0 Items
WOOCS 2.1.8
Vyberte stránku

Jak vnímáme Svět! Traumatové spouštěče! Přenos od předků ani nevíme proč!

Kanály vnímání okolního světa
Každý člověk přijímá svět kolem sebe pomocí energetických kanálů vnímání.
U představitelů různých národů se tyto kanály liší.
Všechny kanály vnímání informace pracují současně a zásobují člověka nezbytným věděním. Celkem existuje 16 kanálů vnímání. Tento systém kanálů vnímání je možné přiblížit následujícím způsobem.
Kanály 1,2,3 a 4 odpovídají čtyřrozměrnému světu a jsou to délka, šířka, hloubka a čas.
Tyto kanály pracují vždy. Ostatní u většiny lidí nefungují nebo jsou ucpané jinou nepotřebnou informací.
Kanál 5 je kanálem duševního vnímání. Dnes je u mnohých zakrytý, nebo je obsazen politikou. Je to kanál citového vnímání. Právě mnoho lidí utrácí své city v politických vášních, sporech a podobných záležitostech.
Kanál 6 je kanálem duchovního vnímání. Tento kanál je překryt ateismem, nebo je překryt náboženským učením cizím slovanskému etniku.
Kanál 7 je mnohorozměrným kanálem Rodové Paměti. Tento kanál je uměle zahlcen tak zvanými „společensko-sociálními hodnotami“, jejich představiteli se jeví prostředky masové informace – televize, rádio, tisk a internet.
Kanál 8 je kanálem harmonie s Přírodou. Tento kanál sám vyrovnává a znovu ozdravuje lidský organismus. U dnešního člověka je ucpaný materialistickou medicínou, která pohlíží na tělo člověka jen jako na soubor fyzických elementů.
První čtyři kanály pracují u člověka od narození. Kanály 5,6,7 a 8 se Slované snažili otevřít u dětí do 12 let věku, tím se jim postupně odkrývalo zbývajících osm.
Fungující kanály vnímání umožňují člověku v plné míře vidět veškerou krásu okolního světa. Abychom pochopili, jak naši Předkové viděli svět, je třeba očistit kanály vnímání
od nepotřebné informace. Když správně pracuje prvních osm, dalších osm se otevře samovolně.
Jestli se naučíme myslet v obrazech a začleníme práci kanálů vnímání, budeme schopni obdržet kvalitní informace z okolního světa, ale kromě toho se dostaneme k vědění, které nelze najít nikde okolo.
Naši moudří Předkové ukazovali cestu k těmto znalostem: „Jdi tam, nevím kam, přines to, nevím co.“
Zpočátku člověk nerozumí, kudy má jít, ale chodí po světě, učí se množství různých náboženských i ezoterických nauk u různých národů, naučí se mnoho, ale nakonec se ocitne na „pustém ostrově“. Zjistil, že pro sebe osobně nedokáže v cizích zemích nic objevit. Tak jak se nachází v tichu, porozumí, že hledat jinde je nesprávné, že se musí zahledět do svého nitra. Jak sestupuje do svého nitra, dostává se do pokladnice Rodové Paměti. Otvírá se mu Moudrost a poznání, na jaké dříve ani nepomyslel.
Rodová Paměť člověka uchovává poznání a zkušenost celého jeho starobylého Rodu,
ve kterém je poznání všech pokolení žijících na Zemi, ale i mnohem dávnější.
Celkem nedávno vědci došli k neočekávanému odhalení: molekula DNK není jen z genů zodpovědných za syntézu bílkovin a z genů, které zodpovídají za tvar tváře, barvu vlasů
a očí…, ale z velké části ze zakódovaných textů. Přičemž tyto texty zabírají 95 – 99 procent veškerého obsahu. A jen 1 – 5 procent genů je zodpovědné za syntézu bílkovin.
Podle vědců je text DNK stejný jako text knihy. Ale má jednu výjimečnou vlastnost, dá se číst nejen písmeno za písmenem a řádek po řádku, ale od libovolného písmene, protože nemá mezery mezi písmeny. Ať se čte odkudkoliv, dostáváme nové a nové texty. Je možné číst také pozpátku, když je text dvojrozměrný. Kde je řetězec rozevřený v trojrozměrném prostranství, lze číst text v krychli ve všech směrech.
Práce lingvistů a matematiků dokázala, že struktura lidské řeči, knižního textu a struktura DNK jsou si matematicky blízké, to znamená, že se jedná opravdu o texty, ale pro nás dosud neznámého jazyka.
Buňky mezi sebou hovoří, tak jak my mezi sebou. Genetický aparát ovládá nekonečné množství jazyků.
Prezident IKT Petr Garjajev je přesvědčen, že program, který zapisuje na DNK takové množství informací, nemohl vzniknout jako výsledek darwinovské evoluce. Takový systém potřebuje čas, který mnohokrát převyšuje dobu existence vesmíru.(Z knihy Dědictví Předků, Darijár)

Astrologická rodinná terapie: Dědictví předků – Rodinné konstelace v horoskopu

Náš osud je úzce spjatý s příběhy našich předků a odráží se v našem horoskopu. Známý astrolog a diplomovaný psycholog Erich Bauer spojil astrologii s rodinnou psychologií a výzkumem traumat. Často se jedná o dávné rodinné spory, symbolizovanými pomalými planetami Uranem, Neptunem, Saturnem a Plutem. Bolestné prožitky našich předků, smutek a ztráty sahají až do přítomnosti. Minulé generace na nás nakládají emocionální zátěž, jejíž kořeny nám povětšině nejsou vůbec známy. Výklad konstelací planet v horoskopu narození prozrazuje, kterými příběhy předků je nutné se zabývat, aby se trauma a břemeno minulosti proměnilo v kladnou energii.

Po předcích dědíme i reakce na to, co jsme sami nezažili –

Někdo dědí hudební nadání po tátovi. Jiný je pohybově nadaný po mamince. A ten nos a úsměv… vnučka je „celá babička“ na svatební fotografii. To není zdaleka vše, co si neseme životem po těch, co tu byli před námi.

Děda byl vášnivý modelář a vnuk hobby „podědil“. Pokud strýc rád vykládá, jak kdesi nedaleko něj udeřil blesk a jaké to mělo následky, mohou mít jemu blízké a naslouchající děti strach z bouřky. Na tom není nic divného.

Prapodivné může být, pokud „mám pocit, že jsem ovlivňován věcmi nebo problémy, které moji rodiče zanechali nedořešeny a nezodpovězeny… jako by v rodině byla neosobní karma, která přechází z rodičů na děti… jako bych musel dokončit nebo jen pokračovat ve věcech, jež dávná minulost zanechala nevyřízené…“ Máte-li dojem, že proložený text je o vás, jde o podobnost čistě náhodnou. Citát byl publikován ve vzpomínkách C. G. Junga.Pokuď můžete vyřešte všechny věci hned.

Otisk dramatických událostí

Zhruba v době, kdy klasik psychiatrie i psychoterapie končil studia lékařství, prokázali buněční biologové, že naše stopy lze najít v čase, o němž se říká „ty jsi byl ještě dávno na houbách“. V době již dávno minulé. Tehdy, když vaše babička byla zhruba v polovině svého těhotenství a těšila se na vaši mámu, byly zárodky buněk vajíčka – z něhož jste byli později počati – již v těle plodu. Ano, posléze vaší mámy. Nejde tedy o pouhé dvě generace, ale o tři generace, samozřejmě v jednom těle.

V časech již „po Jungovi“ bylo zjištěno, že do tzv. prekurzorových (předcházejících) buněk lidského vajíčka i spermie se mohou jakoby otisknout dramatické, zásadní události. Ty mohou mít vliv na další generace. „Stresové vzorce“ se mohou přenášet z rodičovských prožitků na jejich děti. Impulsem pro podobné výzkumy byla zkušenost holocaustu. Židé přeživší šoa a jejich děti mívají podobný genetický vzorec. Ten se neobjevuje u židovských rodin, jejichž členové byli v onom čase v bezpečí. Genové rozdíly bývají vysvětlovány těžkým rodičovským stresem.

Tento výzkum byl publikován nedávno. Dávno předtím se ovšem C. G. Jung zmínil o „archetypu holocaustu“ přítomném u židovské populace. Archetypem rozumíme vtisknutý symbolický model, tvořený myšlenkami a představami, které se během historie neustále vrací, nebo jsou trvale přítomny. Ne zcela vědomě působí se značnou citově sycenou intenzitou. Současní izraelští autoři se zmiňují v této souvislosti o aktivační roli Ahasverského komplexu. Ten je nazván dle „věčného Žida“, jenž dle tradice musí do času posledního soudu bloudit světem a nikde nebýt doma. Vysmíval se Ježíšovi na křížové cestě otázkou: „Tak ty tvrdíš, že se vrátíš?“ Ježíš opáčil: „Ano, a ty tu na mě počkáš.“

Sociální dědičnost

Komplex i trauma se údajně snadněji aktivují v situaci, kdy se postižený cítí ohrožen ztrátou domova, vyhnáním ze země a vymizením základních jistot,opuštěním milovaným partnerem,imigrací. Ilustraci není třeba hledat v pogromech. Docela stačí dopad zcela pokojného Brexitu na konkrétní osobu.

Zdá se, že individuální historie má i nadosobní rysy. Jsou v ní otisknuty příběhy a paměť rodiny i širší komunity, k níž člověk vědomě nebo nevědomě patří. Namátkou, uvádí se, že druhá a někdy třetí generace osob postižených životně ohrožujícím vězněním příliš neumí mluvit o svých pocitech. Těžko jim dokáže porozumět. Možné zdůvodnění: první generace se snažila k sobě své dítě příliš nepřipoutat, aby nebylo ohroženo případnou ztrátou. Navíc jsou témata, o nichž lze jen stěží hovořit. T. Adorno kdysi prohlásil: „Po Osvětimi již nemůže být nic řečeno.“ Lze dodat: nejen po Osvětimi.

Někdy se poukazuje na obranný mechanismus identifikace. Potomek se ztotožňuje s (pra)rodičem, aby mu symbolicky pomohl nést jeho úděl. Podobné jsou projevy u některých dětí politických vězňů z vykonstruovaných procesů padesátých let.

Zde může jít jednoznačně jen o „sociální dědičnost“. Mezi málo skutečně objektivně prověřených zjištění vědy o manželství patří fakt, že zejména v zátěži nevědomky jednáme způsobem, který známe z reakcí našeho rodiče stejného pohlaví. Lidé, kteří prožili strašný hlad i životu nebezpečné týrání, reagují poněkud specificky i ve svobodných podmínkách dostatku. Mezi dopady tragédií působí komicky jednání manželek sovětských hokejistů, jimž perestrojka umožnila přestup do kanadských klubů. Dámy nakupovaly ty největší mrazničky a zaplňovaly je velkým množstvím masa, jakož i jiných, ve vlasti občas nedostatkových potravin.

Kořeny

Od roku 1976, kdy Alex Haley publikoval knihu Kořeny (Roots), je v USA akceptováno jakési kolektivní povědomí spojené s traumaty otroků. Přesněji hledání vlastních etnických kořenů vede u Afroameričanů k pocitům, prožitkům a motivacím souvisejících s otrokářským obdobím tamější historie.

Neznám výzkum, jež by se u nás zabýval vlivy z minulosti romské komunity na současnost. Určité paralely by se zřejmě najít daly.

Do této sféry patří i nutnost, s níž se mnozí Němci – občané demokratického, seriozního státu pomáhajícího pronásledovaným – musí vyrovnávat s vinou svých rodičů, prarodičů či praprarodičů. Jen pro ilustraci. Český lékař působící v Německu velmi oceňoval přátelské chování kolegů i sousedů. Pomohli, kde mohli. Dalo se jim svěřit s čímkoliv. Jen jedno bylo tabu. Otázka, co dělali jejich příbuzní v letech 1933 až 1945.

O možných traumatech potomků zloduchů komunistické totality víme málo. Nicméně před časem byla v tisku zmínka o dceři jednoho ze zločinných prokurátorů. Vzdala se (materiálního) dědictví po otci ve prospěch potřebných.

Proč marně hledáme příčiny našich problémů v přítomnosti

Posečkejte se závěry, jež výše popsané považují za specifikum určitého národa, rasy či sociální skupiny. Nedávno byla publikována studie „11. září“ týkající se dětí těhotných žen v roce 2001 zcela náhodně přítomných (poblíž) leteckému útoku na Světové obchodní centrum v New Yorku. Pokud se u nich rozvinula posttraumatická stresová porucha, byly jejich děti tímto hormonálně postiženy. Byly menší, než je průměr, a měly sklon na nové podněty reagovat s neobvyklým a výrazným rozrušením.

Autor terapeutické metody rodinných konstelací Bert Hellinger tvrdí, že mj. dědíme a svým způsobem prožíváme znovu různé aspekty a souvislosti rodinných traumatických prožitků. Hovoří o „nevědomé loajalitě“. Projevuje se mimo jiné i tím, že si neuvědomujeme příčiny našich stávajících problémů, jež mohou souviset s prožitky a traumaty dřívějších generací. Někdy dokonce jakoby opakujeme či odčiňujeme to, čeho se dopustil některý z našich předků.

Klub skeptiků Sisyfos po zásluze udělil před časem „bludný balvan“ české psycholožce, jež své pacienty vracela do minulých životů. I já se setkal s mladou dámou, která po patřičné seanci věřila, že v předchozím životě jí její současná matka vytrhla coby čarodějnice živé dítě z těla. Nutno dodat, že vliv na stávající rodinné vztahy to mělo vskutku značný. Leč není šprochu… Z minulých, dávno již skončených životů předchozích generací může zůstat ledacos, co působí dnes. S výchozí rodinou zůstáváme psychicky spojeni, i když po tom nijak netoužíme. Navíc spíše symbolicky se přenáší „po čem nic“ než radostné, optimistické a šťastné zážitky. Aby bylo vše ještě složitější, traumatizující nemusí být zdaleka jen „rodinná zkušenost“ sama o sobě. Trápit nás může marné úsilí onu zkušenost pochopit, dát jí smysl a uvést ji do jakéhosi souladu s tím, co víme dnes a nyní.

Mezi zlidovělá, okřídlená rčení patří Švandrlíkovo „čo bolo, to bolo…“ Zdá se však, že „terazky“ není snadné překročit nejen stín svůj, ale stín své rodiny, byť mezi našimi předky nejsou Židé ani Afroameričané.

Zdroj: https://www.vitalia.cz/clanky/po-predcich-dedime-i-reakce-na-to-co-jsme-sami-nezazili/
Facebook

Pin It on Pinterest

Share This