0 Items
WOOCS 2.1.8
Vyberte stránku

Druhá strana Mince – Démonologická říše – Postřehy ! – Pro ty ještě na hladině – Info!

Guazzova klasifikace démonů –

Lucifer – Pýcha

Leviathan – Závist

Satan – Hněv

Belphegor – Lenost

Mammon – Lakota

Belzebub – Obžertsví

Asmodeus – Smilstvo

Francesco Maria Gauzzo připravil své rozdělení démonů podle předešlé práce Michaela Psella. Publikoval je v knize Compendium Maleficarum v roce 1608.

  • Démoni vzduchu vyšší úrovně, nemají vazbu na člověka.
  • Démoni vzduchu nižší úrovně, zodpovídají za bouře.
  • Démoni země, pobývají na polích, v jeskyních a lesích.
  • Démoni vody, démoni ženského rodu, ničí vodní živočichy.
  • Démoni podsvětí země, zodpovídají za ochranu skrytých pokladů, způsobují zemětřesení a rozpadávání domů.
  • Démoni noci, jsou černí a zlí, vyhýbají se dennímu světlu.

Michaelisova klasifikace démonů

Ikona, sv. Jan Křtitel – Anděl pouště (Stroganova škola, 1620) Tretjakovská Galerie, Moskva.

Roku 1613 Sebastian Michaelis napsal knihu Admirable History, ve které představil rozdělení démonů tak, jak mu našeptával sám démon Berith. Toto rozdělení je založeno na hierarchiích, hříších nebo pokušeních, které byly spáchány. Obsahuje také démonova protivníka, který hříchu dokázal odolat a nepadl.

Hodně jmen svatých jsou ponechána S. Michaelisem bez přídomku, a jen těžko se hledá správný význam. Můžeme se tedy jen dohadovat, jestli například svatý Jan jednou neznamená sv. Jan Křtitel a podruhé sv. Jan Evangelista.

První hierarchie

  • Belzebub: arogance; protivník Svatý František z Assisi (???)
  • Leviathan: zloba, útočí na křesťanské náboženské věřící; protivník Svatý Petr
  • Asmodai: smilstvo; protivník Svatý Jan (Jan Křtitel nebo Jan Evangelista)
  • Berith: vraždění a rouhání; protivník Svatý Barnabáš
  • Astaroth: lenost a marnivost; protivník Svatý Bartoloměj
  • Verrin: nesnášenlivost; protivník Svatý Dominik
  • Gressil: nemravnost, nečistota a nepoctivost; protivník Svatý Bernard
  • Sonneillon: nenávist; protivník Svatý Štěpán
  • Druhá hierarchie

    Lilith od Johna Colliera (1892)

    Třetí hierarchie

  • Barrettova klasifikace démonů

    Francis Barrett, ve své knize Magus (1801), rozděluje démony na prince, kteří představují zlo, na osoby nebo věci:

    • Mammon: svůdci
    • Asmodai: ohavná pomsta
    • Satan: čarodějnice
    • Pithius: lháři a lživí démoni
    • Belial: podvodník a neprávo
    • Merihem: mor a zhoubná nákaza
    • Abaddon: válka a zlo proti dobru
    • Astaroth: vyšetřovatelé a obviňovatelé
    • Klasifikace podle měsíců

      „Zničení Leviatana“ – rytina Gustave Doré z roku 1865

      V 16. století se věřilo, že každý démon je nejsilnější v určitém období v roce.

      Toto rozdělení má spíše astrologický základ, než religiózní.

    • Klasifikace podle funkce

      Dochovalo se několik rozdělení podle funkce, sepsaných v nemnoha grimoárech.

      Le Dragon Rouge (Velký Grimoár)

    • Pseudomonarchia Daemonum

      Knihu Pseudomonarchia Daemonum napsal Johann Weyer. Jde o grimoár, který obsahuje seznam démonů a příslušné časy a rituály pro jejich vyvolání “ve jménu Boha, Ježíše a Ducha svatého”. V této knize je to však mnohem zjednodušeněji než v níže citované knize Menší klíčky Šalamounovy. Tato kniha byla napsána okolo roku 1583, a obsahuje seznam šedesáti devíti démonů. Chybí démoni VassagoSeirDantalion a AndromaliusPseudomonarchia Daemonum démonům nepřisuzuje žádné znaky ani atributy. Weyer se nechal inspirovat jinými grimoáry, například od krále Šalamouna.

      Goetie

      Nese podtitul Menší klíčky Šalamounovy a je to označení středověkého grimoáru ze 17. století a jedné z nejpopulárnějších knih démonolgie. Tato magická příručka obsahuje popis a charakteristiku všech sedmdesáti dvou démonů Goetie. Jeho součástí je též komplexní návod pro evokaci jednotlivých uvedených démonů, jsou v něm vyobrazeny magické evokační kruhy, které evokatér k evokaci potřebuje kvůli ochraně před démon a vypsána všechna potřebná zaklínání. Je rovněž uvedeno, jak s jednotlivými démony jednat a jak vůči nim přistupovat. Toto dílo posloužilo coby vzor knize Johana Wiera Pseudomonarchia Daemonum. Kniha Goetie tvoří jednu ze čtyř dílů knihy Lemegeton.V češtině vydalo nakladatelství Vodnář a lóže OLDM, obě verze se obsahově liší, jejich srovnání je náročné, věnují se mu různí kritici na internetu. Verze OLDM připomíná spíše zdánlivě snahu reprodukovat grimoár z období novověku, ale některé úpravy, součásti a dodatky jsou (post)moderní – někdy je zjevná současná invence, jiné starší zavedené části postrádá a v celku nevytváří dojem ani snahy o rekonstrukci starého grimoáru. Verze Vodnáře postrádá některé archaické prvky, ale je zřejmě obsahem i vzhledem k přítomnosti dalších souvisejících textů, míněna jako kniha určená pro skutečnou současnou démonologickou praxi. Obě verze jsou problematické z hlediska kvality obsahu. Záměr publikace vydavatelství OLDM je nejasný, vzhledem i k dalším publikacím a doplňujícím textům ve vydání nakl. Vodnář, je vhodné se domnívat, že jde o prakticky zaměřenou démonologickou knihu. Obě verze mají ve vztahu k původnímu textu či textům tendenci k přijímání prvků z rozličných zdrojů v postmoderním duchu techniky koláže a vynechávání částí původních.

    • 1. Král Bael
      2. Vévoda Agares
      3. Princ Vassago
      4. Markýz Samigina
      5. Děkan Marbas
      6. Vévoda Valefar
      7. Markýz Amon
      8. Vévoda Barbatos
      9. Král Paimon
      10. Děkan Buer
      11. Vévoda Gusion
      12. Princ Sitri
      13. Král Beleth
      14. Markýz Leraje
      15. Vévoda Eligos
      16. Vévoda Zepar
      17. Hrabě/Děkan Botis
      18. Vévoda Bathin
      19. Vévoda Sallos
      20. Král Purson
      21. Hrabě/Děkan Morax
      22. Hrabě/Princ Ipos
      23. Vévoda Aim
      24. Markýz Naberius
      25. Hrabě/Děkan Glasya-Labolas
      26. Vévoda Bune
      27. Markýz/Hrabě Ronove
      28. Vévoda Berith
      29. Vévoda Astaroth
      30. Markýz Forneus
      31. Děkan Foras
      32. Král Asmodeus
      33. Princ/Děkan Gaap
      34. Hrabě Furfur
      35. Markýz Marchosias
      36. Princ Stolas
      37. Markýz Phenex
      38. Hrabě Halphas
      39. Děkan Malphas
      40. Hrabě Raum
      41. Vévoda Focalor
      42. Vévoda Vepar
      43. Markýz Sabnock
      44. Markýz Shax
      45. Král/Hrabě Vine
      46. Hrabě Bifrons
      47. Vévoda Uvall
      48. Děkan Haagenti
      49. Vévoda Crocell
      50. Knight Furcas
      51. Král Balam
      52. Vévoda Alloces
      53. Děkan Caim
      54. Vévoda/Hrabě Murmur
      55. Princ Orobas
      56. Vévoda Gremory
      57. Děkan Ose
      58. Děkan Amy
      59. Markýz Orias
      60. Vévoda Vapula
      61. Král/Děkan Zagan
      62. Děkan Volac
      63. Markýz Andras
      64. Vévoda Haures
      65. Markýz Andrealphus
      66. Markýz Cimejes
      67. Vévoda Amdusias
      68. Král Belial
      69. Markýz Decarabia
      70. Princ Seere
      71. Vévoda Dantalion
      72. Hrabě Andromalius
  • “Je jisté, že existují vyšší, dokonalejší duchové a bytosti. Mimo bytostí dobrých jsou duchové a bytosti zlé, s jejichž projevy se můžeme setkat.

    Duchové zlí, démoni, jsou dokonalejší než lidé [a zatracené lidské duše]. Vynikají nad ně moudrostí a duševní silou, nepodléhající zákonu tíže, hladu apod. Démoni jsou čiří duchové, úplně duchové podstaty o sobě samotné, mají život od hmoty úplně neodvislý. Naše duše je také duchovní podstata, ale neúplná. Je stvořena k tomu, aby oživujíc tělo, tvořila s ním úplnou lidskou podstatu.

    Bytnost zlých duchů je nezničitelná, věčná, jsou podstaty jednoduché, nesložené, tudíž jsou nesmrtelní. Nic nemůže jejich bytnost zničit, nic jí ublížit. Jako duchovní podstata nemají prostornosti, tudíž nejsou na prostoru závislí, mohou být kdekoliv jako myšlenka.”

    Zlý duch má rozum a svobodnou vůli, jelikož ta patří k podstatě ducha. Je to svobodná bytost, ale vůlí měnlivá, nejde k věci přímo, podléhá omylům, po lidsku řečeno chce dnes to, zítra ono. Jeho inteligence je vyšší než lidská, vše poznává přímo, bez prostřednictví smyslů, zvláště duchovní svět mimo Boha. Svět hmotný poznává též přímo, dokonaleji než my, proto poznává světy, které jsou nám ještě neznámy. Ovšem, i jeho vědění je omezené. Proto nemůže poznat vnitřní lidské tajemství, kdy z rozumu tvoří a ještě ze své vůle se člověk nerozhodl tak nebo onak, kdy ještě neví, co učiní.

    Může však poznat myšlenky již hotové, které přešly do esplan. Ty pozná i jasnovidec.

    Démoni se od sebe liší druhově. Kolik duchů zlých, tolik druhů. Démoni nemohou přímo působit na lidský rozum, pouze na obrazotvornost. Ovšem mohou působit zevními pomůckami, aby vzbudili v duši různé myšlenky a pocity.” (B. Kafka)

    Ďábel (z lat., řec. pův.) – “ztělesnění vůle ke chtíči, smyslnosti a tím i ke zlu a egocentrismu. Také personifikace elementárních sklonů, která se nepromítá až do hmotné úrovně, ale zůstává v oblasti představ v astrálním světě. Proto ďábel zůstává skryt našim smyslům. Promítá se však do jejich sféry tehdy, když se člověk stává polobdělým a duševně setrvává na úrovni elementárních sklonů. Ďábel je považován za bytost, která je schopna chtít a činit zlo, ale zřejmě v něm rozhoduje hnací síla sklonů. Jeho existence je provázena větším utrpením než existence lidí, protože ďábel náleží do světa nižší a tím i horší karmy.” (K. Minařík)

    Ďábel – “český výraz je odvozen z latinského slova ,diabolus’ a znamená buď vůdce zlých duchů, který je též nazýván Stan nebo Luciferr, nebo prostě každého ,zlého ducha’, přičemž je tento pojem podle vzoru středověké démonologie ztotožňován s pojmem démon. Ďáblové čili ,zlí duchové’ jsou podle křesťanského podání ,padlí andělé’. Jméno Satan je hebrejského původu a alexandrijskými židy, kteří převáděli starý zákon do latiny, bylo překládáno jako ,diabolus’. Obecně je pak ďábel chápán jako symbol zla. V lidových pověstech a pohádkách vystupuje jako ,čert’, který je pouze v umělém intelektualizovaném podání někdy dobromyslný. Podoba čerta setrvává ještě z pohanských dob: zdržuje se rád v lese, zvláště na suchých stromech, v bažinách, skalách, propastech, jeskyních, opuštěných budovách, zříceninách, starých mlýnech, má tělo s rudou pletí, nohu s koňským kopytem, zadek s ohonem, hlavu s kozlíma ušima, z hustých černých vlasů trčí růžky a obličej má charakteristickou grimasu. Někdy má od pasu nahoru tělo muže, od pasu dolů tělo kozla. Zjevuje se v podobě myslivce nebo zeleně oděného muže, ale i jako vnadná žena či v podobě různých zvířat, zejména psa, kočky a vepře. Ve Starém zákoně na sebe ďábel bere podobu hada a vystupuje jako svůdce pramáti Evy.

    V bibli a jiných církevních textech nacházíme řadu jmen různých ďáblů: Asmodeus, Behmoth, Belial, Abbadon a další. Jiná jména nalézáme v magických grimoárech, např.: Aciel, Marbuel, Samiel a další. Ve vztahu k člověku vystupuje ďábel především jako svůdce v nejrůznějších formách (viz Inkubpvé a sukkuby), nabízí mu své služby a nutí jej k uzavření ďábelského paktu (první známý pakt tohoto druhu pochízí již ze VI. stol.), vybízí člověka ke konání zla. Ďábel je v úzkém styku s čarodějnicemi a čaroději. O některých náboženských sektách se uvádělo, že komunikují s ďáblem, např. katarové, jezidiové a další. Víra v ďábla byla za středověku velmi silná a značně jitřila lidskou představivost. Např. M. Luther se zmiňuje o tom, že často vídával ďábla a jednou, na hradě Wartburgu, po něm dokonce hodil kalamář, protože mu ďábel bral a louskal oříšky. Ďábel je zažehnáván znamením kříže a svěcenou vodou. Posedne-li člověka, může být vymítán (viz Exorcismus). Z hlediska hermetického je idea ďábla významná jako personifikace zla, negativní, noční stránky stvoření a ničení. Postavy ďáblů tu vyjadřují personifikované démonické síly (viz Démon). Podle R. Dubalové (1953), která analyzovala fenomény Ďábla z hlediska psychoanalýzy, symbolizuje ďábel libido, tj. pohlavní pud a bezuzdné přírodní síly. Víra ve zlé síly reprezentované ďábly je rozšířena ve všech kulturách.” (M. Nakonečný)

    Démon – “slovo pochází z řečtiny a znamená původně osud. Později byl užíván též termín ,daimonion’, který vyjadřoval to, co osud způsobuje (latinsky ,genius’, u Sókrata ,vnitřní hlas’, svědomí). Staří Egypťané totéž nazývali ,nutar’, Indové ,devatas’. Teprve u Homéra a později v katolické teologii jsou démoni ztotožňováni se ,zlými silami’, v teologii s ďábly. V teologii se za středověku rozvinula celá nauka o démonech, démonologie. Profesor dogmatiky Ch. Héris (1925), dominikán, který o démonech hovoří jako o ďáblech, je považuje za padlé anděly. První lidé, svedení ďáblem se dostali pod jeho moc.

    Ďábel člověka pokouší a pronásleduje. Jak byl možný hřích padlých andělů? Čirých duchů? Člověka strhují tělesné vášně. Anděl nemusí hledat pravdu, ale ví, že je bytostí závislou na svém tvůrci. Podle sv. Tomáše Akvinského je hřích andělů z hlediska přirozeného nemožný. Bohem byli andělé povýšeni do řádu nadpřirozeného darem posvěcující milosti.

    Byla jim však uložena zkouška s tajemstvím o vnitřním životě boha. Tajemství se nelíbí rozumu – a čím je rozum dokonalejší, tím je srážka s tajemstvím prudší. Bůh žádal podrobení rozumu před tajemstvím, tedy pokoru. To mělo andělům otevřít cestu k věčné blaqženosti. Část andělů se Bohu podrobila, část byla odbojná a chtěla se opájet vlastní velikostí. Tak zhřešila pýchou a sebeláskou. Jsa zbaven blaženosti, závidí padlý anděl ostatním tvorům k blaženosti povolaným a snaží se je zbavit toho, co sám nemá: této naděje blaha. Proto se – jako ďábel – snaží svádět člověka ke zlu. Činnost ďábla je však z dopuštění božího. Ďábel nemá přímou moc nad vůlí člověka a může působit jen na jeho smyslovost (pokušení sv. Antonína) prostřednictvím obrazivosti.

    Proto člověk musí bdít nad svými vášněmi a sklony. Ďábel může působit i na tělo (posedlost) a využívat znalostí skrytých sil přírody a tak způsobovat různé podivuhodné zjevy. Apoštol sv. Pavel říká: bojování naše není proti tělu a krvi, ale proti mocnostem v povětří – tím myslí ďábly-démony, ktří šli ve velkém zástupu za ,padlým andělem’ Satanem (Luciferem).

    Ďábel je svůdce a lhář; jeho nejúspěšnější lež se podaří, až lidé neuvěří, že je.

    Tolik tedy o démonech-ďáblech katolická teologie. Bohatou démonologii měli však již Babylóňané a jeden z prvních démonologickcýh systémů vytvořil byzantský učenec Michael Psellos (1018-1078). C. Agrippa (De occulta philosophia, kn. III., 19) píše: ,Démoni nejsou vždy neviditelní, ukazují se někdy a béřou na sebe rozmanité postavy, mezi jiným také tvar bledých strašidel. Mnoho vztahů mají k lesům a pro své blízké příbuzenství k zemi a vodě mohou zakoušet také pozemské radosti…’ K tomuto druhu démonů patří zejména lamie, inkubové a sukuby. Agrippa tím naznačuje, že démoni jsou bytosti nadané určitými sklony. ,Mravy a praktiky démonů’ popsal podrobně Gougenot des Mosseaux (1854), který démony chápe zcela v katolickém smyslu jako ,padlé anděly’. Démoni pokoušejí člověka, ale bůh jim nikdy nedovolí, aby člověka pokoušeli nad jeho síly (Pavel I. Kor. 10,13). Avšak s dopuštěním božím může démon člověku škodit na statcích i zdraví. Démon nekoná zázraky, ale může užívat přírodních sil, které jsou člověku neznámé. Teologický pojem démona je však příliš široký: s ďábly je stotožnil zejména Guaccio (1608) a jiní démonologové. A. de Spina (1467) mezi démony počitá též inuby a sukkuby a další okultní bytosti, zejména živlové duchy, což činil také neoplatonik Jamblichos. Jiní ztotožňovali démóny se ,zlými místy’ (pustými krajinami, bažinami, pouštěmi atd.). Teprve v období romantiky dostal pojem démona specifický esoterní smysl, jaká má i v hermetismu, a ztratil jednoznačně negativní akcent, který mu dala teologie.

    Z hermetického hlediska jsou démoni transcendentní přírodní síly, nebo bytosti ve smyslu okultním, tj. nevnímatelní ,duchové’, nebo duchovní podstaty veškerých entit. Vše, co bytuje jako entita, má tedy svého démona, který je v podstatě tvarem jejího astrálu. A jako takový je každý démon nadán určitou inteligencí a určitými sklony. Sám o sobě není silou ani dobrou, ani zlou, kvalit tohoto druhu nabývá teprve v daných vztazích. Proto romantika chápala démonické jako esenciálně přírodní. V tomto smyslu jsou démony všechny transcendentní bytosti, počínaje larvami a ,duchy živlů’ až po ony bytosti (živoucí podstaty skrytých i dosud zjevných přírodních sil), které jsou činiteli nesčetných přírodních jevů. Ďáblové jsou pak démoni zvrhlých lidských sklonů. V tomto pojetí je příroda, či lépe řečeno vše jsoucí – tedy i duchovní svět člověka – démonické. Démoni tedy reprezentují transcendentní podstaty různých forem energií (sil), které se projevují v přírodních jevech, ale i v myšlení, cítění a tvořivosti člověka.

    V okultismu se pojem démona omezoval úzce jen s ohledem na určité druhy okultní praxe. V černé magii se ovšem operovalo se ,zlými démony’, protože šlo o lidskou projekci zla. Tak v různých příručkách démonologické magie (např. F. Barett: The Magus 1801 a jinde) jsou podávány seznamy jen zlých démonů a dávali ostatním démonickým silám specifická pojmenování; třídili démony do následujících pěti podkategorií (v jejich rámci pak rozlišovali ještě další podkategorie, které tu již uvádět nebudeme:

    1) Šedim – démoni živlů
    2) Masikim – démoni lidem škodící
    3) Kefiloth – astrální zbytky égregorů a zašlých světů, jakož i zemřelých osob
    4) Matache Chavala – ,padlí andělé’
    5) Ruchoth Raoth – duše zemřelých lidí zlých

    Je zřejmé, že toto třídění je založeno na čistě praktických kritériích, vyjadřuje totiž praxi jistého oboru kabalistické magie. Za zvláštní démonologickou kategorii je nutno považovat tzv. ,strážné anděly’ (nikoli ve smyslu katolické angelologie, nýbrž ve smyslu pověstného fenoménu Abramelinovy magie – viz Abramelinova kniha o magii): je to démonická síla reprezentující přírodní prapodstatu člověka, velmi nebezpečnou, je-li probuzena magicky. Již zde bylo uvedeno, že činnost démonů je omezena přírodním řádem: démoni tedy nemohou způsobovat zázraky, ale vládnou přírodními silami, které lidé dosud neznají, a proto se jejich zásahy mohou jevit jako nadpřirozené (sv. tomáš Akvinský: ,…démoni nemohou způsobovat zázraky, ani jiná stvoření, jen sám bůh’). Esoterně správné pojetí démonů nacházíme již u Homéra a Hésioda, který jasně ztotožňuje démony s přírodními silami (Theogonia 211-227). U Homéra personifikují démoni různé stavy lidské mysli, např. hrůzu, u Hésioda vinu, mstivost, hádavost, bídu apod., ale také přírodní síly.” (M. Nakonečný)

     

    Oklamaní lidé ochotně slouží démonům, mnozí z nich to ani netuší

     


Facebook

Pin It on Pinterest

Share This