SLOVO »DĚTSKÝ« je výraz, jehož lidé ve svém lehkomyslném a neuváženém způsobu řeči používají většinou nesprávně.

Lenost ducha brání jeho dostatečně hlubokému procítění, a tedy také správnému pochopení. Kdo jej však nepochopil v celém jeho rozsahu, nedokáže jej ani správně použít.

A přece je to právě dětskost, která lidem skýtá pevný most ke vzestupu do světlých výšin, k možnosti uzrávání každého lidského ducha a ke zdokonalení, umožňujícímu mu věčné bytí v tomto stvoření, jež je domem Boha Otce. On dává tento dům lidem k volnému použití, jestliže… v něm zůstanou příjemnými hosty. Hosty, kteří nepůsobí škody v prostorách milostivě jim přenechaných k užívání při stále bohatě prostřeném stole.

Ale jak nesmírně vzdálen je dnes člověk této pro něho tak nutné dětskosti!

A přece bez ní nemůže pro svého ducha ničeho dosáhnout. Duch musí být dětský, neboť je a zůstane dítětem stvoření, i když nabyl plné zralosti.

Dítě stvoření! V tom spočívá hluboký smysl, neboť k dítěti Božímu se musí teprve vyvinout. Zda toho někdy dosáhne, závisí jedině na stupni poznání, které je ochoten si na své pouti hmotnostmi osvojit.

Tato ochota se však musí projevit také činem. V duchovních úrovních je vůle současně i činem. Vůle a čin tam vždy splývají v jedno. Avšak tak je tomu jen v duchovních úrovních, ne ve hmotnostech. Čím hutnější, těžší je úroveň hmotnosti, tím vzdálenější je čin od vůle.

Že hutnost působí jako překážka, je vidět již na zvuku pronikajícím hmotností, která jej svou hustotou brzdí. To lze zřetelně pozorovat již na kratší vzdálenost.

Štípá-li člověk dříví nebo zatlouká-li na stavbě hřebíky, je sice úder jeho nástroje vidět ihned, ale zvuk dorazí až za několik vteřin. Je to tak nápadné, že se s tím každý člověk určitě již setkal.

Podobné, ale ještě mnohem obtížnější je to u člověka na zemi s jeho vůlí a činem. Vůle vyšlehne v duchu, v duchu je okamžitě činem. Aby se však tato vůle viditelně projevila v hrubohmotnosti, potřebuje ještě hrubohmotné tělo. Jen v impulsu jedná každé tělo ihned po výšlehu vůle. Přitom je vyřazena zdlouhavá práce předního mozku, který má jinak zprostředkovávat cestu vůle až k ovlivnění činnosti těla.

Obvyklá cesta trvá poněkud déle. Mnohdy se pak čin projeví jen slabě nebo k němu nedojde vůbec, protože chtění cestou zeslábne nebo je hloubajícím rozumem zcela zastaveno.

I když to sem vlastně přímo nepatří, chtěl bych při této úvaze poukázat na účinky zákona přitažlivosti stejných druhů, které unikají pozornosti, ačkoliv se zřetelně projevují i v lidském jednání:

Lidské pozemské zákony jsou vypracovány pozemským rozumem a jím také prováděny. Proto jsou rozumem uvážené záměry, tedy promyšlené činy, posuzovány a trestány přísněji nežli činy provedené v afektu, tedy neuvážené. Ty bývají většinou posuzovány shovívavěji.

I když to lidé nepozorují, souvisí to ve skutečnosti se stejnorodostí rozumového působení, s tlakem zákona stvoření na ty, kdo se rozumu bezvýhradně podřizují. Těm je to zcela srozumitelné.

Aniž by kdo o tom věděl, přisuzuje se tak při jednání v afektu větší část viny duchovní úrovni. Zákonodárci a soudci o tom nemají ani potuchy, poněvadž vycházejí ze zcela jiných, čistě rozumových zásad. Avšak při hlubším přemýšlení a znalosti zákonů působících ve stvoření se všechno jeví ve zcela jiném světle.

Ve stvoření jsou v činnosti živé Boží zákony; působí nezávisle a zcela samostatně, neovlivňovány lidskými pozemskými zákony a pojmy, a projevují se také v pozemských rozsudcích i posudcích. Žádného soudného člověka jistě ani nenapadne, že by skutečná vina, nikoli snad něco, co lidé za vinu označují, mohla být před Božími zákony zároveň odčiněna odpykaným trestem, který uložil lidský rozum.

To jsou již po celá tisíciletí dva takřka oddělené světy, odloučené od sebe jednáním a myšlením lidí, ačkoliv měly být pouze jedním světem, v němž působí jedině zákony Boží.

Odpykání pozemským trestem může nastat jen tehdy, když se zákony a tresty zcela shodují s Božími zákony ve stvoření.

Afekty jsou však dvojího druhu. Takové, které jsem již vylíčil a které by vlastně měly být nazývány impulsem, a pak afekty, které vyšlehnou v předním mozku, tedy nikoli v duchu, a proto patří do oblasti rozumu. Jsou nepředložené, ale neměly by v zákonech stanovených rozumem požívat stejných úlev jako činy impulsivní.

Avšak najít jejich spravedlivé rozlišení budou moci jen takoví lidé, kteří znají všechny Boží zákony ve stvoření i jejich účinky. To musí zůstat vyhrazeno až budoucnosti, kdy lidé již nebudou páchat svévolné činy, poněvadž budou duchovně tak zralí, že se budou ve všem svém jednání a myšlení zachvívat jen v zákonech Božích.

Toto odbočení má jen povzbudit k přemýšlení, nepatří k vlastnímu účelu přednášky.

Jen je třeba si zapamatovat, že v duchovních úrovních jsou vůle a čin jedno, zatímco ve hmotných úrovních
jsou hutností hmoty rozděleny. Proto již Ježíš k lidem kdysi pravil: »Duch je zajisté hotov, ale tělo je slabé!« Tělo, zde tedy míněná hrubohmotnost těla, neuskuteční všechno, co bylo v duchu již vůlí i činem.

A přece by mohl duch i na zemi v hrubohmotném rouchu prosadit, aby se jeho chtění stalo vždy hrubohmotným činem, kdyby k tomu nebyl příliš líný. Za tuto lenost nemůže činit zodpovědným pozemské tělo, neboť tělo bylo každému duchu dáno jen jako nástroj, který se musí naučit ovládat tak, aby s ním správně zacházel. –

Duch je tedy dítětem stvoření. A musí v něm být dětský, chce-li splnit účel, pro který je ve stvoření. Povýšenost rozumu vzdálila člověka od dětskosti, protože jí »nerozuměl« takové, jaká opravdu je. Tím však ztratil oporu ve stvoření, a to ho musí nyní zapudit jako cizince, rušitele míru a škůdce, aby samo mohlo zůstat zdravé.

A tak se stane, že si lidé sami vykopou hrob svým nesprávným myšlením a svým jednáním. –

Jak je zvláštní, že chce-li člověk někdy nechat na sebe opravdu zapůsobit vánoční svátky, musí se přenést do svého dětství!

To je přece dosti zřetelné znamení, že jako dospělý již není schopen prožívat vánoční svátky citem, jasný důkaz, že ztratil něco, co jako dítě měl! Proč jen o tom lidé nepřemýšlejí?

Je to opět duchovní lenost, která jim brání, aby se těmito věcmi vážně zabývali. »To je pro děti,« myslí si, »a dospělí na to vůbec nemají čas! Musí myslet na důležitější věci.«

Důležitější věci! Tímto důležitějším míní honbu za pozemským, tedy práci rozumu. Rozum rychle zatlačí vzpomínky zpět, aby neztratil převahu, dostane-li se někdy cit ke slovu.

Ve všech těchto zdánlivě nepatrných skutečnostech by bylo možno poznat ty největší věci, jen kdyby k tomu rozum ponechal dostatek času. Ale on má převahu, a bojuje tudíž se vší lstivostí a zákeřností. To znamená, nikoliv on, nýbrž ve skutečnosti to, co jej používá jako nástroje a ukrývá se za ním: temno!

Temno nechce dovolit, aby člověk ve vzpomínkách nalezl Světlo. A jak duch touží najít Světlo a čerpat z něj novou sílu, poznáte z toho, že se vzpomínkami na Vánoce v dětství procitá také neurčitá, téměř tesklivá touha, schopná mnohé lidi přechodně měkce naladit.

Tato nálada by se mohla stát nejlepší půdou k procitnutí, kdyby byla ihned a s veškerou silou využita! Avšak žel, dospělí přitom dojdou nanejvýš už jen ke snění, při němž vznikající sílu promarní, prohrají. A ve snění pomine i příležitost, aniž přinese prospěch a aniž je využita.

A když přitom mnohý člověk dokonce uroní několik slz, tu se za ně zastydí, pokusí se je skrýt a vzchopí se trhnutím těla, v němž je často patrný podvědomý vzdor.

Jak mnohému by se z toho všeho mohli lidé naučit. Ne bezdůvodně se vkrádá do vzpomínek na dětství tichý stesk. Je to bezděčné tušení, že se vytratilo něco, po čem zůstala prázdnota, neschopnost ještě dětsky cítit.

A přece jste jistě již často zpozorovali, jak překrásně a osvěživě působí už jen svou přítomností člověk, jemuž tu a tam dětsky zazáří oči.

Dospělí nesmějí zapomínat, že dětské není dětinské. Přitom asi nevíte, proč dětskost může tak působit a čím vlastně je. A proč Ježíš pravil: »Buďte jako děti!«

Abyste vyzkoumali, co je dětské, musíte si nejdříve ujasnit, že dětskost naprosto není vázána na dítě. Jistě přece znáte děti, jimž krásná dětskost chybí. Jsou tedy děti bez dětskosti! Zlomyslné dítě nebude nikdy působit dětsky a právě tak dítě neukázněné, vlastně nevychované!

Z toho jasně vyplývá, že dětskost a dítě jsou dva různé a samostatné pojmy.

To, čemu se říká na zemi dětské, je součástí působení čistoty! Čistoty ve vyšším, nejen v pozemsky lidském smyslu. Člověk, který žije v paprsku Božské čistoty, který uchovává paprsku čistoty místo ve svém nitru, získal již také dětskost, nechť je to ještě v dětském věku, nebo již jako dospělý.

Dětskost je projevem vnitřní čistoty nebo znamením, že se takový člověk oddal čistotě, že jí slouží. To všechno jsou zajisté jen různé způsoby vyjádření, ale ve skutečnosti je to stále totéž.

Tedy jen dítě vnitřně čisté může působit dětsky, a dospělý, jenž v sobě chová čistotu. Proto působí osvěžujícím a povzbuzujícím dojmem a probouzí také důvěru!

A kde je pravá čistota, tam může vejít také pravá láska, neboť Boží láska působí v paprsku čistoty. Paprsek čistoty je cestou, po níž kráčí. Jinou cestou by ani jít nemohla.

Kdo do sebe nepřijal paprsek čistoty, k tomu nemůže zavítat paprsek Boží lásky!

O dětskost se však člověk sám připravil svým odklonem od Světla, svým jednostranným rozumovým myšlením, kterému obětoval všechno, co ho mohlo povznést. A tak se přikoval tisícerými řetězy pevně k této zemi, tedy k hrubé hmotnosti, která ho nepustí ze svého zajetí tak dlouho, dokud se od ní sám neosvobodí. To však nenastane pozemskou smrtí, nýbrž jedině duchovním probuzením.