0 Items
WOOCS 2.1.8
Vyberte stránku

Hinduismus v denním životě!

V hinduismu se ukrývá mnoho rozmanitých obřadů a tradic. Ať už jde o krvavé
masové rituály, nekrvavé obřady, slavnosti, povinné náboženské poutě, motlitby, rituály
v chrámech, domácí rituál či obřady životního cyklu. Tato práce má za úkol
poodhalit roušku tajemství a nahlédnout pod pokličku indického náboženství.
V první kapitole se věnuji významu hinduismu. Možná si to mnoho z nás
neuvědomuje, ale prvky hinduismu dnes najdeme po celém světě. Je to především díky józe,
která ovlivňuje způsob života mnohých lidí. Avšak jóga není jediným mimořádným aspektem
tohoto pozoruhodného náboženského systému, je to i důkladně promyšlený systém
reinkarnace, se kterou úzce souvisí myšlenka neubližování zvířatům, lidem a ze které by si
každý mohl vzít příklad.

Řada příkazů a poznatků vychází z literárních památek, proto mi
připadalo nutné zmínit i ty.

Druhá kapitola je o obřadech a obětech obecně, zmiňuji zde i některé další významné
složky rituálu jako je např. posvátná voda, která hraje při každém rituálu důležitou roli. Ve
druhé kapitole je popsáno i obětování, ke kterému docházelo dříve a to k obětování zvířat,
které dnes už není tak časté.
V dalších kapitolách konkrétně popisuji, k jakým rituálům dochází doma, seznamuji
s obřady konanými v chrámě a s tím spojené uctívání bohů a oslavování svátků. Jelikož
tradiční roli v životě hinduisty hrají poutě, nemůžu opomenout ani je, zejména pak
nejvýznamnější a největší pouť na světě – Kumbhmélu.
Poslední kapitola se týká nejdůležitějších obřadů v životě hinduisty, a to rituálů
životního cyklu – narození, vzdělávání, svateb a pohřbívání, které je v Indii obzvláště typické.
Cílem bakalářské práce je podat přehledný souhrn těchto rituálů a tradic, ke kterým
v životě hinduisty dochází.

Nutno dodat, že se jedná o práci čistě teoretickou, která je zpracována na základě studia a analýzy dostupné literatury.

Význam hinduismu –
Mnoho lidí v dnešní době vyhledává čím dál častěji inspiraci, pomoc, duchovní
uspokojení ve východní filozofii. Jednou z východních praktik je i hinduismus. Jeho velký
přínos spočívá kromě jiného v tom, že je velmi tolerantní vůči ostatním vyznáním.
Hinduismus patří mezi nejstarší náboženství na světě. Svou kolébku má v Indii, ale najdeme
ho i např.: v Tibetu, Afghánistánu, Africe. Avšak hinduismus není jen náboženství, Dušan
Zbavitel charakterizuje hinduismus jako nábožensko-sociální organizaci převážné většiny
indického obyvatelstva.

Všechny své věřící zařazuje do skupin, tzv. kast1
. Pro lid to znamená mnoho zákazů a příkazů v různých oblastech lidského života např.: zákaz uzavírání sňatků
mimo kastu nebo zákaz změnit kastovní příslušnost. Kastovní systém je jen jedním z mála
znaků, kterými se hinduismus liší od ostatních náboženství. Na co je potřeba brát největší
zřetel je, že hinduistou se člověk musí narodit, z toho vyplývá, že minimálně jeden z rodičů je
hinduista. Protože se hinduistou nemůže stát kdokoli, můžeme říci, že hinduismus je
náboženstvím výhradně indickým. Ačkoliv je tato tradice vymezena zejména na Indii, je zajímavá svou nejednotou a mnohotvárností. (Zbavitel D. a kol., 1964, str. 6 – 7)

Hinduisty spojuje především víra v reinkarnaci. Je to jeden z hlavních rozdílů, kterým
se liší od ostatních vyznání. Reinkarnace je znovuvtělování nebo znovuzrozování. „Je to
názor, podle něhož se lidé nebo i všechny bytosti znovuzrozují v prakticky nekonečném sledu
životů a který je obvykle spojený s možností dosáhnout nějakého ideálního konečného cíle.“
(Werner K., 1996, str. 184) Reinkarnace vykládá i běžný a významný úkaz, za který se
považuje sestoupení některého z bohů na zem do lidské, nebo zvířecí podoby. Rozdíl mezi
znovuvtělením člověka a reinkarnací boha v lidské formě je ten, že u bohů je podnětem
pomáhat v těžkých situacích na světě, zatímco lidskou podobu znovuzrození stanovuje
odměna za dobré činy nebo za špatné chování čili karmový zákon. (Zbavitel D., 1997, str.
103) pozn.

(1 Nejníže jsou šúdrové (dělníci), po nich to jsou vaišjové (obchodníci, rolníci, řemeslníci) dále kšátrijové
(válečníci a vládcové) a nejvýše stojí brahmáni (kněží, myslitelé, učenci), mimo kastovní systém stojí tzv.
nedotknutelní.

Indové tyto čtyři třídy nazývají „varny“. (Küng H., 2007, )
Pro hinduistu je hlavní součástí života skutek – karma, která řídí znovuzrození, cyklus
smrti a koloběh životů, z něhož se duše – átman snaží osvobodit.

Karma je soubor skutků
z celého současného života, který je vyhodnocen a podle toho, jak je vyhodnocen, je určen
úděl jedince v příštím životě. Karma také ujasňuje, proč se úděl jedinců odlišuje, znamená to,že každý člověk má osud ve vlastních rukou např.: kdo se chová mravně a ctnostně se může
v příštím životě narodit jako příslušník vyšší kasty. Z toho plyne, že karma je podstatou
reinkarnace, i když ovlivňuje cestu átmana, je spojena s tělem, nikoliv s naší duší. Právě kvůli
karmě je v pohybu kolotoč uskutečněných skutků, tělesného jednání, odměn, tužeb
a dokáže-li někdo překonat spojení s karmou, vysvobodí tím atmána z oběhu života a smrti.
Překonání karmy a vysvobození je účelem veškerého odříkání a života nekompromisního
brahmána, který chce jít správnou cestou. Vedle principu átman existuje princip brahma.
Brahma je původem všeho, co existuje. Abychom získali jednotu átma a brahmy, musí se
překonat několik překážek, kterou oba principy obsahují. Postupným zdoláváním se hinduista
dostane k žádoucímu stavu blaženosti. (Jordan M., 2000, str. 44 – 45)
Své podstatné místo ve spojení obou principů má jóga.

Slovo jóga pochází ze sanskrtského kořene a znamená „spojit se“. Podle historických badatelů se jóga v Indii
praktikuje už od pradávna, jako důkaz slouží rytá pečetidla z jednoho centrálního místa
kultury poříčí Indu – Mohendžo-dára.

Vyobrazené pozice na některých těchto pečetidlech
jsou velmi podobné jedné z meditačních pozic klasické jógy. Záměrem toho, kdo praktikuje
jógu, je docílit duchovního naplnění a odkrytí nejvyšší reality askezí a zbavení se světských
tužeb. Tím se dosáhne moudrosti, která reprezentuje nejvyšší a nejmravnější způsob
existence. Nejvíce jógu jako disciplínu mají v oblibě šivaisté, stoupenci boha Šivy, kterého považují za Mahájógina. Jóga se považuje za nejúčinnější způsob, jak docílit vysvobození
spoutaného ducha bránícího neomezenému poznání „já“, patří k primárnímu pravidlu uctívání
Šivy odhalující nejvyšší pravdu. Jóga zahrnuje cvičení v celé řadě sfér z části mentálních
a z části fyzických zahrnující ovládání dechu, regulování dechu do šesti fyzických
center – čaker, opakování posvátných slabik ÓM2
, oddálení smyslů od hmotných impulsů.

Po tělesné stránce při meditaci se jogínovi doporučuje zaujmout určité pozice – ásan, které
umožní jogínovi vytrvat bděle a nehnutě po delší dobu. Většině lidí se nikdy nepodaří dostat
dál než k základním meditačním technikám, v kontrastu stojí nejzkušenější jogíni, o kterých
se tvrdí, že získali takovou sebekontrolu, že jim umožňuje činit nadpřirozené jevy
např.: zvětšit se do obří velikosti nebo naopak zmenšit se na rozměr zrnka písku.

Jóga, která je nejrozšířenější v moderním západním světě a která podporuje fyzické i psychické zdraví, ve
skutečnosti nemusí mít nic společného s tradičním indickým pojetím. Zatímco staří mudrci a kněží se uváděli do transů, které jóga vyvolává, aby viděli božské zjevení a získali
moudrost, filozof Pataňdžali3
ve svém spisu Jógasútra4
charakterizuje jógu jako nástroj
fyzického cvičení a sílu vůle sloužící k ustání všech změn ve vědomí. Jádrem jógy je
pránájáma, ovlivňování životního dechu – prány. Údajně může jogín po intenzivním tréninku
omezit svůj metabolismus na takovou úroveň, že srdeční tep klesne na nepostřehnutelnou
hladinu a zdá se, že jogín vůbec nedýchá. Tímto způsobem přemůže veškeré obavy o udržení
jeho tělesných funkcí, pronikne do stavu očištění a má schopnost docílit úplného duševního
vědomí. Podle hinduismu je jóga jen jedna z několika variant, jak docílit úplného vědomí
a uniknutí od karmy. Jóga si získala maximální oblibu lidí na celém světě, je to i proto, že
přispívá k harmonii těla a duše a udržuje fyzickou kondici. (Jordan M., 2000, str. 58 – 59)
V Patandžaliho Jógasútře se objevuje další z pozitivních aspektů hinduistické víry.
Jógasútra obsahuje osm částí, z nichž na prvním místě je tzv. ahinsá5 – neubližování.

Asi nikoho nepřekvapí, že náboženství vyznávající cyklické střídání životů, se snaží vyhnout ubližování všem živým organismům. Podle tohoto názoru se vymezuje i přístup hinduistů
k přírodě. (Zbavitel D. a kol., 1964, str. 46)
Nezastupitelnou úlohu v hinduismu hrají zvířata. Za nejposvátnější zvíře v Indii je
považována kráva. Hinduisté krávu uctívají už dlouho a zároveň jí ztotožňují s Matkou Zemí,
protože obě zúrodňují půdu a jsou zdrojem obživy. Toto posvátné zvíře je údajně ztělesněním
dobrodiní bohů. Proto jsou na znázorněních krávy často vyobrazena různá božstva, obývající
tělo krávy. Kráva je jedním z nejvzácnějších darů, které bývají darovány při hinduistických
náboženských rituálech. Podle počtu darovaných krav se určuje majetek rituálního patrona.
Při náboženských obřadech se používá pět produktů krávy, jsou to: máslo, tvaroh, mléko, hnůj
a moč. Traduje se názor, že tyto produkty jsou očistné. Po celé Indii je běžné, že se krávy
volně pohybují po ulicích měst a jsou uctívány hinduisty, kterým se pletou do cesty.y. Hinduista
věří, že když se krávy dotkne uctivým gestem a pomodlí se, kráva mu splní každé přání. Kráva ovšem není jediné posvátné zvíře v Indii. Za posvěcená zvířata se považují
jedovatí hadi, zvláště kobry. Lidé se domnívají, že ve svých norách schovávají nejcennější skvosty a že hadi jsou ztělesněním dobrých i zlých božstev. O hadech koluje po celé Indii
spousta pohádek a na konci července se slaví hadí svátek. Na různých místech v Indii se pak
uctívají opice, veverky, papoušci, sloni, krokodýlové nebo ještěrky. Zabití posvátné krávy,
podobně jako vražda bráhmana je hřích. Po celé Indii platí zákaz pojídání telecího, hovězího
a vepřového. Pojídání posvátného zvířete je rovno kanibalismu a vepřové maso se nemůže
jíst, protože je považováno za nečisté. Zákazy pojídání různých druhů masa se liší místně,
někde je omezen na ryby, jinde na drůbež. Jediné maso, které je povoleno jíst, je skopové.
Ovšem většina lidí hinduistického vyznání jsou vegetariáni. Po příčině pátrejme právě
v myšlence áhinsy. Áhinsa je součástí každodenního života. (Zbavitel D. a kol., 1964, str.
247) „Ahinsá jako nenásilí se stala pojmem známým po celém světě díky Gándhímu a jeho
hnutí pasivního odporu v boji proti britské koloniální vládě.“ (Filipský J. a kol., 1996, str. 7)
Značný vliv hinduismus přikládá slušnému chování svých vyznavačů. Z toho důvodu
zasvěcuje mnoho pozornosti na vypracování pravidel lidského vystupování a sociální
interakci známého pod jedním z klíčových pojmů hinduismu – dharma. Dharma je soubor
stálých přírodních norem, které ovládají chod světa a jeho populaci, přírodní děje, chod planet
a průběh lidské existence. Hinduisté používají termín sanátanadharma – věčný řád. Dharma
určuje narození člověka, stáří a smrt. Kromě toho stanovuje účel jedince podle skutků v tomto
a dalším životě. Vysvobodí-li se jedinec z koloběhu života, vysvobodí se z dharmy. Dharma
obsahuje několik složek, kterým je na rozdíl od dharmy třeba se naučit. Jsou sebrány
v kodifikovaných spisech nazvaných dharmasútry nebo dharmašástry. Nejvíce uznávanou se
stala Manuova dharmašástra. I v té je obsaženo několik podskupin. Jednou z nich je
Varnášramadharma, tedy věčný řád stavů. Určuje základní povinnosti člověka, které vyplývají
z toho, k jaké kastě je přiřazen. Nejnižším šúdrúm přikazuje sloužit vyšším třídám. Vaišjúm
nařizuje chovat dobytek, věnovat se zemědělské činnosti, dávat dary, obchodovat a učit se.
Pro kšátrije znamená dávat dary, učit se a ochraňovat živé bytosti. Bráhmani mají předepsáno
přijímat dary, přinášet oběti a učit ostatní i sebe. (Zbavitel D., 1993, str. 32 – 33)
Významnou složku života hinduisty tvoří literární památky. Ty úplně nejstarší védy6
obsahují soubory veršů, které zaujímají řádné místo v náboženském životě. Studování véd
vždy bylo a je výsadním právem bráhmanů. K védám byly později sepsány pomocné texty:
bráhmany, zabývají se vysvětlením a popisky obětí, aránjaky, záhadná pojednání o obřadu a upanišady, které jsou považovány za jednu z prvních filozofických literárních památek
a také podávají výklad karmy. Původem nenáleží védské texty do hinduismu, ale přesto je
hinduismus přijal za svou nejposvátnější tradici. Obyčejným lidem jsou však bližší nejdelší
indická díla, eposy Mahábhárata a Rámájana.7
Původně se jednalo o světskou epiku, ale
hinduismus obě díla povznesl na náboženskou rovinu. Do dějin hinduistické mytologie
vstoupil epos Rámájana se svým hrdinou Rámou, který byl identifikován jako jedno ze
znovuzrození boha Višnua. Mahábhárata je pokládána za soubor ideálů hrdinů a hrdinek
a stala se tak zásadním pravidlem hinduistické etiky. Součástí eposu je Zpěv
Vznešeného – Bhagavadhíta. (Zbavitel D. a kol., 1964, str. 90 – 92)
Bhagavadhíta obsahuje 18 zpěvů. Celé dílo je formou rozhovoru mezi Kršnou
a Ardžunou. Rozmluva se odehrává v předvečer rozhodující bitvy mezi Pánduovci
a Kuruovci. Kršna hrdinovi odhaluje cesty, které vedou k nejvyšší skutečnosti. Mezi nimi je
i tzv. Cesta činu, kde Kršna radí osvobodit se od sobectví a lhostejnosti a doporučuje konat
svou práci bez touhy po odměně. (Janíček R., 1989, str. 1 – 49) „Západnímu čtenáři může
připadat zvláštní, že vyučování probíhá na bitevním poli. Avšak bez ohledu na Ardžunovu
karmu, která jej žene do bitvy, bitevní pole je tu symbolem neustálého boje, který svádí síly
dobra a zla uvnitř člověka, boj mezi jeho ego a jeho vyšší podstatou.“ (Filipský J. a kol.,
1996, str. 37)
Svaté texty nic neříkají obyčejným a prostým lidem. I když je celá indická tradice
velkolepá, skoro polovina Indů v současnosti neumí číst ani psát a téměř polovina dětí školou
povinných ji nenavštěvuje. Pro každého takového člověka jsou podstatné hlavně nespočetné
náboženské rituály, jež je možné provádět v přírodě, chrámu či doma. (Küng H., 2007, str. 60)
Za zmínku stojí také tradiční indické lékařství zvané ajurvéda. Společně se západní
medicínou zápolí proti nemocem a přitahuje na sebe pozornost západních expertů, kteří oceňují její významné výsledky v léčení nervových, kožních, revmatických chorob
i onemocnění kostí a svalů. Lékaři bez vysokoškolských diplomů a lékařských titulů používají
k léčení jen živočišných, minerálních a bylinných léků. (Zbavitel D., 1982, str. 170)

2. Rituál – oběť
Vykonání rituálů v hinduismu je mimořádně složité a různorodé. Obsahuje oběti
s prolitím krve, masové obřady, slavnostní průvody, veřejné modlitby, chrámové bohoslužby,
ale i soukromé obřady domácího rituálu. (Marková D. a kol., 1996, str. 102)
V hinduismu má rituál hluboký význam a patří mezi jeho nejcharakterističtější znaky.
Jediné, co se za poslední staletí nápadně změnilo, je postoj k oběti. Nejčastější podoba má
svůj původ ve védách, v kterých šlo o obětování zvířat. (Jordan M., 2000, str. 50)
„Rituál je sled symbolických úkonů, které pro vyznavače reprezentují kosmické
a duchovní procesy, s nimiž jsou individuálně a kolektivně spjati tajemným vztahem a které
mohou těmito úkony ovlivnit. V jiné formulaci lze říci, že rituály představují pro věřící formu
styku s bohy nebo Bohem či s transcendentnem.“ (Werner K., 1996, str. 156)

Oběť
„Oběť je rituální zpřítomnění principu vzájemnosti mezi jedincem nebo komunitou
a vesmírem obvykle konkretizovaným v podobě Boha nebo bohů. Ve védské době, stejně jako
v jiných archaických kulturách i v pozdějším hinduismu, jde obvykle o druh „smluvní
transakce“ mezi dílčím aspektem univerzální reality a obětníkem; účelem smlouvy je dosažení
určitého cíle.

Princip vzájemnosti zaručuje výsledek neboli dodržení smlouvy
transcendentními partnery. Jinak řečeno: víra v účinnost oběti je podložena přesvědčením, že
transcendentní mocnost oběť potřebují. Snad pravěký člověk, který měl tak blízko k přírodě,
instinktivně vytušil fakt, že jeho život závisí na univerzální síle nebo přírodních silách a jejich
rovnováze, a příroda a její fungování nebo i zachování světa závisí na postojích a akcích
člověka.“ (Werner K., 1996, str. 136)
Rituál musí být souborem vyhovujících volených dílčích jednání. Náležitou kombinaci
prvků je třeba vybírat podle záměru, kterého se chce docílit. K docílení dlouhověkosti se
například odříkává sto veršů, k zajištění potomků sedm set dvacet. Obětuje-li ten, kdo je
nečistý, nebo obětuje-li bez svolení bráhmanů, musí odrecitovat osm set veršů, má-li
v úmyslu dostat se do nebe, tak tisíc. Různým cílům oběti se uzpůsobuje pronášení posvátné
slabiky ÓM. Sebemenší přestupek proti určeným podrobnostem může mít nepředstavitelné
následky.Přehození slovosledu, přeřeknutí, dokonce i nesprávné umístění přízvuku, může obětujícího riskantně ohrozit. Věřící musí mít ke knězovi důvěru. Prakticky se věřící vydává duchovnímu na milost a nemilost, protože duchovní mohli libovolně, ať už z ledabylosti nebo
úmyslně způsobit jeho zkázu. Ani sebepozornější volba kvalifikovaných kněží toto riziko
neodstranila, maximálně ji zmenšila, protože vědomosti kněze zaručovaly, že neudělá
náhodné mýlky. Je tu však ještě jedno zlověstné riziko, a to zda se kněz nepokusí zneužít
toho, že má osud obětujícího ve vlastních rukou. Tento problém se řeší tak, že před začátkem
rituálu se obětující a obětník slavnostním slibem zaručí, že si navzájem neublíží. (Zbavitel D.
a kol., 1964, str. 29 – 31)
Oběť je nadpřirozeným zásahem, jenž ovlivňuje svou individuální energií. Od
jednoduchého kouzelnictví se liší výhradně pravidelností a potřebností. V bráhmanech je
uváděn člověk jako nejefektivnější z pěti obětin, jejichž sestupné uspořádání vypočítává
člověka, koně, býka, skopce a kozla bez rohů. Docházelo k podřezávání oběti, ale tento
způsob byl již v době bráhman na ústupu. Ve snaze uspokojit změněné společenské postoje
a texty docházelo k vyrábění přikázaných obětí z hlíny a ze zlata. Lze proto předpokládat, že
lidská oběť byla vystřídána zvířetem. Časem se z ekonomických důvodů přestalo upouštět od
obětování býků a koní a nejčastějším obětním zvířetem se stalo nejlevnější kůzle. Je určitě
pochopitelné, že učení o oběti se svým letargickým zautomatizovaným obřadnictvím
nezadržitelně upadalo. Bráhmany hlavně vyčleňovali pět typů oběti – lidem, tvorům, bohům,
předkům a pro brahma. Každodenní činností je konat oběť těmto pěti typům oběti. Zde je
znamení nového směru, neznámého a otevřeně protikladného duchu bráhman. Nová orientace
rozvinula cestu k úvahám mudrců véd, upanišad, podle jejichž nauky nevede k cestě
vysvobození konání oběti, jelikož úplně postačuje samotné vědění. (Zbavitel D. a kol., 1964,

Další typ oběti se objevuje v Atharvavédu. Zásadním úmyslem oběti už není výstup na
nebe, ale naopak snaha dosáhnout pozemského blahobytu a odvrhnout nepřátele
a protivníky kouzelnou mocí obřadu. V další fázi se pak objevují symbolické oběti, při
kterých byl kouzelný obřad podstatně zjednodušen. Sem spadají všechny oběti zvané savy,
které se rozdělují na oběti příležitostné, běžné a na oběti plnící specifická přání. Savy sloužily
k různým účelům. Atharvavéd přisuzuje zázračné schopnosti atharvanům. Sotva se atharvan
objeví ve vesnici, zlí duchové zmizí. Atharvané věří v tzv. brahma. Toto brahma je podle nich
nadpřirozenou silou dosaženou zasvěcením a odříkáním. Je to kouzelná moc rituálu
a shoduje se se samotnou obětí. Brahma obklopuje všechny účastníky oběti, obětníky, obřadní nářadí, oltář i oběť. Atharvavéd představuje přechod k mechanickému kněžskému obřadnictví
bráhman. (Zbavitel D. a kol., 1964, str. 23)
Pro védskou oběť je důležitý oheň, který vynáší obětinu ve formě kouře do nebe
a slouží k očistě. Pro obětování je potřeba sestavit obětní oltář, který musí být postaven z cihel
a po aktu obětování se zničí. Védská oběť může být veřejná nebo soukromá. Veřejný obřad je
většinou reakcí na státní požadavek a zúčastní se ho početnější množství bráhmanů.
S podobnými velkými oběťmi se můžeme setkat i v dnešní době. Jedny z posledních velkých
obětování probíhaly v padesátých letech jako odezva na rostoucí nebezpečí jaderné války.
Hinduisté věří v prostý rozum, který jim říká, že oběť přináší odměnu. Věří se, že bohové jsou
závislý na oběti a člověk přinášející oběť je závislý na bozích. Předpokládá, že oběť pomáhá
krotit přírodní katastrofy jako je zemětřesení nebo povodně. Obětování bylo nahrazeno
duchovním cvičením mysli, obzvláště obětování zvířat, s kterým už se v dnešní době téměř
nesetkáme. Hinduisté také věří v přítomnost kast v jedinci. Znamená to, že každý je povinný
nést rituální zodpovědnost šúdry, vaišje, kšátrije a bráhmana. Každý jedinec se musí naučit
základu svatých textů a obřadů, podstoupit vojenskou službu, zdokonalovat se pro výkon
povolání a také dělat nějakou fyzickou práci. (Jordan M., 2000, str. 50 – 51)

Obřad ohně
Oheň od začátku hraje v hinduismu hlavní roli. Už ve védách je obdivován za svou
sílu, kterou dokáže způsobit blesk. A následně, když se ho člověk naučil rozdělat a využít ve
svůj prospěch. Oheň zaujímá zásadní místo v kulturním vývoji lidí. Hinduisté slaví obřad
ohně. Oheň je obsažen ve všem např. ve slunci, v blesku, na zemi slouží k přípravě pokrmu.
Používá se při obřadech jako obětní oheň a při spalování mrtvých jako prostředek
k přemístění duše do nebe. Oheň symbolizuje věčný cyklus přírody. (Küng H., 2007,
str. 61 – 62)
2.3. Obětování
Nepříznivé následky má sebemenší vyrušení při obětování. Proto je v textech obsažena
řada preventivních opatření, aby oběť nebyla vyrušena. Oběť spojuje nebe se zemí. Bohové se
krmí tím, co jim obětují lidé na zemi a stejně tak lidé se živí dary, kterých se jim dostává
z nebe od bohů. Lidé nemusí mít obavy, že by jejich oběť připadla nevhod, protože bohové

jsou vždy při chuti. Bohové přicházejí do stavení obětujícího ještě před obětí. Rozhodující
chvíle se dostaví tehdy, když obětník uchopí obětinu. To se prý tlačí bohové jeden přes
druhého a každý křičí, že oběť je adresována výhradně jemu. Proto musí bráhman nahlas
označit toho, pro koho je oběť určena, tím vnutí bohům kázeň a úctu k hierarchii a zabrání tím
hádce mezi bohy, protože by jinak zisk oběti přišel vniveč. Správně zakončená oběť přináší
štědré ovoce. Má-li oběť přinést potřebný efekt, musí být doprovázena podstatným
faktorem – kněžskou mzdou. V bráhmanech jsou kněžské mzdy hojně vykládány.
Respektovány jsou čtyři typy mzdy – krávy, koně, zlato a oděv. Cena se stanovuje podle
důležitosti oběti. (Zbavitel D. a kol., 1964, str. 26 – 27)
2.3.1. Rituál duróhana
Ilustraci svědomité obřadní techniky znázorňuje rituál duróhana – obtížný vzestup. Má
dvě části – vzestupnou a sestupnou. V první řadě se obětující musí povznést na stupeň
nebešťanů. Ovšem i život na zemi má své klady a z toho důvodu obětující příliš ze země
nepospíchá. První polovina obřadu zajišťuje nesmrtelnost, ve druhé fázi se jedinec opět vrací
mezi smrtelníky. K tomu záměru musí přednést s pauzami za každou čtvrtinou verše, tak se
prý dostane do nebe. Poté přednáší s přestávkou za každou polovinou verše, aby vystoupil do
atmosféry, a pak s pauzou po třech čtvrtinách verše, tak se dostane zpět na tento svět. Poté
přednáší verš jedním dechem, aby pevně zakořenil ve slunci, které se třpytí „tam nahoře“.
Závěrem proces pokračuje obráceně, takže se připevní v atmosféře a potom na tomto světě.
Dychtí-li člověk jen po nebeské sféře, nesmí kněz uskutečnit rituál sestupu. Jedinec se tak
dostane do nebeské sféry, ale tady na zemi pak už zůstane jen krátce. Vystoupení obětujícího

na nebe je v logickém poměru k védské kosmologii. Jedinec stoupá do nebe, aby se radoval
z nesmrtelnosti, kterou mu dala oběť. V kontrastu nesmrtelnosti stojí opakovaná smrt.
Stanovisko bráhman na opakovanou smrt je jednoduché – opakovaná smrt znamená jen příští
smrt. Mrtví se dělí na dvě skupiny- na ty, kteří budou muset opět zemřít a na nesmrtelné, kteří
už nezemřou. Nebožtík, který dosáhl nesmrtelnosti, opustí svou fyzickou schránku a ponechá
ji podle dohody bohů se Smrtí na zemi a postupuje na cestu do nebe. V druhém případě půjde
cestou předků. Za předky jsou považováni zemřelí, kteří přetrvávají jako smrtelníci a kteří se
neočistili od zla. Nevlastní fyzickou schránku, jsou to duchové. V postoji k lidem vystupují
jako vyšší stvoření. Když je předkům obětována pohřební kulička potravy, je potřebné otočit
tvář, protože je pod důstojnost předků přijít nakrmit se. Předkové jsou vzteklí a pronásledují lidi zlobou, a z toho důvodu se vyplácí mít s nimi dobré vztahy. Předkům se obětuje
z důvodu, aby se přenesli do lepšího světa, nebo aby k vám do rodiny nepřišli někoho zabít.
(Zbavitel D. a kol., 1964, str. 27 – 28)

Díkša
Předtím než je mrtvému určen posmrtný osud, musí podstoupit test, který připomíná
misku vah – na jedné straně stojí dobro, na druhé zlo, a která vlastnost převáží, ta rozhodne.
Pojmům dobra a zla chybí etická náplň, protože vše se vyměřuje jen ze zorného úhlu
obřadu – dobrý skutek je soulad s rituálními pokyny, špatný čin je jejich porušení. Protože si
člověk nemůže vzít svou tělesnou schránku do nebe, musí udělat speciální souhrn ceremonií
tzv. díkša. Komplikovaný děj má za záměr obstarat obětujícímu nové tělo se znamením
zrození a početí, takže je pak opatřen dvěma těly – jedním fyzickým, smrtelným a druhým
rituálním, věčným. První z nich je stanoveno jako oběť, protože ten kdo koná díkšu, obětuje
své tělo všem bohům. Než se však tělo použije jako obětina, musí se zbavit vší špinavosti
a nečistoty. Z toho důvodu si obětující okouše nehty, oholí vousy a vlasy. Až poté získá
člověk rituální čistotu. Díkša je druhé zrození přeměňující člověka v boha. Na těchto vzorech
pozorujeme, že byla v teorii a praxi přijata eventualita znovuzrození obřadem. Tím se rovněž
rozvinulo využívání sexuálního kontrastu k symbolickým úkonům. Například rozdělí-li při
přednesu kněz první polovinu verše a další polovinu těsně spojí, vypadá to, jako když při
milostném aktu žena rozevře stehna a muž svá stáhne. Kněz se tak snaží napodobit pohlavní
styk, aby oběť přinesla početné potomstvo. Během zakončení obřadního shromáždění
trvajícího rok, musel obětující po celoroční pohlavní abstinenci v sobě probudit mužskou sílu.
Z toho důvodu na zasvěcených místech docházelo k rituálním souložím. Tak nachystaly
bráhmany postup orgiastickým principům tantrismu. (Zbavitel D. a kol., 1964, str. 27 – 29)

Posvátná voda
Nedílnou součástí náboženského rituálu je voda. Voda je i nejčastějším darem
božstvu. Zajišťuje rituální očištění osob i předmětů. Za mimořádně posvátnou je považována
voda z Gangy, která pramení z himálajských ledovců a sněhu. Voda z Gangy je rozšiřována
k rituálním účelům do celé Indie. Voda se využívá při obřadech a je poskytována nemocným
a umírajícím. V Indii se nachází velký počet vodních toků a ploch, u některých se vyskytují poutní místa – tírthy, ve kterých se provádí posvátné koupele. K těmto místům chodí guruové,
asketové, svatí mužové i obyčejní lidé, aby smyli své hříchy, modlili se a popřípadě zde
i umřeli. Jestliže někdo zemře na posvátném místě u řeky, tak jeho duše vstupuje přímo
k bohu a je vysvobozena z cyklu další reinkarnace. Mrtvá těla se spálí a ostatky jsou vysypány
do vody. K nejznámějším poutním místům patří Váránasí na Ganze a Prajág8
na soutoku
Jamuny a Gangy. (Marková D. a kol., 1996, str. 97

Obřady a tradice v domácnosti
Hinduistu provází obřady doma na každém jeho kroku. Pro hinduistu je to hlavní
a nejtypičtější znak. Vykonavateli domácích obřadů jsou bráhmani, kteří se dělí do tří skupin
– chrámový kněz, domácí nebo rodinný kněz a obětník. Domácí kněží – puróhitové nejsou
přiřazeni k žádnému chrámu, ale často jsou po celé generace přičleněni k určitým rodinám.
Povinností puróhita je vykonávání obřadů, kterými hinduista prochází během své životní
poutě. A to ho i živí. Rodinný kněz denně navštíví svěřené rodiny – několik desítek, vystaví
jim horoskop, objasní astrologické údaje a dostane patřičnou odměnu. Navíc se prakticky
každý den koná v nějaké z jeho rodin zvláštní událost jako je narození, zásnuby, svatba atd.
a to vše mu zaručuje výdělek. (Zbavitel D. a kol, 1964, str. 179 – 180)

Púdža
Všechny nábožnosti a obřady v hinduismu se spojují s kosmickou duší tedy s brahma.
I když je v hinduistické krajině velké množství chrámů a svatyň, v každém sebeprostším
stavení najdeme speciální místo, kde se pravidelně, většinou každodenně, provádí rodinné
bohoslužby. Takové obřady probíhají podle rituálu púdža. To je rituál, který vymezuje
všechny chrámové a domácí bohoslužby. Hlavním bodem zmíněné domácí rituální místnosti
je oltář, který je nejjednodušeji opatřen podobiznou božstva, náčiním na zapalování vonných
tyčinek, olejovou lampičkou, místem na pokládání obětin, kterými mohou být vařená nebo
syrová jídla, květiny, šálek čisté vody. Pokud je rodina finančně zajištěná, je vymezeno
denním bohoslužbám více místa, někdy i celá místnost. Jeden z příslušníků rodiny na sebe
bere roli obětníka a řídí bohoslužbu. Další člen rodiny hraje na hudební nástroj. K púdže
náleží rituální hudba, která má v Indii bohaté zvyklosti s oblastními obměnami. Púdža může
být obyčejná, ale také velmi rozsáhlá a všestranná – všechny formy jsou možné. Každá její
podoba je spojena s meditací. Čím je větší množství modliteb, tím je bohatší vykonání púdže.
Na oltáři může být několik podob božstva v harmonii s tradicí nebo současnou životní
zkušeností, zatímco v popředí je domácí božstvo rodiny. Po celé Indii neexistuje svátek nebo
rituál, který by se konal zároveň nebo totožným způsobem. (Kirste R., 2002, str. 81 – 84)

Motlitby
Značnou roli v denním rozvrhu hinduisty tvoří modlitby. Věřící se můžou modlit na
libovolném místě a v libovolnou dobu, v hinduismu neexistují žádné povinné ani hromadné
motlitby. Většinou se modlí buď v chrámu nebo doma. Doma mají většinou malou svatyni
s obrázkem posvátného božstva, kterého rodina ctí. Hinduisté nejvíce uctívají Šivu,
v posledních letech stoupá popularita boha Višnua a ve východních krajích bohyně Šakti.
Ženy denně zapalují vonné tyčinky a lampičky s žádostí o bezpečí rodiny. Kromě toho ženy
se každé ráno a večer modlí k bohyni Lakšmí, vtělené do keříku bazalky – tulsí, která nosí
štěstí. Motlitby se vyslovují nahlas, pološeptem nebo v duchu a občas i zpěvavě. Motlitba
probíhá většinou vestoje se sepjatýma rukama a příležitostným klaněním. Vyjadřuje se tak
oddanost k vyvolenému obrazu nejvyššího božstva – bhakti. (Halík T., 2006, str. 197 – 198)
3.3. Denní režim
Po procitnutí si hinduista musí opláchnout obličej, posadí se tváří k severu, kde sídlí
bohové a medituje k jednomu z nich. Dále si čelo namaže posvátným popelem9
, vezme hůl,
oblečení na převlečení, džbán na vodu, zrnko rýže a odejde z domu. Poté jde vykonat potřebu
na suchý záchod. I v takto choulostivé situaci musí recitovat mantry a klanět se démonu
Ástrovi. Následně se musí omýt a to tak, že vstoupí po kolena do vody, ruce a spodní část těla
si očistí pískem a vodou. Na zuby používají větvičky a dřívka předepsaných stromů. Jedna
z hlavních každodenních povinností hinduisty je ranní koupel. Během koupání se rituálně srká voda, odříkávají se různá zaříkadla, provádí se oběti bohům a duším zemřelých. Ten, kdo se
nemůže vykoupat ve vodě např. žena při menstruaci, jelikož by znečistila vodu, si může
vybrat koupel v kravské moči, trusu, podmáslí, mléce, rozpuštěném másle, posvátném popeli
nebo v hlíně. Po ukončení koupele se znovu slavnostně nanáší posvátný popel a při tom se
odříkává nejvýznamnější modlitba – základní mantra ÓM pro šivaisty a pro višnuisty HARY,
ÓM. Tato modlitba slouží k úvodu do meditace, při které se hinduista snaží představit svého
boha tak, jak ho vídá na obrazech, sochách a v chrámech. Podle části dne se rozdělují čtyři
druhy meditace: ranní, polední, večerní a půlnoční. Po ukončené ranní meditaci přichází ( Získá se zapálením kravského trusu. Musí to být trus mladé krávy, která se pásla na zelené louce. Posvátný
popel zbavuje tělo nečistot, bolestí hlavy i nachlazení. (Zbavitel D. a kol, 1964, str. 182)

vrchol celého domácího rituálu. Je to komplikovaný sled posunků a pohybů, zaříkávání,
kterými hinduista předává jednotlivým bohům své části těla a zároveň svolává božstva
a usazuje je v sobě. Bohové jsou nuceni najít si určité místo v hinduistově těle. Poté se na
sebe věřící podívá, krátce uctí slunce, pochválí Šivu a ranní meditace je ukončena. Ranní
obřady jsou časově nejnáročnější. Hinduista má daný i postup během jídla. Než začne věřící
jíst, musí si omýt ruce, obličej i nohy, na zem rozvine rohož a sedne si hlavou směrem jiným
než k severu. Před jídlem upije dvakrát trochu vody, džbán s vodou si umístí po pravé straně,
poděkuje za jídlo a postříká ho vodou, aby tak obětoval bohům. Jídlo může brát jen do pravé
ruky, před prvním soustem pronese modlitbu pránajá sváhá – prospěch životnímu dechu a sní
je tak, aby nekousal zuby. Po jídle se opět napije vody, vypláchne ústa a znovu si omyje ruce,
obličej a nohy vodou a prostor, na kterém jedl, musí očistit vodou a kravským trusem. V další
části dne při večerní pobožnosti se čtou posvátné texty, modlí se a medituje se. Četbě
posvátných textů učí guru, protože je to vznešená a vážná záležitost. Před čtením textů se má
hinduista vykoupat, upravit si speciálním způsobem oděv, na čelo si namalovat znamení své
sekty, opět si vypláchnout ústa, napít se trošku vody – to má očistný účel a nakonec udělat
rozhodnutí, že texty bude číst jen s posvátným záměrem. Nejdůležitějším cílem každodenního
rituálu je vyvolat ve své vlastní osobě božstvo a přivolat pomocí rituálů splynutí božstva
s jeho věřícím. Provádění každodenních obřadů je záležitostí spíše ortodoxních hinduistů
a vdov. Velká část hinduistů nebráhmanů omezila provádění rituálů na to nejnutnější.
(Zbavitel D. a kol, 1964, str. 182 – 186)
Podle času věnovaného obřadům se může zjistit stupeň modernizace společnosti.
Každý hinduista by měl dodržovat obřady konané doma. Důležitější obřady pak musí
vykonávat puróhita. V případě, že některá ze svěřených rodin puróhity nerespektuje
náboženské předpisy a kněz na to přijde, může provinilou rodinu vystavit veřejnému zavržení, nebo dokonce požadovat její vyloučení z kasty. Vyloučení z kasty je starý zvyk, avšak stále
silný donucovací nástroj. (Marková D. a kol., 1996, str. 164 – 165)

Obřady v chrámě
V Indii jsou chrámy chápány jako pozemské obydlí bohů. Protože proti bohům bojují
démoni, jsou chrámy vystaveny jejich útokům. Z toho důvodu jsou u vchodu do chrámů
strašidelné sochy strážců nebo milenců, které vyzařováním energie chrání chrám a tvoří jakýsi
ochranný štít. Chrám je v první řadě místo oběti. Hinduista do něj chodí jen na krátkou
chvilku, poté ještě zůstává na chrámovém nádvoří, kde medituje a modlí se. (Halík T., 2006,
str. 151 – 152)
Chrámové rituály, podobně jako rituály domácí, rozdělujeme na čtyři hlavní
obřady – ranní, polední, večerní a půlnoční. K nim se řadí ještě dva menší rituály – dopolední
a odpolední, dohromady tedy v chrámě probíhá šest rituálů za den. Kněz, který bydlí vedle
chrámu nebo přímo v něm, se na průběh dne složitě připravuje a zároveň se spojuje
s božstvem. Poté uctí božstvo, které vládne nad krajem, na němž stojí chrám. Tímto uctěním
se získá povolení ke vstupu do chrámu a k zahájení rituálů. Následně obětník probudí bohy,
nachystá si nádobí, které bude při rituálech potřebovat a nato už může začít ranní bohoslužba.
V podvečer se znovu uctí božstvo vládnoucí nad krajem a zároveň se mu odevzdají klíče od
chrámu. Způsoby, které bráhman využívá, jsou hlavně magické formule, motlitby, posvátné
slabiky a symbolická gesta. Obětník má jako součást přípravy i jógická cvičení. Důležité části
rituálů se opírají o představu, že bozi jsou jako šlechetní lidé, kterým je zapotřebí vše zařídit.
Bozi jedí, koupají se, převlékají a zajišťuje se jim zábava. Šestkrát denně se jim podává jídlo,
přestože chudý dělník nebo rolník má jídlo sotva dvakrát za den. Tyto jednoduché úlohy byly
poskládány do spletitého obřadu, který se dennodenně opakuje. Všechny obřady směřují
k dosažení blaženosti a zamezení zla. Na chrámových bohoslužbách záleží blahobyt a úspěch kraje, nad kterým božstvo uctívané v chrámě vládne. A dokonce na chrámových obřadech
závisí i štěstí všech lidí na zemi, jelikož svět se znovu formuje v chrámě právě silou oběti.
(Zbavitel D. a kol, 1964, str. 180 – 187)
Vše provádí bráhmani, ale i tak si věřící svou nečinnou přítomností mohou
nashromažďovat záslužné činy pro výhodnější příští narození. Kněz nějaké dary, které
věnoval božstvu a ukončil oběť, vrátí zpátky obětujícímu a ten si je může odnést domů jako
posvěcenou potravu. Nejčastější oběti jsou vykonávány ve výroční svátky, kterých je v Indii
požehnaně. Přestože jsou svátky zaměřeny na dílčí sekty – šivaisté, višnuisté, šaktické,
uctívají je převážně všichni společně. (Halík T., 2006, str. 152

Svátky a poutě
Slavení svátků v hinduismu se řídí rozdělením měsíců, které jsou rozvrženy na dvě
stejné části – jedna je, když měsíc dorůstá a druhá, když měsíc ubývá. Každý měsíc má třicet
dní. Jednotlivé svátky znázorňují vyvrcholení roku podle krajů a kast. Většinou jsou svátky
zasvěceny místnímu chrámovému božstvu. Mnohdy se promíchalo několik podnětů a motivů,
protože v průběhu vývoje se svátky častokrát slučovaly. Přesto nenajdeme v celé Indii svátek,
který by provázel stejné zvyklosti. (Kirste R., 2002, str. 81 – 83)
U svátků, které jsou převážně zasvěceny jednotlivým bohům a bohyním se objevuje
rituální náplň. Počet svátků je veliký, protože hinduistických božstev je nespočitatelné
množství. Nejvíce svátků se slaví v podzimním období, nejméně v létě. Všechny svátky mají
některé znaky společné. Jsou to zejména obřady, které vykonává bráhman za recitace manter
a odříkání modliteb. Dále to jsou rituální činnosti jako vyzvánění, kterým se oznamuje
vdechnutí života soše a její identifikace s bohem, okuřování sochy a pokropení posvátnou
vodou z Gangy, obětování jídla, troubení na lastury, potírání soch santálovou pastou nebo
olejem. Mezi nejdůležitější svátky patří dívalí, rakša bandhan a holí. (Zbavitel D. a kol, 1964,
str. 150 – 156)
1. Dívalí
Známý také jako dípáválí, je slavnost světel. Dívalí patří k nejrozšířenějším
slavnostem v Indii. Svátek se slaví v temné noci na konci měsíce ašvína, který u nás odpovídá
měsíci říjnu. Slaví se vítězství světla nad temnotou a dobra nad zlem. Hinduisté do svých
stavení zvou bohyni Lakšmí zapálením olejových lampiček, které nechají zapálené celou noc,
aby tak odehnali hrozbu temnoty, neštěstí a smrti, kterou představuje Alakšmí, sestra bohyně
Lakšmí. Hlavní částí svátku je uctívání bohyně Lakšmí na první den v novém měsíci. Některé
komunity považují tento svátek za počátek nového roku, který se uctívá znaky
luxusu – novými šaty, sladkostmi, bohatou olejovou lázní, ohňostroji. Někteří dávají před
Lákšmí symbol svého zaměstnání v domnění, že jim požehná a zaručí lepší práci. Oslavy
trvají několik dní a vztahují se k nim i uctívaní krav a telat, věnování dárků mezi příslušníky
rodiny a udobřování neposedných duchů Jamy – boha smrti. (Littleton C. Scott, 1998, str. 51)

Rakša bandan
V měsíci šrávana v období dešťů se slaví svátek ochranné šňůry. Sestry zavazují svým
bratrům na zápěstí šňůrky z bavlny a hedvábí, které symbolizují ochranu. Následně udělají
sestry bratrovi na čelo tečku z červeného prášku, který značí zdar a sílu. V případě, že dívka
nemá vlastního bratra, naváže šňůrku některému mužskému příbuznému. (Kirste R., 2002, str.
85)
5.1.3. Holí
V ohni – hólice, který se zapálí večer před svátkem, shoří veškeré špatnosti a zlo
z předešlého roku a tím započne nový rok. Hinduisté chodí sedmkrát kolem ohně a vhazují do
něj hlínu, kamínky, rýži, tím ničí všechny špatné pocity a myšlenky. Následně si všichni
návštěvníci udělají z popela tohoto ohně tečku na čele, která je znakem vnitřní očisty. Později
se mezi sebou lidé omlouvají za špatné skutky a vzájemně si je promíjejí. Oslavy jsou spjaty
s tancem a zpěvem. Svátek se uskutečňuje i za hranicemi Indie např. v Evropě, konkrétně
v Holandsku. (Kirste R., 2002, str. 85)
Hólí patří k nejoblíbenějším svátkům v hinduismu. Slaví se na jaře o úplňku měsíce
phálgunu. Literární texty považují holí za nejstarší dochovaný svátek v hinduismu. Někteří
hólí spojují s bohem lásky – Kámou, ale v dnešní době je svátek spíše věnován bohu Kršnovi.
Připomínáním jeho rozmarných her bývá jeho socha rituálně houpána v houpačce.
Nejvýznamnějším rysem tohoto svátku je vzájemné polévání barevnou vodou a posypávání
červeným práškem. (Zbavitel D. a kol., 1964, str. 155)

Poutě
V duchovním životě hinduisty hrají roli čtyři významná centra. Prvním centrem je
vlastní domov, ve kterém probíhají rituály a každodenní zbožnosti. Druhým místem je chrám.
Hinduista většinou navštěvuje ten, který je nejblíže jeho domovu. Měl by do něj docházet co
nejčastěji, alespoň v období svátků. Třetím střediskem je působiště sekty – math a sídlo jejího
vůdce. Jednou za rok by měl hinduista do sekty zajít. Pravověrní hinduisté navštěvují sektu
každý druhý nebo třetí měsíc. Čtvrtým náboženským centrem je poutní místo – tírtha. V Indii
se vyskytuje tisíce poutních míst s různou mírou důležitosti a významu, k nimž nepřetržitě přicházejí davy věřících. U posvátných vod, především u Gangy, jsou poutní místa
nejdůležitější. Každý hinduista by měl alespoň jednou v životě takové místo navštívit.
Životním cílem převážné části hinduistů je uskutečnění obtížné cesty k himálajským chrámům
u pramenů Gangy přinejmenším jednou za život. Velmi oblíbené jsou poutní místa
v Hardváru, Váránasí a Rišikéši. Je úplně normálním jevem, když rodina cestuje přes celý
poloostrov, ze západu na východ, ze severu na jih a opačně, aby mohla navštívit poutní
svatyně. V dnešní době je putování usnadněno dopravními prostředky. (Marková D. a kol.,
1996, str. 165)
Někdy rada starších – paňčájat udělí některému z hříšníků, který se provinil proti
kastovním předpisům, trest v podobě pouti. Občas bývá trest zpřísněn o několik desítek
kilometrů pěší chůze. (Halík T., 2006, str. 202)

Kumbhméla
Mély jsou menší oslavy, dlouhodobější trhy, které se soustřeďují na poutních místech.
Společně se svátky mají za úkol zapojit všechny společenské vrstvy hinduistů i ostatních
věřících a odstranit všechny odlišnosti mezi světským a náboženským způsobem myšlení
v indické společnosti. Největší a nejznámější mélou na světě je Kumbhméla. (Jordan M.,
2000, str. 65)
Největší pouť Kumbhméla se koná jednou za dvanáct let na soutoku dvou indických
řek Jamuny a Gangy ve městě Iláhábád. Hinduisté dokonce věří, že na tomto místě je soutok
tří řek – Gangy, Jamuny a neviditelné Sarasvatí, která se ukryla pod povrch před zlými
démony, aby se bezpečně vlila do Gangy a Jamuny. Z tohoto důvodu se toto místo nazývá
Trivénísangam – soutok tří řek. Z historických památek vyplývá, že Kumbhméla se zde
konala už na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století. Ve výjimečném postavení slunce ve
znamení Skopce a Jupitera ve znamení Vodnáře v měsíci mághu a vybraných dnech má
koupel nejvyšší význam – poutníci jsou očištěni i od těch nejhroznějších činů a ten, kdo zde
dobrovolně zemře, se stane nesmrtelným. Nejenže v takových chvílích je stísněný prostor, ale
může dojít i k ztrátám na životech. Kumbhméla se koná na čtyřech posvátných místech, ale
v jinou dobu a v menším počtu než v Iláhábádu, který je nazýván král všech poutních
míst – tírtharádža. Podle dávné legendy o džbánu nesmrtelnosti, kdy se mezi bohy a démony
strhl boj a silnější démoni džbán – kumbha získali a poté syn boha Indry – Džajanta džbán vytrhl. Změnil se v ptáka a na čtyřech místech, kde odpočíval a pokládal džbán, vznikla
posvátná místa – Iláhábád, Násik, Hardvár, Udždžain. Poutníci se sjíždějí na tyto posvátná
místa každý rok. Jednou za šest let se koná tzv. poloviční Kumbhméla – Ardhkumbhméla, to
se na tírtharádžu sjíždějí milionové zástupy věřících, stejně jako na Kumbhmélu konanou po
dvanácti letech, po čtyřletých intervalech se pak pořádají menší kumbhmély. Většinu
návštěvníků reprezentují obyčejní poutníci. Ti se podrobují očistnému obřadu, který vrcholí
koupelí na soutoku řek. Obřady řídí prajágválové nebo pandové, kteří mají poutníky přiřazené
podle obvodů. V dnešní době se od složitého obřadu upustilo a dodržuje se jen koupání,
holení a placení poplatků. Od zápisu u pandy se jde poutník rovnou ostříhat k holiči. Ten mu
na těle nenechá jediný vlas ani chloupek, pryč musí obočí i řasy. Objevují se i výjimky jako
jsou obyvatelé Iláhábádu, sikhové10 a vdané ženy, těm holič ustřihne jen symbolický
pramínek vlasů. Vdovy musí být oholeny celé. Do posvátné řeky se pak vloží vlasy, každý
vlas má symbolizovat promíjení mnoha nových zrození a dlouhé roky v nebi. Vrcholem celé
slavnosti v den nejvýznamnějšího svátku je masová koupel sádhuů11, kteří v astrologicky
nejvhodnější chvíli v houfech vstupují do vody. (Zbavitel D. a kol., 1964, str. 162 – 167)

Rituály životního cyklu
Hinduismus patří mezi náboženství, které mají dokonale propracovaný systém obřadů
spojený s průběhem celého životního cyklu. Ve staroindických zákonících se nařizovalo asi
čtyřicet rituálů provázejících člověka od narození po smrt. Některé z nich už v minulosti
zanikly a mnohé z nich se uskutečňují jen v určitých krajích Indie. V ortodoxních rodinách je
četnost prováděných životních obřadů značně vysoká. (Zbavitel D. a kol., 1964, str. 170)
Zatímco vesnice v Indii se drží svých tradic, městská společnost zažívá pokrok. Ve
městě pomalu mizí hranice kastovnictví a pozvolna se rozpadá zvyk dědičnosti zaměstnání,
ženy vystupují ze stínů mužů a pracují na prestižních postech a univerzity navštěvují už
i mladiství z kasty nedotknutelných. Pokrok je nezpochybnitelný. Při pečlivém pozorování
městské společnosti nicméně dospějeme k závěru, že pokrok se děje jen na povrchu. Zmíněný
výčet je jen vnějšími znaky a nemá téměř nic společného s osobním a rodinným životem
hinduisty. Už od nepaměti v domovech vládne tradice. (Marková D. a kol, 1996, str. 159)
Hinduista v průběhu života prochází tradičním souborem rituálů životního cyklu od
početí po zpopelnění na pohřební hranici. Jejich množství je odlišné podle kraje a kasty.
Každý rituál značí ukončení jedné etapy životního cyklu a začátek dalšího a každý značí
rituální proces člověka ke zdokonalení. (Knotková- Čapková B. a kol., 2004, str. 142)

Rituály od početí po narození
Početí dítěte je v hinduismu považováno za posvátný akt, jemuž indická mytologie
poskytuje kosmickou důležitost – žena je země, muž nebe, muž je dárce semene, žena pole.
Z matčina těla se údajně vytváří maso, krev a vnitřnosti, z otcova semene se vytváří zuby,
kosti, sperma a tělesný oběh. Když převládají látky z matčina těla, narodí se dcera. Je-li
silnější hmota z otce, narodí se syn. Narození potomka do rodiny se slaví jen v případě, že je
to chlapec. Narodí-li se chlapec, ženy čekající u porodní místnosti to oznámí celé společnosti
hlasitým troubením na mořskou lasturu. Je- li to děvče, žádné troubení ani oslavy se nekonají.
Na pohlaví dítěte mají prý vliv obřady plození chlapce, které se začínají konat již ve třetím
měsíci prvního těhotenství. Později se provádí rituál rozčísnutí vlasů. Nastávající otec třikrát vjede dikobrazím ostnem těhotné manželce do vlasů, současně se recitují mantry12 a obětují se

Narození
Narození hraje důležitou roli. Podle hinduistů určuje celý život postavení planet
v okamžik narození. Je tedy nezbytné, je co nejpečlivěji zaznamenat. Následně astrolog
vypracuje horoskop na žlutý papír, na který nakreslí červeným inkoustem složité grafy. Poté
papír svine do ruličky a sváže červenou šňůrkou a předá ho matce, která ho hlídá jako
nejcennější poklad. Horoskop je posuzován při všech hlavních událostech hinduistova života,
podle něhož kněz stanovuje příznivé momenty pro všechny rituály, kterými hinduista projde.

Nejdůležitější úlohu sehrává při volbě partnera. Astrologové se snaží okamžik zrození aktivně
předpovídat. (Preinhaelterová H., 1997, str. 2)
Pro porod jsou speciálně vyhrazeny prostory jen pro tuto funkci. Místnost musí být
důkladně očištěna bráhmanem před porodem, ale i po něm. Na vesnicích se pro porod staví
zvláštní chaty. Většinou jsou to jen chatrče, ale žena v nich kromě porodu musí
s novorozencem strávit určitý čas. V té době se nesmí setkat s ostatními obyvateli domu,
kromě osoby přidělené pro péči o dítě a o ni. Z chaty může matka s dítětem odejít až po
vykonání očistných obřadů. Matka je po porodu považována za nečistou. Všeobecně je
zvykem, že čím vyšší kasty je nemluvně, tím tvrdší jsou předpisy pro očistu matky a dítěte.
Nejčastěji používaným způsobem očištění je voda, nejlépe voda z Gangy, jejíž malou zásobu
má doma každá rodina a sušený kravský trus. Stav odnětí od ostatních obyvatel je brán spíše
jako ochrana a místo pro odpočinek pro matku vyčerpanou po porodu. Po samotném porodu
se provádí několik obřadů. Těsně po porodu, ještě než se odstřihne pupeční šňůra, se otec
dotkne rtů novorozeněte zlatou lžící nebo prstenem namočeným v medu, tvarohu a rozteklém
másle. Současně se do pravého ucha dítěte zašeptá třikrát jméno bohyně Váč15. Dítěti se
přestřihne pupeční šňůra a než se mu dá napít z prsu, vyberou pro něj rodiče vhodné jméno,
známé jen pro ně a které nemůže být známo veřejnosti až do puberty. Tento obřad se nazývá
Samskára – vytvoření moudrosti. Běžné jméno se při obřadu dává dítěti deset až dvanáct dní
po porodu, někde až po roce. Často se dítě pojmenovává podle astrologicky vhodného boha.
Většinou je to maska pravého jména, které je způsobem utajení ochraňováno před uhranutím
a jiným zneužitím. Dávnou víru ve výskyt sudiček a pomocnic při porodu o začátku života dítěte připomíná obřad, který se koná šestý den po porodu, jedná se o naklonění bohyně
Šašthí16. Čtvrtý měsíc po narození nastává den, kdy dítě smí prvně opustit stavení a vidět
měsíc a slunce. V šestém měsíci přichází den, kdy dítě poprvé pozře tuhou stravu – vařenou
rýži. V sedmi měsících se uskutečňuje obřad propíchnutí ušního lalůčku a pověšení kroužku.
Děvčatům se píchá do levého ucha a hochům do pravého. Konečný obřad této životní etapy se
týká prvního holení hlavy, zároveň se na temeni hlavy nechá malý cop vlasů. Tento obřad
souvisí s poutěmi a sliby. (Halík T., 2006, str. 51 – 52)

Vstup do vzdělání
Jedním z nejdůležitějších obřadů hinduistického chlapce je rituál upanaja – zavěšení
posvátné šňůry. Na posvátné předání šňůry je u hinduistů pohlíženo jako na druhé, rituální
zrození, z toho důvodu se držitelům říká dvojzrozenci – dvidža. V dnešní době mohou
posvátnou šňůru získat zpravidla bráhmani, ale ve svatých textech najdeme, že i kšátrijové
a vaišjové na ni mají právo. Obřad je spojen se slavnostmi a trvá tři dny. Obřad musí
vykonávat bráhman, který má dobré znalosti manter, které při obřadu recituje za přítomnosti
chlapce a jeho otce. Rituálu předchází oběť sedmi pokolením zemřelých předků, kterou se
žádá o jejich požehnání. Před hlavní slavností se chlapcovi obřadně oholí hlava. Chlapec si
sedne na malou stoličku mezi čtyři banánovníky zasazené do kusů hlíny, přistoupí k němu
rodinný holič, sáhne si břitvou na čelo, ostříhá chlapci vlasy a vyholí mu hlavu, ale na temeni
mu zanechá malý chomáček vlasů na další cop, zároveň u toho kněz recituje nařízené
průpovědi. Dále se provádí obřadní koupel, po které je chlapec oblečen do oranžového hávu
z plátna nebo hedvábí. Po těchto předběžných obřadech usedá syn mezi otce a kněze na zem
před rodinného boha, všichni tři musí mít tváře otočené k východu. Bráhman zavěsí přes levé
rameno a hruď chlapci posvátnou šňůru a zakončí ji svázáním posvátného uzlu na jeho
pravém boku. Od tohoto momentu ji dvojzrozenec nemůže sundat a po prošoupání dostane
novou posvěcenou šňůru. Posvátná šňůra je složená ze tří bílých bavlněných vláken, z nichž
každé vlákno symbolizuje božskou trojici – Brahmu, Šivu a Višnua a všechny tři vlákna jsou
spletí tří tenkých nitek. Obřad má několik dalších částí – zavěšení šňůry z posvátné trávy,
dotýkání se čela, očí, uší, srdce a jednotlivých končetin, uctívání ohně. Kněz v roli
duchovního učitele při všech úkonech vyslovuje verše z véd a chlapec je po něm pořád
opakuje. Chlapec se při obřadu musí naučit gájatrímantru, nejposvátnější z rgvédských obětních hymnů. Po jeden měsíc když ráno vstane a umyje se, musí ji pronést stoosmkrát,
vzývá tak boha Savitara17. Obřad se koná v uzavřené místnosti, proto aby se hoch mohl plně
koncentrovat na obsah manter, správnou intonaci a výslovnost. V místnosti je jen chlapec,
jeho otec a kněz, nikdo jiný tam nesmí vstoupit. Hoch tu prožije tři dny odříkání, spí na
rohoži, sám si připravuje jednoduché jídlo a nemůže odtud odejít, jelikož mu po celou dobu
obřadu není dovoleno pohlédnout na slunce. (Zbavitel D. a kol., 1964, str. 172 – 173)
Dříve odcházel chlapec po obřadu k zvolenému guruovi, který ho pak učil všemu
potřebnému. Žákovi se říkalo brahmačárin. Žáci z vyšších kast se obvykle zúčastňovali mnohaleté náboženské výuky u vybraných guru a ostatní hoši se učili v tradičních zbožných
tólách. V dnešní době se už tyto způsoby téměř nepraktikují a i synové bráhmanů chodí do
školy. Právě pro mladíky z bráhmanských rodin živící se obětnictvím je důkladné naučení
náboženství základním prvkem profesního vzdělání. Klíčovou složkou je výuka sanskrtu,
protože všechny hinduistické náboženské texty jsou napsány v tomto mrtvém jazyce. (Halík
T., 2006, str. 62 – 64)
Obyčejně studium trvalo dvanáct let. Pilní žáci, kteří se naučili látku v kratší době,
mohli odejít domů dříve. Žáci se kromě védských textů učili i podstatu astrologie, astronomie,
grafiky, fonetiky, matematiky a jiných disciplín. Brahmačárini za studium obvykle neplatili
žádné poplatky, na oplátku pro učitele a jeho rodinu vykonávali domácí práce a po ukončení
studií mu to oplatili, jak jen to majetkové poměry rodiny umožňovaly. Odměnou bývala
zpravidla kráva. Žáci si nemohli přivydělávat, žili jen z nepatrných peněžních darů. Znakem
této starodávné tradice je hůl a mošna, do které dostávali chlapci při zavěšení posvátné šňůry
dary jako peníze a rýži od rodiny a známých přátel. Po návratu domů ze studií se koná další
významný obřad nazývaný samávartana – návrat. V současnosti tento rituál navazuje na obřad
zavěšení posvátné šňůry a je součástí jeho radostného ukončení. Po rituální koupeli chlapec
vymění oranžový háv za slavnostní hedvábné šaty, hůl vystřídá deštník, který je moderním
znakem zdaru a úspěchu. Poté co se chlapec vrátí domů, si smí užívat pozemských radostí,
začlenit se do společenského života své kasty a radilo se mu, aby se co nejdříve oženil,
protože oženit se a mít děti náleželo do nejsvětějších povinností hinduistů. (Zbavitel D. a kol, 1964, str. 173 – 174)
Všeobecné náboženské vzdělání je v hinduismu hlavně úlohou matek. Ty dětem
převypravují mytologické příběhy z Mahábháraty a Rámájany. Matky v Bengálsku pro
výchovu svých dcer používají krátké mytologické příběhy s veršovanými pointami, které se
dívky musí naučit zpaměti. Dívky zpravidla další náboženskou výchovu nedostávají, i když
navštěvují základní školy, ale to nebývá pravidlem. Nicméně indická státní škola do své
výuky náboženství jako učební předmět nezařazuje. V současnosti se po celé Indii vyskytuje
množství škol zvaných Ramakrishna Mission, podle duchovního učitele z 19. století
Rámakrišny, které vedle všeobecného vzdělání poskytují i důslednou náboženskou výuku.
(Halík T., 2006, str. 62 – 64)

Před svatbou
Hinduistický sňatek neznamená dobrovolné spojení dvou lidí, manželský život je
povinnost náboženská i společenská. V poslední době stoupá počet manželství z lásky, je to
především v modernizujících městech. Manželský svazek má ženě i muži pomoci uskutečnit
jejich smysl života, naplnit tradiční životní záměr a v neposlední řadě zabezpečit pokračování
rodu. Úlohu a postavení členů rodiny určuje tradice, zatímco manžel je pánem ženy – pati
a živitelem – bhartr, žena mu je družkou a společnicí ve všech radostných i neradostných
chvílích, jež závisí na dharmě. Jedna z radostných chvil je narození syna. Právě díky němu
nebudou rodiče zapomenuti, protože po jejich smrti je syn opakovanými oběťmi chrání před
pobytem v pekle. Naopak dcera v domě zastupuje přítomnost bohyně štěstí – Lakšmí.
(Marková D. a kol, 1996, str. 160 – 161)
Bývá zvykem, že hinduistický sňatek je domluven rodiči budoucích manželů. Jinak to
ani není možné, protože sotva dívky dospějí, nesmí se stýkat s mladými muži, se kterými
nejsou v příbuzenském vztahu, tak to stanovují společenské zvyklosti. Výjimkou jsou mladé
dívky, které se s muži seznámily na studiích nebo v zaměstnání. Ovšem taková známost
málokdy skončí svatbou. Při vyjednávání se bere v potaz postavení ženicha, majetek
nevěstiných rodičů a celá řada dalších pravidel. Budoucí manželé musí náležet ke stejné kastě
a společenské třídě. Ve vyšších kastách se pohlíží i na to, aby budoucí snoubenci nepatřili ke
stejné rodině18. Svou úlohu sehrávají i astrologové, kteří podle horoskopů a postavení hvězd
budoucích manželů stanoví, v jaký den se má konat svatba. Hodně zasnoubení bylo právě
odvolaných jen z toho důvodu, že se neshodovalo postavení hvězd v horoskopech. (Zbavitel
D. a kol, 1964, str. 174 – 175)
Po posouzení rodových hledisek si ženichova rodina prohlédne nevěstu a rodina nevěsty ženicha. Pokud obě strany dospějí k přijatelnému zevnějšku, vzdělání, majetkovým
poměrům, chování a vhodnému horoskopu, stvrdí se svatební nutnosti za účasti svědků
obřadem. V astrologicky vhodný den přijde nevěstina rodina do ženichova domu. Tam se
uskuteční hostina a definitivně se určí věno, dopodrobna jsou vypsány všechny kusy výbavy
a jsou spočítány všechny předsvatební pozornosti, kterými nevěstina rodina obdaruje
ženichovu rodinu, ty jsou den před svatbou poslány do ženichova domu.Z otcovy strany se za rodinu považuje příbuzenstvo až do sedmého kolene, ze strany matčiny je to
příbuzenstvo do pátého kolene. Ovšem toto pravidlo se až tak striktně nedodržuje. (Marková D. a kol, 1996, str.
160 – 161) Na hostině se také dohodne počet svatebních hostů v domě nevěsty. Výdaje platí nevěstin rod, i když se počet
hostů může vyšplhat do stovek i tisíců. Je to z toho důvodu, že na rozdíl třeba od křesťanství
není sňatek stvrzen písemným dokladem a hosté mají úlohu svědků, protože čím jich je víc,
tak tím svatba vejde v širší povědomost. Nejjednodušším uzavřením sňatku je registrace na
úřadě, která patří mezi nejméně používaný způsob. Podobná sešlost se poté koná i v domě
nevěsty, též se koná hostina s určením povinností ženichovy rodiny. Ty se obvykle nesepisují
a jsou menší, zato dary pro nevěstu a na svatební hostinu jsou početnější. Po těchto dohodách
je už sňatek z poloviny uzavřen. Jak již bylo zmíněno svatba, nejpodstatnější z deseti svátostí
hinduistické tradice, se podrobuje hvězdným zákonům. V praxi se to uskutečňuje tak, že kněz
podle horoskopů snoubenců a kalendáře vyznačí několik dní, z kterých si pak rodiny jeden
vyberou19. Poté kněz určí přesnou minutu, kdy se má obřad konat. Den před svatbou se
u rodin nevěsty a ženicha koná přátelská hostina, která slouží k rozloučení se se svobodnými
přáteli. V tento den se dříve konal i obřad kurkumové koupele, která měla vliv na zkrášlení
a očistu. Koupel obstarávala matka nevěsty dohromady s čtyřmi vdanými ženami
z příbuzenstva. Svatebním obřadům žen se říká – obřady pěti vdaných. V dnešní hektické
době se koupel omezila na potření čela ženicha a nevěsty kurkumovou pastou, to ale až ve
svatební den. Po obřadu udělá bráhman, za recitace manter, ženichovi na čelo santálové
znamení a zbytek pasty pošle spolu s ostatními svatebními dary do domu nevěsty, aby i ona
dostala znamení na čelo, tak jak to má být. Svatba se koná v soukromí, nikoliv v chrámu.
Žádný obřad životního cyklu se nekoná v chrámu. Každá rodina provádí oběti doma před
svým božstvem, zejména při podstatných obřadech se vymezí a posvětí vodou z Gangy
čtyřúhelník obklopen banánovníky. (Preinhaelterová H., 1997, str. 47 – 76)
Tradice od ženy očekává, že porodí manželovi dítě – syna. Jestliže se tak nestane, tak zvyklosti muži přímo doporučují, aby si z takového důvodu přivedl druhou ženu, a když bude
třeba, tak i další, aby splnil hlavní cíl manželství. (Zbavitel D. a kol, 1964, str. 253)

Svatba
Svatební obřad má několik složek, ty vycházejí z védské tradice a i přesto, že každá
oblast Indie má své zvyky, základní složky jsou v podstatě stejné. Obřad se koná v nevěstině
domě a vykonává jej bráhman za přítomnosti svatebních hostů. Předtím než ženich opustí domov, pokloní se před domácím božstvem. Ve stanovený čas přijede do domu nevěsty ve
slavnostním oděvu a s květinovým věncem na krku. Doprovází ho rodinní příslušníci
a přátelé, někdy také kapela. Budoucí tchán ženicha přivítá a podá mu stříbrný tác se snubním
prstenem a svatebními šaty, do kterého se ženich musí převléknout. Nevěsta je oděna do
brokátového nebo hedvábného sárí20 a je ozdobena zlatými nebo stříbrnými šperky21, většinou
to bývá část jejího věna. Nevěsta se zahalí do rudého závoje a její bratr ji dovede do svatební
místnosti. I ženich je zakryt hustým závěsem, aby neviděl nevěstu, která ho nejdříve musí
sedmkrát obejít. (Zbavitel D. a kol, 1964, str. 176)
Poté si ženich s nevěstou ukážou tvář, podle starého zvyku se do této chvíle snoubenci
nemohou spatřit. Nevěstě se kolem zápěstí uváže nit a pak se jí rituálně natírají vlasy jako
známka toho, že už je vdaná. (Halík T., 2006, str. 66 – 67)
K samotnému svatebnímu obřadu si sednou snoubenci proti sobě po boku bráhmana
a nevěstina otce, na hlavách mají tradiční korunky. Za přednesu posvátných manter svěří otec
nevěstu ženichovi, ten přijetí potvrdí. Celé tento prosec stvrdí kněz, který pod rudou rouškou
spojí ruce ženicha a nevěsty posvátnou šňůrou a pokropí je vodou z Gangy. Mezi
nejdůležitější složky obřadu patří uctění ohně jako hlavního svědka svatby. Nevěsta se
ženichem u ohně opakují po bráhmanovi verše z véd a přikládají do něj různé oběti jako rýži,
větvičky, květy a ovoce. Nevěstin závoj se sváže s cípem ženichova oblečení, protože uzel
značí nerozlučné manželské spojení. Poté je kněz vybídne, aby povstali a obešli svatý oheň
sedmi kroky, ženich u toho povídá části svatých textů, které vyjadřují věrnost, sílu, majetek,
zdraví, narození synů, dlouhý život a přátelství. Nevěsta šlápne při každém kroku na hrstku
rýže. Od této chvíle nabývá manželství platnost. Rituál u ohně trvá dvě až tři hodiny.
V pozadí hraje kapela a hoduje se. (Zbavitel D. a kol, 1964, str. 176)

Po svatbě
Po svatbě si ženich za účasti veselého procesí odvádí nevěstu domů. Součástí
několikadenního putování je nápoj – čang22, který se popíjí ve velkém množství. V ženichově
domově položí nevěsta třikrát nohu na mlýnský kámen jako symbol věrnosti. Je-li nevěsta plnoletá, zůstane v novém domově natrvalo. Přestože existuje zákon, který nedovoluje
uzavírat dětské sňatky, stává se, že i v dnešní době jsou v Nepálu nebo Indii dívky
provdávány v dětském věku. V takové situaci se dívka vrací domů k rodičům, kde se učí vést
domácnost, dokud se z ní nestane dospělá žena. (Halík T., 2006, str. 67)
V ženichově domově přivítá novomanžele dav příbuzných a sousedek. Na dvůr se
postaví obřadní baldachýn, novomanželé se postaví pod něj doprostřed namalovaného kruhu,
nevěsta dostane do ruky kulatý džbán a všechny sousedky a příbuzné pohladí ženicha
a nevěstu, něco jim povykládají a udělají magické ochranné kruhy. (Preinhaelterová H., 1997,
str. 86 – 87)
Přivítání nevěsty v domě ženicha je spojeno s různorodými zvyklostmi. V domě
ženicha se také uskutečňuje rituál uctívání domácího ohně, znovu za přítomnosti nevěsty
i ženicha. Prakticky ve všech oblastech Indie končí svatební zvyklosti malou oslavou, k níž
neodmyslitelně patří zpěv svatebních písní, někdy se také ozdobí ložnice novomanželů
různými kvítky. (Zbavitel D. a kol, 1964, str. 177)

20 Ženský oděv
21 Záleží na majetku rodiny, většinou v bohatších rodinách jsou to šperky zlaté a v chudších rodinách šperky
stříbrné. (Zbavitel D. a kol, 1964, str. 176)
22 Nealkoholický nápoj

 

zrající plody. (Halík T., 2006, str. 51)
V pátém měsíci se uskutečňuje obřad Pěti nektarů. Rodinný lazebník natře ženě tělo
pastou z oleje a dalších různých, rostlinných složek a ostříhá jí nehty. Udělá ženě jakousi
celkovou přírodní kosmetiku. Poté se žena vykoupe, obleče se do nových šatů a za přednesu
manter se jí dá pět nektarů. Těmito nektary jsou mléko, rozpuštěné máslo, třtinový cukr, med
a sladké dahí13. Následně dostane uvařenou rybu se zeleninou na všechny způsoby, protože
musela držet celý den půst. Aby se Osudu názorně předvedlo, jak má vše udělat, nakrmí se
z ženina talíře dalších pět žen, které mají zdravé dítě a jeden chlapec. U nějakých rodin se
rituál koná až v sedmém měsíci. Nastávající matka obdrží nektarů sedm, navíc dostane šťávu
ze zeleného kokosového ořechu a banán. Budoucí matce a očekávanému potomkovi jsou
vzdávány i další zásluhy. V osmém měsíci zajišťuje kněz matce a dítěti oblibu bohyně
Aštambariky a v devátém bohyně Durgy14. Jelikož je hinduistický kalendář lunární, má
měsíce kratší a délka těhotenství je v hinduismu deset lunárních měsíců. Ke konci těhotenství
se koná ještě jeden obřad. Nazývá se Sádh a znamená choutky, touhu, těhotenské choutky.
U budoucí matky se sejdou příbuzní s dárky a snaží se jí vyplnit všechna přání a přitom se
podává pohoštění. Na oplátku je pak žena zvána na návštěvu a pohoštění k sousedům. Tento
zvyk se provádí proto, aby nastávající matce navodil pohodu. V konečném stádiu těhotenství
se objevuje i několik zákazů, např. v osmém měsíci nemá žena dovoleno cestovat.
(Preinhaelterová H., 1997, str. 7 – 12)

 

Hindui (Slabika ÓM je považována za klíčovou mantru v hinduismu. Symbolizuje vysvobození se z cyklu
znovuzrození. Vyslovuje se A – U – M. A značí bdění, U snění a M hluboký spánek a dokonalé ticho. ÓM se
pronáší i u některých rituálů. (Kirste R., 2002, str. 89) Védy mají čtyři části: Rgvéd – zahrnuje chválů bohů a rituály s tím spojené. Sámavéd – obsahuje verše, které
se zpívají u obětních rituálů. Jadžurvéd – pojímá verše, které recitují kněží kontrolující védskou oběť. Atarvavéd
zahrnuje kouzla a zaříkání. (Littleton C. Scott, 1998, str. 20)
Pataňdžali žil někdy mezi druhým a pátým stoletím před Kristem a jeho nauka pocházela prý od samotného
Šivy. (Jordan M., 2000, str. 59)
4 V Jógasútře není bůh Šiva pod svým jménem, ale uvádí se pod přívlastkem Íšvara – Nejvyšší pán. (Jordan, M.,
2000, str. 59)
5 Někdy též ahimsá

Pohřeb
Základní myšlenka, kterou se hinduisté vymykají ostatním náboženstvím kromě
buddhismu, je víra v reinkarnaci. Proto si většina hinduistů smrt pečlivě plánuje. V tomto
plánování vidí opatření, jak si zabezpečit další nový život. Zvyk hinduistům nařizuje, aby
závěrečné období života žili jako sannjásinové – lidé, kteří se zřeknou všeho majetku, starostí
o tento svět a zasvěcují svůj život duchovním myšlenkám. V současnosti neodcházejí staří
hinduisté z domova tak často, i když stále se najdou jedinci, kteří se vydají zemřít na poutní
místo ke Ganze, nejčastěji do Váránasí. Ten, kdo umírá doma, má mít vedle sebe ve chvíli
smrti přítomného nějakého příslušníka rodiny mužského pohlaví, který ho podle tradice
chrání před zlými duchy. (Halík T., 2006, str. 100)
Povinnost synů je odnést mrtvého na spalovací hranici u řeky. Tělo se má nést hlavou
směřující k řece a přitom se vyvolávají jména bohů. Mrtvého na své poslední cestě provází
jen nejbližší přátelé a mužští členové rodiny. Není společenskou povinností účastnit se pohřbu
tak jako u nás, až při obřadech zakončujících období smutku přicházejí společenské
povinnosti. Na spalovacím místě se tělo symbolicky polije vodou z Gangy a zabalí se do
plátna. Poté je položeno na pohřební hranici hlavou k severu. Synové a příbuzní vezmou do ruky hořící proutky a sedmkrát projdou kolem hranice. Obřad vrcholí ve chvíli, kdy nejstarší
syn položí hořící proutek třikrát na ústa zemřelého. Bůh Ohně ho svým plamenem očistí na
konec pouti jeho pozemského života. Následně se zažehne hranice a počká se, než začne
dohořívat. Každý z přítomných hodí do dohořívajícího ohně posledních symbolických sedm
kousků dřeva. Ve chvíli, kdy hranice dohoří, vloží nejstarší syn ostatky do hliněné nádoby. Ty
odnese ke Ganze a ponoří do vody. V nové hliněné nádobě se přinese voda z Gangy, kterou se
prostor spalovací hranice rituálně očistí. Na místě se poté hliněná nádoba rozbije, stejně tak
i další věci, které byli potřeba k úpravě zemřelého. Nakonec kasta spalovačů mrtvých místo
zamete a přichystá ho pro další pohřební hranici. Přítomní příbuzní po obřadu provedou
očistnou koupel, při níž se musejí do posvátných vod řeky ponořit až po hlavu.
(Preinhaelterová H., 1997, str. 118)
Přestože kremace je většinovým zvykem, u některých kast se můžeme velmi zřídka
setkat i s pohřbíváním do země. Stejně tak není- li některým hinduistům dopřáno, aby zemřeli
u Gangy, přejí si přinejmenším, aby do svaté řeky byl vhozen jejich popel. Proto členové
rodiny občas předají urnu s popelem poutníkům, kteří mají cestu k některému posvátnému
chrámu u Gangy. Takto zemřelí se většinou spalují na nějakém odlehlém místě za vesnicí
obehnaném zdí a u vody. Mužští potomci zesnulého mají povinnost držet přísný smutek až do
dne zádušní slavnosti. Do té doby se nemůžou česat, holit se. Oblékají se do bílého plátna
a nesmějí nosit ani obuv. V případě, že synové vychází z domu, musí sebou nosit malý
kobereček, proto aby rituálně neznesvětili místo, na které se posadí. V době smutku mají také
zákaz uctívat veškerá božstva. U nižších kast přetrvává toto období i měsíc, u bráhmanů jen
deset dní. Po období smutku se vykonává zádušní obřad šráddha. Při něm nejstarší syn
obětuje duši nebožtíka mléko, vodu a kuličky ze syrové rýže a rozpuštěného másla. Provádění
tohoto obřadu spočívá v názoru hinduistů, podle kterých není duch zemřelého schopen
reinkarnace ani odchodu na onen svět do té chvíle, než se za něj vykoná zádušní obřad a duch
může škodit i pozůstalým. Až po uskutečnění šráddhy se duch může uvolnit z tohoto prokletí
a udržet se na své cestě cyklem životů nebo docílit vykoupení. Z toho důvodu chce mít každý
hinduista mužského potomka, který za něj po smrti udělá zádušní obřady. U lidí, kteří syna
nemají, byl vymyšlen náhradní obřad ádja-šráddha, který člověk může vykonat již za svého života.

Úděl vdov
Hinduistická vdova má na společenském žebříčku nejnižší místo. Ze zákona z roku
osmnáct set padesát šest je povoleno znovuprovdání vdov. Přesto v ortodoxní hinduistické
komunitě se dívka provdaná a ovdovělá v dětství, už nikdy nevdá. Je to z toho důvodu, že
neporodila manželovi syna a hned po jeho smrti, pokud žila v tchánově domě, byla vrácena
zpět ke své rodině. U své rodiny to také vdova nemá snadné. K jídlu dostává jen chléb, jednou
denně nemaštěnou rýži bez příloh a dvakrát do měsíce musí držet půst. Jíst smí odděleně od
ostatních členů rodiny nejlépe mezi ostatními vdovami. Vdovy nemají dlouhé vlasy, nenosí
šperky, chodí v nebarevném oblečení. Vdova je znakem neštěstí. (Preinhaelterová H., 1997,
str. 102 – 103)
V minulosti, když ženě zemřel manžel, se prováděl zvyk sátí. Tento obyčej je
považován za sebevraždu. Pokud ženě zemřel manžel, žena se nechala upálit za živa s ním na
jeho pohřební hranici. Převážně se tradice objevovala u vysoce postavených lidí, hlavně
u rádžů. Už od poloviny devatenáctého století je sátí zakázané, ale i přesto se občas provádí
i dnes. Reformátoři, usilující o jeho odstranění tvrdí, že sátí vzniklo mylným výkladem
staroindických zákoníků. Jeden z posledních případů, který vzbudil v indických médiích vlnu
nevole, se stal v září roku devatenáct set osmdesát sedm a jednalo se o sebeupálení
osmnáctileté ovdovělé dívky. (Halík T., 2006, str. 101 – 102) Dnešní hinduistické ženy se
zásluhou demokratizace a modernizace indické společnosti tohoto nehumánního činu nemusí
obávat.

Závěr
Cílem bakalářské práce bylo podat souhrn obřadů současných a nedávných, tradic
konaných v hinduismu a nahlédnout tak do každodenního života lidí indického subkontinentu.
Odkrýt tajemství hinduistického života a jeho zvyků. Zároveň mi tato práce pomohla naplnit
moji zvědavost ohledně hinduismu a ukázalo se, že můj zájem o něj byl oprávněný.
Zjistila jsem, že moderní pokrok se nevyhnul ani tradiční Indii. Zatímco před pár lety
bylo běžné obětování velkých zvířat nebo obětování vdov, během dlouholetého vývoje se
oběť změnila na podobu rýže nebo kvítek. Uvolňují se hranice kastovního systému, který byl
trnem v oku mnoha lidem a zároveň se povoluje lidem z nižších kast vykonávat činnosti, které
jsou pro Západní svět naprosto běžné jako např.: studium.
Na druhou stranu se v Indii stále striktně dodržuje hodně nesmlouvavých tradic, které
jsou pro Západ nepochopitelné jako např. v manželství postavení ženy, která má prakticky
povinnost porodit syna, který se v budoucnu postará pomocí oběti o posmrtný osud rodičů,
pokud se tak nestane, doporučuje se mužům, aby si přivedli novou ženu.
Hinduismus je v Indii součástí snad všech činností běžného života. Všechno vychází
z myšlenky reinkarnace, se kterou úzce souvisí myšlenka neubližování – áhinsa. Hinduisté
věří, že všechno špatné se jim promítne do dalšího života, proto si ortodoxní hinduista třeba
předtím, než usedne na lavičku, místo pořádně omete, aby snad nedopatřením nezasedl
drobný hmyz.
Stejně tak jako kdysi podnítil můj zájem učitel, mohla by tato práce sloužit k inspiraci
pro žáky. Dle mého mínění se přínos této bakalářské práce nachází právě v tom, že shrnuje
a soustřeďuje hinduistické obřady do přehledného celku, který snad najde uplatnění ve
výchovně vzdělávacím procesu..

 

 

buddhismus i džinismus to zavrhují, stejně jako odmítají védskou mytologii (soudí, že nemá pro duchovní život člověka a jeho vysvobození z cyklu koloběhu takřka žádný význam) hinduistická společnost dělená na kasty. původně nazývané „varny (tedy „barvy ) termín kasty: z portugalštiny (viz evropské stavy) buddhismus i džinismus kastovní systém odmítají. kastovní systém (dědičný): nejvyšší vrstvou jsou kněží zvaní brahmani: znalost posvátných textů i obětí v chrámech, znalost sanskrtu, vegetariáni (bílá barva) dále jsou to kšatrijové: tradiční třída válečníků a panovníků, šlechty, písařů, úředníků (červená barva)

Z knih: Použitá literatura
FILIPSKÝ, Jan. Lexikon východní moudrosti: buddhismus, hinduismus, taoismus, zen. 1. vyd.
Olomouc: Votobia, 1996. ISBN 80-856-0554-6.
HALÍK, Tomáš. Prolínání světů: ze života světových náboženství. 1. Praha: Nakladatelství
Lidové noviny, 2006. ISBN 80-7106-834-9.
JANÍČEK, Rudolf. Bhagavadgíta, neboli, Zpěv vznešeného. Liberec: Santal, 1995. ISBN 80-
901531-8-6.
KIRSTE, Reinhard. Svátky světových náboženství. 1. Praha: Vyšehrad, 2002. ISBN 80-7021-
588-7.
KÜNG, Hans. Po stopách světových náboženství. 1. Brno: Centrum pro studium demokracie a
kultury, 2007. ISBN 80-7325-059-4.
JORDAN, Michael. Tajemný svět Asie: rituály, náboženství, filozofie. V Praze: Balios, 2000.
ISBN 80-717-6946-0.
KNOTKOVÁ – ČAPKOVÁ, Blanka. Základy asijských náboženství. 1. vyd. Praha:
Karolinum, 2004. ISBN 80-246-0832-4.
LITTLETON, Scott C. Moudrost východu: hinduismus, buddhismus, konfucianismus, taoismus, šintoismus. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 1998. ISBN 80-717-6646-1.
MARKOVÁ, Dagmar. Náboženství v asijských společnostech: tradice a současnost. Vyd. 1.
Praha: Akademie věd ČR, 1996. ISBN 80-854-2524-6.
PREINHAELTEROVÁ, Hana. Hinduista od zrození do zrození. 1. Praha: Vyšehrad, 1997.
ISBN 80-7021-211-X.
WERNER, Karel. Malá encyklopedie hinduismu. Vyd. 1. Brno: Atlantis, 1996. ISBN 80-710-
8129-9.
ZBAVITEL, Dušan. Bohové s lotosovýma očima: hinduistické mýty v indické literatuře tří
tisíciletí. 2. Praha: Vyšehrad, 1997. ISBN 80-7021-215-2.
ZBAVITEL, Dušan. Bozi, bráhmani, lidé: čtyři tisíciletí hinduismu. 1. Praha: Nakladatelství
Československé akademie věd, 1964. ISBN neuvedeno.
ZBAVITEL, Dušan. Hinduismus a jeho cesty k dokonalosti. 1. vyd. Praha: Dharma Gaia, 1993. ISBN 80-901-2255-8 ZBAVITEL, Dušan. Jedno horké indické léto. Praha: Panorama, 1981. ISBN neuvedeno.
ZBAVITEL, Dušan. Otazníky starověké Indie. Praha: Lidové noviny, 1997. ISBN 80-710-
6241-3.

Facebook

Pin It on Pinterest

Share This