0 Items
WOOCS 2.1.8
Vyberte stránku

Démoni a Psychika – Narcistická duše – Kybalion – Modlitby na Pomoc!

Co jsou démoni?

Démoni jsou totéž co fantomy, ale s jedním podstatným rozdílem. Jsou to myšlenkové formy a komplexy, které jsou nabité silnými emocemi. Ať už zlými nebo dobrými. Podle toho jsou dobří nebo špatní a podle toho působí na druhé. Kromě komplexů negativních emocí – démonů, existují totiž i komplexy nabité kladnými emocemi. Ty se však vyskytují méně často a ani nemají žádné jméno. Také tyto myšlenkově emocionální útvary se mohou spojovat a vytvářet větší a silnější formy. A mohou předstírat jakoukoliv skutečnou nebo bájnou bytost anebo i třeba úplně amorfní hmotu. Protože mají tyto astrálně-éterické útvary většinou velmi nízké vibrace, je možné jě někdy i nafilmovat nebo vyfotografovat, přestože pouhým okem zpravidla viditelné nejsou. Ti, kteří astrální prostor neznají a nahlédnou sem třeba poprvé během svého života, domnívají se, že jde o nějaké skutečné bytosti.

Protože jsou produktem lidských emocí, mají mnohem delší životnost, než fantomy. Emoce se totiž nezmění tak rychle, jako myšlenka. A někdy to trvá hodně dlouho. Připomínají však zcela reálné a živé bytosti, které si žijí svým vlastním samostatným životem, dovedou své původce a jim podobné svádět na scestí a dokonce je i zcela posednout a znemožnit jim svobodný projev. Lze říct, že jsou takovými odštěpky vašeho „JÁ“. Čím více máte takových odštěpených já nabitých negativními emocemi, tím omezenější je vaše svobodná vůle a tím jste blíže k psychickému kolapsu, protože jste jejich otroky.

Kolik je na světě druhů lidských emocí, tolik je druhů démonů… Máme démony žárlivosti, méněcennosti, alkoholismu, sexu, nejrůznějších závislostí, závisti, nenávisti atd. Psychický kolaps, kdy je člověk totálně ve vleku démonů, bez vlastní vůle může mít různé podoby, od různých psychických chorob a poruch až pro nejrůznější závislosti. To je posedlost démony, tzv. nepravá posedlost.

A skutečná posedlost?

Při skutečné posedlosti se snaží cizí duch obsadit tělo původního majitele a toho z něho vytlačit – v jednom těle pak mohou existovat dvě i více osobností, které mezi sebou mohou soupeřit o vládu nad tělem majitele. Žádná posedlost tzv. ďáblem či Satanem jako nějakou konkrétní bytostí ale neexistuje, to je myšleno obrazně. Je pouze posedlost démonem nebo zlým duchem. Jsou samozřejmě i případy, kdy reptilní bytosti nepřátelské člověku mohou využívat lidská těla a fungovat jako lidí, ovšem to není posedlost, ale jiná kategorie. Stejně tak jako dálkové ovládání lidí pomocí technologií a myšlenek. Takto reptiliáni využívají těla právě zemřelých (odsud legenda o upírech).

Pořád mi není moc jasné, jak ti démoni vznikají?

Mluvili jsme o tom, že na a onom světě existují jen společenství vzájemně sympatických, resp. duchů podobného založení. Dokud jste v těle, tak tomu tak být nemusí, ovšem i tak samozřejmě máte pocity vzájemné přitažlivosti nebo odpudivosti. Vaše myšlení a cítění vytváří různé druhy těchto bytostí, od démonů, až po ty dobré, které nemají jméno. Tyto bytosti, které si vytváříte, si žijí svým vlastním samostatným životem a ovlivňují pak vás nebo jiné. Jinými slovy tedy démoni vás spoutávají a zotročují, zatímco ty dobré bytosti vás vedou správným směrem. Každá taková bytost není nic jiného než zveličená, stokrát opakovaná myšlenka nabitá nějakou doprovodnou emocí. Podobně jako Bůh má schopnost tvořit jiné bytosti, mají i tyto bytosti tuto schopnost zděděnou. I když samozřejmě v mnohem menší míře. Touto schopností je právě více či méně samovolné vytváření takových bytostí, jako jsou démoni nebo pozitivní bytosti (pro ty neexistuje jméno). Některé bytosti (jako Šediváci) umí tyto nižší bytosti projektovat záměrně. A mohou je projektovat i do hmoty – pak jim říkáme bioroboti. Ale nejsou to samostatné bytosti s vlastním vědomím. Jejich vědomí je pouze jen jakýmsi prodlouženým paprskem jejich autora. Jsou to skutečně jen roboti, ať už hmotní nebo energetičtí – bytosti předstírající život.

A jaký nás tyto útvary mohou ovlivňovat?

Myšlenky a jejich démoni se navzájem přitahují, shlukují a vytvářejí větší a mocnější síly, které jsou schopny ovlivnit i fyzickou realitu. Nejenže si vytváříš svoje démony, ale podle svého myšlení a cítění jsi přitahován i démony (resp. pozitivními útvary) jiných lidí. A sám zrovna tak myšlenky sám vysíláš, ty si pak hledají vhodné příjemce, jsou jimi přitahováni tak dlouho, dokud se s nimi nesplynou. Čím více lidé má podobné myšlenky a pocity, tím větší a mocnější shluky těchto útvarů vytváří. Někdy mohou být dokonce tak mocné, že mohou způsobit i katastrofy ve fyzické realitě.

V každém případě síla myšlenek je to, co aranžuje vaši fyzickou realitu, i když se to neprojeví hned, jako v astrálních světech. Když budeš na něco vytrvale myslet a věřit tomu, můžeš způsobit, že se to doopravdy stane. Nebo na něco myslíš nebo máš nějaký silný pocit a najednou přitáhneš člověka, který ti nevědomky řekne něco, co řešíš, až máš třeba pocit, jako bys ho znal nebo jako by ti četl myšlenky. Zdá se ti, že ti ho Bůh přihrál a že je to Boží prozřetelnost – nikoli je to právě a jen síla myšlenek a pocitů, které se přitahují. Démoni jsou produktem negativních myšlenek a emocí, dobré bytosti zase těch pozitivních, které mohou být třeba i modlitbě, pokud vychází z čistého srdce a je upřímná, vyrábí bytosti, které vám pomáhají a které vás vedou.

Sympatie a antipatie vzniká mimo vás, v prostoru vašeho emocionálního těla, ze kterého tyto bytosti čerpají energii. Všechno se navzájem přitahuje právě prostřednictvím této energie. Vámi stvořené bytosti přitahují jiné podobného druhu jiných lidí a naopak vy sami jimi jste přitahováni těmi cizími. Jsou to takové neviditelné mentálně emocionální proudy, které, pokud byste opustili své tělo, byste mohli vidět jako zcela konkrétní útvary nebo bytosti.

To chápu, ale co nesympatie? To je přece síla odpudivá.

Jen zdánlivě. Ve skutečnosti je nesympatie jen obrazem té části já sama sebe, kterou nemáš rád. Člověk, který je ti nesympatický ti tak vlastně nastavuje zrcadlo. Možná se divíš, jak to že přitahuješ nějaké divné typy lidí. Ale jak vidíš, i antipatie je vzájemná přitažlivost. Tito lidé mohou být jinak úplně jiní, ale jsou to někteří podobní démoni, které máte společné. Proto vás přitáhly dohromady.

Můžeš mi ty démony více přiblížit, mají inteligenci?

Řekl jsem, že jsou to odštěpky lidských duší. Vidíš tedy, že nejen vyšší bytosti, ale i lidé mají moc vytvářet živé bytosti. Podobně Bůh stvořil nás, lidské duchy. Také my jsme jeho odštěpky. Démoni, které sis vytvořil, jsou útvary tvého vlastního já – nic jiného. Jsou také tím, co se ti většinou předvádí ve tvých snech, v němž ti promítají své filmy. Chceš-li poznat sama sebe, poznej tyto bytosti. Jsou řečí tvojí duše. Vlastní inteligenci ve smyslu svobodné vůle ale nemají, proto mohou být využívány a manipulovány také vyššími bytostmi, které jsou lidem nepřátelské. Nízké astrální (antihmotové) úrovně jsou jich plné, jsou všude kolem vás a hladové číhají na každého člověka, na kterého by se mohly přilepit, parazitovat na něm a odebírat jeho energii, aby neztratily sílu a nerozpadly se. Je to jejich potrava.

A jak vypadají?

Mohou předstírat jakoukoliv podobu. Ta se vytváří automaticky, často na základě archetypálních vzorů v kolektivním vědomí lidstva. Tyto bytosti nemají takovou inteligenci, aby se mohly sami svobodně rozhodovat, jakou podobu na sebe vezmou. Opravdu nemají žádnou svobodou vůli, veškerou životní energii, rozum i inteligenci čerpají od lidí od kterých se vyživují, na kterých parazitují a jejichž identitu kradou. Jsou to jen přeludy, části vaší duše, kterým jste díky svým hříchům, negativním postojím a myšlenkám dovolili, aby se od vašeho já odštěpily a jednaly nezávisle na vaši vůli. Jsou vlastně takovým odpadem, který vytváří to, čemu říkáte karma. Vy tento odpad vytváříte a pak vás zahlcuje, zotročuje a ovládá. Není podstatné jak tyto odpadky vaší duše vypadají, jestli jako hadi, červy, smrduté lepkavé bahno, létající draci nebo co já vím. Všechny tyto útvary perfektně zapadají do prostředí astrálního světa a spoluutváří ho – jinými slovy, jsou jeho přirozenou součástí.

Jak se zbavit démonů

Důležitější je v první řadě žádné démony nevytvářet a nedávat jim prostor, aby parazitovaly na vašich duševních energiích. Nevstupovat s nimi v žádnou komunikaci, ani mentální, protože tím jim naopak dáváte prostor, aby vás mohli ještě více ovládat. Nejsou to bytosti hodné jakékoliv komunikace, i když vykazují a předstírají inteligenci, jsou to stále jen přeludy. Zatímco fantomů je jednoduché se zbavit, protože jsou to jen myšlenky a mohou zmizet, jakmile jejich autor změní téma svého myšlení, s démony jakožto emocionálními útvary je to mnohem těžší, protože mají do značné míry setrvačný, samostatný život, který prostě nelze jen tak zničit a eliminovat, pokud nemáte určitě duchovní zkušenosti jako mistři. Jejich „život“ je samostatný a nezávislý do té míry, jak silná je emoce, která je vytvořila. Zmizí, až tehdy, dokud jim dojde palivo, respektive autor, který je vyživuje. To je však jen zřídkakdy, protože takový útvar přitáhnou jiní lidé, na které se nalepí a pak ho vyživují zase oni. Alespoň však přestane ovládat svého původního autora, na kterého se již nemůže uchytit, protože mezi tím zcela změnil své myšlení a cítění.

Musíš získat převahu pozitivních bytostí, které tyto démony eliminují. Toto nejrychleji docílíš ve spojení s Bohem a otevření se jemu, který je absolutním pozitivem. Varuj se všech negativních myšlenek a pochybností a máš vyhráno. Nesmíš ovšem ztratit trpělivost. Tito dotěrní paraziti se velmi vytrvale snaží člověka mentálně a emocionálně ovládat a jsou v tom velmi úspěšní. Čím usilovněji se jich ale budeš chtít zbavit a utíkat před nimi, tím spíše je budeš přitahovat. Mají rádi, když s nimi lidé bojují a třesou se před nimi. Nejlepší obranou je proto ignorovat je, myslet pozitivně, vzdát se všech závislostí a nikdy proti nikomu a ničemu nepřechovávat v sobě negativní emoce – ty jsou největším jedem – energií, která je vytváří a vyživuje. Každá nenávist, závist, zloba je pro ně obrovským zdrojem výživy. Velmi nebezpečné jsou i pocity nadřazenosti, povýšenosti, arogance, nezřízenosti, domýšlivosti, strachu, žárlivosti – zkrátka všechny negativní mentální a emoční vzorce. To jsou dokonalé projekty pro jejich tvorbu. Existuji různé meditační a duchovní způsoby, jak se zbavit démonů, posílit svoji auru a energetický světelný obal, ale pokud po jejich odstranění nezměníš svoje postoje, rychle se zase vrátí a přivedou další svoje kamarády tak že jsi tam, kde jsi byl.

Takže démoni jsou cestou do pekla…

Jistě. Démoni jsou zkrátka emocionální formy vzniklé chybnými postoji (hříchy) – negativními myšlenkami a emocemi (závist, žárlivost, nenávist, zloba, svár, nestřídmost, lež, touha po moci, sobectví, tvrdost, chladnokrevnost, vulgárnost, hrubost, nestydatost apod.). Způsobují strach, nervozitu, depresi, skleslost. Tím ale v pekle neskončíš. Vždy máš čas si svůj omyl či hřích uvědomit a vydat se správnou cestou, kterou je láska a odpuštění. Démoni, které si sám vytváříš nebo je přitahuješ, ti jen pomáhají a zkouší tě. Jakmile se jim ale začneš bránit a bojovat proti nim, narůstají na síle a zvětšují se, protože je to další chybný postoj, který je přiživuje.

S démony je třeba jednat s despektem a lhostejností. Vůbec nejlepší způsob je s nimi jednat s láskou. Dát jim naopak volný prostor a nechat je, dokud se nevyčerpají a nezmizí. Zásadně démonům nenadávej a nebojuj s nimi – je to předem prohraný boj, protože jsou odštěpenou součástí tvého já. Tím bys jen bojoval sám se sebou. Tak můžeš dospět pouze k duševnímu rozpadu, schizofrenii nebo jiným psychickým poruchám. Avšak budeš-li se k nim chovat s láskou, budete-li milovat všechny své negativní myšlenky a emoce, totálně je zbavíš síly a moci. Nauč se milovat své démony a staneš se pánem sama sebe. Tak nebudeš žádné démony vytvářet, a pokud přece, brzy zase zmizí, jen co otestují tvůj pozitivní postoj. Budeš-li je však nenávidět, budeš jejich otrokem, štvancem a oni s tebou budou mávat, jak se jim zlíbí. Poženou tě přímo do pekla.

A jsou jen moje?

Jsou to všechny produkty, které se tě nějakým způsobem týkají. Mluvíme o nich sice z hlediska jejich autorů, tedy těch, kdo je stvořili, ale protože se navzájem spojují, vytvářejí nové formy, mění se, přisávají se na jiné lidi, kteří je zase šíří dál a s původním producentem už nemusí mít nic společného, není to přesné. Mohou to být společné produkty, velké třeba centimetr, ale i kilometr.

Znám lidi, kteří nemají žádné negativní vlastnosti, ale přesto jsou ovládáni démony..

Ovšem, démoni mají snahu parazitovat na komkoliv, jen když ho mohou ovládat. Mohou se tedy přichytit i na lidi, kteří přímo démony nevytváří. To je ale jen zdánlivé – souvisí to s mnoha bolestnými a nepříjemnými zážitky, které člověk prožil, stejně jako s potlačenými negativními emocemi, energií uhranutí, kleteb, apod. Vše jsou to kumulace negativních energií, které vytváří démony. Negativní emoce vytvoří démona i tehdy, když se člověk nakonec dovede ovládnout a nic špatného neprovede. Působí ale už myšlenka. Proto Ježíš řekl, že už ten, kdo ve svém srdci špatně smýšlí, hřeší. I kdyby nic špatného nedělal. Je mnoho dobrých lidí, kteří by nikomu neublížili, ale jsou plni strachů, obav, negativních emocí. To vše vytváří démony, které je spoutávají. Jen je to jiný typ démonů, než ty, které vytváří lidí agresivní a bezohlední.

Zatímco těm vyhánění démonů nepomůže, u těch prvních může mít smysl. Základem je tyto démony přijmout, porozumět jim. Nebojovat s nimi, neodmítat je. Člověk musí umět milovat a přijímat sama sebe. Pokud to dokáže, i tito démoni ztratí sílu a zmizí. Musí na sobě pracovat, znovu se vracet k bolestným událostem, znovu je prožívat, pochopit, proč se staly, jaký měla tato karma smysl a co nám situace, které nám přinesly tolik bolesti, chtěly říct. Všechny tyto negativní situace znovu prožít, zpracovat je, definitivně je vyřešit.

Nesmíte v sobě chovat žádný vnitřní konflikt, žádnou starou nevyřešenou, potlačenou emoci, žádnou potlačenou bolest, nic před čím utíkáte, co sami před sebou skrýváte, čemu se vyhýbáte. Jen tak budete svobodní od démonů. Nestačí tedy mít jen čisté svědomí, je třeba mít i vyřešenou minulost. Ostatně k tomu slouží zpověď – svátost smíření. Není tu proto, že by trestající Bůh hladově číhal na vaše hříchy, či proto, aby si církev udržovala svoji moc nad svými ovečkami a mohla s nimi lépe manipulovat. Takto vidí Boha ti, kteří jsou sami posedlí démony strachu a touhy po moci. A ani nemá vůbec žádný smysl vykonat nějakou automatickou zpověď proto, abys splnil nějakou povinnost. Milovat je především sloužit. Záleží jen na vás, zda chcete být otroky těchto přeludů, které vás svádí na scestí, promítají vám falešné virtuální reality a ovládají vás. Nejvíce ovládanými bývají často ti, kteří se považují za velké vůdce. Každý démon je překážkou mezi tebou a vyššími světy – zaclání tvému výhledu jako šmouha na předním skle tvého auta. Snaž se ho proto mít vždy čisté, jen tak pojedeš správným směrem a nikoho nepřejedeš.

Jak se na mě přichytí démon cizího člověka?

Jednoduše. Mluvíš-li o démonech, vezmeme si jako příklad nějakého silně nesympatického člověka, kterého potkáš a máš s ním co k dočinění, tento člověk tě nějakým způsobem ovlivní, nějak se tě dotkne, nějak na tebe zapůsobí. Jak se to stane? To je proto, že jeho démoni mezi tvými našli svého kolegu, tedy podobného démona, který způsobil tu odezvu. Kdyby mezi nimi nebyl ani jeden takový podobný, nenastala by žádná reakce a dotyčný člověk by na tebe nijak nezapůsobil. Tato reakce pak v tobě rozpoutá další reakce a vnitřní konflikt. Pokud tento konflikt zvládneš a zpracuješ, pak je tento démon poražen a s ním i tvůj vlastní, který dotyčného kolegu přitáhl, navzájem se eliminují a rozpustí. Situace je vyřešena a tento nesympatický člověk, který ti nastavil zrcadlo ti vlastně pomohl. Jiná situace ovšem nastane, když tuto situaci nezvládneš. Pak tito démoni, tedy tvůj a toho člověka se spojí a vznikne velký démon, který může dále růst. Napětí mezi tebou a tím člověkem roste a přitahuje další podobné lidi s podobným napětím a emocemi, kteří si pěstují podobné démony. Tak zjednodušeně řečeno vznikají konflikty a války.

To je posedlost démony, a co tedy posedlost duchy?

Při skutečné posedlosti se snaží cizí duch obsadit tělo původního majitele a toho z něho vytlačit – v jednom těle pak mohou existovat dvě i více osobností, které mezi sebou mohou soupeřit o vládu nad tělem majitele. Jestliže zdravý, zdravě sebevědomý a čestný člověk si žádné démony nevytváří ani žádné nepřitahuje, podobné je to s duchy, kteří si hledají vhodného člověka, jehož tělo by mohli posednout a užívat jako svůj nástroj k působení v hrubohmotném světě – tedy ke svým zvrhlým choutkám a neřestem, které coby duchové bez těla nemohou provozovat. Člověk nikdy není sám, kromě toho, že má svého ochranného anděla, má na onom světě i mnoho sympatizantů, kteří ho odtamtud podporují, ale i své odpůrce, kteří se ho snaží svést ke zlu. Často člověku vnuknout nějakou myšlenku a ten se pak domnívá, že je to jeho nápad. Duchové mohou posednout jen duševně, morálně, mravně (a nejlépe i fyzicky) oslabeného nebo nemocného člověka, protože má otevřené duševní tělo a je snadno přístupný. Mohou být ale i jiné důvody posedlosti – zpravidla nevyřízené účty s nějakým člověkem, bez ohledu na to, zda ten člověk žije, nebo je mrtev. Jeho duch na vás působí v obou případech.

A co je to duševní nemoc?

Posedlost a duševní nemoci spolu velmi úzce souvisí a často se prolínají. Dalo by se říci, že posedlost je průvodním jevem a následkem duševní nemoci a naopak. Klasifikace duševních nemocí a stanovení diagnózy je vždy velmi obtížné, protože v mnohých případech se kryjí a mnoho postižených má příznaky vícera symptomů. V první řadě je třeba najít původ. Pokud je fyzický, nemusí jít o vždy duševní nemoc. Na druhou stranu však o duševní nemoc jít může a může se v ní rozvinout. Hranice mezi normalitou a duševní abnormalitou je velmi nejasná a neurčitá (pozor duševní abnormalita není ještě totéž co nemoc – tedy klinický obraz). Mnoho duševně narušených, ba i nemocných může žít zcela bez povšimnutí považováni za zcela zdravé, ale při bližším seznámení nám dojde, že vykazují určité poruchy osobnosti, úsudku a vnímání. Pak se také můžeme ptát, kdo z nás nikdy takové nevykazuje a komu nikdy „nepřeskočilo“?

K duševní nemoci může přispět geneticky daná duševní a nervová labilita a přecitlivělost, nezvládnuté zátěžové životní situace, ale i fyzické narušení. A samozřejmě nesprávné životní postoje, zvláště lžeme-li a podvádíme. To je ten nejlepší způsob, jak ztratit smysl pro pravdu, jak začít lež považovat za pravdu a uvěřit v ní, jak přestat rozlišovat mezi dobrým a zlým a stát se schizofrenikem. Člověk nezvládne svůj život a stane se pouhou loutkou – loutkou svých bludů, falešných představ, démonů, předsudků, podezíravosti… Nakonec přestane věřit sám sobě, začne vidět věci, které nejsou, začne mít halucinace a propadne se jako černá díra do svého vnitřního světa, odkud už není žádné spojení s realitou, kterou tvrdošíjně odmítl přijmout. A to nemluvíme o tom, že se na něj přilepí spoustu jiných duší. Pohybuje se pak na pomezí mezi životem a smrtí, mezi realitou a oním světem, které se mu pletou dohromady. Je to útěk ze života.

To je ale spíš duchovní porucha…

Ne vždy, ale někdy ano. Takoví lidé pak nejsou duše nemocné, jak je nazýváme my, ale prostě si vybrali tento způsob cesty a je to jejich stupeň duševního a duchovního vývoje. Ztratili tu schopnost vnímat dostatečně druhé duše a žijí ve svém vlastním uzavřeném virtuálním světě s vlastními pravidly, protože jsou příliš zaujatí sami sebou. Všechno jejich myšlení a vnímání se točí kolem jejich vlastního JÁ. Přestali věřit, že to co je mimo jejich já, je dostatečně „reálné“, hodnotné a věrohodné. Žijí mimo reálný svět tady i na onom světě. Po odložení těla se zbaví problémů, které jim způsobovalo a které si poškodili nesprávným myšlením, ale jejich styl života se mnoho nemění.

Někteří z nich si to vůbec neuvědomují, ale ti pokročilejší, začínají v očistci již procitat ze svého bludu a přichází ke konfrontaci s realitou, které se však někdy až hystericky a křečovitě brání. Tato zaujatost svým vlastním světem a neschopnost přijmout realitu je základem všech poruch, které nazýváme jako duševní nemoci. Je to záležitost jejich víry, protože věří jen ve své vlastní ego a svůj svět. Někteří mají strach z reality, proto si vytváří svoji, do které se utíkají, jiní se do ní utíkají více proto, že věří tomu, že jen ta jejich je správná a nechtějí vzít na vědomí, že je to blud. Duševní nemoc není nemoc v pravém slova smyslu, protože duše nemůže onemocnět, pouze tělo. Není to ani tak nemoc, jako spíše jejich zatvrzelá, slepá a zbloudilá víra, ke které je přivedl strach a pýcha. Spíše než duševní nemocí bychom tom měli nazvat poruchou osobnosti, i když to je často totéž.

Jak vzniká?

Duševní porucha vzniká v okamžiku, kdy si člověka začíná plést realitu se svojí vlastní vnitřní realitou, kdy přestane rozlišovat realitu od svých představ a démonů. Každý člověk má nějaké myšlenky, touhy, představy, vize… To je normální. Nenormální ale už není, kdy jej tyto produkty jeho vlastní já začnou ovládat. Když ho pak ovládnou zcela, ztratí dotyčný člověk kontakt s realitou a žije ve svém virtuálním světě, i když se myslí, že jedná správně. To je duševní porucha asi v tom nejběžnějším slova smyslu – tedy na hranici normálnosti a patologie, jakási šedá zóna, ve které se nalézá velmi mnoho lidí. K typické duševní poruše jsou samozřejmě nejnáchylnější lidé, kteří jsou citliví, senzitivní, mají nedostatek sebevědomí, nedostatečně se identifikují se svým já. A když tato sebeidentifikace pokulhává, propadává se dotyčný člověk do svých snů i v bdělém stavu, nejen ve spánku, jak je to normální u všech lidí. Vědomé já je zastíněno, nemá sílu se projevit, je rozloženo na více částí, ze kterých vnikají démoni – tedy odštěpky tohoto já, které si žijí svým vlastním životem.

Jak člověk pozná, že mu hrozí tato porucha?

Poruchu astrálního těla může způsobit i náhlý těžký duševní otřes nebo mít vzácně jinou závažnou a náhlou vnější příčinu. Největší předpoklady pro něj mají lidé, kteří se příliš zabývají sami sebou a svých okolím, vše berou příliš vážně, každou maličkost. Jsou velmi přecitlivělí, nedůtkliví, vše si vysvětlují po svém, za vším vidí spiknutí, napadení, ohrožení svého já. Trpí velkou nedůvěrou k lidem a ke všemu, jsou velmi podezíraví, jednají iracionálně, zkratkovitě, impulsivně, trpí velkými emočními výkyvy a změnami nálad, apatií, depresemi, euforií. To je začátek. V dalších fázích mohou mít vize svých démonů, slyšet je, hovořit s nimi. Mají pocit, že je všichni ovládají a řídí, že čtou jejich myšlenky, mohou jim přikazovat různé věci, apod. – žijí zcela ve virtuálním světě. Symptomy a projevy mohou být různé, ale to není až tak podstatné. Astrálně emocionální tělo je poškozeno a rozloženo. Spouštěč ve fázi oslabení může být různý, může to být psychický šok, ale může mít i jiné, i fyzické příčiny. Všechny tyto skutečnosti nedovolují duchu, aby mohl používat své tělo a projevit se.

Jaká je tedy léčba?

Duševní nemoc je nezřídka poruchou duchovní, tj. je následkem nesprávných postojů a negativního myšlení a je tak karmická, vniklá z toho, že dotyčný člověk nechtěl žít život v pravdě a upřímnosti a vědomě si vytvořil svoje vlastní pravdy – bludy, kterým pak uvěřil – ztratil schopnost rozlišovat mezi pravdou a lží. Nelze ji tedy léčit, protože i když dosáhneme výsledků, pacient znovu upadne po čase do původního stavu. Vyléčení spočívá na pacientovi, jeho ochotě a vůli ke změně a je dlouhodobé. Často je jeden život na změnu málo a dotyčný musí projít mnohem delším obdobím pasivity a letargie, než znovu posbírá rozpadlé části svého já, probere se ze spánku a začne opět žít svůj život. Duševní nemoc je často jakási přestávka ve vývoji, který ho vypíná a která je takovou pojistkou proti tomu, aby si dotyčný člověk ještě více neškodil. Bůh mu tímto bere odpovědnost za jeho život a čeká. Je to vlastně milost. Jinak je ale léčba především práce s energií, v medikamentech samozřejmě nikoliv, ty mohou jen kromě vedlejších účinků a dalšího poškozování těla, jen otupovat vnímání a cítění. Tímto způsobem je možné i okamžité vyléčení, ale pokud jenemoc karmická, rychle se zase vrátí a nemá smysl. Jakmile člověka zbavíme jeho démonů, vytvoří si za chvíli nové.

Záleží tedy především na postojích samotného pacienta. Ani nejlepší doktor nic nezmůže, když chybí vůle pacienta se léčit. Mnozí lidé s duševní poruchou se naopak pokládají za zdravé, odmítají jakoukoli léčbu nebo si vůbec připustit, že s nimi není něco v pořádku. Buď svůj stav odmítají vzít na vědomí nebo si ho už ani neuvědomují a často obojí. Je to jak říkám určitá přestávka v jejich duchovním a duševním vývoji a na nich záleží, jak dlouho bude trvat. Je to většinou běh na dlouhou trať a často ne na jeden život. Navíc v případě léčby duševních poruch jsou ty vaše metody většinou nedostatečné, protože se skládají většinou jen tlumících prostředků, protože psychoterapie může být zpravidla účinná jen u poruch nervového charakteru (např. obsedantivně-kompulsivní porucha). Na onom světě však existují sanatoria, kde se těmto duším věnují a pomáhají jim znovu najít sama sebe, pokud chtějí.

Podobný případ jsou i mnozí bezdomovci. Často to bývají lidé, kteří se pro tento způsob života rozhodli proto, že jim vyhovuje. Vyjadřuje jejich já, jejich životní postoj, jejich životní pasivitu. Jako bezdomovci pak žijí i na onom světě. Obklopí se špínou a odpadky a žijí ve stejném prostředí, jako za života.

Slyšel jsem, že ale např. autismus duševní porucha není?

Ano, to je pravda. Autisté jsou pokročilé duše, které používají více částí mozku a více psychických schopností. Autisté nejsou mentálně hendikepováni, ale používají pouze 10% svého mozku. Autisté si přinesli své psychické schopnosti ze svých minulých životů, z vyšších dimenzí. Je to zkušenost, kterou si vybrali. Ve vyšších dimenzích je normální používat 100% mozku a psychické schopnosti jako je např. telepatie. Autisté jsou duše, které jsou poprvé na fyzické planetě a proto jsou zmatené, kvůli nižším vibracím. Je ale samozřejmě mnoho stupňů autismu.

Blahoslavená Eustochie Bellini: patronka exorcistů a lidí trýzněných ďáblem

Itálie. Procházky Padovou přinášejí neustále nová překvapení, a tak se mimo hlavní turistické trasy můžete ocitnout před starobylým kostelíkem sv. Petra, existujícím již ve čtvrtém století, kde odpočívají ostatky blahoslavené Eustochie (1444-1469). Jelikož v únoru loňského roku uplynulo 550 let od úmrtí této řeholnice, bylo její tělo vystaveno v padovské katedrále, kde se před ním každou třetí sobotu v měsíci konají modlitby za vysvobození z duchovní trýzně a ďábelské posedlnosti, jimiž ona sama trpěla po celý svůj krátký život, avšak díky nezměrné trpělivosti a neochvějné víře v Boha při nich obstála.

Blahoslavená Eustochie se narodila jako Lucrezia Bellini roku 1444 v Padově z nemanželského vztahu benediktinské mnišky Maddaleny Cavalcabò a místního šlechtice Bartolomea Belliniho. Klášter sv. Prosdocima (prvního padovského biskupa a městského patrona), v němž se odehrávala jejich setkání, byl znám spíše světským životem a do dobových pramenů se vepsal jako veřejný dům. Když bylo Lucrezii sedm let, otec ji svěřil do výchovy klášterní komunitě, v níž žila její matka, ačkoli tehdejší historici tvrdili, že tamní mnišky dokonce otrávily svou abatyši. Záhy po vstupu do kláštera se u dívky objevily první známky posedlosti ďáblem, které neustaly až do jejího skonu v pouhých pětadvaceti letech. Po smrti abatyše zpřísnil diecézní biskup klášterní kázeň a s výjimkou Lucrezie všechny mnišky propustil.

V konventu se zabydlela nová benediktinská komunita, v níž dívka 14. ledna 1461 přijala řeholní hábit a jméno Eustochie na připomínku věrné učednice sv. Jeronýma. Právě k tomuto světci, sv. Lukáši a Matce Boží chovala velikou úctu. Ihned po obláčce znásobil démon své působení, nutil novicku k nerozvážnému a násilnému jednání, namířenému vůči spolusestrám, i k porušování řehole. Po mnoho dní byla dokonce přivázána ke sloupu, kde musela snášet utrpení duše i těla, onemocněla nevysvětlitelnou chorobou, byla obviněna z čarodějnictví a strávila tři měsíce ve vězení o chlebu a vodě. Eustochie s ďáblem ustavičně bojovala za pomoci postu a modliteb a ačkoli její tělo nezměrně trpělo neustálým nutkáním ke zvracení, dokázala spolusestry přesvědčit o svých ctnostech a byla připuštěna ke slavným slibům (25.3.1465). Fyzické utrpení ji nicméně natolik poznamenalo, oslabilo a znetvořilo její tvář, že až do smrti, která se dostavila 13. února 1469, byla zcela nerozpoznatelná. Teprve v okamžiku skonu ďábel opustil její tělo a navrátil mu krásu a lehký úsměv, který dnes poutník zahlédne za sklem křišťálové urny.

Úcta k Eustochii se v Padově rychle rozšířila, již čtyři roky po její smrti bylo (tehdy ještě neporušené) tělo exhumováno a vystaveno v kostele sv. Prosdocima a později ve skleněné schráně v kostele sv. Petra. Lidovou úctu k této řeholnici zpečetil papež Klement XIII., někdější padovský biskup, který ji blahořečil roku 1760. Blahoslavená Eustochie je pokládána za ochránkyni věřících, kteří trpí duchovní trýzní, a za patronku exorcistů.

 

Modlitba ochrany proti zlu

Proč bychom se měli modlit za ochranu před zlem? Bible nás přiměla pochopit, že existují šipky, které létají ve dne, mor, který se potuluje ve tmě, a destrukce, které zasáhnou v poledne, žalm 91. To jsou větry zla, které se každý den vznášejí. Jako dítě Boží je pro tebe velmi riskantní nezakrývat se modlitbami, než vyjdeš z domu. Modlitba za ochranu je obranná modlitba, která vás chrání a chrání před veškerým zlem dne, pokaždé, když se této modlitby věnujete, jsou andělé Pána vysláni vaším jménem, ​​aby zajistili vaši ochranu a uchování.

Zlé věci se stávají každý den, jsou to jen ty, které se nám zjevují, že víme, lidé umírají každý den, lidé jsou uvězněni každý den. Zejména v zemích třetího světa, kde máme špatnou bezpečnost, často slyšíte o zabíjení, loupeži, o všech druzích nesmyslných útoků na nevinné občany. Vyňaty nejsou také vyspělé země. Museli jsme několikrát slyšet, jak lidé v Americe berou zbraně a náhodně zabíjejí lidi. Aby člověk unikl všem těmto hrůzám, potřebuje modlitbu.

Faktem zůstává, že nikdo není příliš dobrý na to, aby zemřel a nikdo není na život špatný, existuje tolik lidí, kteří se stali oběťmi zlých okolností, kterým lze skutečně zabránit. Proto je důležité, abychom vždy hledali Boží ochranu každý den, protože každý den je naplněn zlem.

Věřící by však měli mít v Božím slově výhodu. Písmo říká, že ten, kdo sedí na tajném místě nejvyššího, zůstane ve stínu Všemohoucího. Každý člověk, který zůstane ve stínu Všemohoucího, bude osvobozen od veškerých zlých událostí. Takový jedinec neklesne, oběť zlých útoků, nestane se obětí únosců, vše se stane jen tím, že zůstane ve stínu Všemohoucího.

Sestavili jsme seznam modlitebních bodů pro ochranu před zlem, tyto modlitební body vás ochrání před všemi satanskými útoky a útoky. Doporučuji vám, abyste se touto modlitbou zabývali celým svým srdcem a věřím, že křídla Všemohoucího vás nikdy nepřestanou chránit a zachovávat. Boží ruka nikdy neodejde z vašeho života ve jménu Ježíše Krista.

Modlitební body

• Nebeský Otče, nevím o tom, že každý den je naplněn zlem. Kniha 2 Tesaloničanům 3: 3 však říká, že Pán je věrný. Postaví vás a bude vás chránit před zlým. Vaše slovo říká, že mě budete vést proti jakémukoli zlu, prosím o vaši ochranu přede mnou. Aktivuji váš deštník ochrany nade mnou ve jménu Ježíše. Žádám o vaši milost, abyste neustále zůstali ve vašem stínu, udělejte mi nepopiratelný přístup, abych vždy přebýval ve vašem stínu. Žádám vás, abyste na každé mé životní cestě šli se mnou, odmítám udělat krok, pokud nepůjdete se mnou, odmítám se vydat na cestu tímto životem sám, žádám, abyste díky své milosti putovali se mnou ve jménu Ježíše.

• Svým milosrdenstvím měním průběh každého dne tvou krví, změním titulek a rekonstruuji zlé vyprávění o každém dni ve jménu Ježíše. Osvobozuji se od jakékoli zlé katastrofy dne ve jménu Ježíše. Pravá ruka Boží, která dělá velké věci, já to nazývám na cestě v životě, ruce Boží, které věci mění, žádám, abyste to vložili do mého života ve jménu Ježíše.

• Nebeský Pane, vaše slovo říká, že půjdete přede mnou a povýšíte vznešená místa, proříznete železné mříže, žádám, aby vaší mocí byla každá zlá hora v mé cestě snížena ve jménu Ježíše. Bojuji proti každému zlu. dne a já to drahocennou krví Kristovou změním na dobré zvěsti.

• Nebeský Otče, schovávám se za kříž, který teče Kristovou krví, a prohlašuji, že andělé Pána jsou vždy se mnou na mé cestě životem ve jménu Ježíše. Vaši andělé mě vloží do jejich náruče, abych nemohl strhnout nohu o skálu života, vašeho anděla, který mě nese v náručí, abych nemohl narazit na kámen zkázy ve jménu Ježíše.

• schovávám se pod svrchovaná křídla Všemohoucího. Svého ducha, duše a těla jsem postavil pod ochranu Všemohoucího Boha a prohlašuji, že mě nic zlého nezasáhne ani nepřiblíží ke svému příbytku.

• Posílám Boží anděly, aby mě vždy vedli svými způsoby a vždy se budu všímat všude, kde zlo leží ve jménu Ježíše.

• Vaši andělé mě vychovávají a vždy zapálí mého duchovního člověka. Hledám pomazání, které mě odliší, pomazání, které mě osvobodí od každého zlého výskytu. Pane Bože, každý den měním průběh tvým jménem, ​​Bible říká, že je to vyhláška, a bude prokázáno, že, laskavost Všemohoucího Boha bude vždy na mně.

• Pane Bože, hledám tvé milosrdenství, tvé milosrdenství, které mluví místo soudu. Pokud muž najde milost ve tvém zraku, on nebo ona se nestane obětí nehody, znásilnění, únosu, snažím se, aby tvé milosrdenství bylo na mě. Písmo říká, že dotek není můj pomazaný a neubližuje mému prorokovi, každé propouštění zla, vrhám a svážím každého zlého anděla, který je přidělen k plnění povinností každého, zničím je ve jménu Ježíše. Protože Bible říká, že jsme dostali jméno, které je nad každým jiným jménem, ​​že při zmínce o tomto jménu se musí každé koleno uklonit a každý jazyk se přizná, že je Bůh, přikazuji každému démonskému andělovi, který způsobí zmatek každý den být zničen ve jménu Ježíše.

• Na základě vaší krve každý den vykoupím a ve jménu Ježíše obracím ruce od zla k dobrému.

Amen.

https://everydayprayerguide.com/cs/2020/02/14/modlitba-za-ochranu-p%C5%99ed-zlem/

 

13 Kristus nás vykoupil z kletby zákona, když pro nás udělal kletbu, protože je psáno: Prokletý je každý, kdo visí na stromě: 14 Aby požehnání Abrahama mohlo přijít na pohany skrze Ježíše Krista; abychom mohli obdržet zaslíbení Ducha skrze víru.

Zobrazit vše prokletí může být zlomen, vyžaduje to jen víru naplněnou vysvobozeneckou modlitbu a dobré pochopení Kristova slova. Dnes jsme sestavili 10 modliteb vysvobození, abychom rozbili rodinné kletby, tyto modlitby vás zmocní rozptýlit každé zlé prohlášení zaslané vaším směrem. V Izaiášovi 54:17 nás bible povzbudila, abychom odsoudili každý jazyk, který se proti nám vznáší, dokud si neotevřete ústa v modlitbách, embargo nepřítele vás nikdy neopustí.

Rodinné kletby jsou skutečné, jsou to kletby předků, které bojují proti pokroku nevinných členů rodiny. Tyto kletby jsou výsledkem uctívání démonických idolů našimi předky, zlého zasvěcení celé rodiny bohu nebo božstvu, určitých přísah a slibů, které naši předkové složili tamním bohům. Tyto zlé praktiky takhle nejen nezmizí, i po mnoha letech budou generace těchto našich předků pokračovat v boji s těmito zlými duchy. Například, když člověk zasvětí sebe a celou svou linii božstvu a učiní taková prohlášení: „Já a mé děti vám budou navždy sloužit“, předal všechny své potomky ďáblovi. Problém nyní začíná, když jeho velcí vnoučata, která nevědí nic o smlouvě předků, přestanou uctívat bohy tamních otců, pak proti nim začne působit kletba, kletba porušené smlouvy předků. To je hlavní důvod, proč je dnes mnoho rodin v troskách. Mnoho rodin trpí pod otroctvím ďábla kvůli porušené smlouvě předků.

Dobrou zprávou však je, že jako dítě Boží jste byli osvobozeni od prokletí zákona, byli jste osvobozeni od všech předků, skrze Ježíšovu krev jste byli zcela osvobozeni od hříchu a všech forem. předků prokletí. Když zapojíte tuto modlitbu vysvobození, abyste rozbili rodinné kletby, vidím, jak se váš život stal kletbou zdarma ve jménu Ježíše. Znáte to dnes, jste NEJISTOVAT !!! Žádná ďábelská kletba už ve vašem životě nemůže zvítězit ve jménu Ježíše. Modlete se dnes tuto modlitbu za vysvobození a buďte zcela bez ďábla ve jménu Ježíše.

10 Modlitba za osvobození, která rozbije rodinné kletby
1. Přiznávám hříchy svých předků (uveďte je, pokud je znáte) v Ježíšově jménu

2. Ó Pane, nechť vaše milosrdenství zvítězí nad každou rodinnou kletbou útočící na můj život ve jménu Ježíše

3. Nech mě moc v Ježíšově krvi oddělit od hříchů mých předků ve jménu Ježíše.

4. Vzdávám se jakékoli zlé zasvěcení vložené do mého života ve jménu Ježíše.

5. Přeruším každou satanskou vysvěcení se svými jmény, jménem Ježíš.

6. Vzdávám se a vzdávám se každého negativního zasvěcení mého života ve jménu Ježíše.

7. Přikazuji všem démonům za kletbami v mé rodině, aby nyní ve jménu Ježíše Krista odešli.

8. Beru moc nad všemi rodinnými kletbami, které proti mně bojují, ve jménu Ježíše.

9. Pane, zrušte zlé následky jakéhokoli porušeného démonského smlouvy nebo zasvěcení v Ježíšově jménu.

10. Přebírám autoritu nad všemi kletbami, které vycházejí z porušeného zasvěcení a smlouvy ve jménu Ježíše.

Dnes se budeme zabývat modlitebními body, abychom unikli z pasti nepřítele. Ďábel nemá nic jiného obchodní než zničit osud těch, kdo stojí u Boha. Není divu, že Písmo říká v knize

 1. Petra 5: 8 Buďte střízliví, buďte ostražití; protože tvůj protivník ďábel chodí jako řvoucí lev a hledá, koho by pohltil. Nepřítel často používá lidi proti věřícím. To je případ krále Davida proti králi Saulovi.

Bible zaznamenala, že Saul začal závidět a že chtěl Davida ve všech ohledech zemřít. Král Saul při několika příležitostech, jak to zaznamenává Písmo, provede pokus o Davidův život. Bůh je však vždy věrný, aby zachránil lidi, kteří jsou povoláni jeho jménem. Písmo říká v knize Žalm 34:19 Mnozí jsou soužení spravedlivých, ale Hospodin ho vysvobodí ze všech. Bůh je dostatečně věrný, aby nás vysvobodil, kdybychom Mu kdykoli důvěřovali a poslouchali ho.

Dnes se budeme modlit k Bohu, aby nás zachránil z naší pasti nepřítel. Nepřítel používá různé věci, aby narušil cestu Božích dětí. Zatímco nepřítel použil Saula proti Davidovi, Josephův příběh byl jiný. Nepřítel proti němu použil manželku Josephova šéfa, Portipharovu manželku. Kdyby jen Joseph upadl do té pasti, nebyl by schopen naplnit Boží záměr pro svůj život. Nařizuji nebeskou autoritou, každá pasti nepřítele nad vaším životem je zničena ohněm Ducha Svatého.

Existují případy, kdy ďábel používá různá pokušení proti věřícímu. Job byl toho praktickým příkladem. Nepřítel ho velmi mučil. Účelem jeho utrpení bylo přimět ho, aby opustil Boha, ale Job se držel jeho víry. Naše se může lišit od Jacobova, nepřítel pro nás mohl použít jinou past. Může to být nemoc, může to být nemoc, může to být cokoli. Bez ohledu na to, co by proti nám ďábel mohl chtít použít, toto je ujištění, které máme v Pánu, jak je uvedeno v knize Žalm 124: 6-8 Požehnaný buď Pán, který nás nedal jako kořist na jejich zuby. Naše duše unikla jako pták z léčky ptáků: léčka je zlomená a my jsme unikli. Naše pomoc je ve jménu Pána, který učinil nebe a zemi “.

Víme, že náš Bůh je schopen nás chránit před všemi. Prohlašuji nebeskou autoritou, každý plán nepřítele, aby pro vás vytvořil pád, je zničen ohněm Ducha Svatého. Nařizuji nebeskou autoritou, že plán a agenda nepřítele nad vaším životem nebudou ve jménu Ježíše utajeny. Bůh vám bude nadále vystavovat plán nepřítele ve jménu Ježíše.

Modlitba Body:

  • Pane Ježíši, zvelebuji tě kvůli tvé milosti a ochraně nad mým životem. Je to vaše milosrdenství, které mě drží tak daleko, je to vaše milosrdenství, že nejsem pohlcen ani přemožen nepřítelem. Zvelebuji vás, Pane Ježíši, ať je vaše jméno povýšeno ve jménu Ježíše.
  • Pane, stojím na zaslíbení tvého slova v knize Izaiáše 49:25 Ale takto praví Hospodin: „I zajatci mocných budou vzati, a kořist hrozných bude osvobozena; Neboť budu bojovat s tím, kdo bojuje s vámi, a zachráním vaše děti. Nařizuji, aby se nebeské vojsko hádalo s těmi, kteří se se mnou hádají ve jménu Ježíše.
  • Pane Ježíši, ty jsi můj štít a vzpěra, moje současná pomoc v okamžiku nouze. Žádám, abys svou milostí zachránil z pasti mých nepřátel. Žádám vás, abyste svou mocí zničili plány nepřítele během mého života ve jménu Ježíše.
  • Pane, protože to bylo psáno, nedotýkej se mých obětí a neubližuj mému Proroku, nařizuji, aby se ke mně ve jménu Ježíše nedostala žádná újma. Žádné zlo se nepřiblíží mému příbytku ve jménu Ježíše.
  • Pane, každý muž nebo žena, které má nepřítel sledovat, aby sledovali můj život, dnes oznamuji tvou smrt ve jménu Ježíše. Každý muž a žena, jejichž úkolem je ublížit mi, nařizuji nebeskou autoritou, dnes ztratí svou moc ve jménu Ježíše.
  • Pane Ježíši, karhám nepřítele za svůj život. Kéž by jejich agenda byla zničena během mého života ve jménu Ježíše. Vaše slovo říkalo, že mě ochráníte před osídlem Fowlera, zlomíte osídlo Fowlera a zajistíte, aby byla zaručena moje svoboda, promlouvám tento slib do reality ve jménu Ježíše.
  • Pane, jak uvádí kniha Žalmu 141: 9, drž mě před čelistmi pasti, kterou pro mě nastražili,
  • A z nástrah těch, kteří dělají nepravost. Modlím se, aby vaše ochranné ruce byly na mně všude, kam jdu ve jménu Ježíše.
  • Pane Bože, tvé slovo uvádělo, že mě vytáhneš ze sítě, kterou mi tajně položili, neboť jsi moje síla. Pane, stojím na ujištění o těchto slovech ve jménu Ježíše. Nařizuji své bezpečí ve skutečnosti ve jménu Ježíše.
  • Pane, nařizuji, aby moc Všemohoucího Boha zničila každou pasti, kterou pro mě položil nepřítel. Stejně jako jste pomohli Davidovi uniknout Saulovi ze všech pasti proti němu, nařizuji, aby pro mě vaše pomoc přišla ve jménu Ježíše.
  • Protože již bylo napsáno, žádná zbraň vytvořená proti mně nebude prosperovat. Jakkoli nepřítel plánuje na mě zaútočit, ničím jejich plány ohněm ve jménu Ježíše.

https://everydayprayerguide.com/cs/2021/06/12/modlitebn%C3%AD-body-k-%C3%BAt%C4%9Bku-z-pasti-nep%C5%99%C3%ADtele/

 

Modlitbu za rozvázání může konat každý pokřtěný věřící

Modlitba za rozvázání nemá nutně přesně stanovenou podobu, měla by se však odvolávat na výkupnou oběť Ježíše Krista a moc Ducha svatého a neměla by mít podobu přímého rozkazu démonům, nýbrž prosby k Bohu. Dále by měla vyjadřovat touhu po svázání Nepřítele (nejlépe s uvedením konkrétních projevů zla: např. “ducha nenávisti”, “ducha strachu”, “duchu sebevraždy”, “duchu pohrdání”, “ducha závislostí”, “ducha smyslnosti a pornografie”, “ducha sebetrýznění”, apod.) a rozvázání dané osoby.

Příklad:

“Všemohoucí a milosrdný Bože, pro zásluhy krve Kristovy mocí svatého Ducha nařiď duchu N., aby odstoupil od (jméno dotyčné osoby) a odešel na místo jemu určené a svaž jej mocí téhož svatého Ducha. A (danou osobu), prosíme, rozvaž ke svobodě Božího dítěte, aby tě mohl/a chválit a sloužit ti. Amen.”

Je možné prosit takto i za sebe, vždy když máme podezření, že těžkosti v duchovním životě nejsou jen obvyklým projevem pokušení, nýbrž vykazují známky určité svázanosti (nutkavé jednání, apod.).

Příklad:

“Ježíši, přikaž duchu N., aby se ode mne vzdálil, odebral se k tvým nohám a zcela se ti podrobil. Zakaž mu, aby se ke mně vracel a škodil mi. Amen.”

Modlitbu za rozvázání může konat každý pokřtěný věřící. Je dobré ji doprovázet postem, případně požádat o modlitbu také další osoby; solidarita v modlitbě za stejnou věc je velmi účinná a doporučeníhodná! Exorcismus (tj. přímé vyhánění zlého ducha) je ovšem vyhrazeno kněžím (tzv. malý exorcismus) nebo biskupům a pověřeným exorcistům (tzv. velký exorcismus).

Velikou moc má mše svatá, ale nemůže nahradit to, že se člověk dobrovolně zřekne zla, které dělal, a poprosí kněze o modlitbu rozvázání. Téměř nenahraditelná je mše sv. v modlitbě za uzdravení rodových kořenů, tedy v případě, kdy se zlo šířilo tou rodinou již několik generací.

Zdroj: https://www.vira.cz/texty/otazky-a-odpovedi/text-modlitby-za-rozvazani

Pokuď budete mít pocit že se nemůžete dostat z traumatu,rozvodu,rozchodu a stále se vám to vrací už to nemá co dělat s obyčejnou myslí, ale s posedlostí duchem kterou na vás vyšle nepřítel,magiíí atd.

Blokování modlitby za osvobození

Trvalá účinnost modlitby

z knihy Uzdravení rodových kořenů , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Trvalá účinnost modlitby za osvobození může být blokována, pokud člověk nechce použít získanou svobodu k tomu, aby satan odešel a Kristus převzal vládu. Jedna dáma žijící v lesbickém vztahu se bavila tím, že si zvala lidi, včetně mě, aby se modlili za její osvobození. Poté však pokračovala ve stejném způsobu života a nově nabytou svobodu nevyužila k tomu, aby se odevzdala Pánu Ježíši Kristu. Odmítl jsem ji dál navštěvovat a řekl jsem jí, že přijdu jedině tehdy, pokud bude skutečně chtít urovnat svůj život. Pokud člověk sám i po modlitbě zarozvázání dovoluje zlému zůstat, nabytá svoboda se obvykle brzy ztrácí.
A naopak, pokud člověk tuto svobodu použije k tomu, že pozve Ježíše Krista, aby se stal středem jeho života, nemůže zlý zůstat. Protože je životně důležité mít duchovní zázemí, příležitostně jsme k nám domů zvali lidi, kteří potřebovali osvobození, aby tak našli milující křesťanské společenství. Když jsou námi a Pánem milováni, přijímají také vnitřní uzdravení minulých traumatických vztahů a událostí. Pokud jsou zraněni například otcem, porostou v poznání Boha jako Otce, aby to zranění přivolávalo spíše Boha než zlého.
Pokud taková rána není uzdravena skrze poradenství, společenství a modlitbu, stává se otevřenými dveřmi pro návrat zlého. Abychom lidem pomohli takové podvědomé dveře zavřít, učíme je také naslouchat s jasnou myslí probouzejícím se myšlenkám. Tímto způsobem brzy zakoušejí Boží vedení. Čím více se člověk může zaměřit na oddaný vztah s Ježíšem Kristem, tím snazší je navždy ho osvobodit z moci zla. Lidé žádající o modlitbu za osvobození by se vyhnuli mnoha nepříjemnostem, kdyby chápali, že k němu dochází snáze tehdy, když skutečně činí pokání a jsou plni Ježíšovy moci a ochoty k odpuštění.

Osvobození z moci zla většinou není jednorázová záležitost, ale přináší s sebou svobodu volit nové cesty. Je třeba odložit berličku tvrzení „ďábel mě donutil, abych to udělal“, a nahradit ji náhledem a pochopením toho, co brání svobodnému rozhodování pro dobro. Musíme stále bojovat a přemáhat dlouhodobé zlozvyky, zatímco se vytvářejí nové, dobré návyky. Je snazší nechat se rozvázat z vlivu zla, než si jej držet od těla tím, že vedeme vyrovnaný život, zahrnující modlitbu a účast na eucharistii, což nás Kristovu působení v našem životě.
V následné péči po rozvázání je velmi důležité soustředit se více na moc Ježíše Krista než na přítomnost démonů. Velmi často následuje období pokušení, kdy se zlý snaží vrátit. Chce a přimět osvobozeného člověka, aby pochyboval o své nově nabyté svobodě. Takový člověk se může probouzet uprostřed noci a znovu cítit přítomnost zla, nebo znovu zakoušet zlé nutkání a myslet si, že je od zlého. Musí se naučit pohlížet na to jako na pouhé pokušení, jemuž teď může svobodně čelit s pomocí důsledného křesťanského života.
Když přicházejí chvíle pokušení, člověk se musí zaměřit na moc Ježíše Krista a v klidu na ní trvat s vědomím, že zlý již nemá žádný nárok, leda pokud ho pochybnosti nebo opakovaný hřích nepozvou zpátky. „Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodní“ (Jan 8,36). Když za mnou přijde pacient poté, co byl vysvobozen, kvůli vracejícím se útokům, obvykle mu doporučím, aby se pomodlil Modlitbu Páně a představil si, že Otec posílá své anděly, aby ho chránili. Pokud to udělá s hlubokou vírou, obvykle není třeba nic dalšího, zvláště pokud se člověk přesune ze špatného prostředí do láskyplného křesťanského společenství a pokud je stále naplňován a chráněn Ježíšovým životem, přislíbeným v eucharistii. Pokud útoky pokračují, je třeba odhalit, proč se pacient nedokáže zříci zlého, a zkusit mu posloužit dalším vnitřním uzdravením traumat, která blokují rozvoj úplného vztahu s Ježíšem.

Pro osvobozeného člověka je životně důležité přijmout Kristův život, proto se snažím, kdykoli je to možné, aby pacient dosáhl osvobození skrze eucharistii. Pokud člověk zakusí novou svobodu prostřednictvím eucharistie, a ne skrze mé soukromé modlitby za rozvázání, pak pravděpodobně bude chodit pravidelně k přijímání a bude se více soustředit na vztah s Ježíšem než na vztah se mnou. Vzhledem k tomu, že zlí duchové se bojí moci eucharistie, často se snaží osvobozenému člověku zabránit v přijímání.

Můj Bůh je Bohem milujícím. Mám právo, Ježíšem vykoupené a mně zdarma darované, přinášet mu v modlitbě každého, žijícího či zesnulého, každou situaci nebo okolnost, které si vyberu. Má víra mě ujišťuje a má zkušenost přesvědčuje, že uzdravování může být účinné za hranice „všeho, za co dokážu prosit a po čem mohu toužit“. Nechápu, jak se to stane, ale to v žádném případě nemění nic na skutečnosti, že se to děje. Naše křesťanská služba nespočívá v naší interpretaci toho, co se děje, ale ve zřejmých výsledcích uzdravení.
V určité fázi svého křesťanského života jsem měl pocit, že se nemůžeme modlit za mrtvé, protože soud přichází hned po smrti. „A jako je lidem určeno, že musí jednou umřít, a pak nastane soud, podobně je tomu i u Krista: když byl jednou podán v oběť, aby na sebe vzal hříchy celého množství; objeví se podruhé…“ (Žid 9,27-28). Tato slova nespecifikují, kdy nastane soud – můžeme to chápat tak, že proběhne současně s druhým příchodem Krista. Starý zákon zakazuje dotazovat se zemřelých a nechat se jimi vést, jako se to děje ve spiritismu (srov. Dt 18,11), ale modlitbu za zemřelé nezakazuje. Nový zákon o tomto tématu většinou mlčí stejně jako o prvních třiceti letech Ježíšova života nebo o tom, jak byli jeho pozemští rodiče Josef a Marie uloženi k odpočinku a oplakáváni. (Apoštol Jan uzavírá svou knihu prohlášením, že existuje ještě mnoho jiného z Ježíšova života, co není zapsáno – Jan 21,25).

Náš milující Bůh nás tolik chce spasit, že poslal svého Syna, aby za nás zemřel na usmíření našich hříchů, a říká nám, že ani smrt nás nemůže odloučit od jeho lásky (Řím 8,38-39). I když se k němu otočíme zády, jeho láska a milosrdenství potrvají navěky (1 Kor 13). Můžeme si navzájem pomáhat, protože skrze křest jsem všichni údy Kristova těla. Náš křest je tak mocný, že stírá rozdíly mezi Židem a Řekem, mužem a ženou, otrokem a pánem – před Kristem jsme všichni rovnocenní. První křesťané si byli vědomi, že tato jednota trvá za hranice smrti a spojovali živé i mrtvé do „společenství svatých“. Protože jak živí, tak mrtví jsou údy Kristova těla (1 Kor 15,29), můžeme Krista prosit, aby pomohl zemřelým přijmout jeho lásku a odpuštění, jak je nabízí v eucharistii.

Způsob, jakým se Ježíš dotýká zemřelých, které mu přinášíme v modlitbě, je tajemstvím, jenž pochopíme, až s ním budeme v nebi. Víme však, že když se modlíme za mrtvé a oni odevzdají svůj život Ježíši Kristu a naplňují tak jeho vůli, lidé jsou uzdravováni. Máme na výběr mezi postojem farizeů, kteří pochybovali, dokud všechno nemohli logicky vysvětlit, a „chozením ve víře“ jako slepec, který ačkoli úplně nerozuměl, s jistotou tvrdil: „Vím jedno: že jsem byl slepý, a teď vidím“ (Jan 9,25). Existuje dlouhá křesťanská tradice modliteb za zemřelé. O důležitosti lásky a odpuštění zemřelým skrze modlitbu učí mnoho církevních otců jako například Tertulián, Origénes, Efraim, Cyprián, Ambrož, Augustin, Bazil Veliký, Řehoř Nyssjý, Řehoř Naziánský, Řehoř Veliký i Martin Luther. Důraz, jaký kladou na prosby za mrtvé, aby získali odpuštění a vzkříšený život, odráží postoje Židů ve 2. století před Kristem, kteří chválili Judu Makabejského za modlitbu za své mrtvé vojáky.

Zdá se, že jako žijící máme určitou zodpovědnost za ty, kteří za svého života buď nevěděli jak, nebo nechtěli Pána následovat. Máme určitou autoritu podle našeho vlastního stavu milosti žádat odpuštění jejich hříchů, pochybení a nevědomosti, aby mohli najít cestu k Bohu.
Není však dovoleno vstupovat s nimi do přímého kontaktu. Je nám jasně řečeno, že něco takového je přestoupením Božího zákona. Nemůžeme komunikovat se zeřelým; máme se modlit za ně. Máme je předložit Pánu, aby s nimi jednal on. Bylo by sobecké a kruté „na nich viset“ nebo „je přivolávat zpátky“. Očekávají vysvobození, ne připoutání k pozemským věcem a lidem.

Velký užitek přináší, když se členové rodiny, které se to týká, modlí nahlas, aby slyšeli vlastní slova. Při modlitbách nahlas, kde jsou přítomni ostatní, také pomáhá potvrzení úmyslu ostatními. To se dá snadněji zrealizovat na soukromé slavnosti eucharistie, po které pak mohou následovat osobní modlitby.
Všichni jsme za sebe navzájem zodpovědni a bylo by dobře, kdybychom se naučili při našich bohoslužbách pamatovat pravidelně také na všechny zemřelé i na lidi obtěžkané rodovými zátěžemi.

Zlomení pout

Uzdravení po dlouhých letech neúspěšné lékařské či psychiatrické léčby

z knihy Uzdravení rodových kořenů , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Když ke mně přicházejí pacienti, často po dlouhých letech neúspěšné lékařské a psychiatrické léčby, bývají často velmi nepřístupní, neochotní spolupracovat a zdráhají se důvěřovat zase dalšímu doktorovi. Je nutné nejdříve zrekonstruovat jejich lékařskou anamnézu, podívat se na předchozí diagnózy a ověřit si, zda byly provedeny všechny obvyklé a nutné lékařské testy: nic se nebere jako samozřejmost. Když se podaří vybudovat pocit vzájemné důvěry, jsou pacienti obvykle schopni svěřit se s „tajemstvími“, která byla příčinou jejich nemoci.

Mnoho emocionálních problémů má své kořeny v čistě biochemické nerovnováze, která vyžaduje léky. Není vždycky jednoduché je objevit, ale pokud jsou rozpoznány, je poměrně snadné je vyléčit. Mnoho hlubokých citových zranění však potřebuje odlišný druh léčby a láskyplnou oporu křesťanského společenství. Nemůžeme ignorovat žádné prostředky, kterými lze dosáhnout plného uzdravení člověka.

Přicházelo stále větší množství pacientů, kteří připouštěli, že zakoušejí přítomnost „duchů“ nebo že je obtěžují „hlasy“ z jiného světa. Tento jev viděli či slyšeli pouze oni a psychiatrie to odmítla jako šílenství. To mi připomínalo tradiční čínské pověry o dobrých a zlých duších, se kterými jsem se tolikrát setkal, když jsem žil na Dálném východě. Postupně jsem si uvědomoval, že duchové a hlasy byli skuteční a také že mezi nimi byly rozdíly. Někteří se zdáli být zlí a často se objevovali jako následek okultních praktik, zatímco jiní působili jako neutrální, neškodné hlasy prosící o pomoc. Někdy mohl pacient identifikovat hlas patřící nedávno zesnulému příbuznému, ale často nebylo možné vysledovat žádné souvislosti.
Kdo byli tito nezvaní, neklidní duchové? Proč a jak mohli spoutávat žijící lidi? Společně jsme hledali odpověď pečlivou a často bolestnou analýzou příběhů mých pacientů, nasloucháním, když mi začali důvěřovat, a přesvědčováním, aby spoléhali na Boha v pevné víře, že on je s láskou vyslechne a vždy jim odpustí.

Vztah dvou lidí, který začal šťastně a dobrovolně z obou stran, se může dostat do bodu, kdy se jeden partner stane pasivním a totálně závislým. Pasivní partner si často není vědom ztráty vlastní identity a nakonec naprosto není schopen vymanit se z moci toho druhého. Tento stav bývá označován jako „syndrom spoutanosti“.
Mnoho mých pacientů za posledních třicet let trpělo touto psychickou nemocí, což znamená, že žili do větší či menší míry pod vlivem někoho jiného – buď žijícího či zesnulého, známého či neznámého.

V roce 1960 popsal psychiatr hongkongské vlády Dr. P. M. Yap „syndrom spoutanosti“ v článku v Journal of Mental Science. Doporučoval léčbu formou elektrokonvulzivní terapie (EKT, tzv. „elektrošoky“), u těchto pacientů však nezaznamenával následný pokrok. V té době se EKT prováděla bez anestetik a uklidnění, které pacient následně pociťoval, bylo pravděpodobně dáno nejen ztrátou paměti jako při otřesu mozku, způsobenou elektrickým šokem, ale také extrémní až krajní stresovou situací, jejíž výsledek byl interpretován jako vyléčení. Nedávno však psychiatři zjistili, že daleko blahodárnější je přerušit vztah mezi ovládajícím a ovládaným naprosto vědomě a společně. Pokud toto přerušení nastane tak, že člověk skrze svou modlitbu předá vládu Bohu, získá dar vysvobození a přijme Boží vládu.
Je zásadní u každého případu určit diferenciální diagnózu a klasifikovat „syndrom spoutanosti“ v jedné či více definovaných kategoriích. Pouto žijícího k žijícímu se dá diagnostikovat nejlépe. Pouto žijícího k mrtvému (ať se jedná o předky, nepříbuzné, uměle či samovolně potracené děti anebo osoby, které dříve obývaly místo, kde nyní žijící bydlí) může představovat značné diagnostické potíže. Tato okultní spoutanost se velmi těžko identifikuje.

Osvobození není žádná zázračná pilulka, kterou byste polkli a byli okamžitě uzdraveni. Je to spíše dlouhodobá, někdy bolestivá léčba, které je třeba se svědomitě a s důvěrou podrobit, dokud nedojde k uzdravení, i když ke konečnému momentu osvobození může dojít náhle a dramaticky. Nejdříve je třeba přetnout známé pouto k ovládající osobě, živé či mrtvé, pak z celého srdce odpustit a nakonec předat vládu Ježíši Kristu a udělat všechny zásadní změny ve svém okolí, které tyto kroky podpoří.

Pokud hlasy, které moji pacienti slyší, nereagují na obvyklé léky, beru je velmi vážně. Gilovi to šlo ve škole dobře a byl dobrý sportovec. Když mu bylo čtrnáct, zemřel mu otec. Gil se zavřel v pokoji a plakal. Byl zdrcený, stáhl se do sebe a přestal komunikovat, až byl nakonec hospitalizován jako atypický schizofrenik. Trávil spoustu času imitací hlasu a gest svého otce a konverzoval s ním.
Když Gil v léčebně strávil dvanáct let bez jakéhokoli zlepšení, jeho matka nás požádala o pomoc. Nechtěl jsem zasahovat do léčby, proto jsem se s Gilem nesetkal. Jeho matka mi řekla, že celá rodina včetně Gilova otce byla bez náboženského vyznání a že si z pohřebního obřadu mnoho nepamatuje. Poznamenala k tomu: „Byl to hrozný člověk. Bohudíky, že jsme se ho zbavili! Všechno to bylo tak náhlé a strašné, že jsem prostě chtěla, aby to bylo co nejrychleji za mnou. Myslím, že to byla kremace, ale vše se odehrálo během několika minut a vůbec netuším, co se říkalo.“
Matka souhlasila, že se zúčastní nové bohoslužby za svého zesnulého manžela, a tak jsme jednoho sobotního odpoledne spolu s anglikánským knězem a metodistickým duchovním slavili jednoduchou bohoslužbu v kapli, aniž se stalo cokoli dramatického. Následujícího dne Gila pustili domů na oběd s rodinou. Jeho starší bratr a sestra si na něm všimli změny, ale on trval na tom, že počká, až se matka vrátí domů, a pak to vysvětlí.
Byl prý předešlé odpoledne v knihovně léčebny jako obvykle, plakal a volal otce. Najednou mu došlo, že je sobecké chtít po mrtvém otci nemožný návrat do života – myšlenka, která ho nikdy předtím nenapadla. Pak, ač nevěřil v Boha, se najednou modlil, aby se Bůh o jeho otce postaral.
Gil s úsměvem dodal: „Od té chvíle se cítím dobře.“ Vypočítali jsme, že tato událost se stala zhruba ve stejnou dobu, kdy jsme slavili onu bohoslužbu. Gilovi se i nadále dařilo dobře, choval se normálně a už nikdy se svým otcem „nemluvil“.

Když je svázanost zlomena – nehraje roli, jak dlouho působila nebo s kým byl člověk takto spojen – vůdčí role musí být předána Ježíši Kristu. Pacient si je toho často plně vědom a předání vlády je přímé. Kristu vložil do rukou péči nad ovládajícím duchem a jemu musí odevzdat i úplnou péči o život, který již není ovládán někým jiným. Pouto totiž může být tak silné, že pokračuje i po smrti, zvláště pokud je to pouto láskyplné. Není neobvyklé, že manžel nebo manželka truchlí po zemřelém partnerovi do té míry, že oni sami zemřou předčasně, téměř jako by si to přáli. Vdovy v prvním roce vdovství trpí vážnými chorobami a umírají desetkrát častěji, než je běžné. V tom není žádný zlý záměr, jen by se takový zármutek možná lépe nesl skrze Ježíše Krista.

Eucharistie se slaví v tichu a modlitbě. Uzdravení přichází skrze pokojné odevzdání se Ježíši Kristu, když přijímáme jeho láskyplné vysvobození. K vysvobození může dojít ihned po úmyslu odevzdat případ Bohu. Jindy dojde k vyléčení v průběhu bohoslužby, i na dálku. Někdy se proces uzdravení v tom okamžiku nastartuje a jeho účinek se projeví až měsíce po bohoslužbě.
Ve všech případech svázanosti je na místě využít psychiatrickou léčbu k integraci osobnosti, ale vždy současně s modlitbou a eucharistickou slavností, které mají moc zlomit destruktivní svázanost, tak vytvořit životodárné pouto s Ježíšem Kristem.

Zdroj: https://www.vira.cz/texty/knihovna/kapitoly/zlomeni-pout


Facebook

Pin It on Pinterest

Share This