0 Items
WOOCS 2.1.8
Vyberte stránku

Bódhičitta – techniky

Bódhičitta – osvícená mysl, osvícený přístup) je výraz používaný v buddhismu, především pak v buddhismu Velké cesty.

Dva aspekty bódhičitty

Relativní bódhičitta je altruistický stav mysli opírající se o soucit a lásku ke všem cítícím bytostem a také pomáhání těmto bytostem z kola samsáry až ke konečnému osvícení. Znamená to zdokonalování sebe sama skrze šest osvobozujících činností ku prospěchu všech bytostí. Relativní bódhičitta se dělí na dva typy:

  1. Bódhičitta aspirace – chuť dosáhnout dokonalého osvícení ku prospěchu a nejlepší pomoci všem cítícím bytostem.
  2. Bódhičitta rozvinutí šesti páramit.

Absolutní bódhičitta je rozpoznání podstaty mysli a z toho vzniklá spontánní aktivita bez úsilí, myšlenek a váhání. Tohoto stavu se dosáhne, pokud zmizí oddělenost mezi prožívajícím, prožívaným a samotným prožívání a tyto tři se stanou neoddělitelným celkem. V některých zdrojích se také pro absolutní bódhičittu používá výraz “absolutní moudrost” (prázdnota, v sans. šúnjatá).

Zřídla rozvoje bódhičitty

Pět činů, které způsobují nastavení mysli k dosažení stavu Buddhy:

  • Být v blízkosti přátel, kteří neporušili sliby samaja.
  • Nenásledování špatných myšlenek.
  • Následovat instrukce svého učitele.
  • Rozvíjet soucítění.
  • Vytrvalá praxe.

Dalších pět dodatečných činů:

  • Nevidět chyby v jiných.
  • Když je vidíme, nemyslíme o nich zle.
  • Bez arogance.
  • Bez žárlivosti k druhým.
  • Vidět všechny bytosti jako své děti.

Čtyři nezměřitelné vlastnosti bódhičitty (pro nezměřitelné počty bytostí)

  • Milující dobrota(aby všechny bytosti dosáhly štěstí a příčiny štěstí).
  • Soucítění(aby všechny cítící bytosti byly bez trpění a příčin utrpení).
  • Společná radost: (aby všechny cítící bytosti nebyly odděleny od pravdivého štěstí, ve kterém není utrpení).
  • Rovnost(aby všechny cítící bytosti mohly žít bez lpění na blízkých a nechuti k druhým v překonání o rovnosti všeho, co žije).

Citát –

Tyto dva aspekty bódhičitty by nikdy neměly být oddělovány. Jsou jako dvě ptačí křídla: k tomu, aby mohl pták létat, jsou nutná obě. Nelze dojít k osvícení ani skrze samotný soucit, ani pouhou realizací moudrosti. Dilgo Khjentse rinpočhe

Srdce učení mahájány je praxe prožívání bódhičitty, osvícené mysli. Bódhičitta v sobě zahrnuje dva aspekty – úsilí ve prospěch nás samých a úsilí ve prospěch druhých. Pokud skutečně provádíme praxi, rozvíjíme bódhičittu, která zahrnuje nás samé rovněž jako i všechny ostatní bytosti. 16. karmapa

“Dokud existuje tento prostor, dokud zde žijí cítící bytosti, ať i já zde mohu přebývat, pro dobro všech bytostí. Buď vůle tvá” (Šantidéva)

 

Brahmavihára

 

Brahmavihára v pálí i v sanskrtu znamená „Vznešený příbytek“. V buddhismu se tímto pojmem označují čtyři stavy mysli (přesněji mentální formace), jejichž rozvíjení je velmi doporučováno :

  1. mettá – nepodmíněná a nesobecká milující laskavost
  2. karuná – soucit ke všem bytostem bez rozdílu a úsilí být užitečný sám sobě i ostatním
  3. muditá – radost z radosti druhého
  4. upekkhá – vyrovnanost, klidná mysl

Jsou nazývány „vznešené“, protože představují správný způsob chování k druhým bytostem. Jsou nazývány „příbytky“, protože by se měly stát stálým rysem osobnosti, spíše než místem krátkých a řídkých návštěv. Jsou také označovány za „bezmezné“ (appamaňňa) stavy mysli, protože by neměly zůstat ohraničené na jednu skupinu bytostí, ale měly by být rozvíjeny stejnou měrou ke všem živým tvorům. Jsou neslučitelné s nenávistnými stavy mysli (dosa).

Aby byly tyto kvality plně rozvinuty, doporučuje se je mít nejen za principy jednání a náměty k přemýšlení, ale také je používat jako témata systematické meditace. Ta navíc vede k hlubším meditačním pohroužením, neboli vyšším stupňům mentální koncentrace, tzv. džhánám, které dále slouží k rozvíjení vhledu do pravé povahy jevů a tím k dosažení nirvány.

Vipassaná (páli) nebo vipašjaná (sanskrt, případně také vipaśyanā, v písmu dévanágarí विपश्यना) je ústřední pojem buddhismu, nejčastěji se překládá jako vhled, případně jako intuitivní poznání. Dle théravádové tradice se jedná o intuitivní poznání tří charakteristik bytí (tilakhana), tedy vhled do pomíjivostineuspokojivosti a neosobnosti všech tělesných i duševních jevů.

Přesto, že tato technika pochází od Siddhatthy Gótamy a časově a místně tedy pochází z prostředí buddhismu, technika sama je striktně racionální a nepodléhá žádnému náboženskému učení. Při praktikování je dokonce nežádoucí jakákoli vizualizace či odříkávání textů, natožpak výjevů a textů s náboženskou tematikou.

V širším slova smyslu je často jako vipassaná označovaná tzv. meditace vhledu, čemuž v páli odpovídá výraz vipassaná-bhávaná, což doslovně znamená kultivace nebo rozvíjení vhledu. Jedná se o intenzivní sledování jevů přístupných lidskému vnímání, jejich vyvstávání, existenci a zánik. Praktikování meditace vipassaná by mělo vést k jasnému vhledu do tří základních charakteristik existence – proměnlivosti (aničča), neuspokojivosti (dukkha) a neosobnosti (anattá). Tento vhled, je-li dost silný, vede k odvrácení se od existujících jevů a ke stavu známému jako nibbána (sans. nirvána).

Praktikování meditace vipassaná

Podle Mahásatipatthána sutty je základem meditace vipassaná sledování a zaznamenávání všech jevů vyvstávajících na polích čtyřech podkladů všímavosti, tedy:

  • všímání si těla (kájánupassaná)
  • všímání si pociťování (védanánupassaná)
  • všímání si stavů mysli (čittánupassaná)
  • všímání si obsahů mysli (dhammánupassaná)

Do výše zmíněných kategorií lze rozřadit veškeré lidskému vnímání přístupné fenomény, kterým jsou vlastní tzv. tři charakteristiky (tilakhana), tedy zmíněné aničča (nestálost), dukkha (neuspokojivost) a anattá (neosobnost).

Mechanismus fungování techniky

Běžně v našem životě reagujeme na podněty a pocity pod vlivem naučených vzorců chování, které ve skutečnosti nejsou v dané situaci žádoucí či již pozbyly důležitosti vlivem všeobecného rozvoje. Dříve byly naše reflexy a okamžité bezmyšlenkovité reakce na podněty důležité pro přežití, avšak v dnešní době, kdy žijeme v relativním komfortu a bezpečí, není nám již třeba takových zbrklých reakcí.

Zmíněné reagování na skutečnosti nám přináší častěji utrpení než užitek, neboť reagujeme buď odporem (nechceme, aby něco nastalo), anebo lpěním (po něčem toužíme), a když se pak realita odchýlí od našich představ, trpíme.

Technika vipassany umožňuje kultivovat naše prožívání na úrovni myšlení, pocitů i tělesných počitků , a to podobným tréninkem jako je trénink fyzický. Záměrně a vědomě se učíme rozpoznávat naše prožitky, a nereagovat na ně touhou, ani odporem, pouze je pozorovat. Takový vytrvalý trénink dá postupem času našemu myšlení malý prostor, malý časový úsek mezi pocitem a reakcí na něj. Tento mizivý okamžik může být využit pro racionální posouzení situace, jak bude vhodnější reagovat, a zda vůbec má cenu nějak reagovat. V tomto vzácném okamžiku vidíme věci takové, jaké skutečně jsou, ne takové, jakými je uděláme; získáváme možnost volby a tím se stáváme svobodnějšími.

Takové teorie jsou samozřejmě k nastudování v mnoha různých formách od různých autorů. My je můžeme studovat, můžeme je pochopit, můžeme s nimi souhlasit, avšak to nemůže stačit k našemu plnému osvobození se. Gótama Buddha také studoval u mnoha mistrů velké množství různých technik, avšak neustále se mu nedostávalo plného osvobození. Nakonec zjistil, že nejvyšší stupeň poznání přichází s vlastní zkušeností, takzvaně „na vlastní kůži“. Vipassana nehledá poznání vně nás, ale uvnitř, snaží se pochopit svět, vesmír, Boha (lhostejno, jaký název tomu přiřadíme) skrze naše vlastní tělo.

Při samotném praktikování sedí člověk nejčastěji v poloze, která je pro evropského člověka značně nepohodlná. Před praktikováním samotné vipassany se soustředění člověka musí nejdříve uklidnit a zpřesnit prostřednictvím základní meditační techniky Ánápána. Teprve po určité době se začíná se samotnou vipassanou, při níž člověk pozoruje postupně pocity po celém svém těle. Snaží se zachytit veškeré své pocity, a ať už jsou jakékoli, příjemné či nepříjemné, silné či slabé, snaží se k nim zůstat plně lhostejný, čímž učí svou mysl namísto bezhlavé reakce identifikovat dění uvnitř. Kromě toho se učí chápat pomíjivost všeho okolo, která je v danou chvíli demonstrovaná pomíjivostí vlastních pocitů. I sebevětší bolest a nepohodlí někdy ustane. Praktikující člověk v danou chvíli tedy zaujme „vědecký“ přístup a snaží se dívat na bolest nezaujatě, tak jako například lékař na bolest pacienta: „Hm, zajímavé, uvidíme, jak dlouho to potrvá…“. Toto nám pomáhá vidět veškeré skutečnosti a své prožitky takové, jaké skutečně jsou, a ne takové, jakými si je uděláme.

Pokud člověk při praktikování pociťuje bolest, zpočátku se pravděpodobně jedná čistě o bolest technického rázu, jeho tělo není zvyklé tak dlouho sedět bez změny polohy. Postupem času se však mohou objevit tzv. bolesti sankhárické. Má se totiž za to, že naše utrpení se v nás hromadí, a pokud ho přestaneme hromadit, to nahromaděné se musí nějak spotřebovat. Zjednodušeně můžeme tento proces ilustrovat na ohni: dokud budeme do ohně přikládat, oheň bude plát, když však přikládat přestaneme, uhlíky se po čase samy spálí, spotřebují a oheň uhasne.

Postupem času se vnímání člověka zjemňuje a zjemňuje a nakonec se zjemní natolik, že je člověk schopen veškerý svůj pocit rozložit na tisíce či miliony malých částic. Tím se naše vnímání propracovává až na buněčnou úroveň, kdy na vlastní kůži pocítí to, co Gótama Buddha tvrdil již před tisíci lety a co se moderní vědci snaží dokázat skrze moderní vědu, a sice že subatomární částice vznikají a zanikají několik milionkrát za sekundu, což opět potvrzuje pomíjivost všeho na světě. Dále se vnímání člověka zjemní natolik, že je schopno proniknout až za hmotu, za pevný svět…

Pojem nirvána (sanskrt) nebo nibbána (pálí) označoval původně vyhasnutí ohně. Gautama Buddha použil toto slovo ve smyslu ustání nesprávných skutečností, když přirovnal pominutí “žádostivosti” (taňhá), příčiny veškeré “strasti” (duhkha), k vyhasnutí plamene. Vyhasnutím žádostivosti v jejích třech aspektech, “chamtivosti” (rága), “nesnášenlivosti” (dósa) a “zaslepenosti” (móha), pomine “strast” (duhkha) a “nevědomost” (avidždžá). Chybným ztotožňováním žádostivosti s přirozenou vnitřní touhou lze dospět k chybnému chápání pojmu jako vyhasnutí duše. Je to riziko překladu a výkladu. Ve skutečnosti Gautama Buddha učil vedle vyhasnutí žádostivosti také kultivování vrozené “touhy” (chanda). Duše, pro kterou Gautama Buddha z jistých dobrých důvodů neužíval konkrétní pojem, vyhasnutím žádostivosti dojde “probuzení” (bódhi) a jedinec se tak stane buddhou (“probuzeným”). Vyhasnutí žádostivosti je pro něj cestou do říše nestvořeného: Je nezrozené, nevzniklé, nezformované, nestvořené. Kdyby nebylo tohoto nezrozeného, nevzniklého, nezformovaného, nestvořeného, nebylo by úniku ze zrozeného, vzniklého, zformovaného, stvořeného. Protože ale je toto nezrozené, nevzniklé, nezformované, nestvořené, je tedy možný i únik ze zrozeného, vzniklého, zformovaného, stvořeného. To neznamená, že stvoření je negativní samo o sobě. Znamená to, že bychom se s ním neměli ztotožňovat, neboť je pouhým prostředkem, který je sám o sobě pomíjivý, takže únik je potřebný pro všechny jedince, kteří jsou do svého stvoření doslova propadnutí, jelikož se s ním ztotožňují. Únikem naznačená pozitivní existence je ve srovnání se světem, jak jej prožívá člověk, zcela jiná.

Jsou tři vlastnosti nestvořeného:

  • Není v něm vznikání.
  • Není v něm zanikání.
  • Nejsou v něm proměny existujícího.

Nirvány je možné dosáhnout cílevědomou praxí, kterou Buddha formuloval jako ušlechtilou osmidílnou stezkuGautama Buddha v nauce o anátmanu zjišťuje, že to, co člověk pociťuje jako subjektivní existenci, je produktem souhry podmíněných vznikajících faktorů, jde tedy jen o relativní skutečnost. Nevysvobozený prožívá sám sebe jako něco vlastního, individuálního čili jednotlivého, a tedy odděleného od ostatní reality, proto je ovládán žádostivostí a v důsledku toho trpí. Připadá si individuálně, jako kdyby měl svoji vlastní individuální podstatu či identitu. Kdo však za subjektivním bytím a objektivním světem individuálních entit objeví jen individuálně bezpodstatné, strastiplné a pomíjivé či závisle vznikající a zanikající dharmy, dospěje takříkajíc na konec světa. Avšak stav nirvány není místem, které by bylo možné někde v kosmu najít, podobně jako nebeské světy božských bytostí (dévů). V Buddhově době se někteří mylně domnívali, že by mohlo být možné na konec světa docestovat. Na otázku, zda by se člověk mohl dostat na konec světa chůzí, Buddha odpověděl záporně a řekl: V tomto šest stop vysokém těle s jeho vnímáním a vědomím je obsažen svět, vznik světa, konec světa a stezka, vedoucí ke konci světa. Tím, že člověk v meditačním pohroužení pozná tělo, dýchání, cítění a myšlení jako individuálně bezpodstatné jevy nebo produkty takových jevů, uskuteční vysvobození.

 

Facebook

Pin It on Pinterest

Share This