0 Items
WOOCS 2.1.8
Vyberte stránku

Andělé existují –

Základní myšlenkou díla je, že dějiny jsou rytmizovány postupnou vládou sedmi archandělů, jejichž období trvá vždy zhruba 354 let. Tento větší rytmus je pak doplněn ještě rytmem kratším, kdy se v rámci většího období ještě vystřídá všech sedm archandělů jako další doplňující rytmus. Autor předpokládá ještě existenci dalších rytmů, ale těm se zatím ve své práci obsáhleji nevěnuje. Každý z archandělů představuje určité kvality, pojmy apod., jde tedy o systém založený na analogickém způsobu myšlení, stejně jako například homeopatie, astrologie, či astropsychologie. Působení archandělů pak ovlivňuje ladění kontext či vyznění náboženských systémů, filosofických myšlenek, kulturních projevů a směrů či politických systémů a událostí daného období, které přitom nelze vysvětlit pouhým ovlivňováním, protože k nim současně došlo ve velmi vzdálených zemích. Nejde přitom o jakoukoliv determinaci, stejně jako v jiných analogických systémech se jedná o možný potenciál, jehož kvality mohou být využity různým – často třeba i zcela protichůdným způsobem.
Téměř pětisetstránková publikace je bohatě ilustrována množstvím nejrůznějších výtvarných děl, a doplněna je také řadou grafů – autor používá např. exaktní metody inferenční statistiky. Nebrání se ani seriózní kritice svých konceptů, a tak před několika lety proběhlo v Bratislavě na akademické půdě interdisciplinární kolokvium, kde byla jeho teorie i praxe podrobena odbornému zkoumání a kritice. Logicky největší výhrada, že si citované události a jevy vybírá sám, a ty které do konceptu nezapadají neuvádí, byla vyvrácena jednoduše tím, že kontrolní události z dějin byly vybrány bez jeho účasti a následně bylo ověřeno, že do celkového kontextu zapadají. Existence cyklů pak již v zásadě zpochybňována nebyla, různé názory panují naopak nad jejich příčinami – v rámci celkové diskuse kolem angelologie se objevila i čistě materialistická zdůvodnění.

DUCH ČASU A DUCH MÍSTA
Člověk, který mnoho cestoval, může říci, že každé místo, každý kout
země má svou zvláštní duševní atmosféru, zvláštní auru. Místo, na kterém
se nacházíme, v nás vyvolává určitou náladu, vnuká nám určité myšlenky,
vzpomínky, obrazy. Také lidé, kteří se na tom místě narodili a žijí tam, nebo
se tam rádi zdržují, mají určitý temperament a svéráz. Pro duševní zrak je
každé místo jakoby zahaleno oblakem specifické duševní kvality, barvy.
Podobně, kdybychom měli tu možnost cestovat v čase, když se v duchu
přeneseme do jiných dob, to první, co pocítíme, je, že každá doba má svou
vlastní, specifickou atmosféru, náladu. Jiného ducha doby. Lidé, kteří se
do těchto dob narodili a žijí v nich, mají také něco společného: Evropa
v době pozdní antiky měla zcela jinou atmosféru než gotická Evropa a ta
zase zcela jinou než renesanční nebo osvícenská Evropa anebo Evro pa
v době romantismu. Kdybychom se přenesli do doby Konfucia, Buddhy,
Zarathuštry a Sókrata — a potom do doby Harúna ar-Rašída a Karla
Velikého, do doby čínských a římských císařů nebo do dob stěhování národů a hunských vpádů, všude bychom našli zcela odlišné duševní a myšlenkové prostředí. V každé době jsou lidé naladěni na jinou duševní vlnu;
vnitřně žijí s určitými věcmi, které jsou pro ně důležité.
Stejně jako existuje něco, co starodávní lidé nazývali duchem místa
(genius loci), existuje i duch doby nebo času (genius temporis).
Pro lidi ve starých časech bylo samozřejmostí, že něco takového jako
duch místa není jen nějakou pojmovou abstrakcí místních poměrů, ale že
je to něco bytostného. Něco, co samostatně žije a tká v atmosféře, co vstupuje s člověkem do dialogu, když na takové místo vstoupí. Prameny, stromy
měly své víly. Lesy, hory, řeky — pro dřívější lidi to nebyla záležitost teorie,
ale zážitku, určitých duševních dojmů, že všechno na zemi má svou nadřízenou duchovní moc. Vnímali mnohem intenzivněji, že na různých místech vystupují ze země síly, které ovlivňují lidskou duši odlišným způsobem;
že každý kraj, země, různá místa na povrchu planety jsou spojeny s různými duchovními silami z kosmu. Souhrn těchto duchovních sil, spjatých
s určitým místem, nebo konkrétní bytost, která byla s tím či oním místem
spojena, nazývali duchem místa. Znalost o tom byla základem pro výběr
vhodného místa pro stavbu svatyň a chrámů, nebo zakládání měst.
Podobně jako prostor, i čas lidé kdysi vnímali jako něco bytostného.
Prožívali různé časové okamžiky, úseky roku, měsíce, dne — jako denní
a noční doby, východy a západy Slunce, slunovraty, fáze Měsíce — jako spjaté s různými duchovními bytostmi a silami, které v těchto okamžicích působí. Každý čas, každá doba byla pro člověka spojena i s určitými vnitřními
zážitky, dojmy, které k nim patřily. A znalost o tom tvořila opět základ pro
rozvrh svátků; nalezneme ji v pozadí načasování náboženských, církevních
obřadů i různých lidových obyčejů a zvyků.
KVALITATIVNÍ STRUKTURA ČASU
Pro dnešní fyziku jsou čas a prostor zcela abstraktními pojmy, zbavenými všech kvalit, vyprázdněnými od jakéhokoli morálního obsahu. Čas je
naprosto jednolitý; jedna doba je stejná jako druhá a jako všechny ostatní. Prostor je naprosto symetrický: vpravo a vlevo, nahoru a dolů, dopředu a dozadu, je pro fyzika totéž. Stará řečtina měla ještě dva různé výrazy pro
čas: chronos a kairos. První z nich vyjadřoval čistě kvantitativní rovnoměrné
plynutí času, druhý kvalitu časového okamžiku.
Starověký člověk spojoval prostor, nebeské směry, světové strany, přední,
zadní, pravou anebo levou stranu těla s vyhraněnými kvalitami. Viděl je prodchnuté proudícími silami asi tak, jako například zemský magnetismus proniká vše siločarami, které mají svou polaritu, kladnou a zápornou. Starověký
člověk trval na tom, že i čas má svou kvalitu, svou kvalitativní strukturu.
Nejznámějším příkladem toho je báje o zlatém, stříbrném, měděném
a železném věku, jak ji nacházíme u Hésioda — ale také u Indů, kde se tyto
věky nazývají krta-, tréta-, dvápara- a kali-juga. Mýty o světových věcích nacházíme v různých obměnách u Peruánců, Mayů, Sumerů a dalších národů po celém světě. Vždy jsou vnímány jako něco bytostného. Například
aióny gnostiků jsou vlastně bytosti, které vytvářejí kosmologické etapy, věky.
Zlatému věku vládne Kronos; stříbrnému Zeus; u Aztéků je vládcem druhého světového věku Quetzalcoatl atd.
Předešleme hned na začátku, že existují dva druhy koncepcí času: lineární a cyklické.
S lineárním pojetím času se setkáváme v iránském zoroastrismu, judaismu a křesanství. Zoroastrická chronologie shrnuje dějiny do dvanácti
tisíc let (přičemž „tisíc“ je třeba chápat i jako zástupný symbol za mnohem
větší období), které začínají čistě duchovním stavem, pokračují zápletkou se zlem a hmotou a končí opět zduchovněním lidstva a znovunastolením spravedlnosti. Biblické dějiny, od Genesis po Apokalypsu, se odvíjejí mezi dvěma obrazy: Edenem, rajskou zahradou na začátku a Novým
Jeruzalémem, Novou Zemí na konci. Také židovské dějiny jsou zaměřeny
na očekávání zaslíbené finální události: příchodu Mesiáše, mesiášského
věku, v němž budou napraveny všechny křivdy.
Mezi křesanskými církevními otci zformuloval sv. Augustin koncepci
sedmi věků, připodobněných k sedmi dnům stvoření. Na Augustina potom
navázali Orosius, Beda Ctihodný, Scotus Eriugena, Bossuet. Joachim de
Fiore rozdělil dějiny do tří velkých období, přiřazených osobám sv. Trojice.
Čas patriarchů je věkem Otce; ve věku Syna přichází Ježíš; a věk sv. Ducha
je ten, jemuž lidstvo kráčí vstříc. První byl věkem poslušnosti, podřízenosti ze strachu; druhý věkem víry; až třetí má být věkem svobodného činu
z lásky a poznání.
S cyklickým pojetím času se setkáváme na celém světě; téměř bez výjimky u všech přírodních kultur, ale i u řeckých filosofů, v Římě zejména u
stoiků, u nichž tvořilo důležitou součást jejich filosofie, a nechybí ani v
křesanství: „Albert Veliký, Tomáš Akvinský, Roger Bacon, Dante a celá řada dalších věřili, že cykly a periodicity světových dějin se řídí astrálním (hvězdným) vlivem“.
Eliade 5 Jan Zlatoústý, Pierre Abélard, Hugo od sv. Viktora, Bernardus
Silvestris, Robert Grosseteste, Siger z Brabantu, Petrus de Abano, William
Ockham — všichni sdíleli toto přesvědčení.
Dokonale propracovaný systém chronokratorů (vládců času) měli
Babylóňané, Indové, Číňané i Mayové: „Lidské bytosti přebývaly v čase nebo
cyklu času, který vytvářeli bohové na povrchu země… lidský čas a prostor byl naplněn posvátnými silami… každá hodina a den ročního času se stýká s určitými silami času bohů a mýtů… cykly různých dimenzí (se kombinovaly) tak, že každý okamžik odehrávající se v lidském čase se stal místem setkání různorodých božských sil…
To činilo každý okamžik na zemi složitou kombinací různých vlivů, které přicházely
z nebes, nebo vystupovaly z podsvětí“.
Carrasco, Austin

ASTROLOGIE A KŘESŤANSTVÍ
V současných církvích se rozšířil zlozvyk uvádět astrologii jednostranně do souvislosti s pohanstvím a do protikladu s křesanstvím. Jakákoli
zmínka o vztahu mezi nebeskými tělesy a člověkem, v jakémkoli smyslu, se
považuje za kacířství. Tento názor je založený na neznalosti dějin křesanství a křesanské filosofie a na zjednodušujícím ztotožňování astrologie s
věštěním budoucnosti a s fatalismem. Zabraňuje věřícím pochopit kosmické souvislosti křesanství; proto jsme nuceni se k němu v krátkosti vyjádřit.
Bible a katechismus (čl. 2116) hovoří o tom, že „je nezbytné odmítat jakékoli způsoby věštění“, protože pasivní spoléhání se na budoucnost by bylo
nesprávným zbavováním se odpovědnosti za život ve prospěch mocností, které jsou mimo nás. Starý zákon a církevní otcové varují před pokušením věštit budoucnost a pasivně se odevzdávat nebo spoléhat na osud.
Duchovní pasivitou člověk svůj osud jen zhorší: „Nenajde se u tebe… věštec, ani planetář, ani zaklínač, ani kouzelník, ani čaroděj, ani tázající se věšteckého ducha, ani… takový, který by se na něco ptal mrtvých“ (Deut 18:10). To však
neznamená, že do lidského života a osudu nezasahují žádné nebeské vlivy.
Naopak: takové vlivy existují, a to jak dobré, shrnované někdy pod názvem
Prozřetelnost (Divina Providentia), tak i špatné.

V indickém učení o světových periodách má matematická stavba času
impozantní hierarchii. Trvání světa se odehrává cyklicky: čtyři věky (juga)
tvoří jeden velevěk (mahájuga). Po uplynutí každé mahájugy se hmotný vesmír rozkládá (laja), je stažen zpět do vyšších sfér a potom se utváří znovu.
71 mahájug tvoří manvantaru. Tisíc velevěků tvoří supervelevěk (kalpa),
též nazývaný Brahmův den. Na konci každého Brahmova dne velké rozplynutí (pralaja) zachvacuje kromě vesmíru i nižší božstva a následuje stejně
dlouhá Brahmova noc. Na začátku dalšího Brahmova dne je znovustvořen
nový vesmír. Sto takových Brahmových dní a nocí (nebo let) tvoří život jednoho Brahmy, který sám nakonec zanikne ve velkém rozplynutí (mahá-pralaja). Potom se zrodí nový Brahma a nastane zcela nové stvoření.
Indové rozpracovali časové tkanivo vesmíru od kosmických velevěků až
po nekonečně drobné veličiny. Na jedné straně Brahmův den, dlouhý jako
celý geologický věk Země — na druhé straně mikroskopické měřítko jednoho ghara, což je časový úsek 24 minut, nebo jedné víghatí (24 vteřin), odpovídající šesti obloukovým minutám denního pohybu na nebeské klenbě.
Každou hodinu, každou minutu proudily prostorem kosmické síly různých
kvalit (tattva), které se periodicky střídaly. Život starého Inda byl s těmito
silami spjat do té míry, že nepodnikl nic závažnějšího v čase, který na to
nebyl vhodný, který nepředpisovaly šástry a který nebyl pod ochranou příslušného božstva nakloněného dané činnosti.
PŮVOD CYKLICKÝCH KONCEPCÍ ČASU
Současní religionisté se vesměs domnívají, že myšlenka periodického střídání věků vznikla spekulací na základě analogie se střídáním dne
a noci, měsíčních fází, ročních období a periodického vzniku a zániku v
rostlinné říši: „Cyklická teorie věků byla založena na víře, že — analogicky ke dni
a noci, fázím měsíce a věčnému koloběhu ročních období — prochází i vesmír samotný stále se opakujícími cykly… střídání dne a noci, zimy a léta, koloběh hvězd, pravidelné přeměny života a smrti v přírodě vyústily do koncepce střídání věků“.
Hastings
Naprostá většina známých religionistů a filosofů, pokud ne všichni, se
vysloveně shoduje, nebo alespoň mlčky předpokládá, že dávnověký člověk si periodické střídání věků vymyslel. Hovoří o něm tak, jako kdyby bylo
jen výsledkem snahy uspokojit určitou psychologickou potřebu archaického člověka — po bezpečí nebo valorizaci vlastní hodnoty v kosmu; pro psychologickou kompenzaci zklamání; zkrátka jako kdyby tu jen přání bylo
otcem myšlenky.
Karl Popper například kritizuje Platóna za jeho cyklickou koncepci
dějin a vůbec za jeho teorii nebeských idejí a domnívá se, že si je Platón
vymyslel jen proto, že se mu hodily pro zdůvodnění jeho politického programu. Předpokládá, že jsou jen výsledkem myšlenkové spekulace, a proto
jako protiváhu a vyvrácení stačí proti nim postavit opět jen intelektuální
spekulace jiného druhu.
Také Mircea Eliade zkoumá všechny cyklické koncepce času jen z hlediska toho, jak „odpovídaly hluboké potřebě archaického člověka“, jak ho dokázaly „utěšit“, jak mu pomáhaly „snášet dějiny“ — a ne z hlediska toho, zda jsou
pravdivé.Eliade 5 Automaticky se předpokládá, že jsou nepravdivé, protože
odporují ve vědeckých kruzích převládající materialistické představě o vesmíru a to je důvod, proč ani nestojí za námahu, aby byly vážně zkoumány.
Nikdo z religionistů a filosofů, kteří to zpochybňují, nepodnikl žádný vážný pokus prozkoumat, zda čas ve skutečnosti, tedy de facto, má nebo nemá nějaký cyklický rozměr. Všechny dosavadní námitky jsou založeny jen na předsudku nebo teoreticko-spekulativních argumentech.
Periodická kvalita času nebyla u archaického člověka výsledkem teoreticko-spekulativního myšlení, ale věcí bezprostředního zážitku, vjemu.
Lidé jednoduše viděli, vnímali, že různé doby mají různou atmosféru.
Nepochopení této skutečnosti je zdrojem celkového nepochopení a mylného hodnocení starých kultur vůbec. Jestliže například někteří filosofové,
jako Sókratés a další, přirovnávají určité cyklické zákonitosti v životě člověka ke střídání dne a noci — není tato analogie zdrojem, původem jejich tvrzení, ale jen dokreslením a pojmovým uchopením poznatku, který pochází z ještě
mnohem starších dob, kdy se nedokazoval a ani se o něm nespekulovalo,
protože byl věcí zkušenostní zřejmosti. Současný religionista vychází z apriorní materialistické koncepce, že žádné duchovní síly ani bytosti neexistují, a z toho potom zpětně vyvozuje, že archaický člověk „spekuloval“.
Jak velké předsudky panují v tomto směru ve vědecké obci, ukázala třicetiletá kontraverze kolem „Marsova efektu“, který byl objeven v roce 1955.
Páleš 7 Vědecká obec se třicet let zdráhala akceptovat jednoduchou faktickou
zřejmost, že statisticky významný počet olympijských šampionů se narodil
v době, kdy Mars vycházel na obzoru nebo kulminoval v nadhlavníku. V
roce 1975 sto devadesát tři „popředních vědců“, mezi nimiž bylo devatenáct nositelů Nobelovy ceny, podepsalo prohlášení, že je „nemyslitelné“,
aby Mars mohl působit jakýmkoli způsobem na psychickou strukturu osobnosti. Ani jeden z nich nepovažoval za potřebné přesvědčit se, zda to tak ve
skutečnosti je nebo ne.
O „Marsově efektu“ se pochybovalo — a stále pochybuje — apriorně;
navzdory tomu, že důkazy v jeho prospěch byly podrobeny testům a splňují
mnohem přísnější kritéria než v některých jiných vědách, kde se i o méně
podložených — ale „očekávaných“ — jevech nijak nepochybuje. V tomto
případě, který zdaleka není jediný, se však ukázalo, že to byli vědci, kteří
nevědecky „spekulovali“ — a pravdu měla 2500 let stará babylónská tabulka: „Pokud se dítě narodí, když vychází Mars, bude mít ohnivou povahu…“.
Gauquelin
Nebume tedy předpojatí a prozkoumejme nezaujatě dvě cyklické koncepce času, které patří k západní duchovní tradici: tzv. saturnský rok a tzv.
platónský rok.

OPAT TRITHEMIUS
„Slavný císaři! Je názorem mnoha osobností starých časů, že tento stvořený svět je
z vůle Nejvyšší Inteligence (kterou je Bůh) uspořádán a usměrňován druhotnými inteligencemi… mezi nimi sedmi duchy, kteří jsou ustanoveni vládci sedmi planet… ze kterých, od počátku nebe a země, každý vládne světu 354 let a 4 měsíce po pořádku“.
Trithemius
Těmito slovy uvádí v roce 1508 Johannes Trithemius, opat kláštera ve
Sponheimu, své pojednání „O sedmi druhotných příčinách aneb inteligencích,
které řídí oběhy nebeských sfér podle Boží vůle“, věnované císaři Maximiliánovi.
Kdo byl tento Johannes Trithemius, o němž se říkalo, že dokáže rozmlouvat
s anděly a posílat po nich zprávy? Tento vynikající vzdělanec byl učitelem
dvou nejvýznamnějších interpretů a praktiků evropského magického a léčitelského umění 16. století — Cornelia Agrippy z Nettesheimu a Theophrasta
Bombasta von Hohenheim, zvaného Paracelsus. Za sponheimského opata
ho jmenovali v neuvěřitelně mladém věku — bylo mu pouhých 23 let.

SEDM ARCHANDĚLŮ
Co učil opat Trithemius? Podle Trithemia sedm archandělských inteligencí, které jsou vládnoucími duchy planetárních sfér, se v pořadí —
Orifiel, Anael, Zachariel, Rafael, Samael, Gabriel, Michael — cyklicky střídá jako duchové času. Každý z nich vládne 354 let a 4 měsíce, potom odevzdá žezlo následujícímu. Znovu se tentýž archanděl dostane k vládě po
2480 letech.
Podobně jako v pohádce „O dvanácti měsíčcích“, dvanáct měsíčků
sedělo na špalcích v kruhu kolem ohně a ten, který seděl na nejvyšším špalku, byl vládnoucím měsícem. Když uplynul měsíc, všichni si poposedli o
jedno místo a další zaujal místo na nejvyšším špalku.
Tato nauka o periodickém střídání archandělů je velmi stará
a Trithemius přiznává, že pouze předkládá materiál získaný ze starých pramenů Petrem Abanem, učencem z 13. století. Abano tento materiál získal
z pramenů, které je možné vysledovat až ke gnostikům.Ovason
Trithemius — podle toho, co říká — psal svou práci na sklonku jednoho
věku; na prahu samaelského a gabrielského období. V posledních řádcích
své rozpravy píše: „Gabriel, anděl Měsíce, obdrží správu nad světem čtvrtého července léta Páně 1525 a bude usměrňovat svět 354 let a 4 měsíce, až do roku Pána
Krista 1879, jedenáctého měsíce. Předpovídání budoucích událostí si vyžaduje proroctví“.
Trithemius Pokud toto datum vezmeme jako výchozí bod a odpočítáváme po 354 letech a 4 měsících nazpět do minulosti, dostaneme období
vlád jednotlivých archandělů, která jsou uvedena v tabulce na konci kapitoly. Vyjde nám, že například duchem současného období, ve kterém žijeme, je Michael a že tento archanděl naposledy vládl v letech 600-246 př.
Kr.; před ním Gabriel v letech 955-600 př. Kr. atd.
Jsou tyto časové údaje pravdivé? Dokážeme na to přijít? Je na tomto
učení něco pravdy?
Trithemiova útlá knížečka má jen patnáct stran a neobsahuje žádné
důkazy, žádná vysvětlení; jen několik příkladů historických nebo bájných
událostí a postav ke každé periodě. Trithemius jednoduše jen konstatuje,
že každých 354 let vládne jiný archanděl; že je to jednoduše tak. Koncem
středověku ještě nikdo nepocioval potřebu to dále vysvětlovat nebo dokazovat. Lidé tyto věci přijímali jako samozřejmost. Intuitivně cítili nebo věřili, že je to tak: duchové času vládnou dobám.
Avšak jaký postoj k tomu může zaujmout člověk dnes? Lidé ztratili své
intuitivní propojení s vesmírem a potřebují všemu rozumět svým rozumem, všechno vědecky dokázat. Kdo byl Johannes Trithemius? Pověrčivý
opat, který nevěděl, co říká, nebo zasvěcenec, mudrc?
Na Trithemiovu práci se zapomnělo, zapomněla na ni sama církev.
Rudolf Steiner byl jedním z mála, kteří na ni opět upoutali pozornost.
I když se dnes takovéto spisy dostanou na světlo denní, nikdo jim nerozumí: ani historik, ani kněz, ani religionista, ani filosof. Označí se to za
„předvědecké stadium myšlení“ a odhodí mezi pověrčivé haraburdí. Stává
se však taková věc nepravdivou jen proto, že my jí nedokážeme porozumět, že je pro nás matoucí? Lze snad dokázat, že se v dějinách pravidelně
nestřídaly určité duchovní vlivy? Lze Trithemiovu tezi vyvrátit? Anebo: lze ji
potvrdit? Je možné dokázat, že se takové pravidelné vlivy objevovaly?
Vynaložme tu námahu a prozkoumejme jednou samostatně, bez předsudků, zda opat Trithemius měl nebo neměl pravdu! Budeme zkoumat, zda se v tom-kterém období skutečně projevoval nebo neprojevoval
duchovní vliv archanděla, který měl tehdy vládnout. Potřebujeme k tomu
dvě věci: na jedné straně podrobný přehled o událostech, historických
i prehistorických, jak se odehrály za posledních deset či patnáct tisíc let.
Ten nám poskytnou historická věda a archeologie.
Na druhé straně musíme porovnat charakter těchto událostí s charakterem jednotlivých archandělů. Jak? Vyžadovalo by to od nás vystoupit na
stupeň inspirovaného vědomí, abychom tyto archandělské bytosti viděli před naším duchovním zrakem jako živé: jaké jsou, jaké mají specifické kvality, co je charakteristické pro jejich působení. Protože nemůžeme
u čtenáře očekávat plně rozvinutou sluneční jasnovidnost, schopnost nadsmyslového vnímání, ale na druhé straně nechceme požadovat ani slepou víru, pomůžeme si jinak. Pomůžeme si tím, že před tisíciletími, když
ještě lidé běžně neměli intelektuální formu vědomí, ale namísto toho určitý druh jasnocitného, obrazného vědomí, dokázali vnímat tyto bytosti, prožívali různým způsobem jejich přítomnost i to, jak zasahovaly do jejich
života — a tyto zážitky našich předků se nám zachovaly v bohaté tradici,
v tradicích náboženství, mytologiích, ságách různých národů. V tradici se nám
zachovaly popisy duchovních bytostí, které nás zajímají. Když tyto kusé střípky spojíme s naším dnešním, živým poznáním, hned uvidíme, jak se najednou stanou srozumitelnými, jak začnou dávat smysl a navzájem se doplňovat.
Potom budeme moci znovu poznat a pocítit tu nefalšovanou úctu, úžas
a obdiv, jaký dnes už lidé necítí, ale jaký naši dávní předkové prožívali ve
vztahu k těmto vznešeným, mocným duchovním bytostem, které řídí oběhy
nebeských sfér.
SATURN, PÁN ČASU
Lze si položit také následující otázku: proč právě 354 let a 4 měsíce?
Proč se archandělé střídají právě v takových intervalech?
Číselné souvislosti za tímto děním začínáme tušit, když uskutečníme
následující pozorování: Mezi oběžnými dobami Měsíce a Saturnu existuje pozoruhodná číselná shoda. Měsíc oběhne kolem Země za 291
/2 dne,
Saturn kolem Slunce za 291
/2 roku. Saturnu trvá přesně 354 let, než oběhne kolem Slunce dvanáctkrát. Jako dvanáct měsíců naplňuje jeden sluneční rok, tak dvanáct „saturnských měsíců“ tvoří něco jako „saturnský rok“.
Saturn, Kronos (řec. chronos = čas), je pán času. Na starých rytinách
je zobrazován jako starý muž s přesýpacími hodinami. Nebo jako smrt se
srpem, která vyměřuje všemu čas. Současná religionistika se domnívá, že
lidé začali Saturnovi připisovat funkci vládce času snad jen na základě
náhodné zvukové shody slov Kronos-Chronos.
Zamarovský 1 Ne! Úkolem Saturnu
je skutečně kontrola časových rytmů ve sluneční soustavě.
Dnešní Saturn je reliktem dávného vývojového stadia naší sluneční soustavy, která se v duchovní vědě nazývá Starý Saturn. Jedná se o prvopočáteční vývojové stadium, v němž byla ještě látka Slunce a planet včetně Saturnu
smíšená. Archeové, prapočátky (řec. arché = počátek), hierarchické bytosti,
jejichž působením vzniká to, co vnímáme jako čas, sehrály kdysi na Starém
Saturnu významnou roli. Se vznikem Saturnu vstoupila sluneční soustava do
času. Křesanská angelologie a pohanská mytologie se zde vzájemně potvrzují.
Protože nebeská tělesa jsou vlastně něco jako vnější sraženiny, zhmotněné působení duchovních bytostí, zůstalo nám v oběžných dobách nebeských těles dodnes něco jako viditelná připomínka, otisk rytmů činnosti těch či oněch duchovních bytostí, jejichž působením tato nebeská tělesa vznikla a které ani nadále vnitřně nepřestaly působit (viz také Měsíc
a délka ženského cyklu aj.).
Génius lidové slovesnosti věděl něco o tom, že existují duchové oběžných dob, a tak se nám o tom zachovaly zprávy v tak překrásně obrazné
podobě, jako je tomu v pohádce „O dvanácti měsíčcích“.
MAGNUS ANNUS NEBOLI VELKÝ ROK
Druhá cyklická koncepce času, kterou budeme zkoumat, je tzv. velký
rok neboli magnus annus, jak ho nazývali Římané. Vzhledem ke zmínce
v Platónově Timaiovi (39D) se také někdy nazývá platónským rokem.
Koncepce velkého roku pochází ze starého Babylónu. Do řecké filosofie vstupuje spolu s Hérakleitem. Ve 3. století př. Kr. zpopularizoval babylónskou myšlenku velkého roku Beróssos v takové podobě, v jaké se potom
rozšířila po celém helénském světě. Dominantní se stala v Zenónově myšlení a v celé stoické kosmologii.
Pojem velkého roku je spjatý s tzv. precesním pohybem zemské osy. Země
kromě toho, že se denně točí kolem vlastní osy a oběhne jednou za rok
kolem Slunce, vykonává i další pohyby. Jedním z nich je precese, při níž
zemská osa pomalu opisuje pláš kužele s periodou 25 725 let. Jiným pohybem je nutace s periodou 18,7 let. V důsledku precese se body rovnodennosti (jarní a podzimní) pomalu posouvají tak, že za 2144 let se posunou
o jednu dvanáctinu nebeské klenby, tedy o třicet obloukových stupňů nebo
jedno znamení zvěrokruhu.
V dřívějších dobách lidé ještě chápali, že vše v přírodě má i svůj morální význam. Že za přírodními silami, živly, veškerým děním, i za pohyby
nebeských těles, stojí duchovní bytosti. Aristotelés se tak pokusil prozkoumat počet různých duchovních bytostí na základě počtu rozličných pohybů
nebeských těles. Ve středověku byl potom tento Aristotelův postup poopraven Tomášem Akvinským v tom smyslu, že počet duchovních bytostí je větší
než počet různých pohybů na nebeské klenbě, protože existují i duchovní
bytosti, které nejsou spojeny s nebeskými tělesy.Akvinský 3
Precesní pohyb je spjat se sférou stálic; tedy s těmi bytostmi, které se
v křesanské ezoterice nazývají cherubíni. Cherubíni vytvářejí sféru hvězd,
kterou ve středověku nazývali také sférou stálic, protože pohyby a změny
na ní jsou tak mohutné a pomalé, že tvoří vzhledem k dění uvnitř sluneční soustavy a na Zemi téměř nehybné pozadí. Dvanáct znamení je dvanáct cherubínů, nejvznešenějších bytostí jednoho z nejvyšších andělských
chórů. Avšak nejvyšší, první ze tří nebeských hierarchií, k níž patří cherubíni, se zrcadlí také uvnitř nejnižší hierarchie (která je rovněž trojčlenná),
a to v prvním a nejvyšším z jejích tří chórů, kterým jsou archeové. Proto se
ve sféře archeů také v malém zrcadlí sféra stálic.
Archeové, tedy prapočátky neboli andělská knížata, jsou bytosti,
které jsou již bezprostředně spjaty s lidskou sférou, s děním na Zemi.
Působí ve světodějinném dění jako vlastní duchové času, inspirující velká
kulturní období, velké vývojové etapy, stupně v historickém vývoji lidstva. To bylo známo jak v křesanství, tak v předkřesanských kulturách:
velcí duchové času, jimiž jsou archeové, se vystřídají zhruba každých
2160 let

Sumerové a Babylóňané proto měnili každých 2160 let svůj kalendář.
A pojmenovávali každý věk, každý nový platónský měsíc podle duchovní bytosti, andělského knížete, který v té době vládl. Léta přibližně mezi
5000-2800 př. Kr. počítali Babylóňané za věk Blíženců: „Počítání kalendáře
bylo změněno kolem roku 2800 př. n. l., na základě precese… bylo přizpůsobeno tak,
že ve zvěrokruhu po znamení Blíženců následovalo znamení Býka“.
Hastings
Můžeme se tedy domnívat, že zde starosumerští kněží někdy na prahu
3. tisíciletí př. Kr. změnili kalendář na základě chronologie předávané
z ještě starších dob, z dob před začátkem dějin, z doby před rokem 3000
př. Kr., a že tyto údaje byly tehdy ještě získány ne rozumově, pomocí výpočtů, ale na základě starého jasnocitu, nadsmyslového vnímání duchovních
sil působících v atmosféře doby. V průběhu našeho bádání si právě prověříme, zda je tomu tak.
Následující výměna kalendáře, na přelomu věku Býka a Berana, kterou
v Mezopotámii učinili o dva tisíce let později, nám pomůže babylónskou
chronologii ještě upřesnit: „Uznání faktu, že kalendář musí být nyní upraven
podle Berana… dává jinak bezvýznamnému králi Nabonassarovi (Nabú-násirovi,
747-734) zvláštní význam. Sestavitelé kalendáře v jeho době začali datovat od
Nabonassara nový věk… To je důvod, proč babylónská chronologie, obsažená v rozsáhlých nápisech, začínala Nabonassarem“.
Hastings Synkellos píše, že Nabú-násir
(zřejmě jen symbolicky) rozbil staré tabulky na znamení toho, že začíná
nová doba.
Počítejme tedy začátek věku Berana od nástupu Nabú-násira k vládě
v roce 747 př. Kr. Pokud potom počítáme 2160 let směrem dozadu
i dopředu, dostaneme tato čísla:
5067 — 2907 př. Kr. věk Blíženců
2907 — 747 př. Kr. věk Býka
747 př. Kr. — 1413 po Kr. věk Berana
1413 — 3573 po Kr. věk Ryb

720-LETÍ A 72-LETÍ DUCHOVÉ ČASU
2160-letí duchové času jsou tedy andělská knížata, z nichž každý ovládá
tak dlouhý časový úsek, za který se nebeská klenba otočí o jednu dvanáctinu celého kruhu. Dvanáct knížat tvoří plný kruh. S nimi však na každém
menším dílku nebeské klenby spoluvládnou další bytosti.
Naši dávní předkové byli daleko od toho, aby si představovali nebeskou klenbu suchopárně jako jednolitou, abstraktní sí matematických souřadnic nebo jako mrtvé dálavy prázdného kosmického prostoru. Nebeská
klenba byla pro ně plná překrásných nebeských bytostí; sestávala z bytostí
a tyto bytosti ji vytvářely tím, jak se vzájemně nesly, jedna druhou.
Jestliže starověký babylónský, čínský nebo indický astrolog rozdělil
nebeskou klenbu na 360 obloukových stupňů, nebylo to jen proto, že s číslem 360 se dobře manipuluje, protože má mnoho dělitelů, nebo že by ji
snad mohl rozdělit i na libovolný jiný počet dílů — ale proto, že byl přesvědčen, že na nebeské klenbě stojí skutečně 360 bytostí, každá jedinečná,
každá ztělesňující dokonalý pravzor nějaké ctnosti. A krásy, které se řinou
z náručí všech těchto bytostí, se slévají jako v ohnisku v srdci člověka.
Celá nebeská klenba, každé znamení, každý obloukový stupeň, ba i
každá oblouková minuta a sekunda jsou vytvářeny a udržovány celou armádou andělských bytostí, jak to překrásně vyjadřuje například židovská
kabala: „Podle tradice zde (ve světě jecira) byly utvořeny souhvězdí zvěrokruhu, světla i planety. V jeciratické rovině tohoto nebeského zástupu dostává každé znamení
zvěrokruhu třicet armád menších andělů, jednu pro každý stupeň, a každá má třicet
táborů, jeden pro každé dvě minuty jednoho stupně. V každém táboře je navíc třicet
legií podandělů, jedna pro každé dvě sekundy minuty, a třicet kohort s třiceti rotami
andělů v každé kohortě, které mají udržovat oblouky a menší dílky nebeského schématu“.
Halevi
Všechny tyto bytosti se nacházejí v nejrozmanitějších vzájemných
vztazích a propojeních, působí v souhlasném nebo protikladném smyslu, zrcad lí se proměněné jedny v druhé. Jazykem současné matematiky
bychom řekli, že zvěrokruh je dokonalý a nádherný geometrický útvar,
který má povahu fraktálu; protože jednotlivé jeho části a podčásti se znovu
zrcadlí v něm samém ve stále menších a menších rozměrech až po nekonečně malé a jemné struktury.
Tak například andělský chór znamení Vodnáře úzce spolupracuje s bytostmi na 10° – 20° Vah, s nimiž je spojen, a bytosti Vah mají zase
něco jako své „vyslanectví“ na 21°- 30° Vodnáře. S každým andělským
knížetem spolupůsobí ve druhém a třetím dekanu (t.j. desetistupňovém
úseku) každého znamení jako spoluvládci knížata obou zbývajících znamení, která patří ke stejnému živlu. Tedy například s andělským knížetem Berana spoluvládne mezi 11°- 20° Berana ještě andělský kníže Lva a
mezi 21°- 30° Berana andělský kníže Střelce. Na druhém a třetím dekanu
Býka se podílejí Panna a Kozoroh, v Blížencích Váhy a Vodnář, v Rakovi
Škorpión s Rybami.
Jinak řečeno, v Beranovi, jehož planetárním vládcem je Mars, spoluvládnou ve druhém a třetím dekanu Slunce a Jupiter (jako planetární vládci
Lva a Střelce); v Býkovi vedle Venuše Merkur se Saturnem atd. Trithemiův
žák, Agrippa z Nettesheimu, takto popsal tyto chronokratory jednotlivých
dekanů zvěrokruhu, odvolávaje se přitom na starou babylónskou astrologii.Špůrek 1 36 božstev, která ovládají 36 dekanů (desetistupňových úseků)
nebeské klenby, nacházíme na egyptských malbách už z roku 2150 př. Kr.,
nejznámější z nich je v Dendeře.Powell
S odvoláním na středověké klasiky můžeme uvést i planetární vládce
jednotlivých stupňů zvěrokruhu. Každému obloukovému stupni zvěrokruhu vládne jedna planeta; přičemž prvnímu stupni každého znamení vládne
ta, která je vládcem celého znamení. Následujícím stupňům vládnou další
planety cyklicky tak, že každému dalšímu vládne planeta o jednu sféru níže,
směrem dolů až po Měsíc; a potom opět od Saturnu přes Jupiter, Mars,
Slunce, Venuši, Merkur až po Měsíc — a tak až do konce znamení. První
stupeň následujícího znamení ovládá opět vládce tohoto znamení. Tedy
například prvních deset stupňů Berana ovládají: Mars, Slunce, Venuše,
Merkur, Měsíc, Saturn, Jupiter, Mars, Slunce, Venuše.Kefer
Můžeme tedy sestavit celkový obraz takto: Přibližně 25 920 let trvá, než
jarní bod opíše na obloze celý kruh (360°). Tento čas naplňuje jeden platónský rok. Za 2160 let — platónský měsíc — opíše jednu dvanáctinu kruhu (30°).
Každému platónskému měsíci vládne jiná bytost z andělského chóru knížat. Opsat 36-tinu kruhu (10°) trvá jarnímu bodu 720 let. I těmto obdobím vládnou knížata.
354-letým obdobím, která nejsou odvozena ze sféry stálic, ale ze sféry
planet, vládnou archandělé. Bytosti z tohoto chóru plní normálně jiné
úkoly, například jako duchové národů; každých 354 let je však jedna z nich povýšena do funkce ducha času, do role knížete. 354-letý rytmus je na precesním pohybu nezávislý.
O jednu 360-tinu kruhu, tedy o jeden obloukový stupeň (1°), se jarní
bod posune za 72 let (platónský den). Můžeme se na to dívat tak, že každému platónskému dni vládne jeden anděl; jelikož 72 let je přibližně délka
jednoho lidského života a andělé jsou strážní duchové lidí. Tento anděl
však nepůsobí jen jako strážný duch jednoho člověka, ba ani pouze jednoho národa; ale spoluinspiruje celou dobu, je tedy povýšen na určitou dobu
do role ducha času, která jinak vnitřně náleží hodnosti knížete.
Nakonec sérii sedmi platónských dní, během níž se vystřídá všech sedm
planetárních andělů od Saturnu po Měsíc, jako u dní v týdnu, označme
jako platónský týden (504 let):
72 let platónský den andělé
354 let saturnský rok archandělé
504 let = 7x 72 platónský týden
720 let = 10 x 72 knížata
2160 let = 30 x 72 platónský měsíc knížata
25 920 let = 12 x 2160 platónský rok
UPŘESNĚNÍ ASTRONOMICKÝCH PERIOD
Johannes Trithemius uvádí jako období vlády jednoho archanděla časový úsek 354 let a 4 měsíce (354,33 let). Dvanáctinásobek oběžné
doby Saturnu však vyplňuje jen 353 let a 6 měsíců (12 x 29,46 = 353,52).
Ponechme zatím nerozhodnuté, zda je rozdíl mezi těmito dvěma rytmy
záměrný, protože je výsledkem pozorování, anebo je jen výsledkem neznalosti přesné oběžné doby Saturnu. Pro účel našeho zkoumání je odchylka mezi těmito dvěma rytmy zanedbatelná. Když postupujeme směrem do
minulosti až na samý začátek dějin, naroste jen o 10 let; přičemž žádné historické údaje s přesností na 10 let z těchto raných období dějin už tak či
tak nemáme.
Činnost těchto andělů si navíc musíme představit tak, že se navzájem
prolínají; tj. v době, kdy působení jednoho ducha času vrcholí, zahajuje
již skrytě na vnitřních rovinách své působení následující duch času. Může
se projevit u výjimečných, inspirovaných osobností, které „předběhly svou
dobu“, již na sestupném oblouku předcházející periody; a na druhé straně působit ve svých setrvačných důsledcích jako brzda až do poloviny následujícího období.
Musíme vědět, že na vnitřních rovinách jsou všechny časy nyní; a že lidé
žijí současně v různých dobách. Zasvěcenec některého stupně se od obyčejného člověka liší právě tím, že se vnitřně podílí, spolužije v duchu s hierarchickou bytostí, která převezme vedení lidstva až o jednu či dvě kulturní
epochy později; a spolupracuje tak s těmito bytostmi na přípravě budoucnosti. Pokud říkáme, že některý vývojový okamžik v čase je na zemi „nyní“,
znamená to jen, že většina, průměr lidstva se podílí ve svém vědomí na
určité sféře ducha, díky čemuž se tento vtěluje i do celé vnější, hmotné kultury a vytváří „kulturní období“.
Ani jarní bod se neposune o 1° přesně za 72, ale za 71,46 let a o 30°
přesně za 2143,75 let. Pokud počítáme se zaokrouhlenou mírou 72 a 2160
let, vznikne při postupu směrem dozadu ve 3. tisíciletí př. Kr. diference 10až 15 let; a v paleolitu kolem 50 let. Tyto rozdíly jsou opět bezpředmětné,
protože z těchto období stejně žádné časové údaje s tak velkou přesností nejsou k dispozici, ale počítá se jen řádově v celých desetiletích, resp.
staletích. Míru 72-letých duchů času dříve než od 3. tisíciletí nemá smysl
používat.
K signifikantnímu nahromadění odchylky ze zaokrouhlení dojde jen
tehdy, když počítáme 72-leté periody od roku 747 př. Kr. směrem k dnešku.
Pokud jsou ve skutečnosti platné 711
/2 -leté periody, potom by měli 72-letí
duchové času působit v průběhu naposledy uplynulého tisíciletí o 15 až 20
let dříve. Ale v případě, že počítáme od konce Nabú-násirovy vlády (734 př.
Kr.) dospějeme opět k číslům, která se blíží těm původním. Počítejme tedy
předběžně se zaokrouhlenou mírou 72 let a konečné upřesnění provedeme dodatečně, na základě faktické symptomatologie jednotlivých období.
SYMBOLIKA SEDMIČKY
Sedmička fascinovala lidi odpradávna. Stačí letmý pohled na názvy
románů, filmů, pohádek nebo na místní názvy jako Sedmihradsko či Roma
septemgemina (Řím stojící na sedmi pahorcích).
Svět začal tak, že původní Jedinost se rozčlenila nejprve na trojici
a potom na sedmici. Bůh-Stvořitel je Jediný, ale je zároveň Trojice a také
Sedmice. Raně středověký církevní otec Tertullián hovoří o Bohu jako
o septemplex spiritus, „sedminásobném duchu“.
Sedm perských amšaspantů, sedm indických áditjů, sedm křesanských
archandělů, sedm gnostických archontů, sedm babylónských géniů nebo
démonů. Sedm hvězd, které drží v ruce Syn člověka, je sedm andělů, sedm
duchů Božích, kteří hoří jako sedm ohnivých lamp před Božím trůnem
ve Zjevení Jana (Zj 1:4, 16, 20, 4:5). Znamení těchto sedmi nesmrtelných
duchů hledali naši předkové na obloze v sedmi bludných světlech (planetách), sedmi hvězdách Velkého vozu nebo sedmi Plejádách.
Je sedmero nebes a pekel a tato nebeská sedmice se zrcadlí pozemsky v nekonečných obměnách: sedm hrdinů dobývalo Théby, sedm bylo
indických rišiů, sedm mudrců archaického Řecka, sedm trpaslíků, kteří
zachránili Sněhurku. Sedm strun měla Apollónova lyra, sedm bylo starověkých divů světa. Také v myšlení křesanského středověku zaujímala sedmička ústřední místo: máme sedm svobodných umění, sedm darů svatého
Ducha, sedm svátostí, sedm radostí a bolestí Panny Marie, sedm hlavních
ctností a sedm smrtelných hříchů. Sedm démonů vyhnal Kristus z Marie
Magdaleny (Lk 8:2).
Jaké je tajemství sedmičky? Podle pýthagorejců se číslo sedm skládá
z duchovní trojky (trojice tvořivých principů) a zemské čtyřky (čtyř živlů).
Vyjadřuje tak celek duchovní a tělesné bytosti člověka. V tomto chápání
pokračovali církevní otcové, když říkali, že v modlitbě Otče náš, kterou dal
Kristus svým učedníkům, se tři ze sedmi proseb vztahují k věčnosti a zbývající čtyři k věcem pozemským.
K tajemství sedmičky budeme o krok blíže, jestliže si všimneme, že podstatná část symboliky spojené s číslem sedm má časový rozměr a souvisí
s vývojem věcí v čase. Podle Genesis Bůh stvořil svět v sedmi dnech. Týden
má sedm dní. Jak vyložil Josef faraónovy sny? „Sedm krásných krav je sedm let
a sedm krásných klasů je také sedm let… A sedm hubených krav… je sedm let a sedm
prázdných klasů… bude sedm let hladu“ (Gn 41:26, 27). Sedm andělů před Božím trůnem dostalo sedm trubek a znění každé trubky ohlašuje novou
etapu apokalypsy. Až zatroubí sedmý anděl, bude apokalypsa dovršena
(Zj 8:2, 11:15).
Sedm období trvá, než se něco naplní, než „dozraje čas“. Jákob se sedm
let ucházel o Ráchel. Buddha sedm let hledal spásu. Hrdinové Eddy putovali sedm dní. Sindibád přeplul sedm moří, podobně jako mnozí pohádkoví hrdinové, kteří za sedmi horami a sedmi dolinami našli odpovědi na
své hádanky.
V hebrejštině mají slova „sedm“ a „naplnění“ stejný jazykový základ.
Také babylónský znak „sedm“ označoval „plnost, celost, hojnost“. Sedm je
číslo naplnění, plnosti. Po sedmi se věci vracejí v kruhu ke svým počátkům.
Hellenbach se domníval, že se sedmičkou souvisí periodicita jako taková, například v hudbě s jejími sedmi tóny, které se potom v oktávě vracejí
k prvnímu v řadě, nebo v uspořádání chemických prvků.
Sedmičkové rytmy jsou skrytou zákonitostí tělesného a duševního vývoje člověka. Kandidát Mithrova kultu vystupoval po sedmi stupních zasvěcení. Sedmi poschodími zikkuratu stoupala kněžka, napodobujíc bohyni
Ištar, a na každém z nich odložila jeden závoj. Duše stoupá sedmi nebeskými sférami k Bohu nebo — jako v indické tantře — sedmi lotosovými centry
v lidském těle, které jsou spojeny se sedmi úrovněmi vědomí. Putuje sedmi
údolími, jak hovoří perský básník Attár, nebo vstupuje do sedmi komnat
hradu nitra (Terezie z Ávily).
Sedm let trvá, než se člověk zbaví kouzla. Hříšník je sedm dní nečistý. Sedmý rok se v manželství považuje za kritický. Když Shakespeare psal
o „sedmi životních obdobích“ člověka, byl to dozvuk staré víry, že růst
a vývoj člověka se odehrává v sedmi nebo deseti obdobích po sedmi letech.
„Čas našeho života je sedmdesát let“, hovoří žalm (80:10).
Odkud pochází toto spojení čísla sedm s časovými cykly? Má nějaké opodstatnění? Nejčastěji se dočteme, že původ této symboliky je bu
náhoda, protože Měsíc střídá fáze přibližně každých sedm dní, nebo nevědomost, protože ve starověku znali jen sedm klasických planet. Jak nekonečná naivita od učenců, kteří věří, že prastará moudrost neznamená
vůbec nic!
Nový Zákon například začíná vyjmenováním Kristova rodokmenu,
který se skládá ze 42 generací od Abraháma po Ježíše. „A tak všech rodů od
Abraháma až po Davida bylo rodů čtrnáct a od Davida po přesídlení do Babylónu
rodů čtrnáct a od přesídlení do Babylónu po Krista rodů čtrnáct“ (Mt 1:17). Co
tím chce Bible říci? Říká nám, že bylo zapotřebí třikrát sedm dvougenerací od založení židovského národa, než bylo připraveno fyzické tělo pro
Mesiáše.
Z určitých důvodů (střídání pohlaví) se fenotyp vrací ne hned v první,
ale ve druhé generaci (syn se podobá víc matce a dcera otci a až vnuk
a vnučka jako by vypadli z oka dědovi nebo babičce), proto zde máme čtrnáctky namísto sedmiček. A hle, začátkem 20. století vystoupil berlínský
lékař Fliess s lékařským objevem: při zkoumání rodinných genealogií zjistil,
že ve způsobu, jakým v rámci rodiny přicházejí na svět děti, existují matematické zákonitosti založené na násobcích sedmičky.Fliess
Náš kalendářní týden nemá sedm dní proto, že ho tak zavedli
Babylóňané, ale naopak: protože se lidský život přirozeně odehrává v sedmidenních cyklech, zavedli Babylóňané sedmidenní kalendářní týden!
Také proto se možná novátorské pokusy, jako Stalinův pětidenní týden,
zatím neujaly Cirkaseptánní (přibližně sedmidenní) a cirkatrigintánní (přibližně
třicetidenní) rytmy patří spolu s cirkadiánními (přibližně 24-hodinové)
k nejvýraznějším a nejčastěji zkoumaným rytmům v chronobiologii. Naše
časové jednotky, týden a měsíc, jsou zakořeněny v samotné lidské přirozenosti, nejsou libovolné.
Cirkaseptánním rytmům podléhá krevní tlak a tep, hormonální produkce u mužů i žen, vylučovací aktivita, tvorba protilátek v krvi, aktivita kostní dřeně nebo jater. Celá lidská bytost vibruje v sedmidenním
rytmu.Mikulecký Tento sedmidenní rytmus je fenoménem přírodním, ne
kulturním, protože biologický týden se odehrává nezávisle na sociálním
týdnu. Nalezneme ho v celé přírodě, od jednobuněčných řas až po člověka. Endogennost tohoto rytmu nejlépe ilustruje rytmická reakce na
terapeutické stimuly. Například při regeneraci po operaci ledviny vykazuje rekombinace DNA a mitotická aktivita buněk ostré vrcholy zhruba každý sedmý den. Tentýž časový vzorec charakterizuje také případy
odmítnutí transplantovaných orgánů (i u zvířat) nebo recidivy některých nemocí.Predeanu
Sedmidenní perioda jako interval od prvního propuknutí symptomů infekční choroby na jedné straně a výsledkem (smrtí nebo uzdravením) na druhé straně, byla známa již v antice. Hippokratés, Galénos
a později Avicenna věděli o krizi či úlevě, které přicházejí po sedmi
dnech v průběhu nemoci. V Hippokratově škole se učilo: „Číslo sedm
vládne nemocem…“. Sedmý den považovali za kritický již pýthagorejci
a dávno před nimi Babylóňané. Sedmidenní vzorec charakterizuje lidskou úmrtnost všeobecně, a už se jedná o dětskou úmrtnost nebo úmrtnost na infarkty.
Tento starověký lékařský poznatek upadl na staletí do zapomnění,
až dokud ho zcela nedávno znovu neobjevili. Je třeba říci, že popřední
místo mezi průkopníky výzkumu multiseptánních rytmů (založených na
násobcích a zlomcích sedmičky) patří i bratislavskému rodákovi, akademiku Ladislavu Dérerovi.
Chronobiologie dnes již potvrdila i cirkaseptenniánní (přibližně sed mi leté) rytmy v biologii i v lidské kultuře. Sedmileté periodicity hrají roli v epidemiologii některých nemocí, řídí se jimi růstová
aktivita tkání v lidském těle, gonadický index mořských bezobratlých
aj.Mikulecký & Verhulst, Halberg & Shankaraiah Během práce na této knize uveřejnili
Holanané Verhulst a Onghena zjištění, že existuje sedmiletá periodicita v letech narození nositelů Nobelovy ceny za fyziku. Velcí fyzikové
se rodili v letech, které po vydělení sedmi dávají zbytek čtyři (7n+4).
Verhulst 1, 2 Něco takového opět bez potíží zapadá do těch nejstarších
představ, podle nichž i každý sedmý rok je cyklicky ovládán stejným
božstvem. Chronobiologie takto potvrdila prastarý okultní poznatek,
že sedmička je číslem času. Pýthagorejci proto „pravý čas nazývali sedmou“.
Porfyrios
CHERUBÍNI JAKO STAVITELÉ FYZICKÉHO TĚLA ČLOVĚKA
Dříve než přistoupíme k pozorování činnosti duchů času v dějinách,
načrtneme ještě stručně obrysy mnohem širšího obrazu, do něhož náš
další výklad zapadne a dostane se mu v něm hlubšího významu. Načrtnemeny. Zatím bez větších podrobností a důkazů, protože ty budou tvořit náplň
samostatné knihy.
Vyjděme z následujícího pozorování: je těžké rozvinout některé protikladné duševní schopnosti či vlastnosti současně. Například síly myšlení
a vůle; jak to vidíme u lidí, kteří mají sklon k intelektualismu, nebo naopak
u „mužů činu“, to první vede ke zvláštní nerozhodnosti a ochabnutí vůle,
a to druhé naopak hrozí zakrněním intelektu. Nebo: je mimořádně těžké
zachovat si schopnost kritického odstupu, chladné, objektivní myšlenkové analýzy, a zároveň rozvíjet soucit, oddanou vroucnost, lásku. Některé
duševní síly jako by se vylučovaly; a jiné naopak podporovaly, navzájem
nesly. Lidská psyché není beztvarý obláček, ale struktura, kterou proudí
zcela určité duševní síly a kvality a vstupují do vzájemných vztahů. Některé
z těchto sil identifikoval Carl Gustav Jung jako archetypy a popsal i některé vztahy mezi nimi.Jung 2
Na druhé straně si mnozí lékaři a léčitelé všímají, že jisté diagnózy se
opakovaně vážou k pacientům s jistými povahovými rysy; že psychologické
konflikty a problémy určitého typu se somatizují jako chorobné symptomy
zcela určitých orgánů. Každému procesu v lidské psychice odpovídá jeden
proces v lidském těle.
Tak například ona síla kritické analýzy, o níž jsme hovořili, je duševní
síla, která působí v lidském těle v trávení, kde se projevuje jako štěpné procesy v trávicím traktu. Naopak, ona síla soucitu působí analogickým způsobem jako na duševní úrovni ve fyzickém těle v lymfatické soustavě. A lymfatický a střevní systém stojí i v lidském fyzickém organismu v opozici.
Staří znalci nazývali první z těchto duševních principů Pannou a druhý
Rybami a umisovali je do zvěrokruhu proti sobě. Zvěrokruh byl obrazem
člověka. Známé jsou středověké kresby, na nichž je člověk vyobrazen jako
zvěrokruh. Dvanáct znamení je umístěno na lidském těle postupně, shora
dolů tak, že Beran začíná u hlavy a Ryby končí u chodidel. Starodávní lidé
tím chtěli naznačit toto: člověk není tělo. Člověk je duchovní organismus,
soubor duchovních a duševních procesů naplněných látkou. Tělo jsou
duchovní síly zachycené tíží. Tak vznikla lidská fyzická postava. Jednotlivé
její části a orgány jsou tvořeny silami ze sféry hvězd. Těchto sil, které utvářejí lidské fyzické tělo, je dvanáct základních druhů.
Jen nesmíme tyto starodávné symboly trivializovat, vkládat do nich násilím primitivní významy, a odkryjí se nám v celé své obdivuhodné hloubce. Pokud je například Býk umístěn na krku, nejde jen o to, že by Býk měl
utvářet lidský krk; ale o to, že je zde umístěna největší nepárová žláza v těle.
Býk je duševní síla, která je nejvíce spjata s činností žláz.
Pokud je Kozoroh umístěn na koleni, není to proto, že „vytváří koleno“, ale proto, že koleno je nejviditelnější kloub na těle, je to místo, kde
soustava kostí markantně vystupuje do popředí. Kozorohovi jsou podřízeny všechny mineralizační, sklerotizační procesy v organismu, veškerá kostitvorba. Je to celý systém sil, jehož působení nabývá v lidské duši převahu
s postupujícím věkem, ve stáří.
Lev stojí na srdci za celý srdečně-cévní systém, který je samozřejmě rozprostřený po celém těle a srdce je jen jeho centrem. Podobně Střelec je
umístěn na stehně jako největším svalu těla, protože odpovídá za celou svalovou soustavu, za všechny oxidačně-redukční a energetické procesy, které
se odehrávají ve svalech, ale i v játrech.
Blíženci sedí jeden na levém, druhý na pravém rameni nebo paži,
protože vytvářejí vůbec celou dvojstrannou symetrii těla. Váhy, umístěné v oblasti beder, žijí v psychické sféře jako citové vztahy, v těle svázané s ledvinami a všemi párovými žlázami, zvláště pohlavními. Panna na břiše jako
síla stojící v pozadí trávicího procesu atd.
Stejně jako stojí myšlenkové procesy v lidské psychice v protikladu
k volním, tak stojí v lidském organismu v opozici nervový systém se srdečně-cévním a svalovým, a ve zvěrokruhu vzdušná znamení s ohnivými.
Stejně jako mají andělé Vodnáře a Blíženců svá „detašovaná pracoviště“ ve
Vahách, tak i kůže plní kromě vylučovací funkce také funkci smyslového
i dýchacího orgánu.
Stejně jako znamení Lva a Střelce v sobě obsahují pozměněné obrazy
jeden druhého, tak i samotné srdce je svalem, je zvláštní součástí svalového systému, a systém svalů je zase něco jako druhé srdce, nebo nahrazuje
činnost srdce při pohybu.
Stejně jako Venuše působí ve zvěrokruhu přes dvě znamení — Býka
a dvojité znamení Vah, existují v lidském těle dva druhy žláz: nepárové a
párové. A celá anatomická a funkční struktura žlázového systému s jeho
návazností na ostatní orgány, celá endokrinologie kopíruje vnitřní strukturu těchto dvou znamení.
Zkrátka, celá lidská anatomie a fyziologie, všechno to, o čem současná
věda ví, že je to tak, ale neví proč, to vše zrcadlí do nejmenšího detailu vztahy andělských hierarchií na nebeské klenbě.

DUCHOVÉ GEOLOGICKÝCH DOB
Lidské tělo, tento nejobdivuhodnější, dokonalý útvar, tak, jak ho nyní
vidíme hotový před sebou, je však jen konečným výsledkem určitého procesu, který se odehrával v čase, v průběhu milionů a miliard let evoluce. Když
pozorujeme vývoj lidského zárodku, vidíme, že se vyvíjí tak, že jako první
se vyvíjí hlava — a jako poslední nohy. Lidský zárodek je zpočátku téměř
celý jen jakoby hlava: končetiny vypadají pouze jako její miniaturní přívěsky. Ruce a trup dorůstají k hlavě do správného poměru až později a nohy
jako poslední. Z toho je vidět již na první pohled, jak síly zvěrokruhu vytvářejí lidskou postavu: postupně. Beran začíná působit jako první a Ryby jako
poslední. Při embryogenezi působí postupně dvanáct formotvorných sil:
od Berana po Ryby.
Haeckelův zákon, podle něhož je vývoj jednotlivce zkráceným opakováním vývoje celého druhu, nám naznačuje, že se zde před námi v malém
opakuje něco, co se ve velkém odehrálo v pradávné minulosti. Dívejme se
jedenkrát jasným, průzračným zrakem na evoluci života — jak se odehrála!
Jaké prapodivné, záhadné, různorodé tvary se to odvíjejí před našimi zraky
a neustále se proměňují jeden ve druhý! Mysl dnešního biologa je příliš
těžkopádná, strnulá, než aby s tím dokázala držet krok; aby dokázala svým
chápáním sledovat onen logos, božskou myšlenku, která se zde před ní rozvíjí. Je zmatená. A tak řekne: vývoj života se odehrával ve zmatku, chaoticky, náhodně!
Evoluce živých druhů má přece svůj řád! Jen se podívejme lépe! Vidíme,
že nic se neodehrálo náhodně, ale všechno ve svůj čas. Z původní, nediferencované oživené substance se jednotlivé orgánové systémy vyčleňují a zdokonalují se postupně a rytmicky v čase; a utvářejí stále komplikovanější organismy.
Nejprve pozorujeme, jak se někteří prvoci shlukují do prvních kulovitě
symetrických systémů buněk, které si mezi sebou začínají organicky rozdělovat funkce. Potom vidíme, jak se při přechodu od Berana k Býkovi kulovitá symetrie mění na radiální, kruhovou — jako u hvězdic a nezmarů — a
jak se tato opakuje v embryonálním vývoji po prvním týdnu v podobě gastruly. Zvířata začala mít horní a dolní konec. Vzniká první, ještě nerozlišený žlázovo-trávicí systém.
Následuje třetí znamení — Blíženci — a zvířata nabývají další, bilaterální symetrii. Cherubín Blíženců včlenil životu dvojstrannou symetrii a zároveň nervovou soustavu. Dosud rozptýlená nervová soustava se proměňuje
v centrální. Mezi první, kdo ji získali, patří červi. Od těch dob mají zvířata
pravou a levou stranu, jako lidský plod od třetího týdne.
Potom cherubín Raka stáhne všechny plodivé, regenerační síly, dosud
rozptýlené po celém těle, do specifických mateřských orgánů, takže různí
plži a členovci, jako raci nebo hmyz, již nejsou schopni regenerovat celý
organismus z jeho libovolné části, jako to lze ještě u červů.
Jako pátý přebírá vývoj Lev a až nyní se vyčleňuje z jednotné tělesné
tekutiny (hemolymfy) samostatný, uzavřený srdečně-cévní systém se srdcem. Obratlovci jsou prvními, kteří ho získali.
Tyto metamorfózy mají své přesné zákonitosti, svůj řád. Evoluce živých
tvorů v žádném případě není výsledkem nějakých náhodných genetických
mutací — je cílená! Náhodnost ve vývoji je materialistická bajka, z níž se
ihned vyléčíme, jakmile věnujeme trochu pozornosti faktu, že analogické formy a funkce se vyvíjejí v živočišné i rostlinné říši paralelně: Spolu
s uzavřeným srdečně-cévním systémem u zvířat se objevuje poprvé i cévní
systém u rostlin. Spolu s páteří u zvířat se objevuje u rostlin stonek. Spolu
s dýchacím orgánem rostlin — listem — se vyvíjejí plíce a rytmická stavba stonku s listy se objevuje v rytmické stavbě žeber hrudního koše. Tyto
analogie se netýkají jen vnější stavby, ale jsou nejméně trojí: morfologické, funkční a biochemické. Každá duchovní síla, která působí u různých
druhů nezávisle, si v nich vytváří — podle své povahy — i stejné, podobné
nebo příbuzné chemické látky jako svůj nosič, nebo v nich hromadí určité stopové prvky. Tak například uvedený rytmický systém — v němž je činný
Merkur — se opírá u zvířat i rostlin o porfyriny. Podobně se venušský proces
projevuje v květech i v rozmnožovacích orgánech zvířat steroidy; saturnský
vytváří ve všem živém alkaloidy apod.
Když se například asi před 200 miliony let, v druhohorách, stal regentem zemského vývoje cherubín Vah, objevily se poprvé barevné květy
a zároveň barevné ptačí peří. Rozhodující úlohu při tvorbě těchto barviv
v rostlinných i zvířecích pigmentech sehrál Venušin kov — mě. A právě
barevný proces v přírodě je vždy úzce spjat s pohlavností a pářením u zvířat i rostlin.
Jak jsou možné paralelní jevy v rostlinném a zvířecím vývoji? Žádná
rostlina se nikdy se žádným živočichem nespářila a nepředala mu své geny!
Hypotéza o náhodných genetických změnách předávaných dědičností jako
o řídícím faktoru evoluce je vyloučena!
Zůstaňme chvíli u tohoto období, kdy vstupují na scénu evoluce ptáci.
Přenesme se v duchu do druhohorní křídy. A hleme: nejen ptactvo
a květena zahýřily pestrými barvami; ale i první motýli — bezobratlí, kteří
se v genetické linii oddělili již o více než 300 milionů let dříve; ještě i plazi,
ještěři, se snaží udržet krok s „módou“ a některým menším se to dokonale
podaří — jako chameleónům; ale ti větší si už jen nasazují barevné chocholy,
nebo si skromněji přiodějí barvami šupiny. Dívejme se — jak se plazi dojemně snažili, jak toužili stát se ptáky! Jak se stavějí na dvě, jak jim rostou křídla a vyráží peří. Ale ti větší byli už příliš těžcí, ztěžkli, ztuhli. Dinosauři směřovali ke konci křídy k vývoji všech orgánových systémů specifických pro
ptáky. Více živočišných řad, které tvořily už oddělené genetické linie, začalo „náhodně“ geneticky mutovat směrem k ptákům; ale ptáci se nevyvinuli
z těchto plazů — těm se to již podařit nemohlo. Ptakoještěrům narostla křídla — ale ptakoještěři vůbec nejsou genetickými předchůdci ptáků!
Ano, všechny bytosti vnímaly přítomnost té přenádherné kosmické
bytosti, která všechno inspiruje a povznáší skrze krásu vzhůru! Mořští ulitníci a korály, které se 400 milionů let obešly bez barev, zahýřily pestrými
barvami a zdobnými vzory. Dokonce i jehličnaté stromy, které byly v té době
ještě schopny vývoje, jejichž vývoj nebyl ukončen — zahýřily pestrými barvami, ohnivě červenými šiškami a zlatožlutým jehličím! A začaly opadávat!
Navzdory tomu, že jehličnany tvoří na kvetoucích rostlinách zcela nezávislou linii, která se oddělila už dávno předtím, a barevnost ani shazování listí
jim vůbec nejsou vlastní.
Paleontologové vědí, že existuje tzv. konvergentní vývoj, že některé jevy,
formy nebo funkční celky se objeví paralelně nebo opakovaně nezávisle
u různých druhů. Předběžně se to připisuje podobným vlivům nebo
výzvám prostředí. Takové vysvětlení se však ocitne na vratkých základech,
jakmile je třeba objasnit paralelní vývoj v tak odlišných biotopech jako na
souši a v moři; nebo takový, který jde napříč oběma říšemi — rostlinnou
i zvířecí. A rytmickou pravidelnost, řád v evoluci již nelze genetikou ani
prostředím vysvětlit vůbec.
Ta jednotná tendence, k níž v křídě směřovalo všechno živé, co toho
bylo ještě schopno, nevyplývá z nějakého společného genu, ale vychází
z jedné duchovní mocnosti, která všechno živé k sobě vedla a která pronikala celou atmosférou. Netýkalo se to jen toho nebo onoho druhu, čeledi,
řady, ba ani jen jedné ze dvou živých říší — týkalo se to celé doby jako takové. Jinými slovy: ta bytost, která se v křesanské ezoterice nazývá cherubínem Vah, byla tehdy duchem času.
Embryogeneze lidského plodu a fylogeneze živočišných a rostlinných
druhů, tyto největší záhady biologie nebudou rozřešeny dříve, než se biologie rozšíří na duchovní biologii; dříve, než nahlédneme, že za vývojem živé
hmoty působí jako formotvorné síly ty bytosti, které se v křesanství nazývají cherubíni.
Některé avantgardní směry v biologii se k tomu již téměř propracovaly
v pojmu morfogenetických (tvarotvorných) polí, nadsmyslových informačních
struktur, které cíleně usměrňují vývoj forem v přírodě (zvířat, rostlin a krystalů). Mnohé svědčí o tom, že takovéto informační struktury musí existovat, jejich fyzikální podstata zůstává však pro biology nepostihnutelná: „Co
přesně jsou morfogenetická pole? Jak pracují? Navzdory rozšířenému použití tohoto
pojmu v biologii nemáme žádné jasné odpovědi na tyto otázky“.
Sheldrake 2
Jednotlivé živočišné a rostlinné druhy vznikly vlastně tak, že se příliš oddaly jednomu duchu času, příliš se s ním vnitřně spojily a — zkameněly. Hypertroficky vyvinuly určité orgánové systémy nebo vývojové tendence, specializovaly se, staly se jednostrannými a ztratily schopnost dalšího vývoje. Za to, že se staly v jedné době mimořádně efektivními, zaplatily — po vystřídání duchů času — nejednou tím, že se již nedokázaly přizpůsobit a vyhynuly.
Kolikrát však budeme svědky stejného procesu v dějinách! Kultury,
které se v jedné době staly úspěšnými díky specializaci, zbožštily nějakou
speciální techniku — ustrnuly; a mladší, do té doby okrajové a ještě nevyhraněné kultury, ale přizpůsobivější a schopné tvořivé reakce na nového
ducha času, je předbíhají.
Člověk vlastně zůstal člověkem proto, že si dokázal zachovat svůj střed,
že se žádné z těchto sil neoddal výhradně, ale rozvinul harmonicky a v rovnováze všech dvanáct. Zvířata vznikla z kosmického praobrazu Člověka tak,
že propadla nějaké jednostrannosti, nějaké vášni. Proto se Kristus, jako
prototyp člověka, znázorňuje na okenních vitrážích a freskách na stropech
křesanských kostelů uprostřed, ve středu dvanácti znamení.
Cherubíni jsou duchové geologických dob. Jsou to ty bytosti, které
vedly evoluci; které jsou inspirujícími duchy tak impozantních vývojových
úseků, jaké trvají desítky a stovky milionů let. Dvanáct cherubínů v souvislosti s vývojem života na Zemi bude tvořit obsah samostatného svazku.
V této knize budou předmětem našeho zájmu jen potud, pokud je budeme uvádět do souvislosti s děním v dějinách.
SEDMILETÉ PERIODY V LIDSKÉM ŽIVOTĚ
Tak, jako jsme to učinili s geologickými obdobími, načrtneme v tomto
odstavci i rytmy v duševním vývoji člověka, abychom je mohli uvést do souvislosti s obdobími v dějinách. Nebo pouze tak, zevnitř duše, můžeme skutečně pochopit dějiny, to, co lidé skutečně prožívali a jaké byly jejich motivy, když rozpoznáme v našem vlastním duševním světě stejný element, jaký
byl v té či oné době hybatelem celých dějinných období.
Bystrý pozorovatel může přijít na to, že běh lidského života se sám rozčleňuje na období, která se odvíjejí v sedmiletých rytmech. První tři sedmileté periody v lidském životě jsou zcela zřetelné, protože jsou doprovázeny i markantními tělesnými změnami. Kolem sedmého roku je to výměna
zubů, mléčného chrupu za trvalý. Ve čtrnácti letech pohlavní zralost a rozlišení pohlaví. Kolem 21. roku potom zastavení růstu a dospělost. Všechny
tyto tři mezníky jsou doprovázeny i příslušnými přeměnami v duševním
životě dítěte nebo mladého člověka.
V dalším průběhu života tento sedmiletý rytmus pokračuje, ale je stále
duševnější, stále více se zvnitřňuje. Je doprovázen již jen málo výraznými
tělesnými změnami, které však pokračují až do konce života. Tam, kde je
duševnost nejužším způsobem spjata s tělesností, v těch částech těla, které si
i v dospělosti zachovají schopnost růstu nebo reprodukce, je sedmiletý rytmus nejzřetelnější. Je měřitelný v uzavírání lebečních švů u člověka, rychlosti růstu nehtů nebo periferních částí obličeje: nosu a uší.Orentreich, Verhulst 3, 4 Po
sedmkrát sedmi letech přichází ještě jedna výrazná psychická i fyzická přeměna u žen: klimaktérium.
Přiřazení životních období planetárním sférám popsal ve 2. století Klaudios Ptolemaios ve svém spise „Tetrabiblos“: Planetární inteligence ovládají jednotlivá období života sukcesivně ve vzestupném pořadí, od
Luny po Saturn.Lauer
Dítě žije v prvních letech po narození v lůně a náručí matky, rodiny, ve
společenství pokrevních svazků. V tomto věku nedokáže ještě logicky uvažovat, spoléhá se zatím zcela na síly obrazotvornosti a fantazie. To odpovídá Měsíci.
Jako šesti- nebo sedmileté začíná dítě používat rozum, zatouží učit se,
dostává se do školního věku. Schopnost logicky uvažovat v tomto věku
je umožněna osamostatněním éterického těla. Jsou to tytéž éterické síly které byly do té doby vázány v těle jako síly růstu, pomocí nichž dítě nyní
myslí. Tento věk je nejzdravější ze všech období života; pohlaví jsou v něm
rozlišena zatím jen nevýrazně a odpovídá Hermovi-Merkuru.
Jako čtrnáctiletý vchází mladý člověk do puberty. Stejně jako se v sedmi
letech osamostatnilo tělo éterické (anima vegetativa), osamostatňuje se nyní
tělo astrální (anima sensitiva u Akvinského). Probouzí se citový život, síla
lásky, pohlavní pud, ale i nadšení pro krásu a oddanost ideálům. Mladý člověk vstupuje do sféry Venuše.
Jako 21-letý vstupuje člověk do sféry Slunce. Až zde učiní své mentální tělo (Akvinského anima intellectiva) plně nástrojem své individuality.
Na znamení toho, že v tomto věku je už člověk schopen uvědomit si plně
všechny souvislosti svého jednání a svou zodpovědnost, máme například
uzákoněno od 21 let právo být volený.
Slunce ovládá celý střed, poledne života — tři sedmileté periody mezi
21. a 42. rokem. Ve středu tohoto období, jako 31-letý, musí člověk přijmout od svého anděla svou specifickou životní úlohu; a dát světu to, co
mu může dát jako svůj nejvlastnější, individuální dar. U velkých osobností
v dějinách je vidět, že v tomto období života přijaly inspiraci, zárodek toho,
co potom daly světu jako svůj originální, jedinečný příspěvek.
Když potom ve čtyřicítce, mezi 42. a 49. rokem, převezmou provázení
člověka bytosti Marsu, zastihnou ho v největším zápase o to, aby tento svůj
individuální dar, úkol, uskutečnil a prosadil ve světě.
S padesátkou vstupuje člověk do období, kdy má již boj o sebeprosazení za sebou, kdy by se měl již do jisté míry povznést nad všechno osobní.
Je to období, kdy vášně již do velké míry ustaly, avšak člověk má ještě stále
dost sil a zájem o veřejný život. Jupiter mu tehdy věnuje své vlastnosti klidné rozvahy a zralé životní moudrosti.
V šedesátce je člověk již ve sféře Saturnu a stahuje se z veřejné sféry do
ústraní. Ochabnutí životních sil, které se dostavuje v tomto věku, je důsledkem saturnského procesu, který začíná odbourávat životní síly z orgánů, tyto
však kromě jiného vystoupí člověku vnitřně jako barvité, živé obrazy z dětství.
Saturn bere sílu k činu, ale dává hluboký vhled do souvislostí života.
Protože tři podsluneční planety — Měsíc, Merkur a Venuše — jsou ty, které
vtahují duševnost do tělesnosti a řídí všechny psychobiologické děje, jsou tyto
sedmileté rytmy v první polovině života zřetelné i navenek. Naopak nadsluneční planety — Mars, Jupiter a Saturn — odpoutávají duševnost z hmoty,
vyzdvihují člověka do kosmu, vedou ho od osobního k nadosobnímu.
Ovládají tu polovinu duše, která není obrácena dolů, k tělu, ale nahoru,
k duchu. Proto jsou sedmileté rytmy v druhé polovině života více zvnitřněné, jen duševně-duchovní.
Zatímco se však v první polovině života duševní vývoj člověka odehrává téměř sám od sebe, ruku v ruce s tělesným vývojem, nesen silami přírody — duševní vývoj ve druhé polovině života může pokračovat jen vlastním
přičiněním člověka, z jeho svobodné vůle, vyžaduje velkou vnitřní aktivitu
a námahu. Tím dostává další vývoj člověka po polovině života více individuální ráz, zatímco v prvních třech sedmiletích má charakter psychických
a tělesných přeměn člověka do velké míry kolektivní povahu.
Pokud je první polovina života obdobím výchovy, může být druhá již jen
obdobím sebevýchovy. Obrovské množství lidí, kteří nezachytí tento přelom a obrat k vlastní, vědomé vnitřní aktivitě v polovině života, de facto
duševně ustrne někde mezi 20. a 30. rokem života a další vývoj osobnosti se odehrává jen v zeslabené nebo deformované, málo výrazné podobě. V životopisech velkých lidí jako Rembrandt, Goethe nebo Komenský,
kteří dokázali sami sebe podrobit i po polovině života disciplíně přísné
sebekázně a sebevýchovy, však můžeme sledovat tyto sedmileté periody
i ve druhé polovině života, jak se rozvíjejí ve své plnosti a čistotě — na přeměnách vnitřního obsahu písemného, hudebního nebo malířského díla
těchto velikánů, ale i na vnějších osudech a okolnostech jejich životního
příběhu.Dostal 1
V první polovině života se člověk se svými jednotlivými nadsmyslovými
články vtěluje; a ve druhé se odtěluje. Duševní síly se po polovině života
odpoutávají z tělesnosti v obráceném pořadí, v jakém se v první polovině
života s tělem spojily. Například pohlavní síla, která se spojila s tělem ve
14. roce života, na začátku třetího sedmiletí, se odpoutává na konci sedmého sedmiletí, tedy ve 49. roce života, což se projevuje u žen nástupem
klimaktéria. Puberta a menopauza jsou tedy protikladné, navzájem symetrické (inverzní) procesy, které se odehrávají jeden 171
/2 roku před a druhý
171
/2 roku po 311
/2-tém roku života. Sluneční období, Kristova léta (30-33),
která pokud člověk neprospí, mohou v něm zrodit jeho vyšší já, tvoří střed,
symetrickou osu, kolem níž se lidský život rozvíjí.
Životní cyklus člověka se tedy jeví jako postupný vzestup od pozemského ke kosmickému. Člověk vystupuje zdola nahoru sférami od Země až ke
sféře hvězd. První třetinu života bychom také mohli nazvat převážně tělesným, druhou duševním a třetí duchovním vývojem. 20 nebo 25-letý člověk
ve skutečnosti není „hotovým člověkem“, jak si to dnes lidé představují. Je
„hotový“ jen tělesně a jeho vyšší duchovní vývoj by teprve měl začít.
Stejně jako při narození stojí u kolébky člověka jako sudičky bytosti
sféry Měsíce, tak se člověk po celý život, každých sedm let rodí do další,
vyšší sféry; a bytosti každé sféry mu přinášejí nové, specifické schopnosti
a vlastnosti jako dary. Člověk by se tedy měl učit a získávat nové vlastnosti
až do konce života. Velká většina lidí se ve skutečnosti narodí jen do sféry
Venuše; a k porodu do sféry Slunce již vůbec nedojde.
Ve staré Indii nazývali tři podsluneční sféry souhrnně měsíčním světem,
nebo věděli, že účinky Měsíce po přechodu do merkurské a venušské
sféry neustávají hned, ale do jisté míry působí i nadále, jen modifikované
Merkurem a Venuší. Podobně nazývali Slunce, spolu s nadslunečními sférami slunečním světem. Protože věděli ze zkušenosti, že člověk ani po přechodu do věku Marsu, Jupitera a Saturnu sluneční sféru úplně neopustil,
ale její vlivy se jen modifikují příslušnými vnějšími planetami. A tento přechod z měsíčního do slunečního světa prožívali jako tak razantní přelom,
tak intenzivní přeměnu duševního života, že příslušníci kasty bráhmanů,
u nichž se předpokládalo, že se tento přechod uskuteční v plné míře, se
nazývali „dvojzrození“ — tedy dvakráte narození. Tělesné narození se odehrává na začátku života ve znamení Měsíce; ale druhé, duchovní narození
ve středu života ve znamení Slunce.
To, co ve starých časech lidi odlišovalo, nebyly osobní vlastnosti, ale
věkové kategorie. Těm se kdysi připisoval mnohem větší význam než dnes.
U mnoha přírodních národů, jako například u afrických Masajů, Nilótů
nebo Ndumu, existovaly tzv. „mužské spolky“, vyhrazené určitým věkovým skupinám. Celé mužské obyvatelstvo se rozčleňovalo na věkové kategorie, kterými jednotlivec během svého života procházel stupeň za stupněm. Každý mužský spolek sdružoval vlastně vrstevníky, kteří stáli pod vlivem stejné planety. A důležitou součástí duchovního života byly kultovní
slavnosti, které každý jednotlivec absolvoval po dosažení určitého věku. Byly to vlastně zasvěcovací rituály, které otevíraly duši člověka pro vliv té-které planetární sféry.
U mnoha národů v Severní i Jižní Americe, v Africe a v Polynésii měly
tyto přechodové rituály tak velký význam, že jednotlivec při nich i několikrát za život změnil své jméno. Chápali ho tedy po přechodu pod vládu
jiné planetární inteligence jako jiného člověka. Planetární duch, který ovládal příslušnou věkovou skupinu, byl pokládán za víc, než samotná individualita člověka. Člověk byl do tohoto kosmického rytmu svým duševním životem včleněn zcela deterministicky. Funkce a úkoly, které mohl ve společnosti vykonávat, byly pevně svázány s věkem, ne s individuálními schopnostmi.
V tom spočívá hlavní rozdíl oproti dnešku, že na Západě od dob antiky začíná individualita vystupovat do popředí; stává se svobodnější a silnější. Sedmiletý rytmus tvoří dnes už jen pozadí, duševní podklad našich svobodných činů, našeho jedinečného životního příběhu. To individuální u
člověka však můžeme rozpoznat právě až na pozadí toho, co je univerzální. Tím je v lidské biografii posloupnost určitých témat, která jsou archetypální, a proto společná všem lidem.
Když Klaudios Ptolemaios ve 2. století v Alexandrii napsal svůj „Tetrabiblos“, zřejmě už jen zaznamenal mnohem starší poznatky, možná egyptskou chrámovou moudrost nebo názory, které byly tehdy běžně rozšířeny
a které zůstaly ještě dodnes zčásti živé zejména v Orientu. V Řecku (ale i
v Číně) bylo například obvyklé právě toto dělení na sedmiletí. Najdeme
ho například v pseudohippokratovském spisu „O sedmiletých obdobích“
nebo v Solónově elegii na sedmiletá období života:
„Když na konci prvního sedmiletí chlapec odhazuje chrup, podle přírody, je ještě
nezralý a rozjívený.
Když mu ale bůh dá dovršit dalších sedm let, objevují se znamení, že jeho mladost dozrává.
Bradka mu te začíná růst ve třetím sedmiletí, kvetoucí pokožka se zbarvuje do
tmava a jeho tělo se vzpřimuje, plné síly.
Ale mužova největší síla se rozvine až ve čtvrtém sedmiletí. Nyní muž uskutečňuje činy!
V pátém sedmiletí se muž žení, aby rod pokračoval do budoucnosti.
Potom v šestém dozrává jeho smýšlení a zoceluje se. Odte se již nebude zúčastňovat na nicotném díle.
Čtrnáct let potom, v sedmém a osmém sedmiletí, působí jeho rozum a slovo
s plnou silou.
I v devátém sedmiletí ještě leccos dokáže, ale sestupuje z vrcholu své mužné činorodosti, moudrosti a řeči dolů.
Komu však bůh dopřeje dožít se sklonku desátého sedmiletí, toho zastihne smrt
v pravý čas“.Gleich 1
Filón Alexandrijský spojil Solónovy myšlenky se starozákonními představami. Napsal: „Na konci prvního sedmiletí se mléčné zuby nahradí trvalými, na
konci druhého člověk pohlavně dospívá, ve třetím vyraší muži vousy, čtvrté je obdobím životního rozkvětu, v pátém uzavírá manželství, v šestém dozrává rozum, v sedmém rozum zušlechtí duši, v osmém dozrává intelekt i rozum, v devátém člověk nasadí opratě vášním a je proto spravedlivý a umírněný. V desátém je však nejlepší zemřít,
protože později je člověk již jen křehkým a neužitečným starcem“.Endres & Schimmel
Hadždž ibn Jakzán, filosofický autodidakt, o kterém psal severoafrický
filosof 12. století Ibn Tufajl, se taktéž vyvíjel v cyklech po sedmi letech až k dokonalosti. V Číně se sedmička spojovala především se životem ženy:
po dvakrát sedmi letech, tedy ve čtrnácti, se u ní „otevírá brána jin“ (první
menstruací) a po uplynutí sedmkrát sedmi let se uzavírá (menopauzou).
Ve středověké Evropě byla na znalosti sedmiletého vývojového rytmu
založena výchova mladých šlechticů. Každých sedm let se chlapec nebo mladík jmenoval jinak (knave, page, esquire, knight). Jako sedmiletý se stal
pážetem, ve čtrnácti se z něj stal panoš a jako 21-letý vstupoval do rytířského
stavu. Jako důležitý princip přijal sedmiletky do své pedagogiky již Aristotelés.
Ve 20. století tuto starou myšlenku nanovo osvětlil Rudolf Steiner a stala se
součástí dnes po celém světě rozšířené waldorfské pedagogiky.
V Shakespearově hře „Jak se vám líbí“, v 7. scéně 2. dějství je místo, kde
je sedm životních období člověka charakterizováno tak, že je tam souvislost s touto starou moudrostí ještě zřetelná. Shakespeare pojímá svět jako
jeviště a lidský život jako hru o sedmi dějstvích, ve kterých člověk prochází
postupně sedmi rolemi: dítě v náručí kojné; školák; zamilovaný; voják; vážený soudce a boháč; stařec.Shakespeare
V 19. století nacházíme ještě u Schopenhauera v jeho rozpravě „O rozdílu mezi věkovými obdobími“ tuto starou nauku o sukcesivním ovládání životních období planetárními sférami ve zkomolené podobě, která je
u něho očividně už jen výsledkem intelektuální hry, nikoli živého poznání. Schopenhauer vzal v koperníkovském duchu Merkur jako první planetu a potom započítal i asteroidy a Uran.Lauer
Překrásným způsobem je spjatost životních období člověka s planetárními sférami viditelná na struktuře lidského chronomu (časového organismu). Cirkaseptánní (sedmidenní) rytmy výrazně převládají nad cirkadiánními (24-hodinovými) rytmy u novorozenců, zatímco u dospělých je to
právě naopak: cirkadiány jsou dominantní.Sonkowsky Lidská krev, celý organismus pulsuje, je včleněn do kosmických rytmů. V dětství je nejsilněji spojen
s rytmem měsíčních fází; v dospělosti se zdánlivým pohybem Slunce vůči
Zemi. Ve stáří opět začínají převládat extradiány (jiné než 24-hodinové
rytmy) nad cirkadiány.Siegelová Jinak řečeno: na dítě má nejsilnější vliv Měsíc,
na dospělého Slunce a na starce opět další planety.
SEDM SVÁTOSTÍ
V křesansky přeměněné podobě se nám tyto zasvěcovací rituály, spojené s věkovými obdobími, zachovaly do dnešního dne v sedmi sakramentech, církevních svátostech: křest, biřmování, svátost manželská, svátost
oltářní, svátost pokání, svátost kněžská a poslední pomazání.
Nejen ze sedmipočetnosti těchto svátostí, ale i z jejich obsahu prosvítá moudrost o několik tisíciletí starší než samotná církev. Sedm svátostí
odpovídá sedmi planetárním inteligencím ve sluneční soustavě. Vlastnosti
a schopnosti, kterými obdarovávají bytosti sfér člověka, jsou zde chápány
jako zvláštní dary Svatého ducha:
1) Svátost křtu, která se uděluje při narození, je „vstupní branou k životu
v Duchu“ a odpovídá Měsíci.Katechismus
2) Svátost biřmování patří k druhému sedmiletí života, ke školnímu
věku. Dítě ji může přijmout „po dosažení věku, kdy začíná používat rozum…
začíná rozlišovat“.
Katechismus Biřmování odpovídá Merkuru.
3) Ve třetí sedmiletce života může člověk přijmout svátost manželství, kterou „Bůh povolal člověka k lásce“.
Katechismus Svátost manželská odpovídá Venuši.
Edmund Blair Leighton: Poslední pomazání, 1878.
Jan Davidsz de Heem: Eucharistie obklopená
ovocem, 1648.
90 ANGELOLOGIE DĚJIN
4) Eucharistie, svaté přijímání, zaujímá mezi všemi svátostmi stejné
centrální postavení jako Slunce mezi planetami: „Ostatní svátosti… souvisí
s posvátnou eucharistií a jsou k ní zaměřeny. Vždy nejsvětější eucharistie obsahuje celé duchovní dobro církve, Krista samotného… je obětí, kterou předjímáme věčný
život… je srdcem a vrcholem života církve“.
Katechismus Kruhový tvar hostie symbolizuje sluneční kotouč; a také na podnosech, z nichž se tělo Kristovo podávalo, bývalo znázorněno slunce.
5) Obsahem svátosti pokání a smíření je vyznání, lítost a odpuštění hříchů. Souvisí tedy s problémem zla. Odpovídá Marsu.
6) Kněžství je svátost, při níž Svatý duch uděluje člověku dar, který ho
činí schopným jednat „v trojím úřadu kněze, proroka a krále… učitele a pastýře“.
Katechismus Souvisí tedy s archetypem krále-kněze a učitele — s Jupiterem.
7) Poslední svátost, kterou člověk přijme, je tzv. poslední pomazání, svátost pomazání nemocných. Tou se člověk „dobrovolně přidružuje ke Kristovu
utrpení a k jeho smrti“. Vnitřním smyslem této svátosti je to, že „každá nemoc
nám může dát zahlédnout smrt… podrobuje lidský život zkoušce… může však též
napomáhat člověku k větší zralosti, pomoci mu rozlišit v jeho životě, co není podstatné, aby se zaměřil na to, co je důležité“.
Katechismus Utrpení, odříkání, překážky
a princip prohloubení, zvážnění, uvědomění si toho, co je skutečně důležité, co nepomíjí — to jsou motivy, které do našich životů vnášejí bytosti
sféry Saturnu.
V různých církvích se ovšem svátosti chápou odlišně a vědomí jejich
souvislosti s planetárními sférami se dávno ztratilo. Například křest se
nemusí odehrát při narození; ve východních církvích zase udělují biřmování společně se křtem. Svátosti od sluneční sféry výše již nejsou pevně svázány s biologickým věkem. Eucharistii může člověk přijímat po celý život,
stejně jako činit pokání. Knězem se člověk nemusí stát jen v padesátce.
Avšak ty duchovní síly a vlastnosti, které člověk potřebuje k výkonu kněžského povolání, jsou u člověka nejsilnější právě v životním období okolo
padesátky.
ASTROLOGIE A KŘESŤANSTVÍ
V současných církvích se rozšířil zlozvyk uvádět astrologii jednostranně do souvislosti s pohanstvím a do protikladu s křesanstvím. Jakákoli
zmínka o vztahu mezi nebeskými tělesy a člověkem, v jakémkoli smyslu, se
považuje za kacířství. Tento názor je založený na neznalosti dějin křesanství a křesanské filosofie a na zjednodušujícím ztotožňování astrologie s
věštěním budoucnosti a s fatalismem. Zabraňuje věřícím pochopit kosmické souvislosti křesanství; proto jsme nuceni se k němu v krátkosti vyjádřit.
Bible a katechismus (čl. 2116) hovoří o tom, že „je nezbytné odmítat jakékoli způsoby věštění“, protože pasivní spoléhání se na budoucnost by bylo
nesprávným zbavováním se odpovědnosti za život ve prospěch mocností, které jsou mimo nás. Starý zákon a církevní otcové varují před pokušením věštit budoucnost a pasivně se odevzdávat nebo spoléhat na osud.
Duchovní pasivitou člověk svůj osud jen zhorší: „Nenajde se u tebe… věštec, ani planetář, ani zaklínač, ani kouzelník, ani čaroděj, ani tázající se věšteckého ducha, ani… takový, který by se na něco ptal mrtvých“ (Deut 18:10). To však
neznamená, že do lidského života a osudu nezasahují žádné nebeské vlivy.
Naopak: takové vlivy existují, a to jak dobré, shrnované někdy pod názvem
Prozřetelnost (Divina Providentia), tak i špatné.
Čtyři cherubíni – Býk, Lev, Orel a Vodnář –
inspirující evangelisty. Řeckokatolická ikona.
KVALITATIVNÍ STRUKTURA ČASU 91
Když Pavel mluví o „svobodě, kterou máme v Kristu… jíž nás Kristus osvobdil“ (Gal 2:4, 5:1), předpokládá to, že zde předtím existovaly a stále existují mocnosti, které nás činily (nebo chtějí činit) nesvobodnými; ale skrze
Krista je člověk právě překonává. Kdo se stará o to, co má být v životě na
prvním místě, nemusí se hvězdných vlivů bát: „Neděste se znamení nebes…
pohané se jich děsí“ (Jer 10:2). A naopak, kdo se o to nestará, tomu ani dobrá
konstelace hvězd nepomůže: „Nuže, a tě zachrání ti… kteří hledí na hvězdy…
a tě zachrání od toho, co přijde na tebe!“ (Iz 47:13).
„Zmrtvýchvstání Krista osvobozuje člověka od kosmické úzkosti“, od nevyhnutelného zařazení do astrálního determinismu, který však byl v prehistorickém přírodním stavu lidstva faktickou skutečností — tak, jak je dosud skutečností ve světě zvířat, ale stává se minulostí do té míry, do jaké se v srdci
člověka rodí Kristus.Léon-Dufour Člověk, který se znovu narodil v duchu, se
ocitá k duchovním bytostem nebeských těles ve svobodném vztahu.
Křesanství stojí v protikladu k někdejší deterministické koncepci vztahu člověka a kosmu. To však neznamená, že nemá svou vlastní nauku
o souvztažnosti člověka s kosmem. Nejlepší zbraní proti oživování věštectví v pohanském duchu je ukázat, že křesanství má svou vlastní kosmickou filosofii a ta se od té pohanské liší právě tím, že v ní člověk stojí uprostřed kosmických sil a ve vztahu k nim jako svobodná, samostatná individualita. Ten, kdo se podruhé narodí, kdo duchovně ožije, kdo najde
spojení s Kristem, se stává svobodným. Protože Láska vládne i hvězdám.
Církev se proto od příchodu Krista zákonitě musela postavit proti tomu,
aby se duchovní bytosti v nebeských tělesech uctívaly jako svrchovaná božstva, která rozhodují o našem osudu, jak to lidé prožívali v předkřesanských kulturách.
Příchodem Krista se mění vztah člověka a kosmu. To však neznamená,
že by jakýkoli vztah člověka a kosmu přestal existovat. Ve sférách nebeských těles přebývají andělé — a andělé nejen že mohou, ale mají právě za
úkol lidskou duši ovlivňovat. Již současník sv. Pavla, Dionýsios Areopagita,
zformuloval základy křesanské angelologie, které byly bezmála dva tisíce
let — až donedávna — brány vážně: tzv. sedm nebes je sedm planetárních
sfér a jednotlivé andělské hierarchie působí každá z příslušné sféry: andělé ze sféry Měsíce, archandělé ze sféry Merkura… trůny ze sféry Saturnu,
cherubíni ze sféry stálic atd. Zmínku o zvěrokruhu nacházíme již ve starozákonní knize Job (38:32). Ezechiel (1:4-26) a Apokalypsa (4:2-8) hovoří o čtyřech pevných znameních zvěrokruhu — Lvu, Býku, Orlu a Andělu/
Vodnáři — jako o čtyřech cherubínech, kteří podepírají rohy Božího trůnu.
Tito čtyři cherubíni v podobě okřídlených zvířat se tradičně přiřazují čtyřem evangelistům jako jejich inspirující bytosti. Zeno z Verony takto spojil
i dvanáct apoštolů s dvanácti znameními. A Kristus-vševládce se zobrazuje
uprostřed těchto čtyř okřídlených zvířat nebo všech dvanácti znamení jako
centrum a vládce celého zodiaku.
Tato křesanská kosmogonie se asi nejčistěji zformovala v chartreské
škole; byla samozřejmou součástí náhledu na svět za scholastiky a za renesance. Bernardus Silvestris podal ve své „Cosmographii“ ve zkratce souhrn
křesanského světonázoru ve 12. století.Querido Lidská duše se zde odvozuje
ze sféry planet a lidský duch ze sféry stálic. Popisuje například, jak lidské
duše procházejí zvěrokruhem a ty, které se mají narodit, čekají ve znamení Raka. Lidská duše nejenže prochází sférami všech planet před narozením, ale zůstává s nimi i během života vnitřně propojena a po smrti jimi
musí projít zase v opačném pořadí nazpět až ke sféře hvězd. Po smrti stoupá člověk nazpět ke své hvězdě. Tuto cestu nacházíme popsanou umělecky a podrobně v Danteho Božské komedii. Křesané převzali i nauku, která
přiřazuje každému znamení určitou část těla a tento názor byl v roce 563
dokonce uznán za legitimní na koncilu v Brage.Royt
Starozákonní proroci a raná církev se vyslovují proti uctívání nebeských
těles a andělů jako svrchovaných božstev namísto nejvyššího Boha: „Aby ses
neklaněl slunci, měsíci a hvězdám…“ (5M 4:19). To však naprosto neznamená,
že by v nebeských tělesech nebyly duchovní bytosti, které se ve starověku
nazývaly bohy a které se v křesanství nazývají anděly. Právě naopak: Bible
hovoří o hvězdách jako o živých bytostech, které slouží Bohu, poslouchají ho a klanějí se mu (1M 37:9, Ž 148:3, Job 38:7, Iz 24:23) a které zasahují
do lidských osudů: „Z nebe bojovaly, hvězdy ze svých vysokých cest silných bojovaly se Síserou“ (Sdc 5:20). Nad každou hvězdou bdí anděl (1 Henoch 72:3).
Ve Starém a Novém zákoně se mezi anděly a hvězdami ani nerozlišovalo (Ž 148:2, 3) a o padlých andělech se hovořilo jako o padlých hvězdách
(Iz 14:12, Zj 12:4).
Bible nepopírá, naopak potvrzuje moc hvězd, avšak podřizuje ji moci
Nejvyššího: „A když už jejich moc (nebeských světel) a působivost budila v nich
úžas, měli poznat, o kolik mocnější je jejich Tvůrce… o co nádhernější je jejich
Pán… Oni však světla nebes pokládali za (nejvyšší) bohy, kteří řídí svět“ (Moudr.
Šal. 13:1-5).
Hvězdy a planety jsou mocnými, ne však jedinými a už vůbec ne svrchovanými silami ve vesmíru. Ani sv. Augustin ve svém Božím městě (5:1)
netvrdil, že hvězdy nemají na člověka žádný vliv — mají, ale on upozorňoval
na to, že tento vliv je podřízen Boží vůli: „A jsou vzdáleni od nás ti, kteří připisují hvězdám moc rozhodovat bez Boží vůle… Pokud jde… o vliv hvězd, tento vliv je
v každém případě podřízen Boží vůli… Není snad pověra, že hvězdy mají svrchovanou moc, s níž mohou libovolně zacházet, nejtrapnější urážkou Boha?… a nakonec,
pokud se hvězdám přiznává nevyhnutelný vliv, jaká možnost se ponechává Bohu,
aby posuzoval lidské činy?“ Stejně tak Tertullián v Liber de idolatria 9 (1:673)
se k astrologii staví záporně, ale neodmítá zvěrokruh a připouští vliv hvězd
na člověka. Nabádá však věřící, aby z hvězd nevěštili budoucnost.Royt
Křesťanství se tedy postavilo proti tomu, že se v předkřesťanských náboženstvích duchovní bytosti v nebeských tělesech uctívaly jako svrchovaná
božstva. Ne proti tomu, že tyto bytosti existují! Tomáš Akvinský v první a
druhé kapitole své rozpravy „O podstatě andělů“ vysvětluje, že ty bytosti,
které se ve starověku nazývaly „bohové“, se v křesanství nazývají anděly.
Přidává se k Augustinovi a společně vykládají Platóna a Aristotela: „Všechny
tyto (čtyři) prostřední řády bohů… musíme po našem označit jako »anděly«…
I samotné duše nebeských těles — pokud jsou oduševněna — musíme počítat k andělům, jak to vykládá Augustin ve svém »Enchiridionu«“.
Akvinský 3
Dále Tomáš uvažuje společně s Aristotelem a doplňuje ho ohledně
počtu bytostí v nebeských tělesech: „Podle toho máme nebeské bytosti, které
vůbec nejsou spojeny s těl(es)y. Je však i mnoho duchovních bytostí, které jsou spojeny s nebeskými tělesy. Jejich počet se Aristotelés pokusil prozkoumat na základě počtu
různých pohybů nebeských těles“.
Akvinský 3
V osmé kapitole téže knihy se Tomáš vrací k vysvětlení, co znamená,
když říkáme, že „andělé jsou v nebeských tělesech“. Nesmíme si to představovat tak, že jsou tam ve stejném smyslu, jako se naše fyzická těla nacházejí na některém místě trojrozměrného prostoru: „Místo příslušející andělům je duchovní… jsou tam přítomni svou silou, působením…“. A cituje Řehoře
z Nyssy: „Když je tedy to duchovní ve vztahu k nějakému místu nebo věci, která senachází v prostoru… tak říkáme, že je na tomto místě. Kde bychom vlastně museli
říci »působí tam«, říkáme »je tam«“. Což zkratkovitě shrnuje Jan Damascénský:
„Kde anděl působí, tam je“.
Akvinský 3
Když tedy například hovoříme o tom, že archanděl Michael je na
Slunci (Zj 19:17, 20:2, 12:7), znamená to, že fyzické těleso slunce je na
nebi viditelným projevem a znamením stejných slunečních mocností, kterým vládne Michael a které se i jinde v přírodě projevují svým specifickým
působením, například u rostlin nebo u člověka v jeho srdci. Lidské srdce
bije a udržuje při životě celý organismus z milosti stejných sil, díky nimž na
obloze svítí Slunce a dává život celé přírodě.
Ve stejném smyslu říkáme, že Gabriel je archandělem Měsíce… atd.,
a musíme při tom ihned pomyslet na délku ženského cyklu, která se shoduje se synodickým měsícem (nebo na koordinaci rozmnožovacích aktivit
s fázemi Měsíce u zvířat) a na to, jak v evangeliu archanděl Gabriel přináší Marii i Alžbětě zvěst o početí jejich dětí: Ježíše a Jana.
V Akvinského „Sumě teologie“ se všude pokládá za samozřejmost, že
duchovní podstaty nebeských těles jsou příčinou pozemských, hmotných
tvarů minerálů, zvířat a rostlin a jsou zdrojem pohybu v přírodě: „Nebeská
tělesa činí tvary v těchto nižších (tělesech), pročež se říká, že jsou příčinou rození
a hynutí… tvary, které jsou ve hmotě, plynou z duchovních podstat… pohyby těchto nižších těles, které jsou různé a mnohotvárné, uvádějí se na pohyb nebeského tělesa jako na příčinu… andělé mají bezprostřední představenstvo nejen nad nebeskými tělesy, ale i nad nižšími tělesy“ (I 65:4, 115:3, 110:1). V tomtéž duchu hovoří Augustin: „Každá viditelná věc na tomto světě má svou představenou andělskou
moc“. A Origenés: „Svět potřebuje anděly, kteří vládnou zvířatům, a vládnou rození živočichů, a vzrůstu keřů, rostlinstva a ostatních věcí“.
Akvinský 1
Avšak „je třeba říci, že činnosti nebeských těles se různě přijímají v nižších tělesech
podle rozličného uzpůsobení hmoty“, pročež podle Akvinského Augustin odmítl věštectví (I 110:3). Jen příroda plně podléhá vlivům nebeských těles, ale
člověk má v sobě nehmotný, duchovní prvek, který ho povznáší nad přírodu. Je nemožné, aby nebeská tělesa působila přímo na lidskou vůli; ale
působí na nižší, smyslovou přirozenost člověka, a na jeho vůli jen nepřímo, pokud se tato nechá tou nižší žádostivostí svést: „Většinou potom lidé
jdou za vášněmi a jen moudří jim odolávají. A proto se i u většiny potvrzuje to, co
bývá předpovězeno o lidských činech podle pozorování nebeských těles. Ale přece, jak
říká Ptolemaios, »mudrc vládne i hvězdám«; totiž tím, že odolávaje vášním, zabrání svou svobodnou vůlí, nikterak nebeským tělesům nepodřízenou, takovým účinkům nebeských těles“ (II 9:5).
Připomínáme věřícím, že učení Tomáše Akvinského je encyklikou
papeže Lva XIII. Aeternis Patris výslovně prohlášené za „jedinou pravou filosofii katolicismu“. Někteří méně vzdělaní kněží a laici totiž zacházejí ve svém
horlení proti astrologii tak daleko, že vylévají s vaničkou i dítě (celou křes-
anskou filosofii). Vysmívají se pohanským bohům a vůbec je nenapadne,
že se tím rouhají archandělům a sv. Duchu; že například ta hromovládná
bytost, kterou starověcí Řekové a Římané uctívali jako Dia/Jupitera (i když
přioděnou do různých lidských představ), Slované jako Peruna a Germáni
jako Thora/Donara, je archanděl Zachariel. Původ znamení vidí v tom, že
„bujná lidská představivost seskupila hvězdy do útvarů připomínajících různé bytosti a zvířata podle vlastního přání“.
Sanchez Tvrdí vlastně o cherubínech, že jsou
výplodem bujné lidské fantazie a že „víra v ně je směšná“. Tělesa sluneční
soustavy jsou prý jen stejnorodé shluky látky a „z toho hlediska je vyloučeno, že
by nějaká planeta mohla mít odlišný vliv než jiná planeta“.
Sanchez Vůbec je nenapadá  že tím vyvracejí Augustinovo učení, že „každá viditelná věc na tomto
světě má svou představenou andělskou moc“, a že tím vyškrtávají z křesanské
angelologie pátý andělský chór — duchy pohybu, kteří jsou mimo jiné vládnoucími inteligencemi planet.
Pokud si někdo myslí, že hvězdná moudrost nesmí mít nic společného
s křesanstvím, a začne u papeže a doporučí mu, aby dal dvanáct znamení
zvěrokruhu odstranit z dlažby na náměstí sv. Petra ve Vatikánu. Bude třeba
vytrhat i dlažbu z množství raně křesanských kostelů, které jsou vydlážděny mozaikami s vyobrazením dvanácti znamení, demontovat gotické vitráže a stropní fresky se zvěrokruhy.
Církev dnes, bohužel, dává oficiálně „imprimatur“ a „nihil obstat“ na
knihy, podle nichž hvězdy a planety nejsou ničím více, než mrtvými koulemi plynu a prachu.Sanchez Andělé jako by neměli ve stvoření co dělat a neměli ke stvořeným věcem kolem nás žádný vztah. Z křesanství zůstal jen abstraktní Bůh-Stvořitel někde za stvořením — jako nepředstavitelný Prvotní
hybatel — a mezi ním a člověkem není nic, jen nekonečné, pusté dálky vesmíru vyplněné samopohybem mrtvé hmoty. Tento bezprecedentní materialismus je v křesanství něčím novým a církev nám všem dluží vysvětlení,
jakým právem se ještě dále chce nazývat křesanskou, když je s tisíciletou
tradicí křesanství v tak příkrém rozporu.
Už to je nesprávné, když si příslušníci církve nebo církev chtějí uzurpovat křesanství jen sami pro sebe — a hovoří o všem mimocírkevním rovnou jako o protikřes anském — nebo křesanství je fenomén mnohem širší
a hlubší než samotná Petrova církev. Avšak tvrdit, že mezi nebeskými tělesy a člověkem není žádná souvztažnost, že z nebeských sfér nepůsobí v rytmech kosmických těles do lidské duše andělé — to je vážná deformace
a zplošování nejen celé křesanské filosofie, ale i tradiční církevní nauky

ARCHANDĚLÉ A HUDBA SFÉR
Druhým nejčastějším atributem andělů — kromě křídel — je harfa. Ne
náhodou se andělské hierarchie dělí nikoli na „směny“ nebo „čety“, ale na
chóry, t.j. zpěvácké sbory. Každá ze tří hierarchií andělů se opět dělí na tři
chóry, což dává dohromady devět andělských chórů.
Pokud chtěli ve starověku inspirovaní lidé činnost andělů vyjádřit obrazem, řekli, že to, co andělé v nebi dělají, je, že hrají na hudební nástroje
a zpívají. Na obrazech středověkých malířů a později na malbách preraffaelitů vidíme anděly s harfami, lyrami, trubkami, zvonečky… Ve Zjevení Jana
čtyři serafíni, 24 starců a další bytosti před Božím trůnem mají v rukou
harfy a „nemajíce odpočinku ani ve dne ani v noci“ zpívají hymny (Zj 5: 8, 9).
I ti lidé, kteří v sobě překonali lest a zlo a dosáhli svatosti, dostávají do
ruky „harfy boží“ a podílejí se sami na nebeské hudbě. Na jiném místě
Apokalypsy „sedm andělů má sedm trubek a připravují se, aby troubili“ (Zj 8:6).
Tato hudba a zpěv andělů však nejsou žádnou samoúčelnou uměleckou produkcí: každé zatroubení, každý tón má dalekosáhlé důsledky pro
Zem a celé lidstvo; Země, příroda a společenské systémy se otřásají v základech při znění každé trubky. To, co nebeské bytosti vyslovují, není obyčejné slovo, ale slovo tvořivé, Slovo, které má moc, které se stává skutkem.
Tvořivé, znějící Slovo, skrze které povstaly všechny hmotné formy a kterým trvají. Nekonečná rozmanitost forem v přírodě je vyslovená, vyzpívaná
nebeskými bytostmi.

Vesmír zní. To věděli odedávna zasvěcenci, jako pýthagorejci, kteří učili, že
„nebeská tělesa, tím, že krouží vesmírem, tvoří hudbu… Božská hudba nemůže být slyšena, pokud je lidstvo ve svém pokleslém, materiálním stavu. Pýthagorás měl být jediným ze smrtelníků, který byl schopný tuto hudbu sfér slyšet. Na základě toho odhalil
léčebné účinky pozemské hudby, tedy že určité harmonie léčí určité choroby“.
Vurm
Slovy duchovního vědce Rudolfa Steinera nebeský svět (devachan) je
svět znějícího, tvořivého Slova, a toto Slovo může vnímat každý, kdo dokáže vystoupit na druhý stupeň zasvěcení, na stupeň inspirace, vědomí archandělů, tj. vyvinout tzv. duchovní sluch.
Steiner 6 Potom může uslyšet ono „Slovo,
které bylo na počátku“ a „skrze které všechno povstalo a bez něj nepovstalo nic z toho,
co povstalo“ (Jn 1:1, 3).
V Indii pránava, prvotní zvuk, slabika, mantra Óm (Aum), je semenem (bídža), ze kterého se rozvíjejí světy. Nebo, jak to překrásně vyjadřuje jeden višnuistický mýtus, svět vzniká zvukem Kršnovy flétny: na počátku
Brahmova dne, ještě uprostřed prázdna, Kršna přiloží k ústům svou flétnu,
a vyloudí tón, z něhož se řine jsoucno.
Z hlubin času a starých severských ság zazněl tento motiv až do díla známého pohádkáře J. R. R. Tolkiena.Tolkien Ve své knize Silmarillion se zabývá
velkými událostmi „Prvního věku“. A úvodní mýtus o stvoření světa, kterým
začíná celé Tolkienovo dílo, je Ainulindale (hudba Ainur). V něm Nejvyšší
stvořil na počátku Ainur, bytosti, které vznikly z jeho myšlenky, které
před ním zpívaly a jejich zpěv zároveň tvořil světy. V srdci nejmocnějšího
z Ainur, Melkora, vzklíčila touha narušit tuto harmonii a vnášet do hudby
své vlastní, egoistické motivy. Prozřetelností Nejvyššího bylo však i s tím
počítáno již dopředu, a Melkor nakonec zjišuje, že svou vzpourou jen přispěl k ještě většímu obohacení a dokonalosti Stvořitelovy hudby.
Hudba, tak jak ji chápeme dnes, je jen velmi zúženým pojmem oproti
tomu, jak ji chápali naši předkové. Starodávní lidé, jak to zachytil Boëthius
v 6. století, se drželi trojího členění hudby na:
musica mundana (světová hudba);
musica humana (hudba v člověku);
musica instrumentalis (hudba vyluzovaná hudebními nástroji).
Musica mundana je hudba, kterou vytvářejí světová tělesa, která zaznívá
v obězích nebeských sfér, v kosmu, v rytmu ročních období apod. Z nebeských těles, slunce, stálic, oběžnic, nevychází jen světlo, ale i zvuk, jak to
učil již Zarathuštra a jak to vyslovil i Goethe, jako nevědomý zasvěcenec, ve
své básni: „Die Sonne tönt nach alter Weise“ (Slunce zní na starý nápěv).
A věřilo se, že existuje tzv. thema mundi, hudební námět, na který je svět
utvářen; že této sluneční soustavě, tomuto zemskému tělesu, předcházely
jiné sluneční soustavy, jiná světová tělesa, a pořadí, v jakém vznikaly a zanikaly (Starý Saturn, Staré Slunce, Starý Měsíc) dodnes zaznívá v pořadí
dní v týdnu (sobota, neděle, pondělí… tj. den Saturnu, den Slunce, den
Měsíce…), které shodně existuje u všech indo-íránských, slovanských, germánských, románských a jiných národů.
Musica humana neboli hudba v člověku je potom odrazem této světové hudby, nebo, jak říká renesanční humanista Marsilio Ficino, člověk má
malou oblohu ve svém nitru a na ní planety, které tvoří „malou hudbu
sfér“ v naší duši.Moore
Musica instrumentalis, tedy hudba vyluzovaná hudebními nástroji, jak
ji známe dnes, se chápala jen jako třetí a nejnižší v této hierarchii. Pouze pokud víme, že hudba kdysi znamenala pro naše předky mnohem více,
než dnes pro nás, můžeme pochopit, proč Platón ve své sedmé knize
Ústavy nazývá hudbu a astronomii „sesterskými vědami“.Platón
O hudbě sfér se obvykle hovoří zcela abstraktně, jako o kuriózní koncepci, pod níž si neumíme nic představit. Pro nás se v této knize hudba
sfér stane něčím zcela konkrétním. Je to ono znějící Slovo, jehož působením v průběhu evoluce vznikaly všechny rostlinné, minerální a zvířecí formy
na Zemi. Znamení zvěrokruhu představují souhlásky a planety samohlásky
Slova. Planeta ve znamení slabiku. Ukážeme si konkrétně, jak například ten
duchovní tón Slunce, ono znění, o němž hovoří Goethe, spolu s Merkurem,
budují rytmickou stavbu stonku a listů některých rostlin jako srdečník nebo
konvalinka; a jak v nich vedou k tvorbě kardioaktivních glykozoidů a dalších
látek, které působí léčivě na srdeční arytmii a dýchací systém.Páleš 6
Tytéž duchovní síly či bytosti, které vkouzlují krásu a moudrost do světa
rostlin, však působí také ve vývoji lidských kultur — v dějinách. Archandělé,
kteří jsou vládnoucími inteligencemi planet, působí také jako duchové času.
Od každého z nich vychází fyzickým uchem neslyšitelný, duchovní tón,
duševní nálada. Tyto tvoří základní tón kultur, jsou tím, o co se ta či ona
kultura vnitřně, duševně opírá. Nebo ani kultura není něčím, co lze vybudovat na ničem, v prázdnu, ale musí se o něco opírat, na něčem stát, a to
jsou vždy nějaké hodnoty, které jsou pevné, které trvale žijí a musí být prociovány ve vědomí nějaké skupiny lidí, nějakého společenství alespoň po
určitou dobu.
Jestliže si řekneme, že pomalé planety, jako Saturn, Jupiter, vydávají
hlubší, nižší tóny, a rychlé planety, jako Merkur, Venuše, vysoké nebo vyšší
tóny, můžeme si představit, že sedm duchů planetárních sfér, v pořadí,
v jakém jsou tyto sféry uspořádány, tvoří něco jako nebeskou lyru se sedmi
strunami:

Saturn c
Jupiter d
Mars e
Slunce f
Venuše g
Merkur a
Měsíc h
To pozoruhodné je, že duchové času se nestřídají nijak náhodně, ale
podle zákonitostí, které mají hudební charakter: sedm archandělů, kteří
vládnou 354-letým obdobím, se střídá po kvintách. Následující duch času
zní vždy v kvintakordu k tomu, který mu předchází. Pokud začneme například s Orifielem jako s „C“, následuje po něm Anael, který zní v tónině
„G“, po něm Zachariel — „D“, Rafael — „A“ atd. Duchové času tvoří svým
pořadím, v jakém se střídají, kvintový kruh! Kvintový kruh je jednou z nejzákladnějších zákonitostí v hudbě; je pořadím, do kterého jsou seřazeny
durové stupnice.
Naopak, duchové dní v týdnu se střídají po kvartách: každý následující
den zní jako kvarta k předchozímu. Andělé dní v týdnu tvoří tzv. kvartový
kruh. Kvartový kruh je základním zákonem pro seřazení molových stupnic.
Ale proč právě kvinty a kvarty? Co znamená například kvinta? Jaký má
tento interval duševní význam? Interval kvinty můžeme prožít jako „hranici
mezi úzce osobním prožíváním a prožíváním objektivnějším, zaměřeným ke kosmu“.
To je možné pozorovat například v lidových písních, že začínají kvintou nebo
intervalem přesahujícím kvintu, nebo je obsahují na místech, kde se zpívá
o něčem, co přesahuje osobní zážitkovou sféru člověka, co zasahuje do života
člověka z nadosobní sféry, shora, jako osud, vyšší danost, která je mimo jeho
vůli. Může to být například vypuknutí války („Smutné časy nastávajú, bude vojna,
budeme rukovac…“ — moravská ze Slovácka) nebo rozhodnutí panstva („Na panském dvore…“) apod.
Jako lidská duše podvědomě prožívá střídání duchů času a s nimi spojené dlouhodobé změny společenských systémů, jako něco, co přesahuje
životní obzor jednotlivého člověka, s čím se musí smířit, tak lidová píseň
vyzpívala tyto zážitky v intervalech nad neosobní hranicí kvinty. Vítězný
durový kvintakord zaznívá neustále na pozadí světového pokroku. Zatímco
andělé dní, kteří se střídají po kvartách, vyjadřují cosi více osobního.
V plynutí dějin se projevuje hudební zákonitost! A to zní jakkoli neuvěřitelně, je to tak. Lidé netvoří dějiny jen sami, z ničeho, jak se jim zachce,
ani nejsou žádným úplně chaotickým procesem, i když člověk získává
z nižší perspektivy velmi silný dojem, že tomu tak je; ale na pozadí dějin
zaznívá jedno velké téma, thema mundi, základní nápěv, na který lidé se
svými individuálními životy a národy Země tvoří trilky a variace. Ten duševní tón, který se řine z planety Země vesmírným prostorem k jiným hvězdám, by bylo možné přirovnat ke zpěváckému sólu, avšak na pozadí celého orchestru, který má jednoho Velkého dirigenta. Dobrý zpěvák vloží
do přednesu celou svou individualitu, osobnost, v žádném případě však
nemůže zpívat libovolně, nezávisle na celém orchestru.
Dějiny světa jsou jednou velkolepou hudební symfonií. A národy se
svými osudy a vzájemnými vztahy zaznívají do této světové hudby jako jednotlivé tóny, party, nástroje.
Poznání o činnosti duchů času je další stříbrnou cihličkou do toho
pohledu na svět, který nás vysvobozuje z hypnózy mechanistického světonázoru, z oné nešastné tendence vidět přírodu jako bezduchý stroj, a hledat i ve společenském dění stále samé mechanismy; a otevírá naše duševní
obzory pro vědecko-umělecké a morální chápání světa. Příroda není žádný
stroj, ani naše životy nejsou výsledkem nějakého ekonomického, biologického nebo nějakého jiného mechanismu — svět vyzněl ze srdcí krásných
bytostí, které jsou živé! A to, co vyslovily, co je slovem i hudbou zároveň, se
může odrazit v srdci člověka, pokud je jen nástroj jeho duše čistě naladěný.
VYSVĚTLENÍ K DIAGRAMŮM
Angelologie obsahuje 280 diagramů. Shrnují obsah psaného slova do
jednoho názorného celku a zviditelňují rytmičnost a synchronnost kulturních vln. Zároveň umožňují exaktní kvantitativní analýzu vlnové povahy
kultury. Používáme diagramy tří základních typů: chronogram, periodogram a histogram.
Chronogram. Znázorňuje vývoj zkoumaného jevu v čase. Vodorovný rozměr tvoří časová osa a jsou na ní vyznačeny roky křesanského letopočtu,
například od roku -500 do 1500. Roky před Kristem mají záporné znaménko. Na svislé ose je intenzita zkoumaného jevu, zpravidla míra tvořivosti
v daném odvětví kultury. Jde-li o absolutní počet (počet objevů, procenta, roky, stupně, čtvereční kilometry), je na svislé ose vyznačeno měřítko.
Pokud na svislé ose není měřítko, jde o relativní indexy.

Míru tvořivosti lze kvantifikovat různými způsoby. Za nejvhodnější
pokládáme vážený počet významných osobností. Seznamy významných
osobností jsme čerpali především z Kroeberových „Konfigurací kulturního růstu“ a ze Sorokinovy „Kulturní dynamiky“, ale i z dalších autorů. Jelikož ne každá osobnost je stejně významná, bylo potřebné přiřadit
každé z nich váhový koeficient, který vyjadřuje její dějinný vliv. Kroeber
označil ty nejlepší a nejlepší z nejlepších jednou nebo několika hvězdičkami. Například Platóna a Aristotela mezi filosofy, Hippokrata a Galéna
mezi lékaři, Hérodota nebo Tacita mezi historiky, Homéra či Vergilia
mezi básníky apod. Tedy zakladatele škol a směrů, k nimž se připojovali
ostatní, nebo osobnosti všeobecně pokládané za vrchol ve svém odvětví.
Sorokin sestavil váhové koeficienty na základě počtu sekundárních pramenů a odkazů na každou osobnost.
Druhým možným způsobem je vzít historickou monografii na dané
téma a přiřadit každé v ní uvedené osobnosti váhový koeficient podle
počtu odkazů ve jmenném rejstříku. Tak jsme zpracovali například
Zbavitelovy „Dějiny indické literatury“, Bondyho „Dějiny středověké filosofie“ a řadu dalších děl. Na sestavení křivky kulturního růstu jsou však vhodná pouze taková díla, která jsou zaměřena na podání všeobecně uznávaného, vyváženého a úplného přehledu o daném historickém fenoménu v
určitém časovém úseku. Nepředstavují tedy pouze partikulární nebo ojedinělý názor a nepreferují některý směr nebo osobnost zvláš.
Pomocí seznamu osobností a jejich váhových koeficientů jsme sestavili bodování, které vyjadřuje stupeň tvořivosti ve zkoumaném kulturním
odvětví v ekvidistančních časových intervalech pro každé čtvrtstoletí (nebo
půlstoletí) zvláš. Kde byly méně podrobné vstupní údaje, sestavili jsme
chronogram pouze pro celá staletí.
Šedé sloupce v chronogramu jsou relativní indexy tvořivosti v daném
čtvrtstoletí (půlstoletí, století). Barevná křivka představuje spojitou formu
téhož diskrétního chronogramu. Pokud je v jednom diagramu navrstveno více chronogramů, sloupce kvůli přehlednosti vynecháváme a chronogram je znázorněn pouze spojitou křivkou. Pod chronogramem jsou
uvedena jména některých významných osobností. Řekněme pod chronogramem sestaveným z dvou set největších chemiků a biologů je uvedeno kolem dvaceti nejznámějších jmen. Šipky u každé osobnosti ukazují
na časové ose období, kdy stála na vrcholu svých tvořivých sil, tedy zhruba
kolem 35. až 40. roku života. Kurzívou jsou odlišena významná díla, jejichž
autoři zůstali anonymní. Tečkovanými oblouky je vyznačena historická
návaznost kulturních směrů: například novoplatonici navazují na Platóna,
evropská matematika na arabskou, románská architektura na římskou,
renesance na klasické Řecko, Novobabylónská říše na první Babylónskou
říši, Sásánovci na Achaimenovce.
Nad chronogramem je znázorněna činnost andělských chórů. Dolní
část chronogramu tedy představuje empirickou realitu, měřitelnou a vnímatelnou smysly. Horní část představuje duchovní realitu, danou zjevením
nebo nahlíženou intuitivně. Z diagramu je zřetelné, do jaké míry se kulturní vlny na Zemi shodují nebo neshodují s rytmickou aktivitou archandělů. Každý archanděl je uveden jménem nebo jen svou planetární značkou.
Šipka vyznačuje střed období, jemuž vládne jako duch času a kdy jeho vliv
vrcholí. Někdy jsou celá 72-letá a 354-letá archandělská období znázorněna jako dolů padající jemný barevný déš. Naznačují příčinnou souvislost
mezi nebeskými vlivy a děním na zemi.Pokud byly vstupní údaje příliš rozkolísané, křivku jsme vyhladili metodou klouzavých průměrů podle vzorce ak = (ak-1+ak +ak+1)/3 nebo
ak = (ak-1+3.ak +ak+1)/5. Vezměme si například osobnost Leonarda da Vinci
(1452-1519). Jeho tvořivost připočítáme ke čtvrtstoletí 1475-1500, jelikož
tehdy dosáhl čtyřicátého roku života (1492). Předpokládáme, že tvořivá
osobnost přijme individuální duchovní impuls od svého strážného anděla kolem 33. roku života. Přesto však Leonardův výkon nemůžeme připsat
výlučně jen tomuto čtvrtstoletí. Každá osobnost totiž za mnoho vděčí předcházející generaci, uprostřed níž se učí a vyrůstá, a sama pokračuje v tvorbě a ovlivňuje dění i v průběhu života následující generace. Vývoj kultury
má určitou spojitost, která si vyžaduje, nebo nás alespoň opravňuje použít
klouzavé průměry.
V několika málo případech, když šlo o to porovnat dva chronogramy
navzájem nebo je sloučit do jednoho diagramu, bylo potřebné je znormovat. Například intelektuální výkon indických filosofů a lingvistů nebyl
o nic menší než řeckých. Shodou okolností se nám však zachoval v Indii
mnohem menší počet jmen osobností v porovnání s Řeckem. Bez znormování relativních indexů by se křivka indické tvořivosti jevila nevýznamná
v porovnaní s řeckou, což rozhodně neodpovídá skutečnosti.
Pod každým chronogramem je legenda a je uveden zdroj, odkud jsme
čerpali údaje. Někdy jsme pro tentýž jev sestavili dvě křivky podle různých
pramenů. Například chronogram evropské astronomie jsme sestavili dvakrát, podle Kroebera i podle počtu citací v Kronice lidstva. Takovéto dva
chronogramy nejsou identické, ale shodují se v tom, co je pro naše zkoumání podstatné: astronomické objevy vyvrcholily kolem roku 1600 trojhvězdou Galilei-Kepler-Tycho. Ve většině případů se ukazuje, že podstatné
vlastnosti chronogramu (kulminace a periodicita) se nemění. Různí historikové tedy vyjadřují více méně všeobecně ustálený názor na dějiny. Pro
nás z toho vyplývá důležitá skutečnost, že křivky kulturního růstu nezávisí na prameni.
Mírně odlišný typ chronogramu vzniká tehdy, když i činnost andělských
chórů vyjádříme křivkou stejného typu, jako je křivka tvořivosti, a obě křivky navzájem porovnáme. Křivka působení toho či onoho archanděla je
dána počtem let, během nichž působí v daném čtvrtstoletí (půlstoletí)
jako duch času. Pokud působí v daném okamžiku jako dvojnásobný nebo
trojnásobný duch času, intenzity jeho působení se sčítají. Pokud bereme
do úvahy také činnost některého protikladně působícího anděla, intenzita
jeho působení se od výsledku odečítá. Archandělskou křivku potom považujeme za statistickou hypotézu a empirickou křivku za měření, na nichž
hypotézu testujeme. Testujeme lineární nebo kvadratickou závislost obou
veličin (například předpovězené a skutečné indexy revolučnosti).
Tam, kde aproximujeme empirickou křivku lineární kombinací jednoduchých periodických funkcí (Fourierovým rozvojem), je vyznačena
aproximující funkce i se svými 95%-ními mezemi konfidence a tolerance.
Aproximace je statisticky tím významnější, čím více naměřených hodnot
spadá do konfidenčního koridoru a čím méně se vzdalují od aproximující funkce. U tohoto typu chronogramů je uveden i korelační koeficient r
a pravděpodobnost chyby p.
Ne pro všechny zkoumané dějinné jevy jsme mohli sestavit křivku kulturního růstu, protože vhodné podklady jsme bu neměli zatím k dispozici, anebo neexistují. V tom případě jsme na časovou osu jen schematicky vyznačili jednotlivá archandělská období pomocí sinusoid (kratší vlnyznázorňují 72-leté epochy, delší vlny 354, 720 a 2160-leté epochy) a k nim
šipkami některé vybrané události nebo osobnosti inspirované příslušnou
duchovní mocností. Takovýto graf neslouží jako statistický důkaz a jeho
přesvědčivost je jen vizuální. Odlišíte ho podle černé barvy a schematičnosti křivek (empiricky naměřené křivky jsou všechny barevné).
Periodogram. Periodogram je výsledkem matematického zpracování
chronogramu. Ukazuje, zda ve zkoumané křivce kulturního růstu existuje nějaká statisticky významná periodicita nebo více periodicit současně.
Na vodorovné ose jsou všechny možné délky period — zleva doprava od
nejdelší po nejkratší. Na svislé ose je funkce vyjadřující jejich matematickou pravděpodobnost. Maxima spojité křivky periodogramu vyznačují
statisticky nejpravděpodobnější délky period. Intervaly těch délek period, které přesáhly práh statistické významnosti, jsou zvýrazněny barevnými sloupci.
Příklad: na obrázku je periodogram výskytu 45 nejvýznamnějších
byzantských teologů v letech 0 až 1500. Obsahuje dvě periodicity.
Statisticky vysoce významné jsou délky period od 440 do 600 let (p < 0,01).
S menší hladinou významnosti i délky period mezi 240 a 280 let (p < 0,05).
495-letá periodicita je ze všech nejpravděpodobnější. Ostatní délky period
jsou nevýznamné.
Histogram. Vyjadřuje průměrnou intenzitu zkoumaného kulturního jevu v každém ze sedmi archandělských období zvláš a porovnává
tyto intenzity navzájem. Například v uplynulých třech tisíciletích uskutečnili asijští kočovníci velké množství nájezdů, ale v marsických obdobích jsou tyto nájezdy třikrát častější. Revolučnost je během venušských
období v dlouhodobém průměru o polovinu vyšší než jindy; filosofická
tvorba je nejbohatší v michaelských obdobích. Jedná se tedy o relativní index vyjadřující průměrnou frekvenci, intenzitu či hustotu daného
jevu na jedno desetiletí v období archanděla Měsíce, Merkuru, Venuše
atd.
V některých případech jsme použili ještě dva typy diagramů.
Diagram bodového odhadu lineární regresní funkce. Znázorňuje statistickou závislost dvou veličin. Na vodorovné ose je nezávislá a na svislé ose
závislá proměnná. Regresní funkce je znázorněna jako přímka nebo parabola s 95%-ním koridorem tolerance. Každý bod znázorňuje jednu naměřenou hodnotu. Závislost obou veličin je významná, pokud měření spadají
dovnitř tolerančních mezí a je tím výraznější, čím více se přibližují k aproximující funkci.
Diagram zkřížené korelace. Ukazuje, zda dvě veličiny korelují s nějakým časovým posunem a pokud ano, tak s jakým. Na vodorovné ose jsou
časové posuny, na svislé ose korelace. Korelační koeficient se vypočítá pro
všechny možné kladné i záporné časové posuny a vynese na křivku. Tam,
kde toleranční koridor křivky přesahuje vodorovnou osu, zkoumané veličiny korelují statisticky významně s příslušným časovým opožděním nebo
předstihem. Zkřížená korelace běžně slouží k odhalení závislostí, kde příčina účinkuje s jistým časovým skluzem. Například chřipka bude korelovat
s výkyvy počasí, ale s časovým opožděním, které odpovídá inkubační době
chřipkového viru.
Na obrázku je zkřížená korelace mezi perskými astronomy a básníky
v letech 600-1600. Tyto dvě veličiny významně korelují s koeficientem 0,69
a časovým posunem 200 let. Znamená to, že pro perskou kulturu platí
následující stochastická zákonitost: pokud v nějakém časovém okamžiku  žil velký astronom, s pravděpodobností chyby menší než 1:250 se dvě stě
let po něm objeví velký básník.
ÚSTŘEDNÍ HYPOTÉZA ANGELOLOGIE
Pokud existují duchovní bytosti, pokud působí jako tvořivé mocnosti
v přírodě a inspirující mocnosti v dějinách a pokud působí podle nějakého inteligibilního řádu, měl by se tento řád na zemi viditelně projevovat.
Toto je teze, kterou chceme ve všeobecnosti podrobit zkoušce.
V Angelologii dějin prozkoumáme takovéto její konkrétní znění: Pokud
se sedm archandělů každých 72 a 354 let cyklicky střídá jako duchové času,
dějiny by měly podléhat tomu odpovídajícím periodickým a synchronním
kulturním vlnám. A v Angelologii přírody: Pokud je dvanáct cherubínů tvořivými inteligencemi přírody a řád jejich působení je dán strukturou zvěrokruhu, bude se tento systém zrcadlit v evoluci zvířecí a rostlinné říše v
postupném odčleňování a formování orgánů.
Je důležité, aby si čtenář ujasnil, co se vlastně tvrdí, pokud si o tom chce
udělat vlastní úsudek. Mnozí odpůrci Angelologie totiž hlásají, že se nepotvrdila. Ale pokud se jich zeptáte, co je vlastně ústřední tezí Angelologie,
zjistíte, že to nevědí, a z toho je jasné, že ani nemohou posoudit, zda se
potvrdila nebo ne.
Netvrdíme, že ten-který archanděl působí pouze v letech, kdy je duchem
času. Každý ze sedmi archandělů působí stále, avšak v období, kdy se stal
duchem času, je jeho působení silnější. Jím inspirované kulturní formy se
tedy mohou vyskytnout kdykoli, ale v jeho vlastním období budou častější a výraznější.
Netvrdíme ani, že účinky ducha doby bude možné prokázat v každém
jemu příslušejícím období a u každého národa. Pozemské podmínky nemusí vždy a všude dovolit, aby se inspirace ducha času přeměnila ve skutky.
Nebo dějiny mezitím mohly zahladit stopy po tehdejších událostech.
Netvrdíme, že zkoumaný kulturní jev musí vyvrcholit vždy uvnitř příslušného 72-letého období. Vrchol může nastat i krátce předtím nebo potom.
Uvedená data archandělských vlád jsou do jisté míry schematická a pouze
orientační. Vymezují roky, kdy ten či onen archanděl působí silněji než
všichni ostatní. Nezačíná působit v daném roce náhle a ani náhle nekončí.
Síla jeho působení se podobá vlně, která zvolna stoupá, vyvrcholí ve středu
uvedeného období a poté klesá, aby opět vyvrcholila až za dalších 500 let.
Mimořádné tvořivé výkony tedy nespadají vždy jen dovnitř 72-letého (nebo
354-letého) období. Ale budou tím pravděpodobnější, čím blíže budou na
časové ose ke středu tohoto období.
Kromě toho důvody k opožděním a předstihům mohou být zcela prozaické. Různé faktory mohou způsobit, že dílo velikána uzří světlo světa až
desetiletí poté, co bylo přijato inspirativně. Newton například přijal inspiraci ke svým největším objevům již jako mladý muž, když se během morové
epidemie stáhl na venkov, ale publikoval je až o 30 let později. Řecká škola
lékařů na ostrově Kós zase z úcty připsala tvorbu celého kolektivu svému
zesnulému učiteli Hippokratovi. Newtonovská astronomie se tak o několik
desetiletí opožuje a hippokratovská medicína zdánlivě předbíhá příslušné období archanděla Orifiela a Rafaela.
Stejní archandělé působí nejen jako duchové času, ale také jako duchové národů a inspirují (na ohraničeném území) velké tvořivé vrcholy i zcela mimo uvedené časové rytmy. Periodické působení duchů času se takto
kříží s nesčetným množstvím jiných faktorů, které narušují čistou pravidelnost kulturních vln. Z dlouhodobého a celosvětového hlediska však všechny tyto ostatní faktory musí ustoupit do pozadí jako statistický šum, jelikož
jsou ve vztahu k námi zkoumané periodické složce náhodné. Utvoří jakousi rovnoměrnou průměrnou hladinu, na jejímž pozadí činnost ducha času
vynikne jako periodická tendence k návratu určitých kulturních vzorců.
Pokud bude tato tendence statisticky signifikantní, ústřední teze této knihy
se potvrdila.
Je zapotřebí si také uvědomit, že předmětem našeho zkoumání
není periodický výskyt hmotných artefaktů, ale činnost duchovních
bytostí. Osobní výpovědi o duchovních zážitcích, zjeveních, vnuknutích o tom svědčí přímo a hmotné artefakty jen nepřímo. Pro nás je
důležitější časový okamžik inspirace, než to, kdy bylo dílo zrealizováno nebo zveřejněno. Zajímá nás onen tvořivý proces, při němž působí duch, a ne fakt, že ideové, umělecké a společenské formy se později netvořivým a bezduchým způsobem reprodukují nadále i po staletí.
Dále je potřebné vědět, že inspirace každého archanděla představuje duševní proud jisté kvality, který zde působí vnitřně a ve svých vnějších účincích nemůže v každé době a na každém místě nabýt stejné
podoby. Výslednice jeho působení bude modifikována duchem místa,
ostatními duchy doby a celou řadou dalších spolupůsobících faktorů
a podmínek. Vojenský duch se v mírových dobách projeví jako lovecká záliba. Mystický impuls v ateisticky utvářené společnosti na sebe
vezme podobu ideologického zápalu. Matematické úsilí starých Řeků
nemohlo vyústit do počítačové revoluce, protože to nedovolovala technologie.
Lidští duchové též zachytávají každý duševní proud na jeho vyšších
nebo nižších úrovních projevu, dle stupně svého duchovního vývoje.
Umělecký impuls se může přeměnit u kultivovaného národa ve velké
hudební skladby, ale u instinktivních jednotlivců pouze ve zvýšené sexuální napětí, které je nižší formou téže anaelské energie. Pokud bychom
tedy hledali pravidelné synchronní vlny hudební tvorby, nenajdeme je
bez výjimky vždy a všude. Svoboda lidského ducha je jednou z proměnných ve světové rovnici. Přesto však kvůli tomu angelologie nepřestává
být vědou. Díky tomu, že i v duchovní oblasti platí zákon analogický fyzikálnímu zákonu zachovaní energie: duševní energie se neztrácí, pouze
mění formu. Výsledná rovnice tak získá podobu: suma hudební tvořivosti a pohlavních výstředností periodicky stoupá v anaelských obdobích.
Kde nenajdeme jedno, musíme hledat to druhé, protože jsou to spojené nádoby. Takováto rovnice zahrnuje moment lidské svobody, a přesto
je exaktní.
Ústřední hypotéza Angelologie tedy zní následovně: Předpovídáme, že
se cyklicky každých 504 i každých 2480 let zvyšuje pravděpodobnost výskytu kulturních forem s danou planetární signaturou. Během našeho bádání možná přijdeme na to, že andělé působí jiným a mnohem složitějším
způsobem. Metoda nám to umožňuje. Tradici babylónské astrologie si zde
bereme jako první pracovní hypotézu, protože musíme začít s něčím konkrétním.INFERENČNÍ STATISTICKÁ ANALÝZA
Myšlenka, že by v dějinách mohl být nějaký pravidelný systém nebo
periodičnost, fascinovala a fascinuje množství vynikajících hlav odpradávna. Máme celou paletu filosofií dějin, takových jako Spenglerova, která
dávala každé kultuře tisíc let života. Rigorózní vědci však nedokázali potvrdit ani jednu z nich objektivně. Ve 20. století se prosadilo přesvědčení, že
v dějinách samotných objektivně ani neexistuje žádný logos. Každá interpretace dějin je prý pouze subjektivní, podmíněná momentální situací nebo osobností filosofa. Není totiž problém, jestliže jsme se pro
něco nadchli, vybrat z dějin dostatečně velký počet souhlasných příkladů a všechno ostatní bu zanedbat anebo překroutit jako gumu, aby to
zapadlo do předem stanoveného schématu. Víra, že by nějaká filosofie
dějin mohla být něco víc než jen subjektivní projekcí vlastních myšlenek
na dějiny, se na filosofických katedrách považuje za naivní a za typický
příklad diletantství.
Protože naše Angelologie je něčím více, než jen subjektivní filosofickou pohádkou, načrtneme zde hlavní obrysy postupu, jak je možné prověřit ji rigorózní matematickou metodou. Jaké jsou proti ústřední tezi
Angelologie námitky? Hlavní námitkou oponentů je to, že Angelologie
subjektivně zkresluje dějiny. Samotné fakty zpochybnit nemohou, protože
se opíráme pouze o fakty všeobecně známé a uznávané. Namítají však, že
výběr faktů není nestranný a děláme ho již ve světle teorie, která teprve má
být dokázána. Hledané rytmy v dějinách prý objektivně neexistují, nýbrž si
je pouze namlouváme.
S touto námitkou jsme se vypořádali elegantním způsobem. Nechali
jsme, aby výběr faktů i metody jejich zpracování provedli oponenti samotní. Dvě hlavní kontrolní studie navrhl vedoucí Kabinetu orientalistiky
SAV, PhDr. Viktor Krupa, CSc. Na jeho podnět jsme statisticky zpracovali
Kreoberovu knihu „Konfigurace kulturního růstu“ a Sorokinovu „Sociální
a kulturní dynamiku“.Kroeber 1, Sorokin Jsou to dvě rozsahem i kvalitou nejlepší a nejrenomovanější práce z kulturní dynamiky na světe. Kroeber ani
Sorokin nevěděli nic o naší hypotéze, nebyli jí tedy ovlivněni a nemohli
zkreslit fakta v náš prospěch.
Matematickou metodu navrhl popřední slovenský odborník na chronobiologii, Prof. MUDr. Miroslav Mikulecký, DrSc. Použijeme Fisherův
periodogram a Halbergovu cosinorovou regresi.Fisher, Bingham Periodogram
vyčísluje spektrum všech možných period, které pro daný soubor údajů
přicházejí do úvahy, a řadí je podle pravděpodobnosti. Cosinorová analýza byla vyvinuta pro hledání periodicit v chronobiologii; aproximuje
daný soubor údajů pomocí lineární kombinace cyklických trigonometrických funkcí (Fourierovým rozvojem) a stanovuje míru pravděpodobnosti,
v níž se jedná o cyklický jev. Autorem matematického algoritmu na zpracování údajů je Prof. RNDr. Ing. Ladislav Kubáček, DrSc., bývalý ředitel
Matematického ústavu SAV. RNDr. Alexander Valach je autorem počítačových programů. Nikdo ze zúčastněných nevěří v andělské zásahy do dějin
a ani Prof. Mikulecký, který vykonával výpočty, nebyl dopředu informován
o tom, co hledáme.
Podotýkáme, že všechno, co bylo počítači poskytnuto jako vstupní
údaje, jsou jen data narození nejslavnějších osobností v dějinách (resp.
jiných významných událostí) podle nezávislých pramenů. Periodogram hledal „naslepo“ nějaké významné délky period. Výsledky jsou uvedeny v příslušných kapitolách a mají podobu takovýchto tabulek: DĚJEPISCI DÉLKA PERIODY KULMINACE PRAVDĚPODOBNOST
Řecko-římští 472 let 38 po Kr. p < 0,001
Čínští 518 let 28 po Kr. p < 0,002
Celkem 495 let 33 po Kr. p < 0,002
Předpově 504 let 9 po Kr.
V textu je vždy uveden rozsah statistického vzorku. V tomto příkladu se jedná o dějepisnou tvorbu — 46 nejvýznamnějších řecko-římských
a 26 čínských dějepisců žijících mezi 600 př. Kr. až 1200 po Kr. podle
Kroeberova seznamu osobností. V prvním sloupci je uvedeno, z jakého
civilizačního okruhu dějepisci pocházejí. Druhý sloupec obsahuje výsledky periodogramu. Uvádíme nejpravděpodobnější periodicitu, která se
v daném statistickém vzorku našla. Uvedená délka periody například
495 let znamená, že pravděpodobné jsou ještě i o něco kratší nebo delší
periodicity, řekněme 495 ± 20 let, ale 495 je nejpravděpodobnější střední hodnota.
Výsledky cosinorové regresní analýzy zachycuje třetí a čtvrtý sloupec.
Testujeme vždy hypotézu, zda zkoumaný vzorek obsahuje periodickou složku s délkou periody 504 let. Ve třetím sloupci vidíte nejpravděpodobnější
fázi kulminace (akrofázi) zkoumané kulturní vlny. Uvedena je jen jedna
z kulminací — další kulminace se nacházejí každých 504 let směrem do
minulosti a budoucnosti. Pokud je například uvedená kulminace v roce
28 po Kr. znamená to, že dějepisná tvorba vrcholila pravidelně kolem roků
476 př. Kr. a 28, 532, 1036 po Kr. Nakonec ve čtvrtém sloupci je uvedena
statistická významnost takovéto periodicity. Koeficient p vyjadřuje pravděpodobnost chyby, tedy možnost, že jsme testovanou hypotézu přijali
navzdory tomu, že je nepravdivá. Například p < 0,002 znamená možnost
1:500, že dojem periodicity ve zkoumaném statistickém vzorku vznikl náhodou. Jako hladina spolehlivosti se obvykle bere _ = 0,05, takže
výsledky s p < 0,05 pokládáme za statisticky signifikantní.
V předposledním řádku jsou uvedeny výsledky pro souhrnný vzorek, v tomto případě dějepisce z obou civilizačních okruhů současně. A
v posledním řádku je porovnání výsledků s předpovědí. Hypotéza babylónských kněží nám slouží jako předpově. Podle teorie by vlna dějepisců
měla kulminovat každých 504 let v obdobích tradičního inspirátora dějepisectví — archanděla Orifiela. Tedy kolem let 495 př. Kr. a 9, 513, 1017
po Kr. Porovnáním výsledků s posledním řádkem můžete odečíst chybu
mezi předpovědí a skutečností. V odhadu délky periody jsme se zmýlili o
9 let (chyba < 2%) a v odhadu kulminace o 24 let (chyba < 5%), což je
v sociologii dobrý výsledek. Archanděl Orifiel vládl 72-letému období od
27 př. Kr. do 45 po Kr., kde rok 9 ± 36 přestavuje jen střed orifielského
období. Takže nalezená kulminace kolem roku 33 po Kr. stále ještě spadá
dovnitř orifielského období.
Na konci knihy výsledky ještě jednou shrneme a zhodnotíme. Avšak
cennější, než přesvědčit oponenty suchým konečným číselným výsledkem
statistiky bude, když se nám podaří čtenáře vtáhnout do dobrodružství
postupného objevování se všemi jeho klikatými stezkami a úskalími, které
na své čtvrtstoletí dlouhé pouti musel překonat autor sám.

TABULKA HIERARCHICKÝCH BYTOSTÍ
česky řecky latinsky hebrejsky opisně
SERAFÍNI SERAPHINI SERAFIM DUCHOVÉ LÁSKY
CHERUBÍNI CHERUBINI CHERUBIM DUCHOVÉ HARMONIE
TRŮNY TRONI ARALIM DUCHOVÉ VŮLE
PANSTVA KYRIOTETES DOMINATIONES HAŠMALIM DUCHOVÉ MOUDROSTI
SÍLY DYNAMEIS VIRTUTES MALACHIM DUCHOVÉ POHYBU
MOCNOSTI EXOUSIAI POTESTATES ELOHIM DUCHOVÉ FORMY
PRAPOČÁTKY ARCHAI PRINCIPATUS DUCHOVÉ ČASU
ARCHANDĚLÉ ARCHANGELOI ARCHANGELI DUCHOVÉ NÁRODŮ
ANDĚLÉ ANGELOI ANGELI STRÁ
ŽNÍ DUCHOVÉ LIDÍ

2160 – LETÍ DUCHOVÉ ČASU
-15.867
ŠTÍR (Mars)
-13.707
VÁHY (Venuše)
-11.547
PANNA (Merkur)
-9.387
LEV (Slunce)
-7.227
RAK (Měsíc)
-5.067
BLÍ
ŽENCI (Merkur)
-2.907
BÝK (Venuše)
-747
BERAN (Mars)
+1.413
RYBY (Jupiter)
+3.573
VODNÁŘ (Saturn)
+5.733
KOZORO
H (Saturn)

720 – LETÍ DUCHOVÉ ČASU
-7227
RYBY (Jupiter) -747
STŘELEC (Jupiter)
-6507
ŠTÍR (Mars) -27
LEV (Slunce)
-5787
RAK (Měsíc) +693
BERAN (Mars)
-5067
VODNÁŘ (Saturn) +1413
ŠTÍR (Mars)
-4347
VÁHY (Venuše) +2133
RAK (Měsíc)
-3627
BLÍ
ŽENCI (Merkur) +2853
RYBY (Jupiter)
-2907
KOZORO
H (Saturn) +3573
VÁHY (Venuše)
-2187
PANNA (Merkur) +4293
BLÍ
ŽENCI (Merkur)
-1467
BÝK (Venuše) +5013
VODNÁŘ (Saturn)

354 – LETÍ DUCHOVÉ ČASU
ANAEL -7332 -4852 -2372 +108
ZACHARIEL -6978 -4498 -2017 +463
RAFAEL -6624 -4144 -1663 +817
SAMAEL -6270 -3789 -1309 +1171
GABRIEL -5915 -3435 -955 +1525
MICHAEL -5561 -3080 -600 +1879
ORIFIEL -5206 -2726 -246 +2234

72 – LETÍ DUCHOVÉ ČASU
Býk Beran Ryby
30° -2907 Merkur -747 Slunce 1413 Mars
29° -2835 Venuše -675 Mars 1485 Jupiter
28° -2763 Slunce -603 Jupiter 1557 Saturn
27° -2691 Mars -531 Saturn 1629 Měsíc
26° -2619 Jupiter -459 Měsíc 1701 Merkur
25° -2547 Saturn -387 Merkur 1773 Venuše
24° -2475 Měsíc -315 Venuše 1845 Slunce
23° -2403 Merkur -243 Slunce 1917 Mars
22° -2331 Venuše -171 Mars 1989 Jupiter
21° -2259 Slunce -99 Jupiter 2061 Saturn
20° -2187 Mars -27 Saturn 2133 Měsíc
19° -2115 Jupiter +45 Měsíc 2205 Merkur
18° -2043 Saturn 117 Merkur 2277 Venuše
17° -1971 Měsíc 189 Venuše 2349 Slunce
16° -1899 Merkur 261 Slunce 2421 Mars
15° -1827 Venuše 333 Mars 2493 Jupiter
14° -1755 Slunce 405 Jupiter 2565 Saturn
13° -1683 Mars 477 Saturn 2637 Měsíc
12° -1611 Jupiter 549 Měsíc 2709 Merkur
11° -1539 Saturn 621 Merkur 2781 Venuše
10° -1467 Měsíc 693 Venuše 2853 Slunce
9° -1395 Merkur 765 Slunce 2925 Mars
8° -1323 Venuše 837 Mars 2997 Jupiter
7° -1251 Slunce 909 Jupiter 3069 Saturn
6° -1179 Mars 981 Saturn 3141 Měsíc
5° -1107 Jupiter 1053 Měsíc 3213 Merkur
4° -1035 Saturn 1125 Merkur 3285 Venuše
3° -963 Měsíc 1197 Venuše 3357 Slunce
2° -891 Merkur 1269 Slunce 3429 Mars
1° -819 Venuše 1341 Mars 3501 Jupiter

TRADIČNÍ REGENTI JEDNOTLIVÝCH LET
Saturn 1965 1972 1979 1986 1993 2000 2007
Jupiter 1966 1973 1980 1987 1994 2001 2008
Mars 1967 1974 1981 1988 1995 2002 2009
Slunce 1968 1975 1982 1989 1996 2003 2010
Venuše 1969 1976 1983 1990 1997 2004 2011
Merkur 1970 1977 1984 1991 1998 2005 2012
Měsíc 1971 1978 1985 1992 1999 2006 2013

Z věčně nedostupné knihy : ANGELOLOGIE DĚJIN 1
SYNCHRONICITA A PERIODICITA V DĚJINÁCH
EMIL PÁLEŠ

zdroj:https://sophia.sk/sites/default/files/Pales_Angelologie_dejin.pdf

 

Facebook

Pin It on Pinterest

Share This