0 Items
WOOCS 2.1.8
Vyberte stránku

Duchovní Mistr, Učitelé a Guru ! – Duchovní Růst proto jsme tady !

Hinduistická tradice rozděluje čtyři stupně vedení (Guru):

  1. Rodiče, kteří nám zprostředkují přístup do našeho fyzického těla tím, že nám pomůžou se inkarnovat a více se tak seznámit se životem a jeho obtížnostmi.
  2. Běžní mistři, profesoři ve škole nebo na fakultě, všichni, kteří se starají o naše profesní tvarování
  3. Duchovní mistr, který zná cestu k nejvyššímu duchovnímu osvobození. Někdo, kdo nám dokáže vysvětlit smysl a cíl života, odhalit cestu ke zjevení božského Já a upozornit nás na překážky a obtíže, s nimiž se můžeme střetnout. Dokáže nás vést a povzbuzovat na duchovní cestě, nikdy jí však nemůže projít místo nás. Neexistuje nic jako duchovní cesta podobná jízdě na zádech osla, nebo jinak řečeno, tolerování sobeckých duchovních pijavic.
  4. Nejvyšší kosmický Guru (Avatar), ke kterému nás vede duchovní Guru, inkarnace dokonalého „osvíceného Boha“. Pro křesťanství je například nejvyšším kosmickým guruem Ježíš Kristus.

Ohledně role duchovního mistra v našich životech pak bývají často kladeny dvě otázky: „Je duchovní průvodce skutečně na duchovní cestě nezbytný?“ A druhá: „Co vlastně znamená ono absolutní odevzdání se duchovnímu průvodci?“

V odpověď na první otázku uvádějí někdy indičtí mistři jednoduchý příklad: Cestujeme-li po zcela neznámém městě a snažíme-li se najít nějaké konkrétní místo nebo ulici, nabízejí se nám v základě dva způsoby, jak můžeme postupovat. Buď procházet postupně všemi ulicemi, než se dostaneme za několik měsíců či let na požadované místo, přičemž riskujeme, že to bude až v ulici poslední, nebo se můžeme zeptat na cestu nějakého místního obyvatele, který nás rychle nasměruje tou nejkratší cestou až k místu, které hledáme. V tomto příměru je duchovní průvodce právě tímto vlídným domorodcem, který zná město, všechna jeho skrytá zákoutí, stejně jako i překážky, s nimiž se můžeme v oblasti setkat.

Svatá Písma mimo jiné tvrdí, že když skutečně dosáhneme (a ne jen ve vlastní představivosti) určité duchovní úrovně, stane se nám duchovním průvodcem samo Nejvyšší Já – Átman, který nás moudře vede na duchovní cestě.

Co se týče naprostého odevzdání se duchovnímu průvodci, lze říci, že zcela ztrácí smysl, je-li nějak vynuceno anebo pokud do něj žák sám nevloží své srdce. Udržujeme-li stále vynikající vztah s duchovním průvodcem a důvěřujeme-li mu bezvýhradně, pak se mu spontánně s obětavostí, láskou a porozuměním odevzdáváme – a to i když nedokážeme ihned (rozumově) pochopit smysl všech jeho pokynů a doporučení.

Šivananda například tvrdí, že duchovní průvodce nás vede až k nejvyššímu osvobození. A říká rovněž, cituji: „Proto nutně duchovního průvodce potřebujeme. Jsou situace, kdy bychom dali vše, co máme za to, abychom se dozvěděli, co máme dělat a kterou cestou se vydat. Chceme konat dobro, ale váháme mezi dvěma způsoby, jak postupovat. Duchovní průvodce nám v tom může neocenitelně pomoci. Prostřednictvím duchovního mistra se nám průvodcem stane sám Bůh. Zná cestu a povede nás, dokud na konci našeho putování nedosáhneme pokoje. Mohli bychom si přát cestovat ještě bezpečněji? Je jen třeba zcela se odevzdat jeho vedení a nikdy nám nebude hrozit, že bychom sešli z cesty. Učiňme duchovního učitele božím světlem a najdeme v něm svého průvodce. Budeme-li se řídit jeho slovy a naučíme-li se o něj opírat na každém kroku, nikdy v duchovním životě nezabloudíme. Je nám dán příslib, že pokud je duchovní průvodce prostředníkem božího projevu neustále a navždy, pak nás Bůh nikdy nepřestane jeho prostřednictvím vést. Skrze duchovního průvodce nás Bůh sám povede nadosmrti, abychom mu poté byli navždy po boku ve svobodě a blaženosti.

Tento příslib božího vedení prostřednictvím duchovního průvodce je pro nás bezpečnou zárukou na celý život. Nejprve duchovní osvobození, poté útěcha v naší poslední chvíli, a nakonec šťastný život ve věčnosti. To jsou jen některé výhody, které nám vedení duchovním průvodcem přináší. Neměl by snad každý již od mládí hledat Boha za pomoci duchovního průvodce, aby se celý život z Boha těšil a ve stáří v něm našel spočinutí? Dívejme se na vedení duchovního průvodce s důvěrou, abychom se dokázali spolehnout na Boha i ve chvíli našeho odchodu z tohoto světa.“

Je možné říci, že působnost jakékoli duchovní techniky pochází od duchovního průvodce a co víc, duchovní průvodce je až do základů ztotožněn s duchovními postupy, které nám dává k dispozici, tedy se samotnou duchovní cestou, kterou následujeme. Duchovní průvodce je tak naším hlubokým a živým spojením s duchovní tradicí, neboť je následníkem posloupnosti duchovních mistrů celého světa. Stejně jako máme na fyzické úrovni rodiče, kteří nás přivedli na svět, pomáhá nám náš duchovní průvodce narodit se v duchovním božském světě, coby božské děti.

Uveďme několik příznačný úryvků hovořících o duchovním mistru:

Když skutečně miluješ duchovního mistra, nemiluješ jeho vnější osobnost, ale jeho nitro, šivaistické vědomí, které se snaží ti předat. To znamená, že vlastně miluješ sám sebe. Božské Já miluje božské Já. Místo aby ses snažil milovat celý vesmír, miluj jednoho člověka, neboť Átman je tentýž v komkoliv. A k tomu si vzpomeň, že nezáleží, jak moc miluješ anebo si myslíš, že miluješ, duchovního mistra, neboť On tě vždy bude milovat mnohem víc, protože se již naučil milovat bezmezně, nekonečně. Snaží se tě proměnit v nejvyššího božského Mistra, v Jediného.

Jednou řekla se svým osudem již smířená noční můra plamenu lampy, kolem které kroužila: „Co ty víš o lásce? Neděláš nic, než že tu stojíš, zatímco já poletuji kolem tebe až do chvíle, kdy již nevydržím být od tebe oddělená a obejmu tě. Ve chvíli, kdy to udělám, zničí mě to, úplně spálí.“ Plamen se na ní usmál a řekl: „Hlupačko, tomu říkáš láska? Podívej se na mě, já pro tebe planu neustále, zatímco ty vzplaneš, jen když mě obejmeš. V mém případě se stesk po tobě, bolest, kterou mi působí naše oddělení, transformuje v plamen.“ Podobně se věci mají i v životě. Žák si může myslet, že opravdu miluje duchovního mistra a že pro něj mnoho vykonal, je ale přitom příliš nevědomý, než aby chápal, že duchovní průvodce plane neustále celou svou bytostí pro to, aby mu předal svou vlastní podstatu.

Ze začátku není takový žák o nic lepší, než nevěstka. Skáče z jedné věci na druhou, přechází od jednoho učitele k jinému, od jednoho duchovního mistra k jinému, podobně jako motýl, který radostně přelétá z jedné květiny na jinou. Jednou ale pomaloučku polehoučku „dítě“ přejde chuť na ostatní věci a začne posilovat oddanost vůči svému duchovnímu průvodci. Jedině tehdy pochopí, že jeho duchovní průvodce je ve skutečnosti JEDEN VE VŠEM a VŠE V JEDNOM. Jedině tehdy s ním může „dítě“ splynout a přijmout to, co mu tak moc chce Mistr předat.

Opravdový duchovní průvodce zpravidla své žáky často zkouší. Povězme si krátký příběh, který je symbolickým podobenstvím o tom, jakým způsobem se tak může dít:

Žil byl jednou duchovní mistr, který měl na tisíc žáků. Když se přiblížila chvíle jeho smrti, začali k němu přicházet a říkat mu, jak velice ho milují. Mistr si pomyslil: „Copak je to opravdu tak?! Raději bych měl dát těmhle pokrytcům ještě lekci!“ Druhý den proto všem oznámil: „Nastala chvíle, kdy mám opustit tento svět. Ještě předtím se ale chci pomilovat s oslicí. Až pak budu moci pokojně zemřít.“ Na to si většina jeho žáků řekla, že se jejich Gurudží před smrtí pomátl a opustili ho. Jen deset jich zůstalo, protože si mysleli, že žertuje. Následující den jim však jejich Mistr řekl, aby shromáždili peníze potřebné k zakoupení oslice. V ten moment jim došlo, že Mistr mluví velice vážně a dalších sedm ho opustilo s myšlenkou: „Co nás může asi naučit takový člověk, pokud je ovládán takovými světskými choutkami?“

Další den řekl Mistr svým posledním třem žákům: „Astrologickým bádáním jsem určil vhodnou chvíli, buďte tedy připraveni přivést mi oslici.“ Po těchto slovech jeden ze zbylých tří také odešel a zůstali už jen dva. Když byla oslice přivedena, pochopil jeden ze dvou zbývajících, že Mistr skutečně chce provést to, co o čem celou dobu mluvil, a rozhodl se rovněž odejít. Tomu poslednímu Mistr řekl: „A ty? Na co čekáš? Odejdi raději hned!“ Chlapec mu odpověděl: „Ó ne, Mistře, chci vidět, jak to uděláte.“ „Výborně“, pravil Mistr, „tak jí podrž nohy, ať mě nemůže pokopat.“

Když žák učinil, o co ho prosil, řekl mu Mistr dále: „a teď jí zvedni ocas, ať na ní líp můžu.“ Ve chvíli, kdy se žák dotkl jejího ocasu, proměnila se však oslice v překrásnou šakti, Dakšíni, která vstala a usadila po Mistrově levici. Poté Mistr svému poslednímu žákovi pravil: „Vezmi si tuto šakti, ona tě naučí vše, co si přeješ znát.“ A v okamžik, kdy šakti přešla od Mistra k žáku, opustil náš hmotný svět.

Zde si můžeme položit otázku, kolik z nás by zůstalo u svého duchovního průvodce, kdyby nás zkoušel tímto způsobem?

Zdroj: Rezonace

Když se někdo stane pravým žákem nějakého Mistra, necítí, že on a jeho Guru jsou dvě zcela odlišné bytosti. Necítí, že jeho Guru je na vrcholku stromu a on je u paty stromu. Ne! Cítí, že Guru je jeho vlastní nejvyšší částí. Cítí, že on a Guru jsou jedním, že Guru je jeho vlastní nejvyšší a nejrozvinutější součástí. Pro pravého žáka proto není vůbec obtížné odevzdat svou nižší část své vyšší části. Není pod jeho úroveň být oddaným žákem, protože ví, že jeho nejvyšší i nejnižší část jsou jeho zcela vlastní.

Guru je sanskrtské slovo, které znamená „ten, který osvěcuje”. Tomu, kdo nabízí osvícení, se říká Guru. Rád bych podle své vlastní vnitřní realizace podotkl, že je jen jeden Guru, a tím je Nejvyšší. Žádná lidská bytost není skutečným Guruem. Ale přestože jen Nejvyšší sám je skutečným Guruem, zde na zemi si ceníme času. Pokud najdeme někoho, kdo nám může na naší cestě k osvícení pomoci, přijmeme jeho pomoc a můžeme ho nazývat svým Guruem.

Duchovní Mistr či Guru je jako nejstarší dítě v rodině a hledající jsou jako jeho mladší duchovní sourozenci. Duchovní Mistři říkají a ukazují svým mladším sourozencům, kde je jejich Otec, Absolutní Guru.

Skutečný Guru není na nekonečné modré obloze. Je v samotné hloubce našeho srdce. Možná se ptáte: „Když je uvnitř našeho srdce, tak proč potřebujeme pomoc od někoho jiného, abychom Jej našli?” Ačkoliv je tento neocenitelný poklad v našem srdci, nedokážeme ho vidět ani cítit, takže potřebujeme pomoc. Náš přítel, kterého nazýváme svým Guruem neboli duchovním učitelem, k nám přichází a učí nás, jak najít svůj vlastní poklad.

Není nutné mít žijícího Gurua, ale rozhodně je to rozumné. Víte, že existuje cíl, a chcete tento cíl dosáhnout. Jste-li moudří, necháte si pomoci od někoho, kdo vám dokáže ukázat nejsnazší,nejbezpečnější a nejrychlejší cestu k cíli. Pokud chcete, aby vám realizace Boha trvala stovky a tisíce let, není nezbytné mít duchovního Mistra. Ale když chcete dosáhnout cíle co nejrychleji, tehdy je to jistě zapotřebí.

Pokud máte Mistra, usnadňuje to váš vnitřní duchovní pokrok. Duchovní Mistr je vaším soukromým učitelem v duchovním životě. Mezi soukromým učitelem a běžným učitelem je velký rozdíl. Běžný učitel se podívá na žákovu písemnou práci a dá mu známku. Bude žáka zkoušet a on u zkoušky projde, nebo propadne. Soukromý učitel doma žáka osobně povzbuzuje a inspiruje, aby u zkoušky dokázal obstát. Na cestě životem se vás nevědomost neustále snaží zkoušet, ale soukromý učitel vás naučí, jak zkouškou snadno projít. Úkolem duchovního učitele je inspirovat hledajícího a zvětšovat jeho aspiraci tak, aby mohl co nejdříve realizovat to Nejvyšší.

Abyste se na tomto světě cokoli naučili, potřebujete na začátku učitele. Abyste se naučili matematiku, potřebujete učitele. Abyste se naučili historii, potřebujete učitele. Je absurdní cítit, že pro všechno ostatní v životě učitele potřebujete, jen pro meditaci ne. Proč chodí lidé na univerzitu, když mohou studovat doma? Protože cítí, že dostanou odborné rady od lidí, kteří danému předmětu dobře rozumí. Existovalo málo, jen velmi málo opravdových učenců, kteří nechodili na žádnou univerzitu. Ano, jsou výjimky, každé pravidlo připouští výjimky. Bůh je v každém a cítí-li hledající, že nepotřebuje lidskou pomoc, má plné právo vyzkoušet si své vlastní schopnosti. Je-li však někdo moudrý a chce ke svému cíli běžet, namísto aby klopýtal či jen kráčel, tehdy bude jistě pomoc Gurua nezměřitelná.

Dejme tomu, že jsem teď v Londýně. Vím, že existuje New York a že se tam musím vrátit. Co potřebuji, abych se tam dostal? Letadlo a pilota. Třebaže vím, že mě letadlo může dopravit do New Yorku, nedokážu se tam dostat bez pomoci pilota. Podobně vy víte, že Bůh existuje. Chcete k Bohu dojít prostřednictvím meditace, ale někdo vás tam musí dovést. Tak jako mě pilot zaveze do New Yorku, někdo musí zavést vás k vědomí Boha, které je hluboko uvnitř vás. Někdo vám musí ukázat, jak pomocí meditace vstoupit do vaší vlastní božskosti.

Duchovní Mistr za vámi přichází s lodí. Říká: „Pojď. Pokud se chceš dostat ke Zlatému Břehu, vezmu tě. Navíc jakmile se jednou dostaneš do mé lodi, můžeš v ní zpívat, tancovat, můžeš dokonce i spát, já tě však bezpečně převezu na druhý Břeh.” Jestliže řeknete, že nepotřebujete ničí pomoc, jestliže chcete přeplavat moře nevědomosti sami, je to na vás. Ale kolik let či kolik inkarnací vám to bude trvat? Kromě toho vás může plavání po určité době zcela vyčerpat a můžete se utopit.

Bez Gurua bude váš pokrok velmi pomalý a nejistý. Můžete získat vysoké, povznášející zážitky a nemusíte jim přiložit patřičný význam. Nebo může do vaší mysli vstoupit pochybnost a můžete si pomyslet: „Jsem jen obyčejný člověk, jak bych mohl mít takovýto zážitek? Možná obelhávám sám sebe.” Nebo řeknete o svých prožitcích přátelům a oni řeknou: „Všechno je to mentální přelud!” Ale pokud tu bude někdo, kdo ví, co je vnitřní skutečnost, bude vás schopen ujistit, že zážitky, které máte, jsou naprosto skutečné. Mistr povzbuzuje a inspiruje hledajícího. Pokud hledající dělá při meditaci něco špatně, Mistr ho dokáže opravit.

Jakmile jednou dokončíte kurz, už učitele nepotřebujete. Chcete-li se naučit zpívat, jdete za zpěvákem a učíte se od něj.Pokud chcete být tanečníkem, jdete za tanečníkem. Jakmile se stanete dobrým zpěvákem či tanečníkem, už k učiteli nemusíte chodit. V duchovním životě je to stejné. Na začátku potřebujete pomoc, ale jakmile budete velmi pokročilí, nebudete potřebovat pomoc od nikoho.

Když se někdo stane pravým žákem nějakého Mistra, necítí, že on a jeho Guru jsou dvě zcela odlišné bytosti. Necítí, že jeho Guru je na vrcholku stromu a on je u paty stromu. Ne! Cítí, že Guru je jeho vlastní nejvyšší částí. Cítí, že on a Guru jsou jedním, že Guru je jeho vlastní nejvyšší a nejrozvinutější součástí. Pro pravého žáka proto není vůbec obtížné odevzdat svou nižší část své vyšší části. Není pod jeho úroveň být oddaným žákem, protože ví, že jeho nejvyšší i nejnižší část jsou jeho zcela vlastní.

Sri Chinmoy – Meditace


Samádhi v hinduismu

hinduismu je, na rozdíl od buddhismu, samádhi nejvyšším stavem mysli. Většinou se tak označuje dočasná zkušenost dosažení absolutní skutečnosti (prožití jednoty átma a brahma, sjednocení s božstvem atd.). Pokud by zkušenost samádhi byla trvalá, jedna se o konečné vysvobození (mókša). Konkrétní obsah tohoto pojmu závisí na učení jednotlivých duchovních škol (některé nepředpokládají, že by se člověk mohl naprosto sjednotit s božstvím a samádhi je zde označením prožitku blaženosti z boží přítomnosti, případně zjevení se božstva (daršan)).Samádhi (v dévanágarí समाधि) je pálíjské i sanskrtské slovo označující buddhistickou a hinduistickou meditační praxi rozvoje soustředění. Doslova přeloženo znamená „připevnění“, „ukotvení“ mysli na jeden objekt.


Samádhí –

Mimořádný, mystický stav vědomí. Sanskrtský pojem samádhi znamená doslova „ukotvit se“ nebo „přilnout k extázi“. V hinduismu označuje pojem samádhi blažený stav vědomí, nadřazený stavu bdění, snění i hlubokého spánku, v němž zcela ustávají veškeré myšlenky. Ve stavu samádhi dochází k naprostému splynutí meditujícího s předmětem meditace (například Bohem či Absolutnem). Existují různé formy samádhi. Nejvyšší z nich se nazývá nirvikalpasamádhi. V zen-buddhismu je extatický stav samádhi považován za výsledek intenzivního soustředění mysli na nejvyšší (božskou) realitu. Dosahuje se ho postupným snižováním mentální aktivity. Samádhi je nejvyšší, zcela nedvojný stav vědomí, v němž mimo jiné nastává sjednocení „subjektu“ a „objektu“ zkušenosti: zůstává jen hluboce extatický obsah zkušenosti.

Jogíni popisují tento blažený stav jako „jednotné extatické soustředění mysli“, což by nás mohlo v první chvíli zmýlit, neboť bychom se mohli domnívat, že jde o soustředění zaměřené volně, egoisticky do nějakého konkrétního bodu. Ale samádhi není jen intenzivní jednobodové soustředění, kdy se mysl zaměřuje „odtud“ (subjektu) do „tam“ (objektu) jako v jednoduchém dualistickém schématu. K dosažení samádhi velmi přispívá schopnost vstupovat spontánně, co nejčastěji, do hluboké a bezchybné jogínské meditace (dhjány).

Všeobecně se ve východní tradici rozlišují tři druhy nadpřirozeného dokonalého (lokattarasamádhi zahrnujícího: blaženou prázdnotu (šúnjatá), naprostou nepřítomnost jakýchkoli charakteristik (animitta), resp. úplné vymizení touhy po předmětech. Ostatní formy samádhi jsou považovány za více či méně vysoké, i když je provází nejhlubší stav extatické meditace anebo udivující paranormální schopnosti (siddhi).

Stav samádhi (božské extáze nebo též enstáze) představuje osmý stupeň neboli etapu (angu) duchovní praxe a postupu v józe. Jeden z fundamentálních jógových textů Gheranda samhita o něm hovoří jako o „nejvyšší józe“, jíž lze snadno dosáhnout buď příznivou duchovní karmou, anebo díky milosti a nekonečnému soucitu způsobilého duchovního průvodce. Jinak může být stav samádhi (božské extáze) uskutečněn silou božských ctností a aspirantovy obětavé oddanosti Bohu.

Trišikhibrahmana upanišad (II,31) popisuje stav božské extáze jako „úplné zapomenutí“ na stav meditace, který mu předcházel. Jógasútra (III,3) hovoří o stavu samádhi (božské extáze) jako o stavu, kdy vědomí (čitta) člověka silně září a dokonale splývá s předmětem, na který je soustředěné. V samádhi tedy nastává dokonalé splynutí a ztotožnění subjektu s předmětem meditace.

Text Kúrmapurány (II,11.41) popisuje samádhi jako fundamentální stav „jednotvárnosti“ (eka akara) vědomí. Pingala upanišad (III,4) nabízí následující definici: „Stav božské extáze je zřetelně vyšší stav vědomí objektu, kdy vědomí pojímá a zcela obsahuje předmět meditace (dhjéja) a dokonale se s ním ztotožňuje. V tu chvíli jako plamen lampy, hořící nepohnutě v naprostém bezvětří, zapomíná vědomí na toho, kdo medituje (dhjátri), i na samotný akt meditace (dhjána).

Samádhi obvyklé doprovází úplné stažení všech pěti smyslů od vnějších podnětů. Tento niterný proces nastává v první řadě následkem úspěšného provádění předchozích etap: zvnitřnění (pratjáhára) a meditace (dhjána). Některé texty, jako Maniprabha (III,12) a různé purány, vysvětlují stav samádhi (božské extáze) jako výsledek postupného prodlužování a prohlubování praxe dvanácti typů meditace, k němuž mimo jiné patří úplné odpoutání se od okolního prostředí.

V božské extázi (samádhi) se v člověku probouzí a posilují nesčetné duchovní a paranormální schopnosti (siddhi). To je jasně formulováno v proslulém jógovém textu Hathajóga pradípiká (IV,108): „Jogín, prožívající božskou extázi (samádhi), již nepodléhá času (kála), už není omezen ve svých činech ani svými činy (karmou), a proto nemůže být nikdy přemožen a nikdo si ho nemůže podrobit. (…) Jogín, který naplno zažívá stav božské extáze, již nezná ani sebe, ani ostatní (jinými slovy se zcela a definitivně odpoutal jak od sebe samého – transcendoval ego – tak od ostatních); stejně tak už ho nemohou nikdy zotročit vjemy pěti smyslů: čichu, chuti, zraku, hmatu a sluchu. (…) Jogín pohroužený do stavu samádhi již nepociťuje teplo ani chlad, utrpení ani radost a už se ho nijak nedotýká úcta nebo pohrdání ostatních. (…) Jogín, který je hluboce ponořen do stavu božské extáze (samádhi), nemůže být zraněn žádnými neviditelnými (subtilními) prostředky ani magickými silami manter či janter; zároveň je zcela nezranitelný vůči každé psychické zbrani nebo zhoubné mentální metodě, kterou by proti němu mohl někdo použít.“

Všechny autentické duchovní školy a tradice rozlišují nejméně dva typy božské extáze (samádhi). V první řadě se hovoří o stavu samádhi (božské extáze), spočívajícím v hlubokém ztotožnění s předmětem meditace a projevech velice vytříbených forem mysli a poznání (pradžňá). V druhé řadě se jedná o stav samádhi (božské extáze) spočívající v dokonalém ztotožnění se samotnou božskou podstatou bytosti, s nejvyšším transcendentním Já (átmanem). Tento stav postrádá jakýkoli myšlenkový obsah. První typ samádhi se nazývá savikalpa nebo sampradžňátasamádhi, druhý nirvikalpa nebo asampradžňátasamádhi. Pouze druhý může vést ke skutečnému duchovnímu osvobození a přímé realizaci nejvyššího božského Já (átmanu) úplnou transcendencí veškeré konceptuality a diskursivity mysli.

Některé duchovní školy zmiňují ještě třetí typ samádhi (božské extáze), známý jako „spontánní a nepodmíněná božská extáze“ neboli sahadžasamádhi. Odpovídá duchovnímu osvobození dosaženému ještě za života na Zemi (džívanmukta).

Fundamentální text Jógačudamaní upanišad (110) uvádí, že stav samádhi (božské extáze) vede nejprve k dosažení „dokonalého božského poznání“ (čaitanja adbhúta) a teprve následně k duchovnímu osvobození (mókša). V sampradžňátasamádhi jsou hluboce a intenzivně zakoušeny extatické a blaženě vytříbené stavy vědomí.

Fakticky jsou všechny tyto božsky extatické stavy či jinak řečeno fáze přímé zkušenosti modality hledání a poznání, které jogín praktikuje – jak to jasně vyplývá ze třetí kapitoly Pataňdžaliho Jógasútry, kde jsou předloženy různé příklady „limitů“ extáze či dokonalého ztotožnění (samjamy).

Všechny formy poznání (pradžňá) musí být nakonec zcela transcendovány, aby zbylo jen nejvyšší a nekonečné zření nejvyššího božského Já (átman). Jak tvrdí Garuda purána (49,36), je samádhi (božská extáze) stav, kdy si jogín doopravdy uvědomí: „Jsem sjednocen s Absolutnem (Bohem).“ Z toho důvodu definuje védantická filosofie (a spolu s ní duchovní směry, které ovlivnila) samádhi (božskou extázi) často jako „hluboké a úplné sjednocení duše (džívy) s nejvyšším Já (átmanem)“. Namísto „sjednocení“ (samjóga) používají některé texty a duchovní autority pojmy „stejnost“ (samatva) a „totožnost“ (aikjá). Hathajóga Pradípiká (IV, 5) poskytuje v tomto ohledu následující, obzvláště expresivní přirovnání.

Stejně jako se sůl vhozená do vody rozpouští a mísí s vodou, splývá mysl při dosažení božské extáze (samádhi) s nesmrtelným duchem.“

Když subtilní síla života (prána) vstoupí do středového subtilního kanálku sušumná nádí, rozpouští se mysl postupně v oceánu univerzálního poznání a soupodstatnost (samarasatva) zvaná božská extáze (samádhi) se začíná plně projevovat.“

Dokonalá hluboká rovnováha (sama) či jinak řečeno dokonalá totožnost individuálního nejvyššího Já (átman) s univerzálním nejvyšším Já (paramátman), ve které zanikají všechny činy vycházející z individuální vůle, se nazývá božská extáze (samádhi).“

Jedině stav konečného duchovního osvobození trvale a navždy ničí „cyklus znovuzrození, který svazuje připoutaností ke stvoření (bhava pašjá)“ (Jógajadžnavalkjá X,1). Z toho důvodu bývá někdy stav samádhi (božské extáze) dáván na roveň pojmům osvobození a duchovní osvícení.

V Pataňdžaliho Jógasútře nacházíme kompletní představení stavů samádhi (božské extáze). Uvádí následující formy samádhi (božské extáze), počínaje od nejvyšší:

  1. Stav super-vědomé božské extáze (asampradžňátasamádhi)
  2. Stav vědomé božské extáze (sampradžňátasamádhi) s nad-reflexivními formami jasnosti (nirvičára vaišáradja), nad-reflexivní extáze (nirvičára samápatti), reflexivní extáze (savičára samápatti), nad-kognitivní extáze (nirvitarka samápatti) a kognitivní extáze (savitarka samápatti).

Různé formy vědomé extáze jsou někdy spojovány s poněkud technickými výrazy. Bývá jim nikoli náhodou dáváno jméno „shoda“ (samápatti), které se používá ve smyslu totožnosti.

Někteří mudrci, jako Vašaspati Mišra, řadí následující stavy před výše uvedené, které jsou podle jeho názoru podkategoriemi vědomé extáze: extáze, která překonává vědomí individuálního Já (nirasmitá samápatti), extáze provázená vědomím individuálního Já (sa-asmitá samápatti), nad-blažená extáze (niránanda samápatti) a extáze provázená blažeností (sa-ánanda samápatti).

Slovo samádhi se používá také jako označení kruhového jogínského hrobu. V Indii, když asketové zemřou, bývají vždy pohřbíváni se vzpřímenou páteří a zkříženýma nohama, zatímco běžní lidé bývají po smrti spáleni na hranici. Kremace (spálení) mrtvých těl je chápána jako svého druhu „přechodový“ rituál těch, kdo se ještě dostatečně neočistili subtilním duchovním ohněm praxe jógy.

Facebook

Pin It on Pinterest

Share This