0 Items
WOOCS 2.1.8
Vyberte stránku

9 světů kam přistaneme když nám nevezmou duši!

Co ten strom znamená V severské mytologii je to strom který je prorůst všemi devíti světy Strom popisuje 1.Pramen osudu minulost,přítomnost,budoucnost 2.Pramen moudrosti 3.Pramen hlídaný zlým drakem

3 Strom?nebo ne na vrcholu stromu sedí orel Vidofrin(někdy se mu říká kohout)mezi jeho křídli sedí jestřáb Vedrfolnir jehož mocná křídla způsobují že nad světy duje vítr. jeho kořeny i větve okusují čtyři velcí jeleni a pod kořeny má čtyři velké hady.

4 Co na tom stromě vše je Na vrchu je kohout,a orel,kůru stromu a větve okusují čtyři velcí jeleni a pod kořeny se mu plazí čtyři velcí hadi. S tímto stromem je spjat i nejvyšší severský bůh Odin, u kmene tohoto stromu přivazuje svého koně protože žádný strom koně neudrží. Ze dřeva stromu byla pro boha vyrobena hůl.

5 Světy Asgard Helhein Jotunhein Ljosalfheim Midgard Muspellheim Niflheim Svartalfheim Vanaheim

6 Čtyři jeleni 1.Duneyrr 2.Durathor 3.Dvalin 4.Dainn

7 Proč bílý jelen? Možná vám vrtá hlavou proč jsem vybrala zrovna bílého jelena. Bílá barva je symbolem čistoty,jasnoty,a nevinnosti,perfekcionismu,i smrti. Perfekcionismus:je to touha být dokonalý,úplný jak po fyzické tak psychické stránce.

9 Čakry Podle mě jsou součástí tohoto stromu čakry. Jsou podle hinduismu souhrn našich emocí,tužeb,chování,je hlavních 7čaker.

Pak ti co jsou mentálně výše tak objeví více čaker.

10 Druhy čaker Základní Nadledvinková Srdeční Vyjmenovali jsme si pouze tyto tři z důvodu? Pro naše psychické pohodlí je důležitá základní a srdeční,od základní čakry se nám odvíjí chování,a pak také od srdeční naše vztahy.

Asgard – Ásgard (AsgardstaroseverskyÁsgarðr, islandsky: Ásgarðurstarorusky: Асград, Asgrad) byl severský „ráj“, domov bohů Æsir (Ásů). Místo všech spravedlivých odvážných lidí, kterým je dovoleno žít po boku Ásů. Lidé, jejichž cílem byl Ásgard, vždy v životě zanechali něco pozitivního. Ásgardu vládne nejstarší Ás Ódin. Žije se svojí ženou Frigg v síni celé ze stříbra, která se jmenuje Valaskjalf. Kromě Valaskjalfu mu patří i Valhalla – velká dvorana určená pro padlé duše, na bitevním poli, spravovaná Valkýrami. Podle legend je Ásgard s Midgardem spojen duhovým mostem, který se jmenuje Bifröst. Ten hlídá Ódinův syn, bůh Heimdall.

Helheim – říše mrtvých, je jedním z devíti světů severské mytologie. Jeho vládkyní je Hel, dcera Lokiho. I přes populární domněnku se nejedná o tmavé nehostinné místo, kde po smrti přebývají lidé nehodní Valhally. V říši bohyně Hel dlí ti, kteří měli to privilegium žít dlouhý a plodný život. V tichých síních Helheimu odpočívají čestní obchodníci, dobré manželky, pracovití farmáři a řemeslníci. Se zemřelými bývaly pochovávány předměty, se kterými přicházeli za života do styku.

Helheim není možné opustit, protože jej obklopuje řeka Gjöll vytékající ze studánky Hvergelmi, která se nachází u kořene Yggdrasilu (světového stromu), kde spočívá drak Nidhögg. Přes řeku vede most Gjallarbrú (doslova „most přes řeku Gjöll“). Dokonce ani bůh, jenž by jednou vstoupil do této říše, by neměl možnost odejít, ale v Poetické Eddě ji dokáže navštívit a opustit Odin. Bránu do podsvětí uzavírá Thrymgjöll (též Helgrind – Pekelná mříž), neprostupná mříž, vyrobená třemi trpaslíky. Kdo by se ji pokusil vysadit, okamžitě ochrne.

Kdo žil životem válečníka a zemřel hrdinskou smrtí, měl možnost se dostat do Valhally, poté co byl valkýrami s nornou Skuld vybrán. Ovšem existují případy, kdy takový člověk byl po posouzení poslán do říše Hel (= Helheimu).

V severské mytologii bývá často nesprávně interpretována křesťanská dualita dobra a zla, která zapříčiňuje spojování říše Helheim s peklem.

Vstup do Helheimu stráží pes Garm. Celou říši pak svým zrakem pozoruje obr Hraesvelg (v překladu „pojídač či polykač mrtvol“), který má podobu orla a máváním svými křídly vytváří chladný vítr.

Jötunheim je v severské mytologii země obývaná mrazivými (jinovatkovými) skalními obry. Pochází odsuď také jiná hrůzná stvoření, například bohem Lokim a obryní Angrbodou zplozené děti: Fenrir (obrovský vlk), Jörmungandr (mořský had) a Hel (vládkyně podsvětí).

Jötunheim je od Ásgardu oddělen řekou Iving. Až do tohoto světa sahá také jeden ze tří kořenů Yggdrasilu, jež vede ke studni moudrosti a vědění, kterou hlídá obr Mími. Tomuto kraji vládne král obrů Thrym, kterého později zabije i s jeho obřím příbuzenstvem bůh Thór.

Ljósálfheim (též Álfheim) je v severské mytologii říše světla, světlých álfů a vyšších přírodních duchů a současně úroveň ducha a intelektu. Je jedním z devíti světů Yggdrasilu, jeho protisvětem je Svartálfheim. Strážcem Ljósálfheimu je álf Delling, který společně se svou chotí Nótt, personifikací noci, dává vzniknout světlému dni.

Múspellheim, někdy jen Múspell je v severské mytologii ohnivá říše na jih od propasti Ginnungagap, starší než říše chladu a zimy Niflheim. Na hranici stojí obr Surt s hořícím mečem a střeží Múspell před vetřelci. Z jisker a oharků, jež vylétaly z Múspellu, vytvořili bohové nebeská tělesa. Při konci světa (ragnarök) bude tato říše stát na straně zla, kdy nakonec Surt sežehne celý svět.

 

Niflheim je v severské mytologii polární svět, který existoval již před stvořením světa. Představuje opak Múspelheimu. Je říší chladu, zimy, mlhy, temnoty a ledu. Ze studny Hvergelmi zde pramení dvanáct ledových řek. Do Niflheimu vedl jeden kořen jasanu Yggdrasilu. Pánem Země ledu je had (někdy také červ, nebo drakNidhöggr („bijící, naplněný nenávistí“), symbol a zdroj všeho zla na světě. Ovíjí se kolem Stromu světa a bez ustání ohlodává jeho kořeny ve snaze co nejvíce ho poškodit (toto tvrzení se také neobjevuje vždy). Toto ohryzávání vyvolává zemětřesení. Každý den k němu slétne orel, který je přítelem bohů a hada napadá.

Svartálfheim je v severské mytologii podzemní říše temných álfů a trpaslíků. Je jedním z devíti světů Yggdrasilu. Představuje opak Ljósálfheimu, obývají jej bytosti, které se vyznačují vlastnostmi jako proradnost, závist, lakomost a chtivost – ale také vysoká umělecká zručnost. Vládne zde Dain.

Helheim – říše mrtvých, je jedním z devíti světů severské mytologie. Jeho vládkyní je Hel, dcera Lokiho. I přes populární domněnku se nejedná o tmavé nehostinné místo, kde po smrti přebývají lidé nehodní Valhally. V říši bohyně Hel dlí ti, kteří měli to privilegium žít dlouhý a plodný život. V tichých síních Helheimu odpočívají čestní obchodníci, dobré manželky, pracovití farmáři a řemeslníci. Se zemřelými bývaly pochovávány předměty, se kterými přicházeli za života do styku.

Helheim není možné opustit, protože jej obklopuje řeka Gjöll vytékající ze studánky Hvergelmi, která se nachází u kořene Yggdrasilu (světového stromu), kde spočívá drak Nidhögg. Přes řeku vede most Gjallarbrú (doslova „most přes řeku Gjöll“). Dokonce ani bůh, jenž by jednou vstoupil do této říše, by neměl možnost odejít, ale v Poetické Eddě ji dokáže navštívit a opustit Odin. Bránu do podsvětí uzavírá Thrymgjöll (též Helgrind – Pekelná mříž), neprostupná mříž, vyrobená třemi trpaslíky. Kdo by se ji pokusil vysadit, okamžitě ochrne.

Kdo žil životem válečníka a zemřel hrdinskou smrtí, měl možnost se dostat do Valhally, poté co byl valkýrami s nornou Skuld vybrán. Ovšem existují případy, kdy takový člověk byl po posouzení poslán do říše Hel (= Helheimu).

V severské mytologii bývá často nesprávně interpretována křesťanská dualita dobra a zla, která zapříčiňuje spojování říše Helheim s peklem.

Vstup do Helheimu stráží pes Garm. Celou říši pak svým zrakem pozoruje obr Hraesvelg (v překladu „pojídač či polykač mrtvol“), který má podobu orla a máváním svými křídly vytváří chladný vítr.

  • setkání mužů = bitva
  • střet štítů = bitva
  • tanec mečů = bitva
  • krmič ptáků moře sokolů zraněných = bojovník (sokoli zraněných jsou havrani (slétávající se na bezmocné umírající lidi), jejich „mořem“ krev a „ptáci krve“ byl zase složený opis pro havrana; bojovník byl tedy krmičem havranů, tím, kdo jim předhazoval mrtvá těla nepřátel, jež zabil)
  • ryba vřesu = had
  • labuť potu trnu ran = havran (trn ran je opis pro meč (je tak zdůrazněna jeho nebezpečnost pro nepřátele v rukou statečného bojovníka), jeho „potem“ je pak krev, řinoucí se z ran; tento kenning tak naznačuje jev běžný po bitvách: havrani se slétají na mrtvá těla bojovníků, klovají do jejich ostatků a pijí jejich krev)
  • lamač prstenů = kníže (jarl), náčelník družiny (vyvolává představu bojovníka a vůdce, který je schopen získat cennou kořist a zároveň ji štědře rozděluje mezi své věrné)
  • hadí voda = krev
  • oř moře = loď
  • cesta velryb = moře
  • zpěv koní obryně = vytí (jako koně obryně byli označováni vlci, protože na nich obryně jezdily; jejich „zpěv“ naháněl hrůzu a evokoval porážku)
  • blesk vody = zlato (narážka na starou germánskou pověst o pokladě Nibelungů ukrytém v Rýně)

Ragnarök („sudba bohů“) je v severské mytologii série událostí vrcholící bitvou mezi bohy a jotuny a koncem světa, následovaná znovuzrozením světa. Užívána je také forma ragnarøkkr („soumrak bohů“), poprvé užitá Snorrim Sturlusonem a která byla zpopularizována v německém překladu jako Götterdammerung stejnojmennou operou, poslední z cyklu Prsten NibelungůvRicharda Wagnera.[1] Slovo ragna je genitivem od regin, nejobvyklejšího označení bohů jako skupiny bytostí v staroseverštině, které má význam zhruba „vládci“.[2]

Nejdůležitějším zdrojem o ragnaröku je Vědmina píseň z Poetické Eddy, přičemž další detaily jsou obsaženy v Písni o Vaftrúdnim z téhož díla. V próze tyto události převyprávěl a dalšími detaily doplnil Snorri Sturluson v mladší Prozaické Eddě.

Mýty zjevně pojednávající o konci světa jsou v indoevropských tradicích vzácné, vedle tohoto severského podání se objevuje pouze zarathuštrická apokalypsa zvaná frašokereti. Oba mýty sdílejí i některé motivy: ztráta ruky v důsledku křivé přísahy či podvodu, spoutání či zajetí zloducha který je osvobozen před koncem světa, dlouhá zima konci světa předcházející. Jaan Puhvel tento mýtus spojuje také s bitvou na Kuruovském poli z Mahábháraty, přičemž Vídara považuje za analogického KršnoviVišnuovi a Heimdalla BhíšmouDjausovi.[3]

Fenrirův příběh

Když se Ódin dozvěděl z proroctví a ze svého souboje s obrem, že potomstvo Lokiho a Angrbody způsobí bohům potíže, nechal si vlka, jeho bratra Jörmungandra i sestru Hel přinést. Jörmungandra poslal do mořských hlubin a Hel uvrhl do podsvětí, Fenrira však předal k vychování Ásům. Jen bůh Týr se nebál rostoucího vlka krmit.

Nákres způsobu, jakým byl Fenrir spoután

Bohové se však zalekli rostoucí síly obrovského vlka a proroctví, jež tvrdilo, že Fenrir přivodí jejich zkázu; nechali jej proto spoutat. Dvakrát vlk se spoutáním souhlasil a dvakrát se také bez potíží dokázal z pout osvobodit. Poté však nechal Ódin u trpaslíků ukovat řetěz zvaný Gleipnir. Ten sice vypadal jako pouhá hedvábná stužka, tvořilo jej však šest zázračných přísad: zvuk kočičí chůze, ženský vous, kořen hory, medvědí cit, rybí dech a ptačí slina. Skínir, Freyův posel, následně řetěz přinesl do Ásgardu.

Na ostrově zvaném Lyngvi (Porostlý vřesem) v jezeře Ámsvartnir (Červeno-černý) řekli bohové Fenrirovi, ať zpřetrhá i tento řetěz. Vlk si však povšiml jemnosti a lehkosti Gleipniru a vycítil léčku. Prohlásil proto, že řetěz vyzkouší, pouze pokud během uvazování řetězu vloží dobrovolně jeden z bohů svou ruku do jeho tlamy; ta bude zárukou Fenrirova propuštění i v případě, že řetěz přemoci nedokáže. Jediný bůh ochotný toto riziko přijmout byl Týr. Fenrir začal řetěz napínat, čím víc se ale snažil, tím pevněji ho Gleipnir stahoval. Když jej bohové odmítli osvobodit, ukousl Týrovi ruku v zápěstí; té části paže se poté začalo říkat vlčí kloub.

Týrovo ukousnutí ruky Fenrirem se mezi malíři stalo oblíbeným motivem; manuskript z 18. století

Když Ásové viděli, že vlk je zcela spoután, přivázali ke Gleipniru druhý řetěz, Gelgja (Tenký), ten protáhli skrz velký kámen upevněný hluboko v zemi zvaný Gjöl (Výkřik). Vlk zuřivě řval a snažil se je pokousat; vložili mu proto mezi čelisti meč špičkou směrem vzhůru jako roubík. Tehdy začal vlk výt a z tlamy mu proudem vytékaly sliny, z nichž vznikla řeka Ván (Naděje). Takto spoutaný bude Fenrir ležet do chvíle, kdy nastane Ragnarök – soumrak bohů.

Věštba říká, že v den Ragnaröku vlk Fenrir naposledy unikne z pout, přidá se k protivníkům bohů a nakonec pozře samotného Ódina. Ódinův syn Vídar ale svého otce pomstí buď tím, že mu mečem probodne srdce, či jej rozerve tak, že se ve zvláštních botách postaví jednou nohou na jeho dolní čelist a rukou uchopí jeho horní čelist.

Fenrirovi synové[editovat 

Fenrir má dva syny, Hatiho (Nenávistník) a Skolla (Výsměch). Skoll se snaží pronásledovat koně Árvakra (Ranní stráž) a Alsvidra (Nejrychlejší ze všech), kteří táhnou povoz, na němž je Slunce. Hati pronásleduje Máni – Měsíc. Podle toho, jak se přibližují k jednotlivým tělesům, lidé říkají, že nastává zatmění či naopak. Ani jednomu z vlků ale není dáno Slunce nebo Měsíc dohnat a sežrat, dokud nenastane Ragnarök.

V určitých případech je jméno Skoll používáno jako nepřímý odkaz (heiti) na Fenrira.

Dále je ještě Ás, který se jmenuje Tý. Je nejodvážnější a nejsrdnatější a rozhoduje velkou měrou o vítězství v bitvách. Vzývat ho prospěje bojovníkům. O tom, kdo předčí ostatní a ničeho se neleká, říká úsloví, že je neohrožený jako Tý. Je rovněž moudrý, takže o zvlášť moudrém člověku se říká, že je rozvážný jako Tý. Důkazem jeho odvahy je, že když Ásové lákali vlka Fenriho, aby si dal nasadit pouto Gleipni, vlk jim neuvěřil, že ho zase pustí na svobodu, dokud mu nevložili ruku Týovu do chrtánu jako zástavu. A když ho pak Ásové pustit nechtěli, ukousl Týovi ruku v zápěstí a ten je od té doby jednoruký a nemůže být prostředníkem smíru mezi lidmi.

Snorri SturlusonGylfiho oblouznění, Prozaická Edda[5]

Dísy (v staroseverštině dís „paní“, plurál dísir) jsou kategorie ženských bytostí v severské mytologii. Tímto slovem jsou označovány především strážné bohyně klanu, rodiny či jednotlivce, ale také norny nebo valkýry. Kromě toho může být jako dísa nazývána také žena vysokého postavení. Dísy se podobají strážným duchům jednotlivců zvaným fylgjur, oba typy bytostí byly později srovnávány s dobrými i zlými anděly.[1]

Dísám byl zasvěcen svátek dísablót „oběť dísám“ slavený před zimním slunovratem. Jejich kult nejspíše zahrnoval jak prvky plodnostní tak uctívání zemřelých.[2]

Se severskými dísami mohou souviset starohornoněmecké idisi a staroanglické ides, které je v Beowulfovi

Ódin (staroseversky Óðinn) je staroseverské jméno boha germánského a severského panteonu, zejména v severských pramenech, kde se o něm zachovalo nejvíc informací, vystupuje jako hlavní bůh náležící ke skupině bohů (božského rodu) zvaní Ásové (staroseversky Æsir). Tento bůh byl nicméně znám a uctíván patrně na celém území obývaném Germány. Na území dnešního horního Německa byl nazýván Wotanem a Wodenem, avšak jeho proto-germánské jméno znělo nejspíše Wōđinaz či WōđanazŠvédové mu říkali OdenAnglosasové Wodan a Langobardi Godan. Nejvíce informací o něm však pochází ze severské mytologie, která se nám zachovala v ucelené podobě ve Starší a Mladší Eddě. Podle severské mytologie je Ódin synem obra Bora a obryně Bestly. Je Otcem veškerenstva, patronem básníků, bojovníků a státníků, bohem smrtiválky a magie.[1] Je také bohem extáze, extatického básnění a šamanských kouzel.[2] Dokáže měnit podobu, ovládat mysl nepřátel, věštit a čarovat, k čemuž používá znalost run (jak je popsáno v Havamálu, básni z Poetické Eddy).

Jako všichni Ásové je legendárně praktický. Spolu se svými dvěma bratry (Vili a ) patří mezi stvořitele lidí, kterým dal do vínku dech a život (snad údajně i duši, která má být nesmrtelná). Obětoval se pro lidstvo, aby získal runy a za své levé oko dosáhl při pití z Mímiho pramene (či Mímiho studny) „moudrosti věků“. Bývá popisován jako starší mohutný vysoký jednooký muž. I jemu byly v dávných dobách přinášeny lidské oběti. Mezi jeho rostliny patří jasanjmelídublaskavecsturač a jilm.

Ódinovi je připisována spousta magických artefaktů. Patří mu oštěp Gungnir, který nikdy nemine cíl a má na hrotu runy zaručující právo. Jím vykonal první vraždu, která spustila válku s Vany. Dále to je kouzelný prsten Draupnir, z něhož se každou devátou noc objeví dalších osm prstenů, osminohý kůň Sleipnir, vlci Geri a Freki, krkavci Hugin a Munin, kteří každou noc létají nad zemí a přinášejí Ódinovi zprávy. Jeho dnem je středa; ve staré angličtině se tento den nazýval Wódnesdæg (Ódinův den), z čehož pochází dnešní Wednesday.

Shromažďuje bojovníky ochotné bojovat s ním při Ragnaröku a žít ve Valhalle. To umožňuje buď padnutí v bitvě nebo rituální poranění kopím, tzv. Ódinovo znamení. Ódin má tři sídla v Ásgardu. Prvním z nich je Gladsheim, rozlehlá hala, kde předsedal soudům. Jeho trůn Hlidskjalf stojí ve Valaskjálfu postaveném z pevného stříbra, což je druhá z jeho síní v Ásgardu, z něhož je vidět do všech devíti světů. Třetí je Valhalla, hala padlých, kde Ódin přijímá duše padlých válečníků. Jako vůdce armády mrtvých válečníků způsobuje noční bouře. Společně s Thórem a Týrem patří k nejdůležitějším severským (a vůbec germánským) bohům. Ve svatyni v Uppsale na území dnešního Švédska stála jeho socha společně s Thórem a Freyem.

Ódin měl dle severské mytologie několik žen a je otcem mnoha dětí. Se svou první ženou Frigg měl nejlaskavějšího syna Baldra a slepého Höda. S bohyní Fjörgyn měl dalšího syna, mocného Thóra.

Einherjové jsou v severské mytologii duše mrtvých bojovníků, kteří hrdinně zemřeli na bojišti. Shromažďují se ve Valhalle a jejich velitelem je Ódin. Až nastane ragnarök, vyjedou do poslední bitvy se silami zla.

Označuje duše válečníků, kteří zemřeli hrdinskou smrtí na bitevním poli. Nejčastěji je překládán jako „význačný válečník“ nebo také „ti, kteří jsou (nyní) v jediném (ve smyslu společném) vojsku“. To proto, že každý z těchto válečníků za svého pozemského života sloužil v mnoha armádách a bojoval v mnoha bitvách, ale teď jsou všichni v jediné – armádě mrtvých.

Duše mrtvých statečných válečníků (tedy einherjar) jsou vybírány valkýrami a nornou Skuld, které odnášejí jednu polovinu do Valhally (síně padlých), jež se nachází v Ásgardu (obdoba křesťanského nebe); druhou pak do Fólkvangru (Freyjiny síně), jež se také nachází v Ásgardu.

Norny jsou dísy a mezi nejdůležitější z nich patří tři sudičky: Urd („Osudová“), Verdandi („Stávající“) a Skuld („Co musí být“), které zastupují minulost, přítomnost a budoucnost. Jejich úkolem je tkát wyrd (pavučinu osudu). Sedávají u kořenů Yggdrasilu. Skuld dále spolu s valkýrami v bitvě vybírá padlé a rozhoduje, jak dopadne boj.[1]

Krátce po stvoření Midgardu a Valhally přišel k Ásům obr z rodu hrimthursar, převlečený za obyčejného kameníka, a nabídl jim, že znovu postaví hradby kolem Ásgardu, zbořené při válce mezi Ásy a Vany. Chtěl za to měsíc, slunce a bohyni Freyu. Bohové nakonec na radu Lokiho souhlasili, pokud se kameníkovi podaří val postavit během jedné zimy (tedy za šest měsíců). Pomáhal mu pouze kouzelný kůň Svadilfari. Když bohové zjistili, že kameník je obr a stavbu díky Svadilfarimu stihne dokončit, obořili se na Lokiho. Loki slíbil, že obr svou odměnu nedostane. Proměnil se v překrásnou klisnu a v této podobě se objevil před Svadilfarim. Svadilfari klisnu pronásledoval celou noc a obr nestihl zeď dokončit. Později se Lokimu narodilo osminohé hříbě Sleipnir, které daroval Ódinovi.

Tjazi je obr v severské mytologii, který se v ní objevuje převážně v podobě orla. Podle Snorriho je Tjazi synem bohatého obra Ölvaldiho, jeho bratry jsou Gang a Ildi a jeho dcerou je Skadi.

Nejznámějším příběhem, ve kterém vystupuje, je bezpochyby příběh bohyně Idunn. Tu byl lstivý bůh Loki Tjazim donucen pro něj vylákat z Ásgardu do lesa, kde ji pak v podobě orla mohl unést do svého sídla v Trymheimu. Bohyně však byla pro Ásy existenčně důležitá, protože její jablka je udržovala mladé, a tak pohrozili Lokimu smrtí, jestliže ji nepřivede zpět. Nezbylo mu tedy nic jiného. Půjčil si sokolí plášť od bohyně Freyji a Idunn proměněnou v ořech pak z Trymheimu odnesl. Tjazi po návratu domů však zjistil, co se stalo, sokola pronásledoval, ale než jej stačil chytit, byl Ásy zabit.

Tjaziho zabití nemohla přenést přes srdce dcera Skadi, se kterou nakonec museli Ásové dohodnout smír. Ten spočíval v tom, že si směla zvolit za muže jednoho z nich a navíc jí museli splnit jedno přání, a to rozesmát ji. Myslela si totiž, že to pro ně bude nesplnitelné přání, ale Lokimu se to nakonec podařilo. Tak byl smír uzavřen.

Yggdrasil [ˈygˌdrasilː]IPA (ve staronorštině Yggdrasill) je v severské mytologii světový strom, který prorůstá všemi devíti světy. Znázorňuje osu světa – axis mundi.

Axis mundi („osa světa“) je symbol představující osu či střed světa, který se objevuje v mnoha kulturách. Tento často mytologický střed světa může představovat např. strom, lano, hora, věž apod. a spojuje dvě či tři sféry světa – podsvětní, zemskou a nebeskou. Objevuje se v šamanismuanimistických i světových náboženstvích.

Animismus (z latinského anima „duše“) je víra v existenci duší a duchovních bytostí. Jedná se o termín britského antropologa Edwarda B. Tylora představený v jeho knize Primitive Culture z roku 1871 v rámci jeho evolucionistické koncepce vývoje náboženství jako minimální definice a nejstarší forma náboženství, která přetrvává ve všech náboženských systémech. Tylorova koncepce byla ve 20. století podrobena tvrdé kritice, především mezi teoreticky zaměřenými antropology a religionisty, ač dlouho přežívalo mezi historicky orientovanými badateli. Problematické je svým přesvědčením o existenci zákonitých vývojových etap ve vývoji člověka a náboženství a celkovou představou o universální koncepci duše.[1][2]

Teorie animismu –

Tylor spatřoval původ náboženství z kdysi všeobecně rozšířené víry v nesmrtelnou, samostatnou duši. Víra v duši se vyvinula z dualismu lidské zkušenosti, kdy člověk byl nucen konfrontovat každodenní zkušenosti se zážitky např. ze spánku. Nedokázal si racionálně vysvětlit rozdíl mezi lidmi ve snech a těmi „opravdovými“, potřeboval si vysvětlit rozdíl mezi mrtvým a živým tělem apod. Výsledkem těchto protikladných zkušeností a úsilí o vysvětlení se stala víra, že člověk má samostatnou duši, která stojí mimo každodenní zkušenost a mimo hmotný svět. Animistický model je podle Tylora pouze minimální definicí, jelikož z víry v duši vznikla víra v duchy a duchovní bytosti. Tyto představy vedly k polyteismu, který později vyústil až v monoteismus.[3]

Světy duchů a duší –

Josef Kandert spojuje animistické představy s modelem náboženského chování jež nazývá představy o světech duchů a duší, jež je založen na víře v existenci duchů a duší, jakožto jediných skutečných bytostí. Těla živých bytostí i neživé předměty jsou pouhými schránkami pro přebývání těchto bytostí. Rozdíl mezi duchy a dušemi tkví v tom že duše potřebuje ke své existenci schránku, zatímco duch existuje beze schránky a jeho skutečná podoba je neznámá. Oba tyto druhy bytostí jsou vzájemně rovnocenné, nesmrtelné a někdy se mění jedna v druhou. Jedna schránka je obývána pouze jednou duší, když do ní ještě vstoupí duch vede to k onemocnění či posedlosti. Duše může po zániku své schránky přecházet do světa mrtvých, což vede k představě o udržování rovnováhy mezi dušemi v našem a jiném světě.[4]

Proč vám to sem dávám –

Vždycky jsem si myslela že mytologie jsou pohádky, všechny ty světy co vidíme ve filmech a digitálních hrách, ale jsem živým důkazem, že my lidé jsme potomky různých světů a civilizací napříč věky. Takže římané, babyloňané, peršané, etruskové atd. jsou stále tady.V našich tělech,—————- boje, a nevyřešené věci ,které jsme neukončily v minulých životech svádíme i teď. Jenže naše vědomí ve  3D je u málokoho připraveno k vzestupu a pochopení.Pravděpodobně jsme měli problém s otcem (tedy bohem), každý z nás k němu dříve nebo později dojde ——- protože naše duše mají značky, i když máme jiné tváře, vždycky se s nepřítelem setkáme. V jakékoliv podobě. Tajemství se vyučovalo v mystických školách, tajemství toho jak se bránit a o co jde.Ale pro žrece bylo mnohem jednodušší udělat z lidí cvičený otroky, kteří jsou výkonní a moc toho nevědí, aby sami dosáhli, toho proč mi tu na téhle zemi jsme!

Tedy vítejte v předpeklí – nemůžeme se sjednotit, ani náhodou když jsem jiné krve, když nemáme znalosti, a to co se ve vyšších kruzích ví, je nám v duchovní literatuře nakapáno po troškách, díky lidem kteří se od roku 2012 postupně probouzí k sobě samým. Bez dosažení svého vyššího já, se tady budete vařit ve vlastní šťávě, chci vám říct že skutečně neumřete vy jako energie, ale opustíte jenom svůj vůz – tedy tělo, pocit je to děsivý ale obnovující – my na tomto světě nepotřebujeme doktory ale vymýtače a to si nedělám srandu.

Přemýšlím jakým způsobem, to dostat víc na světlo aby to pomohlo i ostatním, evidentně to státní duchovní nedokážou předat!

Facebook

Pin It on Pinterest

Share This