0 Items
WOOCS 2.1.8
Vyberte stránku

Angeologie

Angelologie dějin je kniha, která shrnuje výsledky práce slovenského badatele, sofiologa Emila Páleše. Zkoumá příčiny tvořivosti a psychologické pozadí kulturních vln v dějinách. Porovnává osobnostní typy, kulturní vzorce a přírodní formy. Kvalitativně i kvantitativněstatisticky analyzuje křivky tvořivosti v dějinách kultury i přírody a nachází v nich časové pravidelnosti (synchronicity a periodicity). Ukazuje, že tyto domnělé zákonitosti měly vliv již na myšlení lidí ve starověku, jako nauka o střídání duchů času, božstev a archandělů, tzv. angelologie.

Páleš předkládá svůj závěr, že starověká nauka o andělech nebyla pouhou fantazií, nýbrž předvědeckou formou poznání, jež mělo svůj reálný předmět. Angelologie byla dle Páleše epistemologií starověku. Popisovala vlny intuicí a inspirací v tzv. „kolektivním podvědomí“ lidstva a cyklické zákonitosti jejich střídání. Páleš přitom neodpovídá na otázku, zda jsou zapříčiněny duchovními bytostmi nebo nějakým hmotným faktorem.

Historie

Páleš začal knihu psát v roce 1990. V letech 1997–2000 vycházely ukázky z ní v časopise Sophia. V roce 2001 vyšlo první jednosvazkové vydání ve slovenštině pod názvem Angelológia dejín. Paralelné a periodické javy v dejinách. Nově přepracované vydání pod názvem Angelologie dějin. Synchronicita a periodicita v dějinách vychází postupně. První svazek v roce 2004 (jen česky), druhý v roce 2012 (česky a slovensky). Shrnutí některých myšlenek v kostce vyšlo pod názvem Sedm archandělů. Rytmy inspirace v dějinách kultury a přírody ve slovenštině, češtině, angličtině, němčině a v ruštině.[p 1][1]

Hlavní myšlenky

  1. Kulturní typy odpovídají typům osobnosti (například kultura baroka odpovídá hysterické osobnostní struktuře, obsedantně-kompulzivní struktura se projevila v období absolutismu aj.).[2]
  2. Kulturní epochy v dějinách odpovídají životním obdobím v biografii jednotlivce (například romantismy jsou pubertou dějin).[3]
  3. Kulturní a přírodní formy jsou analogické (například fyziologie, svatební šat, rituály a chování tokajících ptáků jsou komplexní analogií vrcholné gotiky s jejími oděvy, trubadúryrytířskými souboji).[4]
  4. Střídání kulturních typů v dějinách vykazuje statisticky nenáhodnou pravidelnost: periodicitu (zejména rytmus kolem 500 let) a synchronicitu (tvořivost podobného obsahu vrcholí současně a nezávisle na sobě na různých místech na Zemi).[5]
  5. Archetypy mají tendenci střídat se v jistém pořadí. Časovou následnost kulturních epoch lze pochopit z pořadí životních období v biografii jednotlivce.
  6. V evoluci přírody lze pozorovat synchronní vývoj, který nelze vysvětlit dědičností ani prostředím, avšak odpovídá výše zmiňovaným archetypům (třeba hromadné rohatění zvěře od oligocénu, nebo rozvoj hlasových schopností, zdobení, kvetení a emocionálních vazeb v druhohorách).[6]
  7. Kulturní epochy vznikají zdůrazněním jednoho osobnostního typu či jednoho psychologického procesu (například vnímání v baroku, myšlení v osvícenství, cítění v romantismu).
  8. Zvířecí a rostlinné formy během evoluce vznikaly somatizací (ztělesněním) převládajících duševních procesů a forem chování do fyziologie a stavby orgánů (například orgánová stavba a fyziologie ptáků je zhmotněním zamilovanosti).[7]
  9. Starověká náboženství tyto archetypy znala a zhuštěné poznání o nich nám odkázala v mytologických obrazech božstev. Pořadí a časové rytmy jejich střídání popsala ve svých naukách o střídání duchů času (sedmi archandělů nebo jiných bohů). Tyto údaje odpovídají skutečným kulturním vlnám v dějinách.[8]
  10. Společným kořenem těchto nauk je univerzální intersubjektivní vnitřní zkušenost, jež se pak druhotně racionalizuje a vykládá v termínech dobové a místní kultury. Poznání o vládě stejných duchovních mocností ve stejných obdobích explicitně popisují zejména Babylóňané, helénští, arabští a středověcí křesťanští učenci; implicitně je obsaženo v tradici egyptské a židovské; a zlomkovitě je zachyceno v tradici čínské, indické a indiánské (například křesťanští archandělé jsou jen přejmenovaní pohanští bohové – nejen kvůli shodné obsahové charakteristice, ale i proto, že zjevení těchto andělů pokračují v časovém rytmu starých pohanských bohů).[9]
  11. Současná světská i ateistická kultura podléhá stejným rytmům tvořivosti, které se předtím v náboženském kontextu vykládaly jako vliv andělů. I celá sekulární kultura je tedy podprahově spoluutvářená mystickými náboženskými impulzy (například politické směry jsou sekularizovanou formou antických mystérií; divadlo je zesvětštělý kult Dionýsa aj.).[10][11]
  12. Zůstává otevřeno, zda příčina těchto rytmů je duchovní nebo hmotná. Odpověď na tuto metafyzickou otázku je však méně důležitá než skutečnost, že jde o empiricky pozorovanou zákonitost s reálnými následky. Důležité je znát ji a počítat s ní při jednání.[12]
  13. Každý archetyp se projevuje jako duševní síla, kterou lze zušlechtit nebo nechat zhrubnout a padnout. Úlohou každé doby je pozvednout působící podvědomá vnuknutí do vědomí a proměnit je svobodnou aktivitou v kulturní tvorbu. Vytěsněné do nevědomí působí jako destruktivní společenské síly.[13]

Facebook

Pin It on Pinterest

Share This