0 Items
WOOCS 2.1.8
Vyberte stránku

Být vědomý znamená znát! Osho – Tři poklady Tao!

Vědomosti na duchovní cestě sebepoznání

 

Co jsou to znalosti? A proč se všichni duchovní Mistři a Mistryně – probuzení stavějí proti nim? Znalosti slouží k boji s existencí – to je materiální svět, protože jsou nástrojem v rukou ega. Jsou zdrojem konfliktů: část celku „člověk“ se snaží podrobit si celek „všechny lidi i svět“ tím, že odkrývá jejich tajemství. Učenost, intelektuálnost je extází ega. Ničím se neliší o peněz, je stejná jako světská moc – ale je mnohem nebezpečnější, protože je mnohem rafinovanější.

    Proč jsou znalosti nebezpečné? Znalosti jsou nástrojem agrese, bojů a konfliktů. Dílčí část celku se bouří, rebeluje, snaží se nastolit vlastní centrum bytí, bojuje o svoji pravdu, o svoji nadvládu, o moc. Pokouší se sama stát centrem světa.

    A pamatujte si, že když říkám, že znalosti jsou nebezpečné, není to tak, že by Bůh něco zakázal, to ne, Bohu je to naprosto lhostejné, to existence a její zákonitost zapověděla znalosti, protože existence uznává jen nevinnost. V nevinnosti zůstává jedna část součástí celku, neodděluje se, ale v momentě, kdy začne sbírat znalosti vynoří se ego a začne krystalizovat. Část už s celkem neplyne; nyní má svou vlastní mysl (svůj vlastní falešný střed), chce dělat určité věci a jiné věci dělat nechce, má vlastní volbu, vlastní sympatie a antipatie.

    Podívejme se tedy na poselství onoho starého biblického příběhu, ve kterém byli Adam s Evou vyhoštění z ráje. Určitě jste se už zamýšleli nad tím, kde onen ráj vlastně leží. Není to žádné geografické místo, je to duševní stav mysli. Ráj je nevinnost a vyhnání z ráje představují znalosti. Každé dítě se narodí v ráji jako Adam a Eva. Pak ho však začneme vyučovat a přetvářet. Všichni učitelé a lidé, kteří ho formují, všichni ti lidé, kteří se snaží dítě poučovat, jsou had, který přesvědčil Evu, že když sní ovoce ze stromu „poznání dobrého a zlého“, bude podobna Bohu, bude mít svůj vlastní střed, stejně jako ho má Bůh. To oni vám našeptávají, že pokud nabudete poznání, stanete se někým jiným, než jste byli doposud. Poznání vás ve skutečnosti svádí k tomu, stát se někým, kým nejste. Vytváří budoucnost, budí v člověku touhu být někým jiným. Být nevinný znamená radovat se z toho, kým jste, poznávat znamená vynakládat úsilí na to, abyste se stali, čím nejste.

    Had byl první učitel na světě. Stvořil rozpor mezi prostým bytím a stáváním se něčím. Stvořit vaši vlastní svobodnou vůli – stvořil ego, falešný střed. Tento rozpor vytvářejí veškeré vědomosti. Vytvářejí sen. Plodí pokušení, přinášejí iluzi, že se můžete podobat Bohům. Nejste Bohové, ale můžete se jim podobat…Avšak nevinnost říká, že JSTE…JSTE, NENÍ POTŘEBA SE STÁVAT. Jinak to ani není možné. Jste součástí celku, a tudíž musíte mít stejnou kvalitu jako celek. Jste božští, jste posvátní. Nevinnost říká, že již takoví jste. Není pro to třeba nic dělat. Jen si toho užívat, jen se z toho radovat, oslavovat. Vědomosti říkají: „takový, jaký jsi, jsi odsouzený k záhubě. Jsi pouhé nic, musíš se připodobnit Bohům. Usiluj o to! Snaž se! Dělej to a to! Ukázni se!

    Pamatujte si, že v ten den, kdy dítě pomyslí na budoucnost, ztratí nevinnost. Dokud se umí těšit z přítomnosti, je nevinným dítětem…jen do té chvíle. Jeho bytí je nezkažené, nenarušené. Ještě do něj nevstoupilo stávání se – ego. Ještě je v ráji. Ráj není nic jiného než schopnost radovat se tady a teď. Jste v ráji, ale nejste si toho vědomi, protože se už nedokážete radovat tady a teď. Přemýšlíte, plánujete budoucnost, dobu, kdy budete podobni Bohům. Teprve tehdy se budete moci radovat.

    Vědomosti vytvářejí budoucnost. Plodí touhu a stávání se. Vědomosti tvoří svět, hmotný, materiální svět. Znalosti jsou svět. Když Ježíš řekl: „Mé království není z tohoto světa“, nemyslel svět stromů, zpívajících ptáků, padajícího deště, nemyslel tím svět, který vás skutečně obklopuje, nýbrž svět, který obklopuje vaši mysl a vaše bytí, svět stávání se, svět tužeb – to čemu Buddha říkal tanhá, touha být něčím jiným, než čím již jste. A to je nemožné. Vytváříte si tím trvalé peklo. Můžete být jedině tím, čím již jste, ničím jiným. Snažíte se o něco, čeho nelze dosáhnout. Nemůžete být něčím jiným – jak byste mohli? Je to, jako by se růže chtěla stát lotosem a lotos růží….. nejsou však tak hloupí a stále jsou součástí ráje.

    Vědomosti vytvářejí rozpor, kazí  nevinnost, činí z vás starce, bez nich byste zůstali navždy dětmi. Když vám Ježíš řekl, a měl naprostou pravdu, že dokud se nestanete dětmi, nevstoupíte do jeho království Božího, dal vám tajný klíč ke znovuotevření zavřených dveří ráje. To vědomosti vás vyhnaly z ráje, ne Bůh. Ve chvíli, kdy začnete sbírat znalosti, automaticky jste vypovězeni z ráje, nikdo vás nevyhazuje. Ve chvíli, kdy znalosti zahodíte a vrátí se vám nevinnost dítěte, jste přijat zpět – ale není tu nikdo, kdo by vás přijímal zpátky.

    Znalosti jsou nástrojem boje s celkem. Jak chcete bojovat s celkem. Je to, jako by kapka oceánu bojovala s celým oceánem – je to cesta do neštěstí, do utrpení, do pekla. Jak může kapka bojovat s oceánem? I když se o to pokusí, neexistuje možnost, že by nad celkem vyhrála, že by si ho podrobila. Odsoudí se k věčnému neúspěchu, stále a stále prohrává a to je peklo. Lao-c´říká: „vědomosti jsou jediný hřích.“ A totéž říkají všichni, kdo se probudili do své vnitřní nevinnosti. Zahoďte znalosti a staňte se nevinnými, staňte se dětmi. Jakmile získáte zpět ztracenou nevinnost, stanete se  mudrcem. V té chvíli máte vše. V cestě vám nestojí nic, vyjma touhy stát se někým jiným.

 

    Lidé, kteří touží po znalostech, se neustále snaží vědět víc a víc a víc. Hromadí vědomosti a čím víc jich nashromáždili, tím větším břemenem jsou obtíženi. Jen se rozhlédněte – každý se tváří, jako by nesl těžký náklad. To, co jste nashromáždili, vás drží; úpíte pod tíhou nákladu, ale lpíte na něm, protože se domníváte, že nesete něco vzácného. Kdybyste se na sebe podívali, byli byste překvapeni, jak lpíte na svém zápase a utrpení, na své agónii. Stále toužíte a věříte, že někdy, někde, nějak prožijete extázi, a přitom neustále lpíte na utrpení a agónii a nehodláte se jich vzdát. Pamatujte si jedno: utrpení na vás nevisí, jak by mohlo, ani vědomosti se na vás samy nelepí, to vy na nich lpíte. A nejen to, ještě je pěstujete a pomáháte jim růst.

    Lao´- c říká: „Kdo soustředí se na znalosti, den za dnem je hromadí“. Takový člověk věnuje veškeré své úsilí sbírání nových poznatků. Čím víc se učí a čím víc ví, tím méně pobývá v nitru a tím více ztrácí bytí. Mění se v hromadu informací, stává se z něj „skládka“, ve které nemůže najít sám sebe. Zabloudil v džungli svých vědomostí.

    A říká: „Kdo soustředí se na TAO (duchovní cestu), den za dnem se jich zbavuje“. Student tao dělá pravý opak. Hledá pravdu, nikoli znalosti, hledá bytí, nikoli stávání se. Je pravým opakem vědátora. Den za dnem opouští nabyté vědomosti, odkládá své břemeno, odnaučuje se, co se kdy naučil. Učí se jen jedinou věc – jak na to, co se kdy naučil zapomenout. Zajímá ho jedině, jak se úplně zbavit svého nákladu.

    Vedle mudrce se odnaučujete. Jestliže jste přesyceni učením, jestliže jste se naučili velmi mnoho, a přesto jste nic nezískali, jestliže toho víte tolik, že jste se ve svých vědomostech ztratili, pokud znáte skoro vše, ale úplně jste zapomněli, kdo jste, pokud v hlavě nosíte spoustu informací o zbytečných, nepodstatných věcech a podstatné věci spojené s vaším vlastním bytím jsou pryč, pak najděte mudrce a začněte se odnaučovat. To je největší kapitulace, největší odevzdání. Není obtížné odevzdat bohatství, protože není vaší součástí. Mohou vás o ně obrat i zloději, je vně, snadno se ho můžete vzdát. Vaše vědomosti jsou však vnitřní fenomén, jsou ve vás, obíhají ve vaší krvi, staly se součástí vašich kostí, staly se jejich morkem. Je těžké se od nich odloučit.

    Něco se naučit je jednoduché, ale je velmi těžké odnaučit se to. Jak se máte odnaučit něco, co znáte? Jak se zbavit něčeho, co je hluboko ve vás? Dokud se budete identifikovat s myslí a stále uvažovat v pojmech „to jsem já“, nezbavíte se toho. Musíte se posunout za mysl. Vy si však stále myslíte, že vaše vědomosti jsou vaše bytí. Změňte to! Všechny meditace na světě jsou ve skutečnosti jen techniky, jak mysl opustit, jak od ní získat odstup, jak zůstat stranou a přestat se s ní identifikovat, jak se stát pozorovatelem a dívat se jako odněkud z kopce, co se v mysli děje. Jedině když se od mysli oddělíte, máte šanci něčeho se vzdát, zahodit vědomosti, začít se odnaučovat.

    A kdo se vědomostí den ze dne zbavuje, ten vstoupá vzhůru. Učí se odnaučovat, to je jeho studium. A jednou přijde chvíle, kdy se znovu stane dítětem, které v sobě nemá nic, co by se mohlo odnaučit. V té chvíli znovu vstoupí do ráje. Teď ho už žádný had nesvede, dospěl. Je dětský, ale dospělý, je nevinný, ale bdělý a vědomý. Dosáhl větší čistoty! Čistota bez uvědomění je spojena se ztrátou: někdo vás může svést, někdo vás může zkazit, a pokud tady nikdo takový není, uděláte to sami, protože nejste bdělí.

    Adam musel být z rajské zahrady vyhnán. Byl prostě jen nevinný. Na jedné straně byl jako Buddha, byl nevinný, byl jako Ježíš, byl nevinný – ale druhá strana mu chyběla: nebyl bdělý. Adam je počátek, Ježíš je konec. Adam je poloviční. Ježíš je úplný – druhá polovina došla k uvědomění. Ježíše nemůžete zkazit. Není jen čistý, je také nepomíjející, jeho nevinnost je absolutní.

    Možná nevíte, že slovo meditace pochází z téhož kořene jako medicína a že původní význam toho slova znamená techniku, jak se stát celistvým, techniku, jak se stát zdravým. Medicína je léčivá, stejně jako je léčivá meditace. Činí z vás celistvé, jednotné, zdravé bytosti. Naslouchejte velmi meditativně, když budete naslouchat meditativně, porozumíte, když budete naslouchat koncentrovaně, budete se pouze učit! Když se soustředíte, sbíráte vědomosti, když jste meditativní, ztrácíte je. Rozdíl je velmi subtilní.

    Jestliže pozorně nasloucháte, jste v napětí. Chcete se něco naučit, vstřebat, dovědět se. Toužíte po vědomostech a koncentrace je způsob, jak se k nim dostat. Mysl, která se soustředí na jednu věc, se přirozeně víc doví.  Meditace představuje nezaměřenou mysl. Nezaostřenou. Tiše sedíte a nasloucháte, bez  napětí v mysli, bez potřeby dovědět se, bez potřeby naučit se, jste úplně uvolnění, necháváte vše jít svou vlastní cestou, vaše bytost je otevřená. Nasloucháte ne proto, abyste věděli, ale proto, abyste porozuměli. To jsou dva různé způsoby naslouchání.

    Chcete-li poznávat, snažíte se zapamatovat si, co říkám, v duchu si to opakujete, děláte si v mysli poznámky, zapisujete si je do paměti, máte zájem na tom, aby ve vás hluboko zakořenily a abyste má slova nezapomněli. Takto se z nich stanou vědomosti.

    Stejné semínko se však může změnit v porozumění,v odnaučení. Je posloucháte nechcete nic hromadit, nepíšete si v mysli poznámky. Otevřeně a prostě nasloucháte, stejně jako kdybyste poslouchali hudbu, jako kdybyste poslouchali vítr ve větvoví starých borovic, jako kdybyste poslouchali zvuk vody ve vodopádu, nasloucháte bez mysli. Takové naslouchání je krásné, je extatické, nemá žádný cíl, je vzrušující samo o sobě, je plné štěstí, je blažené.

    Naslouchejte meditativně, bez koncentrace. Všechny školy, koleje, univerzity učí koncentraci, protože cílem je zapamatovat si. Tady však není cílem učení, vůbec ne, cílem je odnaučování – bdělost. Naslouchejte tiše a nemyslete na to, že něco zapomenete. Není třeba si nic pamatovat, jen smetí si potřebujete zapamatovat, protože to byste zapomněli. Když slyšíte pravdu, nemusíte si pamatovat, protože ji nelze zapomenout – cítíte ji v hlouby svého nitra. Možná nebudete rozumět slovům, ale pochopíte esenci – energiím – pocitům – a ta se nestane součástí paměti, ta bude součástí bytí.

    Znalosti představují konání, konflikt, boj, to čemu Darwin říkal přežití silnějšího. Je to boj s přírodou, neustálá válka člověka proti celku. Jak pošetilé! A přesto tento boj stále pokračuje. Chcete-li se něco naučit, ve skutečnosti se chcete naučit něco dělat. Znalosti jsou vždy pragmatické a praktické. Transformujete je do praxe, něco s nimi zamýšlíte provést – jinak byste řekli: „proč se to mám učit?“ k čemu mi to bude? Učíte se kvůli užitku. Proto také z pragmatického, empirického světa pomalu mizí umění. Nikdo nechce poslouchat poezii a hudbu, protože základní otázka je: co se s tím dá dělat? Přinese mi to peníze? Přinese mi to moc a nějaký prospěch? Jak to mohu využit? Mohu posloucháním hudby opravit auto? Postavit dům? Ne, k tomu se hudba nedá použít. Není prakticky využitelná. Nepřináší žádný užitek – a v tom je její krása.

    Ovšem takový je i život. Je nepraktický, neúčelný, nikam nevede. Je to pouhé bytí tady a teď, k ničemu nemíří. Nemá žádný cíl, nemá žádné určení, žádný osud. Je to kosmická hra. Jenom děti si umí hrát, aniž mají nějaký cíl. Cílem hry je hra samotná: užívají si ji, radují se z ní, přináší jim požitek, jsou šťastné – a to je vše! Učení je vždy zaměřeno na cíl, na využití patří do hmotného, materiálního světa. Je to technika, jejímž smyslem je udělat z vás člověka činu. Čím víc víte, tím víc jste schopni vykonat. A co je smyslem odnaučování? Učinit z vás toho, kdo ne-zasahuje, kdo ne-koná. Postupně opouštíte své vědomosti a přestáváte konat. Pomalu a zvolna, jak z vás mizí znalosti, mizí i konání. Stáváte se BYTÍM, učíte se být, ale nejste konajícím – tím je Vesmír (REI). Nemám tím na mysli to, že byste nic nedělali – dokonce i Buddha musel chodit žebrat, nemyslím tím tedy, že nebudete nic dělat, ale že se stanete tím, kdo nezasahuje. Věci se začnou dít „samy“. Nekonáte je, stanou se. Konající, manipulující, ovlivňující osoba z vás odejde, rozpustí se, zmizí a spolu s ní EGO.

    Lidé se mě ptají: „Jak se máme vzdát ega?“ Ega se nemůžete vzdát. Jestliže existuje ego, kdo se bude odevzdávat? To ono se ptá, jak se odevzdat. Můžete sklonit hlavu, můžete ji položit k mým nohám a říct „odevzdávám se“, avšak to, co by mělo být odevzdáno, je ono já ego, které říká „odevzdávám se“. Jenže toto já žije dál a skrze své odevzdání získává potravu, chodí světem a všude říká: „Plně jsem se odevzdalo svému mistrovi, už neexistuji.“ Avšak trvá dál, bez ohledu na to, co vysílá. A ono vysílá samo sebe – skrze své odevzdání, skrze své sebezapírání. Ne, ego nemůžete odevzdat. Avšak začnete-li se odnaučovat…jednoho dne zjistíte, že ego nikdy neexistovalo! Vaše otázka bylo pošetilá: „Jak se vzdát ega?“ Ego neexistuje od samého počátku. Kdybyste se nyní dívali dovnitř, nenašli byste po něm ani stopu. Nikdy tam nebylo je to jen falešná představa, kterou jste získali skrze konání.

    Funguje to takto: znalosti z vás dělají člověka činu, jakmile začnete konat, stanete se centrem – falešným přirozeně, protože jste-li součástí existence, nemůžete být skutečným centrem. Skutečným centrem byste mohli být, jen pokud byste mohli existovat odděleně – ale můžete? Můžete existovat bez vzduchu, bez dýchání, bez slunce a energií? Nemůžete. Nemůžete existovat odděleně. Jak tedy můžete tvrdit, že máte nějaké centrum? Jen celek má centrum. V podstatě jen celek má právo říkat „Já“, nikdo jiný.

    Když začnete odhazovat vědomosti, postupně rozeberete celý dům, který jste vystavěli. Začněte od základů – a to jsou vědomosti. Když rozbijete základy, dům spadne. Dům je vystavěn z konání. Základy jsou znalosti, dům je činnost a uvnitř domu bydlí imaginární přízračná věc – ego. Když zmizí základy, spadne celá stavba. A jakmile spadne, najednou si uvědomíte, že v něm nikdo nežil. Vždycky byl prázdný. Bylo to jen představa, rozmar, sen mysli, noční můra.

     Nekonáním je vykonáno vše. Všechno je už hotovo, zbytečně do toho vstupujete, zbytečně působíte zmatek. Bez vás vše probíhá tak krásně, jak jen to probíhat může. Jakmile to pochopíte, vzdáte se konání a stanete se součástí toku, poplynete s řekou a dokonce nebudete ani plavat. V této chvíli se snažíte jít proti proudu, jste pochopitelně unaveni a zcela samozřejmě budete poraženi. Nikdo se vás však nesnaží porazit – řeka o to vůbec neusiluje, ani neví, že existujete. To je také její štěstí, protože kdyby o vás věděla, kdyby viděla tolik šílenství, musela by se zbláznit. Ne, řeka si vás vůbec není vědoma, je blažená, že to neví, že neví, že někdo se snaží bojovat s proudem.

    Všichni jdete proti proudu, snažíte se s řekou bojovat – proč? Protože v boji si utváříte představu ega. Potřebujete výzvu, odpor. Kdybyste přestali bojovat a plynuli s proudem, objevili byste, že nejste. Proto lidé tak milují výzvy, nebezpečí a zápas. Kdyby nebyl nikdo, s kým by mohli bojovat, něco by si stvořili, protože jedině v boji mohou hájit představu o svém egu – a o ego je potřeba pečovat nepřetržitě. Je to, jako když jedete na kole: musíte šlapat do pedálů, jinak spadnete, neustále ho musíte pohánět. Ego potřebuje totéž. Ustavičně musíte bojovat. Kdybyste přestali, kolo by spadlo. Ego nemůže existovat bez boje. Vzdělávání vám pomáhá konat, konání vám pomáhá bojovat, boj formuje ego. To je onen systém, to je celá ta věda. A na tom je založeno i náboženství.

Odložte vědomosti, zapomeňte na ně, vraťte se k dětské nevinnosti a uvidíte, jak se všechno začne měnit. Přestanete být činitelem. Věci se tím nezastaví, nepřestanou se dít, budou se vyvíjet dál, to jen vy budete indiferentní, to jen vy ztratíte význam – vždyť kdybyste tu nebyli, vše se bude nerušeně dít dál: slunce bude vycházet, stejně jako vycházelo doposud.

Použitá literatura:

  1. N. Walsech – Návrat domů
    Převeďte si to na vás a vaše vztahy!
Facebook

Pin It on Pinterest

Share This