0 Items
WOOCS 2.1.8
Vyberte stránku

Lidské chování je ovlivňováno nevědomím – že dělám něco špatně!

Psychologie a psychiatrie vynesly na světlo skutečnost, že lidské chování je hluboce ovlivňováno nevědomím a prožitky z raného dětství, zároveň nám připomněly existenci komplexů a pocitů viny, které existují jaksi vedle autentického pocitu hříšnosti a které jsou na nás uvalovány zvnější.

***uzdravení něčeho, co samo o sobě není hříchem

Duchovní uzdravení, to znamená především uzdravení ze hříchu. Hřích sám je považován za nemoc svého druhu, za ránu (vulnus) v duši, a často je také chápán jako příčina nemocí těla. Proto bylo například malomocenství spojováno s hříchem a považovalo se za jeho vnější projev. Když mluví svatý Ambrož o pýše, žádostivosti, hněvu a dalších ze sedmera hlavních hříchů, používá výrazu “naše horečka” (srov. Sv. Ambrož: Komentář k Lukášovu evangeliu, IV, 772).

Toto spojení mezi uzdravením ze hříchu a fyzickým uzdravením je zejména podkladem některých evangelních příběhů, například příběhu o ochrnutém, kterého spustili dírou ve střeše (Mk 2, 1-12), nebo příběhu o ochrunutém u rybníka Bethesda. V případě tohoto druhu uzdravení můžeme ovšem přesněji mluvit o obrácení, očištění od hříchu, o usmíření… Svátost, která s takovým udzravením především souvisí, se nazývá “svátostí smíření”.

Pojem duchovní neboli vnitřní uzdravení zpravidla označuje uzdravení něčeho, co samo o sobě sice není hříchem, ale co přesto s hříchem souvisí, buďto jako důsledek nebo jako příčina hříchu nebo jako popud k hříchu. Vnitřní uzdravení může také znamenat uzdravení ze stavu nebo situace, která s hříchem nesouvisí, ale jejíž vinou se nemůže plně rozvinou život milosti. Tento druh uzdravení Ježíš představil jako integrální součást své mesiášské služby, když řekl: “Duch Hospodinův je nade mnou, proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych uzdravil ty, kdo mají zraněné srdce, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.” (Lk 4, 18-19)

Podívejme se teď na některé z negativních jevů, kterých se vnitřní uzdravení může týkat.

A/ Důsledky minulých hříchů: špatné návyky, různé formy závislostí: na drogách či alkoholu, ztráta kontroly nad sexuálními impulsy.

B/ Hluboko vkořeněná zraněnost, bolestné vzpomínky, nedostatek láskyplné péče v raném dětství, zákazy pohřbené do hlubin podvědomí, ale zároveň pro svou nevyřešenost stále překážející plnému rozvinutí a dosažení duchovní zralosti. Velmi nápomocná může být v této oblasti psychologie, zvlášť učinná ve spojení s modlitbou.

V této oblasti se někdy mluví o uzdravení prožitků v matčině lůně. Zdá se, že moderní vědy potvrzují tuto možnost. Na druhou stranu jsem velmi skeptický vůči myšlence uzdravení rodokmene, která uvádí do velmi pochybné oblasti a navíc nemá žádnou oporu v bibli.

C/ Nepřijetí sebe nebo nízké sebevědomí. Toto jsou nejčastější příciny poruch osobnosti a abnormálních reakcí. Příčinami jsou špatného obrazu o sobě mohou být fyzický zjev dané osoby nebo nějaký detail fyzického zjevu, povahový rys nebo rodina dané osoby. Takový člověk je nesvobodný, stále se v mysli vrací k oné konkrétní věcí a mylně si představuje, že ostatní nevidí nic než to, co on sám na sobě shledává nepřijatelným. Taková situace někdy vede ke komplexu méněcennosti a k plachosti, jindy ovšem kupodivu i k projevům zcela opačného charakteru.

D/ Když svatý Pavel mluví o kontrastu mezi starým a novým člověkem, mezi tím, kdo je pod panstvím těla, a tím, komu vládne Duch, zdůrazňuje velice, že kromě osvobození od hříchu je zapotřebí ještě dvojí osvobození: osvobození od zákona (to jest od zákonického myšlení a lpění na liteře) a osvobození od strachu. Stačí, když si přečteme kapitoly 8 a 9 v listě Římanům, a zvlášť verš 8, 1: “Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, neboť zákon ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti.”

E/ Zkušenost ukazuje, že vzdor a zadržovaná nenávist, nedokonale udělené odpuštění jsou hlavními, hluboko vrostlými překážkami, které brání úplnému osvobození a nabytí vnitřního pokoje. Člověk, který v sobě chová tyto věci, nemůže nikdy vstoupit do plné harmonie s Bohem ani zakusit odpuštění, neboť mezi udělením odpustění ostatním a přijetím odpuštění od Boha existuje úzká spojitost.

F/ Nakonec se také musíme zmínit o vztazích narušených a poničených opakovaným neporozuměním, tvrdostí, nedostatkem komunikace, ať už mezi manželi, rodiči a dětmi, představenými a řeholníky či řeholnicemi, nebo mezi jednotlivými členy společenství. Svatý Augustýn říká, že jsme “hliněné nádoby, které mohou být poničeny jen tím, že se srazí”. Špatný vztah, zejména s někým, s kým jsme v každodenním kontaktu, může přerůst v nepřekonatelnou překážku toho, abychom v sobě měli pokoj, může bráni naší schopnosti modlit se a milovat nebo vůbec vykonat cokoliv dobrého.

z knihy Duchovní vnitřní uzdravení


Facebook

Pin It on Pinterest

Share This