0 Items
WOOCS 2.1.8
Vyberte stránku

Ďábelské posednutí v dnešních lidech, jede plnou polní z posledních sil!

Podstata exorcismu a jak poznat posedlého. Nejznámější případy posedlosti ďáblem

26.2.2020 – 

Taky si myslíte, že vymítání ďábla je uzavřenou kapitolou temného středověku a maximálně námětem na pěkně děsivý horor? Proč tedy sám papež Jan Pavel II. 1. října 1998 schválil novelizaci tzv. Římského rituálu, základní pomůcky k vymítání ďábla? K tomu byly ve Vatikánu otevřeny zbrusu nový kurs pro exorcisty. Čímž se z doby inkvizičních procesů a doktora Fausta rázem ocitáme ve žhavé současnosti. Znamená to, že ďábel je stále mezi námi? A že jeho vymítání je stále aktuální?

Účinek exorcismu bývá, že moc zlého ducha ničí nebo alespoň oslabuje.”

Exorcismus jako přesně kodifikovaný obřad je specialitou římskokatolické církve a tak nepřímo součástí života asi necelé jedné miliardy věřících na celém světě. Pro nekatolíky a nevěřící je to všechno samozřejmě poněkud zvláštní a tajemné, možná i bizardní. Přesto ďábel může totiž posednout i nevěřícího stejně jako zvíře nebo věc. Snaží se tedy římskokatolická církev za nás za všechny bojovat s fenoménem, který má obecnou platnost a který pouze z nedostatku lepšího pojmenování dostal jméno ďábel?

Kladivo na ďábla

Předpisem, který upravuje postup „boje s ďáblem”, tedy jeho vymítání, je liturgická příručka pro kněze zvaná Římský rituál (1614). Do detailu popisuje, jak mají být vykonávány různé církevní obřady, přičemž exorcismus definuje jako „zapřísahání zlého ducha ve jménu Božím, aby odstoupil buď od člověka buď od věci a žádné moci nad nimi neměl“. Obřad začíná znamením kříže, pokračuje modlitbami a čtením žalmů a končí vykropením místa, kde se tento obřad konal. Suché předpisy několik set let staré církevní příručky však ani zdánlivě nenaznačují, jak děsivé věci se mohou při exorcismu odehrávat.

Jak poznat posedlost

Něco však naznačují již samotné církví uznané příznaky posedlosti. Není jich zrovna málo a je třeba je hodnotit komplexně. Patří mezi ně zejména schopnost s jistou plynulostí mluvit cizím jazykem nebo mu rozumět, fyzická síla přesahující přirozené schopnosti dané osoby, nadání předpovídat budoucnost a odhalovat tajené události i věci na neznámých místech, vydávání zvířecích zvuků nebo napodobování hada. Kromě toho se na posedlém mohou objevit rány či stigmata, posedlý začne vydávat zvláštní vůni či zápach, zprudka, obloukem, zvrací nebo má silný páchnoucí průjem, je stižen hluchotou, slepotou nebo němotou, nesnáší svěcenou vodu, dotyk růžence či krucifixu vnímá jako pálení. Z dalších příznaků se uvádí ochlazení v místnosti, telekineze, projevy podobné projevům poltergeista (hřmotícího ducha).

Z různých záznamů víme, že v minulosti k přesně takovýmto projevům posedlosti opravdu docházelo. Jeden takový případ zaznamenává již Kladivo na čarodějnice (1486), kdy postižený nešťastník, laický kněz z Kadaně, nemohl svým ovečkám kázat a z ďáblovy vůle se obzvláště nechutně choval na svatých místech, kde „strašlivě křičel, okusoval chrámový sloup, vyplazoval jazyk a popisoval ty nejhorší hříchy chlípnosti, a to italsky, i když tento jazyk dobře neovládal“.

Ďábel v Illfurtu

Časově bližší a lépe dokumentovaný je o čtyři století mladší případ posedlých bratrů Josefa (nar. 1855) a Děpolda (nar. 1857) Burnerových z Illfurtu.

Posedlost se u nich projevovala od roku 1864, a to tím, že chlapci nesnášeli byť jen kapku svěcené vody potají přimíšenou do jídla či nápoje nebo dokonce do lepidla použitém na podlepení vystřihovánky. Zvláště nepříjemná jim byla posvěcená medaile sv. Benedikta jakož i různé svaté ostatky. Velký měděný kříž se chlapci na prsou vždy sám zkroutil do podoby X, případně jej chlapec odmrštil. Přítomný ďábel, kromě jiného, říkal chlapcům pejsci a předvedl, jakou řečí se mluví v pekle (nesrozumitelný, rychlý příval slov připomínající latinu a italštinu). Jednou se chlapcům ve vlasech objevily červené vši, čím více se jich zbavovali, tím více jich bylo. Naštěstí pomohla svěcená voda. Ďábel chlapce i fyzicky týral, nechal je otéci a zvracet mořskou pěnu a mořskou trávu, splétal jim nohy jako provaz, prohýbal jejich těla jako luk břichem vzhůru, mlátil s nimi po místnosti i s nábytkem, na němž leželi nebo seděli. V květnu 1868 komise rozhodla, že by chlapcům mohl pomoci exorcismus na poutním místě v Maria Einsiedeln. Tam se však bratři nedostali, protože se cestou pokusili skočit do řeky. Úspěšný exorcismus se podařilo provést až roku 1869 ve hřbitovní kapli, chlapci si potom na nic ze své posedlosti naštěstí. Nepamatovali. Přesto se nedožili vysokého věku, Děpold zemřel jako šestnáctiletý pouhý rok Josef ve věku 27 let. Jejich památku v Illfurtu dodnes připomíná památeční mariánský sloup.

V moci ďábla ve 20. století

Mezi nejznámější případy z 20. století patří případ posedlosti Anneliese Michelové (nar. 1952). V šestnácti letech, tedy roku 1968, jednou ve škole bez příčiny upadla do bezvědomí, následující noc cítila, jak se jí „něco“ snaží silou přitisknout k posteli, přičemž si prokousla jazyk. Druhý podobný záchvat prodělala o rok později, další v roce 1970 a 1972. K tomu začala trpět i vizemi, v nichž jí pronásledovala šklebící se „ďábelská tlama“, cítila neexistující zápach, nebyla schopna vstoupit do kaple nebo pohlédnout na obraz Ježíše Krista. Její stav se stále zhoršoval, objevilo se u ní dočasná ochrnutí anebo až půlhodinové křeče, záchvaty zuřivosti. Spala jen jednu hodinu denně, odmítala jídlo, skákala do vzduchu a padala na kolena tak dlouho, až si je rozbila. Začala trpět pocitem, že hoří, strhávala ze sebe šaty a vrhala se do studené vody, 24. září 1975 proběhl konečně první exorcismus, po měsíci ji zůstaly jen příjemné vize Panny Marie, v únoru 1976 zmizely i ty a Anneliese se konečně cítila zase dobře. Odmítala však i nadále přijímat potravu a 1. června 1976 zemřela na podvýživu. Její rodiče i oba kněží, kteří u Anneliese exorcismus prováděli, byli za její smrt v roce 1978 odsouzeni o k podmínečným trestům.

Protože se to vše odehrálo ve dvacátém století v civilizovaném Bavorsku, je samozřejmé, že Anneliese se začali od jejího prvního záchvatu bezvědomí věnovat i lékaři. Původní podezření na epilepsii, případně na epilepsii kombinovanou s psychózou, však nepotvrdila ani opakovaná lékařská vyšetření. Přesto dívka až do konce života užívala protiepileptický lék Centropil, zřejmě jen „pro jistotu“. Soudní znalci nakonec došli k názoru, že Anneliese měla především užívat silnější léky, hlavně tlumící, dostávat elektrošoky a i proti své vůli být uměle živena. Dnes odborníci dodávají, že tehdy nedokázala ještě lékařská vyšetření epilepsii beze zbytku vyloučit a že dnes by byla Anneliese zřejmě diagnostikována organická schizoformní psychóza. Otázkou samozřejmě zůstává, proč Anneliese na její „epilepsii“ byť nepotvrzenou, protiepileptický lék zjevně nezabíral, a jaký je vlastně rozdíl mezi organickou schizoformní psychózou a starou dobrou posedlostí, když příznaky obou těchto stavů jsou shodné.

Případ Anneliese Michelové a otázky s ním spojené se k nám znovu vrací po téměř třiceti letech. Byl to totiž právě tento případ, který se zřejmě stal předlohou pro film V moci ďábla (2005). Scénáristé Paul Harris Boardman a Scott Derrickson Anneliesin příběh přesadili do současných amerických reálií a dotáhli ho ještě o kousek dál. V jejich podání to byly právě léky, konkrétně Haloperidol, který mozek posedlé dívky, Emily Rose, ovlivnil tak, že exorcismus nebyl účinný. Dívka ve filmu se proto po mystickém rozhovoru s Pannou Marií rozhodne zemřít, aby tak demonstrovala, že ďábel skutečně existuje. Na dveře nám tak opět klepe středověk.

U nás jsou naštěstí případy ďábelské posedlosti velmi vzácné. Kdybyste však měli pocit, že jste přesto její svědky, na prvním místě se doporučuje vyhledat odbornou lékařskou pomoc, Kdyby se vám nezdála dostačující a postižený by skutečně vykazoval příznaky posedlosti, rozhodně neshánějte Římský rituál a nepouštějte se do boje s ďáblem na vlastní pěst. Přenechte to odborníkům, Kde a jak je vyhledat, se dozvíte na každé faře.

Napsala Jitka Lenková zdroj: Babinet


V Česku vymítá ďábla 8 tajemných kněží: 9 z 10 posedlých lidí jsou ženy, tvrdí zkušený exorcista –

Všude v Evropě i ve světě prudce stoupá poptávka po vymítačích ďábla. Ještě nedávno byl v Česku jediný exorcista, dnes už jich máme osm. Podle zkušeného polského vymítače Piotra Markielowskeho jsou lidé, kteří vyhledají jejich pomoc, většinou ve věku mezi 15 a 30 lety a z 90 % jde o ženy.

Záběry jako z hororu, démoni, hrdelní křik, který je slyšet daleko za branami kostela, vymítání ďábla. Z videa natočeného přes klíčovou dírku v kostele ve Vranově nad Dyjí tuhne krev v žilách. Katolickou církví pověřený exorcista Marek Dunda na něm zachraňuje ženu posedlou ďáblem.

 

 

Šokující video obřadu z vymítání ďábla v kostele ve Vranově nad Dyjí, který prováděl kněz a oficiálně jmenovaný exorcista Marek Dunda, otevřelo mnoho otázek. Jaké používají bojovníci s démony metody? Kdo z nás je posedlý ďáblem?

Pomoc exorcistů hledá stále více lidí. Je však nutné rozlišit, kdo ji skutečně potřebuje a komu musí pomoci lékaři. „Hodně lidí si myslí, že exorcismus je lékem na všechny jejich problémy,“ řekl Markielowski serveru fatym.com. Pokud si není jistý, provede vymítání na zkoušku, kromě toho spolupracuje i s psychology a psychiatry.

Během jeho několikaleté praxe se už stalo, že se po vymítání situace ještě zhoršila. „Osoba byla démony manipulována a nenechala se zcela osvobodit. Vnitřně lpěla na příslušnosti k Satanovi, protože v ní vyvolával strach či sliby, zamlžuje a uvádí do omylu,“ uvedl kněz.

 

Ďábel se skrývá v chaosu

Většině lidí se při pomyšlení na vymítání ďábla vybaví děsivé scény z hororů. Ve skutečnosti to tak prý neprobíhá, ale přesto se dějí těžko vysvětlitelné věci. „Člověk je silně poznamenaný i ve svém chování. Začne mluvit naprosto jiným jazykem, který se v životě neučil. Nebo se začnou pohybovat předměty, obraz tam začne lítat. To jsou jevy, které se běžně dějí v místech, kde proces vymítání probíhá,“ uvedl v rozhovoru pro DVTV kněz Miloslav Fiala.

Exorcisté mají tři zbraně: Rozum, svobodu a důstojnost. Podle italského kněze Sante Babolina, který má na svém kontě více než 1300 vymítání, si dnes lidé cení pocitů, sbírají krásné zážitky,vášeň ale zůstávají na povrchu a nepoužívají rozum. A to je slabina, v níž vidí příležitost ďábel. Přímo na to prý navazuje svoboda.

„Omezujeme-li rozum, omezujeme svobodu a jsme nezodpovědní za realitu, v níž žijeme. Jsme zmítáni bezprostředností a svými pocity. Existuje-li nějaký závazek, nemohu čekat na onu správnou náladu,“ tvrdí kněz. Třetím bodem je důstojnost. „Důstojnost lidské bytosti se projevuje užíváním rozumu, rozlišováním, vědomím toho, čím jsem: dokonalou syntézou hmoty a ducha,“ dodal Babolin.

Problémem je i opakované zapírání,lhaní, prokrastinace a letitá nevěra ze strany partnerů pokud tyto věci doma tolerujete máte stejnou vinu, jako dotyčný, stává se z vás Jezabel – např. když děláte že nevidíte a vše odpouštíte přenášíte karmu i na vaše děti! Jen aby jste udrželi manželství!

Zdroj: https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-udalosti/286350/desive-video-ceskeho-vymitace-dabla-hrdelni-rev-z-kostela-desi-obyvatele-vranova-nad-dyji.html

Nejblíž k posedlosti mají lidé, kteří dlouhodobě žijí ve společné domácnosti s hraničářem ! Navyknou si na pološílené chování dotyčného a mají ohromný problém s rozlišováním reality! Strach je drží v začarovaném kruhu a nejsou schopni z takového vztahu sami odejít, věří lžím a zmanipulované realitě! Hraničáři jsou jenom iluzí člověka.Nerozumí svému chování!  Manželky těchto lidí končí se zdravotními problémy,narušenou amygdalou, nervovými poruchami z celoživotního stresu nebo sebevraždou z ponížení od nejbližšího člověka.Přesto o partnera bojují! A bojí se i jeho ztráty!

Kdo je hraničář?

Hraniční porucha osobnosti, též jako emočně nestabilní porucha osobnosti, (zkr. HPO, anglicky Borderline personality disorder) je v psychiatrii a psychoterapii jeden z typů poruchy osobnosti. Označuje se též jako hraniční typ emočně nestabilní osobnosti. V klasifikaci MKN-10 Světové zdravotnické organizace je zařazena pod kódem F60.31.[1]. Jedná se o ranou (preoidipálníporuchu osobnosti (vzniká v prvních letech života), vznikající podle vývojové psychologie, orientované na hlubinnou psychologii, různými frustrujícími zážitky dítěte v dyadickém vztahu mezi dítětem a matkou (nebo jinou primární vztahovou osobou), tedy tehdy, kdy se dítě nebo poruchou postižený jedinec teprve nachází v symbolickém světě matky a zatím ještě neudělalo nebo (vlivem nepřítomnosti otce nebo jiné podobné vztahové osoby) ani nemohlo udělat krůček ke vstupu do symbolického světa otce (tedy triadického vztahu)[2][3], který by se za příznivých okolností mohl vlivem příznivých zásahů otcovské postavy potenciálně rozvinout ve prospěch dítěte a rozvoje jeho pravého potenciálu a v neprospěch přehnaného, nerealistického nebo jinak pokřiveného očekávání matky nerespektující pravé já dítěte a specifika jeho normálního zdravého vývoje. Protože důležitým úkolem otcovské postavy v triadickém vztahu je nastavování hranic dítěti[4], rozvíjí se u dítěte nebo jedince ustrnulého v dyadické fázi právě hraniční porucha typická vnitřním chaosem, který “hraničáři” čas od času externalizují, a neschopností jedince v pozdějším životě stanovovat si a udržovat hranice vůči vnějšímu světu. Pokud v této vývojové fázi selže i otcovská postava, lze nepříznivý vývoj případně dále vyrovnávat a kompenzovat alespoň příznivým působením a podporou pravého potenciálu a zdravého vývoje a rozvoje jedince ze strany širší rodiny, kolektivu přátel, učitelů a vychovatelů, terapeutů, partnera, známých, kolegů, nadřízených nebo jiných důležitých osob v životě jedince až do jeho smrti. Případně co nejsou schopny vykompenzovat přímo přítomné vztahové osoby v životě jedince, lze kompenzovat vlastním úsilím o seberozvoj nebo např. biblioterapiímuzikoterapiíarteterapií apod.

Vyznačuje se velmi nejasnou představou o sobě samém, svých cílech a preferencích a pohybováním se v extrémech (tj. neschopností nalézt svůj střed, své pravé vrozené bytostné já namísto vlivem nepříznivých okolností během vývoje získaného falešného já, které postižený jedinec ukazuje světu na úkor svého pravého já a které se zpravidla vytvoří vlivem přehnané snahy vyhovět přání matky, otce nebo jiných důležitých vztahových osob, případně i skupin nebo celkovému převládajícímu klimatu a očekávání ve společnosti namísto postupného rozvoje svého pravého vrozeného já a jeho potenciálu). S tím souvisí značná emoční nestálost (v jednu chvíli např. někoho milují nebo prožívají nadměrnou závislost na někom s fantaziemi o splynutí s ním a za okamžik – při známkách domnělého odmítnutí – stejnou osobu nenávidí[5]), stejně jako nestálost vztahová, charakteristická velkým kolísáním intenzity. Člověk trpící hraniční poruchou osobnosti se ve vztahu bojí odmítnutí jakožto debaklu a až přehnaně se mu snaží vyhnout. Působí navenek silně citově prožívající a angažovaný, vnitřně však dlouhodobě prožívá pocit prázdnoty až nicoty. Vykazuje riziko sebepoškození i realizované sebevraždy.[1][6]

Biopsychosociální teorie přičítají vznik hraniční poruchy osobnosti interakcím mezi vrozenou citovou zranitelností a špatným prostředím v dětství.[7]

Podle Látalové a kol. se jedná o nejčastější poruchu osobnosti, která se objeví v psychiatrické péči. Hraniční pacienti tvoří podle studií 11 % všech ambulantních psychiatrických pacientů, 15–50 % hospitalizovaných pacientů a 30–60 % všech léčených poruch osobnosti. Asi 40–85 % pacientů s touto diagnózou se pokusí o sebevraždu a tyto pokusy jsou často opakované, riziko je až 400 násobné oproti běžné populaci, kolem 10 % pacientů dokončenou sebevraždou ukončí svůj život.

Hraniční porucha osobnosti postihuje asi 1,5 % bežné populace, podle Praška 2-3 % populace, přičemž častější je v poměru 2:1 u žen.[8] S přibývajícím věkem se většinou extrémní projevy této choroby zmírňují a dochází k celkovému zlepšení i bez případné léčby.[9][10]

Hraniční porucha má podobnou organizaci osobnosti jako narcistická porucha s primitivními obrannými mechanismy. Zatímco narcistická porucha je zaměřena na udržení pocitu vlastní hodnoty, grandiozity a výjimečnosti (v kladném či záporném slova smyslu), hraniční pacienti oscilují mezi splynutím s druhým a prázdnotou (hraniční porucha je ještě ranější než porucha narcistická). Pokud usilují o splynutí s druhým, snaží se ho napodobovat a přebírat jeho identitu (stát se jeho součástí, případně kopií), jinak pociťují prázdnotu a nejsou schopni pocítit a zakusit vlastní individuální identitu odlišenou od objektu svého zájmu. Místo zdravé tendence oddělit se od vztahového objektu (v rané vývojové fázi tedy nejčastěji od matky) a vybudovat si vlastní svébytnou identitu, tj. stát se “sami sebou” a navazovat s druhými zdravé vztahy založené na autonomii osob, usilují o závislé připoutání se k objektu a případně i proměnu v “pouhou kopii někoho jiného”. Podle Bolelouckého se hraniční pacienti často jako děti snaží v rodině tlumit konflikty mezi rodiči a napravovat jejich dysfunkční vztahy, např. po hádce s otcem udělat nějak radost matce, čímž se stávají doslova obětí rodičovských konfliktů, místo aby se soustředili na seberozvoj a nenechali se zneužívat zatahováním do konfliktů, které si mají dospělé osoby vyřešit mezi sebou a netrýznit neustále napjatou, nejasnou a nejistou atmosférou ostatní, zejména nejmladší a tudíž i nejcitlivější členy rodiny. Tímto si s rodiči, kteří by naopak měli podporovat a utěšovat své děti, nedobrovolně vyměňují roli, přičemž jako děti samozřejmě nemají dostatečnou kompetenci pro její úspěšné zvládnutí. Tato patologie se v dalším životě a v dalších vztazích projevuje tak, že pacient chce raději něco udělat pro někoho jiného a tím mu udělat radost, zajistit si jeho přízeň apod., místo aby se soustředil na vlastní seberozvoj, sebezdokonalování a dosahování vlastních cílů, optimálně za zdravé podpory nějaké dospělé rodičovské postavy, která může alespoň zčásti napravit to, v čem jeho rodiče částečně nebo úplně ve své roli selhali.[11] U lehčí formy hraniční poruchy osobnosti se předpokládá upozadění hraničních znaků a nástup znaků zralejšího narcistního charakteru. U těžší formy hraniční poruchy se předpokládá prohloubení hraničních znaků až ke znakům s ranějším schizoidním charakterem.[12]

Častým komunikačním projevem u hraničních pacientů projevujícím se nejen v terapii je odpověď “já nevím” na široké spektrum otázek. Častým projevem v chování je nápadná rychlost nebo opačný extrém v podobě nápadné pomalosti, pokud propukne deprese. Osobnosti s hraniční poruchou vnitřně trpí silnými pocity zoufalství, zmatku až ztracenosti, kdy sami nevědí, kým ve skutečnosti jsou. Často nejprve jednají a pak teprve promýšlejí důsledky svých činů (jsou zbrklí), místo aby konkrétní krok, který se chystají udělat, nejprve promysleli a až pak uvážlivěji jednali.

Hraničáři mívají také  Limský syndrom, který se projevuje vytvořením vazby pachatele na osobu oběti.

Oběti, které milují své únosce a tyrany – to je záhadný Stockholmský syndrom který se děje i  manželkám hraničářů či podvodníků ze seznamek!

Zažít únos by nechtěl asi nikdo z nás. Musí to být neuvěřitelně náročná zkušenost, která člověka od základu promění. Po takovém prožitku většina lidí odchází s doživotními následky – a to často nejen fyzickými, ale i psychickými. Prožité trauma jednoduše osobnost člověka promění natolik, že jej nepoznávají ani jeho nejbližší.

Od nenávisti k lásce

V řadě případů se však objevilo něco, co dnes nazýváme Stockholmským syndromem. Jde o situaci, kdy se oběť únosu do svého únosce v podstatě zamiluje a vlastně se od něj už ani nechce odloučit – a to přesto, že se zločinec k oběti nemusí chovat nijak hezky.

Jak vlastně pojmenování tohoto syndromu vzniklo? Jeho historie se datuje do roku 1973, kdy došlo ve švédském Stockholmu k události, která se navždy zapsala do dějin psychologie. Tamní pobočka banky Sveriges Kreditbank byla přepadena několika maskovanými lupiči, kteří si jako rukojmí vzali čtyři zaměstnance – celkem tři ženy a jednoho muže. Za jejich životy požadovali výkupné ve výši tří milionů švédských korun, které jim měl osobně doručit přímo premiér Olof Palme. Oběti únosu byly uzavřeny v jednom z bankovních trezorů, kde trpěly dlouhých šest dnů, než je vysvobodila policie. Vyjednávání s únosci trvalo 130 hodin, a nakonec vyústilo v to, že do banky vtrhlo policejní komando. Drama naštěstí skončilo bez jediného výstřelu a oba zločinci se vzdali. Soud je nakonec poslal na deset let za mříže.

Zde však případ neskončil a měl zvláštní dohru, která vytvořila základ pro nový psychologický termín. Zatímco se čekalo, že všichni rukojmí budou cítit velkou úlevu a nadšení z vysvobození, psychologům tvrdili úplný opak – všichni čtyři se shodli, že se ve společnosti únosců cítili bezpečně a důvěřovali jim. To samozřejmě odborníky dokonale zmátlo a přivedlo je to na stopu syndromu, který začali hlouběji zkoumat. Později se ukázalo, že se obdobné iracionální reakce u obětí traumatických únosů objevovaly čas od času i v minulosti, tehdy jim však nebyla přikládána zvláštní důležitost. A od té doby se tento prazvláštní fenomén zapsal do učebnic psychologie, kde je sice odborně popsaný, ale nikoliv zcela vysvětlený.

Až 8 % případů

Zajímavé je, že opravdu není tak výjimečný, jak by se mohlo zdát. Statistiky amerického FBI například uvádějí, že se příznaky syndromu objeví zhruba v 8 % případů únosů, což je relativně vysoké číslo. Společným rysem je mimo jiné i to, že zachráněné oběti chovají nečekaně nepřátelské city vůči svým zachráncům. Namísto radosti z vysvobození přichází nevole a smutek z toho, že jsou konečně na svobodě.

I ve známém stockholmském případě jedna z rukojmích, Kristin Enmarková, obvinila švédského ministra, že si zahrává s jejich životy. Měla prý strach, že je má policie v plánu napadnout a zabít. Její vězněný kolega Sven Safstrom zase později vyprávěl, jakým způsobem si ho únosce naklonil. Když na něj únosce mířil pistolí a vyhrožoval mu smrtí, najednou obrátil a slíbil Svenovi, že mu dovolí se nejprve opít. Nevídaný syndrom se projevil i u soudu, kdy oběti únosu svědčily ve prospěch pachatelů. Vzniklá citová vazba je navíc mnohdy tak silná, že přetrvá dlouhou dobu po přestálých útrapách a není výjimkou, že zajatci se dobrovolně rozhodnou udržovat vztahy s únosci i po návratu do běžného života.

Obránkyně svých únosců

Zní to skoro neuvěřitelně, ale popsané případy se skutečně staly a nepatří rozhodně k těm nejextrémnějším. Skutečně přitažený za vlasy je příběh, který se sice odehrál 40 let před oficiálním pojmenováním fenoménu, dnes však není pochyb, že šlo o jeho typickou ukázku. V květnu 1933 se 25letá Mary McElroyová zrovna koupala ve vaně, když ji násilně přepadli čtyři bratři, odvlekli ji z koupelny pryč a uvěznili ve sklepě na opuštěné farmě. Jejímu otci se podařilo výkupné sehnat velmi rychle a únosci byli brzy identifikováni a zadrženi, dívka však odmítla vypovídat v jejich neprospěch. Tvrdila, že se k ní chovali velmi ohleduplně a jeden z nich jí dokonce koupil květiny. Ještě dlouho poté, co se za únosci zavřely brány vězení, je Mary chodila navštěvovat. O dva roky později byli násilníci odsouzeni k smrti a šokovaná dívka osobně žádala o milost u guvernéra. Nakonec se pro ně domohla alespoň zmírnění rozsudku na doživotí. Zjevně ji však prožité trauma natolik poznamenalo, že jen sedm let po svém únosu spáchala sebevraždu.  Prožité trauma však v její duši zanechalo příliš hluboké rány a ve 32 letech spáchala sebevraždu. V dopise na rozloučenou se za své únosce ještě vytrvale přimlouvala.

Návrat do dětství

Jak je možné, že se něco takového děje? Není to zcela proti zákonům přírody? Ve snaze fenomén objasnit přišli psychologové hned s několika vysvětleními. Jejich teorie jsou velmi různé, ale v jednom se přeci jen shodují. Domnívají se, že zvláštní syndrom je nějakým způsobem propojen s hluboce zakořeněným instinktem přežití, který v dané chvíli převládne nad pocitem nenávisti k pachateli. To může mít kořen v nedostatečném pocitu bezpečí, které oběti zažívají ve svém běžném životě nebo v nějakém traumatu z dětství. Vyděšená oběť má z tohoto důvodu sklon hledat jistotu u jediného zdroje, který je k dispozici – tedy právě u pachatele.

Jedna z nejslavnějších hypotéz hovoří také o závislosti na matce. Oběť se ocitá v roli bezmocného dítěte, jež se nemůže samo najíst, neumí mluvit ani si nedojde na záchod. Právě prožitím tohoto se oběti symbolicky vrací zpět do dětství, kdy byly zcela odkázány na péči jiné osoby. Takové pouto se většinou vyvine ve chvíli, kdy únosce oběti prokáže určitou míru milosrdenství nebo jinou službu. Například mu obstará jídlo a pití, dovolí mu jít na toaletu, nebije jej apod.V manželství je to pak odměna sexem pro oběť.

Limský syndrom

Pro policejní praxi bylo také důležité to, že projevy stockholmského syndromu mohou paradoxně posloužit policii coby nástroj manipulace s únoscem. Princip náklonnosti totiž často funguje i opačně a únosce si často ke své oběti vyvine nečekaně silnou citovou vazbu. Tento syndrom je mnohem vzácnější, ale také existuje, a je opět pojmenován podle místa, kde byl poprvé popsán – tentokrát šlo o peruánskou Limu. V roce 1996 tam japonský velvyslanec pořádal na ambasádě recepci pro několik set hostů, ale shromáždění narušili ozbrojenci z revoluční skupiny, kteří zajali několik desítek rukojmích. Již po několika hodinách je ale začali dobrovolně pouštět na svobodu, neboť jim jich bylo líto a pociťovali s nimi soucit. Bohužel vše neskončilo zrovna ideálně – po propuštění cizinců se únosci se zbývajícími rukojmími na ambasádě zabarikádovali na dlouhých 126 dní. Poté se podařilo dovnitř vniknout ozbrojenému komandu, které všech 19 násilníků zabilo.

Stockholmský syndrom je obvykle spojován s vysoce profilovanými únosy a jejich rukojmími, kteří si k nim vytvořili pozitivní citové pouto.

Kromě takových případů se s tímto psychickým stavem ovšem mohou potýkat i běžní lidé v reakci na různé typy traumat způsobených určitou formou zneužívání ba mentálního týrání např. špatnou komunikací a prokrastinací, lhostejností partnera. Víte, co stockholmský syndrom způsobuje a jak se projevuje?

Co znamená stockholmský syndrom?

Stockholmský syndrom představuje psychologickou reakci, jež spočívá ve vytvoření emoční vazby ze strany oběti vůči pachateli poté, co prožije strach či trauma z bezprostředního ohrožení života. Nebo jen odmítání a snižováním sebehodnoty dotyčné, či dotyčného.

Nejedná se o duševní poruchu, ale spíše o obranný mechanismus jedince v krizové situaci.

Evoluční obranný mechanismus

Zajímavé je také to, že podobné projevy zaznamenali biologové i u zvířat, konkrétně u některých plazů a primátů. To by mohlo směřovat k myšlence, že takové chování má kořeny v evoluci. V dřívějších dobách totiž únosy nebývaly ničím vzácným a jejich cílem byly často ženy. To by také vysvětlovalo, proč právě ony bývají k stockholmskému syndromu náchylnější. Je možné, že se u nich kvůli vysoké pravděpodobnosti únosu vyvinul jakýsi obranný mechanismus. Pokud by se ženy únoscům vzepřely, nejspíš by je čekalo bití, znásilnění, nebo dokonce smrt. Proto si mohly dobrovolně osvojovat vzorce chování, které danou situaci přeci jen činí méně pravděpodobnou. Uvedená teorie by navíc mohla vysvětlit i jeden z obtížně pochopitelných doprovodných jevů domácího násilí. Není totiž výjimkou, že právě týraní partneři často odmítají svého násilnického chotě opustit, a to i když je jim nabídnuta možnost zcela nového začátku.

Až 8 % případů

Zajímavé je, že opravdu není tak výjimečný, jak by se mohlo zdát. Statistiky amerického FBI například uvádějí, že se příznaky syndromu objeví zhruba v 8 % případů únosů, což je relativně vysoké číslo. Společným rysem je mimo jiné i to, že zachráněné oběti chovají nečekaně nepřátelské city vůči svým zachráncům. Namísto radosti z vysvobození přichází nevole a smutek z toho, že jsou konečně na svobodě.

I ve známém stockholmském případě jedna z rukojmích, Kristin Enmarková, obvinila švédského ministra, že si zahrává s jejich životy. Měla prý strach, že je má policie v plánu napadnout a zabít. Její vězněný kolega Sven Safstrom zase později vyprávěl, jakým způsobem si ho únosce naklonil. Když na něj únosce mířil pistolí a vyhrožoval mu smrtí, najednou obrátil a slíbil Svenovi, že mu dovolí se nejprve opít. Nevídaný syndrom se projevil i u soudu, kdy oběti únosu svědčily ve prospěch pachatelů. Vzniklá citová vazba je navíc mnohdy tak silná, že přetrvá dlouhou dobu po přestálých útrapách a není výjimkou, že zajatci se dobrovolně rozhodnou udržovat vztahy s únosci i po návratu do běžného života.

Obránkyně svých únosců

Zní to skoro neuvěřitelně, ale popsané případy se skutečně staly a nepatří rozhodně k těm nejextrémnějším. Skutečně přitažený za vlasy je příběh, který se sice odehrál 40 let před oficiálním pojmenováním fenoménu, dnes však není pochyb, že šlo o jeho typickou ukázku. V květnu 1933 se 25letá Mary McElroyová zrovna koupala ve vaně, když ji násilně přepadli čtyři bratři, odvlekli ji z koupelny pryč a uvěznili ve sklepě na opuštěné farmě. Jejímu otci se podařilo výkupné sehnat velmi rychle a únosci byli brzy identifikováni a zadrženi, dívka však odmítla vypovídat v jejich neprospěch. Tvrdila, že se k ní chovali velmi ohleduplně a jeden z nich jí dokonce koupil květiny. Ještě dlouho poté, co se za únosci zavřely brány vězení, je Mary chodila navštěvovat. O dva roky později byli násilníci odsouzeni k smrti a šokovaná dívka osobně žádala o milost u guvernéra. Nakonec se pro ně domohla alespoň zmírnění rozsudku na doživotí. Zjevně ji však prožité trauma natolik poznamenalo, že jen sedm let po svém únosu spáchala sebevraždu.  Prožité trauma však v její duši zanechalo příliš hluboké rány a ve 32 letech spáchala sebevraždu. V dopise na rozloučenou se za své únosce ještě vytrvale přimlouvala.

Návrat do dětství

Jak je možné, že se něco takového děje? Není to zcela proti zákonům přírody? Ve snaze fenomén objasnit přišli psychologové hned s několika vysvětleními. Jejich teorie jsou velmi různé, ale v jednom se přeci jen shodují. Domnívají se, že zvláštní syndrom je nějakým způsobem propojen s hluboce zakořeněným instinktem přežití, který v dané chvíli převládne nad pocitem nenávisti k pachateli. To může mít kořen v nedostatečném pocitu bezpečí, které oběti zažívají ve svém běžném životě nebo v nějakém traumatu z dětství. Vyděšená oběť má z tohoto důvodu sklon hledat jistotu u jediného zdroje, který je k dispozici – tedy právě u pachatele.

Jedna z nejslavnějších hypotéz hovoří také o závislosti na matce. Oběť se ocitá v roli bezmocného dítěte, jež se nemůže samo najíst, neumí mluvit ani si nedojde na záchod. Právě prožitím tohoto se oběti symbolicky vrací zpět do dětství, kdy byly zcela odkázány na péči jiné osoby. Takové pouto se většinou vyvine ve chvíli, kdy únosce oběti prokáže určitou míru milosrdenství nebo jinou službu. Například mu obstará jídlo a pití, dovolí mu jít na toaletu, nebije jej apod.

Jakékoliv následné projevy empatie, důvěry či vstřícnosti únosce vytvářejí v rukojmím pocit vděčnosti, který může postupně přecházet až k silné emoční vazbě, přátelství či zamilovanosti, a naopak vzbuzuje nedůvěru a odpor vůči jiným autoritám, které by tento vztah mohly narušit.

Jak vznikl stockholmský syndrom?

Spousta lidí už se s tímto pojem mohla setkat v detektivním filmu či knize, nicméně Stockholmský syndrom je nejvíce spojován s Patty Hearstovou, kalifornskou dědičkou novinářského impéria, která byla unesena revolučními militanty v roce 1974. Zdálo se, že v ní zajatci vzbudili sympatie a ona se k nim poté připojila v loupeži. Nakonec byla zatčena a rozsudkem bylo odnětí svobody.

Stockholmský syndrom však vychází z případu, který se stal ještě dříve, konkrétně v roce 1973, kdy byla v centru švédského hlavního města přepadena banka Kreditbank. Pachatelem byli Jan-Erik Olsson a Clark Oloffson, kteří zajali čtyři rukojmí, z nichž tři byly ženy a jeden muž. Poté, co se pod tlakem policie únosci vzdali a zajatci byli po 130 hodinách vysvobozeni, se u nich projevily opačné emoce, než by lidé očekávali.

Zjistilo se, že rukojmí během přepadení banky začali vůči únoscům pociťovat důvěru a pocit bezpečí, což přimělo psychology tento fenomén prozkoumat detailněji. Následně zjistili, že pozornost, kterou jim zločinci věnovali, dříve vlastně nikdy nezažili.

VYTVÁŘENÍ POZITIVNÍCH VAZEB

Co způsobuje stockholmský syndrom?

Psychologové, kteří tento syndrom studovali, se domnívají, že pouto je zpočátku vytvářeno, když únosce ohrožuje zajatce na životě, přemýšlí nad dalším postupem a poté se rozhodne zajatce nechat žít.

Následná úleva ze strany oběti při odstranění hrozby smrti se transformuje v pocity vděčnosti vůči únosci za to, že mu daroval život. Jak dokazuje loupež ve stockholmské bance, stačí jen pár dní, než se toto pouto vytvoří, což dokazuje, že touha zajatce přežít rychle převáží touhu nenávidět osobu, která situaci vytvořila.

VYTVÁŘENÍ POZITIVNÍCH VAZEB

Instinkt přežití je tedy základním východiskem pro stockholmský syndrom. Oběti totiž žijí ve vynucené závislosti na únosci a interpretují si drobné skutky laskavosti, jež se odehrávají za děsivých podmínek, jako projev vstřícného zacházení. Často se stanou benevolentní k potřebám a požadavkům svých věznitelů a vytvářejí si psychologické vazby mezi štěstím únosců s jejich vlastním.

Syndrom se vyznačuje nejen pozitivní vazbou mezi zajatcem a únoscem, ale také negativním postojem rukojmího vůči jiným autoritám a statutárním orgánům, které ohrožují vztah oběti a delikventa. Negativní postoj je zvláště intenzivní, když rukojmí není pro pachatele užitečný, s výjimkou pákového efektu vůči třetí straně, jak tomu bývá zejména u politických rukojmí.

Jaké jsou příznaky stockholmského syndromu?

  • Oběť projevuje pozitivní pocity vůči osobě, která ji drží v zajetí nebo ji zneužívá.
  • Oběť chová negativní pocity vůči policii, autoritám nebo komukoli, kdo by se ji mohl pokusit dostat pryč od jejich únosce nebo násilníka. Mohou dokonce odmítat spolupracovat proti jejich věznitelům.
  • Oběť začíná vnímat lidskost zajatce a věří, že mají stejné cíle a hodnoty.

Rizikové skupiny stockholmského syndromu

V 21. století psychologové rozšířili chápání stockholmského syndromu z únosců a rukojmích i na další ohrožené skupiny lidí, mezi kterými jsou například:

  • Oběti domácího násilí
  • Týrané děti
  • Členové určitého kultu či sekty
  • Váleční zajatci
  • Prodávané prostitutky
  • Závodní sportovci

Americká psychiatrická asociace však stockholmský syndrom nezahrnuje mezi psychické poruchy, tudíž není ani na seznamu jejich diagnostického a statistického manuálu duševních poruch (Diagnostic and statistical manual of mental disorders).

DOMÁCÍ NÁSILÍ

Vědecké výzkumy ukázaly, že týraní jedinci si mohou ke svému násilníkovi vytvořit emocionální pouto, zatímco mohou být zneužíváni sexuálně, fyzicky či emočně klidně po dobu několika let. Během této doby je člověk schopný rozvinout pozitivní pocity či soucit vůči osobě, která ho zneužívá.

TÝRANÉ DĚTI

Násilníci svým obětem často vyhrožují ublížením na zdraví, či dokonce smrtí. Týrané děti se mohou snažit vyhýbat rozrušení jejich násilníka tím, že mu vycházejí ve všem vstříc a nekladou žádný odpor. Pachatelé následně mohou projevit vůči oběti laskavost, kterou lze vnímat jako skutečný cit. Ten může dítě velmi zmást a dovést k tomu, že přestane chápat negativní povahu vztahu.

OBCHOD S PROSTITUCÍ

Ženy, se kterými je obchodováno za účelem prostituce, se na své kuplíře a překupníky zpravidla spoléhají v případě potřeby, zejména pokud jde o spaní, jídlo a pití. Jakmile zajatci dodávají obětem tyto potřeby, mohou v nich vyvolávat pozitivní emoce a důvěryhodnost. Oběti se tedy často brání udání na policii, aby se jim ze strany násilníků nedostalo odvety a také proto, že mají pocit povinnosti je ochraňovat. Mnohdy jim bývají dokonce i vděčné.

SPORTOVNÍ TRENÉRSTVÍ

Zapojení se do sportu je skvělým způsobem, při kterém si lidé budují své dovednosti a mezilidské vztahy. Bohužel některé z těchto vztahů mohou být ve své podstatě negativní. Tvrdé techniky koučování mohou být někdy dokonce zneužívány. Sportovec si totiž myslí, že chování jeho trenéra je pro jeho vlastní dobro, a to se může nakonec stát rovněž formou stockholmského syndromu.

Stockholmský syndrom

Pro policejní praxi bylo také důležité to, že projevy stockholmského syndromu mohou paradoxně posloužit policii coby nástroj manipulace s únoscem. Princip náklonnosti totiž často funguje i opačně a únosce si často ke své oběti vyvine nečekaně silnou citovou vazbu. Tento syndrom je mnohem vzácnější, ale také existuje, a je opět pojmenován podle místa, kde byl poprvé popsán – tentokrát šlo o peruánskou Limu. V roce 1996 tam japonský velvyslanec pořádal na ambasádě recepci pro několik set hostů, ale shromáždění narušili ozbrojenci z revoluční skupiny, kteří zajali několik desítek rukojmích. Již po několika hodinách je ale začali dobrovolně pouštět na svobodu, neboť jim jich bylo líto a pociťovali s nimi soucit. Bohužel vše neskončilo zrovna ideálně – po propuštění cizinců se únosci se zbývajícími rukojmími na ambasádě zabarikádovali na dlouhých 126 dní. Poté se podařilo dovnitř vniknout ozbrojenému komandu, které všech 19 násilníků zabilo.

Evoluční obranný mechanismus

Zajímavé je také to, že podobné projevy zaznamenali biologové i u zvířat, konkrétně u některých plazů a primátů. To by mohlo směřovat k myšlence, že takové chování má kořeny v evoluci. V dřívějších dobách totiž únosy nebývaly ničím vzácným a jejich cílem byly často ženy. To by také vysvětlovalo, proč právě ony bývají k stockholmskému syndromu náchylnější. Je možné, že se u nich kvůli vysoké pravděpodobnosti únosu vyvinul jakýsi obranný mechanismus. Pokud by se ženy únoscům vzepřely, nejspíš by je čekalo bití, znásilnění, nebo dokonce smrt. Proto si mohly dobrovolně osvojovat vzorce chování, které danou situaci přeci jen činí méně pravděpodobnou. Uvedená teorie by navíc mohla vysvětlit i jeden z obtížně pochopitelných doprovodných jevů domácího násilí. Není totiž výjimkou, že právě týraní partneři často odmítají svého násilnického chotě opustit, a to i když je jim nabídnuta možnost zcela nového začátku.

Zdroj:zdraví.eu

Facebook

Pin It on Pinterest

Share This