0 Items
WOOCS 2.1.8
Vyberte stránku

Lidské Omyly díky Nevědomosti! Víry v cokoliv!

Mnozí dnes věří, že věřit lze jen tomu, co vidíme a na co si můžeme sáhnout

Lidé věří kdejakým hloupostem, jinak bych nemusel psát Omyly. Bez víry žít nejde a jen velmi málo z toho, čemu věříme, můžeme ohmatat či vidět. Celé naší představě o minulosti musíme “jen” věřit. Celé představě o budoucnosti musíme jen věřit. A z přítomnosti? I v té skoro všemu musíme jen věřit. Přítomnost je ta sekunda, ve které právě nyní jsme. Kam až vidíme a dosáhneme? Do jaké hloubky, dálky, výšky? Jak moc vidíme do lidí nebo do materiálů, kterými jsme obklopeni? Ohmatáme si nosníky stropu či armaturu panelů v domě, kde právě jsme, a při každém příchodu je zrentgenujeme, jestli nám to všechno nespadne na hlavu? Nebo musíme věřit, že strop nespadne? A kdybychom si ohmatali celou stavbu, co z toho? Nebude to jen víra, v té následující sekundě, že jsme nic nepřehlédli? A že se vada materiálu neprojevila až po našem měření? A to, co je dál od nás, tomu snad věřit nemusíme, to vidíme? Co je za rohem a co tam bylo včera? Z minulosti vidíme stavby, čteme knihy, ale kdo a kdy je postavil a napsal, tomu musíme už jen věřit, nic jiného nám nezbývá! Věda o tom důkaz podat nemůže, protože dokáže podávat důkazy jen o přítomnosti. Myslím přírodovědu.

Dnes jsem měl rozhovor s “nevěřícím” stavebním inženýrem, který tvrdil: “Jsem stavař, statik, co si nespočítám, nezměřím, neotestuji, tomu nevěřím. Existují dané pevnosti v tahu, ohybu, míra pružnosti, rovnováha, atd.” Tak jsem se ho zeptal, jestli takto prověřil před mým příchodem židli, kterou mi nabídl k sezení. Přiznal se, že ne, ale že ze zkušenosti doufá, že vydrží. A zeptal jsem se ho, jestli prověřil strop nad námi. Přiznal, že ne. Asi neprověřil ani podlahu, nosné stěny, pak jestli u sousedů nezapomněli vypnout plyn a zda naproti v domě nebydlí třeba blázen, který si opatřil protitankovou pěst a chtěl by si jen tak z nudy zastřílet. Dále by mne zajímalo, zda si zjistil, jestli nemůže v dané chvíli spadnout nějaký meteorit nebo letadlo. Nic z toho před mým příchodem neprověřoval.

Takže: seděli jsme a povídali, je-li víra důležitou složkou života či není, a věřili, že: dům, kde jsme, nespadne, plyn vedle v místnosti nevybouchne, nikdo nám tam nic nestřelí ani nehodí, naše srdce se nezastaví, cévy neucpou, nespadne na nás meteorit ani letadlo, dům není poddolován či podemlet vodou, že za rohem je pořád ještě to auto, kterým jsme přijeli, existuje New York, Praha a silnice k ní, že žil Kristus, Komenský a Masaryk, že ještě žijí naši blízcí i dalecí, že ještě zítra budeme naživu … mám pokračovat? V ničem z toho, co jsem jmenoval, jsme si nemohli být v tu chvíli jisti – protože jsme to ani neviděli ani neohmatali. 99 % – ale chce se mi říci 100 % našeho života není nic jiného než víra! To říkám hlavně “nevěřícím Tomášům…”. Ano, jistě, o mnohém z toho, co jsem jmenoval, se člověk může přesvědčit, asi jako o tom, jestli pořád ještě platí Archimédův zákon. Ale kdo to dělá? Spíše, než že jen věří a spoléhá na svoji víru a zkušenost.

Špatná víra nás může připravit o život

Když změřím voltmetrem elektrické napětí v zásuvce a ručička voltmetru se vychýlí poté, co jsem doteky přiložil ke svorkám, tak věřím, že je tam napětí. Nic jiného než věřím! Jako elektrikář jsem už mnohokrát dostal ránu, protože jsem věřil špatně. Třeba mi selhala vadaska (měřidlo napětí) a já to nevěděl, klidně jsem se potom prsty dotkl kontaktů (měřidlo ukazovalo nulové napětí) a dostal jsem ránu. Proč jsem dostal ránu, když jsem zcela jasně viděl na měřidle nulové napětí? Viděl napětí? Copak se dá napětí vidět? Velikost napětí jsem si jen chybně vyložil ze stavu ukazatele napětí! Důvod, proč ukazoval nulu, byl jiný, než jsem myslel. Získal jsem mylnou víru a dostal ránu. Od reality. Takových “ran” dostáváme stále hodně. Jednou jsem uvěřil, že kolegové vypnuli napětí na 500V kabelu. Nevypnuli. Má víra – lehkovážná, mi tehdy málem zkrátila život na 22 let – kvůli mylné víře. Nebo slabé víře: je možné, že kdybych měl velmi silnou víru, že tam napětí opravdu není, ani bych ránu nedostal. Já jsem však žádný pádný důvod k silné víře neměl: bylo to jen banální nevychýlení ručičky voltmetru, na jaké jsem byl mnohokrát zvyklý. Proto, asi proto, byla pak realita silnější než mé běžné očekávání, že tam napětí není.

Jsou známy případy lidí, kteří prožili šok jakoby z elektrické rány a jejich tělo vykazovalo podobné syndromy, jaké se projevují po skutečném zásahu elektrického proudu poté, co se dotkli elektrické sběrnice (vvn), kde ale nebylo žádné napětí! Jejich víra, že tam napětí je, byla tak silná, že reakce těla na naprosto neškodný dotyk (bylo to bez napětí) byla masivní realizací jejich víry – ne té tak zvané reality. Víra byla v tomto případě tak silná, že se stala realitou (příznaky popálenin od elektrického proudu bez elektrického proudu). Snad jen okamžiky bez víry či slabé víry – kdy hlavou narazíme na zeď, dostaneme ránu či zakopneme, můžeme označit – ale zdaleka ne zcela oprávněně – za “vím, vidím, ohmatal jsem si”. Proč ne zcela oprávněně? Protože nás může klamat i hmat i zrak, i jiné smysly – stejně jako ten voltmetr.

Víra je silnější než naše smysly – i když si to neuvědomujeme. Naše smysly mohou klamat (např. fata morgána). Je známo, že i celá skupina lidí může “vidět” to, co se očekává (věří) a co filmová kamera skutečně nenatočí a nedělo se. Mnoho lidí může věřit tomu, co se nestalo. Ať už jde o davovou sugesci, nebo mylné informace. Ve 12. Omylu jsem psal o konformitě (přizpůsobování se většinovému myšlení a názorům) a pokusu, který provedli s lidmi na Yalově univerzitě (New Haven, Connecticut, USA), v ústavu věd o chování. Tam se ukázalo, že lidé dovedou sami sebe přesvědčit pod vlivem davového myšlení o něčem, co je v rozporu i s do očí bijící realitou. Na druhé straně i samo tělo může nutit člověka k víře, která se neshoduje s realitou, a nejen v opilosti. Lékařům jsou známy fantómové bolesti po amputaci končetin, kdy člověk vnímá třeba nohu, kterou už nemá, a cítí v ní bolest. To se děje dokonce i u dětí, které se již bez nohy narodily. I když jde spíše o nervovou záležitost než o víru, souvisí to s tím. Člověk bez nohy, který ale cítí, že ji “má a bolí ho”, musí vírou upravit (korigovat) toto chybné cítění. Naše víra o skutečnosti je často mocnější než “viděl jsem, hmatal a cítil”. Víra může být pravdivá nebo nepravdivá. Aby byla pravdivá, je třeba ji solidně ověřovat! Naše smysly a všechna měřicí zařízení na světě (teploměr, tlakoměr, výškoměr, tachometr atd.) nám jen zprostředkovávají informaci “k víře”. Po změření “skutečnosti” těmito přístroji buď zaujímáme nový postoj (novou víru), nebo starý postoj jen opravíme (korigujeme) a upevníme.

Usuzování ze zkušenosti je také jen víra, nic jiného než víra

Lední medvědi jsou bílí, tak věříme a věřit budeme (i učit druhé), dokud se nenajdou hnědí. Trasou “A” pražského metra dojedeme k Hradčanům. Ale někdy nedojedeme. Říkáme: zítra půjdu tam a tam a udělám to a to. Ano, můžeme tomu věřit (na základě předchozích zkušeností), ale jisté to není. Miliony neviditelných příčin mohou naše staré dobré zkušenosti změnit. Sto nebo tisíc našich zkušeností nemusí za vteřinu nic znamenat a všechno může být jinak. Místo na vyhlídkové věži, kam jsme se těšili, se můžeme ocitnout v hrobě. Proto bible radí: říkej o budoucnu jen “dá-li Bůh”, udělám to a to, půjdu tam a tam, stane se to a to. Ani zítřejší východ slunce není jistý. Nevyjde proto, že si to myslí astronomové a umí to spočítat. Nevyjde ani kvůli naší zkušenosti, že zatím vždy vycházelo, ale ani kvůli naší slabé povrchní víře, že asi zase vyjde, tedy jen proto, že s tím tak nějak počítáme. Vyjde jen tehdy, bude-li si to Bůh přát. Vím, že toto tvrzení je moc “silné kafe” pro mnoho materialistů – ale takové jsou zřejmě všechny Omyly.

Vše máme jen zprostředkovaně – z druhé ruky

Ručička voltmetru jen zprostředkovává našemu zraku informaci o nějaké, jinak neviditelné skutečnosti. Náš zrak (oko, zrakové receptory a nervy a zrakové centrum v mozku) jen zprostředkovává našemu myšlení (vnímání) informaci o vnějším světě. Naše myšlení (oblast víry) pak tuto informaci porovnává s našimi předchozími zkušenostmi a jinými informacemi a dělá z toho závěr pro naši víru. Vše v našem životě je zprostředkované. A co je zprostředkované, je závislé na víře. Tak, jako se dá zkreslit či úplně falzifikovat nějaká informace poskytnutá televizí či rozhlasem, tak nás může zmýlit náš zrak, sluch, hmat či jiné smysly. Ani nemluvě o logice, paměti, schopnosti třídit informace a vyvozovat správné závěry. Víte, co je jisté? Vůbec ne smrt, jak se mylně říká, ta není vůbec jistá.

Jistá je jen víra. Řekl jsem jistá, ne pravdivá. Víra může být také hodně mylná, proto často opakuji větu téměř všechno je dost jinak. To si lidé většinou nemyslí. Věří, že jisté je vychýlení ručičky voltmetru, výška rtuťového sloupce na teploměru či televizní zpravodajství – které přece sledují a jasně vidí. “Vždyť jsem to viděl na vlastní oči, oni to tam ukazovali”. Jakoby filmový průmysl dnes nedokázal “divy”. Existují lidé, kteří tvrdí, že přistání na Měsíci Američané nafilmovali v Hollywoodu, protože se americká vlajka na Měsíci pohybovala jakoby ve větru (a ještě jiné důvody uvádí). Já si to nemyslím, ale jak vidno, nadšenou víru možno založit na všelijakých věcech. “Důležité je” ignorovat přitom všechno, co by tuto naši “vyvolenou” víru popíralo. Podobně je tomu i s teorií evoluce a popíráním Boha. Málo důkazů, ale hodně ignorovaných skutečností. A kde je víra, vždy se nějaké ty “důkazy” najdou.

Aby nedošlo k omylu

Já se nepokouším tvrdit, že svět je nepoznatelný, nebo přelud, nebo že nás smysly šálí a vše, co nám zprostředkovávají naše oči, uši, ruce, čich nebo chuť je mylné. A že nám všichni lidé lžou. To bych byl sám proti sobě, já svým smyslům často věřím, i knihám i mediím. Mám v nich důležité pomocníky své víry. Jen je víc prověřuji a nepřeceňuji. Nyní se snažím vysvětlit, že naše smysly (zrak, sluch, hmat, čich, chuť) a lidé nám ne vždy zprostředkovávají věrné informace, a jen víra se pak stává dominantní nad smysly i informacemi – třídí je, hodnotí a vybírá si z nich. Vybírá – ale podle čeho?

Ano, zde leží celé nebezpečí. Existuje jakási základní apriorní touha, jakási “panenská víra” dříve, než nám předkládaná fakta vnutí buď pravdivý, nebo falešný obraz (víru) o skutečnosti. Ještě předtím, než fakta známe a poskládáme, máme jakousi neznatelnou vnitřní touhu, aby výsledek byl takový nebo onaký. Tato touha může pak negativně cenzurovat (třídit) přicházející fakta a argumenty. Záleží jen na tom, zda chceme skutečně znát pravdu a donutíme se brát všechna fakta vážně. Nebo zůstaneme proti všem faktům zabetonováni v naší prvotní představě, hypotéze či pohledu.

Často pak o realitě nerozhoduje realita, ale chtění. Výsledkem může být víra utkaná jen z povrchních názorů dané doby nebo nějaké skupiny lidí (menšiny či většiny). Nebo vznikne víra, velmi pevná, ale nepravdivá, protože se hledalo a vybíralo jen to, co právě k ní mělo vést. Ostatní se odhodilo. Čím dlouhodoběji jdeme tímto směrem (subjektivní selekcí faktů za účelem dokázat chtěné), tím méně jsme schopni objektivního posouzení reality – tedy všech faktů. Tak také vznikala evoluční víra. Počáteční chybný Darwinův nápad se moc zalíbil (důvody k tomu rozebírá dr. Bakerová v brožuře Jablko sváru) a další fakta už se vybírala tak, aby oblíbenou hypotézu potvrzovala. Vše “nehodící se se škrtalo”. Dnes je víra v evoluci tak silná, že pro mnoho lidí je to “fakt”, o němž už ani nechtějí diskutovat. Svoji evoluční virtuální realitu považují za tak prokázanou, jako je kulatost Země.

Jak se může zrodit mylná víra

Vědec, který drží v ruce piltdownskou lebku a neví, že je to falzifikát (viz 5. Omyl), může znovu a znovu mnoho let tvrdit a “být si jist”, že má v ruce důkaz o původu člověka ze zvířat (jako já měl tenkrát “důkaz”, že v drátech není napětí). Falsifikát tak jen posílí jeho postupně budovanou falešnou víru v evoluci člověka. Naše smysly jsou jistě velmi důležité pro naše pravdivé rozpoznávání okolního světa, pro péči o vlastní tělo a pochopení jeho funkcí, pro porozumění minulosti (historická fakta, zkameněliny, archeologie), přítomnosti (přímé pozorování, měřicí přístroje, indikátory) i správný odhad budoucnosti. To vše ale vytváří právě jen víru, tedy porozumění naší mysli, a to v závislosti na touze našeho srdce. Pravdivou víru, nebo falešnou. Pravdivý obraz o skutečnosti, nebo falešný (pokřivený, lživý). Proto říká bible: A pošle jim Bůh mocné dílo podvodů. Z kontextu se dozvídáme, že toto “mocné dílo podvodů” je určeno těm, kteří si oblíbili lež. Jak vidno, Bůh respektuje lidskou volbu a nesnaží se člověka od ní odvést třeba “masivnějším množstvím důkazů”. Trochu to připomíná známé “kdo chce kam…”.

Na to se mě neptejte

Na otázku správné (pravdivé) víry se pokouším v těchto Omylech dát odpověď, a to v různých oblastech života. Snažím se ukázat, že k nejlepší víře může člověk dospět jen dlouhodobým hledáním pravdy, kdy mu o nalezení toho nejpřesnějšího obrazu světa opravdu jde. Výsledkem mého osobního hledání, trvajícího řadu let, bylo přijetí obrazu světa, který popisuje bible. Někdo jiný může říci, že jsem hledal špatně, málo či na špatném místě. To je věc názoru. Víru nejde nikomu vnutit (jen to, že se bude tvářit, že věří a chovat se tak, třeba ze strachu). Kdybych ale měl odpovědět na otázku, proč mnoho lidí netouží po pravdě – tak nevím. Nevím, proč někomu stačí žít jen tak, třeba s půllitrem piva nebo vědeckou kalkulačkou v ruce, nebo obojím. A žádná pravda ho nezajímá, nebo má naprosto zkreslený obraz světa. To nevím. Nevím, proč se jeden vědec nechá koupit k tomu, aby vyškolil teroristu a jiný vědec se raději zřekne vědy (Sacharov), než aby ji teroristé (bývalý SSSR) mohli zneužít. Opravdu nevím, proč někoho Kristův charakter zaujme, a jiného ne. Nevím.

Dobro a zlo

Víte, proč je na světě dobro a proč je zlo? Protože mají lidé dobrou a špatnou víru. Desetitisíce dopravních nehod nemají na svědomí kluzké silnice, špatný technický stav vozidla, rychlá jízda či nepozornost. Tyto věci jsou jen pomocné nástroje (zesilovače) špatné (či dobré) víry. C2H5OH (alkohol etanol) nemůže za nehody na silnicích, ale špatná víra. Některý řidič nezískal zodpovědný přístup k životu a tedy i k požívání alkoholu (kdy ano, v jaké míře, a kdy ne). Špatná víra vede k nerozvážnosti, nezodpovědnosti, zbrklosti – a na kluzké vozovce se to jen znásobí. Špatná víra vede k tomu, že jedu ve špatném autě se špatnými brzdami a ještě rychle. Špatný postoj k životu, k lidem, nehledání smyslu života, pravdy, neznalost důležitých věcí na úkor velké znalosti různých nepodstatných věcí, malicherností a hloupostí – to vše se slije v lidské mysli ve špatný, primitivní postoj k podstatným věcem, ve špatnou víru. Výsledkem je svět, jaký je.

Materialista může klidně tvrdit (věří), že to, co si neodpracujeme, nemáme. Věří, že žádný Bůh není. A zároveň věří, že oči, ruce, nohy, ústa, banány a pomeranče – to vzniklo kdysi dávno bez práce – “to se udělalo samo”, vyvinulo se to – věří. Nedávno mi řekl jeden student, když jsem mu vysvětloval materialistické důkazy pro existenci Boha, že bude raději věřit v onu velmi nepatrnou pravděpodobnost (velkou nepravděpodobnost), že se to všechno udělalo samo, než v Boha.

Jak jsem řekl, víra je spojena s volbou, kterou určuje předchozí chtění, touha. Když půjde ten chlapec po mostě, bude asi věřit ve velkou pravděpodobnost, že právě v té chvíli most nespadne – hodí se mu to, chce to tak. Ale pokud jde o víru v Boha, zvolil si pravděpodobnost malou, že se vše na světě mohlo udělat samo. Asi se mu hodí, že Bůh není – chce, aby nebyl. Třeba tuší, že by musel svůj život změnit. Možná má záliby, o kterých ví, že by se “případnému” Bohu nelíbily. Nějaký důvod tam bude, nevím jaký. Proto říkám, že nevím, proč mají lidé špatnou víru. Ty prvotní příčiny neznám. Důsledky špatné víry ale ano, až moc dobře! Ty známe všichni moc dobře.

Obtížnost pravdivé vědecké víry

Důkaz v exaktní vědě je vlastně možný jen nyní, teď, dnes. Všechno platí jen do chvíle (té současné), kdy lze nějaké tvrzení (zákon) znovu prověřit, znovu demonstrovat a otestovat. Pokud výpočty znovu a znovu souhlasí. Teprve tak vzniká oprávněná víra, že ten či onen zákon platí. Bude-li platit v budoucnu, ukáže další ověřování – tedy až ta budoucnost. Ověřování se děje na rovině smyslů (zrak, sluch atd.). Kdyby se číslům a operacím (zákonům) přiřadily tóny, dala by se třeba matematika dělat sluchem. Protože však ne všechny naše smysly stejně jasně rozlišují to, co rozlišit v dané oblasti potřebujeme, “čitelnost” pokusů může být různá. Snadněji rozlišíme čísla zrakem než třeba sluchem podle délky tónu nebo frekvence (výšky).

Protože matematika je abstraktní věda – nepotřebuje ani tolik ověření z empirie (zkušenosti), je považována za nejexaktnější vědu (nejpřesnější). Všimněme si toho materialistického paradoxu: to, co je nejvíc abstraktní, se považuje za nejpřesnější, za exaktní. Tedy to nejméně hmatatelné. Nesouvisí to s mým povídáním o víře? Horší je to už v chemii, kde “do toho” je špatně vidět. Tam je nutno výpočty a předpoklady kontrolovat četnými pokusy. Ještě horší je to v některých oborech fyziky, a snad nejhorší v některých biologických oborech – v těchto vědách je mnoho nejistot, předpokladů, hypotéz, dohadů, dokonce podvodů a hašteření. Důvod je jednoduchý: matematik snadněji než biolog prokáže či vyvrátí svoji matematickou víru (hypotézu), třeba že obsah čtverce sestrojeného nad přeponou pravoúhlého trojúhelníka je roven součtu obsahů čtverců sestrojených nad jeho odvěsnami. Stačí mu k tomu tužka a papír. Ale chemik, biolog nebo astronom? Musí používat mnoho zprostředkujících přístrojů, které pomáhají vidět věci moc malé nebo moc vzdálené. (viz 2. , 3. a 4. Omyl) Podobně špatně je na tom nukleární fyzik. Víra těchto lidí může být velmi lehce mylná, a aby byla pravdivá, vyžaduje někdy tisíce prověřování a křížových analýz. Víra (o realitě) tam vzniká jako obraz na mozaice mnoha pokusů a pozorování a výpočtů a opětovných pokusů.

Stejně jako ve vědě jsou oblasti života, kde člověk snadněji podlehne omylu, podvodu, špatnému kolektivnímu (stádnímu) myšlení nebo prostě svojí vlastní svévoli. Ještě hůře než v přírodovědě se prokazují věci v historii, politice, náboženství atd. (ani nemluvě o odhadech do budoucnosti) Teorie o původu člověka a života na Zemi patří také spíše k vědám o historii a do filosofie než do biologie. Je to otázka znalosti mnoha faktů, důkladného a poctivého prověřování informací bez předpojatosti (“takhle bych si to přál, takhle by se mi to líbilo a zapadalo do mého myšlenkového schematu, toto tvrzení vyhovuje mému životnímu stylu”). Proto jsem psal, jak snadno lidé věří v chemickou evoluci života (že maso vzniklo z ne-masa, chemicky). Protože většina molekul a atomy nejsou vidět, chemické sloučeniny se dají obtížně představit a každý si tam může věřit, čemu chce – pokud jde o minulost.

Příklad víry, která se ukázala pravdivou

V roce 1845 byly pozorovány zvláštní odchylky v dráze planety Uran (sedmá, v té době poslední známá planeta). Francouzský astronom Urbain J. J. Leverrier vypočetl z těchto odchylek možnost další, osmé planety. Tak jako on, i německý astronom Johann Gottfried Galle uvěřil, že tam musí být nějaká další planeta, přestože ji zatím neviděli. Galle pak v roce 1846 zaměřil svůj teleskop vypočítaným směrem a našel tuto osmou planetu (Neptun) jen s 1° odchylkou od vypočteného směru – teprve nyní ji spatřil. Nezávisle na těchto astronomech vypočetl pozici Neptunu na obloze (dříve, než byl spatřen) také britský matematik John Couch Adams. Britští astronomové však poněkud “zaspali”. Nenamířili včas tím směrem své teleskopy, aby se přesvědčili o správnosti výpočtu, jestli je víra v novou planetu oprávněná.

Příklad víry, která se ukázala nepravdivou

Evolucionisté věří, že se obojživelníci vyvinuli z lalokoploutvých ryb, které měly vymřít před asi 70 miliony let – protože se žádné mladší zkameněliny nenašly. Takovým kandidátem jejich víry byla ryba Latimeria chalumnae (latimerie podivná). Protože víra v evoluci je silná, byly podle zkamenělin této ryby datovány i sedimentární skalní vrstvy. Věřilo se, že kde byla nalezena zkamenělá latimerie, tam jde o útvar starší než 70 milionů let. V roce 1938 však přišlo překvapení: latimerie byla ulovena nedaleko Madagaskaru živá. Při pitvě se zjistilo, že:

  1. Rozdíly mezi živou a zkamenělou latimerií byly nepatrné – za údajných 70 mil. let žádná evoluce!
  2. Latimerie se vůbec nepřipravovala na chození po souši, jak evolucionisté věřili.

Skutečnosti tedy vyvrátily víru evolučního náboženství. Dnes už existuje několik set vylovených latimerií – a stará víra v evoluci ryb! Dokonce i víra, že za 70 milionů let miliardová hejna latimerií nám nezanechala ani jedinou zkamenělinu! (Nabízí se však víra realističtější: od zkamenělých latimerií k současným živým žádné miliony let neuběhly a obojživelníci z ryb nevznikli.)

Realisté a snílci

Člověk, který na základě faktů dojde k existenci Boha, je vlastně tvrdý realista. Může zůstat materialista (nezačne se modlit), jen ví, že za složitostí živé přírody musí stát velice inteligentní tvůrce. Nemusí číst bibli a věřit v Krista. Nemusí se stát členem nějaké církve. Prostě dojde na základě materialistických faktů k závěru, že “něco jako Bůh musí existovat”. Je to sice pro spásu málo (i ďábel věří v Boha – viz 19. Omyl), ale je to zcela pragmatický a hlavně logický závěr. Jako když někdo v pusté krajině najde dům a řekne si: “tady museli být někdy lidé”. Rozumný závěr, ne? Méně rozumné by bylo při pohledu na opuštěný dům říci: “ta příroda ale umí věci”! Žel, toto jsou často ateistické závěry při pohledu na realitu.

Je snad člověk, který věří, že i dávné staré domy měly své stavitele, projektanty a zedníky, věřící? Je věřící proto, že nepotřebuje vidět zedníky těch domů a sáhnout si na ně? Stojí takový člověk mimo realitu či přírodovědu? Jen proto, že usuzuje analogicky (a zprostředkovaně) na existenci inteligentního a myslícího tvůrce podle složitosti objektů (výrobků), které našel a ze zkušenosti, kterou má? A srovnáním toho, co samovolné procesy skutečně umí, a na co nestačí? Vždyť takto uvažujeme zcela běžně a denně. Velmi často nevidíme příčinu, ale jen její účinky, a ze zkušenosti usuzujeme, co tou příčinou mohlo asi být. A naopak která případná příčina (např. náhoda) to být nemohla. Proto občas říkáme: “to přece nemůže být náhoda”! To je v našem životě úplně normální, jen v přírodě se tomu mnozí zoufale brání. Brání se aplikovat naši zkušenost se vznikem složitých a důmyslných věcí také na přírodu – kde těch složitých a důmyslných věcí jsou miliardy, a všechny z neživé hmoty.

Víra je nejsilnější stránkou člověka. Je-li falešná, povrchní, nejistá – pak vliv této špatné víry se projeví v silně falešném životě. Je-li pravdivá, pevná, jistá – takový je pak i život. Má-li falešnou a povrchní víru mnoho lidí, většina národa, je to národní katastrofa, jak jsme byli svědky v nedávné minulosti. Ukázalo se, co dovedou národy, které zhloupnou, které mají špatnou víru. Lidi se špatnou vírou potkáváme dnes a denně. Jsme pro ně jen objektem jejich zisku, jejich potřeb. Šidí nás, podvádějí, pomlouvají, využijí, špatně se s nimi žije. Nepomohou, leda do hrobu. Je důležité, abychom takovými lidmi nebyli. To jest, aby byla naše víra založena na pravdě.

Zdroj : https://kreacionismus.cz/memento/omyl21.htm

Mnozí dnes věří, že nejdůležitějším povoláním je povolání lékaře

Hlavně to zdraví”, přejí si lidé při různých láskyplných chvilkách. “Jen ať nám slouží zdravíčko”, to je to nejdůležitější. Jasně: chuť k jídlu, trávení, správný rytmus srdečního tepu, ten nejoptimálnější tlak, potence, optimismus, mít dobré EKG, EEG, KGB a STB – pardon, ty poslední byly spíše proti zdraví. Hodně lidí si nějak za celý život nestačilo povšimnout, že nemoci nejsou to nejhorší, co nás v životě sužuje. Z toho důvodu při průzkumu veřejného mínění v ČR je vždy na nejvyšších místech v důležitosti a užitečnosti povolání lékaře, na poslední místo řadí Češi povolání faráře a kněze. “Ti jsou celkem k ničemu, míní, důležité je trávení a sex”, a o to se nám přece starají doktoři. To je obraz našeho národa. Silní, vykrmení, bujní – a duchovně tupí – takoví nejsou zdaleka všichni lidé, ale je jich děsivě moc. Také se tomu říká “knedlíková kultura”. Říkám to jako člověk, který je nemocný a má rád knedlíky. Ale nefandím lidem, kterým je jedno, proč žijí – hlavně že jsou zdraví. Že jim dupou králíci.

Není vám to také divné?

Nevím, zda jenom mně je už dlouho divné, jak jsou nemocnice přeplněny lidmi. A kolik je v moderním věku nejrůznějších chorob přesto, že medicína udělala tak velké pokroky. Ať vejdeme do kterékoli ordinace, všude a pořád plno lidí. Snad by se to dalo vysvětlit tím, že lidí je jednak víc než dřív, a že také více o své zdraví pečují, proto se tlačí u doktorů. Ale asi to jen tím nebude. Zdravotnických zařízení je také víc a nejsou plné jenom čekárny, ale i lůžková oddělení, na operace se čeká často týdny i měsíce, velké procento porodů je rizikových, staré nemoci se vrací (TBC), nové se objevují (AIDS) a krematoria jsou také pořádně vytížena.

Není to divné, ve století tak obrovského pokroku medicíny, důrazů na hygienu, prevenci, očkování, prohlídky – ve století genetiky a biochemie? Lidí je víc, ale nemocí také. Doktor Judah Feynman poukazuje na to, že lékařské encyklopedie registrují patnáct až dvacet tisíc lidských chorob, a z nich méně než tisíc lze “vyléčit” nebo úplně zastavit. Daleko více nemocí moderní medicína neumí ovlivnit ani zmírněním příznaků. To je také důvod, proč se rozmáhá alternativní medicína. (Z článku Imaginární zahrady s reálnými ropuchami, Dudley R. Herschbach, Vesmír 3/98/str.166).

Další podivnost pokroku medicíny

Není také poněkud divné, že ve století tak obrovského pokroku medicíny se vedou už desítky let vášnivé diskuze, zda eutanazie ano či ne? Na jedné straně potřeba eutanazie vyvstala mimo jiné i s pokrokem medicíny, která umožňuje prodloužit život člověku i přes nefunkčnost řady jeho orgánů (dříve by už byl takový člověk dávno zemřel). Ale druhý důvod eutanazie je neschopnost vyléčit řadu nemocí (rakovina), odstranit pomalé a bolestivé umírání, o němž se ví, jak asi skončí – nestane-li se zázrak. I toto je důvod vzrušených debat o eutanazii. Zda pomáhat lidem ukončit jejich život – asistovaná sebevražda.

Holandsko – jedna z nejbohatších evropských zemí, vykročilo ve své legislativě tímto směrem. Ne Indie, ne rozvojové latinskoamerické a africké státy, ale Holandsko, země s vyspělou medicínou a ekonomikou. Tam vám místo vyléčení nabídnou možnost zabití. Není to trochu paradoxní? Kdyby to nebylo tak bolestné a tragické, bylo by to až úsměvné. Hitler by byl asi docela překvapen, že se někdo vrací k jeho metodám o půl století později.

Včera mi vyprávěla má kolegyně z práce, jak v Holandsku, v jedné její známé rodině, se stará matka rozloučila s dětmi – všichni se na tom vespolek domluvili. Ne před odchodem do divadla, ale ze života. Nebylo jí nic víc než to, že byla už hodně sešlá věkem. Přišel lékař a zabil ji. Podobně se dnes mladí lidé domlouvají, zda “si nechají” dítě nebo ne, zda dovolí klíčícímu životu žít dál, nebo ho zabijí. Opravdu “velký pokrok lékařské vědy”, a hlavně lékařské etiky. Je to především o ušlechtilé víře.

Hledejte nejprve… a ostatní vám bude přidáno (side effect)

Čím to je, že dnes lidé usilují o zdraví, a ono před nimi utíká? Čím to je, že přes nebývalou péči o člověka už od kojeneckého věku nás řada chorob trápí často už v mládí? Je to proto, že v našem životě je mnoho věcí, které člověk získává jen jako “side effect” (čti: sajd efekt) – vedlejší produkt, vedlejší účinek. Na tuto záhadnou skutečnost poukázal největší lékař všech dob, Ježíš Kristus. Ten jednou řekl zvláštní poučku: “Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a všechny ostatní věci vám budou přidány.” Tento výrok vyjadřuje velmi krátce a výstižně jeden z největších průšvihů moderní doby: lidé hledají pilně a intenzívně zdraví, klid, štěstí, pohodu atd. – ale nenalézají to – jakoby to před nimi utíkalo. Touží po zdraví a jsou často nemocní. Hledají klid, pokoj a jistotu, a prožívají velký strach, obavy a nejistoty. Vytoužené štěstí před nimi prchá jak jejich vlastní stín. Je to proto, že to, co by měli hledat na prvním místě, nehledají! To je průšvih naší doby.

Totéž platí i o penězích, vhodném životním partnerovi, pohodě v rodinném životě, úspěchu. Jsou lidé, kteří to nehledají a mají, a naopak. Snad nejnápadnější je tento princip (vedlejšího účinku) v oblasti zdraví a světového míru. Mnoho lidí touží po míru, svět hledá mír, mluví o míru, vyhlašuje mír, uzavírá mírové smlouvy, pořádá mírové konference – ale jen se už už zdá, že mír nastal, vypukne někde válka. Důvod je zcela prostý: mír je jen ovoce – je to “side effect”, vedlejší produkt jiného důležitého snažení! Mír je ovocem spravedlnosti. (Iz 32/17) Ne o mír je třeba usilovat, ale o spravedlnost. Pak bude mír jako přirozený důsledek tohoto správného snažení. Protože však lidé nežijí spravedlivě, protože nežijí podle pravdy a práva – nemají ani mír – i kdyby se “ukonferencovali”. Ani v duši, ani mezi sebou. Není to žádné tajemství, žádná magie, žádné čáry máry – a stejné je to i se zdravím a dalšími věcmi!

Hlavně to zdraví

Určitě všichni známe spoustu lidí, kteří, jakmile je někde píchne, už běží k doktorovi. Lékaři by mohli vyprávět romány o těchto “o sebe pečujících a stále sebe pozorujících” pacientech. Jsou většinou “permanentně” nemocní! Na všechno alergičtí, pokud je v okruhu jednoho kilometru jeden mikrob, “určitě se jím nakazí”. “Nemohou nic zvedat, nikomu nic pomáhat, nesmí se namáhat” – aby si neublížili. “Pan doktor mi to zakázal” (abych ti projevil lásku a pomohl ti, nebo se o to alespoň pokusil).

Vypráví se takový příběh. Sněhová vánice zasáhla skupinu lidí kdesi v horách. Všichni nějakou dobu postupovali společně, ale pak jeden už nemohl a zhroutil se. Ostatní se radili, co s ním, a došli k závěru, nechat ho na místě, protože by všichni zmrzli. Jen jeden z nich nesouhlasil. Nechal ostatní jít kupředu, a rozhodl se, že vyčerpaného kamaráda ponese či potáhne sám. Ostatní šli rychle kupředu a ztratili se mu z očí. On postupoval velmi pomalu, krok po kroku, vypadalo to jako celá věčnost. Přesto se vynaloženou námahou, jak kamaráda vláčel s sebou, trochu zahřál. Zanedlouho vánice ustala a on spatřil nedaleko horskou chatu. Jaké bylo však jeho překvapení, když těsně před ní uviděl v závěji zmrzlá těla všech těch, kteří spěchali za záchranou. On i jeho kamarád však byli zachráněni.

Tak i zdraví je jen výsledkem vedlejšího účinku, sajd efektu. Zdraví je ovocem hlubšího vztahu s Bohem – dárcem zdraví i délky života. V bibli čteme: “Boha se boj, od zlého se odvrať. To dá tvému tělu zdraví.” (Př 3:7) Zdraví tedy dostáváme jen mimochodem, když se (mimo jiné také) bojíme Boha. Ovšem ke zdraví vede i řada dalších důležitých vlastností, a jak uvedu v závěru, nelze jednoznačně odvodit, že nemocný je ten, kdo se Boha nebojí a hřeší. Bůh je svrchovaný, svými radami nás učí, která cesta kam vede, a které výsledky (účinky) můžeme očekávat při určité snaze. Ale jak tomu je u všech dobrých rad a moudrých návodů (v bibli i v lidské oblasti), vždy ještě zůstává prostor pro překvapení a jiné výsledky, než bychom očekávali. Nezapomínejme, že svrchovanost “výrobce”, tvůrce je vždy víc i než jeho vlastní návod. Z ničeho si nemáme udělat modlu, ani z tvůrcova návodu, byť sebelepšího. Nad biblí stojí živý Bůh, asi jako nad dopravní značkou či předpisem má svrchovanou pravomoc policista. Může vás poslat na červenou, po chodníku či do protisměru. Ale jezdit tak běžně se nedoporučuje – pro zdraví naše i našich bližních.

Vedlejší účinky jsou všude

V příběhu o sněhové vánici máme jen další “side effect”. Oni “spěchali za svou záchranou” a nedosáhli jí, on usiloval o záchranu svého kamaráda (ne o svoji) – a zachránil jeho i sebe. Vedlejším produktem lásky k bližnímu mu byla záchrana vlastního života. Kristus hovořil velmi často o vedlejším efektu. Jednou řekl: kdo si chce život zachovat, ten ho ztratí. Ale kdo by ho ztratil pro mne a pro evangelium, zachová jej. A jinde zas říká: dávejte a bude vám dáno (Luk 6:38).

To jsou všechno výroky o side effectu, kdy člověk usiluje o něco duchovně ušlechtilého (zachránit druhému život, darovat něco někomu, být spravedlivý, pomáhat) – a dostává ještě víc, než by očekával. Dostává navíc i to “nezamýšlené”: svůj život, dostatek všeho, mír a bezpečí, pomoc. I když se chová právě opačně: svůj život a zdraví riskuje, hmotné statky rozdává a hledá ospravedlnění druhého na svůj vlastní úkor a přes vlastní ohrožení. Lidé krátkozrací takové jednání kvalifikují jako: koledování si o potíže, o trápení či nemoc, zbytečné riskování, rozhazování, pomáhání na nepravém místě. Tito hloupí lidé pak na takové jednání mají tyto průpovídky: “pro dobrotu na žebrotu”, “když něco nechceš mít, tak to půjč”, “ať se každý stará o sebe”, “to není můj problém” “to bychom dopadli” – a dopadají. Ke stáru se o ně nikdo nezajímá (možná se zajímá o jejich důchod). Známý je i vedlejší účinek ve výchově: děti přísně vedené milují pak své rodiče víc, než ty rozmazlované a nikdy netrestané.

Také povrchní křesťané obhajují často intenzívní péči o sebe a své pohodlí. Říkají, že přece Kristus nechtěl, abychom zanedbávali své zdraví a sebe – dokonce se jeden čas v křesťanství šířila neuvěřitelná teorie, že se musíme učit nejprve milovat sebe, abychom pak mohli milovat i bližního. Jen nevím, kterého Krista mají tito vynálezci na mysli a podle které mutace Nového zákona tuto teorii vyrobili. Kristus dobře věděl, že sami sebe rádi máme, proto naši lásku k sobě dal jako zcela samozřejmé, to nejlepší srovnávací měřítko pro lásku ke druhému člověku. Věděl, že se lásce k sobě učit nemusíme, že i sebevrah se má rád. Opravdu se nemusíme učit nejprve získávat majetek, abychom se ho pak uměli vzdávat, či snažit se o kariéru, abychom se pak mohli správně pokořit.

Vedlejší účinky – řetězové reakce, najdeme všude. Jen málokdy dosahujeme ihned cíle, bez toho, abychom se nejprve nemuseli zabývat věcmi, které mají na první pohled s cílem pramálo společného. Kdo někdy zaséval semena, pěstoval něco na zahrádce, stavěl dům, učil se na hudební nástroj nebo cizí jazyk, ví, že začátky mají pramálo společného s budoucí rostlinou či chutným ovocem, pohodlným bydlením, pěknou hudbou či mluvením cizím jazykem. Ježíš říká: “Vcházejte těsnou branou; nebo prostranná brána a široká cesta vede k záhubě, a mnoho je těch, kteří vcházejí skrze ni.” (Mat7:13) V počátcích nějaké cesty musí být často sebezapření a snahy, které zdánlivě k cíli nevedou nebo jej ani nepřipomínají.

Podobně zmiňovaná záchrana – spása (19. Omyl) je jen vedlejším účinkem života s Bohem, uvěřením v Krista. Opak je pokrytectví nebo sugesce – to, že si namluvím, že jsem spasen, chodím již “po tom správném břehu”, že jsem uvěřil a mám Krista v srdci – ačkoliv jsem neučinil kroky, které ke spáse skutečně vedou a nežiju “zachráněný život”. I v církvi se často dělá řada chyb: usiluje se o věci sice zaslíbené, ale zaslíbené jen jako důsledek určitého postoje (víry) a chování (skutků). Zmiňoval jsem už spásu, ale také prosperita (“spravedlivý nemusí žebrat”) nebo činění mocných skutků (zázraky) jsou jen “side effect”. Je to Bohem slíbeno, ale ne jako výsledek přímé sobecké snahy o vlastní spásu, bohatství či zázraky. Třeba o majetku čteme: “Cti Boha ze svého majetku …bohatě se naplní tvé sýpky.” (Př 3:9,10) Znamená to tedy, že člověk má být už z toho mála, co má, štědrý, a pak může očekávat, že Bůh mu požehná třeba i rozmnožením hmotných statků. Nejsme štědří kvůli nim, a proto ani zklamaní, když nepřijdou. Bůh však, pokud chce, nás může takto odměnit. Je to vedlejší účinek naprosto jiné snahy a touhy, než být bohatý.

V křesťanství může jít při špatně zacílené snaze o sugesci, ve východních náboženstvích o tzv. mantry – stálé opakování slova či věty. Ale je to totéž. Tam, kde člověk neučiní to, co má, se může velmi mýlit – něco si nalhávat. Může mít dojem, že je na cestě k cíli, a jít opačným směrem. Stejně tak si může někdo přát zdraví, vsugerovat si, že je zdráv, věřit ujištění doktorů, že je vše v pořádku – a druhý den umřít, nebo se mnoho let trápit a trpět. Také dlouhý život, podobně jako zdraví, je jen ovocem (vedlejším produktem) zcela jiného (někdy i opačného) usilování. Dlouhý život je, mimo jiné, také vedlejším důsledkem pěkného chování k rodičům. “Cti otce svého i matku svou, ať jsi dlouho živ na zemi…”. (2. Moj 20:12) Dlouhý život si tedy paradoxně nezajistíme tím, že se s rodiči nenervujeme, že se s nimi neobtěžujeme, netrápíme, nenecháme zdržovat a odložíme je, když už je nepotřebujeme – ale právě naopak. Dlouhý život není důsledkem péče o naše zdraví a tělo!! Neplyne z toho, že se šetříme, jak mnozí myslí a praktikují.

Musím se vždy smát, když slyším, jak se nějaký reportér ptá sto- a víceletého člověka, jaký je recept na dlouhověkost: co pít a co nepít, co jíst a co nejíst, co dělat a co nedělat. Vždycky slyšíme něco jiného: jedna stoletá babička celý život nepila alkohol, nekouřila, vstávala v pět a těžce pracovala, jiná stoletá pila jak duha, kouřila a celý život nic nedělala. Ještě jsem neslyšel, aby se jich ptali, jaký vztah měli k rodičům. A právě i v tom je recept. Nejen úcta k rodičům, ale i jiné duchovní kvality vedou k dlouhému životu, např. bázeň před Bohem. Jistěže délka života souvisí se zdravím, ale právě ono tak vyvyšované zdraví závisí především – jako řetěz příčin a účinků – na naší lásce k Bohu a k lidem.

Proč vlastně existuje “side effect”?

Jde v podstatě jen o řetěz příčin a účinků. Dům nemohu stavět tak, že prostě přinesu střechu a stěny, a je to. I kdybych jej celý přivezl hotový, nějak musel vzniknout – postupně. Nejprve musím sehnat pozemek, vykopat základy, obejít spoustu úřadů kvůli spoustě povolení. A ještě předtím musím nějak sehnat peníze – to vše je jiné než dům. Také obilí se nesází do pole jako vzrostlá rostlina s klasem, ale seje se semeno (vlastně se nesmyslně schová pod zem!), to musí vyklíčit, potřebuje vodu a slunce. Side effect je “tahání za řetěz na tom konci, kam dosáhnu (kde to jde, kde to umím, kde je to účinné), abych pohnul něčím, co je daleko, kam nedosáhnu, co je neviditelné, kde to neumím a bylo by tam tahání (snažení) neúčinné”. Navíc ale je tu často tzv. “kouzlo nechtěného”, i když trochu v jiném smyslu, než se tento výraz používá. Za ten konec řetězu tahám úplně z jiného důvodu – a nechtěně sklízím i to, co také potřebuji a oč jiní marně usilují, protože usilují nesprávně (např. sobecky), a hlavně na nesprávném místě. Vtipně se tomu říká “dobře plakat, ale na nesprávném hrobě”.

To je mechanizmus vedlejšího účinku. Lidé usilují o zdraví a jsou často nemocní – pečují o sebe, chrání se před nákazami, šetří se, kontrolují – a stonají a chřadnou. Snaží se totiž tahat za řetěz na tom špatném konci – kde je to neúčinné. A cíl se jim vzdaluje. Chtějí mír, tak podepisují všelijaké smlouvy, usilují o rovnováhu zbraní, pořádají konference. “Tahají za špatný konec” – mír se od nich vzdaluje. Ten je totiž výsledkem jiného zřetězení příčin a účinků. Spravedlivá společnost žije v míru. Nespravedlivá je vtažena do války proti své vůli, i kdyby měla mírových smluv plný archiv, kolem sebe betonovou zeď a nad sebou “ochranný deštník” raket, stihaček a satelitů.

Sobecké motivy

Těžko říci, jak by to dopadalo, kdyby si někdo vypočítavě řekl: tak já, abych získal peníze, budu je rozdávat, abych získal majetek, budu štědrý, abych se měl dobře, budu přát druhým…Možná by to i fungovalo. Jenže lidé nemají až tak “velkou víru”, aby to zkusili. I na “štědrost z vypočítavosti” musí být jistá porce víry – protože to také nemusí vyjít. Navíc tento postoj není nic jiného než jiný typ sobectví, takže suma sumárum – neznám nikoho, kdo by to z takových důvodů zkoušel. Prostě buď jsou lidé štědří a pečují o druhého proto, že mají ušlechtilou víru (mají ho rádi nebo prostě jen poslouchají Boží příkazy), anebo nic – a pak side effect není.

Ovšem jistě existují lidé, kteří se k lásce prostě nutí, protože vědí, že je to správné. Existují lidé, kteří prostě jen poslechli Boha – ne že by byli nějak přirozeně přitahováni “milovat bližního”. Proč by ne? Díky za ně. Také moudrost patří k jasným příkladům “side effectu” – výjimkou je snad jen Šalomoun, který o ni prosil Boha přímo a dostal ji. Prosit však přímo můžeme o věci, které sobecké nejsou. Jako prémii dostal Šalomoun ještě dlouhověkost a bohatství – právě proto, že o to nežádal! Existují lidé, kteří se prostě jen Boha bojí – díky za ně. I k bázni před Bohem je třeba moudrosti. Jen hlupáci se nebojí, jsou pyšní a smělí – bylo by dobře jim to psát na náhrobky. Asi tak nějak: “Zemřel pyšný a hrdý, nikoho a ničeho se nebál.” Jako side effect dostal smrt. Známe přece rčení “ty si koleduješ”.

Side effect v modlitbě

Kouzlo “nechtěného” funguje i v modlitbě. I tam existuje side effect. Šalomoun se modlil o umění rozeznávat spravedlnost a být moudrý (už to, že se tak modlil, byla známka moudrosti) a jako návdavek k tomu dostal i bohatství, dlouhověkost a mír od nepřátel. Panoval na přelomu prvního a druhého milénia před Kristem, jeho jméno znamená “pokojný” (hebr. šelómó) Také Ježíš učil zahrnovat do modlitby ostatní než jen myslet na sebe. “Otče náš…, buď tvé jméno svaté…, přijď království tvé…, buď vůle tvá…, chléb náš…, dej nám…, odpusť nám…”. Raději než (za uši tahající) “Otče můj, dej mi, ukaž mi, odpusť mi”, já, já, já atd.

Tedy ne: Bože dej, ať  jméno vynikne, ať naše vláda je pevná navždy, ať se prosadí  vůle, ať mám já co jíst, odpusť mně moje viny… Ale jako vedlejší produkt modlitby za druhé, za jejich zdraví, odpuštění pro ně, dostatek všeho pro ně atd. může být (nemusí) také požehnání pro mne. Nemodlíme se tak z vypočítavosti, ale proto, že jsme do svého života přijali Kristův model lásky – více je dát než brát. Více je myslet na bližního než na sebe. Tento postoj pak má – jako kouzlo nezamýšleného – mnoho side effectů, které můžeme sklízet jako ovoce. A sklizeň opět rozdávat dál.

Hlavně to zdraví, jen ať nám slouží

Hlavní je, aby měl člověk v pořádku rozum. Kdo jej v pořádku má, ví, že nejdůležitější je poznat smysl života a pevně se držet toho, co je správné. Tedy toho, co souvisí s pravdou. O tom, co souvisí s pravdou, nás učí mnoho ušlechtilých lidí, kteří často obětovali kariéru, peníze a lidskou slávu, aby mohli druhé k pravdě přivádět. Duchovní pomoci se věnují profesionálně, ať už s biblí nebo bez ní. Proto povolání kazatele, misionáře či kněze hodnotím jako zdaleka nejdůležitější. Ti především učí (měli by učit), který život vede ke zdraví, a který postoj vede k životu. Misionáři a kazatelé mají vůbec tu nejtěžší práci na světě – byť by si “malý český člověk” myslel, že “nic nedělají” nebo že to jsou parazité.

Ať si to jde každý zkusit – a hned se vrátí k zednické lžíci, k počítači či rýsovacímu prknu. Zjistí, že celý den vykládat vagóny nebo kydat hnůj je o mnoho lehčí než řešit lidské problémy. Učit druhé žít – dnes tak málo ceněná dovednost – to je vůbec to nejdůležitější a nejtěžší. A kdyby to lidé uměli, ani by doktorů (těch MUDr. i JUDr.) nebylo tolik potřeba! A nebylo by potřeba celé řady jiných věcí. Množství profesí by odpadlo, kdyby lidé smýšleli a žili podle pravdy. Kdyby bylo dost těch, kteří druhé lidi vedou k ušlechtilé víře a kdyby bylo dostatek těch, kteří o toto vedení stojí.

Mnoho lidí s ušlechtilou vírou pracuje v nemocnicích, sociálních ústavech, starobincích, psychiatrických léčebnách, charitativních organizacích, církvích a podobně. I tito lidé mohou druhým pomáhat jak tělesně, tak i duchovně, neboť většina z nich tuto práci nedělá pro peníze, ale jako poslání. Věnovat se však “na plný úvazek” misijní činnosti, kázání a vyučování, to je vůbec to nejtěžší. Je to tak těžké ze dvou důvodů. Jednak takový člověk (misionář, kazatel) musí sám velmi hodnotný život žít, mít ušlechtilou víru i praktický život, ale na druhé straně trpělivě snášet pohrdání (někdy pronásledování) a to, že tyto hodnoty nejsou v současné společnosti uznávány, ceněny a tudíž ani žádány. Je obtížné nabízet něco, o co málokdo stojí, i když vidíme, jak moc to lidé potřebují.

Pravdivý příběh (Převzato ze Zpravodaje AS, 8/2001, Praha)

Při paraolympijských hrách, které se konaly před několika lety v Seattlu, nastoupilo na start devět závodníků k běhu na 100 yardů. Všichni byli tělesně nebo duševně postiženi. Po startu vyrazili – až na malého chlapce, který klopýtl, upadl a začal plakat. Ostatní to zaslechli, zpomalili, ohlédli se a všichni do jednoho se vrátili. Jedna holčička s Downovým syndromem se nad ním sklonila, dala mu pusu a řekla: “Tohle ti pomůže.” Všech devět se pak spojilo za paže a šli společně k cílové čáře. Celý stadión se zvedl a několik minut nadšeně jásal. Lidé, kteří tam byli, stále o této příhodě mluví. Proč?

Protože někde úplně hluboko uvnitř cítíme: To, na čem v tomto životě záleží, není náš vlastní úspěch. V tomto životě záleží na tom, abychom druhým pomáhali zvítězit, i když to bude znamenat, že sami zpomalíme a změníme kurs. Velikost člověka nezáleží v dokonalém fungování jeho svalů!

Rovnice, která neříká to, co neříká (neříká vše)

6+6=12 … tato rovnice říká, že když sečteme dvě šestky, dostaneme dvanáctku. Vždy, když sečteme dvě šestky, dostaneme dvanáctku. Neříká ale, že dvanáctka je vždy jen výsledkem součtu dvou šestek! To tato rovnice neříká – číslo dvanáct můžeme dostat třeba sečtením třech čtyřek a nekonečně mnoha dalšími způsoby (rovnicemi). Jinými slovy: když se někdo Boha bojí a varuje se zlého, je to spolehlivá možnost získat též zdraví, ne však jediná. Bůh je svrchovaný, může dát zdraví i tomu, kdo se Boha nebojí (Jeden farao, který se Boha nebál, pevné zdraví dostal, kvůli těm, kteří se Boha báli). Bát se Boha je rozumné, není to však jediné, co vede ke zdraví. Kristus ukázal, že je ještě vyšší motiv a cesta ke zdraví.

Bůh je láska, ale obráceně to neplatí – láska není Bůh. Kristus je cesta, ale obráceně to neplatí – každá cesta nemusí být Kristus. Je to jako pěkně zahrát na hudební nástroj. Je třeba splnit mnoho podmínek: musí být někdo, kdo umí hrát, nástroj musí být kvalitní a dobře naladěn. Nelze ale vždy říci, když někdo nehraje pěkně, že má špatný nástroj. Třeba neumí hrát. Nebo naopak hrát umí, ale má špatný nástroj. Je to komplex podmínek, které musí být všechny splněny. Tak je to i se zdravím a mnoha dalšími vedlejšími účinky.

Proto také neplatí, že kdo je nemocný, žije zle. Takto ta rovnice neplatí a bible ukazuje, že nemoc může být následek hříchu. Ale ne nutně vždy. Kristus byl muž bolesti, zkoušený nemocemi – ale byly to naše bolesti a naše nemoci, které na sebe vzal. Jeho utrpení a bolesti nebyly důsledkem jeho hříchů. Přítel Kristův, Lazar, kterého Ježíš miloval, byl nemocen a zemřel. Také apoštol Pavel byl nemocen. A řada dalších, o kterých bible říká, že to byli Boží lidé. Pozor tedy na unáhlené závěry.


Mnozí dnes věří, že kdyby Bůh existoval, nemohl by dovolovat zlo, navíc by musel někde a z něčeho být a mít nějaký původ

Setkal jsem se už s mnoha lidmi, kteří by byli ochotni v Boha uvěřit, ovšem nejprve by mu nadiktovali, jaký by měl být. Dále jak měl správně stvořit svět. Pak koho potrestat (většinou ty druhé) a koho odměnit (většinou je samotné a jim podobné). Bůh by k nim musel přilézt po kolenou, aby si na něj mohli sáhnout. Pak by ještě musel strpět nějaký chemický rozbor (nechat se zvážit a změřit), aby bylo jasné, z čeho se vlastně skládá a z jaké hmoty je vytvořen. Nakonec by vyslechl různé výtky a kritiku, a také by musel podat vysvětlení k řadě věcí: kde se vzal a kdo ho stvořil, proč dovolí zlo a kde bydlí – no a pak by v něj možná milostivě uvěřili, spíš by ho ale zabili. Tak na takovéhle lidi Bůh zrovna čeká – budete se divit, ale čeká! Až přijdou k rozumu.

Pokud Bůh existuje

Že existuje Bůh, je jasné všem myslícím lidem, vědcům, technikům a lidem prakticky zaměřeným. Není to jasné snad jen snílkům a lidem s bujnou fantazií (evolucionistům). Že z vyššího pochází nižší, to je naše každodenní zkušenost. Optický přístroj nevytvořila optika, ale optik – tím spíše oko, které je navíc naprogramováno v genech tak, aby se mohlo zkopírovat (“nainstalovat”) při dalším narození dítěte. Rovněž všechny ostatní tkáně a orgány. Že tento proces nemohl vzniknout bez inteligentního konstruktéra (viz Omyly 2-6 a další), je všem jen trochu rozumným lidem jasné i přesto, že darwinisté vymýšlí vše možné, aby nutnost konstruktéra obešli. Z čeho ale ten konstruktér je a kde bydlí?

Zedník není cihla

Zedníci staví dům z cihel, z tvárnic, skla, dřeva nebo ocele – ale sami z ocele nebo betonu nejsou. Je to tak těžké pochopit – že tedy ani stvořitel vesmíru nebude sám ze železa nebo vodíku? Těžko asi stvořitel hmotného světa vytvořil hmotu, prvky Mendělejevovy periodické soustavy – a pak se dodatečně z těchto prvků sám složil. Trochu absurdní. Proč by měl být Bůh z materiálu, ze kterého stvořil svět? Proč by měl být z těch 105 prvků, které jsme zatím objevili?

Byl by to divný Bůh, ze železa nebo kamene. Takové bohy si dělají lidé, ale jejich stvořitel takový není. Není ani z energetických kvant. Je duchovní bytost, není ze žádné hmoty. Pokud ovšem někdo na nic jiného nevěří, než na hmotu, pak jistě v takového Boha věřit nemůže. Neměl by pak ale ani věřit, že existují třeba počítačové programy, protože ty také nejsou hmotné. Neměl by ani věřit na matematiku, neboť výraz 2+2=4 není nic hmotného (je pouze na hmotném nosiči vyjádřen), vždyť dvě plus dvě byly čtyři dávno před uměním psát, před matematikou, člověkem i hmotou. Můžeme tento výraz pomocí hmotných věcí dokazovat – ale samo sčítání i jeho výsledek, pomocí hmoty dokazovaný, nejsou hmotou.

Proto se dnes v počítačové terminologii rozlišuje hardware a software. Informace je nesena na hmotném nosiči (CD, magnetický pásek, stopa od tužky na papíře atd.), ale hmotou tato vlastní informace není, patří do duchovní sféry, ať se to někomu líbí nebo nelíbí, podobně jako matematika. To je důvod, proč mají evolucionisté se samotným pojmem informace takové problémy (jak vysvětlit její původ) a raději se tomuto pojmu vyhýbají. Hlavně spekulují o “hardware”, o těch tvrdších částech. Měkké části těl se velmi málo zachovávají, takže evoluční teoretici milují hlavně zuby, kosti, lebky – už ne tolik mozek, tkáně nebo krev. Je to tak trochu legrace, sledovat evoluční šarády – jak ze zubů uvažují o kůži a chlupech a z kusu lebky na funkčnost mozku! Ne, není to legrace, ale tragedie. Jejich tragedie.

Zedník nemusí bydlet v domě, který postavil

Když Bůh stvořil vesmír, musí v něm také nutně bydlet? Známé jsou výroky sovětských astronautů. Kosmonaut Nikolajev řekl v roce 1962, po svém letu na Vostoku III: “Boha jsem při svém letu nepotkal.”. Podobně se vyjádřil i kosmonaut Jurij Gagarin. To si ovšem měli Nikolajev s Gagarinem štěstím pískat, že Boha neviděli, protože by pohled na něj asi už nerozdýchali. Ani do slunce nejde jen tak lehce “civět”, natož na jeho stvořitele. A ještě k tomu hříšní lidé! Ale komunistům se těmito výroky asi zavděčili. Koho chléb jíš, toho píseň zpívej, říká lidové přísloví.

Pomiňme otázku, zda Gagarin vůbec někde lítal. Ale i kdyby, tak oněch 200 až 300 km nad Zemí něco přes půl druhé hodiny, to opravdu není pobyt ve vesmíru. Sovětská ateistická propaganda pěkně zapracovala – a i kdyby byl nakrásně Boha viděl, určitě by to byli zatajili – jako mnoho jiných věcí. Máme přece s těmi komunistickými ateistickými lháři bohaté zkušenosti. A jak by asi šlo vidět tělesným zrakem duchovní bytost? Takže děkujeme sovětským kosmonautům za informaci, ale nijak nás nepřekvapilo, že se právě jim Bůh neukázal. On se totiž ukazuje jen tomu, komu chce. A způsobem, jakým on sám chce. (“Čistého srdce Boha viděti budou”, říká bible.)

Takže: Bůh stvořil hmotu, ale pak se do ní pochopitelně dodatečně neoblékl! Stvořil vesmír a Zemi, ale pak se do vesmíru dodatečně nenastěhoval, aby ho lidé mohli pozorovat svými dalekohledy! Tyhle nápady uvádí často spousta lidí a tváří se přitom tak neskonale hlubokomyslně. Už před tisíci lety Bůh nechal zapsat do bible, že nemá kosti ani tělo a nebydlí v domech udělaných rukama.

Když mi někdo řekne

Občas se mě někdo zeptá, jak mohu ještě v době počítačů věřit v Boha. Na to se zeptám já jeho, jak je možné, že on v době počítačů ještě v Boha nevěří. Také se lidé posměšně ptají, jestli jako věřím na vousatého dědečka na obláčku, který uplácal Adama a Evu z bláta. Král Šalomoun učil, jak s takovými posměváčky mluvit. (“Odpověz bláznu podle jeho bláznovství”) Tak odpovídám, že pořád je víc inteligentní věřit na dědečka na obláčku, který uplácal Adama a Evu z bláta, než věřit, že se pod těmi obláčky bláto v Adama a Evu uplácalo samo – jak asi věří tazatel. Je o mnoho bližší naší zkušenosti a celé přírodovědě, že přede vším složitým “vytvarováním materiálu” byl neviditelný program, než věřit, že se materiál do složité struktury živých organizmů včetně člověka vytvaroval sám (zářením, větrem a deštěm pod obláčky, nebo snad bojem silnějšího bláta se slabším a přežitím lépe přizpůsobeného bláta?). Pak se ještě zeptám, jestli dnes počítače vousatí dědkové také plácají z bláta. A pokud chceme mluvit normálně: Bůh Adama prostě vyrobil, tak trochu podobně, jako třeba Japonci či Američané vyrábí dnes roboty – jen “o malinko” složitěji!

To bude ale jednou trapas

Japonci vyrábí roboty, kteří spolu hrají fotbal, a Američané počítače, které spolu hrají šachy (Deep Blue). Tihle roboti se také neudělali jen tak sami od sebe. Ale mají svoje inteligentní konstruktéry kteří, ateisté divte se, nejsou ani ze železa ani z křemíku či umělých hmot. To by byla ale dobrá ironie, kdyby lidé někdy svým robotům dali skutečnou inteligenci, a ti roboti se pak stali antiantropisty (to je ekvivalent ateisty – roboti popírající existenci lidí) či misantropisty (nenávidící lidi). Část “darwinovsky laděných” robotů, tedy antiantropistů, by vymyslela teorii “evoluce robotů”. Jak vznikli roboti postupným vývojem z neživé hmoty, bez přispění lidské inteligence, bez “nějakých Japonců”. Potom každý “nevědecky myslící” robot, který by věřil na lidské konstruktéry, by byl náboženský (vlastně antropický či člověka uctívající) fanatik a mimo “robotí vědu”.

Samozřejmě by to bylo možné až poté, kdy by už roboti žili samostatně a všechny lidi dávno zlikvidovali. Další generace robotů, které by nezažily lidi, by si lámaly hlavu, kde se tu roboti vlastně vzali. A tak by se vytvořila skupina robotů, evolucionistů, a to by byli “vědci praví”. Ti by pak bojkotovali vědce nepravé, robotí kreacionisty, kteří by věřili “na konstruktéry”, na jakési neznámé Japonce, kteří je kdysi dávno sestrojili, ale už nejsou nikde vidět. Vědecké články robotích kreacionistů by nebyly otiskovány v prestižních robotích časopisech a v robotích školách by se učila jen “pravá věda robotích evolucionistů”. (Pojem “vědci praví” použil jeden evolucionista při své přednášce, aby odlišil evoluční vědce – ty pravé, od kreacionistů.)

Evoluční roboti (ti “vědci praví”) by pak spekulovali, jak se asi vyvinuly robotí končetiny, integrované obvody, centrální počítač, rozvody drátů, tištěné spoje, trubky, pružiny a čidla v jejich “tělech”. (Nejsou snad naše těla velmi podobně uspořádaná?) Jestli to vznikalo robotím bojem o přežití, o samice, mutacemi v elektronických obvodech a miliony let trvajícími adaptacemi na prostředí. Asi takhle musí Bůh vidět evoluční teorii. Nevím, jestli se při tom směje, pláče, zuří nebo si zoufá. Já tak střídavě, když čtu evoluční literaturu. Myslím, že naši evolucionisté by “evoluci” japonských robotů určitě dokázali vymyslet už dnes – evoluci bez japonských konstruktérů. Evolucionisté totiž konstruktéry nemají v oblibě – tento pojem, podle nich, patří do kostelů, ne do “vědy pravé”!

Bůh stvořil hmotu, prostor a čas

Takže Bůh stvořil hmotu – a proto nemůže být sám hmotný. Stvořil vesmír – ale pochopitelně v něm sám nemá podnájem. A Bůh stvořil také čas – a tedy pochopitelně nezačal od té chvíle existovat, když byl už před časem (řec. chronos). Stejně jako existoval Bůh před hmotou a prostorem, existoval i před časem. Kde se však Bůh vzal, kdo byl před ním? Ale jaké před” ? Když nebyl čas, tak nebylo ani žádné před. Ptejte se, kdo stojí za tím, kdo je poslední! Pro mnoho lidí – a já chápu, že v tomto materialismem pokřiveném světě je to těžké pochopit – je těžko představitelné, že někdo byl vždy, ne tuny materiálu a jouly energie; a že teprve tento věčný Bůh vše ostatní vytvořil (z ničeho nebo ze sebe). Že on je počátkem i koncem všeho. Lidem se snadněji věří, že vždy tu byly tuny materiálu či nějaká kvanta energií – těm přisoudí věčnost, prvenství a stvořitelské vlastnosti snadněji než živé osobnosti. Důvodem této “lehké víry” není věda, zkušenost či nějaké úžasné důkazy, ale materialistické masírování mozků už od kolébky.

Nejsou to tuny materiálu, nad čím máme stát v úžasu s otevřenými ústy, ale stvořitel. Pak i dohady, jestli je Země středem vesmíru či není, jsou naprosto zbytečné. Střed vesmíru je tam, kde ho chce Bůh mít. Nejspíše tam, kde je živé, měkké, teplé lidské srdce, ne kde je těžiště hmoty. (Mimochodem zeměstřednost neúmyslně dokládá i moderní věda – na všechny strany od Země astronomové naměřili většinou jen rudý posuv spektrálních čar hvězd a galaxií – tedy vše se “jakoby” od nás vzdaluje, jako od středu – pokud se to opravdu vzdaluje, což je otázka. Viz 13. Omyl. Podle současných pozorování není střed vesmíru příliš vzdálen od naší sluneční soustavy, což je více než udivující (pro ateisty). – Impact: Dr. Russell Humphreys The Battle for a Cosmic Center, 8/2002

Střed vesmíru nemusí být tam, kde je nejvyšší hmotnost, největší rozměry, největší gravitace či záření. Střed může být právě ta malá Země, jen proto, že tu jsou lidé, živí a stvoření k obrazu Božímu. Asi tak, jako když se dva lidé vezmou – jejich “střed” není v paláci na krásném kopci, ale třeba právě ve stanu, kde spolu zrovna jsou. Pro ni je střed světa právě tam, kde je on – a naopak, i kdyby to byla studená jeskyně. Ne kde jsou krásné věci a super bydlení. Tak je to i se středem vesmíru. Můžeme se dohadovat, kolem čeho se to všechno točí, kde to má těžiště a kam to letí – ale to jsou naprosto vedlejší věci.

Kdo tedy stvořil Boha?

Stvořil ho jiný Bůh, vyšší Bůh? A kdo stvořil toho jiného, vyššího Boha? Ještě vyšší Bůh? Každý řetěz je nakonec zavěšen na něčem, co už není řetěz, ale třeba hák ve stropě. Jestliže k pojmu Bůh patří, že je nejvyšší, pak asi stěží existuje ještě něco (někdo) vyšší, silnější, chytřejší atd. Mimo Boha tedy není síly “silnější”. To nepopírá ani známá otázka “může Bůh vytvořit kámen, který by neuzvedl (když je všemohoucí)?” Pokud odpovíme “může”, pak Bůh přestane být všemohoucí, (kámen nad ním “zvítězí”). Pokud odpovíme “nemůže” – kde je jeho všemohoucnost?

Podstatou otázky je toto: může Bůh překonat sám sebe? Může vytvořit něco, co ho samotného překoná, a tedy omezí? Zeptejte se matematiků, co je víc než nekonečno. Právě ona všemohoucnost (nekonečnost ve všem) činí úkol vytvořit něco lepšího, vyššího, silnějšího, krásnějšího, chytřejšího nesmyslným. Jak by Bůh mohl vytvořit vyššího Boha, když je už sám nejvyšší? Nebo silnějšího, když je nejsilnější? Ledaže by se sám chtěl omezit.

Správná odpověď tedy zní: ano, může. Bůh může sám sebe omezit, tedy dát v nějakém aspektu sám sobě omezení (něco sám sobě zakázat, třeba zvednout kámen). Pokud někdo namítne: ale pak už Bůh není všemohoucí, tak mu vysvětlíme, že to přece tazatel tak chtěl, takovou dal podmínku. Tak znělo zadání: může sám sebe Bůh omezit? Není bez zajímavosti, že Bůh to již mnohokrát udělal, například když dal po potopě duhu, nebo když odpustil neodpustitelné. Proti vlastnímu zákonu, že za hřích je smrt, nám nakonec daroval život (sám sobě nedovolil nás nechat navždy napospas smrti). Dokonce kvůli tomu Bůh sám ve svém synu Ježíši Kristu zemřel. Díky Bohu, že se takto sám omezil a nepotrestal nás podle vlastního zákona smrtí. A díky, že se nechová podle bláhových nápadů různých lidí, aby vytvářel kameny, které nezdvihne a podobné nesmysly. Bůh může opravdu všechno – ale to ještě neznamená, že všechno také chce. To neznamená, že skáče, jak hloupí ateisté pískají. To jisté, kde Bůh sám sebe na věky omezil, je vykonat hřích. Bůh může, ale přesto nikdy nezhřeší! Naštěstí pro nás a pro celý vesmír a jeho obyvatele.

Kde se Bůh vzal?

Nikde se nevzal. My “jsme se vzali”, hmota a vesmír vznikly, ne Bůh. Pokud v Boha věříme, tak je jasné, že není nikdo, kdo Boha stvořil a byl by tedy “starší”, vyšší, silnější a před ním. Každý trochu soudný ateista (materialista) se domluví s věřícím přinejmenším v jedné věci: “něco” muselo být vždy, (něco) někdo musí být věčné. Kdyby byl v minulosti jen malý okamžik (miliardtina sekundy), kdy nic neexistovalo, nebylo by ani dnes nic (vesmír, život, lidé, Bůh). Z toho vidíme, že i ateista a materialista věří na věčnost. Materialista věří na věčnost hmoty (energie), věřící člověk na věčnost života – toho Božího. Proto je logičtější, že hmota a lidé vznikli “chtěním” Boha, než že lidé vznikli “chtěním” hmoty a hmota nějakým neznámým třeskem. (O důkazech, že Bůh existuje, a proč je logičtější v něj věřit, než jen ve věčnost hmoty, pojednávala řada předchozích Omylů.)

Proč všemohoucí Bůh dovoluje zlo?

Zlo je bezpochyby nejsilnější argument proti Bohu. Mnoho lidí obhajuje evoluci jen pod tíhou existence zla – nedovedou si spojit zlo a všemohoucího, navíc milujícího Boha. Darwin smýšlel podobně. Je třeba připustit, že toto je argument té nejvyšší síly, toho nejvyššího kalibru – proti Bohu. Ve světě umírají denně miliony živých tvorů, jeden tvor požírá druhého (potravní řetězce), je tu smrt, bolest, trápení. Jak mezi zvířaty, tak lidmi. Takový svět pak vnucuje spíše obraz evolučního vzniku – metodou pokusu a omylu – než výtvoru všemohoucího milujícího Boha. Protože mi jde o pravdu, ne o prosazení vlastního vidění světa, nechci tento fakt zatajit a jen tak lacině shodit se stolu a zamést pod koberec.

Přečtěme si, co o tom říká známý biolog, bojovný ateista Richard Dawkins: “Celkové množství utrpení za rok ve světě přírody je mimo jakoukoliv rozumnou úvahu. Během minuty, po kterou mi trvá sestavit tuto větu, tisíce zvířat je sežráno zaživa, mnoho dalších prchá kvůli záchraně života, kňučí strachem, jiná jsou pomalu užírána zevnitř hlodajícími parazity, tisíce ze všech druhů umírají hlady, žízní a nemocemi…Vesmír, který pozorujeme, má přesně ty aspekty, které bychom očekávali, pokud by v jeho základech nebyl žádný plán, žádný účel, žádné zlo a dobro, nic, než jen nelítostná lhostejnost.”(God´s Utility Function). Toto jsou jistě silné argumenty proti existenci Boha. Pokud je člověk poctivý, nemůže to přejít jen nějakou frází.

Proč i přes jeho hrůznost nepopírá existence zla existenci Boha

  1. Skutečnost, že je něco v nepořádku, rozbité, porouchané a působící bolest ještě není důkazem, že to vzniklo samo od sebe. Ve světě padají domy a letadla a dochází k nehodám vlaků a nikoho ani nenapadne tvrdit, že proto nemají žádného inteligentního konstruktéra. Že musely vzniknout jen tak samy od sebe, evolucí materiálu. Že v “základech nebyl žádný plán či účel, dobro a zlo”.
  2. Paradoxně: tak, jako zlo můžeme (právem) označit za velmi silný argument proti Bohu, stejně tak je silným argumentem pro něj. Nejen že je v rozporu s přírodními zákonitostmi, aby hmota vytvářela dlouhodobě na jednom místě něco složitého, ale navíc ještě poté, co by to vytvořila, by se tyto její výtvory začaly vzájemně ničit, požírat, válčit – to je už ad absurdum! Dvojitý nesmysl.
  3. Evoluční obraz předpokládá svět tupě se pohybující kamsi, a ne svět “na válečné noze”, sám sebe ničící. Sebevrah si bere život – v rozporu se životem a jeho zákonitostmi. Toto vše ukazuje, že zlo je spíše duchovní povahy, že souvisí se svobodou a možností volby – přinejmenším u lidí. A svobodu volby nemohla dát evoluce, když ji sama nemá. Ani člověk neumí dát svým výrobkům možnost volby, např. typu: rozhodni se, chceš fungovat, nebo ne? Nesestrojí auto s možností volby, zda chce jezdit nebo nechce. Když se porouchá, vnutí mu funkci (jezdit) – nebo ho vyhodí. To jen velkorysý duch mohl dát možnost svým tvorům rozhodnout se proti němu, zničit a ničit svoje vlastní těla, nechovat se podle jeho vůle a zákonitostí (přírody) a postavit se proti tomu všemu. Zlo ukazuje na duchovní původ. V článku “Plán a zlo” čteme: “Zlo je iracionální, a tudíž je důkazem, že nepovstalo přírodními procesy.” (Origins and Design, 1/1998/str. 6)
  4. Jen při možnosti zla je také možnost dobra. Prodavačka, která by nemohla ukrást, by nemohla být ani poctivá. Do té míry, do jaké mohu svobodně druhému ublížit, ho mohu také milovat – ne jako naprogramovaný stroj na lásku, ale svobodně. Bůh mohl učinit zákon, aby opilý řidič nemohl nastartovat auto, nebo aby auto nemohlo přejet dítě, starého člověka nebo vjet na chodník. Bůh mohl učinit miliardy zákonů omezujících zlo, technicky zabraňujících realizaci zla, bolesti, utrpení a smrti. Všimněme si, že to někde i udělal: kameny a stromy spolu neválčí. My jsme ale lidé. Jen do té míry mohu milovat (svobodně), do jaké mohu nenávidět (svobodně). Vše ostatní je stroj!
  5. Zlo umožňuje každému člověku profilovat se. Kdyby lidé vypozorovali, že každý, kdo se modlí, neumírá – skoro celý svět by se modlil. Kdyby zjistili, že je zákonité, že kdo se stará o staré rodiče, hodně pak zbohatne, nebo je dlouho živ (viz 22. Omyl), žádný starý člověk by nebyl v domově důchodců. To by bylo milujících dětí! Milujících? Nebo vypočítavých? Je známo, jak v situacích, kdy člověka nikdo nevidí, mnoho lidí dělá zlé věci. V jednom americkém městě před lety nefungovala elektřina a město bylo bez osvětlení několik dní, nastal chaos a stoupla zločinnost. Ale to nejvíce šokující bylo, že i “slušní” lidé toho využívali, nedbali dopravních předpisů, jezdili auty po chodnících a dělali věci, které by si jinak nedovolili. Lidé opravdu slušní a ušlechtilé víry nic takového nedělali.

Těmito čtyřmi body jsem nechtěl ani obhajovat zlo, ani tvrdit, že bez něj by to “nebylo ono”. Jen ukázat, že povaha zla je duchovní, že je v současném světě doprovodným projevem dobra. Na počátku tomu tak být nemuselo, zlo mohlo zůstat (po stvoření Adama a Evy) jen v potenci, tedy možnosti, bez realizace. Zlo není nutné pro stvoření, není nutné pro Boží plány se světem. Po Adamově volbě (hříchu) se však stalo, z Božího pohledu, tím nejoptimálnějším způsobem dosáhnout původně zamýšleného cíle bez ztráty svobody. Adam zlo realizoval, a to zapustilo kořeny v tomto světě a Bůh tuto cestu k cíli zvolil. Je nutné si také uvědomit, že každý tvor trpí sám za sebe. Máme být sice právem ohromeni masovými vraždami třeba nacistů či komunistů, tím, že miliony lidí zahynuly v jejich koncentračních táborech, ale je nutné mít při tom na mysli, že každý ten člověk trpěl a umíral sám u sebe, že bolest těchto lidí se nesčítala, nervy jednoho nevedly do mozku druhého, třetího atd. člověka. Utrpení tím není o nic méně hrozné, avšak bolest se nesčítá ani nenásobí počtem těch, kteří trpí. Tak je tomu i ve světě zvířat, jejichž utrpení rozumíme ještě méně než tomu lidskému.

Osobní postoj, který bychom měli ke zlu zaujmout

Asi nyní řeknu věci, které půjdou mnohým hodně “proti srsti”, ale nemohu je neuvést. Na otázky typu: “proč to Bůh dopustil?” bychom neměli hledat za každou cenu nějaké laciné vysvětlení – i když zamyslet se, proč Bůh dopustil zlo na nás či na někoho druhého, je správné. Ale ty nejlepší bezprostřední reakce na důsledky zla jsou tyto:

  1. Čím si zasloužím, že se nestalo ještě něco horšího, ale jen toto? Proč jen tak málo zlého?

      2. Ano, zasloužím si to (já, ne ty). Děkuji ti, Bože, že mě trestáš, spravedlivé jsou tvé soudy. (3. Moj 26:40,41)

Děkuji, Bože, že se stalo “jen toto”. Když spadne letadlo, nemáme se ptát, jak to, že to může Bůh dopustit. Ale máme se ptát, jak je možné, že je Bůh tak hodný, že spadlo jen jedno letadlo, a ne dvě či víc. To v těch druhých letadlech, která nespadla, kde jsem třeba někdy letěl i já, byli lidé spravedlivější? Tak se máme tázat. Čím si zasloužím, když jsem dostal chřipku, že jsem dostal jen chřipku, a ne rakovinu? Když jsem přišel o ruku, proč jen o jednu? Ten Bůh je ale na mne (na nás) hodný!! A proč je na mne tak hodný? Že vůbec mám ruce, že vůbec žiju? Že vidím a slyším a ještě jsem bídně nezhynul? To je správná reakce na něco zlého, co se nám nebo někomu přihodilo.

Jak obrovskou lásku musí Bůh ke světu mít, když ještě vůbec rostou stromy, plodí ovoce, je tu co jíst, přichází déšť, svítí slunce, rodí se děti? Představte si, že máte na dlani broučka, a ten vás kouše, bodá, dělá hluk, páchne, nadává vám nebo tvrdí, že neexistujete. Budete ho krmit? Ochraňovat před jinými brouky a hladit, když ho můžete jedním prstem zamáčknout? Ale Bůh to vůči nám dělá už mnoho tisíc let. Dává déšť na spravedlivé i nespravedlivé. Proto můžeme být rádi, že není ještě hůř. A tak žena, jejíž muž je opilec a nedává jí žádné peníze na domácnost, si nemá říkat: proč zrovna já, jak je to nespravedlivé, proč tak musím trpět? Ale s velkou vděčností k Bohu si má říci: to je úžasné, ještě mě nezabil. Děkuji ti, zlatý, drahý Bože!

A žena, jejíž muž není opilec, jen jí s ničím nepomůže, si má říkat: díky Bohu, že není opilec. Ráda vše zastanu sama, pomáhat mi nemusí. Podobně má smýšlet muž, jehož žena mu nedělá mnoho radosti a domácí pohody. Jinými slovy, správný postoj k tomu, co se nám jeví jako zlo, je takový, že nikdo na tomto světě si nezaslouží nic jiného než smrt. Protože nikdo není bez viny – ani ten opilec, co nedává manželce peníze, ale ani ona. Terorista, který zabije spoustu lidí, je vinen a zaslouží si za svůj čin odsouzení, ale lidé, které zabil, byli vinni také – zase jinými věcmi. Tento postoj ke zlu, nedostatku a nemoci vede k velké vděčnosti. A ta dnes velmi mnoha lidem chybí – a proto dost trpí! Mají totiž často moc velké nároky, které se většinou nenaplní. To se jim pak (zcela neoprávněně a trapně) jeví jako zlo. A tak trpí. Anebo nemají velké nároky, ale prostě nejsou vděční za málo.

Když se ráno probudím a žiju, mohu být velmi vděčný. Sama existence života je zázrak. Lidé často kazí život sobě i druhým obrovskou nevděčností. Vidí, co ještě nemají, nebo jak druzí mají něco víc. Dávají si laťku toho, co by “mělo být, co by měli mít, jak by se k nim měli lidé chovat, jak by měli být milováni” atd., příliš vysokoLepší je mít ji na nule. Pak se může člověk radovat, že ještě není tak zle, jak bychom si všichni zasloužili. Ne, nebojte se, pokrok se tím nezastaví, ani se tím nepodpoří zlo. Jen se zamezí utrpení z nenaplněných požadavků! (Ano, trochu to připomíná buddhismus, to je jisté, ale Kristus, přestože zastával velmi podobné zásady, navíc za zlo ještě dal svůj život – viz 19. a 33. Omyl – zatímco buddhismus na tomto “nelpění” končí, to je jeho konečné řešení utrpení).

A tak když mi někdo ubližuje, mám si říci: díky Bohu, že neubližuje mým přátelům, mojí ženě, dětem. Díky Bohu, že neubližuje cizím lidem, díky Bohu, že neubližuje mým nepřátelům a zlým lidem. Díky Bohu, že netrpí on sám, díky Bohu, že mi neubližuje ještě víc, ale jen takhle! Díky Bohu, že ubližuje jen mně. (Tím, že někdo někomu ubližuje, ubližuje samozřejmě nejvíce sobě, a pokud jeho hříchy nevezme na sebe Kristus, vrátí se mu všechny jednou stejně na hlavu). Ne, toto není masochismus, to je realismus. Je to postoj v souladu s pravdou o zlu, o tom, co si zasloužíme.

Také to není schvalování zla, neřekl jsem, že člověk páchající zlo by se neměl změnit nebo dokonce že je jeho jednání v pořádku. Jde mi jen o okamžitý postoj vůči bolesti, trápení, nebezpečí, zlu, které právě v tuto chvíli dopadá nebo už dopadlo na naši hlavu. Tento postoj, který jsem popsal, není o tom, jak čelit zlu! Jak mu předcházet, jak ho zamezit – o tom zde není řeč, nemylte se. Mluvím zde o postoji vůči následkům zla, které už na nás dopadly! Samozřejmě, že náš celý život by měl být nasměrován k předcházení těmto situacím, tedy ke kázání evangelia a snaze, aby co nejvíce lidí mělo ušlechtilou víru, která nepáchá zlo a neubližuje. Ale když už jsme se ve zlu ocitli (to nemusí být jen přímým zásahem lidí), můžeme zaujmout postoj velké vděčnosti. Samozřejmě, že se snažíme právě probíhajícímu zlu, nebo připravovanému zlu zabránit. Já však mluvím o zlu, které se stalo, nebo které probíhá a my jsme vůči němu bezbranní. A jaký vnitřní postoj můžeme v takové situaci zaujmout. Ať mě nikdo neobviňuje z prosazování pasivity vůči zlu nebo masochismu!! Vždyť tyto omyly píšu právě proto, aby se zlu předešlo.

Pokud člověk uzná před Bohem, že si utrpení zaslouží a zasloužil, že Boží soudy jsou spravedlivé, pokud schválí Boží jednání s ním, Bůh ho může z utrpení vytrhnout a pomoci mu. Také můžeme vyznávat viny našich předků a jejich dopad na nás.

Asi jsem vás nyní pro své postoje vůči zlu moc nenadchl, ale je to postoj mojí víry. Že si nic, absolutně nic nezasloužíme, všechno dobré je “navíc” – tedy i to, že právě netrpíme. A že máme pochválit Boha a poděkovat mu, když na nás nějaké trápení nechá dopadnout. Cílem jistě není vyžívat se v trápení, ale hledat jeho důvod a pravou příčinu. A změnit se i vyvarovat věcí, které k trápení vedou.

O zlu se lehce mluví, když ho neprožíváme

Neříkám, že tyto argumenty, ukazující zlo z určitého pohledu, jsou vyčerpávající. Biblický pohled na svět říká, že člověk se postavil proti Bohu do vzpoury, a tím na celý svět přivodil smrt, bolest a zlo. Vzpouru Bůh umožnil, ale všechny její důsledky zatím neodstranil. Člověk se stal špatným hospodářem, a kde je špatný hospodář, trpí celé hospodářství. Proto žijeme ve světě, kde jsou zemětřesení (asi hlavně jako důsledek celosvětové potopy), uragány (asi jako důsledek velkých teplotních rozdílů po potopě), kde jsou nemoci (asi v důsledku četných mutací vlivem silného záření a snížené imunity po potopě) a lidé se zabíjejí (asi v důsledku snížené schopnosti vnímat pravdu a žít podle ní). V tomto světě trpí lidé i zvířata, tedy “celé tvorstvo”.

Samozřejmě, že tím není vysvětleno, proč Bůh, který může všechno, zvolil právě tuto alternativu svého stvoření (tvoření). Proč zvolil tento “způsob světa” a ne jiný, to vysvětlit neumím – asi hlavně proto, že si ani nic jiného neumím přestavit. Jen myslím, že je dost důkazů k tvrzení, že tuto “volbu” nemohla provést evoluce, ale musí za ní stát inteligentní stvořitel. A to i přesto, že ho nevidíme a neumíme si odpovědět na řadu otázek s ním spojených. To se však týká i mnoha docela obyčejných věcí: neviděli jsme stavitele pyramid, nevíme, jak byly stavěny, kdy a proč. A přece nikdo netvrdí, že proto musely vzniknout samy od sebe, bez myslících bytostí, zvláště když už jsou tak zchátralé. Nejinak je tomu s Bohem. Nevíme mnoho, ale z věcí viditelných a z toho, co víme, můžeme snadno usoudit, že Bůh existuje i přesto (nebo právě proto), že je na světě bolest, utrpení a smrt a svět je už dost “zchátralý”. Lidé věřící v Boha v něj nevěří pro svoji nevědomost, proto, aby si vysvětlili to, na co věda dosud nepřišla (aby Bohem zaplnili bílá místa), ale právě proto, co vědí, čemu rozumí, proto, co už věda poznala a jaké mají zkušenosti. Víra v Boha plyne z poznání, nikoli z nevědomosti.


Na předchozí omyl      Zpět     Na další omyl

Mnozí dnes věří, že moderní datovací metody dokazují obrovské stáří vesmíru, Země i života na ní

Přání je otcem myšlenky. To platí jak v určování stáří vesmíru a Země, tak i zkamenělin a sedimentárních vrstev. Teprve poté, co se ve vědě ujala darwinistická evoluční fantazie, vyvstala u jejích obhájců zoufalá potřeba, aby svět byl hodně, hodně starý – aby všechno mělo dost času na “sebevývoj”. Evoluční procesy totiž potřebují strašně moc času – vždyť je pohání jen náhoda, a o té se říká, “že je vůl”, jinak řečeno, “umí jen něco pořádně zkazit, ne vytvořit”. Inteligence zkracuje čas. Když zadáme složitý úkol někomu neschopnému, bude mu trvat hodně dlouho, než to vyřeší – pokud vůbec. Když tentýž úkol zadáme schopnému člověku, vyřeší to brzo a když to bude dělat tým inteligentních schopných lidí, může to být hotové ve velmi krátkém čase. A nejvyšší inteligence?

Bůh mohl stvořit svět v šesti dnech i dříve, ale náhoda, která to neumí a do níž evolucionisté vložili všechnu svoji víru a naději, potřebuje miliony let (ve skutečnosti to nedokáže nikdy, ale oni věří, že za miliony let to dokázala! – viz 2. , 3. a 13. Omyl). A tak se zoufale hledaly na přelomu 19. a 20. století takové procesy, které by časově nahrávaly evoluci a ukazovaly na vysoký věk Země i vesmíru. Evoluční fantasté odstranili inteligenci na počátku a museli si uměle vytvořit “velmi starý svět”. Evoluce potřebuje miliony let. Všechny ostatní procesy, které naopak ukazují na velmi nízké stáří (jen tisíce let), začaly být ignorovány, vysmívány a jsou dodnes zpochybňovány. Vysvětleme si to na příkladu.

Starý dům – opravdu starý?

Představme si dům, který chce někdo prodat. Výše kupní ceny je mimo jiné závislá i na stáří tohoto domu. Protože se dokladům, kdy byl dům postaven, nevěří, prodejce i kupec si vezmou na pomoc odborníky, aby vědeckými metodami stanovili jeho stáří. Kupec by rád, aby se ukázalo, že dům je velmi starý, a tedy jeho hodnota nízká, prodávající by chtěl, aby tomu bylo naopak.

Jak je možné takové stáří určit? Od doby, kdy byl dům postaven, v něm probíhala celá řada procesů, a pokud umíme popsat jejich průběh, mohli bychom z této funkce poznat stáří domu. Chemik by se mohl soustředit na chemické změny ve zdivu (tvrdnutí omítky, krystalizaci či stupeň oxidace kovů), fyzik by mohl změřit odchylky v průhybu trámů a nosníků, geolog by zjišťoval stupeň eroze vnějšího pláště budovy či míru sedání základů. Možná v místech, kde se neuklízí, a kde není žádný pohyb vzduchu, by se dalo zjistit, jaká vrstva prachu se tam od postavení domu nanesla, a tak stanovit dobu “nulového prachu”, tj. krátce po dokončení stavby. Také radioizotopové metody by se mohly uplatnit, a možná by se někde ve sklepě našel stalaktit či stalagmit (krápník), který se tam nepozorovaně tvořil. I odborník na architekturu a různé slohy by přišel ke slovu. Asi by se tedy našlo mnoho způsobů, jak určit stáří této stavby.

V čem je problém – kapající vodovodní hydrant

Problém je v tom, že každá z těchto metod vykáže zcela jiné stáří. Můžete si být stoprocentně jisti, že stáří onoho domu, zjištěné nejrůznějšími metodami, se bude pohybovat téměř od nuly do nekonečna! Takže si kupující i prodávající mohou vybrat dle libosti, odborníci se mohou libovolně hádat. Bude-li někdo tvrdit, že dům byl dokončen před pár měsíci, najde výsledky měření, které to potvrzují, stejně jako ten, kdo bude tvrdit, že dům je desítky či stovky let starý. Podobně (a ještě hůře) je to s procesy, kterými chceme stanovit stáří hornin a sedimentárních vrstev, stáří Země, Měsíce, Sluneční soustavy, hvězd, galaxií a vesmíru. Všechny mají svoje “pokud, jestli, snad, za předpokladu atd.” a ukazují na naprosto rozdílná stáří. Lidé, kteří věří ve stvoření podle biblické chronologie (v šesti 24hodinových dnech před 6 000 lety), najdou mnohá potvrzení své víry v různých metodách určování stáří. Stejně tak jako lidé věřící na miliony a miliardy let trvající evoluci.

Obtížnost správného vyhodnocení procesů stárnutí můžeme znázornit na příkladu velké nádrže, do níž kape voda z hydrantu. Před jakou dobou začala voda do nádrže kapat? Odpověď je “snadná”: změří se (nebo spočítá) obsah vody v nádrži a se stopkami v ruce se změří frekvence kapání (kolik vody nakape třeba za minutu). Podíl těchto dvou čísel je pak doba, před kterou začalo kapání. Ovšem: pokud, jestli, snad, za předpokladu, že…!

Pokud někdo hned na počátku nenapustil část nádrže rychleji a neodešel. Jestli nedošlo k nějakému poklesu hladiny vody, třeba netěsností špuntu v nádrži, vyšším odparem, prosakem nebo odčerpáním. Snad můžeme věřit, že frekvence kapání se během celé doby nezměnila (to se občas stává, závisí to např. na tlaku vody v potrubí). A za předpokladu, že během celé doby, co jsme v oné místnosti nebyli, nikdo nechodil, a občas nepřipustil další vodu, či neodpustil. A ještě další a další předpoklady bychom museli stanovit – a věřit. Podobné nejistoty panují při datování pozemských nebo vesmírných objektů.

Nikdo ze současných lidí nebyl na samém počátku vzniku vesmíru a Země

Nikdo z lidí nebyl při tom, když evoluce či Bůh tvořili vesmír a život na Zemi. Proto nikdo neví, jaké byly:

  1. počáteční podmínky (složení hornin, kolik v nich bylo na počátku uranu a olova, draslíku a argonu, kolik oxidu uhličitého bylo v atmosféře, kolik helia, soli či sodíku v moři, kolik usazenin atd.).
  2. Nikdo neví, k jakým procesům během celé historie vesmíru a Země došlo. Voda snadno vylouhuje některé radioaktivní látky ze skal (uran). Stejně tak množství látek ovlivňuje teplo nebo záření z kosmu. Množství počátečního stavu radioaktivního oxidu uhličitého je nejisté, protože pokud bylo záření na počátku vyšší, bylo ho více a naopak. Závisí to též na síle magnetického pole Země. Zdá se, že 14CO2 ještě ani dnes není v rovnováze (vzniká jej víc, než se rozpadá). Tím se budou zdát mnohé organické materiály starší, než ve skutečnosti jsou.
  3. Velmi také záleží, zda poločas rozpadu nestabilních prvků je stabilní. Věří se, že je, ale jisté to není, dá se urychlit, jako třeba u atomové bomby. U jiných procesů je to ještě nejistější, např. jakou rychlostí se tvoří – a hlavně kdysi tvořily, sedimentární vrstvy nebo krápníky.
  4. Za předpokladu, že došlo k celosvětové potopě, což je zcela reálné, se mnoho procesů mohlo silně urychlit. Řada událostí během geologické doby Země, ale i v historii vesmíru, mohla ovlivnit množství měřených prvků a sloučenin ve skalách. Velkou roli hraje i nejistota kolem konstantnosti rychlosti světla – je dost důvodů věřit, že rychlost světla je dnes nižší než před tisíciletími. To by změnilo celou řadu dalších hodnot (např. i radioaktivní rozpad prvků). Tím by se mohlo stáří řady objektů jevit o mnoho řádů vyšší, než skutečně je. Vzpomeňme jen, jak se již mnohokrát změnila hodnota Hubbleovy konstanty, která je dodnes nejistá (Vesmír 7/99).

Další informace k datování a problémy s tím spojené

Dr. Snelling ukázal, že argon je infiltrován do zemské kůry z rezervoárů v zemském plášti. Sebral vzorky lávy ztuhlé v letech 1949, 1954 a 1975. Nechal tyto vzorky datovat metodou Potassium-Argon. Výsledky datací této 50 let staré lávy byly šokující: od 270 000 let až k 3,5 mil. let stáří! (Je třeba upozornit, že argon je zachycen jen ve ztuhlé lávě, proto se datum nevztahuje k lávě v tekutém stavu v zemi, ale až od doby jejího výronu a ztuhnutí na povrchu). Také u metody 14C je řada velkých obtíží (to platí u všech izotopových metod), např. ve stanovení počátečních podmínek. Jak jsem psal, ukazuje se, že i dnes tvorba 14C přesahuje o 30% jeho zpětný rozklad. Všechno dnešní množství radioaktivního 14C by se při současné rychlosti jeho tvorby naakumulovalo za méně jak 30 000 let. A tak by zemská atmosféra neměla být starší než toto datum. 14C vzniká ve svrchní vrstvě atmosféry z 14N, je nestabilní a rozpadá se zpět na 14N s poločasem rozpadu 5730 let.

Rychlost radioaktivního rozpadu se může měnit vystavením látky neutrinům, neutronům nebo kosmickému záření. Dále je radioaktivní rozpad úměrný rychlosti světla a Barry Setterfield nedávno ukázal, že se rychlost světla v minulosti podstatně snížila. Tím by byl v minulosti urychlen radioaktivní rozpad a vše by tak vykazovalo vyšší stáří než je skutečnost. Asi nejpopulárnější datovací metoda je datování pomocí U-Th-Pb zrn zirkonu (ZnSiO4), avšak výsledky jsou velmi nejisté: radiogenní olovo se snadno vytratí difuzí z krystalů a tento proces je urychlen teplem, vodou, radiačním poškozením i počasím, na druhé straně je takto olovo v jiných krystalech “zděděno” (přibyde tam). Zjištěné stáří se mění významně vzájemně i mezi krystaly na subatomárním měřítku, na různých krystalických ploškách a při různě orientovaných krystalech. To činí tuto metodu značně diskutabilní.

Velmi vzrušující zprávy přícházejí z výzkumů skupiny vědců programu RATE v USA. Dr. Humphrey a dr. Baumgardner zjistili, že sice změřený poměr v zirkonech tvrdých žul mezi uranem a olovem dávají 1,5 mlrd. let, ale v nich zadržené hélium, které stále uniká (rychlost tohoto úniku byla právě hlavním předmětem jejich výzkumu) ukazuje na věk mezi 4000 a 14000 let, po zpřesnění 5680 (+/- 2000) let. Na mezinárodní konferenci kreacionistů (ICC) v roce 2003 bylo uvedeno, že 14C se nachází ve všech pohřbených organických materiálech (i v uhlí) v měřitelném množství bez ohledu na to, jak “staré” (dle evolučního nazírání) jsou, což limituje vrchní hranici stáří těchto vzorků na 250 000 let. Ani s nejcitlivější technikou by po 250 000 letech neměl být přítomen už ani jeden atom 14C. Vezmeme-li v úvahu pravděpodobný nižší poměr 14C před potopou, pak se tento věk ještě snižuje. Faktory, které by snižovaly poměr 14C, jsou tyto: 1. Více 12C v biosféře – bylo více suché země, více CO22. méně produkce 14C následkem silnějšího magnetického pole odrážejícího kosmické paprsky, 3. 14C se začalo vytvářet již při stvoření, přesto není nikde v rovnováze. Jak již bylo řečeno, mnoho geologických vzorků, považovaných za miliony let staré, včetně diamantů a uhlí, obsahuje měřitelné množství 14C. Takto staré vzorky by však neměly mít žádné měřitelné množství 14C následkem radioaktivního rozpadu. Přítomnost 14C v dimantech je zvláště šokující, protože zde nehrozí žádná možná kontaminace. Uvedení vědci se chystají přednést výsledky své práce na světové kreacionistické konferenci v San Diego 5. listopadu 2005.

Arizonský meteoritický kráter

Jeden z nejstudovanějších kráterů na světě (nazývaný Barringerův kráter) leží na jihu USA, v Arizoně. Je široký 1 200 m a hluboký 175 m (pískovec, vápenec). Původ kráteru je zcela nejasný, stáří také. Je odhadováno v rozmezí 800 až 200 000 let! 1. Dendrochronologické odhady (pomocí počtu letokruhů cedrů rostoucích na úbočí kráteru) ukazují na 800 let. 2. Stáří odhadované pomocí měření eroze bylo stanoveno na 22 500 let. 3. Z hlediska geologických rozborů vychází stáří tohoto kráteru na 200 000 let. 4. Pomocí radioaktivního datování (C14 – ulity plžů) vychází věk na 16 000 až 26 000 let, z drobných meteoritů na 2 700 let. 5. Metodou termoluminiscence (změny v krystalech vlivem tepla) by stáří vycházelo na 49 900 let s možnou odchylkou 2 900 let. 6. Není bez zajímavosti, že nedaleko žijící indiánský kmen Hopi tvrdí, že kráter vznikl za velkého rachotu před 10 000 lety.

Tento příklad je jen malým dokladem, jak obtížné je stanovit stáří nějakého objektu z minulosti. Velmi mnoho lidí datovací metody přeceňuje a slepě jim důvěřuje. Mají dojem, že vědci dají kus horniny do testovacího přístroje, vychýlí se ručička, ta ukáže stáří – a je toTak snadné to opravdu není.

Velmi často záleží na názoru toho kterého odborníka a především na jeho víře – světonázoru. Vzpomeňme například nález lebky KNM-ER 1470 (Keňské národní muzeum). Richard Leaky našel tuto moderně vypadající lebku ve vrstvě, kde by “neměla pro evoluční víru být”, protože první datování metodou K-Ar (draslík-argon) vykázalo neuvěřitelných 220 milionů let. Proto nerozhodla laboratoř, ale evoluční víra! Lebka (resp. skála, kde byla nalezena!) byla předatována a stáří odhadnuto (viz Jan Beneš: Člověk, str. 64) na asi 3 miliony let. Ale i toto stáří se příčilo evoluční víře. A tak byla “datována” znovu (“to by bylo, aby se realita nepoddala evoluční víře”). Výsledek 1,89 milionu let už byl přijat. Tak vypadá ono “přesné” datování. (CRSQ 6/85/str.27, CRSQ 3/86/str.185). Člověku naskakuje husí kůže.

Je velmi zajímavé, že sám Leaky (evolucionista) chtěl pod váhou těchto faktů nejprve změnit svoji víru na evoluci člověka. Nakonec, pod tlakem evoluční komunity, zachoval víru – a změnil fakta.

Trochu historie – Velký třesk a absolutní datování (Hermann Schneider, str. 33n)

V roce 1896 objevil M. H. Becquerel radioaktivní rozpad a r. 1905 navrhl poprvé E. Rutherford použít jej ke geologickému datování. Skutečná datování mohla být prováděna až po zkonstruování přesných hmotových spektrografů A. O. Nierem r. 1937. V té době byla však již evoluční víra ve vysoká stáří zemských vrstev pevná (dávno před měřením). Do té doby existovaly jen metody relativní, kdy se stáří Země stanovovalo z obsahu soli v mořích a přísunu soli v současnosti, z odnosu pevniny řekami, z rychlosti sedimentace a tloušťky sedimentů, z tření u dna moří a vzdálenosti Měsíce, z ochlazování zemského povrchu za předpokladu žhavého a tekutého počátečního stavu, atd.

Lord Kelvin (W. Thomson) vypočítal r. 1862 stáří zemské kůry z jejího ochlazování na 100 milionů let s obrovskou tolerancí 20 – 400 milionů let. V důsledky Kelvinovy autority bylo toto stáří akceptováno a potvrzováno nezávislými metodami, ačkoli vědci ovlivnění Darwinovou evoluční teorií dávali přednost horní hranici, a ještě ji překračovali. 1879 M. Reade vypočítal trvání fanerozoika (prvohory až dnešek) na 600 milionů let a r. 1897 J. G. Goodchild stanovil 704 milionů let. Kelvin pak zredukoval svoje první stanovené stáří zemské kůry r. 1876 na 90 milionů let, pak na 50 milionů let a r. 1897 na 40 a dokonce 20 milionů let. Geologové, nadšení evoluční teorií, se však s tím neztotožnili. Pro svoji víru potřebovali nutně dlouhé věky, trvající mnoho set milionů let.

Další evolučně datovací kouzla

Samuel Haughton přišel r. 1878 s teorií, že délka trvání geologické formace je přímo úměrná maximální síle sedimentu v ní (síle usazenin). V roce 1913 součet tlouštěk sedimentů fanerozoika činil 85 km, v r. 1937 už to bylo 130 km. Tato teorie ignoruje fakt, že maximální tloušťky sedimentu jsou mnohem spíše určovány sedáním podloží než rychlostmi sedimentace, jež jsou mimochodem libovolně neurčité – mezi 1 m za sekundu až 1 mm za tisíc let. Haughtonovské maximální síly sedimentu byly a jsou základem geologické časové stupnice. Takže dříve, než vědci začali provádět radiometrické výzkumy, “věděli”, co musí hledat – totiž stovky miliónů let pro prvohory a desítky milionů let pro třetihory. Tím si předem určili, co bude “správný” a co “chybný” výsledek.

Které datum byste rádi?

Není bez zajímavosti, že formuláře vydávané radioizotopovými laboratořemi, které se odevzdávají spolu se vzorky k datování, mívají předtištěnou otázku, jaké stáří vzorku je očekáváno. Proč? Pokud by techniky byly absolutně objektivní a spolehlivé, tak by takové informace neměly být pro vědce, provádějící měření, potřebné. Laboratoře předpokládají, že anomální data jsou běžná, a tak potřebují nějakou kontrolu, zda obdržely “dobré” datum. (Answers Book) Z toho důvodu např. zkameněliny nejsou často chápány jako vhodný datovací materiál – dávají totiž pro evoluční víru příliš nízké stáří! Zkameněliny neposkytují očekávané evoluční stáří milionů let, proto je evolucionisté pro datování vrstev (zcela svévolně) nepoužívají. Říkají, že “nejsou dobrými hodinami”. (rozuměj: nepodporují potřebné evoluční dlouhé věky) R. J. Strutt (Lord Raighley) napsal již v r. 1909: “Přesvědčil jsem se…, že fosfatické materiály (fosilie, zkameněliny) zřídka, pokud vůbec, zachytí víc než malý zlomek helia, jež v nich v průběhu jejich existence bylo vyrobeno.” (Hromadění helia v geologické době) Takže se zkameněliny datovaly podle vrstev, ve kterých byly nalezeny. Používaly se k tomu olověné rudy, radioaktivní rudy a zirkon, který se tvoří již při vysokých teplotách v magmatu. Jenže koncentrace helia a různých izotopů olova může do značné míry záviset na tlaku, parciálním tlaku He, době ochlazování apod. – jež mohou být spíše funkcí hloubky místa vzniku, než stáří vzniku.

Arthur Holmes

To není detektiv Sherlock Holmes, i když také pátral – ale po stáří geologických vrstev. Označujeme ho za otce geologické časové stupnice. Kupodivu již r. 1913 stanovil “absolutní časovou stupnici” geologické historie Země – tedy dřív, než mohly být uplatněny izotopové metody. Pro svoje odhady se snažil získat přívržence lákavými sliby: “Ještě je zpráva hubená, ale přece plná příslibů.” (Stáří Země) Holmesem stanovená spodní hranice kambria zůstala dodnes: 600 milionů let. Svoje evoluční nazírání světa, které ovlivnilo jeho víru v geologické věky Země, vyjadřuje slovy: “Je jedním z triumfů geologie, že prokázala mimo veškerou pochybnost, že byl k dispozici dostatečný čas na všechny ty pomalé proměny života a scény, o nichž svědčí Země.” Tento bludný kruh je jedním z mnoha Holmesových přiznání k evolučnímu učení: “Pouhých dvacet miliónů let bylo sotva použitelnější než těch pár tisíc let arcibiskupa Usshera.” (ten stanovil věk Země podle bible na 4 004 let p. n. l.).

Na poslední Holmesem sestavené časové stupnici z roku 1960 nacházíme opět 370 milionů let pro střední devon a 600 milionů let pro spodní hranici kambria (prvohory), a jako předtím se k interpolaci přibírají maximální síly sedimentu. Podle předpovědi H. Faula je nepravděpodobné, že se tato stupnice v budoucnosti podstatně změní. Faul k tomu poznamenává: “Je to zábavné zjištění, že Holmesovy staré odhady, jež spočívaly na datech, jež dnes vůbec jako taková neuznáváme, se lišily od dnes akceptovaných hodnot zřídka o víc než o 20 %.” (Dějiny geologického času)

Kdybychom se vzdali interpolace pomocí maximálních tlouštěk sedimentu, nastal by chaos. Nebylo by pak už jisté, že např. karbon je mladší než devon či silur. Pořádek může být zachován jen tak, že stratigrafii (pořadí vrstev) přiznáme absolutní prioritu před radiometrií.

Nehodící se škrtněte

Robert V. Gentry studoval radiační dvůrky v různých druzích uhlí z devonu a jury (prvohory). Z charakteru dvůrků polonia Gentry usoudil, že uran a jeho dceřiné produkty (210Pb, 210Po) pronikly do dřeva jen jednou, a sice před zuhelnatěním, a že k zuhelnatění došlo během krátké doby (méně než 50 let). Gentry uvádí horní mez pro stáří U-Pb (uran-olovo) 280 000 let, jurské uhlí (druhohory) by pak bylo 270krát mladší, než udává geologická časová stupnice.

Devonské uhlí (prvohory) shledává nejméně 1 000krát mladší, než by mělo být podle geologické stupnice. V některých fosiliích a ložiscích uhlí, rašeliny, ropy a zemního plynu, kde se stáří uvádí 100 000 až mnoho milionů let, byl prokázán uhlík 14C, a to by zredukovalo jejich stáří pod 50 000 let.

U zuhelnatělé větve, jež byla uložena vodorovně ve vápenci křídové formace (druhohory, USA), považované za 100 milionů let starou, bylo stanoveno stáří pomocí 14C na 12 800 let (Měřeno dr. Reisnerem Bergem – Nový druh důkazů z Paluxy). Uhlí by nemělo obsahovat – dle evolučního datování – žádný radioaktivní 14C. Každé uhlí jej však obsahuje, jak už bylo uvedeno, což vypovídá o jeho nízkém stáří (tisíce let) – pokud se ale neuchýlíme k nějakému jinému vysvětlení, aby evoluční “dlouhé počty” byly zachovány.

Stáří Země

V současné době se věří, že Země je stará asi 4,5 miliardy let. Vychází to z prací Pattersona, Tiltona a Ingrama z r. 1955. K datování byly použity izotopové poměry olova v pozemské hornině a meteoritech. Autoři vycházejí z více než 60 (!) předpokladů, jež musí být splněny, má-li být výsledek správný. Oni sami varují, že na výsledek “bychom se měli dívat se značnou dávkou skepse, dokud neověříme základní domněnky obsažené v metodě výpočtů”. To však nevadilo tomu, aby byl výsledek nadšeně přijímán a rozšiřován. (Většina informací je z: Hermann Schneider: Velký třesk a absolutní datování, str. 41.)

  1. 1972 publikovali Gale, Arden a Hutchinson s podstatně zlepšenými měřícími metodami získanou Pb-Pb (olovo-olovo) izochronu meteoritů, jež vykazovalanegativnísměrnici. Konstatují: “Z toho plyne, že veškerá klasická interpretace dat izotopů olova (z meteoritů) je zpochybněna, a že radiometrické odhady zemského stáří jsou v nebezpečí.” Bezstarostná víra v 4,5 miliard let starou Zemi se tím ale nezměnila. Také Melvin Cook poukazoval stále znovu na to, že v litosféře a atmosféře lze prokázat jen jednu stotisícinu radiogenního helia Země, jež bychom očekávali za 4,5 miliard let.

Některá absurdní stáří

Měsíční hornina z Apolla 16 vykázala o 85 % více olova než jiné srovnatelné horniny, což vedlo ke stanovení stáří (Pb-Pb) na 7 až 18 miliard let (Měsíc je dle evoluční víry starý přibližně tak, jako Země). R. K. Mark a ostatní naměřili u třetihorního bazaltu (čedič, vyvřelá hornina) izochronní stáří (rubidium-stroncium grafy) 10 miliard let. Prekambrický diabas Pharump (předprvohorní) z Kalifornie dal izochronní stáří Rb-Sr 34 miliard (!) let. To je víc než sedminásobek běžného stáří Země a dokonce více než dvojnásobek standardního stáří vesmíru. U stáří, jež “se nehodí”, se většinou vůbec nehovoří o stářích. Mluví se jen o izotopových anomáliích (odchylkách). Existuje prakticky nevyčerpatelný arzenál argumentů, jež mohou vysvětlit (a tak smést se stolu) každé nežádoucí stáří. Jen málo vědců si uvědomuje, že tytéž argumenty, jež mají anulovat nežádoucí stáří, mohou být v zásadě použity i k popření stáří žádoucích.

Dr. Earl Hallonquist, kanadský chemik, testoval kousky vulkanické lávy z Havaje. Vědělo se, že láva byla utvořena v letech 1800 a 1801, přesto metoda K-Ar dala výsledek 160 milionů let…Podobně jedna skála ve Švédsku dala po třech různých měřeních 380, 440 a 880 milionů let… V Coloradu (USA) vykázala jedna skála 725 milionů let, ale později se zjistilo, že 95% olova ve skále zde bylo pravděpodobně od počátku, takže výsledek byl chybný…V bloku pískovce v Austrálii (Sydney) bylo nalezeno petrifikované dřevo, které bylo podrobeno testu na 14C a vykázalo stáří asi 33 000 let, zatímco pískovec kolem něj je dle evolučního stáří asi 220 mil. let starý…U některých současných vulkanických hornin v USA a bývalém SSSR bylo metodou U-Th-Pb naměřeno stáří 100 milionů let a 8,4 miliardy let.

Metodou K-Ar byla láva stará 50 let na Novém Zélandě (hora Ngauruhoe) datována na 0,2 až 3,5 miliónů let. “Nespolehlivost datovacích radioaktivních metod je dobře ilustrována skutečností, že vzorky 22 vulkanických skal z rozličných částí světa, o kterých se ví, že byly vytvořeny během minulých 200 let, dávají stáří v rozmezí 100 miliónů až 10 miliard let běžnými radioaktivními metodami.” (Ing. B. Balcar: Tajemství potopy, str. 40/41) Ještě jednou opakuji, že stáří lávy se vztahuje až k její vychladlé formě, protože jen ta (nikoli tekutá) je schopna udržet argon potřebný k měření. Měření tedy neurčují stáří žhavé lávy v nitru země, ale až vychladlé na zemském povrchu.

Některé další nutné revize myšlení

Pro archeology je jednou z nejtěžších úloh přesně určit stáří nalezených artefaktů. Kamenné artefakty na nalezišti Jinmium (Austrálie), původně datované na neuvěřitelných 176 000 let, byly důkladnějšími měřicími metodami opticky stimulované luminiscence a pomocí radioaktivního uhlíku 14C zpochybněny – spodní vrstva sedimentů je mladší než 22 000 let. Nejstarší tedy zůstávají nálezy z Malakunanja II a Nauwalabila I, kde byly termoluminiscencí stanoveny pozůstatky kolonizace na 50-60 tis. let…Jak staré jsou stromy v deštných pralesích Amazonie? Některé nemají letokruhy, jiné velmi nepravidelné, a tak jedinou metodou je 14C. Proti očekávání se ukázalo, že některé stromy jsou přes 1400 let staré…Hanab Parkal panoval svým Mayům v Americe v sedmém století. Jeho věk byl (v r. 1950 metodou určování stáří kostí a zubů) určen na 40 let. Nápis v jeho hrobce však hlásá, že zemřel jako osmdesátník. Britští archeologové a matematici bourají nyní představu, že se dávní lidé nedožívali vysokého věku. Mark Pollard s kolegy z Bradfordské univerzity a Robert Aykroyd z univerzity v Leedsu tvrdí, že dosavadní metody určování stáří kostí nebo zubů dávno zemřelých lidí jsou tak nepřesné, že mohou skutečné stáří pozměnit až o třicet let. Jde o to, že se zřejmě stáří kostí zemřelých mladých lidí považovalo za vyšší a věk starých kostí se naopak podceňoval. Viníkem mají být chyby v užití statistických metod. (Vesmír 5/99/291) Pravdou však je, že viníkem je mylná evoluční ideologie, která předurčuje stáří nálezů.

Biologická stáří

Mitochondriální DNA je děděna převážně od matky. V r. 1997 přišli vědci s pro evolucionisty nepřijatelným závěrem, že první žena, nazvali ji symbolicky Eva, žila před 100 – 200 tis. lety – tzv. “Mitochondriální Eva”. I tak evolučně nepřijatelné stáří bylo ovšem založeno na evolučním pohledu na mutace – rychlost mutací je však diskutabilní. Nedávno byla míra mutací explicitně měřena znovu a zjištěna 20krát vyšší, než se očekávalo. To činí mitochondriální Evu ještě mladší, umisťuje ji to do doby 6 500 let před nás. Toto datum už sdělovací prostředky nerozhlašovaly, protože silně připomíná kreacionistický pohled na minulost. Časopis Vesmír převzal ze Science (1999) informaci, že s odměřováním času molekulárními hodinami to nebude tak jednoduché. Nejenže u různých skupin organizmů jdou různou rychlostí, dokonce se v rámci jedné evoluční linie mohou střídavě předcházet a zpožďovat. Pohromou je nedávno odhalená skutečnost, že společně s jádrem může ze spermie do vajíčka vstoupit i mitochondrie, jejíž DNA je schopná rekombinovat s mtDNA vajíčka, a tím zavést, či naopak smazat některé změny v nukleotidech. Může to vážně ohrozit teorie vystavěné na analýze mtDNA….Mnozí biologové doufají, že se nedostatky mitochondriálních hodin podaří statistickými metodami odstranit a uvést některé nesrovnalosti na správnou míru.

Opravdu miliony let? Milion je tisíc tisíců!

Z některých dinosauřích kostí (kupodivu nejsou mineralizované) se dají získat proteiny a spočítat sekvence aminokyselin – bylo by to opravdu možné po 140 milionech let?! V Dominikánské republice byly v břišní dutině včel uvězněných v jantaru nalezeny bakterie schopné kultivace (vytvořily se kolonie živých bakterií). Evolucionisté jim přisoudili stáří 25-40mil. let, ale ztratili o ně zájem, když se ukázalo (jako u mravenců v jantaru), že jsou velmi podobné současným bakteriím, tedy že za údajných 30 mil. let nedošlo k žádné evoluci (ani mimo jantar). Je zde ale řada jiných implikací. I bakterie ve “spícím” stavu, jakožto každá aerobní spora, musí alespoň minimálně dýchat a “jíst”. Mohla by zásoba kyslíku a “potravy” vystačit po 30 mil. let? Zde Michael Kinnaird dodává, že také opticky aktivní komponenty mikrobních proteinů by kompletně racemizovaly již po zhruba milionu let, jejich proteiny by se staly neužitečné. Totéž se týká nukleových kyselin, také opticky orientovaných, s různým časovým rozložením racemizace. A tak by tyto organizmy zahynuly dávno před 30 miliony let. Proto se jeví pravděpodobnější, že nejsou tak staré. Navíc oproti zmrzlým bakteriím tyto byly v teplejším prostředí a proto vyžadovaly vyšší metabolismus.

Proč se řada zvířat, z nichž mnohá ještě dnes žijí (tzv. živé fosilie), nevyskytuje ve zkamenělinách po desítky milionů let, jako např. tuatera, latimerie, ptakopysk, švábi, černí mravenci, motýli, měkkýši, ostrorepi, dále z rostlin přesličky, kapradiny či strom ginkgo (jinan)? Eldredge hovoří o 5ti skupinách trilobitů, kteří se v prvohorách nezměnili po 200 milionů let! Je možné, že by poslední latimerie zkameněla před 70 miliony let a od té doby už žádná, přestože jich muselo žít miliardy kusů? Roku 1938 byla objevena živá latimerie u Madagaskaru a dnes jich máme již několik stovek. Trochu zvláštní! Podobně ony poslední haterie novozélandské (plaz tuatera, Sphenodon punctatus) zahynuly a zkameněly před 135 miliony let, a pak se bez jakýchkoliv zkamenělin objevily živé až dnes, ve čtvrtohorách? V tomto mezidobí milionů let se ani jí, ani desítkám dalších organizmů, jejichž počty za tak dlouhou dobu musely jít do miliard, “nepodařilo zkamenět” – ani jednomu jedinci! Nebo spíše žádné miliony let od velké světové potopy, kdy všechny tyto zkameněliny naráz vznikly, neuběhly? Není to reálnější vysvětlení této tajemně dlouhé doby “fosilního vakua”?

Na mnoha místech světa nacházíme polystrátové stromy, což je zkamenělý kmen, prostupující vertikálně řadu vrstev skály či uhlí, tedy mnoho vrstev údajně starých miliony let. Někdy přes tyto vrstvy nalezneme místo stromu zkamenělého dlouhého hada. Jak tento útvar vysvětlit? Dovede si někdo představit, jak do spodní vrstvy sedimentu zapadl kmen stromu a zůstal trčet svisle nahoru a čekal, až se kolem něj za miliony let nahromadí okolní vrstvy, ty zuhelnatí či zkamení a on bude po miliony let uhelnatět či kamenět s nimi, takže spodní i vrchní část kmene bude stejně kvalitně zkamenělá a nakonec zasypaná okolními vrstvami? Trochu neuvěřitelná představa. Obraz rychlé sedimentace a neméně rychlého vzniku uhlí či ztuhnutí všech usazených vrstev (následkem cementace, kalcifikace, uhelnatění a dalších procesů) spolu s takto zapadlým kmenem stromu (an block) se zdá být přirozenějším vysvětlením než obraz miliony let postupující sedimentace dle evoluční představy.

Známé dokazování v kruhu

Jak stará je tato zkamenělina? To záleží na tom, jak stará je skalní vrstva, ve které se tato zkamenělina našla. A jak je tato vrstva stará? To záleží na tom, jaké zkameněliny obsahuje! Chcete-li si to ověřit, otevřete si nějakou knihu o paleontologii a budete číst, že stáří té které zkameněliny je takové proto, že byla nalezena v určité vrstvě geologického sloupce. Otevřete si nějakou knihu o geologii a budete číst, že stáří té které vrstvy je takové proto, že obsahuje určité (indexové) zkameněliny. (Dr. Sylvie Bakerová: Jablko sváru) Ač to zní neuvěřitelně, celý geologický sloupec byl vybudován tímto způsobem a zkameněliny v něm nalézané jsou takto datovány. Kreacionisté vysvětlují, že většina geologického sloupce jsou nánosy vzniklé během potopy a v době po ní a poukazují na podobné procesy, které se v malém měřítku odehrávají i dnes (např. erupce vulkánu Sv. Helena ve státě Washington roku 1980). Sedimentární vrstvy mohou být uloženy velmi rychle, proudící vodou, nad sebou, šikmo nebo i vertikálně, a velmi rychle ztuhnout. Miliony let k tomu nejsou zapotřebí.

K dalšímu zamyšlení

Sonda Magelo objevila na Venuši krátery, jejichž okraje nejsou vůbec erodované, jsou ostré, jak kdyby vznikly včera, a ne před miliardami let. Podobně na zemi dnes vidíme vysoké hory a hluboká údolí a různě zvrásněnou krajinu. Jak je možné, když podobně zvrásněný povrch musel existovat na zemi i v minulých dlouhých evolučních etapách, že geologické vrstvy jsou nad sebou tak rovné, bez “hor” a “údolí”? To se členitost vytvořila až ve čtvrtohorách? Proč se v celém geologickém sloupci téměř vůbec nevyskytují meteority? Jak je možné, že je mnoho meteoritických kráterů na povrchu Měsíce, Marsu, Země a jiných planet, ale během údajné milionové historie Země nenajdeme ani jediný v zemských vrstvách? To v prvohorách, během 400 milionů let, nepadaly meteority? A ve druhohorách, během 180 milionů let, nepadaly meteority? A ve třetihorách, během 70 milionů let, nepadaly meteority? Začaly padat až během posledních dvě stě tisíc let?

Nízké stáří vesmíru i Země

Je celá řada pádných důvodů k tvrzení, že náš vesmír i sluneční soustava jsou jen několik tisíc let staré, nikoli mnoho miliard. Následuje několik málo příkladů z mnoha desítek, které existují pro předchozí tvrzení.

  1. Galaxie se svinují příliš rychleHvězdy v naší galaxii (Mléčné dráze) rotují kolem galaktického centra různými rychlostmi, vnitřní rychleji než vnější. Pozorované rychlosti rotace jsou tak velké, že kdyby naše galaxie byla více než jenněkolik milionů let stará (to je maximum), byla by beztvarým diskem, místo současného spirálního tvaru. Teorie evoluce vyžaduje od vesmíru 10 miliard let. Evolucionisté to nazývají “dilema svinování”. Je to známo již padesát let a platí to i u jiných galaxií. Teorie “density waves”, která měla toto dilema řešit, se dostala do potíží objevy Hubbleova teleskopu.
  2. Komety se rozpadají příliš rychlePodle evolučního počítání se předpokládá věk komet stejný jako solárního systému, okolo 5 miliard let. Ale při každém orbitu kolem Slunce ztrácí kometa tolik materiálu, že by nepřežila víc jak100 000 let (to je maximum). Mnoho komet má typický věk 10 000 let. Evolucionisté řeší toto dilema řadou hypotéz, z nichž se žádná nepotvrdila.
  3. Není dost bahna na mořském dněKaždým rokem voda a vítr erodují kolem 25 mld. tun zeminy a prachu z kontinentů a uloží je v oceánu. Tento materiál se kumuluje jako volný sediment (tj. bahno) na tvrdých žulových skalách mořského dna. Průměrná hloubka všeho bahna v celém oceánu včetně kontinentálních šelfů je méně jak400 m. Při 24 mld. tun za rok by byl současný stav sedimentů naakumulován za méně než 12 mil. let (to je maximum) – i při redukci bahna tektonickými deskami.
  4. Není dost sodíku v mořiKaždým rokem řeky a jiné zdroje nahromadí přes 450 mil. tun sodíku do oceánů. Jenom 27 % tohoto sodíku se dostane zpět z moře každý rok. Zbytek se hromadí v mořích. Pokud by na počátku byl nulový obsah sodíku v mořích (oceánech), současné množství by bylo naakumulováno za méně než 42 milionů let při současné rychlosti zisku a ztráty v moři. Evoluční věk oceánů se udává 3 mld. let. Obvyklá odpověď na tuto neshodu je, že v minulosti přísun sodíku musel být menší a úbytek větší. Nicméně výpočty s maximální štědrostí i možností pro evoluční scénář stále ještě udávají maximálnímožný věk 62 mil. let. Výpočty pro jiné prvky udávají ještě méně let.
  5. Zemské magnetické pole slábne příliš rychleCelková energie uložená v zemském magnetickém poli stále klesá s koeficientem 2,7 během minulých 1 000 let. Evoluční řešení vysvětlující rychlé ubývání a jak mohla Země zachovat svoje magnetické pole po miliardy let, je velmi složité a neadekvátní. Mnohem přirozenější a přímé vysvětlení, založené na prokázané fyzice, vysvětluje mnohé rysy tohoto pole: jeho vznik, rychlá reverzace během potopy, úbytky a přírůstky povrchové intenzity až do přelomu letopočtů a stabilní úbytek potom. Tato teorie odpovídá paleomagnetickým, historickým a současným údajům. Hlavním závěrem je, že celková energie pole (ne povrchová intenzita) vždy ubývala přinejmenším tou rychlostí co nyní.Při této míře by pole nemohlo být starší jak 10 000 let (to je maximum).
  6. Mnoho vrstev je příliš silně zohýbánoV mnoha horských oblastech jsou vrstvy silné stovky metrů stočeny do ostrých záhybů. Klasická geologická teorie říká, že tyto formace byly hluboko založeny a tuhly stovky milionů let před svým stočením. Ale často velmi ostré stočení s malým poloměrem je bez popraskání – potom by vnitřní strana ohnutí musela být v době ohýbání ještě mokrá a měkká. To implikuje, že zkrucování probíhaloméně jak tisíce let (to je maximum) po usazení sedimentu.
  7. Vytrysklé pískovce zkracují geologické “věky”Existují silné geologické důkazy, že pískovec Cambrian Sawatch – údajně zformovaný před 500 mil. let – v poruše Ute Pass západně od Colorado Springs byl ještě nezpevněn, když byl extrudován k povrchu během vyvrásnění Rocky Mountains, údajně před 70 mil. let. Je velmi nepravděpodobné, že by pískovec neztuhl během předpokládaných 430 mil. let, kdy byl pod zemí. Místo toho je logické, že tyto dvě geologické události byly od sebe vzdálenyméně než stovky let (to je maximum).
  8. “Zkamenělá radioaktivita” zkracuje geologické “věky” na několik letRadiohalo jsou barevné kroužky, které se utvořily kolem mikroskopických kousků radioaktivních minerálů ve skalních krystalech. Jsou zkamenělými údaji o radioaktivním rozpadu. “Stlačená” radiohalo210Po ukazují, že jura, trias a eocénové formace na Coloradské náhorní plošině byly usazeny během měsíců (to je maximum) jedné každé z nich, ne stovek milionů let dělících je jednu od druhé, jak to požaduje standardní časové měřítko. “Sirotčí” radiohala polonia, která nemají žádný údaj o svých mateřských prvcích, implikují buď okamžité stvoření nebo drastické změny v rychlosti rozpadů.
  9. Helium na nesprávnémmístěVšechny přirozeně se vyskytující rodiny radioaktivních prvků generují helium při svém rozpadu. Pokud takový rozpad probíhal miliardy let, mnoho helia by se muselo dostat do ovzduší. Rychlost úbytku helia z atmosféry do kosmického prostoru se dá spočítat a je malý. I při tomto úbytku má současná atmosféra pouze 0,05 % (!) množství helia, které by se mělo nahromadit za údajných 4,5 mld. let. Tak atmosféra vypadá mnohem mladší než její předpokládaný evoluční věk. Studie vydaná v Journal of Geophysical Research ukazuje, že helium produkované radioaktivním rozpadem ve velkých hloubkách žhavými skalami nemělo čas uniknout. Ačkoli se tyto skály považují za více než miliardu let staré, největší množství zde zadrženého helia odpovídá věku pouze tisíců let (to je maximum).
  10. Z kamenné doby není dost kosterEvoluční antropologové tvrdí, že doba kamenná trvala minimálně 100 000 let. V ní populace Neandertálců a Kromaňonců byla zhruba konstantní, mezi 1 – 10 miliony lidí. Po celou tuto dobu tito lidé pochovávali svoje mrtvé s různými předměty. Předpokládá se, že tedy asi 4 miliardy koster a doprovodných předmětů by stále ještě mělo někde ležet v zemi – když se nám zachovaly kostry dinosaurů staré údajně 70 mil. let! Bylo zatím nalezeno jen několik tisíc. To ukazuje, že kamenná doba na mnoha místech naší země byla dlouhá jenpár stovek let.
  11. Zemědělství neexistuje moc dlouhoObecný evoluční obrázek je, že po 100 000 let kamenné doby lidé jen lovili zvířata a sbírali semena, ale nevěnovali se zemědělství. A přesto se ukazuje, že lidé kamenné doby byli stejně inteligentní, jako jsme my. Že by si nikdo z údajné populace 4 miliard lidí (viz bod 10) nevšiml, že ze semen rostou rostliny? Mnohem pravděpodobnější je, že se lidé věnovali zemědělství, ne však po dobu stovek tisíců let, jak vyžaduje evoluční pohled (a jak neodpovídá zjištěné historicko – archeologické skutečnosti), ale jen několik tisíců let po potopě.
  12. Historie (dějiny) je příliš krátkáProč by člověk kamenné doby nedělal po dobu 100 000 let žádné zápisky, když byl tak inteligentní, jak my, dokázal krásně kreslit na jeskynní stěny, stavět megalitické stavby a zaznamenávat měsíční fáze? Proč se všechny psané zápisy, veškerá kultura, architektura, matematika a ostatní projevy lidské společnosti začínajíobjevovat až tak pozdě, ne dříve jak před asi 4 – 5 tisíci lety? což neuvěřitelně podporuje biblické časové hledisko. Celosvětovou potopu přežilo 8 lidí, kteří pak znovuzabydlovali zničenou zem, spolu s ostatními zvířaty a rostlinami. Neudivuje, že na tak zničené zemi bydleli někteří lidé nejprve v jeskyních, malovali na jejich stěny, rozdělávali ohně a lovili zvířata. Někteří lidé žijí podobně i dnes – a jsou to stejně schopní lidé, se stejným mozkem, jako máme my. Toto popotopní zabydlování zničené země neprováděl žádný poločlověk, ale člověk, kterému nejen mozek, ale i celé tělo fungovalo mnohem lépe než nám. Navíc si z předpotopní doby přinesl řadu zkušeností a vědomostí. Proto kreacionisté nečekají, že archeologické a historické bádání bude vydávat svědectví o tom, jak lidské jazyky začaly chrochtáním a bručením a po desítky či stovky tisíc let se řeč vyvíjela z nějakých skřeků. Člověk neobjevoval desítky tisíc let písmenka, číslice, nebydlel ve větvích stromů či zemských norách, aby pak postupně vytvářel civilizaci.
  13. Na evoluční vývoj rodu Homo je dnes na zemi málo lidíEvoluční teorie o vzniku současného člověka se stále posouvají hlouběji do třetihor, následkem nových nálezů. Ještě před několika desítkami let evoluční antropologové soudili, že sága rodu Homo trvala jeden až dva milióny let, nyní patrně neobstojí ani nedávné představy počítající s pěti milióny let. Poslední odhad vyplývající z poznatků o rané existenci společného předka opic mluví o nejméně osmi miliónech let. Tato evoluční víra jevšak (kromě jiného) ve velkém rozporu s velikostí současné populace. Předpokládáme-li, že současné lidstvo vzešlo ze dvou lidí, zjišťujeme, že dle výpočtů populačního nárůstu to byli spíše Noe a jeho žena před nějakými 4000 lety, než nějaký hypotetický evoluční pár před dvěma či více miliony let. Odhaduje se, že v roce 1800 bylo na světě 850 miliónů lidí. Nyní je to přes 6 miliard. Budeme-li propočítávat přírůstky světové populace dle té nejnižší evoluční chronologie rodu Homo (500 000 let), potom by zdvojování obyvatel po tuto dobu nastávalo každých více jak 16 000 let – což je absurdně malý nárůst, uvážíme-li, že v současné době činí přírůstek asi 1,7-2% za rok, podle odhadů Spojených národů, uznávané autority v oblasti populačních trendů. Kdyby byla evoluční chronologie pravdivá, pak by dnes muselo žít tolik lidí, že by se nevešli do prostoru o poloměru Země – Měsíc!

Nejstaršími známými civilizacemi světa byly civilizace Sumeru, Egypta, Babylónie, Asýrie a zemí v oblasti východního pobřeží Středozemního moře. Archeologové a historikové podnikli rozsáhlý výzkum těchto zemí. Jejich poznatky zabírají doslova celé svazky literatury. Mnohá datování dávných civilizací se opírá o izotopovou metodu 14C, kterou objevil profesor Libby (USA, Nobel. cena). Dnes víme, že pro datování nedávných objektů může být tato metoda snad tak trochu použitelná, ale pro předměty vyššího stáří (desítky tisíc let) už je velmi sporná. Profesor Libby to sám vyjádřil takto: “První šok, který jsme zažili s doktorem Arnoldem byl, když naši poradci nás informovali, že historie se rozpíná pouze 5000 let zpět. Čtete sice články v knihách, že ta a ta společnost nebo to a to archeologické místo je třeba dvacet tisíc let staré. Ale my jsme rychle zjistili, že tyto dávné věky nejsou známy přesně, ve skutečnosti asi tak doba První Dynastie Egypta je první historické datum, na které můžeme spoléhat s určitou jistotou.” (Radio-carbon Dating, A. J. Monty White)

1 – Historické záznamy Nejstarší záznamy o dějinách lidstva sahají asi tak do let 2000 – 3500 p.n.l. Nejstarší záznamy z Egypta, které jsou dobře doložené a zachovalé, sahají jen asi 1600 let p.n.l. Ukazuje se, že egyptský kněz Maneto některé záznamy o egyptských dynastiích značně uměle prodloužil do minulosti (Manetův seznam králů).

2 – Astronomické záznamy Nemáme jediný záznam o zatmění slunce starší než 2250 let p.n.l. Je to možná i proto, že po potopě byla obloha silně zacloněna sopečným prachem následkem značné vulkanické činnosti.

3 – Písmo Nejstarší písmo (tj. doklady o písemnictví, tzv. Sumerské piktografy) pochází z doby 3500 p.n.l. Nejstarší západní rukopis (Proto-Sinaitic) pochází z doby kolem 1550 p.n.l. Je pozoruhodné, že první písmo je plně rozvinuté – tedy žádné tisíce let probíhající pokusy vytvořit abecedu a syntax, jak bychom měli očekávat z evoluční představy. V Egyptě rostlo papyrové kapradí, a proto se také papyrus stal tamním běžným materiálem pro psaní. Nejstarší papyrový dokument, který zůstal zachován, byl napsán v době asi 3000 let p.n.l. Papyrové role, na které se psalo pomocí pera a inkoustu, byly běžně široké 22 až 25 cm. Nejdelší známá role je dlouhá 45 m. Zdá se, že v Iráku se papyrus vůbec nepoužíval. Tady byla doma hliněná tabulka. Systém klínového písma se používal ve všech civilizovaných zemích východního středomoří. Převzali ho i Chetité, o kterých se bible často zmiňuje. Že klínové písmo uměli číst i v Egyptě, ukazují tabulky z Tell-el-Amarna, kterých bylo v r. 1887 nalezeno přes tři sta kusů. Mezi nimi jsou dopisy napsané klínovým písmem, které poslali egyptští úředníci z Palestiny své vládě kolem roku 1400 před Kristem. Vůbec nejstarší písemné doklady nalézáme v Mezopotamii (země mezi řekami Tygris a Eufrates) před dobou prvních mezopotamských dynastií, tedy krátce po potopě. Berosus, historik ze 3. století p. n. l. napsal, že písmo vynalezl lid Mezopotamie; s tím se shoduje David Diringer ve své knize Abeceda a mnozí další historikové.

4 – Osídlování Žádné skutečně ověřené datování archeologických památek nesahá před roky 3000 p.n.l. Mnohé datovaní artefaktů starších 600 let pomocí izotopu 14C se ukázalo jako velmi nepřesné. V každém případě, naše nejstarší doklady o civilizacích (zemědělské plodiny, chov domácích zvířat, metalurgie, stavebnictví, města atd.) spadá jen do oblasti Blízkého východu a je v souladu s biblickou chronologií přinejmenším v řádech stovek let.

5 – Jazyky Poznatky o starověkých jazycích nikdy nejdou hlouběji jak 3000 let p.n.l. Z Blízkého východu můžeme vystopovat rozšíření všech jazykových rodin do celého světa.

6 – Matematika Matematika a její znalosti sahají tak, jako znalosti písma, k počátkům rozvoje nejstarších civilizací. Staří Sumerové a sousední Babyloňané znali matematiku, kterou užíváme dodnes (šedesátkové dělení). Velmi často nacházíme v historických záznamech velmi komplikované matematické výpočty. V knize Psali na hlíně od Edwarda Chiera čteme: “Tyto matematické znalosti byly tak rozvinuté, že některý asyriolog se ve věci vůbec nevyzná, když se snaží analyzovat nějakou skupinu číslic. Jeho matematické znalosti totiž většinou zdaleka nestačí k porozumění souvislosti.” (Věda a bible)

Nedávné objevy řady starověkých měst a civilizací nepotvrzují “postupnou evoluci písma a kultury”, ale naopak to, že civilizace po počátečním rozkvětu vždy upadaly, například i směrem od monoteismu (víry v jednoho Boha) k polyteismu (mnohobožství). A pak až k ateismu, magii, čarodějnictví a pověrám současnosti (viz evoluční čarodějná pověra, jak se hmota sama oživila). Úpadek civilizací připomíná vymírání druhů v biologii – ne evoluci, ale pád. Dr. Wiseman píše: “Žádný jiný objev nevyvolal větší překvapení, než když se zjistilo, že civilizace povstala zcela náhle. Byl to přesný opak všech dosavadních předpokladů. Podle všeobecného názoru se očekávalo, že tím, jak se při vykopávkách bude přicházet ke stále starším vrstvám, budou se objevovat stále primitivnější kulturní formy. Ale to se nesplnilo ani v Babylonii, ani v Egyptě, což jsou nejstarší světové kultury. Dr. H. R. Hall o tom píše ve své Ancient History of the Near East: “Kdykoliv jsme narazili na staré civilizace, byly tyto již zcela vyvinuty,” a na jiném místě: “I v té nejstarší podobě, pokud ji vůbec můžeme objevit, se sumerská kultura ukazuje v plné výši svého vývoje.” A dr. L. W. King píše ve své knize Sumer and Akkad: “Ačkoliv nejstarší sumerská sídliště v jižní Babylonii patří k poměrně rané době, zdá se, že jejich obyvatelé dosáhli již značně vysokého stupně kultury.”

Vyjádříme-li chronologický spor (o délku trvání lidských civilizací) mezi kreační a evoluční představou jen lapidárně, pak spor není v tom, zda historie třeba starověkého Egypta sahá 2700, 3700 nebo 4700 let před náš letopočet. Ne, o tom to není! Údiv evoluční komunity by měla způsobovat otázka, proč historie Egypta (a jiných civilizací) nezačíná 50 000, 100 000 nebo 150 000 let před námi, když už v té době žili, podle evoluční víry, lidé velmi podobní nám? A skutečně žádné takto staré civilizace nenalézáme. I proto tvrdí kreacionisté, že žádní lidé před 50 či 150 tisíci let nežili! S kreační představou koreluje i to, že starověké civilizace tvoří tzv. “úrodný půlměsíc”, tedy jakési široké pásmo kolem hory Ararat. Je to zhruba oblast Blízkého východu, kde měl Noe přistát po potopě se svým korábem a odkud se znovu rozšířil veškerý suchozemský život. Budeme-li mluvit o astronomii, lékařství, zemědělství, architektuře či kolébce lidstva, všechny ukazatele vedou k Blízkému východu do oblasti Sumeru, západní Asie, Arabského poloostrova a severní Afriky a časově odpovídají kreační představě. Závažná jsou slova snad nejvýznačnějšího archeologa Palestiny dr. Nelsona Gluecka: “Mohu kategoricky prohlásit, že zatím není archeologického objevu, který by vyvracel záznamy bible. Desítky archeologických nálezů potvrzují v jasných konturách nebo v přesných detailech historické líčení bible.” (Rivers in the Desert)

Nízké stáří světa – závěr

Při dokazování nízkého stáří našeho světa můžeme hovořit o desítkách dalších nejrůznějších procesů vedle těch, které již byly výše zmíněny. O rychle se smršťujícím slunečním kotouči (0,1%/100let), meziplanetárním prachu (Poynting-Robertsonův efekt), kterého je příliš moc na miliardy let starý sluneční systém, měsíčních otřesech a vyzařování tepla (za 4 mlr. let by měl být Měsíc již vychladlý), o rotaci Země (zpomaluje se) a vzdalování se Měsíce od ní a další řadě skutečností.

Zjištěná fakta podporují více pohled obhajující “nedávné stvoření” než evoluční dlouhá stáří. Doktor Morris uvádí přes 70 různých přírodovědeckých důvodů, proč může být svět starý jen několik tisíc let – tedy ve shodě s biblí. Nejsou to tudíž fakta, co řadu vědců nutí věřit na miliardy let starý svět, ale touha obhájit evoluční víru. Snaha “koupit nový dům co nejlevněji protože je (dle našich měření) hodně starý”. Je ovšem na každém, aby si vybral, co mu připadá nejrozumnější a nejpřijatelnější. Doporučuji však budovat víru na faktech, ne naopak. A to i kdybychom se měli vzdát hypotézy, která se nám líbí a jejíž obhájení bychom si moc přáli. To se týká jak evolucionistů, tak kreacionistů!.

Na předchozí omyl      Zpět     Na další omyl


Facebook

Pin It on Pinterest

Share This