek km. Kráter původně čněl snad do výše 2000 m. Zemětřesení, vlny tsunami a déšť sopečného popela zpustošily celé východní Středomoří.[16]
Katastrofa způsobila zánik minojské civilizace. Přišla o lodě i přístavy a byla zdecimována neúrodou vyvolanou chladným klimatem (vliv popela v atmosféře). Oslabená Kréta (centrum minojské kultury) byla ovládnuta válečníky z Peloponésu. Na troskách minojské kultury vznikla nová krétsko-mykénská civilizace.

Přírodní katastrofy, sucho 1200 až 1100 př. n. l.

Mezi léty 1300 až 1000 př. n. l. došlo na severní polokouli ke změnám klimatu. Okolo r. 1200 př. n. l. postihly východní Středomoří velká sucha. Civilizace starověkého Blízkého východu se zhroutily,  došlo k jejich rychlému kulturnímu kolapsu. Blízký východ přešel z věku pozdní doby bronzové do doby železné.
Obr. Blízký východ ve starověku.[14]

Jednou z hlavních příčin těchto událostí mohly být klimatické změny doprovázené opakujícími se zemětřeseními. Výzkumy ukazují, že hladiny řek Nilu, Tigridu i Eufratu byly ve 12. stol. př. n. l. na svém minimu a např. dochované letokruhy stromů dokládají veliká sucha v Anatolii dvanáctého století př. n. l. Záznamy z té doby zmiňují neúrodu a hladomor na řadě míst. Nedostatek  potravy, sucha a častá zemětřesení mohla vést ke konfliktům mezi lidmi, k revoltám, loupení, stěhování a nakonec ke kolapsu celých kultur.[7]

V Malé Asii se na přelomu 13. a 12. stol. př. n. l. rozpadla říše Chetitů. Její vazalové se začali bouřit, vládla neúroda a hladomor. Ve 12. stol. př. n. l. byla řada chetitských měst zničena včetně hlavního města Chattuše (Hattusas), Milétu i kanaánského Ugaritu (1185 př. n. l.) či Kadéše a řady dalších. Chetitská říše zanikla.[d]
Obr. Rekonstrukce Chattuše[9]

Opakovaná zemětřesení v létech 1225 až 1175 př. n. l. doprovázená obdobími sucha mohla být prvými články řetězu vedoucímu ke kolapsu měst a celých kultur východního Středomoří doby bronzové. Došlo k rozpadu politických, sociálních a ekonomických vazeb, občanským nepokojům a ztrátě schopnosti obrany vůči nepřátelům. Skončila doba bronzová na Blízkém východě.

Egyptská říše přečkala zánik svých vazalských kolonií v Sýrii a Palestině. Musela se však bránit útokům hord z Libye a Mořských národů (Sea Peoples) z nilské delty.  Cena obilí na konci 12. stol. př. n. l. několikanásobně vzrostla. Došlo k řadě povstání a rabování hrobek. Egypt již nikdy nedosáhl své předchozí velkoleposti. Dynastie Nového království zanikla okolo r. 1070 př. n. l.

Asyrská říše byla ve 13. století na vrcholu své moci. Od přelomu 13. a 12. stol. př. n. l. však začala upadat. Babylon získal zpět svou nezávislost a Asýrie ztratila i část syrského území. Úpadek zastavil na krátký čas Tiglatpilesar I (Tiglath-Pileser) (1115 – 1077 př. n. l.),  síly mu stačily většinou jen na obranu. Dochoval se dopis popisující sucho a neúrodu. Z kronik se dozvídáme o hladomoru, kdy lidé pojídali jeden druhého.[8]
Ke konci 11. stol. př. n. l. ovládali Asyřané jen malé území SV Mezopotámie. V textech jsou popisovány sucha, neúroda a hlad. Mnohdy se přestávaly bohům přinášet poživatelné obětiny což ukazuje na katastrofální nouzi.

Babylonie neměla sílu využít Asyrského oslabení. Naopak, babylonská města začal ničit východní soused Elam. Elamité vykradli i Babylon a odnesli např. stélu s Chamurapiho zákoníkem. V polovině 10. stol. př. n. l. se cena obilí v Babylonu vyšplhala na svůj 150 násobek. Nepokoje v Babylonii z období 12. až 10. stol. př. n. l. se zřejmě promítla do Eposu o Errovi (viz také Erra Epos – Epos o Errovi). Epos byl napsán na počátku 1. tisíciletí př. n. l. jako oslava návratu ke klidnějším časům.

Zemětřesení 1225 až 1175 př. n. l.

V období padesáti let došlo k mnoha opakujícím se zemětřesením v egejské oblasti a východním Středomoří. Staly se jednou z příčin kolapsu civilizací pozdní doby bronzové v uvedených regionech. Archeologové zde nalezli téměř 50 lokalit zničených katastrofou.


Obr. Lokality zničené okolo r. 1200 př. n. l.[7]

Během 13. stol. př. n. l. se řada mykénských měst začala intenzivně opevňovat, některá však přesto byla zničena (Knósos, Théby). Města byla v průběhu 12. stol. př. n. l. opakovaně ničena zemětřeseními a požáry.  Honosné mykénské paláce mizely,  nahrazovány chudými zemědělskými osadami. Stejně tak i na Krétě došlo ke snížení počtu obyvatel a lidé se stěhovali z pobřeží do bezpečnějších vesnic v horách. na konci 12. stol. př. n. l. bylo mnoho řeckých měst zničeno nebo opuštěno. Došlo ke snížení řecké populace o 75% a prudkému poklesu úrovně materiální kultury.[7] Mikénská civilizace se zhroutila.

Mezi postižená města východního Středomoří patřily Trója, Karaoglun, Chattuše, Ugarit, Alalach, Megido, Ašdod či Akko.[6]
Série zemětřesení samy o sobě nezapříčinily zánik kultur doby bronzové. Některá města byla znovu obnovena, s kyklopskými hradbami a mohutnými branami (např. Mykénská Lví brána). Padesátiletá vlna zemětřesení však byla doprovázena obdobími sucha (viz sucho 1200 př. n. l.). Rozsáhlé změny klimatu doprovázené zemětřeseními (viz Velká vymírání – princip tlaku a impulsu) inicializovaly kolaps systémů. Centralizovaná společenství se začala hroutit pod tlakem ekonomických, fyzikálních a demokratických katastrof.


Obr. Lví brána v Mykénách[10]

Následně došlo k jedné z největších kulturních revolucí v lidských dějinách. Mnohá společenství zanikla a jiným se uvolnila cesta k rozvoji, například Izraeli a Edomu. Nastala mýtická éra králů Davida a Šalomouna.

Soupis katastrof

10 800 – 9600 př. n. l.

Končí doba ledová trvající 10 000 let, teplota se postupně zvyšuje, ledový příkrov na severní polokouli odtává. Okolo r. 10 800 př. n. l. (± 150 let) na zemi dopadly fragmenty komety (Cloviská kometa). Epicentrum v Severní Americe. Katastrofické záplavy, silné ochlazení severní polokoule. Nestabilita klimatu na severní polokouli (především v Americe a Evropě). Mrazy trvají asi 1200 let (mladší drias). Pak prudké oteplení, tání ledovců, záplavy.

9600 př. n. l.

Konec poslední doby ledové. Během doby ledové hynuli velcí savci mírného pásma.

8000 př. n. l.

Uvolnění kamenné laviny v JZ Iránu o objemu 20 miliard m3 skal.

4500 př. n. l.

Zaplavení černomořské prolákliny.

2300 – 2000 př. n. l.

Velká období sucha.

1700 př. n. l.

Zemětřesení zničilo palácový komplex Knósos na Krétě.

1600 př. n. l.

Erupce sopky na Santorinu, na ostrově severně od Kréty někdy v roce 1660 až 1613 př. n. l.[c]. Možná podnět k Platónově příběhu o zániku Atlantidy. Původně datována rokem 1500 př. n. l.

1200 př. n. l.

Období klimatických změn ve východním Středomoří. Sucha, neúroda. V období padesáti let (1225 – 1175 př. n. l.) došlo k mnoha opakujícím se zemětřesením v egejské oblasti a východním Středomoří. Zhroucení civilizací Blízkého východu: Chetitské říše, Míkénské říše, Egyptské říše a Asyrské říše.

526 př. n. l.

Zemětřesení v Sýrii. V Antiochii zahynulo 250 000 lidí.

 

 


[a] Dosud není jasné, zda kočovníci v Palestině doby EBIV byli potomky zdejší populace z období EBIII nebo přišli zvenku.
[b] EB IV – Střední doba bronzová IV (viz. doby)
[c] Radiokarbonové datování, Stuart Manning, Cornell University.
[d] Chetitská říše zanikla, nikoliv však kultura. V Sýrii se během 12.stol.př. n. l. uchytilo několik království, následovníků kultury Chetitů (království Hatti).
[e] Viz. výsledky výzkumů Stanfordské univerzity, vedoucí týmu Spencer Wells. Uvedeno v časopise American Journal of Human Genetics.
[f] Jen nepatrná změn teploty v Grónsku mohla pro okolní svět znamenat citelné klimatické změny. Např. v období tzv. malé doby ledové (cca 1600 až 1850), kterou bychom dnes vnímali jako katastrofickou, byla průměrná teplota v Grónsku nižší o jeden stupeň v porovnání s dneškem.

[1] Ekumenická rada církví v ČSR. Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona, Ekumenický překlad. Jinak také Český ekumenický překlad /CEP/. V elektronické formě SW BibleWorks.
[2] Nováček, Pavel. Huba, Mikuláš. Ohrožená planeta na prahu 21.století. Přírodovědecká fakulta Univerzity Palackého. Olomous. 1994
[3] Bintliff, J.L.. Climatic Change, Archaeology and Quaternary Science in the Eastern Mediterranean Region. Climatic Change in Later Prehistory. Edinburgh Univ.Press. 1982
[4] Richard, Suzanne. The Early Bronze Age: The Rise and Collapse of Urbanism. Biblical Archaeologist 50. march, 1987
[5] Stiebing, William H.. Climate Was Also the Culprit in the Early Bronze Age. Bible Review, Aug 1994.
[6] Cline, Eric H., Nur, Amos. Earthquake Storms. Archaeology Odyssey, Sept/Oct. 2001
[7] Stiebing, William H.. When Civilization Collapsed. Archaeology Odyssey, Sep/Oct. 2001.
/zkrácená verze na www.basarchive.org /
[8] Neumann J., Parpola Simo. Climatic Change and the Eleventh-Tenth-Century Eclipse of Assyria and Babylonia. Journal of Near Eastern Studies 46:3. July 1987.
[9] Die Hethiter
www.michaelmaxwolf.de/antike/alter_orient/hethiter.htm
[10] Heslo Starověk. Wikipedia. Lví brána v Mykénách.
cs.wikipedia.org/wiki/Starověk
[11] Přispěvatelé Wikipedie, Doba ledová [online], Wikipedie: Otevřená encyklopedie, c2017, Datum poslední revize 3. 01. 2017, 11:14 UTC, [citováno 21. 02. 2017] < https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Doba_ledov%C3%A1&oldid=14522179 >
[12] Teplotní výkyvy na konci doby ledové. Český rozhlas: Leonardo – věda a technika [online]. 2008 [cit. 2017-02-22]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/leonardo/zpravy/_zprava/467836
[13] HANCOCK, Graham. Boží mágové: zapomenutá moudrost ztracené civilizace. Přeložil Alexandr NEUMAN. V Praze: Metafora, 2016. ISBN 978-80-7359-486-2.
[14] Přispěvatelé Wikipedie, Chetité [online], Wikipedie: Otevřená encyklopedie, c2016, Datum poslední revize 26. 02. 2016, 15:46 UTC, [citováno 12. 03. 2017] < https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Chetit%C3%A9&oldid=13397623 >
[15] Wikipedia contributors, ‚Younger Dryas‘, Wikipedia, The Free Encyclopedia, 2 May 2018, 20:35 UTC, < https://en.wikipedia.org/w/index.php?title=Younger_Dryas&oldid=839344042 > [citováno 27. 05. 2018]
[16] Wikipedia contributors, ‚Minoan eruption‚, Wikipedia, The Free Encyclopedia, 24 January 2020, 21:54 UTC, <https://en.wikipedia.org/w/index.php?title=Minoan_eruption&oldid=937416053>  [accessed 29 January 2020]

 

 

Vytvořeno: 03. 11. 2007

Mýty – počátky a konce, cykly věků a katastrofy

Mýty – počátky a konce lidských věků

V naprosté většině mýtů a náboženských textů je obsaženo varování. Lidstvo se vydalo po špatné cestě a bylo zastaveno. Podle některých tradic k tomu došlo opakovaně. Jsou popisovány počátky a konce lidských věků.  Vezmeme si k srdci moudrost našich předků a vyvarujeme se jejich chyb?

Mýty o počátcích a koncích

Podle obsahového zaměření dělíme mýty do několika tematických skupin[1] :

  • kosmogonické mýty (z řec. kosmos – svět a gonia – zrození) – vznik a počátky světa
  • antropogonické mýty (z řec. anthropos – člověk a gonia – zrození) – původ, zrození či stvoření člověka
  • aitiologické mýty (z řec. aitia – příčina) – původ a oprávněnost různých svátků, zvyků a institucí
  • soteriologické mýty (z řec. sótér – zachránce) – záchrana a zachránci
  • eschatologické mýty (z řec. ta eschata – poslední věci) – budoucnost, případně konce světa.

V mýtech a tradicích o počátcích a koncích lidských věků bývají všechna uvedená témata obsažena a vzájemně provázána. Prastaré příběhy pak často popisují konec světa, záchranu několika lidí, vznik nového světa či věku, zrození nebo znovuzrození lidstva, pomoc zachránců, oslavu zrození i opětné selhání a příchod dalšího konce.

V řadě nejstarších mýtů a legend se dochovaly záznamy o přírodních katastrofách, které postihly zemi a lidskou společnost.  Příběhy vznikaly v dávné historii a do dnešních dnů se zachovaly většinou v písemné podobě. Ta vycházela z ještě starších ústních tradic. Některé tradice jsou stále předávány v prostředí přírodních kultur či jiných uzavřených skupin. Ačkoli mýty vznikaly v různých dobách a na různých místech, mají mnoho shodných rysů. Často se objevují zprávy o potopě světa a zániku civilizace jako důsledku špatného lidského chování.

Západní civilizace s nástupem osvícenství a vědy začala chápat mýty a prastaré tradice jen jako pověry a metafory bez reálného základu. Lidé, ukolébáni dlouhým obdobím stability, pyšní a hrdí na prvé výsledky nové vědy, začali sami sebe považovat za míru všech věcí. Odhodili odkaz a víru předků jako pověry a nepotřebnou věc a o to intenzivněji začali kořistit z darů naší země, netuše žádného nebezpečí. Život na zemi považovali za kontinuální proces, nepřerušovaný žádnými celosvětovými katastrofami, měnící se jen pozvolně evolucí nebo pevně nastavený Bohem někdy na samém počátku dějin. V Bibli se popisuje jen jedna jediná globální katastrofa – potopa světa. Pak se svět měl vyvíjet v relativním klidu až do dnešních dnů, dán člověku k neomezenému užívání a zalidnění. Paradigma klidného a postupného vývoje života se však začíná měnit. Lidé lépe poznávají historii Země a začínají si být vědomi i mnohých nebezpečí, která by mohla být vyvolána nejen zdánlivě nezávislými přírodními jevy a katastrofami ale i neudržitelným lidským vývojem a vyčerpáním  přírodních zdrojů. Lidé se opět začínají více zajímat o prastaré tradice popisující radostné počátky a tragické konce a snad si vezmou ponaučení, pokud již není pozdě, z mytické vzpomínky našich předků.

V mýtech a tradicích mnoha kultur lze vysledovat určité shodné prvky. Popisují se tyto fáze věků:

  1. Počátek věku za působení nebeských bytostí, stvoření člověka, nové rasy, záchrana několika lidí z předchozího věku
  2. Příchod učitele, ochránce, strážce, zachránce, moudrého. Mimořádný člověk či nebeská bytost, která pomáhá ostatním, předává jim znalosti, ruší staré zlozvyky.
  3. Přechod z chaosu do stabilního stavu společnosti. Ustanovení svátků.
  4. Stabilní stav společnosti.
  5. Odchod ochránců.
  6. Pád do katastrofy.
  7. Konec věku.

Vše se děje v cyklech, opakovaně znovu a znovu při změnách kvality. Více viz Kola času.

 

Lidské věky

Podle prastarých tradic z různých koutů našeho světa se zde vystřídalo již několik věků. Jejich předělem byla mnohdy světová potopa. Dnes známe přes 500 příběhů o potopě. Nám nejvíce známy jsou příběhy biblické (hebrejské) a mezopotamské.

Bible uvádí dva základní věky světa. Existoval svět před potopou a svět po potopě – náš dnešní. Ve světě předpotopním žila i rasa obrů či polobohů. Již dříve bylo některými církevními autoritami vypočítáno, že svět byl stvořen r. 4004 př. n. l.

Jiné tradice však vidí mnohem dále do naší minulosti.

Podle starověkých Řeků žily na zemi čtyři odlišné lidské rasy. Každá z nich byla vyspělejší než ta, která přišla po ní. A každá byla zničena katastrofou. Nejprve zde byla rasa zlatá, pak stříbrná, bronzová a pak rasa hrdinů. Po nich přišla rasa železná – naše pátá a poslední:

Práce a dni. Řecký básník Hésiodos (700 př. n. l.)[8]

Kéž jsem se neoctl já mezi muži pátého věku,
kéž jsem umřel dřív
nebo přišel na svět až potom!
Nyní je totiž už železné plémě.

Mayové a po nich Aztékové hovořili o obdobích pěti Sluncí. Naše epocha je pátou v pořadí.

Buddhistické posvátné knihy popisují sedm Sluncí. Nyní žijeme v posledním – sedmém.

Sibyliny knihy uvádějí devět Sluncí – devět věků.

Indiáni kmene Hopi zaznamenali tři Slunce, my žijeme ve čtvrtém.

Bundahišn (Prvotní stvoření) je dílem ze střední Persie (Írán, 7. století). V kapitolách Počítání času a Skonání věku je uvedeno, že čas má dvanáct tisíc let. Dvanáct milénií je svázáno se zodiakálními znameními. Délka se blíží platónskému roku.

Známé civilizace

Dnes již víme, že na naší zemi proběhlo několik globálních změn biosféry znamenajících velká vymírání živých organismů. Ty největší katastrofy vedly k zániku 70 až 95 % veškeré zemské fauny. K poslednímu hromadnému vymírání živočišných druhů však mělo dojít před více než šedesáti miliony let (viz článek Velká vymírání). Pozemského člověka tyto gigantické přírodní děje tedy zřejmě nepostihly, právě naopak. Poslední celosvětová katastrofa vyvolala vyhynutí dinosaurů a umožnila evoluci savců. Umožnila tedy ve svém důsledku i objevení člověka na pozemské scéně, alespoň podle klasické evoluční teorie.

I lidstvo samozřejmě postihly různé přírodní katastrofy. Dosud však nemáme jednoznačný doklad o žádném globálním neštěstí, které by zcela zničilo velkou civilizaci. Soupis starověkých katastrof uvádíme v článku Zániky civilizací.

Za kolébku člověka je považována Afrika. Dnešní typ člověka (Homo sapiens) se měl vyvinout ve východní Africe asi před 100 až 150 000 lety.

Zhruba před 60 až 40 000 lety opustila skupina lidí africký kontinent a její potomci postupovali přes Blízký východ podél pobřeží dále do Asie a Austrálie. Tam dorazili asi před 50 až 35 000 lety. Od té doby se až do současnosti vystřídalo několik tisíc generací. Ze střední Asie se člověk dostal do Evropy. Před 20 000 lety osídlili lidé Sibiř a asi před 15 000 lety přešli na americký kontinent. Alespoň takové jsou dnešní poznatky o migraci lidí. Viz článek Mýty a genetika.
Obr. Prozatím nejstarší malba zvířete. Indonésie, Borneo. Stáří nejméně 40 tisíc let.[7]

Před 27-18 tisíci lety vládlo velmi studené a suché období, kdy pevninské ledovce postoupily hodně k jihu a zasáhly životní prostředí zejména v Evropě. Před asi 14 700 lety došlo k prudkému oteplení až o 6 stupňů průměrné teploty během pouhých desítek let. Během padesáti let teplota na severní polokouli vzrostla o 12 °C. Tání ledovců, zvyšování hladiny moří.
Okolo r. 10 800 př. n. l. (± 150 let) na zemi dopadly fragmenty komety (Cloviská kometa) s epicentrem v Severní Americe. Prudké tání severoamerického ledového štítu. Katastrofické záplavy, lijáky, zvýšení hladiny moří, silné ochlazení severní polokoule. Nestabilita klimatu na severní polokouli (především v Americe a Evropě). Mrazy trvají asi 1200 let (MT – mladší trias). Pak od r. 9600 př. n. l. prudké oteplení, tání ledovců, záplavy. Oteplování probíhalo s malými výkyvy až na úroveň současnosti.[2][6]

V období před 10 800 př. n. l. byl svět zabydlen lovci-sběrači. Pomalu se ke konci chýlila doba kamenná. Podle řady badatelů však existovalo v hlubinách věků i několik sofistikovaných civilizací. Rozvíjely se paralelně vedle jiných kultur s mnohem nižším stupněm vývoje. Poslední rozvinutá civilizace zanikla v důsledku zásahů komety a následných přírodních katastrofických událostí spojených s koncem doby ledové. Ke globální nestabilitě došlo někdy mezi roky 10 800-9600 př. n. l. Do roku 10 800 př n. l. teplota stoupala a odtával ledový příkrov. Pak se dramaticky ochladilo. Mrazivé období trvalo 1200 let do roku 9600 př. n. l. Pak opět začalo oteplování.[5]

Řecký filosof Platón zasadil katastrofický zánik Atlantidy do doby 9000 let před Solónem, tedy zhruba 9600 př. n. l.

Gunung Padang v Indonésii existoval před koncem doby ledové (od 10 000-9500 př. n. l.). Je zde zatím nejstarší známá pyramida. Některé vorky z naleziště jsou datovány do období 20 000 př. n. l.
Obr. Gunung Padang (Hora světla) – umělecká vizualizace.[4]
Göbekli Tepe musí být starší více než 11 tisíc let. Některé nálezy jsou datovány do období 10 000 let př. n. l. Jeho vznik má zřejmou spojitost s koncem doby ledové. Pod zemí se nachází odhadem 20 kruhů z kamenů o výšce až 6 m. Pilíře váží i 60 tun. Stavby byly opuštěny a pečlivě zakonzervovány. Jen stěží je vybudovala společnost lovců a sběračů.

 


Obr. Göbekli Tepe nedaleko tureckého města Urfa. Pohled na naleziště v roce 2011.[3]

Původ hospodářských zvířat se zatím podařilo vypátrat asi do období 11 000 př. n. l. K domestikaci koz a ovcí došlo na Blízkém východě asi před 11 000 lety. Domestikace hovězího dobytka proběhla okolo 8000 př. n. l. Viz článek Původ hospodářských a domácích zvířat.

Prvé nám známé civilizace znalé písma vznikly v Mezopotámii na Blízkém východu. Nejstarší kultura Elam se začala rozvíjet asi od 7. tisíciletí př. n. l. Sumer existoval v Mezopotámii zhruba od r. 4000 př. n. l. Sumerové stavěli města, používali písmo a navázali v rozvoji hvězdářství na své sousedy z Elamu. Viz článek Hvězdářství – stará Mezopotámie.

Za počátek egyptské civilizace je většinou považováno sjednocení Horní a Dolní Egypta v r. 3150 př. n. l. Vznikla Stará říše známá budováním pyramid. Viz také článek Hvězdářství – starověký Egypt. Velká sfinga v Gíze podle geologů nese stopy eroze, podle kterých musí pocházet z doby starší než 2500 let př. n. l.

Číně lze první doloženou dynastii Sia datovat zhruba do období 2100 až 1600 př. n. l.

 

Neznámá historie

Podle prastarých mýtů již na zemi proběhlo několik věků, ve kterých vzniklo a zaniklo mnoho lidských ras a kultur. Jména některých zaniklých civilizací se dokonce dochovala. Lze se dočíst o ztracených kontinentech a civilizacích AtlantidyLemurie či Mu. Na počátku zde měl existovat i prvotní Zlatý věk.

Lze doložit, že mýty o počátcích a koncích lidských civilizací mají reálný základ? Existují doklady o existenci rozvinutých kultur v prehistorii naší země?

Pokud připustíme existenci mýtických civilizací, jaké důkazy či alespoň indicie o jejich existenci bychom mohli hledat? Zkusme rozdělit tyto možné důkazy do několika kategorií:

  • Tradice – příběhy, svědectví o existenci zaniklých kultur.

  • Znalosti – znalosti, které mohly být předány nám známým kulturám.

  • Stavby – stavby, jejichž vznik si neumíme vysvětlit v kontextu nám známých kultur.

  • Věci – artefakty, jejichž původ si neumíme vysvětlit.

Řada nejkvalitnějších monumentálních kamenných staveb pochází z nejstarších dob. V mladších dobách jsou méně okázalé a postupně dochází k poklesu kvality.

Volné pokračování – Kola času

 

 

 


[1] Mýtus. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-, 6. 12. 2012 [cit. 2013-01-10]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/M%C3%BDty
[2] Přispěvatelé Wikipedie, Doba ledová [online], Wikipedie: Otevřená encyklopedie, c2017, Datum poslední revize 3. 01. 2017, 11:14 UTC, [citováno 21. 02. 2017] < https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Doba_ledov%C3%A1&oldid=14522179 >
[3] Přispěvatelé Wikipedie, Göbekli Tepe [online], Wikipedie: Otevřená encyklopedie, c2016, Datum poslední revize 18. 07. 2016, 14:40 UTC, [citováno 21. 02. 2017] < https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=G%C3%B6bekli_Tepe&oldid=13944532 >
[4] Stop Press – Latest News From The Excavations At Gunung Padang, The Mysterious Ancient Pyramid In Indonesia That Is Rewriting History. Graham Hancock [online]. 2014 [cit. 2017-02-21]. Dostupné z: https://grahamhancock.com/gunung-padang-latest-hancock/
[5] HANCOCK, Graham. Boží mágové: zapomenutá moudrost ztracené civilizace. Přeložil Alexandr NEUMAN. V Praze: Metafora, 2016. ISBN 978-80-7359-486-2.
[6] Teplotní výkyvy na konci doby ledové. Český rozhlas: Leonardo – věda a technika [online]. 2008 [cit. 2017-02-22]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/leonardo/zpravy/_zprava/467836
[7] This is the world’s oldest known work of figurative art. CBC/Radio-Canada [online]. 2018 [cit. 2019-01-27]. Dostupné z: https://www.cbc.ca/news/technology/40000-year-old-cave-painting-1.4894184
[8] Hésiodos, Práce a dny. (Přel. J. Nováková) Praha: Svoboda, 1990. ISBN 80-205-0127-4

 

Vytvořeno: 10. 01. 2013

 

Konec věku (VI.)

Kola času

Podle lineárního chápání času běží události a čas stále dopředu a nic se neopakuje. Tento pohled na svět je typický pro židovskou a křesťanskou věrouku i celou západní civilizaci. V kontextu bohaté historie lidských kultur je však myšlenka lineárního času poměrně výjimečná. I staří Řekové a Římané chápali čas jako sled neustále se opakujících cyklů. Přitom mýty, proroctví a znamení doby je nutné chápat právě v rámci cyklů času. Tak, jak se točí kola času, se objevují znamení konce cyklů a naplňují opakovaně i mnohá proroctví. Ovšem vždy jinak, s klesající či rostoucí naléhavostí.

Běh lidských dějin lze pojímat lineárně či cyklicky. Praxi asi nejlépe odpovídá spojení těchto principů do jediného. Počítáme roky stále dopředu, ale zároveň i my odměřujeme kola času – hodiny, dny, měsíce i roky se opakují cyklicky stále dokola, byť vždy trochu jinak. Noci dne či zimy roku jsou v něčem podobné a zároveň se liší. Určité děje a podmínky se pravidelně opakují, ale vždy trochu jinak, s určitým smyslem a směrem lineárního vývoje odněkud někam. Dříve lidé odměřovali mnohem delší cykly než my dnes a věděli, že kola času ukazují na příchod určitých událostí, mnohdy značně nebezpečných až fatálních. Mnozí moudří pochopili, že tato osudová kola času nejen sledujeme, ale přímo vytváříme.

Již několikrát se kola času v soukolí otočila a natočila tak, že lidská společnost dospěla k zániku. Zprávy o její existenci se dochovaly jen v prastarých mýtech a pověstech přeživších. I naše vlastní civilizace se svým přičiněním mnohdy přiblížila k propasti velkého otřesu či zániku ale jednotlivé problémy nebyly tak velké, aby se nepodařilo nějak vyváznout. Chyby však nebyly mnohdy odstraněny a jen se skrytě kupily a střádaly pro budoucnost. Nyní řada událostí, věcí a znamení ukazuje, že se osudová kola času opět natočila do nebezpečných poloh a čas zúčtování se opět přiblížil. Ovšem tentokráte je těch problémů lidské společnosti smrtelně mnoho.

Kola času

Představme si vůz s dřevěnými koly, jedoucí po cestě. Vůz putuje po přímé cestě odněkud někam. Jde tedy o lineární pohyb vozu po přímce. Podobně lineárně se zdánlivě odvíjí historie člověka. Kolo vozu se otáčí a určitý bod na obvodu kola je jednou nahoře, jednou dole. Určité místo na obruči se vzhledem ke středu kola pohybuje stále v kruzích, cyklech. Přitom však postupuje stále dopředu. Jednotlivé životy a také historie lidských kultur jsou ve své podstatě cyklické – rození a umírání, vznik a zánik, stále dokola. Život lidstva je lineární i cyklický, odvíjí se odněkud někam avšak zároveň je určován cykly.


Obr. V přírodě i v technické praxi jsou trajektorie pohybů těles složité, pohyby těles se dějí převážně jako pohyby složené. Kolo vozu se pohybuje translačně a rotačně současně. Modrou barvou je vyznačena trajektorie bodu na obvodu kola vozu. [1]

V určité době je lidstvo nahoře, po určité době dole. V okamžiku, kdy je dole, hrozí riziko konce. Pokud je lidstvo silné a na dobré cestě, opět se vzchopí, jde nahoru a pokračuje v cestě posíleno strádáním a krizí. Varování proroků jsou na krátký čas zapomenuta či zesměšněna. Soukolí se točí dál. Pokud však vůz jede příliš dlouho po špatné cestě plné výmolů a kamení, pokud jsou dřevěné loukotě postupně oslabovány a neopraveny, pak se kola otáčejí až do okamžiku zborcení a vůz havaruje, dříve či později. Někdy je poškozeno jedno kolo, ale pevnost ostatních umožní pokračovat v cestě. Lidstvo v určité oblasti života selže, ale stále je drží pevné obruče zbývajících kol, ať je to tradice, kultura, morálka či víra. Pokud se však zbortí všechna kola, je konec cesty.

Proroctví velkých vizionářů a proroků je třeba chápat ve světle prolnutí lineárního a cyklického času. Proroctví se v určité době nesplní, i když měla společnost třebas namále. Zavládne období klidu a zdánlivé prosperity, ovšem kola času se otáčejí a další období krize se jednou opět přiblíží. Společnost nedbá na varování, až se kola času natočí do tak nepříznivého období, že slabé a nemocné lidstvo působení vnitřních i vnějších vlivů nepřekoná. Snad jen několika jedincům bude dopřáno přežít v nějaké chráněné zóně, aby dali šanci lidstvu zkusit vydat se znovu po cestě života a vybrat si snad tu lepší.

Šambhala a kolo času

Šamhala je mysteriózní země spojená s tantrickým meditačním božstvem Kálačakrou… Spasitelský šambhalský mýtus je velmi rozšířen mezi tibetskými laiky, kteří běžně věří, že až se v budoucnosti lidská nenávist a chtivost plně projeví ve své ničivé podobě, svět se zaplete do sítě neutuchajících válek a svárů, tak nakonec zvítězí říše zla. V tom okamžiku však porazí království Šambhaly vládce zla a zbaví lidstvo této pozemské formy tyranie.[2] [3]

Šambhala je dle tibetských mýtů jakýsi paralelní svět pro obyčejné lidi nedostupný a neviditelný. Je tvořen devíti oblastmi. Království Šambhaly je místo uchování nauky Kola času (Kálačakra).[a]  Podle tantrického textu Kálačakratantra bude Šambhala i místem duchovní a pozemské obrody poté, co se buddhistický svět zachrání před zhoubou ze strany nevěrců a barbarů. Podle tibetských pramenů se lidstvo právě nyní nachází v době úpadku. Nastane poslední bitva, ve které se bude dobro bránit před zlem. Vládce Šambhaly Rudra Čakrin (Kdo se hněvá a má kolo) nejprve pozve zástupce zla do hlavního města (Kalápa) a bude s ním krátce sdílet trůn. Jakmile se představitel zla pokusí svrhnout představitele dobra, začne boj. Rudra Čakrin  se promění z klidného a laskavého panovníka v lítého bojovníka. Zlo včetně „barbarského islámu“ bude poraženo a lidé vyznávat pravé a jediné učení. Všude zavládne mír. Ovšem i trvání nového „zlatého věku“ bude časově omezeno na tisíc let. V konceptu cyklického pojetí času představuje konec i počátek jen relativní veličiny.[3]V 10. a 11. století se kolo času nepříznivě otočilo v neprospěch indického buddhismu. Po téměř půldruhém tisíciletí svého trvání byl z Indie vytlačen rozpínajícím se islámem i konkurenčním hinduismem. Poslední bitva však byla předpovězena až někdy ve staletích po roce 2000, na konci železného věku.[b]  Není jistě náhoda, že podobnou apokalyptickou krizí na přelomu 10. a 11. století procházelo v Evropě i křesťanství.
Obr. Pražská thangka Šambhaly. Zobrazení Šambhaly s krajinou poslední bitvy. Šambhala je tvořena devíti regiony. Uprostřed kruhu hlavního města Kalápy sedí vládce Šambhaly (7). Nad kruhem sedí nejvyšší duchovní tibetského buddhismu (1). Vlevo stojí božstvo Kola času Kálačakra se svou partnerkou (2). Vpravo další božstvo spojené s naukou o Kole času – Hévadžra. V dolní části se odehrává poslední bitva. Nepřátelé jsou často ztotožňováni s muslimy a jsou zobrazování jako lidé s tmavohnědou až černou barvou kůže. Vládce Šambhaly je zobrazen pětkrát. Jednou ve své pokojné podobě na trůnu (7) a pak v hněvivých podobách při boji (11, 13, 18, 20).[c] [3]

V chrámech Kola času (tib. Dunkhor dacchang) se obřady soustřeďovaly zejména na šambhalský mýtus a astrologii. S astrologií a postavením hvězd na nebi je spojena řada dalších systémů pracujících s koly času.

Mayské časové cykly a kalendář

Podle mýtů kultur střední Ameriky došlo k několika pokusům vytvořit lidskou civilizaci. Podle zákona cyklů, dochází v každém z nových opakování ke zdokonalení předchozí etapy vývoje člověka. Každý zánik jedné formy představuje naději na vznik formy lepší a dokonalejší. Staré formy odcházejí, jsou ničeny rozličnými kataklyzmaty, a nové se rodí na základě zkušeností těch starých, aby je překonaly a přiblížily se k nebesům.[5] 

V posvátné mayské knize Popol Vuh[d] je popisováno několik pokusů o stvoření člověka resp. tři předchozí lidské věky. Nejprve bohové stvořili člověka z hlíny a bahna, pak ze dřeva. Lidstvo však stále neodpovídalo představám svých tvůrců. A protože lidé nebyli schopni povznést myšlenky ke svým stvořitelům, byli opět zničeni: „Roztrhány a rozervány jsou jejich kosti; a to zničení bylo za trest, neboť nepovznesli své myšlenky ke svému Otci a ke své Matce, k Srdci nebes, jehož jméno je Huracán. To jejich vinou se zatměla tvář země a spustil se černý smolný déšť, pršelo ve dne, pršelo v noci…
Teprve ve třetí knize Popol Vuh se vypráví o stvoření prapředků dnešního lidstva. Byli stvořeni z kukuřice. Bohové konečně završili své dílo, aby přenechali příležitost v rukách člověka. Prvotní trojice božstev se rozhodla: „Čas jitra nastal, nechť dílo skončí a objeví se naši služebníci, naši živitelé, děti světla, synové světla. Nechť se objeví člověk, lidský rod na tváři země.[5] [6] 
První lidé byli dobří a krásní. S pokorou se chovali k božským bytostem, měli ušlechtilé city, ale také moudrost, která dosahovala moudrosti bohů. Bohové vyslali na jejich oči závoj mlhy, aby lidé viděli a chápali pouze věci blízké. První čtyři lidské páry daly vzniknout mnoha potomkům a velkým i malým kmenům. Došlo k rozrůznění jazyků a rozdělení kmenů. Za vydatného a dlouhotrvajícího deště byly uhašeny všechny ohně, jen první čtveřice dostala nový oheň. Nakonec Slunce vysušilo zemi a nastal historický věk. Čtveřice prvních lidí udělily poslední rady svým synům a pak odešli. Jejich potomci začali vládnout světu lidí. Mezi posvátné rady patřilo i umění počítat cyklický čas a používat kalendáře – kola času.

Stará americká kultura Mayů je pověstná svými astronomickými kalendáři. Mayský kalendář je nejpokročilejším kalendářem domorodých obyvatelů Střední Ameriky. Mayská civilizace se začala rozvíjet zhruba od 2500 př. n. l. ale systém přesných kalendářů Mayové převzali asi až později od Olméků. Za vrchol rozkvětu mayské kultury považujeme období 250 až 900 n. l.
Mayové vnímali čas a vývoj světa cyklicky. Také jejich kalendáře byly cyklické a vzájemně propojené do složitého časového soukolí. Cykly a jejich fáze byly spojeny s různými bohy a kosmickými i pozemskými událostmi. Podle složitého systému kalendářů řídili svou společnost v náboženské sféře i praktickém životě. V pohledu Mayů na vnější svět bylo typické neustálé opakování. Stále přicházely ty samé periody a s nimi stejné události, božstva a jejich rozhodnutí. Takové vnímání světa umožnilo podle minulosti předvídat i dalekou budoucnost.

Mayové ve svých kalendářích používali několik časových cyklů, které probíhaly paralelně. Patří mezi ně posvátný kalendář Tzolkin (trval 260 dní podle délky těhotenství a sloužil pro náboženské potřeby) a občanský kalendář Haab (trval 365 dní, odpovídal ročním obdobím a byl používán v zemědělství). Tyto dva kalendářní cykly se ocitají ve stejné fázi (tj. počátek roku v Haabu připadne na stejné datum v Tzolkinu) vždy po 18 980 dnech, tedy po 52 letech (52×365 = 73×260 = 18 980 dní). Mayové věřili, že na konci tohoto cyklu mohou nastat velké problémy a k jejich odvrácení prováděli různé náboženské obřady.
Obr. Princip fungování mayských kalendářů lze připodobnit k systému ozubených kol v hodinách.[9]

Jeden z dalších mayských kalendářních cyklů označujeme jako Dlouhý počet (Long Count). Dny se načítaly od určitého data v historii stále dopředu v cyklu trvajícím 13 baktunů (5125 let). K označení data v tomto cyklu se používaly následující jednotky:

Kin = den
Uinal = 20 kin
Tun = 18 uinal = 360 kin ≈ 1 rok
Katun = 20 tun = 7200 kin ≈ 20 let
Baktun = 20 katun = 144000 kin ≈ 394 let

Mayské datum v Dlouhém počtu bylo sledem pěti čísel: baktun, katun, tun, uinal, kin (v obecném tvaru n1.n2.n3.n4.n5). Počet dní, uplynulých od počátku celého cyklu byl roven 144000n1 + 7200n2 + 360n3 + 20n4 + n5. Počátek cyklu (který Mayové pokládali za počátek aktuálního věku) byl označen jako 13.0.0.0.0, další den 0.0.0.0.1 atd. Konec cyklu opět nesl datum 13.0.0.0.0 (poslední den 13. baktunu).
Celý cyklus trval 13x20x20x18x20 dní, tedy 5125 let.[h] [4] [11]
Dlouhý počet byl založen na odpočítávání dnů od výchozího dne, umístěného daleko v minulosti. Zdánlivě lineární kalendář byl rovněž cyklickým s délkou cyklu přes 5 tisíc let. Jakmile cyklus končí, dojde k vynulování a opět se počítá od začátku. Používání Dlouhého počtu je doloženo v klasickém období mayské kultury (3. až 9. stol. n. l.), tedy v době, kdy začátek aktuálního cyklu ležel daleko v minulosti a konec daleko v budoucnosti.

Mayský text, uvádějící datum konce nynějšího Dlouhého počtu (tedy konce 13. baktunu – 13.0.0.0.0), se dochoval na monumentu 6 v lokalitě Tortuguero. Poškození textu neumožňuje jednoznačné vysvětlení. V souvislosti s uvedeným datem je zde zmiňován sestup božstva Bolon-Yokte.[e] Božstvo je spojováno s devíti šlépějemi, devíti božstvy, devíti Pány noci a se vznikem našeho světa, podsvětím, konflikty a válkami. [7] [8]Mayové věřili, že každý baktun přináší určité změny a události. Lze se rovněž domnívat, že počet 13 považovali za symbol završení (viz texty YaxchilanCoba či Drážďanský kodex kde se opakuje 13 jako koeficient). Pokud měl každý baktun přinést něco nového, pak 13. baktun musel mít obzvláštní důležitost.[13] Pokud počátek Dlouhého počtu ukazoval na začátek našeho věku, pak konec cyklu mohl ukazovat na jeho konec. Kdy měl podle starých Mayů nastat? To je stále předmětem sporů.
Obr. Monument 6 z jihomexického naleziště Tortuguero. Carlos Pellicer Museum, Villahermosa. Tabasco.[7]

Přiřadit mayský kalendář k tomu našemu není jednoduché, existuje přes 50 různých teorií. Nejčastěji používaný způsob korelace s naším kalendářem (korelace GMT) datuje počátek cyklu Dlouhého počtu na 11. 8. 3114 př. n. l. Konec cyklu (konec 13. baktunu) pak nastal 21. 12. 2012. Existují však i jiné korelace. Např. podle výpočtu bratrů Böhmových (korelace BB) začal aktuální cyklus mayského Dlouhého počtu 4. prosince 3010 př. n. l.

Pro naše úvahy zatím není podstatné, zda současný mayský cyklus Velkého počtu začal přesně v roce 3114 či 3010 př. n. l. Zajímavé je, že do stejné doby (kolem r. 3000 př. n. l.) je datována mýtická vláda prvého egyptského faraona Meniho, sjednotitele Horního a Dolního Egypta. Tehdy se začaly počítat dynastie egyptských faraonů. V Indii začal okolo r. 3100 př. n. l. věk Kali Yuga (Temný věk). Na Předním východě započala zhruba od r. 3300 př. n. l. doba bronzová, která zasáhla Egypt okolo r. 3200 př. n. l. a dále se šířila světem. Velice zhruba a obecně řečeno, v polovině 4. tisíciletí př. n. l. započala éra starověku s rozvojem prvních nám známých civilizací na Středním východě, v oblasti Středomoří i v jižní a východní Asii. Kola času začala vynášet mnoho lidských kultur do období rozvoje a prosperity aby je později přiblížila k jejich přerodu či konci.Vraťme se k datování konce cyklu mayského kalendáře. Podle teorie GMT připadl na 21. 12. 2012. Dle teorie BB ale nastane konec cyklu až 14. prosince 2116. Podle mayské tradice má tedy někdy v tomto období skončit čtvrtý svět a začít  pátý svět.

Mayové používali i delší cykly (20 baktunů či ještě delší) a také cyklus kratší, trvající 13 katunů (256 let), tzv. Krátký počet (také Katun Wheel). Každá fáze cyklu (katun) přinášela určité události a byla charakterizována různými proroctvími (viz knihy Chilam Balam[f]). Proroctví se opakovala s mírnými obměnami tak, jak se opakovaly časové cykly, a otáčela kola času. Některá proroctví se však vztahovala pouze ke konci 13. baktunu, tedy konci cyklu Dlouhého počtu. Alespoň to tvrdí někteří badatelé.[8] [10] 


Obr. Stéla C z lokality Quirigua.[12]  Stély A a C popisují stvořitelský mýtus (Maya creation myth). Je zde uvedena délka cyklu 13 baktunů.[11]

Dr. Maud Makemson přeložil část textu z knihy Chilam Balam Tizmin následovně:[10]

…in the final days of misfortune, in the final days of tying up the bundle of the thirteen katuns on 4 Ahau, then the end of the world shall come… I recount to you the words of the true gods, when they shall come.“ (Tizimin s.16).

… v závěrečných dnech neštěstí, v závěrečných dnech uvázání uzlu třináctého katunu 4. Ahau, tehdy má přijít konec světa… líčím vám slova pravých bohů, kdy přijdou.

The Nine shall arise in sorrow, alas…And when over the dark sea I shall be lifted up in a chalice of fire, to that generation there will come the day of withered fruit. There will be rain. The face of the sun shall be extinguished because of the great tempest….Presently Baktun 13 shall come sailing,…. Then the god will come to visit his little ones…“ (Tizimin s. 15-16)

Devítka má povstat v soužení, běda… A až nad temným mořem budu vyzdvižen v poháru ohně, s touto generací přijde den odumřelých plodů. Padat bude déšť. Tvář slunce pohasne ohromnou bouří… nynější 13. baktun odpluje,… Pak bůh přijde navštívit své maličké…[g]

13. katun 4. ahau je posledním dnem 13. baktunu, který umisťujeme někde do tohoto či příštího století (ahau = tun).

 

Kalendářní systémy s velice propracovaným systémem měření času byly založeny na astronomických pozorováních. Mayové používali několik kalendářů pro různé účely a celý systém počítání času byl soukolím několika cyklů, jež se neustále opakovaly. Cykly solárního kola (haab – 365 dní) a posvátného, věšteckého kola (tzolk’in – 260 dní) se setkaly vždy po 18 980 dnech (52 let) a vše začalo znova. S nimi byly propojeny ještě další nebeské cykly, např. cyklus Luny, Venuše a dalších planet. Podle některých badatelů byl i Dlouhý počet založen na kosmickém cyklu vztaženém k zarovnání Slunce se středem Mléčné dráhy.

Pro mezoamerickou kulturní oblast bylo počítání času jedním z hlavních specifických kulturních rysů. Mayům však nešlo o exaktní vědu v našem slova smyslu, cykly a data měly důležitý symbolický význam. Čas chápali ve vlnách, události se znovu a znovu vracely, minulost se stále spojovala s přítomností a budoucnost byla určena minulými ději.[14]

Mezoamerické kultury vyrostly na základech prastarých civilizací, které se vyvíjely v Andách už ve 3. tisíciletí př. n. l. V 1. tisíciletí zde vzkvétala i tajemná kultura Olméků. Nevíme, jak a proč tyto společnosti zanikly. Mayská civilizace je zde však stále a dále se rozvíjí, byť bylo mnohé zapomenuto. Během svého vývoje zaznamenala mnoho krizí, zvratů a výkyvů. Zvlášť závažné byly ty na přelomu křesťanského letopočtu a pak v 8. a 9. století. V dobách těchto zlomů byla náhle opouštěna města, zanikaly vládnoucí dynastie, lidé se vraceli k primitivnímu životu a rozptýlenému osídlení v džungli. Stále neznáme důvody a spekulujeme o změnách klimatu, vyčerpáním půdy, přelidnění či  válečných sporech a sociálních nepokojích. Kultura přečkala i ničivou kolonizaci, zotročování, epidemie evropských chorob i tlak kulturní a náboženský. Mayové během svého vývoje prodělali řadu zvratů, prošli mnoha krizemi a katastrofami ale vždy se dokázali zkonsolidovat, snad i díky jejich kalendářům a víře, že krize sice přicházejí, ale také odcházejí a po jednou věku přichází věk další. Mayové stále žijí a kola času se dosud točí i pro ně.

 

Aztécké kolo času

Aztécká kultura byla ve srovnání s Mayskou civilizací pouhou krátkou epizodou v historii Střední Ameriky. Spíše ji lze považovat za určitou etapu v rozvoji mezoamerických kultur (Teotihuacán, Toltékové, Aztékové, Zapotékové, Mixtékové, Mayové, Olmékové, Totonakové). Vyvíjela se zhruba 200 let a vrcholu moci dosáhla v podobě Aztécké říše na začátku 16. století. Aztékové a Inkové byli jen posledními z řad předchozích kultur a završily 3 až 4 tisíce let předchozího vývoje. Mnoho znalostí o časových cyklech již bylo v jejich době zapomenuto.

Aztékové měli podobný systém počítání času jako Mayové. Podle nich ale žijeme v pátém věku, nikoliv čtvrtém.

Aztécká tradice uchovala délku jednotlivých věků:1. věk    13 x 52 let, celkem 676 let
2. věk    7 x 52 let, celkem 364 let
3. věk    6 x 52 let, celkem 312 let
4. věk    13 x 52 let, celkem 676 let

Pokud sloučíme 2. a 3. věk, dostaneme opět 13 x 52 let, stejně jako v 1. a 4. věku. Původně tedy počítali zřejmě jen 3 dávné věky, než začal náš aktuální. Každý věk byl složen ze 13 cyklů (stejně jako mayský Dlouhý počet ze 13 baktunů). Náš věk má podle Aztéků skončit zemětřesením.[13]

Aztékové počítali historii v jednotkách 52 let. Stejnou jednotku používali i Mayové (setkání časových kol Haabu a Tzolkinu). Podobně používali i dva základní kalendáře – solární a sakrální. Mayové měli ale astronomická pozorování daleko propracovanější.


Obr. Aztécký „kalendářní kámen“ (National Antropology Museum, Mexico DF).[13]
Vznik v období 1250 až 1521 n. l. Na kameni je hieroglyfy zobrazeno dvacet názvů dní sakrálního kalendáře a pět kosmických věků (4 čtverce starých věků + náš věk ve středu). V centru tvář boha Slunce umístěná v glyfu pro „pohyb“. Mezi čtverci jsou uvedena tři data.

Podle aztéckých mýtů žili v prvním slunci na Zemi obři. Na konci věku je sežral jaguár (bůh Tezcatlipoca). Pak zemi obývali 364 let lidé boha Quetzalcóatla. Za velké a dlouhotrvající bouře a vichřice mnoho lidí zemřelo a zbývající byli proměněni v opice. Po dalších 312 letech zasáhl zemi ohnivý déšť a přeživší se proměnili v ptáky. Čtvrté slunce ukončila obrovská potopa a lidé se změnili v ryby. Pak přestalo svítit Slunce a svět zahalila temnota. Bohové se rozhodli stvořit slunce páté. Aby rozpálili ve Slunci oheň, rozhodli se obětovat vlastní životy. Krev se tak stala esencí udržující vesmír v chodu. Z krve byl také stvořen člověk, kterému po odchodu bohů zůstala odpovědnost za Slunce a ostatní nebeská tělesa. Jako zástupci bohů na Zemi museli napájet svět vlastní krví. Toto páté slunce také skončí, neboť po jednom z dvaapadesátiletých cyklů nastanou hladomory, záplavy, nestvůry sestoupí z nebes a sežerou lidstvo.[i]

 

Uvedli jsme příklady nauky o kolech času a příchodu konce věku. Tradice pocházejí z opačných stran zeměkoule, ale v mnohém jsou si podobné. Spojuje je nejen nauka o střídání věků a načasování konce do naší doby ale také koncept devítky. Právě devítka může hrát v úvahách o konci našeho věku důležitou roli. Vraťme se však zpět ke kořenům naší západní civilizace, tedy ke křesťanství a židovství. I zde nalezneme učení o kolech času, byť trochu skryté.

Předchozí – Mnohé svedou, mnozí odpadnou
Pokračování – Kola času v židovství a křesťanství

 


[a] Tantrický text (Kálačakratantra) má původ v severní Indii někdy v rozmezí 10. a 11. století. Jeho kořeny jsou však mnohem starší a vyrůstají z hinduistických mýtů.
[b] Datování poslední bitvy o Šambhalu se různí. Někteří badatelé hovoří až o roku 2337 či 2424. Rudra Čakrin, vládce Šambhaly, býval ztotožňován s Kalinem, hinduistickým spasitelem, který měl být desátým vtělením (avatárem) boha Višnua. Kalkin má přijet na svém bílém koni na konci železného věku s taseným mečem a nastolit vládu dharmy na celé zemi. Podle dalších tradic má konečný boj nastat v období 25. vládce Rigdan Dagpa (= Rudra Čakrin). [4]
[c] Je možné, že Rudra Čakrin je zobrazen pouze dvakrát (7 a 13) a ostatní postavy jsou jemu podřízení velitelé. Podle jiných tradic měl pro boj k pomoci čtyři hinduistická božstva (Šiva, Skanda, Ganéša, Višnu).[4]
Srovnejme se čtyřmi jezdci apokalypsy.
[d] Popol Vuh, nebo také španělsky Libro del Consejo či Libro del Común je kniha o mayské mytologii zapsaná v jazyce quiché kmene quiché v dnešní Guatemale. Jedná se o hlavní věroučnou knihu Mayů. Byla sepsána kolem r. 1550 na základě prastaré ústní tradice. Popol Vuh je rozdělen na čtyři hlavní části.
[e] Bolon Yokte – bůh Devíti kroků, bůh Devíti cest. Někdy je spojován s bohem podsvětí L (God L). Bůh L vládl temné polovině roku.
[f] Texty zvané Chilam Balam napsali Mayové v 16. a 17. století. Po obsazení země Španěly převzali Mayové katolickou věrouku, ale dále uchovávali tradice předků. Knihy Chilam Balam jsou sbírkami náboženských a historických textů, psané v mayském jazyce latinkou. Obsahují informace o historických událostech v mayských dějinách od první třetiny 10. století, biblické náboženské texty a proroctví. Ta se vztahují zejména k jednotlivým katunům a jejich fázím. Knihy jsou připisovány legendárnímu proroku Jaguárovi. Některá proroctví zmiňují příchod Španělů na Yukatán. Existuje devět knih, nejznámějšími jsou texty z Chumayel, Mani a Tizimin.
[g] Správnost anglického překladu textu z knihy Chilam Balam Tizimin zatím nemáme ověřenu z více zdrojů. Český překlad autor.
[h] Dlouhý počet (o délce 13 baktunů) má cyklický charakter. Uveďme příklad zápisu dní začátku a konce cyklu:12.19.19.17.19     3 Kawak 7 Kumku    10. 8. 3114 př.n.l.
13.0.0.0.0             4 Ahau 8 Kumku       11. 8. 3114 př.n.l.
0.0.0.0.1             5 Imix 9 Kumku         12. 8. 3114 př.n.l.

12.19.19.17.19     3 Kawak 2 Kankin      20. 12. 2012
13.0.0.0.0             4 Ahau 3 Kankin         21. 12. 2012
0.0.0.0.1             5 Imix 4 Kankin           22. 12. 2012

Existuje řada mayských nápisů uvádějících 13.0.0.0.0 jako začátek dlouhého počtu (11. 8. 3114 př. n. l.). Zatím byl však nalezen pouze jediný původní zápis 13.0.0.0.0 pro poslední den aktuálního cyklu (21. 12. 2012). Jedná se o Monument 6 z lokality Tortuguero.[ch]Základem kalendáře tzolk’in byla kombinace 13 čísel a 20 názvů dnů. Vždy po 260 dnech se opět objevila stejná kombinace. Číslo 20 tvořilo základ mayského početního systému (Mayové používali dvacítkovou soustavu). Číslo 13 mělo zvláštní důležitost, ale důvod neznáme.
V kalendáři haab bylo počítáno 20 měsíců po 18 dnech (a pět bezejmenných dnů na konci). Druhý kalendářní rok měl 365 dnů a nekoreloval přesně se slunečním rokem (ačkoliv jeho přesnou délku Mayové znali).[i]Délka mayského cyklu Dlouhého počtu byla 5125 let.  Podle Aztéků trvá svět 5 věků sluncí. Pět věků sluncí v délce trvání 5125 let by čítalo 25 625 let. To se velice blíží délce lunisolárního precesního cyklu, který podle současných měření činí zhruba 26 000 let (často se udává hodnota 25 729 let).


[1]Trajektorie, dráha, posunutí. Bakalářská fyzika [online]. [cit. 2019-02-22]. Dostupné z: http://if.vsb.cz/bf/06.html[2] Graham Coleman. A Handbook of Tibetan Culture: A Guide to Tibetan Centres and Resources throughout the World, London: Rider 1993, 379.[3]Bělka, Luboš. Konec světa. Brno: Masarykova univerzita, 2014. ISBN 978-80-210-6951-0.[4]Mayský kalendář a rok 2012. Česká astronomická společnost [online]. 2010 [cit. 2019-02-24]. Dostupné z: https://www.astro.cz/clanky/ostatni/maysky-kalendar-a-rok-2012.html[5]POPOL VUH – svatá kniha Mayů. Nová Akropolis [online]. [cit. 2019-02-24]. Dostupné z: https://www.akropolis.cz/content/popol-vuh-svata-kniha-mayu[6]Popol Vuh (a výbor z letopis ů Cakchiquel ů a z knih Chilama Balama č ili Proroka Jaguára na Yucatánu) , přel. Ivan Slavík , Praha: Odeon 1976.[7]Wikipedia contributors, ‚Tortuguero (Maya site)‘, Wikipedia, The Free Encyclopedia, 9 August 2018, 00:58 UTC, < https://en.wikipedia.org/w/index.php?title=Tortuguero_(Maya_site)&oldid=854107983 > [accessed 25 February 2019][8]The Tortuguero Prophecy Unravelled. Graham Hancock [online]. [cit. 2019-02-25]. Dostupné z: https://grahamhancock.com/strayg1/[9]Maya Calendar. TurboSquid – 3D models [online]. [cit. 2019-02-26]. Dostupné z: https://www.turbosquid.com/3d-models/3d-calendar-tzolkin/635710[10]Maud Worcester Makemson: The Book of the Jaguar Priest – A Translation of the Book of Chilam Balam of Tizimin, With Commentary. New York. Henry Schuman, 1951.[11]Quiriguá: The Maya Creation Stones. Uncovered History [online]. 2014 [cit. 2019-03-03]. Dostupné z: https://uncoveredhistory.com/guatemala/quirigua/the-maya-creation-stones-of-quirigua/[12]A Discussion of the 13-Baktun Era versus the 20-Baktun Era (updated 3 Nov 2015). Academia [online]. 2015 [cit. 2019-03-03]. Dostupné z: www.academia.edu/17658863/A_DISCUSSION_OF_THE_13-BAKTUN_ERA_VERSUS_THE_20-BAKTUN_ERA_UPDATED_3_Nov_2015_[13]The Long Count ans 2012 AD: The Long Count. Mayan calendar [online]. [cit. 2019-03-03]. Dostupné z: http://www.mayan-calendar.com/ancient_longcount.html[14]KŘÍŽOVÁ, Markéta Křížová. Neexistuje žádný skutečný důkaz o tom, že by kdy Mayové konec světa předpověděli. Ekonom.cz [online]. 2012 [cit. 2019-03-05]. Dostupné z: https://ekonom.ihned.cz/c1-58987030-neexistuje-zadny-skutecny-dukaz-o-tom-ze-by-kdy-mayove-konec-sveta-predpovedeli

 

 


Vytvořeno: 19. 1. 2019 

 

Související články:
Krvavý Měsíc, zatmění Luny (25.09.2015)
Černé historky ze života – 2015/07 (01.07.2015)
Černé historky ze života – 2015/02 (11.02.2015)
Černé historky ze života – 2015/01 (10.01.2015)
Černé historky ze života – 2014/11 (06.11.2014)
Černé historky ze života – 2014/10 (06.11.2014)
Černé historky ze života – 2014/09 (10.09.2014)
Černé historky ze života – 2014/08 (01.08.2014)
Černé historky ze života – 2014/07 (23.07.2014)
Černé historky ze života – 2014/06 (04.06.2014)
Černé historky ze života – 2014/05 (01.05.2014)
Černé historky ze života – 2014/04 (09.04.2014)
Černé historky ze života – 2014/03 (20.03.2014)
Černé historky ze života – 2014/02 (26.02.2014)
Černé historky ze života – 2014 (23.01.2014)
Krátce ze života (01.11.2013)
Apokalypsa a 666 (12.05.2005)
Sečti číslice té šelmy (12.08.2021)
Proroctví z Fátimy – další dopis Lucie Santos (23.02.2020)
Kola času – precesní zodiakální astrochronologie (II.) (14.02.2020)
Kola času – precesní zodiakální astrochronologie (I.) (09.02.2020)
Chaos, řád a boží dílo (24.08.2019)
Hlubiny chaosu (09.08.2019)
Maat – chaos a řád (14.07.2019)
Kola času v židovství a křesťanství (05.03.2019)
Mnohé svedou, mnozí odpadnou (09.02.2019)
Budou vás pronásledovat (26.01.2019)
Chrám – nezůstane kámen na kameni (19.01.2019)
Panta Tauta – Toto všechno (13.01.2019)
Události a znamení konce (30.12.2018)
Prolitá krev na vahách osudu (10.09.2018)
Bílí a černí lidé (II.) – Konec času (31.08.2018)
První rady a varování – Nezabíjet, neprolévat krev (26.08.2018)
Zatmění Luny 27. 7. 2018 (29.07.2018)
Praha v proroctvích (21.01.2018)
Evropa a afroislámská migrace v proroctvích (14.01.2018)
Bílí a černí lidé (01.01.2018)
Piktogram v Sutton Hall – Slunce, Proxima Centauri a arktická zima (23.09.2017)
První rady a varování – Pohřbívání (01.03.2017)
2016 a 2017 – co bylo a co bude. (07.01.2017)
Bushové – klan antikristů (06.11.2016)
Ženeva, Nostradamus a CERN 666 (07.08.2016)
Hospodářská apokalypsa – finanční krize (25.03.2016)
Hospodářská apokalypsa (28.02.2016)
2016 – proroctví a předpovědi. Co nás čeká v létech příštích? (05.02.2016)
Armageddon – poslední bitva (30.12.2015)
Poslední dny roku 2015 nebo celého našeho věku? (19.12.2015)
Zjevení Janovo, Apokalypsa a Armageddon (22.11.2015)
Denverské prorocké malby – migranti a válka v Evropě. (14.11.2015)
Mezinárodní letiště v Denveru  – chrám NWO? (07.10.2015)
Černé slunce (07.08.2015)
Filištíni, Filištínští, Pelištejci – padělatelé historie (15.03.2015)
2015 – proroctví a předpovědi. Co nás čeká v létech příštích? (04.01.2015)
Václav Havel – český Faust (17.11.2014)
Vynálezy zkázy (07.02.2014)
Faust a antikrist – jejich vývoj a proměny v čase (28.01.2014)
Faust a antikrist (03.12.2013)
Tři knížata (09.10.2013)
Proroctví z Fatimy – Poslední proroctví (22.05.2013)
Proroctví z Fatimy – Diplomatická verze proroctví (18.04.2013)
Proroctví z Fatimy – Druhá část třetího tajemství (Čtvrté tajemství) (12.04.2013)
Proroctví z Fatimy – Tři tajemství (01.04.2013)
Proroctví z Fatimy – chronologie od r. 1963 (29.03.2013)
Proroctví z Fatimy – chronologie (29.03.2013)
Legenda o Antikristu (19.03.2013)
Antikrist, člověk hříchu (03.03.2013)

Konec věku (VII.)

Kola času v židovství a křesťanství

Pro židovskou a křesťanskou věrouku i celou západní civilizaci je typické lineární chápání času. Události a čas běží od nějakého výchozího bodu stále dopředu. Svět začal stvořením či velkým třeskem a přes několik peripetií (potopa, zkáza Sodomy a Gomory, babylónské zmatení jazyků, války atd.) svět spěje k bodu konečnému (příchod mesiáše, poslední soud, boží království či vychladnutí vesmíru).

Naše společnost velice přesně rozlišuje mezi událostmi minulými (které se již nedají změnit i když nás třeba ovlivňují), současnými a budoucími. Jsme přesvědčeni, že budoucnost jsme schopni ovlivnit a téměř vše máme pod kontrolou.


Obr. Stvoření světa. Středověký rukopis, 13. stol.[11]

Ovšem ještě nedávné generace našich předků vnímaly čas jinak. Chápaly opakování časových cyklů stejně jako všechny dávné kultury. Lidé odpradávna věřili, že čas běží ve vlnách, události se znovu a znovu vracejí, minulost se stále spojuje s přítomností a budoucnost je určena minulými ději.
Křesťané si na Velikonoce nepřipomínali Kristovu smrt, neslavili její „výročí“, přesně odpočítané roky, které od této události uplynuly. Pro ně Kristus skutečně každý Velký pátek umíral. A stejně tak se vždy o Vánocích slavilo rození Ježíška. Nikoliv x-té výročí dávných událostí ale skutečné, byť tajemné, zrození božího dítěte, nového světla pro náš svět.

Běh lidských dějin lze pojímat lineárně i cyklicky. Počítáme sice roky stále dopředu a mnozí stále věří v neustálý pokrok a evoluci, zároveň ale v běžném životě odměřujeme kola času – hodiny, dny, měsíce i roky, kdy se opakují cyklicky určité podmínky a podobné události.
Jsou zde však i cykly mnohem delší v trvání stovek, tisíců i deseti tisíců let. Ty již tak snadno pozorovatelné nejsou a vymykají se každodenní zkušenosti. Jejich existenci ale dokládají pradávné mýty, tradice a proroctví. Právě proroctví je třeba mnohdy chápat v kontextu opakování časových cyklů a běhu lidských dějin jako vln na moři času. Kola času se neustále otáčejí, propojena ve složitá soukolí. Ovlivňují člověka a člověk ovlivňuje je, aniž dokáže pochopit princip a systém božího řádu.

Obr. Bazilika svatého Marka, Benátky v Itálii, mozaika v kupoli chrámu ze 13. stol. [12]

Židovská a křesťanská kola času

Bible (CEP[1]) Ezechiel 10:9-14

 

Vedle cherubů jsem viděl čtyři kola; jedno kolo u jednoho cheruba, další kolo u dalšího cheruba. Kola vypadala jako třpyt drahokamu chrysolitu.
Svým vzhledem se všechna čtyři sobě podobala, jako by kolo bylo uprostřed kola.
Při jízdě se na všechny čtyři strany pohybovala bez zatáčení; jela vždy k místu, kam se obrátila hlava, bez zatáčení.
Celé tělo, záda, ruce i křídla cherubů, stejně jako kola, byla dokola plná očí, u všech čtyř kol.
Slyšel jsem, že ta kola nazval soukolím.
Každá bytost měla čtyři tváře. První byla tvář cheruba, druhá lidská, třetí lví, čtvrtá orlí.

 

Ezechiel byl jedním z velkých proroků a jeho kniha zařazena do kánonu Hebrejské Bible. Působil v kritickém období židovských dějin, kdy byl dobyt Jeruzalém a mnoho Judejců odvedeno do Babylónské říše (597 př. n. l.). Jejich kolo času se tehdy otočilo do období beznaděje a nebezpečí konce. Následná vzpoura Judejců byla potlačena, Jeruzalém vydrancován, Chrám zničen (587 př. n. l.) a další přeživší skončili v babylónském zajetí.  Dochází ke hroucení náboženských tradic, národ je na pokraji zániku a lidé se ptají, proč jejich bůh Yahweh dopustil něco takového.
Tehdy měl Ezechiel vidění, otevřela se mu nebesa a získal pověření být „strážcem Izraele“, povzbuzovat vyhnance a posilovat jejich společenství. Prorok měl za úkol judskému lidu vysvětlit, že za své neštěstí si může sám. Opakovaně varuje, že přichází čas odplaty nejen Izraelitům ale všem národům země: Toto praví Panovník Hospodin: „Hle, přichází zlo za zlem. Přišel konec, konec přišel, bude s tebou skoncováno, hle, konec přišel! Naplňuje se, obyvateli země, tvůj úděl, přichází čas, blízký je den zmatku; na horách ustane výskání. (Ezechiel 7:5-7) Varuje před tím, že tajná skupina
starších uctívá ve skrytých prostorách Chrámu modlářské obrazy plazů a ohyzdných zvířat (Ezechiel 8:10). Ohavnost vidí i v těch, kdo se klaní k východu zády ke chrámu Hospodinovu a naplnili celou zemi násilím. (Ezechiel 8:15-17).[b]
Je však stále šance tragickou dobu překonat, pokud se lidé budou řídit Božím zákonem.

Ezechielova proroctví a vize patří v Bibli k těm nejbarvitějším ale i nejobtížněji srozumitelným. Předává nám naději, že i když lidstvo opakovaně selhává v soukolích času, Hospodin nám dává novou šanci a je zde stále naděje v nápravu a obnovu.

Hned na počátku proroctví se z oslnivé záře vynořuje podoba čtyř bytostí – každá má čtyři tváře, vpředu lidskou, vpravo lví, vlevo býčí a vzadu orlí. Bytosti jsou ve stálém pohybu a to všemi směry bez otáčení. Každá má čtyři křídla.

Bible (CEP) Ezechiel 1:10-14

 

Jejich tváře se podobaly tváři lidské, zprava měly všechny čtyři tváře lví a zleva měly všechny čtyři tváře býčí a všechny čtyři měly také tváře orlíA ty bytosti pobíhaly sem a tam, takže vypadaly jako blýskavice. Když jsem na ty bytosti hleděl, hle, na zemi u těch bytostí, před každou z těch čtyř, bylo po jednom kole.

 

Později, v 10. kapitole knihy Ezechielovy, jsou bytosti označeny jako cherubové. Mají čtyři tváře – tvář cheruba, lidskou, lví a orlí. Býčí tvář je v 10. kapitole nahrazena tváří cheruba.

Ezechiel popisuje i kola, po jednom u každého z cherubů. Kola jsou zvláštní, jakoby bylo kolo uprostřed kola: Vedle cherubů jsem viděl čtyři kola; jedno kolo u jednoho cheruba, další kolo u dalšího cheruba… Svým vzhledem se všechna čtyři sobě podobala, jako by kolo bylo uprostřed kola…  jela vždy k místu, kam se obrátila hlava, bez zatáčení… Slyšel jsem, že ta kola nazval soukolím. Prorok sám nechápe, co vidí. A dodnes se výklady smyslu zjevení liší. Obecně se obrazy cherubů a kol vysvětlují jako svědectví Boží přítomnosti.[2]
Obr. Tradiční zobrazení Ezechielova zjevení – cherubové a kola.[9]

Domníváme se, že stále se pohybující cherubové se čtyřmi tvářemi a kola tvořící soukolí, ukazují na nebeská kola času a střídání lidských věků. Bůh je pánem času a řídí běh a střídání časových cyklů.[d]

Cherubové a kola času

Již od starověku lidé věnovali velkou pozornost souhvězdím, na jejichž pozadí vychází Slunce v určitých významných dnech. Tyto dny nastávají při rovnodennosti a slunovratu. Hvězdná uskupení, v nichž Slunce vychází a zapadá při rovnodennostech a slunovratech, nazýváme nosiči nebes. V naší době máme čtyři nosiče nebes – souhvězdí Ryb, Panny, Blíženců a Střelce. Nejdůležitější vždy byla jarní rovnodennost a zimní slunovrat. Nosičem nebes při jarní rovnodennosti, tedy nejvýznamnějším nosičem, je stále ještě souhvězdí Ryb, i když se Slunce, století za stoletím, posouvá k rozhraní mezi Rybami a Vodnářem. Nosiči nebes tak vytvářejí kolo času, nekonečné nebeské hodiny.[4]

Nebeský ciferník se pomalu otáčí. Souhvězdí zodiaku se posunují, otáčejí pod pevným křížem tvořeným spojnicemi rovnodennostních a slunovratových bodů. Nosiči nebes se posunou z jednoho souhvězdí zvířetníku do druhého každých zhruba 2170 let. Do stejného bodu se pak vracejí přibližně za 26 000 let (pohyb nebeských hodin je vyvolán precesí zemské osy).Nyní Slunce při jarní rovnodennosti vychází na pozadí okraje souhvězdí Ryb. Přesouváme se pomalu do věku Vodnáře – alespoň podle nebeských hodin tvořených rovnodennostním Sluncem a souhvězdími.
Obr. Při slunovratech a rovnodennostech leží Slunce na pozadí souhvězdí Ryb (jarní rovnodennost), Střelce (zimní slunovrat), Panny (podzimní rovnodennost) a Blíženců (letní slunovrat). Souhvězdí můžeme propojit do kříže, který představuje nebeské ručičky hodin.

Podle prastarých tradic stojí nebeská klenba symbolicky na čtyřech sloupech, nosičích nebes. Je každý sloup hlídán jedním z cherubů? Symbolizují tváře Cherubů čtyři základní body kříže na zodiaku?[a]
Kolo času se pomalu otáčí. Nebeské pozadí zvířetníkových souhvězdí bylo kdysi postaveno vůči kříži jinak, než dnes.

Zhruba v období 4500-2300 př. n. l. zde byl hvězdný věk Býka. V době civilizací Elamu, Sumeru a Akkadu byli nosiči nebes Býk, Lev, Štír a Vodnář. Některé hvězdy Štíra prý kdysi dávno tvořily souhvězdí Orla.[5] To by vysvětlovalo, proč cherubové nesli čtyři tváře – lidskou, lví, býčí a orlí.Nevíme, proč v další vizi proroka Ezechiela (Ezechiel 10) byla býčí tvář nahrazena tváří skutečného cheruba. Snad proto, že věk býka byl již dávno pryč? V době proroka Ezechiela pomalu končil věk Berana (2300 – 100 př. n. l.) aby začal hvězdný precesní věk Ryb (100 př. n. l. – 2100 n. l.), éra křesťanství.[10]
Obr. Nosiči nebes v období 4500 až 2300 př. n. l. Při slunovratech a rovnodennostech leží Slunce na pozadí souhvězdí Býka (jarní rovnodennost), Vodnáře, Štíra a Lva.

I v poslední knize Křesťanské Bible je zmínka o cherubech:

Bible (CEP) Zjevení 4:1-9

 

Potom jsem měl vidění: Hle, dveře do nebe otevřené, a ten hlas, který předtím ke mně mluvil a který zněl jako polnice, nyní řekl: „Pojď sem, a ukážu ti, co se má stát potom.“ Ihned jsem se ocitl ve vytržení ducha: A hle, trůn v nebi…… a před trůnem moře jiskřící jako křišťál a uprostřed kolem trůnu čtyři živé bytosti plné očí zpředu i zezadu: První podobná lvu, druhá býku, třetí měla tvář člověka, čtvrtá byla podobná letícímu orlu. Všechny čtyři bytosti jedna jako druhá měly po šesti křídlech a plno očí hledících ven i dovnitř. A bez ustání dnem i nocí volají: „Svatý, svatý, svatý Hospodin, Bůh všemohoucí, ten, který byl a který jest a který přichází.“ A kdykoli ty bytosti vzdají čest, slávu a díky tomu, který sedí na trůnu a je živ na věky věků, padá těch čtyřiadvacet starců na kolena před tím, který sedí na trůnu, a klanějí se tomu, který je živ na věky věků…

 

V nejstarších starozákonních textech, především v některých žalmech, je Bůh jako ten, který „sedí na cherubech“ (יושב הכרובים jošev ha-chruvim) nebo jenž na nich jede (רוכב על כרוב rochev al keruv). U každého cheruba je vždy kolo, kola tvoří soukolí, vše v neustálém pohybu.
V novozákonní knize Zjevení je v souvislosti s cheruby veleben Bůh na věky věků. Měly  tyto biblické obrazy ukazovat skutečnost, že Stvořitel je pánem času a věky jsou odměřovány cheruby s koly času? Slouží tváře cherubů jako nebeské milníky dějin?

Obr. Astrologický původ symbolů Cherubů. Cherub symbolizuje čtyři strany zodiaku. Orel (starověká forma Hadonoše) stojí nad souhvězdím Štíra.[6]
Uprostřed je cherub vyřezaný ze slonoviny (The Ivory Cherub, Museum Jerusalem. BLMJ 3428) pocházející ze severní Sýrie (Hadatu), 850 – 800 př. n. l.

Židovská a křesťanská apokalyptika

Lidé odpradávna věřili, že lidská duše po úmrtí lidské schránky předstupuje před vyšší autoritu, boží soud a je vážena na vahách osudu podle svých skutků v uplynulém životě. Lidská duše znovu a znovu, opakovaně, prožívá cyklus vtělení, života v našem světě, odchodu, sebereflexe, očisty a přípravy k dalšímu vtělení.  Obdobně lidé tušili či věděli, že i lidská společnost podléhá jistým pravidelným či nepravidelným cyklům, kdy je vážen její další osud, na jedné misce vah to dobré a na druhé misce to zlé, co lidé společně za uplynulý čas vykonali. Že zkrátka přichází čas účtování pro celou lidskou společnost a v tom lepším případě i možnost začít znovu. Mnohdy byl očekáván zachránce, mesiáš, který pomůže společnost očistit a připravit k dalšímu životu. A mnohdy byl očekáván také strůjce zla, svůdce, který měl za cíl lidskou společnost zničit. Na onen blížící se čas upozorňují různá znamení, události a věci – Panta tauta – toto všechno.

Po ukřižování Ježíše nastala tma po celé zemi a nakonec se chrámová opona roztrhla vpůli odshora až dolů. (Marek 15:38). Tehdy si jen někteří uvědomili, co to bude znamenat pro osud lidstva.
Zboření Jeruzalémského chrámu v roce 70 n. l. již považovali židé ale i křesťané za nepřehlédnutelné znamení konce času. Bezprostředně po katastrofě začali mnozí očekávat konec, jak dokládá řada apokalyptických spisů [c] – Druhá kniha Bárukova (Bárukova apokalypsa), Čtvrtá kniha Ezdrášova či novozákonní Zjevení Janovo (Janova apokalypsa). Představy o přelomu věku kolovaly mezi křesťany od doby Ježíšovy a židé očekávali příchod mesiáše již mnoho let předtím.

Ve 2. a 3. století byly sepsány další apokalyptické spisy – Hermův Pastýř či Zjevení Pavlovo. V roce 330 byla vysvěcena Konstantinopol jako křesťanská protiváha pohanského Říma a druhé hlavní město Římské říše. Západořímská říše na konci 4. století v důsledku vnitřních mocenských a ekonomických problémů a stěhování národů zanikla. Vlády nad Římem se ujali jeho biskupové – papežové. Východořímská říše (později Byzantská říše) bude existovat ještě tisíc let, ale pak podlehne útokům svých západních křesťanských bratrů a nakonec muslimů.

V 6. století se Byzanc bránila útokům Persie, podporovaným židovskou diasporou. Říši postihl pustošivý justiniánský mor (zemřela čtvrtina populace východního Středomoří). Oslabení využili muslimové a obsadili Sýrii, Palestinu, Alexandrii a Egypt. Došlo k islamizaci severu Afriky. Muslimská loďstva ovládla celé Středomoří a v 8. století islám dobyl s pomocí židů Španělsko.

I ve středověku se očekávaly konce světa a přicházela další a další varování před apokalypsou. Stávající politická i náboženská moc se vždy stavěla k těmto apokalyptickým varováním zdrženlivě až odmítavě. Šlo zejména o udržení moci a zachování stability společnosti. Ve středověké Evropě se apokalyptické představy nejvýrazněji rozvíjely v prostředí klášterů. Okolo roku 1000 až 1033, tedy v období tisíciletého výročí Kristova narození a ukřižování, došlo opět k silné vlně neklidu. Lidé rozeznávali ve světových událostech i přírodních a hlavně astronomických úkazech znamení konce času. V roce 1054 nastalo Velké schizma – počátek rozštěpení křesťanské společnosti do mnoha různých církví. Papežové bojovali o moc. Apokalyptika se uplatňovala zejména v radikálních reformních hnutích, která byla duchovní i světskou mocí obviňována z kacířství. Některé křesťanské obce (Kataři, Bogomilové, Valdenští) se snažily podle svých představ obnovit původní Kristovo učení.

V roce 1204 byla vyhlášena 4. křížová výprava, která místo boje s muslimy zaútočila nečekaně na Konstantinopol, hlavní město Východořímské říše. Křižáci, západní křesťané, zaútočili na křesťany východní. Brutálně zmasakrovali obyvatelstvo a získali největší zaznamenanou kořist v historii. Konstantinopol se již nikdy nevzpamatovala. Navíc podcenila rozpínavost muslimů, kteří hlavní město dobyli v roce 1453. Byzanc, centrum východního křesťanského světa, zanikla.Také kataři (Praví křesťané) a další reformní křesťanská hnutí byli ve 13. a 14. století krvavě potlačeni světskou a církevní mocí, zejména útoky křižáků.

K apokalyptickým hnutím patřili flagelanti, vilemínité či spirituální františkáni, kteří dokonce ztotožnili papeže s Antikristem – falešným mesiášem.  I tato hnutí byla eliminována. Rovněž husitské hnutí v Čechách v boji za reformu církve vycházelo z víry v konec časů. Zde již křižácká vojska opakovaně neuspěla a byla vždy z Čech vyhnána.[e] Nakonec zvítězila politika intrik, rozvracení husitského bloku a hospodářská izolace. V bitvě u Lipan (1434) vojsko utrakvisticko-katolické aliance porazilo stoupence radikálního křídla husitského hnutí. Zajatci, mnohdy čeští sedláci, byli hromadně upáleni.


Obr. Vstup Mehmeda II. do Konstantinopole r. 1453, Jean-Joseph Benjamin-Constant.[8]
Císař Konstantin XI. se marně dožadoval pomoci ostatních křesťanských panovníků. Obránci města se urputně bránili. Vzhledem k jejich naprosto nedostatečnému počtu (150 000 útočníků proti 12 000 obránců) vzdorovala Konstantinopol dlouho. Konstantin zahynul při bojích uvnitř města.

Ve 14. a 15. století vyvrcholila krize společnosti v Evropě, kterou ničí morové epidemie, hladomory, války, náboženské spory a lidová povstání. Na obloze se ukazují varovná znamení. Hnutí za obnovu křesťanství jsou likvidována. Varování apokalyptiků se opět stávají skutečností.
Vše pomalu spělo ke zničující třicetileté válce v Evropě (1618–1648), která byla vyvrcholením sporů mezi římskokatolickou církví a zastánci reformace. V krvavém boji evropských zemí o politickou nadvládu poklesl počet obyvatel o třicet procent a zemřel každý druhý muž.
Ve 20. století zahynulo 17 miliónů lidí v 1. světové válce a 72 milionů lidí ve 2. světové válce. Roste počet lidí zde na zemi, ale zároveň se zvyšuje i počet obětí ve válkách. A jakoby se kola času začala točit stále rychleji a stále rychleji přicházela období nepokojů, katastrof a válek. Jakoby srdce západního světa bilo stále rychleji a naléhavěji.

A náhle nastal relativní klid. V západním světě trvá mír již téměř tři lidská pokolení, až na občasné výboje novodobých křižáků a lidskoprávních ochránců, kdy bomby a rakety dopadají většinou na lidi někde daleko od nás. Útočné války se však vždy obrací proti původcům.Apokalyptika provází křesťanství (ale také židovskou víru či islám) během celých dějin až podnes. V našich dějinách již zaznělo mnoho varování a přišlo mnoho znamení. Nastala různá protivenství, katastrofy, nemoci a války. Mnohé ze židovské či křesťanské apokalyptiky se odráží i dnes ve světských sférách – filosofických představách o ideální společnosti, varovných vizích vědeckofantastické literatury či lidovém zájmu o nejrůznější tajemná proroctví a vize.[3]

K radikální nápravě chyb nedošlo. Křesťanská hnutí, usilující o nápravu světa, byla zničena či zahnána do ilegality. Nyní jsme ve stavu, kdy většinová západní společnost již příliš nevěří v Boha, lidskou duši či odvěký zápas dobra se zlem a už vůbec ne ve znamení přicházejícího konce.
Zatím vládne zdánlivý klid, ale západní společnost začíná degenerovat, rozpadat se zevnitř; ve zdánlivém blahobytu ztrácí svou integritu a imunitu, schopnost ochrany a obrany. Soustřeďujeme se na vojenské expedice daleko v cizině, ale ztrácíme schopnost chránit své vlastní domovy. Systematicky jsou ničeny tradice a mechanismy, které dříve udržovaly národy pohromadě. Naši společnost začíná ovládat duch anarchie, individualizmu, deviace a bezbřehé tolerance. Na druhé straně začíná do společnosti pronikat politický islám se svou totalitní, agresivní ideologií. Za jak dlouho dojde ke kolapsu?


Obr. Kříž na vlajce křižáckých vojsk.[7]
Obr. Vlajka NATO.

Pokud vojska pod vlajkou kříže chrání své vlastní země před nepřáteli zvenčí, mají ochranu kříže. Pokud útočí proti vlastnímu obyvatelstvu nebo na cizí země, stávají se silou zla.

Předchozí – Kola času
Následující – Maat – chaos a řád

 


[a] Spojitost tváří cherubů se souhvězdími zodiaku není zatím jednoznačně prokázána. Možné je i jednoduché vysvětlení, že tváře byly přiřazeny nejmocnějším zástupcům fauny – lvu za masožravce, býku za býložravce, orlu jako vládce ptačí říše.
[b] Namátkou uvádíme i tyto zdánlivé podrobnosti, v nichž lze hledat paralely s dnešní dobou. Za pozornost stojí vize z kap. 9, kde jsou zahubeni všichni v Jeruzalémě, kdo nejsou  označeni znamením života (křížem) na čele.
[c] Apokalyptika je způsob pohledu na dějiny, jenž klade důraz na odhalení poznání o Božích záměrech a řádu světa. Apokalypsa je literární žánr, jehož typickými tématy jsou konec světa a znamení, která mu mají předcházet, stvoření světa a pád člověka, nauka o uspořádání světa či příchod mesiáše – spasitele, který pomůže nápravě zlých poměrů.
[d] Existuje řada dalších teorií vysvětlujících vize kol a cherubů. Obecně se má jednat o svědectví Boží přítomnosti. Kola mohou být odpovědí na babylónské slavnostní vozy, na kterých byli bohové vezeni do chrámu. Někdy jsou vize kol v kolech považovány za popis dopravních prostředků mimozemšťanů.
[e] Poslední čtyři křížové výpravy byly vyhlášeny proti husitům v Čechách. V první křížové výpravě proti kališnickým Čechům vtrhlo v r. 1420 do Čech 30 000 křižáků. Brzy prchali ze země pryč. Podobně i v dalších třech křižáckých výpravách. Českým obráncům vždy pomohly přírodní síly (oheň a voda) a křižáci se nakonec vždy rozprchli.
Roku 1466 byla proti českému králi Jiřímu z Poděbrad a kališníkům v Čechách poslána ještě další křížová výprava. Křižáci byli obklíčeni a jejich vůdce se vzdal.
Historie zná celkem devět velkých křižáckých výprav na Blízký východ. Za novodobou  „desátou křížovou výpravu“ bývají označovány útoky USA a Velké Británie na země Blízkého východu (R. Reagan, 1983 – invaze do Libanonu), (G. W. Bush, válka proti „terorismu“ – útok na Irák a Afghánistán).

[1] Ekumenická rada církví v ČSR. Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona, Ekumenický překlad.  Jinak také Český ekumenický překlad /CEP/. V elektronické formě SW BibleWorks.
[2] Výklady ke Starému zákonu. Díl IV. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1998. ISBN 80-7192-274-9.
[3] Bělka, Luboš. Konec světa. Brno: Masarykova univerzita, 2014. ISBN 978-80-210-6951-0.
[4] Nosiči nebes: Starověké hvězdářství I. Mýty a skutečnost [online]. 2004 [cit. 2019-03-02]. Dostupné z: http://myty.cz/view.php?cisloclanku=2004010001
[5] Secrets of the Sphinx: Chapter 7 – The Four Cherubim. Secrets of the Sphinx [online]. [cit. 2019-03-02]. Dostupné z: http://www.revealer.com/cherubim.htm
[6] The Zodiac, Cherubim & The Sphinx. Watcher Website [online]. [cit. 2019-03-02]. Dostupné z: http://www.siriustwins.com/watcher/newun.html 
[7] Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Husitství [online]. c2019 [citováno 10. 03. 2019]. Dostupný z WWW: < https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Husitstv%C3%AD&oldid=16981121 >
[8] Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Pád Konstantinopole [online]. c2019 [citováno 11. 03. 2019]. Dostupný z WWW: < https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=P%C3%A1d_Konstantinopole&oldid=16948139 >
[9] Wikipedia contributors, ‚Ezekiel‚, Wikipedia, The Free Encyclopedia, 22 February 2019, 23:52 UTC, < https://en.wikipedia.org/w/index.php?title=Ezekiel&oldid=884640389 > [accessed 11 March 2019]
[10] Znalost precese: Starověké hodiny III. Mýty a skutečnost [online]. 2004 [cit. 2020-02-07]. Dostupné z: http://myty.cz/view.php?cisloclanku=2004020002
[11] OrthodoxWiki contributors, ‚Byzantine Creation Era‚, OrthodoxWiki, , 6 August 2011, 02:13 UTC, < https://orthodoxwiki.org/index.php?title=Byzantine_Creation_Era&oldid=102231 > [accessed 7 Februar 2020 ]
[12] ВВОДНАЯ ЛЕКЦИЯ: ЦЕРКОВНЫЕ ИСКУССТВА. ХРАМ ПРЕПОДОБНОГО СЕРГИЯ Г. ЧЕЛЯБИНСК. [online]. [cit. 2020-03-08]. Dostupné z: https://hramsergiy74.ru/vs/tserkovnoe-iskusstvo/vvodnaya-lektsiya-tserkovnye-iskusstva.htm

 

Nový zákon, proroctví konce světa

Sečti číslice té šelmy

Nový zákon je ukončen knihou Zjevení Janovo.
Jde o soubor zjevení popisujících konec našeho věku. Zlo tam představuje drak a dvě šelmy. Číslem šelmy jsou číslice 666. Co znamenají tři šestky je dodnes předmětem diskuzí. Přitom vodítko, jak pochopit číselnou symboliku, je přímo v textu.

666 – různé výklady

V článku Apokalypsa a číslo 666 jsme se věnovali poslední biblické knize – Janovu Zjevení. Zmínili jsme okolnosti vzniku textu a jeho různé výklady. Některé vize popisované  v Janově Apokalypse se mohou docela dobře propojit s událostmi naší doby. Ovšem existují i názory, že to, co popisuje Jan, se již dávno událo, nebo se jedná jen o symbolické vize, které nemá smysl propojovat s reálnými událostmi ve světě.[1]

Snad nejznámější symbolikou v Janově Zjevení jsou tři šestky – 666. Jedná se o číslice apokalyptické šelmy a tři šestky se obecně považují za symbol Satana. Z původního Janova Zjevení byly převzaty do bezpočtu příběhů, knih i filmů. Dodnes nepanuje shoda v tom, co číslice přesně znamenají. Byly vztahovány ke jménům různých římských vládců a dnes jsou například často spojovány s čárovým kódem jako symbolem zotročení člověka v rámci globálního světového řádu. Můžeme hledat spojitost i se symbolikou CERN, kde probíhají nebezpečné pokusy otevřít dveře do jiných dimenzí.[1] [2]
Obr. Část fresky – východní ortodoxní klášter  sv. Joachima z Osogovského (Makedonie). Apokalypsa – vpravo antikrist na trůnu a lidé, vlevo sedmihlavá šelma.[3]
Počet hlav lidí a hlav šelmy dává číslo 18.

Existuje ale řada dalších výkladů smyslu tří šestek. Která z nich je ta správná? Dovolíme si tvrdit, že každá s uvedených může nést střípek pravdy. Jsou to milníky lemující zbloudilou cestu člověka. Kam vede, je den ze dne zřetelnější.

Nápověda v Janově textu

Tři šestky mohou znamenat postupující evidenci a kontrolu nad vším, včetně lidí. Zboží, jídlo a každá věc budou evidovány a sledovány. Vše, co člověk řekne, napíše a udělá,  kam půjde, to vše bude monitorováno a zaznamenáváno. Bude neustále sledován jeho zdravotní stav i stav mysli.
Tři šestky mohou symbolizovat vědu, která již dávno neslouží lidem ale proti nim. Genetické pokusy, stále silnější a všudypřítomné záření datových sítí, narušování počasí, ničení země, technologie k ovládání a zotročení lidí.
Tři šestky na nás v těchto a mnoha dalších různých podobách vyskakují téměř neustále, jakoby se zlo vítězně smálo lidské hlouposti a zlovolnosti. Není zde ale nějaký původní, skrytý význam tří šestek?

Bible, Zjevení Janovo 13:16-18 CEP[4]

 

A nutí všechny, malé i veliké, bohaté i chudé, svobodné i otroky, aby měli na pravé ruce nebo na čele cejch, aby nemohl kupovat ani prodávat, kdo není označen jménem té šelmy nebo číslicí jejího jména.
To je třeba pochopit: kdo má rozum, ať sečte číslice té šelmy. To číslo označuje člověka, a je to číslo šest set šedesát šest.

 

Jan píše, že je třeba sečíst číslice šelmy a číslo označuje člověka. V některých  překladech je místo sečíst uvedeno spočítat:


Obr. Verš Zjevení 13:18 – původní řecký text a různé překlady. BibleWorks.
Řecké slovo ψηφισάτω (psephisato) je odvozeno od ψηφίζω (psi̱fízo̱) a překládáno někdy jako sečíst, jindy jako spočítat. Prvotní význam je sečíst a tak by měl znít překlad. Nikoliv spočítat ale sečíst.

Pokud by Jan zamýšlel se třemi šestkami provést nějakou jinou aritmetickou operaci, použil by nejspíše slovo ἀριθμῆσαι (arithmēsai) stejně, jako ve verši Zjevení 7:9:

Zde slovo odvozené od arithmeó má prvotní význam spočítat a nikoliv sečíst (jak je nepřesně přeloženo v ekumenickém CEP).

Číslice šelmy 666 dle verše Zjevení 13:18 je nutné sečíst. Výsledkem je pak samozřejmě číslo osmnáct (6+6+6=18).
Dále víme, že číslo 18 označuje člověka, tedy žádnou věc, událost, znak, místo apod.

Je zde klíč? Šelma v lidské podobě, kterou může identifikovat číslo osmnáct?

 

 


[1] Apokalypsa a číslo 666. Mýty a skutečnost. Suspectus.com [online]. 2005 [cit. 2021-8-11]. Dostupné z: http://myty.cz/view.php?cisloclanku=2005050003
[2] Ženeva, Nostradamus a CERN 666. Mýty a skutečnost. Suspectus.com [online]. 2016 [cit. 2021-8-12]. Dostupné z: http://myty.cz/view.php?cisloclanku=2016080001
[3] Wikipedia contributors, ‚Osogovo Monastery‚, Wikipedia, The Free Encyclopedia, 22 May 2021, 13:29 UTC, < https://en.wikipedia.org/w/index.php?title=Osogovo_Monastery&oldid=1024494448 > [accessed 11 August 2021]
[4] Ekumenická rada církví v ČSR. Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona, Ekumenický překlad. Jinak také Český ekumenický překlad /CEP/. V elektronické formě SW BibleWorks.
[5]  

 

 

Zdroj: http://myty.cz/view.php?nazevclanku=secti-cislice-te-selmy&cisloclanku=2021080001

 

Facebook

Pin It on Pinterest

Share This