0 Items
WOOCS 2.1.8
Vyberte stránku

Kabala je filozofie – poznat víc

Kabala (hebrejsky קבלה‎) je druh židovské mystiky. Mystika je obecně směr v náboženství, při kterém se ten, kdo jej praktikuje (mystik), snaží oprostit od všedních starostí a přiblížit svou duši k Bohu.

V židovském pojetí to znamená, že mystik (kabalista) se zcela oddává službě Bohu, studiu a naplňování Božích přikázání (Tóry). Své dojmy, techniky a praktiky kabalisté od středověku zapisovali, původně byly veškeré meditační a mystické praktiky předávány a vykládány ústně a byly přístupné jen úzkému okruhu soustřeďujícímu se kolem učitele a žáků.

Slovo kabala je odvozeno z kořene ק-ב-ל, resp. ze slova kibel (inf. le-kabel), které znamená „přijmout“. Kabala označuje „přijatou tradici“. Další přepisy pojmu kabala, se kterými se člověk může setkat, jsou mimo jiné Cabala, Cabalah, Cabbala, Cabbalah, Kabalah, Kabbala, Qabala, Qabbala, Qabbālāh, Qabalah.

Slovo kabala se objevuje již v tanaitském období, nemá ovšem nic společného s mystikou – termín, který nalézáme i v Talmudu – Divrej kabala – neznamená „slova kabaly“, nýbrž označuje dvě části hebrejské Bible – proroky a spisy. Ve významu „mystická tradice“ se objevuje až v 11.–13. století, ačkoli mystické a esoterní skupiny v judaismu existovaly mnohem dříve.

Náboženská interpretace

Podle tradice obdržel Mojžíš na Sinaji Desatero přikázání, která v sobě zahrnují celou Tóru[1] a společně s ní i ústní zákon,[zdroj?] jehož součásti byl i systém výkladů, nazývaný פרדס‎ – Pardes (slovo je zkomolenina z řeckého „paradaisos“ a stejně jako ve svém původním vzoru i zde označuje „zahradu“, respektive „rajskou zahradu“). Pardes slouží jako akrostich pro čtyři druhy výkladu Tóry – doslovný (pšat), alegorický (remez), homiletický (draš) a mystický (sod). Právě mystickému výkladu se někteří lidé věnovali již ve starověku. V určitém slova smyslu byli prvními mystiky v židovství bibličtí proroci, rovněž i různí „boží muži“, se kterými se v Bibli setkáváme (např. v knize Soudců). S mystiky jako takovými se ovšem setkáváme až v době pozdější, kdy výklady Tóry dostoupily na takovou úroveň, aby mohly být studovány i z mystického pohledu.

Mezi farizejskými rabínskými kruhy se měli pověsti mystika těšit mj. rabi Jochanan ben Zakaj, rabi Akiva a také jeho žák, rabi Šim’on bar Jochaj (dle náboženské tradice autor knihy Zohar).

Naši učitelé učili v barajtě: Čtyři muži vstoupili do Pardesu: Ben Azaj, Ben Zoma, Acher (Eliše ben Avuja) a rabi Akiva. Akiva jim řekl: Až přijdete ke kamenům z čistého mramoru, neříkejte: „Voda, voda!“, neboť je řečeno: Ten, jenž mluví falešně, nebude ustanoven před Mýma očima. Ben Azaj se podíval a zemřel. O něm Písmo říká: Drahá v očích Pána je smrt Jeho svatých. (Ž 116, 15) Ben Zoma se podíval a zešílel. O něm Písmo říká: Najdeš-li med, jez s mírou, jinak se jím přesytíš a zvrátíš jej. (Př 25, 16) Acher (Eliša ben Avuja) podetl výhonky (tj. stal se heretikem). Rabi Akiva vyšel nezraněn.
— Chagiga 14b

Z tohoto příběhu je vidět, že mystické učení mělo již v té době pověst něčeho, co je přístupno pouze skutečně zbožným lidem, a pro ty, kteří nesplňují odpovídající „požadavky“, se může jednat i o velmi nebezpečnou praktiku. Podle tradice měli již tanaité praktikovat mystické praktiky, nazývané Ma’ase berešit a Ma’ase merkava.

Ma’ase berešit a Ma’ase merkava

Praktika Ma’ase berešit (dosl. dílo stvoření) spočívala v napodobování Božího díla – latinský termín pro takové chování je imitatio Dei – mystik se pokoušel Boží dílo stvoření zopakovat nebo alespoň napodobit – podle tradice byli někteří rabíni schopni „vyrábět“ umělé bytosti, např. tele nebo i člověka. Odtud se později rozvinula idea umělého člověka – Golema.

Ma’ase merkava je mystikou jiného řádu – doslova znamená „dílo vozu“ (ovšem tak to nemůže být chápáno) a v tomto případě se jedná o vůz (merkava) a nebeský trůn z proroctví proroka Ezechiela. Mystik se pokoušel pomocí meditačních praktik, mezi které patřilo usilovné a soustředěné modlení, permutování Božích jmen apod. do vozu „sestoupit“ – takoví mystici se nazývají jordej merkava – dosl. „ti, kdo sestupují do vozu“. Jejich prožitky byly zaznamenány ve spisech, které jsou dnes souhrnně označovány jako literatura hechalot. Hechalot znamená doslova „chrámy“, kterými v tomto případě duše mystika prochází až ke svému cíli, tj. k Bohu.

Mystická tradice měla být podle tradiční náboženské interpretace dále předávána z generace na generaci a později začali kabalisté své myšlenky zapisovat. Jejich díla byla a jsou stále jejich žáky studenty považována za svého druhu posvátná. Některá díla tradice dokonce přisuzuje dávným postavám, např. Sefer Jecira (kniha stvoření) je přisuzována Abrahámovi, Bahir Nechunjovi ben ha-Kanovi (žákovi Jochanana ben Zakaje), Zohar rabimu Šim’onu bar Jochajovi.

Ortodoxní judaismus považuje kabalu za esoterní tradici, která má svůj původ u Mojžíše na Sinaji a která byla předávána z generace na generaci.

Vývoj kabaly ve středověku

Sefer Jecira

Související informace naleznete také v článku Sefer Jecira.

Kabala získala své základní rysy již během starověku díky mystice Ma’ase berešit a Ma’ase merkava. Velký pokrok ve vývoji mystiky znamenalo v 7. století zveřejnění Sefer Jecira – Knihy stvoření. O stáří tohoto velmi krátkého spisku, který byl přeložen do řady jazyků, se vedou spory. Existují názory, které jej datují až do 3.–4. století. Význam Sefer Jecira dále spočívá v tom, že se poprvé objevují sefíry. Sefíry jsou deseti cestami z celkových třiceti dvou, skrze které byl stvořen svět. Deset sefír je možné brát i jako základ desítkové číselné soustavy, deset aspektů Boha nebo desatero Božích přikázání, dvacet dva zbývajících cest jsou pak písmena hebrejské abecedy. Sefer Jecira tak v sobě kombinuje jak starověkou mystiku číselnou a písmennou (takže se např. G. Scholem domnívá, že Sefer Jecira vznikla jako spojení dvou nezávislých děl), zároveň začíná pracovat s pojmem sefír, které emanují (vyvěrají) z Boha a dodávají tak stvoření dynamiku, na které bude později kabala stavět.

Chasidej Aškenaz

Jedním z prvních mystických hnutí bylo hnutí tzv. aškenázských chasidů – jednalo se o pietistické hnutí, kladoucí velký důraz na osobní zbožnost a niterný prožitek náboženství. Byli označováni jako chasidim – zbožní. Aby byli odlišeni od chasidů starověkých, kteří působili v době hasmonejských válek, a taktéž od chasidů novodobých východoevropských, se kterými nemají mnoho společného, nazývají se dnes hebrejským termínem Chasidej aškenaz, podle jejich místa působení, což bylo převážně Porýní a Německo (ztotožněné s biblickou zemí Aškenaz), kde se nacházelo původní těžiště aškenázské židovské kultury.

Mystické myšlenky byly do Německa přineseny pravděpodobně ve 12. století Židy z Itálie, jejichž mystická tradice sahala možná až do oblasti Blízkého východu, a tedy do období i prostředí, ve kterém vznikala Sefer Jecira. Impulzem ke vzniku hnutí byly mimo jiné i pogromy, které postihly německé a severofrancouzské Židy během křížových výprav, především během 1. a 2. výpravy.

Ideálem chasida ve středoevropském pojetí byl zbožný asketa, člověk, který svou víru a hlubokou vnitřní zbožnost propaguje leckdy i způsobem pro své okolí podivným, neřkuli nepřijatelným.[zdroj?] Na druhou stranu askeze v židovském prostředí neznamenala absolutní celibát a odříznutí se od vnějšího světa jako je tomu v případě mnišství. Jejím jádrem byla bázeň před Bohem a láska k člověku. Chasid se měl vyhnout všemu, co by v něm podnítilo jecer ha-ra – zlý pud.

Tím, že se mystika chasidej aškenaz vytvářela v prostředí, kde židovství bojovalo o holé přežití, nenabylo formu ucelených škol a myšlenkových směrů jako později ve Španělsku nebo v Safedu, ale mělo charakter velmi neuceleného vzepětí individualit, navíc leckdy byly jejich ideje kombinovány s prvky lidové (folklórní) zbožnosti, jako bylo vytváření amuletů, zaříkávání nebo jiné, magii připomínající praktiky.

Hlavními postavami hnutí jsou Jehuda he-Chasid (Jehuda Zbožný), autor spisu Sefer chasidim (Kniha zbožných), který shrnuje mystické i etické zásady a pojetí chasida ve středověké Evropě, jeho otec Šmu’el Chasid a El’azar ben Jehuda z Wormsu, autor spisu Rokeach. Myšlenky středověkých chasidů rovněž nezapřou vliv novoplatonismu i předchozích náboženských autorit, jakými byl např. Sa’adja Ga’on.

Španělsko a Provence

Během 12. a 13. století, kdy se centrum židovské filosofie a kultury nachází ve Španělsku a jižní Francii (oblast Provence) se tato oblast stává i centrem mystickým. Právě v této době se má mystické učení judaismu začít nazývat tradicí čili kabalou, a mystici mekabelim, tedy ti, kdo tuto tradici přijímají – kabalisty. Jedním z prvních význačných mystiků z Provence byl Jicchak Sagi Nahor, zvaný též Jicchak (Izák) Slepý. Jicchak byl synem učence rabiho Avrahama ben Davida, zvaného podle akrostichu Ra’avad. Jeho spisy a jejich sloh jsou velmi temné a jen těžko srozumitelné. Jicchak se v nich soustředí především na kavanu – záměr, soustředění, v tomto případě náboženské, koncentraci, především při modlitbě. Kromě pojmu kavana se v jeho díle objevuje i pojem devekut – dosl. přilnutí, v tomto případě k Bohu. Devekut se v té či oné podobě bude v kabale vyskytovat i nadále, nejvíce v pozdějším východoevropském chasidismu.

Bahir

Související informace naleznete také v článku Bahir.

Kniha Bahir je útlý spisek, psaný hebrejsky a aramejsky, a je nejvýznamnějším dílem pocházejícím z jihofrancouzské mystické školy. Gershom Scholem, který se jím důkladně zabýval, zmiňuje ve svém díle Kabala a její symbolika, že Bahir je velmi špatně, chaoticky a nesouvisle poskládaný soubor citátů z BibleTalmudumidrašů a jiných zdrojů, jejichž kořeny je možné hledat již v Orientu a v gnostickém učení, které ovlivnilo i židovskou východní kulturu. Význam Bahiru spočívá v tom, že učení o sefírách zde nabývá konkrétnějších podob – z deseti cest, jimiž Bůh tvořil svět, se stávají deseti midot, dosl. mírami, tedy atributy nebo vlastnostmi Boha. V Bahiru jsou také sefíry zobrazovány v podobě stromu, který představuje jak uspořádání sefír, tak světů. Strom představuje schéma, jak Boží síla sestupuje na svět – ovšem pouze tehdy, pokud je strom (a tedy i svět) v dokonalé rovnováze.

Španělsko

Jeden ze svých vrcholů zažívá kabala ve Španělsku 13. století. Působilo zde mnoho vynikajících učenců, z nichž řada se stavěla ke kabale rezervovaně, ale například Nachmanides je za kabalistu všeobecně považován. Jeho komentář k Tóře je plný mystických obratů a termínů. Ve Španělsku působil i extatický mystik a představitel tzv. prorocké kabaly (tj. kabaly orientované eschatologicky a mesianistickyAvraham Abulafia, jehož dílo dosud nebylo zcela prozkoumáno (jedním z autorů zabývajících se prorockou mystikou Abulafii je např. Moše Idel), Josef Gikatilia (někdy psáno Gikatilla), autor slavného, hebrejsky psaného spisu Ša’arej ora (Brány světla, latinsky vydáno jako Portae Lucis) nebo Moše z Leonu (Moše de León), autor celé řady spisů, kterému je rovněž připisováno autorství nejznámějšího a podle některých i nejdůležitějšího díla kabaly, Sefer ha-Zohar.

Zohar

Související informace naleznete také v článku Zohar.

V Zoharu krystalizuje látka, která již byla naznačena v předchozích spisech. Zohar je rozsáhlým mystickým komentářem k Tóře, obsahujícím řadu dodatků, které pocházejí z pozdější doby, a je psán umělou aramejštinou, která je spojením aramejštiny babylónského Talmudu a aramejských překladů Bible – targumů. Zohar již naplno rozpracovává ideu sefír, na kterou později naváže Moše Cordovero a Jicchak Luria.

Sefíry a světy

Sefíryhebrejsky סְפִירוֹת‎ (sfirot, sg. ספירה‎ – sefira) je slovo, odvozené nejspíše od slova ספר – safar – počítat. Sefíry jsou dle Knihy stvoření deseti cestami, které tvoří základ všeho existujícího. Zároveň jsou jakýmisi idejemi, aspekty Boha, které s ním ovšem nejsou totožné. Sefíry emanují z Boha a jsou s ním spojeny „jako je spojen plamen s řeřavým uhlíkem“. V Bahiru již získávají jména především podle biblických veršů (1Pp 29, 11, Př 2, 6; 2, 10; 4, 5-6; 8,14; 10,25; Jb 12, 13) a jsou ztotožňovány s Božími atributy, později získávají další vlastnosti (barvu, živly, prvky, Boží jména atd.).

Sefíry jsou tyto:

  • Keter – כתר – koruna.
  • Chochma – חוכמה – moudrost.
  • Bina – בינה – porozumění.
  • Da’at – דעת – poznání – neviditelná sefíra, která někdy nebývá mezi sefíry započítávána. V původním uspořádání Mošeho Cordovera chybí, mezi sefíry ji zařadil až Jicchak Luria.
  • Chesed – חסד – milost.
  • Gevura – גבורה – síla.
  • Tif’eret – תפארת – krása, nazývaná též Rachamim – רחמים – milosrdenství.
  • Necach – נצח – věčnost nebo též vítězství.
  • Hod – הוד – odraz, lesk.
  • Jesod – יסוד – základ.
  • Malchut – מלכות – království, vláda. Nejnižší sefíra, která je nejbližší pozemskému světu.

Světy jsou čtyři a nazývají se Acilut (emanace), Beri’a (stvořené), Jecira (zformované) a Asija (učiněné). Jejich název pochází z verše Iz 43,7: „koho jsem stvořil ke své slávě, koho jsem vytvořil (zformoval) a učinil„. Acilut je nejvyšším, zcela duchovním stupněm světů. Tak jako je svět Acilut odrazem Boha (není s ním zcela totožný), tak i další nižší světy jsou odrazem Acilut – podle Šabtaje Šeftla ben Akivy Horovice je Acilut podoben pečetnímu prstenu, zatímco ostatní světy jsou podobny jeho otisku. V aplikaci na sefirotický strom jsou většinou sefíry KeterChochma a Bina považovány za svět Acilut, sefíry ChesedGevura a Tif’eret jako Beri’a, což je svět Božího trůnu, sefíry NecachHod a Jesod tvoří svět Jecira, což je svět andělů v čele s MetatronemAsija je svět nejnižší, materiální – je duchovním pravzorem našeho hmotného světa, podobně jako sefira Malchut.

Safed

Po vyhnání Židů ze Španělska roku 1492 se střediskem kabalistů stalo město Safed v Galileji (Cfat) v dnešním Izraeli. V okolí Safedu, především mezi Safedem a vesnicí Meron, se nachází velké množství hrobů významných učenců z tanaitských i pozdějších dob, mezi nimi především hrob rabiho Šim’ona bar Jochaje v Meronu. Safed 16. století přitahoval židovské učence (Josef Karo, autor halachického kodexu Šulchan aruch) i mystiky.

Moše Cordovero

Moše Cordovero žil v letech 1522 až 1570 a je považován za zakladatele mystického centra v Safedu. Jeho hlavním dílem je spis Pardes rimonim neboli Zahrada granátových jablek, ve kterém rozpracovává učení o sefírách. V pojetí Mošeho Cordovera tvoří sefíry dokonalý systém, který, pokud se nachází ve stavu vyváženosti, funguje naprosto dokonale a je-li vztažen na člověka, pak tento člověk zažívá pocit dokonalého štěstí. Kabala Mošeho Cordovera je někdy označována jako „spekulativní“ či „systematická“ v protikladu k pojetí kabaly u jeho nástupce, představitele mystiky mnohem extatičtější, Jicchaka Lurii.

Jicchak Luria a luriánská kabala

Jicchak ben Šlomo Luria byl typickým představitelem extatického mystika, kromě jiného i tím, že sám nic nenapsal – díla, která jsou mu připisována, jsou díly jeho žáků, případně jeho žáci ve svých vlastních dílech reflektovali názory svého mistra. Luria pocházel z aškenázské rodiny (odtud jeho označení jako Ari, což může znamenat jak hebrejsky „lev“, tak i Aškenazi rabi Jicchak – Aškenázský rabín Izák, někdy se píše jako Arizal, což je nepřesný přepis zkratky Ari z“l (zichrono li-vracha – jeho památka budiž požehnána)). Narodil se v Jeruzalémě a nějaký čas měl pobývat v Káhiře, kde se dostal ke kabalistickému rukopisu. Na základě studia odešel do Safedu, kde studoval u Mošeho Cordovery. Do kabaly Luria vnáší mimořádný dramatický prvek, který obohatil kabalistické učení jeho učitele. Zatímco dle Mošeho Cordovery měl být svět, tak jak je uspořádán do sefirotického systému, de facto dokonalý – pouze lidské jednání jej vychyluje z této rovnováhy –, Luria přišel s myšlenkou jakési kosmické pra-katastrofy, při které byly sefíry rozbity a zbytky božského světla byly zachyceny v nečistých, temných „skořápkách“, střepech, hebrejsky klipot. Tyto zbytky božského světla touží dostat se zpět ke svému původnímu zdroji, tj. Bohu, ovšem mohou tak činit pouze za předpokladu, že člověk vykoná micvu, tedy splní Boží přikázání, a tím osvobodí zbytky světla z klipot. K úplné nápravě tak může dojít pouze tehdy, když budou všechny zbytky světla vysvobozeny, a to se může stát pouze tehdy, pokud všichni lidé budou dodržovat Boží přikázání – tehdy dojde k tzv. tikun olam, tedy „nápravě světa“. Takto vzniklá tzv. luriánská kabala měla značný vliv na židovství v Polsku v pozdějších stoletích, zejména v 17. a 18. století. Luriánská kabala obsahuje řadu dualistických elementů, běžně počítá s anděly, rovněž počítá i s existencí zla jakožto samostatné entity.

Další safedští mystici

Kromě těchto dvou největších postav pozdně středověké kabaly se v Safedu nacházel i Luriův žák Chajim Vital, autor spisu Ec chajim (Strom života), ve kterém zachytil Luriovo učení. Vital je nicméně i autorem vlastních děl, např. Sefer ha-chezjonot – Kniha vidění, kde popisuje své mystické sny a vize.

Sabatianismus, frankismus a vliv luriánské kabaly

V roce 1665 započal své působení židovský heretik a sektář Šabtaj Cvi. Jeho „prorok“, kabalista Natan z Gazy, jej prohlásil za Mesiáše. Hnutí mělo obrovský ohlas mezi Židy po celém Středomoří i Evropě. Šabtaj měl mít údajně mystické vize, které byly navíc umocněny studiem kabalistických spisů. Dnešní badatelé soudí, že Šabtaj trpěl jednou z forem maniodepresivní psychózy. Šabtajovo hnutí, známé dnes jako sabatianismus, bylo největším mesianistickým hnutím uvnitř židovství od nástupu křesťanství. Šabtajova činnost se poměrně brzy znelíbila tureckým úřadům, které mu daly vybrat mezi konverzí k islámu, nebo popravou. Šabtaj konvertoval a spolu s ním i řada jeho přívrženců, neboť údajně mělo dojít touto cestou k vykoupení skrze hřích – Šabtaj měl sestoupit svou konverzí do nejhlubšího bahna, aby i z něj vysvobodil jiskry Božího světla, uvězněné v klipot. Sabatiáni vytvořili v Turecku dodnes působící malou sektu, nazývanou Dönme.

O století později započal svou kariéru Jakob Frank, který se prohlásil za mesiáše podobně jako Šabtaj Cvi, a navázal na jeho učení. Působil především v Polsku, ale také na Slovensku, v Uhrách, poměrně velký vliv získal i v Čechách a na Moravě. Aby se uchránil před pronásledováním ze strany židovských kruhů, které v něm spatřovaly nebezpečného heretika, přestoupil na katolictví a svůj přestup zdůvodnil podobně jako Šabtaj svůj přestup na islám. Také v jeho případě mělo dojít k vykoupení prostřednictvím nejhlubšího odpadnutí. K frankismu se hlásily i některé významné rodiny, nicméně již během 19. století sekta upadá a se smrtí dcery Jakoba Franka Evy v r. 1816 její období končí.

Skupiny frankistů a sabatiánů se v Evropě udržely dlouho, zhruba dvě stě let. Přívrženci těchto sekt byli ovšem uvnitř judaismu systematicky potíráni, a pokud se ocitli mimo židovské kruhy, většinou splynuli s novou komunitou, tj. s islámem nebo katolictvím. Jedním z následků tohoto sektářství byl i mnohem přísnější pohled na kabalu, zvláště pak na její luriánskou podobu, požadavek studia kabaly po dovršení 40 let, a u řady ortodoxních i později neortodoxních rabínů tato rezervovanost vyústila v odpor či odklon od kabaly a mystiky jakožto idejí duchovnímu životu „neprospěšných“.

Kabala v Čechách a na Moravě

Mystika kvetla v období renesance i v českých zemích, mezi nejznámější učence, kteří se jí zabývali, patří Maharal, dále na Krétě narozený a v Praze pohřbený Josef ben Šlomo DelmedigoJešaja Horowitz, autor spisu Šnej luchot ha-brit (Dvě desky smlouvy), který začal psát v Praze a dokončil v Jeruzalémě. Skládá se výkladu židovských zákonů a etiky z kabalistického pohledu. Jedním z posledních významných mystiků byl Šmu’el Šmelke Horovic, který působil v Mikulově v 18. století jako vrchní rabín a je jedním z mála chasidských rabínů působivších na území Čech a Moravy. V 18. století byl postoj ke kabale ze strany hlavních náboženských autorit, jakými byli Ezechiel Landau nebo Jákob Emden, velmi negativní, právě kvůli problémům s frankisty.

Východoevropský chasidismus

Související informace naleznete také v článku Chasidismus.

Chasidismus v pojetí východoevropských židů je dnes považován za zatím poslední stupeň vývoje kabaly jakožto živoucí náboženské mystiky. Pro chasidy je typické totéž, co pro jejich předchůdce – výrazný důraz na osobní zbožnost, prožitek při modlitbě, radost, neskrývání emocí. Ohledně askeze bývají již zdrženlivější. Rabínský judaismus vždy odmítal ideu celibátu či hladovění (kromě vyhrazených postních dní) jako takovou, nicméně chasidem by neměl „cloumat“ zlý úmysl – jecer ha-ra –, a to i v otázkách stylu života a sexuálních vztahů. Kromě toho je zde i důraz na učení významných kabalistů, které se projevuje např. změnou modlitebního ritu – chasidé, ač patří mezi aškenázské židy, používají upravený sefardský ritus, dnes označovaný jako nusach Sfard.

Kabala dnes

Kromě kabaly v pojetí chasidismu, který stále, byť v modlifikované podobě existuje (ať už v USA nebo v Izraeli) se kabala stále více studuje i na univerzitách jakožto vědecký obor, i na ješivách jakožto „zájmový předmět“ – a nemusí se vždy jednat pouze o ješivy ortodoxní či chasidské. Pojetí kabaly na ortodoxních náboženských školách je více méně stejné jako v době předosvícenské, tzn. za závazné se považuje pouze tradiční podání (ať už ohledně autorství spisů nebo závaznosti výroků v nich uvedených). Na neortodoxních náboženských školách se ke kabalistickým dílům přistupuje více kriticky (nikoli však ke kabale jako takové, která je považována za legitimní způsob cesty k Bohu). Ve většině synagog bez ohledu na ritus se recitují modlitby a písně, které mají svůj původ v mystice – nejznámější je např. Lecha dodi, píseň zkomponovaná kabalistou Šlomo ha-Levi Alkabecem, která se zpívá během pátečního soumraku.

New age kabala

Mystika kabaly se ve dvacátém století těšila rostoucí pozornosti i v nežidovských kruzích. Byli-li to zpočátku jen náboženští badatelé a okultní teozofické kruhy, kteří se o kabalu zajímali, stala se kabala středem pozornosti zejména s rozšířením moderní esoteriky a hlavně směru New Age. Příkladem takové „new age kabaly“ může být „kabala“ Michaela Berga z Kabbalah centre, který si získal řadu přívrženců mezi americkými a britskými pop-celebritami, mezi jinými i popovou zpěvačku Madonnu nebo svého času Britney Spears. Současní židovští kabalisté i vědci zabývající se kabalou jsou však proti těmto výkladům kabaly velice skeptičtí[zdroj?] a kritizují je jako hrubé falzifikace původního učení kabaly. Jedna z mnoha výtek směřuje právě k tomu, že dle Berga je kabala esoterním „nadnáboženským“ systémem, což jednak není pravda, a jednak to někdy vede laickou veřejnost k mylnému názoru, že kabala je jakousi „židovskou vírou“ nebo nezávislým náboženstvím, což je rovněž mylné.

Pár významných slov – Kabala

Cdaka či v přepise c’daka v klasické hebrejštině צדקה; arabsky صدقة, je hebrejské slovo pro spravedlnost. Je jednou ze 613 micvot, židovských náboženských příkazů. Web Kulturní dědictví židovského národa uvádí mj. tyto body pro uskutečnění spravedlnosti:

  1. Je náboženskou povinností dávat milodary chudým Izraele. (…) Dobročinnost odvrací zlý ortel a prodlužuje život.
  2. Každý má přispívat na dobročinnost podle svých příjmů. I ten, kdo sám žije z dobročinnosti, musí dát něco z toho, co dostal (…)
  3. Kolik by se mělo dát potřebnému? „Půjčíš mu podle toho, kolik potřebuje.“ (Dt 15:8). Dobročinnost patří mezi povinnosti věřícího, tak aby i chudý člen Božího lidu mohl žít důstojně. Almužna se poskytuje dokonce i chudým nežidům.
  4. Člověk má přispívat jednou desetinou svého ročního příjmu.
  5. Kdo si chce získat úctu, musí přemáhat jecer ha-ra — pud ke zlému (…)
  6. Za dobročinnost je považováno i to, když někdo podporuje své starší děti, které už není povinen vyživovat (tj. starší 6 let), proto, aby učili jeho chlapce Tóře a jeho dcerky mravnému chování. Rovněž dary rodičům (které člověk může podporovat jen z peněz na dobročinnost). Rodiče také mají při poskytování cdaky přednost před všemi ostatními. (…)
  7. Bezcenná je dobročinnost toho, kdo dává nevlídně a jen z povinnosti, i kdyby se jednalo o velký obnos.
  8. Je zakázáno pohrdat potřebným, i kdybychom mu mohli dát jen skrovnou almužnu.
  9. Příslib cdaky je považován za závazný.
  10. Je dobré mít odloženy nějaké peníze na obdarování potřebného.
  11. Ten, kdo přiměje druhé, aby přispěli na dobročinnost, má větší zásluhu než ten, kdo jen sám dává.
  12. Nejvíce je ceněno, pokud se člověk ujme někoho v nouzi, ale ještě neklesl do skutečné bídy a jeho situaci může zlepšit. (Doloženo odkazem na Lv 25:35: „Posilníš ho“, to znamená pomůžeš mu, aby nepadl.[1]
  13. Nejlépe je poskytovat cdaku tajně a pokud možno tak, aby dárce nevěděl, komu se peníze dostanou a obdarovaný nevěděl, od koho je dostal. Rozhodně by se nikdo neměl chlubit svou dobročinností. Pokud však někdo daruje k dobročinným účelům nějaký předmět, smí na něj napsat své jméno, na památku.[1]
  14. Chudému učenci, který studuje Tóru, je třeba přispět způsobem, který odpovídá jeho důstojnosti. Jestliže není ochoten přijmout peněžitý dar, lze mu nabídnout podíl na obchodní transakci — prodat mu zboží za nízkou cenu a vykoupit zpět za vyšší, nebo vyzná-li se v obchodě, půjčit mu peníze k investování. V Pesachim (53b) se říká: „Kdo podporuje zbožím učence studujícího Tóru (tj. kdo mu dává příležitost obstarat si živobytí), zaslouží usednout v nebeském soudu“ a jinde (Berachot 34b): „Sláva byla prorokována tomu, kdo zabezpečil učence v obchodě a kdo dal svou dceru za ženu učenci“. [1]
  15. Člověk by neměl dopustit, aby byl odkázán na dobročinnost. (…) Když vážený učenec upadne do nouze, měl by si najít nějaké zaměstnání, třeba i hodně podřízené a nezůstat odkázaný na pomoc druhých. [1]
  16. Za odsouzeníhodné jednání je považováno, pokud člověk předstírá, že je v nouzi. Kdo však v nouzi odmítá pomoc, je jako vrah a je odpovědný za ztrátu svého života. Z jeho trápení mu nevzejde nic než hřích a špatnost. Pomoc zasluhuje ten, kdo ji potřebuje a své neštěstí a strádání snáší nikoli z pýchy, ale nechce se stát břemenem svému okolí.[1]

Pidjon ha-ben (hebrejsky פדיון הבן‎) je důležitý židovský rituál, který spočívá ve vykoupení (vyplacení) prvorozeného dítěte. V současnosti je stále dodržován, obzvláště ortodoxními židy.

Zásady

Když žena porodí jako své první dítě syna, a to přirozenou cestou, nikoli císařským řezem, dítě musí být „vykoupeno (vyplaceno)“ od známého kohena, který představuje původní kněžstvo Chrámu, za pět stříbrných šekelů nebo za pět stříbrných mincí národní měny (např. v USA – stříbrné dolary).

Pokud by žena po synovi narozeném císařským řezem porodila druhého syna přirozenou cestou, ani on nebude „vykoupen“. Prvorozený syn nebude vykoupen, pakliže jeho porodu předcházel potrat, který se stal po třetím měsíci těhotenství. Nicméně, pokud se potrat stal během prvních 40 dnů těhotenství, vykoupení je třeba. Pokud se předcházející potrat odehrál po 40 dnech, ale před tím, než plod získá charakteristické znaky, vykoupení prvorozeného je stále požadováno, ale modlitba, kterou říká otec, se vypouští.

Omezení na první vaginální porod má původ v biblických textech týkajících se vykoupení, které říkají, že dítě, které je „peter rechem imo“ (hebrejsky „otevření matčiny dělohy“), musí být vykoupeno. To se netýká dětí, jejichž otec je z rodu Kohenů nebo Levitů nebo jejichž matka je dcerou jednoho z těchto rodů.

Tento obřad „vykoupení“ se koná 31. den po narození dítěte (den narození se považuje za první den) a je doprovázen povinnou slavností známou jako se’udat micva [„hostina (na počest) micvy“]. Pokud by 31. den po narození připadal na šabat nebo svátek, vykoupení se odloží na následující den kvůli zákazu peněžních transakcí.

Pozadí

Zákon ohledně „vykoupení“ prvorozeného syna je zmíněn v Ex 13, 12–15 (KralČEP), Ex 22, 29 (KralČEP), Ex 34, 20 (KralČEP), Nu 3, 45 (KralČEP), Nu 8, 17 (KralČEP), Nu 18, 16 (KralČEP), Lv 12, 2–4 (KralČEP).

  • „všechno, co otvírá lůno, odevzdáš Hospodinu. Všichni samečci, které tvůj dobytek vrhne nejprve, budou patřit Hospodinu. Každého osla, který se narodil jako první, vyplatíš jehnětem. Kdybys jej nemohl vyplatit, zlomíš mu vaz. Také každého prvorozeného ze svých synů vyplatíš. Až se tě tvůj syn v budoucnu zeptá, co to znamená, odpovíš mu: Hospodin nás vyvedl pevnou rukou z Egypta, z domu otroctví. Když se farao zatvrdil a nechtěl nás propustit, pobil Hospodin v egyptské zemi všechno prvorozené, od prvorozeného z lidí až po prvorozené z dobytka. Proto obětuji Hospodinu všechny samce, kteří otvírají lůno, a každého z prvorozeného ze svých synů vyplácím.“ – Exodus 13:12-15
  • „Neopozdíš se s dávkami z hojnosti svých úrod a vylisované šťávy svých hroznů a oliv. Dáš mi prvorozeného ze svých synů.“ – Exodus 22:29
  • „Osla, který se narodil jako první, vyplatíš ovcí; jestliže jej nevyplatíš, zlomíš mu vaz. Vyplatíš každého svého prvorozeného syna. Nikdo se neukáže před mou tváří s prázdnou.“ – Exodus 34:20
  • „Místo všech prvorozených mezi Izraelci vezmi lévijce a místo jijich dobytka dobytek lévijců. Lévijci jsou moji. Já jsem Hospodin!“ – Numeri 3:45
  • „Mně patří všechno prvorozené mezi Izraelci, člověk i dobytče. Oddělil jsem je pro sebe jako svaté v den, kdy jsem pobil v egyptské zemi všechno prvorozené.“ – Numeri 8:17
  • „Budeš je vyplácet od stáří jednoho měsíce; výplatné se bude vyměřovat ve stříbře: pět šekelů podle váhy určené svatyní; jeden šekel je dvacet zrn.“ – Numeri 18:16

Na začátku Bible, jak je zaznamenáno v knize Genesis, všechny povinnosti kněze připadají na nejstaršího syna rodiny. Prvorozený je oddán Bohu, aby splnil jeho požadavky.

Obětní obřad byl ustanoven po vyjití Izraelitů z Egypta. Poté, co národ zhřešil s modlou zlatého telete, byla bohoslužba odebrána prvorozeným a dána kmenu Levitů (chrámová služba), kněžství pak Áronovi a jeho potomkům. Ve stejném období bylo ustanoveno, že prvorozený z každé rodiny má být vykoupen (de facto dítě „odkoupí zpět“ z věnování Bohu).

Prvorozený samec z každého čistého zvířete je dán knězi k oběti (Deuteronomium 12:6, Exodus 13:12; 34:20, Numeri 18:15-17). Prvorozený samec z nečistých zvířat byl nicméně také vykoupen nebo prodán a obnos byl dán knězi (Leviticus 27:11-13,27). Prvorozený samec osla byl vykoupen a pakliže ne, byl usmrcen (Exodus 13:13; 34:20).

613 micvot nebo 613 přikázání (hebrejsky תרי״ג מצוות‎, přepsáno jako tarjag micvot, TaRJaG je akronym numerické hodnoty „613“) je koncept židovského náboženství, podle kterého Tóra obsahuje celkem 613 micvot (v hebrejštině: „přikázání“ (pl.), od sg. micva – מִצְוָה‎; od kořene צוה, c-v-h „přikazovat“), které Bůh nařídil Izraeli. Podle Kabaly se duše člověka skládá z 613 částí a pokud se této duši za dobu svého sestoupení na zemi podaří naplnit všech 613 micvot, pak dosáhne věčného pozvednutí.[1] Oněch 613 přikázání se dělí na 248 „pozitivních přikázání“ (מצוות עשה‎ – micvot ase, např. „cti otce a matku“) a 365 „negativních přikázání“ (מצוות לא תעשה‎ – micvot lo ta’ase, zákazů, např. „nepokradeš“). Každé vykonání „pozitivního přikázání“ je možné chápat jako vykonání dobrého skutku. Dle tradice číslo 248 odpovídá počtu kostí a důležitých orgánů v lidském těle, takže každá část těla může s duší participovat na dodržování a plnění micvot. Naproti tomu 365 odpovídá počtu jednotlivých cév v těle člověka a rovněž počtu dní v roce, které poukazují na to, že po celý rok by se měl člověk vyvarovat porušování zákazů ustavených Bohem.

Pikuach nefeš

Deuteronomiu, 6. kapitole, 3. verši se píše: „Aby ses bál Hospodina, svého Boha, a bedlivě dbal na všechna jeho nařízení a příkazy, které ti udílím, ty i tvůj syn a tvůj vnuk, po všechny dny svého života, abys byl dlouho živ.“ Výklad tohoto verše zní, že micvot jsou zde proto, aby podle nich člověk žil, nikoli umíral. Podle této teze je možné porušit všech 613 micvot Tóry kromě modloslužbyvraždy a smilstva pokud je lidský život v ohrožení. Tomuto principu se říká Pikuach nefeš, dosl. „Záchrana duše“, tedy života. Rabínská teze říká: Pikuch nefeš doche et ha-Šabat – „Záchrana života odsouvá (dokonce i) Šabat“ – je tedy možné v případě ohrožení života i porušit Šabat a klid práce, stejně jako předpisy ohledně kašrutu či obětí. Rabíni tento princip vysvětlovali tak, že Bohu je na základě verše Dt 6,3 milejší, „aby člověk raději porušil jeden Šabat, když pak bude moci řadu dalších Šabatů řádně světit“.

Haftara (hebrejsky הַפְטָרָה, doslova „závěr“[1] nebo „propuštění“[2]) je výraz, který označuje úsek z prorocké knihy, jenž je v synagógách obřadně čten při šabatové, sváteční nebo postní bohoslužbě po čtení příslušné paraši neboli předepsaného úseku z Pěti knih Mojžíšových.

Cade – znamená hebrejsky „háček na ryby“, čemuž odpovídá i tvar psací kurzívy (viz obrázek). Písmeno též může symbolizovat člověka klečícího před bohem.[1

Vlákna a uzly

Skládá se z jednoho dlouhého vlákna a tří kratších. Prameny nití jsou umístěny v každém ze čtyř rohů talitu.[3] Původně byla tři vlákna bílá a jedno se obarvovalo na modro (tchelet). Modré barvivo se dříve získávalo z hlemýždě chilazon, který žije na pobřeží Fénicie. Od 2. století se však zpravidla používají všechna vlákna bílá.

Všechna vlákna pak jsou protáhnuta otvorem v rohu talitu a přeloženy na polovinu, tzn. že cicit tvoří celkem osm nití. Na těchto vláknech se podle pravidel uváže pět uzlů. První uzel je dvojitý a udělá se po přeložení vláken na polovinu. Nejdelší z vláken se kolem ostatních obtočí sedmkrát, osmkrát, jedenáctkrát a třináctkrát, s dvojitým uzlem mezi každým obtočením.[1] Existují však i odlišné systémy rozdělení otoček mezi uzlíky (např. 10+5+6+5 nebo 12+12+12+3)

Pokud se nosí cicijot pod svrchním oděvem (talit katan), musí být vidět.

Číselná symbolika

5 uzlíků na cicit má připomínat pět knih Tóry. 4 cicijot nás obklopují ze čtyř světových stran, aby se nám Tóra připomínala, ať se obrátíme kamkoli.

8 nití na cicit má připomínat osm tělesných orgánů, které nejčastěji ponoukají člověka k přestoupení: oko, ucho, ústa, nos, ruka, noha, srdce a pohlavní orgán.

Celkový počet 32 nití, z nichž jsou utvořeny cicijot umístěné ve čtyřech rozích oděvu, poukazuje na numerickou hodnotu hebrejského slova kavod (כָּבוֹד, „důstojnost“), a tedy na skutečnost, že plnění micvot Tóry zajišťuje člověku ne ledajakou důstojnost, ale důstojnost Boží.[4]

39 obtočení na cicit představuje gematrickou hodnotu fráze „Hospodin je jediný.“ (JHVH echad), která je ústředním bodem židovské víry.

Gematrická hodnota slova cicit je 600. Dále má každý cicit 8 nití a 5 uzlů, tzn. celkový součet je 613, což odpovídá 613 micvot – počet přikázání v Tóře.[1][p 1]

Hagada (hebrejsky הגדה‎, „vyprávění“) nebo také pesachová hagada (הגדה של פסח‎, hagada šel Pesach) je kniha zaznamenávající řád domácích bohoslužeb při sederu během svátku Pesach. Hagada je převyprávěním příběhu o vyvedení Židů z Egypta, které je doplněno o události související s Pesachem. Text hagady je založen na rituálu předepsaném v období druhého Chrámu a obsahuje komentáře převzaté z midraše a Talmudumodlitby, požehnání a žalmy spolu s výklady různých obřadních aktů a dodatkem s tradičními sederovými písněmi.

V celé hagadě není ani jednou zmíněno Mojžíšovo jméno. Bylo vynecháno proto, aby se kolem jeho postavy nevytvořil samostatný kult a aby se naznačilo, že pouze Bůh vyvedl Izrael z Egypta a Mojžíš byl pouze vykonavatel jeho nařízení.

Árónův náprsník neboli náprsník práva či náprsník soudu (hebrejsky חֹשֶׁן‎ – chošen) byl náprsník nošený veleknězem v Izraeli. Je popsaný v knize Exodus v bibli.[1] Podle biblického popisu byl vyrobený ze zlaté tkaniny a zlatými řetízky přichycený k efodu, který velekněz nosil pod ním. Byl vyzdoben čtyřmi řadami do zlata zasazených drahokamů, přičemž v každé řadě byly tři, dohromady dvanáct, po dvou různé, jeden za každý izraelský kmen, jejichž jména byla na kamenech vyryta. Přesné druhy kamenů nejsou zcela jisté, mohlo jít o karneoltopazsmaragdmalachitsafíronyxjantar nebo opálachátametystlazuritberylrubín.

Náprsník sloužil jako schránka pro úrím a tummím, dva kameny, pomocí nichž velekněz zjišťoval vůli Boha.

 

Přes řadu odlišností mají abrahámovská náboženství řadu společných znaků. Především je spojuje víra v jednoho osobního Boha – monoteismus, přičemž Bůh je zároveň chápán jako tvůrce a soudce světa a člověka, který odměňuje dobré a trestá zlé lidi (na tomto světě a podle některých tradic i posmrtně). Lidé mohou mít k tomuto Bohu osobní vztah projevující se zejména modlitbou a konáním dobrých skutků; častý byť nikoli všeobecně přítomný je i důraz na povinnost šíření své víry (misie).

Křesťanství a židovství přímo sdílejí svá svatá Písma: spisy nazývané v judaismu Tanach jsou u katolických a pravoslavných křesťanů součástí Starého zákona a tedy jejich Bible, zatímco protestanti dokonce Tanach chápou jako celý Starý zákon. I posvátná Písma specifická pro jednotlivá náboženství často přebírají teologické obsahy, postavy a příběhy ze spisů historicky starších náboženství, třebaže tyto tradice často přetvářejí a reinterpretují. Křesťanský Nový zákon tak navazuje na prorocká očekávání Starého zákona a události Ježíšova života a smrti vykládá v duchu těchto proroctví.

Také Mohamed zpočátku považoval původní židovské a křesťanské zjevení za pravé a navázal na ně.[1] V Koránu se o Bibli mluví jako o svaté knize, která byla Ježíšovi zjevena zrovna tak, jako Muhammadovi Korán. Až pozdější islámská právní věda zaujala stanovisko, podle kterého křesťané chápou Ježíšem předaná zjevení nesprávně, v Koránu o tom zmínka není.[2] Podle islámu křesťané a židé chápou nauku obsaženou v Písmu překrouceně[3] a pravdu zvěstují jen částečně, jelikož pravdu v celé své hloubce obsahuje pouze Korán.[4] Přestože muslimové[kdo?] Bibli a její nauku odmítají, sdílejí s židy a křesťany kromě víry v Abrahama i řadu dalších prvků, například modifikované Desatero nebo víru v Ježíše jako jednoho z proroků. Naproti tomu novinář New YorkeruRollo Romig, říká: „Bible je v islámu považována za svatou knihu.“[5] Bahaismus je svou povahou značně otevřený a kromě biblických a islámských vlivů akceptuje jako pravé i prvky dalších zejména východních náboženství.

Facebook

Pin It on Pinterest

Share This